Evropa v letech 1526-1618 – Část I. – (Proti) Reformace, Martin Luther

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 20.díl – České země v letech 1197-1526 – část IV. (1437-1526) – Jagelonci. Po tomto díle následuje – Evropa v letech 1526-1618 (Část II.) – Náboženské války ve Francii, Anglie

Reformace v Německu

Martin Luther

Martin Luther (1483-1546) byl původně augustiniánský mnich. Z řádu však vystoupil a vzal si za ženu bývalou jeptišku. Byl velice vzdělaný, přednášel rovněž na univerzitě ve Wittenbergu.

1517 (31.10.) – Luther zveřejnil ve Wittenbergu 95 tezí, v nichž brojil proti zlořádům v církvi. Mj. například kritizoval prodej odpustků. Tento čin se považuje za počátek evropské reformace.

Většinou se tvrdí, že Luther přibil 95 tezí na vrata kostela, ale není to historicky potvrzené.

Luther byl důslednější než čeští husité a s římskou církví se definitivně rozešel. Když papež vydal bulu, ve které označil jeho názory za kacířské a požadoval spálení jeho spisů, Luther papežskou bulu veřejně spálil.

Husité se totiž od římské církve nakonec neoddělili úplně (měli v rámci římské církve cosi jako autonomii) a Jednota bratrská byla sice starší, ale z celoevropského hlediska bezvýznamnou protestantskou církví.

Římský císař Karel V. (vládnul v Říši 1519-1556) se postavil proti Lutherovi, ale saský kurfiřt (vévoda Fridrich III. Moudrý) poskytnul Lutherovi azyl na hradě Wartburg (nad Eisenachem, v Durynsku). Zde přeložil Luther Nový Zákon do němčiny.

Luther přeložil na Wartburgu Nový Zákon v letech 1521-1522. V roce 1534 pak dokončil (ve spolupráci s dalšími teology) i překlad Starého zákona do němčiny.

Německá selská válka

V Německu proběhlo v letech 1524-1526 velké selské povstání. Sedláci čerpali z Lutherových myšlenek (podobně jako se radikální husité oháněli Husem). V čele sedláků stál Thomas Müntzer. Luther sám ovšem veřejně vystoupil proti vzbouřencům. Povstání bylo nakonec utopeno v krvi a Müntzer a další vůdci byli popraveni. Celkem prý bylo 100000 mrtvých!

Thomas Müntzer (někdy též Münzer) byl kazatel s radikálními názory, které se blížily primitivnímu „komunismu“ českých radikálních husitů (vše má být společné!). V roce 1521 dokonce kázal v Praze, v Betlémské kapli. Jelikož ale vyzýval Pražany k útoku na katolické kláštery, byl z Prahy vypovězen (byl příliš radikální i na pražské husity!).

Radikálové (podobně jako u nás) byli tedy zničeni, ale na Lutherovu stranu se přidala významná část říšské šlechty. Na jednom říšském sněmu (Špýr, německy Speyer, 1529), kde se luteráni ocitli v menšině, protestovali proti zákazu reformace. Proto se jim začalo říkat protestanti. Tento termín pak přešel i na další reformační církve.

Augsburská konfese (též Augsburské či Augšpurské vyznání) – program protestantů, který předložili luteráni roku 1530 na říšském sněmu v Augsburgu. Augsburskou konfesi sestavil Philipp Melanchthon, blízký spolupracovník Luthera.

Základní principy luteránské víry

Luteráni se jako první velká protestantská církev úplně oddělili od katolíků. Jediným zdrojem víry je pro ně Bible, ostatní církevní zvyklosti jsou podle nich pověry. Přijímají pod obojí. Neuznávají apoštolskou posloupnost. Odmítají celibát, řeholnictví, institut kněžství (resp. knězem může být kdokoli). Pro spasení je nejdůležitější víra, nikoli skutky.

V Německu se poté rozhořely náboženské války mezi katolíky (císař Karel V.) a luterány (největší vliv měli v Sasku).

Císař Karel V. (1519-1556 v Říši, 1516-1556 ve Španělsku jako Karel I.) byl posledním římským císařem, pomazaným papežem. Sám sebe císařem ovšem tituloval hned od roku 1520, kdy byl oficiálně korunován římským králem, ale roku 1530 byl navíc papežem Klimentem VII. pomazán v Boloni na císaře. Byla to poslední císařská korunovace ve Svaté říši římské, u níž asistoval papež. Po Karlovi V. už další Habsburkové používali titul císaře automaticky. Karel V. porazil protestanty například ve šmalkaldské válce (1546-1547; šmalkaldský spolek byl spolek protestantských knížat), nepodařilo se mu ale nakonec získat rozhodující převahu.

Náboženské války mezi protestanty a katolíky v Říši nakonec skončily kompromisem →

1555 (25.9.) – Augšpurský mír. Byl uzavřen mezi císařem Karlem V. a říšskými stavy na říšském sněmu v Augsburgu (jihozápadní Bavorsko). Byla přijata zásada „Cuius regio, eius religio“ – „Čí země, toho víra (náboženství)“. Říšská knížata si mohla svobodně zvolit náboženství, jejich poddaní pak museli buď přijmout stejnou víru, nebo se vystěhovat ze země. Augšpurský mír byl v podstatě vítězstvím luteránů, neboť byli de facto zrovnoprávněni s katolíky a mohli volně působit.

Luteránství dnes

V Německu je dnes luteránů stejně jako katolíků. Luteráni převažují na severu a východě Německa, naopak na jihu a západě Německa (Bavorsko, Bádensko-Württembersko, Porýní) mají převahu katolíci.

Dále dnes luteráni převažují ve všech státech severní Evropy (Dánsko, Švédsko, Norsko, Finsko, Island, Estonsko, Lotyšsko) s výjimkou Litvy, která je katolická, neboť byla dlouhou dobu spojena unií s katolickým Polskem.

Reformace ve Švýcarsku

Ulrich Zwingli (1484-1531)

– švýcarský reformátor z Curychu. Zastával podobná stanoviska jako Luther, neshodoval se s ním ale v některých teologických otázkách. Curych se stal jedním z center reformace ve Švýcarsku. Zwingli mj. věřil (stejně jako Kalvín) v predestinaci. Pod Zwingliho vlivem vznikli později novokřtěnci. Ti odmítají křest nevědomých dětí a křtí pouze dospělé.

Ještě za Zwingliho vypukly náboženské války mezi katolíky (horské kantony) a protestanty (nížinné kantony). V těchto bojích Zwingli zahynul. Zwingliho přívrženci později splynuli s kalvinisty.

Zwingli vystoupil se svým programem, zahrnujícím 67 bodů, v roce 1523 na veřejné disputaci v Curychu. Městská rada v Curychu uznala jeho vítězství v této disputaci nad katolíky. Zwingli zahynul jako polní kněz v bitvě u Kappelu roku 1531.

Jean Calvin (Jan Kalvín, 1509-1564)

Jean Calvin se narodil ve Francii, ale pro své náboženské názory musel z Francie uprchnout do Švýcarska. Zde v Basileji formuloval zásady svého učení. Ty nakonec prosadil v Ženevě. Ženevská městská rada totiž přijala jeho náboženské zásady za své a Ženeva se stala hlavním centrem kalvinismu.

Kalvín v Ženevě zřídil (se souhlasem městské rady) náboženskou diktaturu. Byl to fanatik, který neváhal upalovat své odpůrce a zakázal v Ženevě veřejné zábavy.

Kalvín také přinutil ženevské zlatníky, aby přestali vyrábět marnotratné zlaté šperky. Tím nevědomky položil základ slavnému švýcarskému hodinářství, neboť šikovní zlatníci se přeorientovali na výrobu „něčeho užitečného“.

Zásady kalvinismu

Kalvinismu se též říká helvétské vyznání. Kalvinisté se, podobně jako luteráni, úplně oddělili od katolíků a založili vlastní církev. Kalvinisté věří v predestinaci (předurčení): Bůh si prý už předem vyvolil některé lidi ke spasení, jiné naopak určil k věčnému zatracení. Kalvinisté také odstranili veškerou výzdobu z kostelů (sochy, obrazy, mešní roucha).

Víra v predestinaci paradoxně mnoho kalvinistů motivovala k podnikání. Kalvinisté si totiž chtěli již na tomto světě ověřit, že Bůh si je vyvolil. To se podle nich mj. projevuje tím, že má člověk úspěchy již v pozemském životě.

Kalvinismus se rozšířil i do Francie (hugenoti), severního Nizozemí, Porýní, Anglie (puritáni) a Skotska. Z Anglie se pak puritáni rozšířili i do Ameriky, kde měli největší vliv v kolonii Massachusetts (Boston).

Protireformace (katolická reformace)

I katolická církev si uvědomila, že ztrácí vliv, a že nestačí jen bojovat proti postupující reformaci násilím, nýbrž se musí i sama určitým způsobem reformovat →

1) Vznik jezuitského řádu

Zakladatelem Tovaryšstva Ježíšova (neboli jezuitského řádu) byl roku 1534 svatý Ignác z Loyoly (1491-1556). Papež tento řád potvrdil v roce 1540. Je to řád ryze mužský.

Jezuité měli na starost hlavně výuku a misijní činnost mezi nekatolíky a pohany. Jezuité byli misionářsky úspěšní především v Jižní Americe, působili ale i v Asii (Indie, Japonsko).

Jezuitský řád byl sice roku 1773 papežem zrušen, ale roku 1814 byl opět obnoven a působí dodnes. V současnosti má asi 20000 členů a působí i u nás. Do Prahy přišli jezuité roku 1556 a založili zde kolej, zvanou Klementinum, základ zdejší katolické univerzity. Po roce 1620 u nás jezuité prováděli rekatolizaci, mnohdy násilnou. Nechvalně proslul například Antonín Koniáš, a to pálením protestantských knih. Na druhou stranu však patřili mezi české jezuity pozoruhodné osobnosti, jako například Bohuslav Balbín, Samuel Fritz (autor první mapy Amazonky) či Josef Dobrovský. Jezuitou je i současný papež František, který je prvním jezuitským a současně i prvním jihoamerickým papežem.

2) Tridentský koncil

– katolický církevní koncil, který probíhal (s přestávkami) v letech 1545-1563 v Tridentu (dnes Trento v severní Itálii). Byl přímou odpovědí na protestantskou reformaci. Na koncil byli pozváni i protestanti, ti však účast odmítli.

Koncil schválil závazný římský katechismus (příručka pro výuku „pravé“ víry). Kladl důraz na svobodnou vůli člověka (opak kalvínské predestinace!). Byly sjednoceny katolické obřady, liturgie apod. Koncil také posílil autoritu papeže.

3) Baroko

Mocnou „zbraní“ katolické církve proti protestantům se stalo i umění, a to především baroko. Byl to poslední univerzální a jednotný umělecký styl v Evropě. Baroko mj. kladlo důraz na nádhernou výzdobu kostelů, což prostého člověka na venkově uchvátilo víc než strohost luteránských a kalvinistických svatyní, zbavených výzdoby.

Baroko se u nás rozšířilo hlavně po Bílé hoře. V té době u nás vznikl bezpočet krásných kostelů.

4) Gregoriánský kalendář

Roku 1582 zavedl papež Řehoř XIII. (latinsky Gregorius) reformu kalendáře. Starý juliánský (pojmenovaný podle Caesara, který ho zavedl) byl roku 1582 nahrazen novým gregoriánským. Gregoriánský kalendář byl nejdříve zaveden v katolických oblastech. V protestantských a pravoslavných zemích byl zaveden až mnohem později, v Rusku například až v roce 1918.

V 16. století již činil rozdíl mezi juliánským kalendářem a skutečností 10 dnů. 10 přebytečných dnů bylo při reformě vyškrtnuto z kalendáře a dále byly zavedeny následující úpravy: nadále je přestupný každý rok, dělitelný 4 (přibude 29. únor). Výjimkou jsou některé roky, dělitelné 100. Ty nejsou přestupné, pokud jsou dělitelné 100, avšak s výjimkou těch, které jsou dělitelné 400, ty naopak přestupné zůstávají. Čili roky 1700, 1800 a 1900 přestupné nejsou (dělitelné 100, avšak nedělitelné 400), avšak rok 2000 byl přestupný (dělitelný 400). Roky 2100, 2200 a 2300 však přestupné nebudou. Rozdíl mezi gregoriánským a juliánským kalendářem činí v současnosti 13 dnů.

Data zavedení gregoriánského kalendáře: Itálie, Španělsko, Portugalsko a Polsko ihned 1582, Čechy, Morava a Slezsko 1584, Slovensko (a Uhry) 1587, Německo – katolické země 1583-1584 (ale Německo – protestantské země až 1700!), Velká Británie 1752, Japonsko 1873, Čína 1912, Rusko 1918, Řecko 1923. V současnosti gregoriánský kalendář jako občanský kalendář používají všechny země světa kromě Saúdské Arábie (islámský kalendář), Etiopie (etiopský kalendář), Íránu a Afghánistánu (perský kalendář). Starý juliánský kalendář dodnes používá pravoslavná církev, která podle něj světí křesťanské svátky. Proto slaví pravoslavní křesťané Vánoce 6. ledna.

Revoluce v Nizozemí

Španělsko v 16. století

Karel I. (Carlos, 1516-1556)

První španělský král z dynastie Habsburků. Stal se i římským králem (jako Karel V., 1519-1556) a císařem. Španělsko bylo tehdy největší koloniální velmocí (spolu s Portugalskem) a nejmocnější zemí světa, a Karel I.(V.) vládnul říši, „nad kterou slunce nezapadá“.

Filip II. (Felipe, 1556-1598)

Syn Karla I. Milovník umění. Nechal postavit nádherný palác a zároveň klášter Escorial (poblíž Madridu) v renesančním stylu. Vládl absolutisticky a tvrdě prosazoval katolickou víru.

Filip II. se mj. podílel se na tvrdé porážce osmanského loďstva v námořní bitvě u Lepanta roku 1571. V této bitvě porazilo loďstvo Svaté ligy (Benátky, Španělsko a další menší státy) Turky. Bitva pro Turky skončila naprostou katastrofou. Turci ztratili 197 lodí (137 dobyto, 60 potopeno) a 30000 mužů, křesťané jen 12 lodí a 8000 mužů. Bitva otřásla osmanskou námořní nadvládou ve Středomoří, turecké loďstvo však bylo i nadále velmi silné.

Naopak však Filip II. neuspěl v Nizozemí (viz níže) a proti Anglii, od které utrpěl největší porážku ve španělských námořních dějinách roku 1588 – viz Anglie za Tudorovců.

Španělské Nizozemí

Nizozemí patřilo v 16. století španělské větvi Habsburků.

Tehdejší Nizozemí = dnešní Nizozemsko („Holandsko“) + dnešní Belgie a Lucembursko, zabíralo tedy přibližně území dnešního Beneluxu.

Termín „Nizozemí“ není totožný s termínem Nizozemsko, což je dnešní označení nezávislého státu, nesprávně nazývaného též Holandsko. Ačkoliv je termín Holandsko nesprávný (jen 2 ze 12 současných nizozemských provincií mají v názvu slovo Holland – Noord-Holland a Zuid-Holland), i v nizozemštině (holandštině) se běžně slovo Holland používá místo správného Nederland. Jelikož se termíny Nizozemí a Nizozemsko pletou, budu dále v textu pro severní Nizozemí (Nizozemsko) používat označení „Holandsko“.

Nizozemí bylo nejbohatší částí španělských držav. Na severu („Holandsko“) převažovali nábožensky kalvinisté, zatímco na jihu (pozdější Belgie a Lucembursko) převažovali katolíci. Filip II. začal v Nizozemí pronásledovat kalvinisty a roku 1566 zavedl v Nizozemí inkvizici. To se nelíbilo ani nizozemským katolíkům a vyvolalo to povstání proti španělské nadvládě →

Revoluce v Nizozemí

K potlačení revolty byl do Nizozemí poslán jako místodržící vévoda z Alby, který v zemi rozpoutal krvavý teror. Povstání (vypuklo 1566) přerostlo (od roku 1572) v regulérní válku za nezávislost. Proti Španělům bojovali jak gézové (chudší vrstvy, doslova „žebráci“), tak i šlechtici a měšťané.

Teror vévody z Alby ovšem jen přilil olej do ohně a sjednotil Nizozemce, takže ho král Filip II. (roku 1573) odvolal a Španělé ustoupili (válka je finančně vyčerpávala) a pokusili se o kompromis. V této situaci se projevily náboženské rozpory mezi severem a jihem Nizozemí:

Jih („Belgie a Lucembursko“, katolíci) založil (rovněž roku 1579) arraskou unii. Po sporech s kalvinisty ze severu nakonec katolíci přestali bojovat. Španělé ustoupili v tvrdých opatřeních a arraská unie uzavřela s králem mír a uznala španělskou nadvládu.

Sever („Holandsko“, kalvinisté) založil roku 1579 utrechtskou unii a dál bojuje za nezávislost →

1581 – nezávislost „Holandska“. 7 severních provincií vyhlásilo nezávislost a odtrhlo se od Španělska. Vzniká nezávislé Nizozemí („Holandsko“, oficiální název ovšem byl Spojené nizozemské provincie). Boje se Španěly pokračují i nadále, ale Holanďané se nakonec ubrání.

Boje trvaly až do roku 1607, roku 1609 pak bylo uzavřeno dvacetileté příměří.

1648 – Vestfálský mír. Konec třicetileté války. Podle tohoto míru přestává být mj. severní Nizozemí („Holandsko“) definitivně součástí Svaté říše římské. Definitivní uznání holandské nezávislosti.

Nezávislé „Holandsko“

Nezávislé „Holandsko“ bylo velmi bohatým státem. Rozvíjelo se podnikání a obchod: Amsterdam byl v první polovině 17. století nejdůležitějším střediskem světového obchodu. Zároveň se Holandsko stalo v této době největší námořní velmocí na světě. Holanďané začali zakládat kolonie v zámoří. Nejvýznamnější holand

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 20.díl – České země v letech 1197-1526 – část IV. (1437-1526) – Jagelonci. Po tomto díle následuje – Evropa v letech 1526-1618 (Část II.) – Francie a Anglie ve Středověku