Evropa v raném středověku I.

Evropa v raném středověku I.
Libí se vám článek?

Evropa v raném středověku I.

   Raný středověk = přibližně 5.-11. (12.) století. V západní době by se asi dal považovat za dělítkem mezi raným a vrcholným středověkem rok 1066 (bitva u Hastingsu), v Čechách až rok 1197 (nástup Přemysla Otakara I., za kterého se Čechy staly definitivně dědičným královstvím).

   Poznámka: celá řada dat z raného středověku je sporná a často se liší i o několik let. V závorkách proto uvádím i alternativní data.

1)Itálie v raném středověku

   375-568(900)- stěhování národů – přechod mezi starověkem a středověkem. Západořímská říše definitivně zanikla. Po skončení stěhování národů se Germáni (a o něco později i Slované) usadili, přijali křesťanství a vytvořili první raně středověké státy. Prvním germánským královstvím se souhrnně říká barbarské říše. Nejvýznamnější barbarskou říší byla Franská říše (viz kapitola 2.).

   476 n.l. – zánik Západořímské říše, konec starověku.

   476-493 – říše Odoakera. Germán Odoaker (též Odovaker) svrhnul posledního římského císaře Romula Augustula. Odoaker založil první germánskou říši na území Itálie.

   Oficiálně se poslední římský císař jmenoval Romulus Augustus (vládnul 475-476), ale protože mu bylo pouze 6 let, říkalo se mu Augustulus (zdrobnělina). Odoaker ušetřil Romulův život. Romulus pak žil v Kampánii. O jeho dalších osudech se toho moc neví, ale zemřel před rokem 488. Odoaker sám sebe považoval spíše za regenta východořímského císaře než za samostatného krále. Východořímský císař Zenon nejdříve jeho regentství uznal, ale později na něj poslal Ostrogóty.

   Gótové přišli do oblasti Černomoří asi ve 2. století n.l. ze své původní vlasti, ostrova Gotland. Poté se rozdělili na dvě větve – západní Góty (Vizigóti) a východní Góty (Ostrogóti). Ostrogóti vytvořili na konci 3. století n.l. na sever od Černého moře první říši, ta však podlehla roku 375 náporu Hunů (začátek stěhování národů). Ostrogóti i Vizigóti pak před útočícími Huny ustoupili na území římské říše.

   493-555 – říše Ostrogótů. Říši Ostrogótů vytvořil král Theodorich I. Veliký (493-526). Ten zavraždil Odoakera a zmocnil se Itálie. Jeho hlavním městem byla Ravenna. V Ravenně byl pak Theodorich pohřben, nachází se zde jeho hrobka. Říše Ostrogótů zahrnovala nejen Itálii, ale zasahovala i do Panonie, Dalmácie a Provence. Ravenna byla za Teodoricha významným centrem vzdělanosti.

   555 (552,554 ?) – celá Itálie dobyta Byzancí. Itálii dobyli Belisar a Narses, byzantští vojevůdci ve službách byzantského císaře Justiniána I. (527-565), který se pokusil obnovit jednotnou římskou říši. Z panství nad celou Itálií se ale Byzanc moc dlouho neradovala →

   568 – vpád Langobardů do Itálie. Toto datum se obvykle považuje za konec stěhování národů. Jiní historici však za konec stěhování národů považují až rok 900, kdy do Panonie vtrhli Maďaři.

   Langobardi přišli z Panonie, předtím protáhli i naším územím. Langobardi dobyli většinu Itálie, nepodařilo se jim však obsadit Benátky, Řím a několik dalších menších území, která zůstala pod nadvládou Byzance.

   Langobardi vytvořili v Itálii Langobardské království. Jeho centrum bylo v severní Itálii (odtud název dnešní Lombardie), hlavním městem jejich říše byla Pavia (jižně od Milána, u řeky Pád).

   Vliv Byzance v Římě byl ovšem poměrně slabý. Langobardům se také nepodařilo dobýt Ravennský exarchát. Toto území patřilo Byzanci, vládnul zde exarcha (= „náměstek“) byzantského císaře. Roku 751 však Ravennu dobyli Langobardi, kteří začali rovněž ohrožovat papežský Řím. Papež proto požádal o pomoc franského krále Pipina III. Krátkého, který Ravennu na Langobardech dobyl a předal ji papeži (viz níže). Pipin III. Krátký byl původně pouhým majordomem. Roku 751 se prohlásil králem a posledního merovejského krále poslal do kláštera. Papež Štěpán II. tehdy přijel do Francie a pomazal Pipina v roce 754 na krále, čímž legitimizoval jeho královský titul. Na krále byli papežem pomazáni i oba synové Pipina, Karel (Veliký) a Karloman. Na oplátku pak Pipin III. pomohl papeži proti Langobardům.

   754-756 – vznik Papežského státu. Franský král Pipin III. Krátký (741-768) dobyl Ravennu na Langobardech. Poté předal území kolem Říma a Ravenny papeži (tzv. Pipinova donace754). Tímto aktem vzniká Papežský stát (též Církevní stát, latinsky oficiálně Patrimonium sancti Petri).

   Papežský stát existoval až do roku 1870, kdy zaniknul v souvislosti se sjednocením Itálie. Opět byl v nové podobě obnoven roku 1929, kdy na základě lateránských dohod vzniknul stát Vatikán. Území Papežského státu se během staletí výrazně měnilo, ale vždy obsahovalo město Řím.

   774 – Karel Veliký vyvrátil říši Langobardů (posledního langobardského krále Desideria zavřel do kláštera). Karel se nechal pomazat na „langobardského krále“, ale langobardská říše zanikla a místo ní vzniklo na území Itálie Italské království (vzniklo roku 781). K tomu patřila severní (větší) polovina Apeninského poloostrova a bylo součástí franské říše.

   Vedle Italského království dále existoval v Itálii Papežský stát (viz výše). Jih Itálie a Benátky ovládala zpočátku Byzanc.

   Benátky (Venezia) sice patřily Byzanci, ale postupně zde získal rozhodující vliv volený dóže. Od 10.-11. století byly Benátky zcela samostatnou republikou, která rozšířila svoje území i mimo Itálii, především do Dalmácie. Benátky byly ve středověku jednou z nejvýznamnějších námořních velmocí.

   Vrchol moci Benátek byl kolem roku 1500, kdy Benátkám patřily i ostrovy Kréta a Kypr. Později Benátky začaly ztrácet vliv jednak díky expanzi Osmanské říše na východě a jednak v důsledku zámořských objevů, kdy se největšími námořními velmocemi staly Portugalsko a Španělsko, ležící u Atlantiku, zatímco vliv středomořských států Benátek a Janova upadl.

   Celá Sicílie byla v letech 965-1061 obsazena Araby. Panství Byzantinců v jižní Itálii a Arabů na Sicílii později zlikvidovali Normani, kteří zde roku 1130 vytvořili Království obojí Sicílie (toto území, které vybojovali pro papeže,  jim papež udělil v léno). Normané poté byli v Království obojí Sicílie postupně vystřídáni Štaufy (1194), Anjouovci (1266) a Aragonci (1442). Později toto území patřilo Španělsku (1501-1707), Rakousku (1707-1738) a španělským Bourbonům (1738-1859), roku 1861 bylo po Garibaldiho tažení definitivně připojeno ke sjednocené Itálii.

2)Pyrenejský poloostrov

   Vizigóti, kteří žili u Černého moře, ustoupili pod tlakem Hunů do římské říše. Roku 378 porazili v bitvě u Hadrianopole (dnes Edirne v Turecku) Římany, římský císař Valens byl v bitvě zabit. Císař Theodosius I. Veliký pak dovolil Vizigótům usadit se na území římské říše (v Thrákii). Zde se však dlouho nezdrželi, vtrhli do Itálie a pod vedením Alaricha roku 410 vyplenili Řím (předtím byl naposledy Řím vypleněn Galy v roce 387 př.n.l.).

   5.-8. století – říše Vizigótů. Po vyplenění Říma (410) se Vizigóti nakonec stali formálními spojenci Říma. Císař jim daroval území kolem města Tolosa (dnes Toulouse), kde vytvořili tzv. Tolosánskou říši, která byla formálně součástí západořímské říše, ve skutečnosti to byl ale nezávislý stát. Vizigóti odsud pronikli za Pyreneje a obsadili postupně celý Pyrenejský poloostrov, zatímco z území dnešní Francie byli nakonec vytlačeni Franky.

   711 – Arabové vtrhli na Pyrenejský poloostrov a vyvrátili říši Vizigótů. Vedl je Tárik (podle něj název Gibraltar – Džabal al-Tarik). Během několika let obsadili Arabové (ve Španělsku zvaní Maurové) téměř celý Pyrenejský poloostrov a vtrhli i do Francie, kde však nakonec byli zastaveni Franky (viz Franská říše) a vytlačeni zpět za Pyreneje.

   Arabové vytvořili Córdobský chalífát (nejdříve emirát, od roku 929 pak chalífát) – Córdoba (v Andalusii) byla hlavním městem. Arabové byli tehdy na mnohem vyšší kulturní úrovní než zbytek Evropy (s výjimkou Byzance).

   Největší kulturní a mocenský rozmach Córdobského chalífátu spadá do 10. století. Nejvýznamnějším vládcem té doby byl Abd ar-Rahmán III. (912-961), poslední Umajjovec na trůnu.  Ten začal původně vládnout jako emír, ale roku 929 se prohlásil chalífou. Za jeho vlády byla Córdoba jedním z největších měst na světě, žilo v ní půl milionu obyvatel a bylo v ní 3000 mešit (Kronika lidstva).

   Arabům se nakonec nepodařilo obsadit Pyrenejský poloostrov úplně celý. Křesťané se udrželi na krajním severu (Asturie, Baskicko). Křesťané pak budou znovu dobývat Pyrenejský poloostrov (reconquista – viz dále), až nakonec roku 1492 Araby z poloostrova definitivně vytlačí.

3)Anglie do roku 1066

   1.-5. století – Římané v Anglii. Británie byla ve starověku osídlena keltskými kmeny (Britové). O dobytí Británie se neúspěšně pokusil již Caesar. Teprve za císaře Claudia (41-54) se však Římanům podařilo uchytit na ostrově. Římané během prvního století obsadili zhruba dnešní Anglii a Wales (provincie Britannia), Skotsko se jim ale připojit nepodařilo. Severní hranici římské Británie tvořil Hadriánův val (v severní Anglii, poblíž dnešní hranice se Skotskem).

   počátek 5. století (407, 409?) – Římané vyklidili Anglii, legie odsud odešly. Do země záhy vpadly germánské kmeny Anglů, Sasů a Jutů (odtud názvy Anglie a Anglosasové) a vytlačili odsud Kelty. Keltové se udrželi v Irsku a v odlehlých částech Británie (Wales, Skotsko, Cornwall), část Keltů se také vystěhovala do Bretaně.

   Z této doby, z přelomu 5. a  6. století n.l., pocházejí pověsti o králi Artušovi a jeho rytířích kulatého stolu. Artuš byl legendární keltský král, bojující proti germánským vetřelcům. Samotná jeho existence je historicky nejistá.

   Anglosasové vytvořili v Anglii celkem 7 anglosaských království: Wessex, Sussex, Essex (tyto tři založili Sasové), Kent (Jutové), Mercia, East Anglia a Northumbria (tyto tři založili Anglové).

   křesťanství v Anglii – do Anglie proniklo katolické křesťanství dvěma směry:

   1)římská misie – misionáři sem byli vysláni z Říma. V Anglii založili arcibiskupství v Canterbury.

   2)iroskotská misie – křesťanství šířili mniši z Irska a Skotska. V Irsku bylo křesťanství dřív, přinesl ho sem svatý Patrik již v 5. století n.l.

   Převahu nakonec získala v Anglii římská misie.

   9.století – začátek dánské expanze. Proti Dánům úspěšně bojoval král Wessexu Alfréd Veliký (871-899). Ten si nakonec s Dány Anglii rozdělil. Dánové obsadili severovýchodní Anglii (jejich území = Danelaw), jihozápadní Anglie zůstala Anglosasům.

   Roku 793 vypálili Vikingové klášter Lindisfarne (na ostrově Holy Island v severovýchodní Anglii). Touto událostí začaly vikinské nájezdy na západní Evropu a do Ruska (je to první známý vikinský útok na okolní země).

   V 10. století nakonec Anglosasové získali převahu a sjednotili Anglii. Roku 1002 byli povražděni všichni Dánové v Anglii. To vyprovokovalo novou dánskou invazi (tentokrát už útočilo Dánsko jako stát). Dánové obsadili Anglii a načas sjednotili (Král Knut I. Veliký) pod svou vládou Dánsko, Norsko a Anglii. Brzy po smrti Knuta I. Velikého se tato říše opět rozpadla.

   Anglii dobyl roku 1013 dánský král Sven II. (vládnul 1002-1014) Vrcholu dosáhla dánská moc za jeho syna Knuta I. Velikého, který získal i norskou korunu. Pro celou říši, která trvala dočasně v letech 1013-1042, se používá název Imperium Maris Nordici (Říše Severního moře). Šlo pouze o dočasný konglomerát zemí, který se brzy rozpadl.

   1066 (14.10.) – bitva u Hastingsu. Normanský vévoda Vilém porazil posledního anglosaského krále, Harolda II. Godwinsona. Harold (často též Harald) padnul, Anglii ovládli Normané.

   Anglický král Eduard Vyznavač (1042-1066) zemřel bez mužských potomků. Za svého nástupce určil Eduard svého příbuzného, normanského vévodu Viléma. O vládu v Anglii se však ucházeli tři muži, kromě Viléma ještě norský král Harald III. Hardrad a Harold II. Godwinson, Eduardův švagr, který nakonec usedl na trůn (1066 – vládnul jen 9 měsíců). V září 1066 Harold II. porazil vojsko norského krále Haralda III. v bitvě u Stamford Bridge (25.9., norský král padnul). Záhy se ale v Anglii vylodil Vilém (28.9.). Haroldovo vojsko pak, přestože bylo početně silnější než Vilémovo, v bitvě u Hastingsu (14.10.) podlehlo, neboť bylo vyčerpáno předchozím bojem s norským Haraldem. Harold II. i Harald III. tedy oba padli a Vilém ovládnul celou Anglii.

   Vilém I. Dobyvatel (William the Conqueror, 1066-1087) založil normanskou dynastii (1066-1154). Normané, mluvící francouzsky, vytvořili vládnoucí vrstvu, porobení Anglosasové jimi byli ovládnuti.

4)Franská říše I.

 (Merovejci, nástup Karlovců)

 

   Frankové – germánský kmen. Původně se usadili v Porýní, ve 3. století pak překročili Rýn a začali se usazovat se i v římské Galii. Založili nejvýznamnější barbarskou říši, která nakonec zabírala zhruba území dnešní Francie, Německa a Beneluxu. Franská (též někdy Francká) říše přijala křesťanství a stala se jádrem středověké západní Evropy, zatímco východní Evropu ovládala hlavně Byzanc.

Chlodvík I. (asi 481 – 511)

   Chlodvík I. (též Chlodovech, německy Chlodwig, francouzsky a anglicky Clovis → odsud později vzniklo jméno Ludvík). Pocházel z rodu Merovejců. Je považován za zakladatele Franské říše, obsadil většinu Galie.

   Chlodvík porazil v roce 486 Syagria v bitvě u Soissons (severní Francie). Syagrius byl poslední římský místodržící v Galii. Po rozpadu Západořímské říše se prohlásil králem Galie. Jeho říši si rozdělili Frankové a Vizigóti, spojenci Franků (Tolosánská říše). Nakonec ale Chlodvík Vizigóty, svoje bývalé spojence, roku 507 porazil v bitvě u Vouillé (západní Francie) a vytlačil Vizigóty za Pyreneje. Svou moc upevnil Chlodvík na úkor svých soupeřů i vraždami a intrikami. Po smrti Chlodvíka si říši rozdělili jeho 4 synové, říše nicméně neustále expandovala. Mj. bylo připojeno Burgundsko (říše Burgundů ležela v jihovýchodní Francii).

   498 (?? datum velmi nejisté, +- několik let) – Chlodvík přijal katolické křesťanství. To bylo velmi důležité! Ostatní Germáni byli totiž ariáni a ariánství bylo z hlediska katolíků herezí. Katolická církev, která byla v Galii velice silná, podpořila proto Chlodvíka proti „kacířům“.

   Ariáni neuznávali božskou podstatu Ježíše Krista – více viz Církev.

   V 6. a 7. století moc merovejských králů začala upadat a Franská říše se rozpadla na tři části – Austrasii (hl. město Remeš), Neustrii (Paříž) a Burgundsko (Orléans). Faktickou moc v těchto údělech získali nejvyšší královští úředníci, majordomové.

   Jednomu z nich, majordomovi Austrasie Pipinovi II., se nakonec podařilo spojit roku 687 majordomáty všech tří oblastí do svých rukou (poté, co jeho vojsko porazilo vojsko merovejského krále!). Jeho synem (nemanželským ovšem) byl Karel Martell.

Karel Martell (714-741)

   Martell = „Kladivo“. Zakladatel dynastie Karlovců. Nebyl králem, nýbrž majordomem, ovládal však celou Franskou říši.

   732 – bitva u Poitiers (též bitva u Tours – skoro uprostřed Francie!) – Karel Martell porazil v této bitvě Araby, kteří překročili Pyreneje. Brzy poté byli Arabové vytlačeni za Pyreneje.

   Karel Martell byl pak často oslavován jako „zachránce Evropy“ před Araby, což je pravděpodobně přehnané. Jeho vítězství však znamenalo bod obratu v arabské expanzi do Evropy – odteď už budou Arabové z Evropy ustupovat).

Pipin III. Krátký (741-768)

   Po smrti svého otce Karla Martella vládnul Franské říši i on zpočátku jen jako majordomus. Díky spojenectví s papežem však byl pomazán na krále (první král z dynastie Karlovců).

   751 – Pipin III. Krátký se prohlásil (se souhlasem papeže) králem, posledního Merovejce poslal do kláštera.

   Pipin III. Krátký neponechal nic náhodě. Nejdříve si zajistil souhlas papeže. V roce 751 se pak prohlásil králem a Childericha III., posledního merovejského krále, nechal zavřít do kláštera. V roce 751 ho na krále poprvé pomazal v Soissons misijní biskup Bonifác.

   754 – do Galie přicestoval osobně papež Štěpán II. a v bazilice Saint-Denis (u Paříže) Pipina (a oba jeho syny, Karla a Karlomana) osobně pomazal na krále podruhé, protože od něj potřeboval pomoc proti Langobardům. Pipin III. Krátký na oplátku vydal Pipinovu donaci (754) – dokument, kterým de iure založil Papežský stát. Touto donací Pipin „daroval“ papeži Řím a okolí Ravenny.

   Okolí Říma předtím teoreticky patřilo Byzanci, avšak byzantský císař nebyl schopen efektivně ochránit Řím, ohrožovaný Langobardy. Proto se nakonec papež obrátil o pomoc na Pipina.

   Ravennu Pipin sice papeži daroval donací už v roce 754, ale dobyl ji až v roce 756. Za počátek Papežského státu se tedy bere většinou rok 754, kdy byla Pipinova donace vydána (14.4.754), ale de facto byla naplněna až v roce 756, kdy Pipin předal dobyté území Ravennského exarchátu papeži. Ochráncem římského papežem pak už nebyl byzantský císař, nýbrž franský, a později římskoněmecký král (císař).

5)Franská říše II.

(Karel Veliký, rozdělení Franské říše)

Karel Veliký (768-814)

   – nejvýznamnější panovník Franské říše. Syn Pipina III. Krátkého. Zpočátku vládnul oficiálně spolu se svým mladším bratrem Karlomanem, ale ten brzy zemřel (771). Za Karla Velikého dosáhla Franská říše největší rozlohy. Za svůj hlavní úkol považoval Karel Veliký christianizaci dalších národů a ochranu papeže.

   774 – Karel dobyl říši Langobardů. Severní Itálii (Italské království) pak připojil ke své říši.

   kolem 800 – zničil říši Avarů v Panonii. Avaři byli kočovný turkotatarský kmen, který se v Panonii usadil v 6. století a podmanil si zdejší Slovany. Poté ohrožovali Franskou říši a dokonce i Cařihrad.

   Avaři původně sídlili ve Střední Asii, byli zřejmě příbuzní Hunů. Vyvrátili mj. říši Antů (na území dnešní Ukrajiny; etnický původ Antů je nejasný).  Po odchodu Langobardů do Itálie (568) se Avaři usadili v Panonii, ovládli zdejší slovanské obyvatelstvo (s nímž se rovněž částečně smísili) a založili tu říši (kmenový svaz). Koncem 6. století dosáhla jejich říše největšího rozmachu a Avaři (spolu s podmaněnými slovanskými spojenci) dokonce oblehli Cařihrad a ohrožovali i Franskou říši. Od 7. století Avarská říše upadala a v letech 791-803 byla nakonec dobyta Karlem Velikým. Po roce 827 zprávy o Avarech mizí, jejich zbytek byl patrně asimilován slovanským obyvatelstvem.

   Karel Veliký projevil i mimořádnou krutost při christianizaci Sasů (vedl proti nim války v letech 772-804). Nechal hromadně popravovat všechny Sasy, kteří se odmítli nechat pokřtít. Nakonec se mu podařilo celé Sasko christianizovat a připojit k Franské říši.

   Karel Veliký bojoval i proti Čechům (Čechy mu musely platit poplatek), Polabským Slovanům, Dánům a Arabům (z této války pochází Píseň o Rolandovi).

   800 – Karel Veliký korunován císařem. Papež (Lev III.) korunoval v Římě Karla císařem. Tím se jakoby formálně obnovovala starověká římská říše, ovšem v novém, křesťanském duchu. Od té doby se na západě Evropy mohl císařem stát jen panovník, který byl v Římě korunován papežem. Císař byl ve středověku obvykle formálně uznáván za světskou hlavu křesťanstva na Západě. Stejné právo si ovšem na Východě osoboval i byzantský císař.

   Ve 12. století byl Karel Veliký prohlášen za svatého.

Ludvík I. Pobožný (814-840)

   Syn Karla Velikého. I on měl císařský titul. Za jeho vlády se začala říše postupně rozpadat.

   Ludvík I. Pobožný byl až třetí legitimní syn Karla Velikého, ale oba jeho starší bratři předčasně zemřeli. Už od roku 813 (ještě za života svého otce) měl titul císaře.

   Brzy po jeho smrti se jeho tři synové začali hádat mezi sebou a nakonec si říši rozdělili →

   843 – Verdunská smlouva – Franská říše touto smlouvou zanikla. Byla rozdělena mezi tři syny Ludvíka I.:

   Lothar – nejstarší syn. Obdržel císařský titul, severní Itálii a střední část říše na sever od Alp (odsud název Lotrinsko). Tato část („Středofranská říše“) byla nesourodá a dlouho se neudržela.

   Severní Itálie se brzy odtrhla a po vymření Lotharových synů si nakonec roku 870 zbytek jeho říše rozdělili zbylí dva bratři, Ludvík Němec a Karel Holý. Už předtím se tito dva mladší bratři spojili proti staršímu Lotharovi a nechali mu nejhorší část při dělení Franské říše.

   Ludvík II. Němec – získal východ říše → Východofranská říše, pozdější Německo.

   Karel II. Holý – získal západ říše → Západofranská říše, pozdější Francie.

6)Franská říše III.

(státní správa, lenní systém, kultura)

   Franská říše se dělila na hrabství. V čele každého hrabství stál královský úředník, hrabě. Okrajová území říše se nazývala marky, marku spravoval markrabě. Byla to jakási nárazníková území na hranicích, byly tu silné vojenské posádky. Existovala například Česká marka, Španělská marka (proti Arabům), Dánská marka (odsud dnešní název Dánska – Danmark).

   Franská říše neměla ani za Karla Velikého stálé hlavní město! Král putoval se svojí družinou po celé říši od falce k falci. Falce byly královské statky. Král tímto putováním živil svou družinu a zároveň tím kontroloval říši. Karlovou nejoblíbenější falcí byly Cáchy(Aachen), kde pobýval hlavně v zimě. Ve zdejší katedrále je Karel Veliký pohřben.

Lenní systém (feudalismus)

   Léno = feudum = příděl půdy

   Lenní pán (feudál) propůjčil svoje léno svému vazalovi, ten mu za to byl povinován určitou službou (většinou vojenskou).

   Nejvyšším lenním pánem byl král. Ten propůjčil půdu například hrabatům (správcům hrabství) a dalším členům své družiny jako odměnu za vykonávání úřadu. Ti pak tuto půdu dále propůjčovali dalším vazalů. Léna byla původně doživotní, ale od 9. století se stala fakticky dědičná.

„Karolinská renesance“

   Za Karla Velikého došlo k určité obnově antické vzdělanosti. Na dvoře Karla Velikého působila řada učenců (například Alcuin z Yorku – anglosaský scholastický filosof). Jazykem vzdělanců se stala latina (která se už ovšem v té době v běžném životě nepoužívala). Byla provedena reforma písma. Tehdy vznikla karolinská minuskula, základ dnešních malých písmen (staří Římané psali jen velkými písmeny!). Byly zakládány školy při klášterech a biskupských kostelích (sídelní kostel biskupa = katedrála).

   České slovo „král“ je odvozeno ze jména Karla Velikého. Ve středověku byl Karel Veliký považován za dokonalého křesťanského vládce.

Datum poslední aktualizace: 20.9.2013

petr.daubner

Petr Daubner

Jmenuji se Petr Daubner. V “civilu” jsem normálně učitel zeměpisu a dějepisu, občas se však změním v cestovatele a vyrazím do světa. Neboť cestování je mojí největší vášní. Na těchto stránkách se tedy snažím skloubit zejména zeměpis a cestování. Další informace o mně naleznete zde

    Petr Daubner has 871 posts and counting. See all posts by Petr Daubner

    Napsat komentář

    Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *