Evropa v raném středověku II.

Evropa v raném středověku II.
Libí se vám článek?

Evropa v raném středověku II.

7)Počátky Francie

   843 – Verdunská smlouva– vzniká Západofranská říše, pozdější Francie. Jejím prvním panovníkem byl Karel II. Holý (843-877).

   Protože Karel I. = Karel Veliký! Nadále vládne dynastie Karlovců, a to až do roku 987. Název Francie se většinou používá až od roku 987, kdy nastoupili Kapetovci – viz níže. Na konci svého života (875) získal i Karel II. Holý císařský titul.

   V Západofranské říši se začala používat francouzština, která se vyvinula z latiny.

   Francouzština jako jazyk je poprvé doložena právě na Verdunské smlouvě z roku 843!

Problémy rané Francie (Západofranské říše)

   1)feudální rozdrobenost – ústřední vláda karlovských králů je velmi slabá a velcí feudálové vládnou na svých panstvích neomezeně.

   2)útoky Normanů (Vikingů) – Normani pustošili hlavně severní pobřeží Francie, napadali ale i města na velkých řekách ve vnitrozemí, například Paříž. Slabá ústřední vláda ale není schopna Normanům vzdorovat →

   911 – západofranský král (Karel III. Simplex – česky Prostý, Prosťáček či Zpozdilý) nakonec odstoupil Normanům severní pobřeží Francie. Formálně byli Normané vazaly krále, ve skutečnosti se však jednalo o téměř samostatný stát → Normandie (Normanské vévodství).

    Vůdce dánských Vikingů (ve Francii se říkalo Normané – „muži ze severu“), který dostal od Karla III. Normandii, se jmenoval Rollo (= Robert I.). Normané, původně Germáni, se postupně romanizovali a začali mluvit francouzsky.

   987 – vymření Karlovců ve Francii. Králem byl zvolen Hugo Kapet, hrabě z Paříže a vévoda z Francie (Île de France), který založil novou dynastii KapetovcůJe považován za prvního francouzského krále → vznik Francie (Francouzské království).

   Do roku 987 vládne dynastie Karlovců a používá se název Západofranská říše. Když zemřel poslední Karlovec, Ludvík V. Lenivý, byl králem zvolen Hugo Kapet. On a první Kapetovci ovládali prakticky jen okolí Paříže (vévodství Île de France, „Francouzský ostrov“ – odsud název Francie), zbytek ovládali velcí feudálové. Kapetovci však postupně dokázali zvětšit svoje území a centralizovat svoji moc. Kapetovcům se zpočátku říkalo Robertovci, od Huga Kapeta se jim pak říká Kapetovci.

   Přímá větev Kapetovců vládla ve Francii až do roku 1328. Poté nastoupila dynastie Valois (boční větev Kapetovců), která vládla do roku 1498. Rovněž další francouzské dynastie byly bočními větvemi Kapetovců: Valois-Orléans (1498-1589), Bourboni (1589-1830, s přestávkami) a Orléans (či Bourbon-Orléans, 1830-1848). Bourboni vládnou dodnes ve Španělsku!

   1066 – bitva u Hastingsu – Vilém Dobyvatel, vévoda z Normandie, dobyl Anglii a stal se tak zároveň anglickým králem → smrtelné nebezpečí pro Francii (protože byl mnohem silnější než francouzský král).

8)Počátky Německa

   843 – Verdunská smlouva – vzniká Východofranská říše, pozdější Německo. Vlády se ujímá Ludvík II. Němec (843-876).

   Ludvík I. byl jeho otec, syn Karla Velikého a poslední císař jednotné Franské říše. Syn Ludvíka II. Němce, Karel III. Tlustý (876-887), získal rovněž císařský titul (881-887) a nakrátko (naposledy!) spojil pod svojí vládou Východofranskou i Západofranskou říši (v té vládnul jen 885-887). V roce 887 byl Karel III. donucen k abdikaci. Po něm nastoupil ve VFŘ na trůn další Karlovec, Arnulf Korutanský, který však již neovládal Západofranskou říši. V ZFŘ byl totiž roku 888 králem zvolen Odo (888-898), hrabě z Paříže, z dynastie Robertovců (později zvaní Kapetovci). Hugo Kapet, zakladatel dynastie Kapetovců ve Francii (viz výše), byl vnuk Odova bratra Roberta. Po Odově smrti (898) pak nastoupil na západofranský trůn Karel III. Prosťáček (898-923), který roku 911 daroval Normanům Normandii (viz výše) a nakonec byl roku 923 sesazen.

   Středofranská říše – střední část bývalé Franské říše, kterou zdědil nejstarší syn Ludvíka I. Pobožného Lothar I., se moc dlouho neudržela. Po Lotharově smrti (855) bylas rozdělena mezi jeho tři syny. Většinu území severně od Alp, Lotharingii (odtud název Lotrinsko) dostal Lothar II. Ten zemřel v roce 869. V roce 870 si pak jeho úděl rozdělili mezi sebou panovníci ZFŘ (Karel II. Holý) a VFŘ (Ludvík II. Němec). Středofranská říše tak definitivně zanikla a zůstaly pouze říše dvě, VFŘ a ZFŘ.

   Východofranská říše byla mnohem zaostalejší než Západofranská, protože zde nebyl téměř žádný vliv antiky. Karlovci vládli ve Východofranské říši do roku 911, kdy vymřeli. Tím de facto končí VFŘ a na jejích troskách pak vznikne nová, Římsko-německá říše. Východofranská říše se rozpadla na 4 de facto samostatná vévodství, která byla vytvořena na kmenovém základě: Sasko, Franky, Bavorsko a Švábsko (po roce 870 k nim přibylo ještě Lotrinsko – viz poznámka výše). Takto rozdrobená VFŘ navíc trpěla útoky Maďarů. Německo zůstalo rozdrobeno na mnoho samostatných států až do 19. století.

   Poslední Karlovec na trůně VFŘ se jmenoval Ludvík IV. Dítě (899-911). Dítě proto, že byl korunován ve věku pouhých 6 let, zemřel ve věku 18 let bez dědice.  Tím vymřeli Karlovci (východní větev) a VFŘ zanikla. Po smrti Ludvíka IV. byl v roce 911 králem zvolen Konrád I. (911-918), franský vévoda. Byl to první panovník, zvolený volbou – předtím platilo dědické právo, ale Ludvík IV. neměl dědice. Konrád I. je tak považován za prvního německého krále! Konrád I. zemřel v roce 918 na následky zranění po bitvě s vojsky svého soka (protikrále) Arnulfa Bavorského. Po jeho smrti byl v souladu s jeho poslední vůlí zvolen za krále saský vévoda Jindřich I. Ptáčník.

Jindřich I. Ptáčník

 (919-936, německy Heinrich)

 – saský vévoda, který byl zvolen za německého krále. Založil saskou dynastii (též Otoni, otonská dynastie, vládla do roku 1024). Bojoval hlavně proti Maďarům a Slovanům, přinutil svatého Václava k placení poplatků.

   Podle legendy se Jindřich dozvěděl o tom, že byl zvolen králem, na lovu ptáků, odtud tedy jeho přízvisko Ptáčník.

Ota I. Veliký

(936-972, německy Otto)

 – syn Jindřicha I. Bojoval proti našemu Boleslavovi I. a donutil ho nakonec platit poplatky.

   955 – Ota I. porazil v bitvě na řece Lechu (u Augsburgu) Maďary. V bitvě mu pomohlo i vojsko Boleslava I. Definitivní konec maďarských nájezdů. Maďaři se nakonec usadí, přijmou křesťanství a vytvoří vlastní stát, Uhersko.

   systém říšské církve – v domácí politice se Ota I. opíral o církev. Biskupové často vykonávali vysoké státní funkce. Tím Ota I. omezil moc kmenových vévodů. Biskupy ovšem dosazoval (investitura) sám Ota I. Uděloval jim i pozemky (světská léna).

   962 – Ota I. byl v Římě papežem korunován císařemVzniká tím Svatá říše římská (dále SŘŘ), státní útvar, který trval až do roku 1806. Od té doby se ustálila tradice, že pokud chtěl být římský (německý) král korunován císařem, musel obvykle podniknout korunovační jízdu do Říma, kde ho korunoval papež.

   Toto pravidlo ovšem nebylo vždy dodržováno, neboť korunovační jízda do Říma byla velice nákladná. Zjednodušeně se Svaté říši římské říká Německo, což je ovšem nepřesné, protože do Říše patřily i neněmecké oblasti – mj. Český stát a severní Itálie. Též se často používá název Německá říše či Římsko-německá říše. Též tzv. 1 říše (2. říše = Německé císařství 1871-1918, 3. říše je ta Hitlerova 1933-1945). Slovo „Svatá“ se do názvu dostalo oficiálně až ve 12. století. Teprve od 15. století se pak tato říše oficiálně nazývala „Svatá říše římská národa německého“.

   Jednotliví panovníci států SŘŘ (i český kníže a později král) vládnou ve svých zemích samostatně, ale uznávají autoritu římského krále (císaře).

   Po Otovi I. vládl jeho syn Ota II. (973-983), poté jeho vnuk Ota III. (983-1002) → „Otoni“ (jiný název pro saskou dynastii). Ota III. byl velice vzdělaný a byl přítelem svatého Vojtěcha. Otoni podporovali kulturu → „Otonská renesance“.

   Ota II. byl již za života svého otce korunován králem (961) i císařem (967) SŘŘ. Jeho manželkou byla Řekyně Theofano (či Theofanu), neteř byzantského císaře. V roce 983 ještě prosadil volbu svého tříletého syna Oty císařem a Vojtěcha za pražského biskupa, téhož roku však zemřel ve věku 28 let na malárii.

   Ota III. – v době smrti otce Oty II. mu byly 3 roky a vládla za něj matka Theofano jako regentka (do roku 991, kdy zemřela). Samostatně vládnul až od roku 995. I on zemřel náhle na malárii.

9)Vikingové

   Vikingové byli též označováni jako Normani (ve Francii) či Varjagové (v Rusku a v Byzanci). Byli to Germáni ze severu Evropy – Dánové, Norové a Švédové. Vikingové byli původně pohany, kolem roku 1000 však nakonec Vikingové přijali křesťanství.

   Severská (germánská) mytologie: bohové Odin, Thor, Frída – podle nich v němčině i v angličtině dny v týdnu, Valhalla – něco jako nebe pro padlé bojovník, krásné válečnice valkýry atd. Velká inspirace pro umělce, mj. pro operního skladatele Richarda Wagnera.

 

   Vikingové byli skvělí bojovníci, námořníci a obchodníci. Vikinské výboje do západní Evropy začaly v roce 793, kdy zaútočili (Dánové) na klášter Lindisfarne v Anglii. Ohrožovali hlavně Anglii a Francii, útočili ale i v Itálii nebo ve Španělsku, na východě pak pronikali do Ruska a po velkých řekách jako obchodníci až do Byzance. Živili se buď loupeží, nebo obchodem, podle toho, co bylo výhodnější. Pustošili hlavně pobřeží, podnikali ale i výpravy do vnitrozemí po velkých řekách (několikrát například vyplenili Paříž).

   Vikinská loď se nazývala drakkar. U Vikingů dědil statek a půdu po otci jen nejstarší syn. Mladší synové se proto vydávali na loupežné výpravy (loupežná výprava = „viking“).

   Dánové – zpočátku byli z Vikingů nejsilnější a nejbojovnější. Napadli Anglii (boje s Alfrédem Velikým – viz Anglie). Vrchol moci dánských Vikingů byl za krále Knuta Velikého (1018-1035), který dočasně ovládal Dánsko, celou Anglii i Norsko.

   Švédové – pronikali především na východ. Zabývali se hlavně obchodem. Ze Švédska pluli po velkých řekách (Volha, Dněpr) přes Rusko až do Byzance. (obchodní cesta „iz Varjag v Greki“). Podíleli se na založení Kyjevské Rusi (viz Kyjevská Rus).

   Norové (Islanďané) – byli především význační námořníci a objevitelé. Z Norska vyplouvali směrem na západ. Již v 9. století objevili a osídlili Island, kde roku 930 zasedal první parlament na světě (althing). Objevili i Faerské ostrovy. Islanďané poté objevili Severní Ameriku.

   985 – Erik Rudý objevil Grónsko. Vikingové ho osídlili a udrželi se tu několik set let. Název Grónsko (Grønland = zelená země) byl hlavně Erikovým reklamním trikem, aby získal nové osadníky.

   Poslední vikinská osada v Grónsku zanikla až kolem roku 1550!

   kolem roku 1000 – syn Erika Rudého, Leif Erikssonpřistál v Americe, na území dnešní Kanady (patrně Labrador). Vikingové tuto zemi nazvali Vinland. Vikingové nakrátko osídlili i ostrov Newfoundland a pronikli možná až na území USA (stát Maine). Jejich kolonie se však v Severní Americe neudržely a na jejich objev se zapomnělo.

   Vinland znamená buď „vinná země“ (tehdy tam rostla divoká vinná réva) nebo „země pastvin“. V roce 1960 byly nalezeny zbytky vikinské osady na ostrově Newfoudland, což je zatím jediný přímý důkaz, že Vikingové přistáli v Americe. O jejich výpravách vyprávějí islandské ságy.

   literatura:  Gudmundur Kamban – Vidím širou a krásnou zemi

Později se Vikingové usadili i v kontinentální Evropě:

   911 – francouzský král odstoupil dánskému vůdci jménem Rollo Normandii (vévodství – de facto nezávislý stát). Norman Vilém Dobyvatel pak roku 1066 dobyl Anglii (bitva u Hastingsu). Tito Normani, původně Dánové, se ovšem postupně pofrancouzštili. Francouzsky pak mluvili i v Anglii, kde vytvořili vládnoucí vrstvu.

   Normani se uchytili i v Itálii, Zde bojovali jako žoldnéři ve službách papeže, proti Byzantincům a Arabům. V letech 1059-1194 pak vládli, se svolením papeže, v království obojí Sicílie (= Neapolsko + ostrov Sicílie).

   Papež Normanům území, které vybojovali na Byzantincích a Arabech, udělil v léno.

10)Církev ve starověku

   Zakladatelem církve byl Ježíš Kristus (narozen asi v letech 4-7 př.n.l.). Pravděpodobně historická osobnost. Podle Bible se narodil v Betlémě, žil v Nazaretu a ukřižován byl v Jeruzalémě (Golgota). Pokřtil ho Jan Křtitel. Měl 12 učedníků, apoštolů, z nichž jeden (Jidáš) ho zradil. Třetí den po svém ukřižování (byl ukřižován na Velký Pátek), o Velikonoční neděli, vstal z mrtvých.

   Bible má dvě části – Starý zákon (společný se židy) a Nový zákon. Nový zákon obsahuje 4 evangelia (Marek, Matouš, Lukáš, Jan), skutky a listy apoštolů a Zjevení svatého Jana (Apokalypsa).

   Nejvýznamnějšími apoštoly byli svatý Petr (původním jménem Šimon, první papež) a svatý Pavel (původním jménem Saul). Oba dva byli podle tradice popraveni v Římě za císaře Nerona: Petr byl ukřižován (hlavou dolů), Pavel byl sťat (byl římským občanem).

   Křesťané byli občas pronásledováni. Někdy nahodile (pronásledování za císaře Nerona po požáru Říma), někdy systematicky jako nepřátelé státu (hlavně za Diocletiana). Ve 4. století ale nastal zásadní obrat →

   313 – edikt Milánský – vydal ho císař Konstantin I. Veliký (spolu se svým spolucísařem Liciniem). Edikt zrovnoprávnil křesťanství s ostatními kulty, konec pronásledování křesťanů.

   Konstantin se opíral o církev, která však tehdy nebyla jednotná. Proto svolal →

   325 – Níkajský (též nicejský) koncil. Město Níkaia leží v Malé Asii. Tento koncil řešil hlavně věroučné otázky, týkající se otázky Svaté Trojice. Na koncilu se střetli katolíci s ariány.

   katolíci – tvrdili, že Otec a Syn jsou jedné podstaty, jsou si rovni

   ariáni – popírali božství Kristovo, Syn prý není Otci roven, jen podoben.

   Na koncilu zvítězili katolíci, ariáni byli prohlášeni za heretiky (kacíře).

   Přesnější název koncilu je První níkajský koncil (druhý níkajský se konal v roce 787). Byl to první ekumenický koncil, setkání biskupů církve. Ariáni se nazývali podle kněze jménem Areios (latinsky Arius, žil 256-336). Areios byl už před koncilem exkomunikován z církve, po koncilu byl navíc poslán do exilu. Bylo zde formulováno závazné, níkajské (nicejské) vyznání víry, které bylo rozšířeno na druhém ekumenickém koncilu v Konstantinopoli v roce 381 (první konstantinopolský koncil). Toto vyznání se nazývá nicejsko-konstantinopolské (či nicejsko-cařihradské). Dodnes ho uznávají katolíci, pravoslavní, anglikáni i protestanti. První níkajský koncil stanovil i datum Velikonoční neděle (první neděle po prvním jarním úplňku).

   380 – Theodosius I. (poslední císař jednotné římské říše, vládnul 379-395) prohlásil křesťanství za státní náboženství. Role se obrací, nyní začali být pronásledováni pohané.

 11)Církev v raném středověku (do roku 1122)

(křížové výpravy → jinde, viz vrcholný středověk)

Klady a zápory církve ve středověku:

   zápory: totalitní organizace, pronásledující všechny odpůrce, jinověrce a heretiky.

   klady: uchovala kulturní odkaz antiky, pečovala o vzdělání. Byla jedinou fungující organizací v chaosu raného středověku.

Kláštery a církevní řády

   První mniši, poustevníci, pobývali na poušti, odsud jejich název. Jedním z prvních poustevníků byl svatý Antonín (žil 251-356), který působil v Egyptě. V Evropě se poustevníci uchylovali do hlubokých lesů, žili osaměle. Později vznikly mnišské řády, kde žili mniši v kolektivu a řídili se určitými pravidly.

   asi 529 – svatý Benedikt z Nursie založil nejstarší klášter na hoře Monte Cassino (jižně od Říma). Pro mnichy sestavil pravidla mnišského života, hlavním heslem bylo: Ora et labora! („Modli se a pracuj!“). Založil tak řád benediktýnů, který byl až do přelomu 11. a 12. století jediným řádem.

   Klášter Monte Cassino byl za druhé světové války prakticky úplně zničen anglo-americkým letectvem.

   Teprve později bylo založeno mnoho dalších řádů, mužských (mniši) i ženských (jeptišky): cisterciáci, kartuziáni, premonstráti, františkáni, dominikáni, karmelitáni …

   Kláštery byly středisky vzdělanosti, vznikaly v nich i klášterní školy.

Clunyjské hnutí

   Z benediktýnského kláštera v Cluny (Burgundsko) vzešla kolem roku 910 mnišská reforma. Byla zaměřená zejména proti zesvětštění mnišského kléru.

   Do kláštera byli tehdy běžně odkládáni synové a dcery bohatých feudálů, kteří nemohli dědit a neuzavírali sňatek. Tyto děti prominentů ovšem v klášteře žili často vyloženě světským způsobem života. Do klášterů byly také posílány různé další osoby za trest.

   Clunyjské hnutí kladlo důraz na návrat k původním křesťanským hodnotám a snažilo se vymanit církev ze závislosti na světské moci.

Velké (východní) schizma – 1054

   Rozdíly mezi křesťanským východem a západem se postupně čím dál tím více zvětšují:

   východ: v Byzanci funguje césaropapismus. Císař má moc nejenom světskou, nýbrž i nad církví. Formálně je sice hlavou církve konstantinopolský patriarcha, avšak ten je podřízen císaři. Jako liturgický jazyk se na východě prosadila řečtina.

   západ: v západní Evropě vzniknul naopak dualismus moci světské (císař) a duchovní (papež). Papež si, coby nástupce svatého Petra, činí nárok na nadvládu nad celým křesťanstvem, což ovšem východ neuznává. Liturgickým jazykem na západě se stala latina.

   1054 – velké (východní) schizma. Definitivní rozkol (schizma), církev se definitivně rozštěpila na západní katolickou a východní pravoslavnou (ortodoxní) církev. Rozdělení trvá dodnes.

   Rozkol nastal, když papežský vyslanec exkomunikoval konstantinopolského patriarchu přímo na území Konstantinopole! Patriarcha na oplátku exkomunikoval papežského vyslance. Tato rozepře byla ovšem vyústěním dlouhodobě narůstajících rozepří mezi Východem a Západem. Schizma narušilo pouze jednotu církve, nikoliv však jednotu víry (čímž se liší od hereze).

Boj o investituru

(1075-1122)

   Brzy po velkém schizmatu vypuknul na Západě spor o investituru, o dosazování biskupů. Šlo o to, zda právo dosazovat biskupy na biskupský stolec má papež nebo císař. Hlavními aktéry sporu byli římský císař Jindřich IV. (1056-1105) a papež Řehoř VII. (1073-1085).

   1075 – začátek boje o investituru. Papež Řehoř VII. vydal papežskou bulu, ve které požaduje absolutní nadvládu nad církví. Jen papež má prý právo jmenovat biskupy. Papež dále tvrdí, že má právo nejenom korunovat, nýbrž i sesadit císaře! Předtím byla praxe taková, že biskupy dosazoval císař (viz Ota I. – systém říšské církve) a občas dosazoval císař i papeže!

   1076 – Jindřich IV. si to nenechal líbit a na sjezdu říšských biskupů (říšská synoda) ve Wormsu, kterému předsedal, prohlásil papeže za sesazeného. Řehoř VII. reagoval tím, že vyhlásil nad Jindřichem církevní klatbu, čímž ho dočasně exkomunikoval (vyloučil) z církve a zbavil všechny jeho poddané povinnosti ho poslouchat. Němečtí biskupové i německá knížata následně vypověděli Jindřichovi IV. poslušnost a Jindřich musel ustoupit →

   1077 – pouť do Canossy. Jindřich IV. se bos, v rouše kajícníka, vydal pěšky ke hradu Canossa (v severní Itálii), před kterým tři dny klečel a papež mu odpustil.

   Tím ovšem spor neskončil. Papež později uvalil na Jindřicha klatbu podruhé, tentokrát ovšem Jindřich IV. reagoval vojenskou silou a v roce 1084 dobyl Řím. Při této akci mu vydatně pomohl český kníže Vratislav II., který za to od Jindřicha IV. obdržel v roce 1085 královský titul. Řehoř VII. musel z Říma utéct. Zemřel v roce 1085 v jižní Itálii, kde se ukryl u Normanů.

   Spor se vyřešil až za Jindřicha V. (1105-1125). Jindřich V., syn Jindřicha IV., svého otce v roce 1105 svrhnul (Jindřich IV. zemřel v roce 1106).

   1122 – konkordát wormský. Ve Wormsu ho uzavřeli císař Jindřich V. a papež Kalixtus II. Výsledný kompromis byl spíše úspěchem papeže. Podle konkordátu wormského papež jmenuje biskupy (předává biskupovi prsten a berlu jako symbol duchovní moci), kdežto římský král (císař) tuto volbu pouze potvrzuje (předává biskupovi žezlo, symbol světské moci biskupa). Konkordát de facto zrušil systém říšské církve, který zavedl Ota I. (který považoval biskupy za státní úředníky).

   Hlavní boj o investituru probíhal v říši a skončil konkordátem wormským. Menší boje o investituru však probíhaly mezi církví a světskou mocí i ve Francii (konkordátem z roku 1106 rezignoval francouzský král Filip I. na investituru biskupů) a v Anglii (zde byl spor ukončen konkordátem westminsterským v roce 1107 a skončil, podobně jako v Říši, vítězstvím církve). Ve všech třech zemích (Říše, Francie, Anglie) tak boj o investituru skončil vítezstvím církve, která uhájila právo svobodné volby biskupů, panovníci to pak pouze potvrzují.

Datum poslední aktualizace: 17.5.2013

 

petr.daubner

Petr Daubner

Jmenuji se Petr Daubner. V “civilu” jsem normálně učitel zeměpisu a dějepisu, občas se však změním v cestovatele a vyrazím do světa. Neboť cestování je mojí největší vášní. Na těchto stránkách se tedy snažím skloubit zejména zeměpis a cestování. Další informace o mně naleznete zde

    Petr Daubner napsal 871 příspěvků Zobrazit všechny příspěvky člena

    Napsat komentář

    Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *