Evropa v letech 1066-1526 – Část III. – Uhersko, Polsko, Osmanská říše

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 15.díl – Evropa v letech 1066-1526 – Část II. – Anglie a Francie, Stoletá válka. Po tomto díle následuje – České Země v letech 1197-1526 – Část I. – Poslední Přemyslovci

Uhersko

Václav III. (= Ladislav V., 1301-1305)

V roce 1301 vymřel v Uhrách rod Arpádovců, který zde vládnul od počátku Uherského státu. Český král Václav II. prosadil na uherský trůn svého syna Václava III., který vládnul v Uhrách jako Ladislav V. (maďarsky László, jako uherský král 1301-1305). Papež ovšem prosazoval v Uhrách rod Anjouovců. Situace se nakonec pro mladého Václava III. stala v Uhrách neúnosnou a Václav II. musel svého syna osvobodit se svým vojskem a odvézt z Uher.

V době korunovace bylo Václavovi III. 12 let. Jeho otec Václav II. podplatil uherské magnáty kutnohorským stříbrem, aby Václava III. uznali za krále. V roce 1301 byl Václav III. korunován ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérvár). Fakticky však Přemyslovci ovládali jen část Uher, hlavně Slovensko. Václav II. však měl problém udržet současně polskou i uherskou korunu, a tak nakonec musel v Uhrách ustoupit a uherské koruny se vzdal. V Uhrách se nakonec skutečně prosadil rod Anjouovců →

Anjouovci (1308-1387)

Na trůnu se nakonec vystřídali tři Anjouovci: Karel I. Robert (1308-1342), jeho syn Ludvík I. Veliký (1342-1382) a nakonec dcera Ludvíka Marie Uherská (1382-1395), kterou pouze v letech 1385-1386 nakrátko vystřídal na trůnu Karel II. Marie Uherská se ovšem vdala za Zikmunda Lucemburského. Ten nastoupil na uherský trůn v roce 1387. Formálně byla Marie až do své smrti Zikmundovou spoluvládkyní, ve skutečnosti však Zikmund vládnul v Uhrách od roku 1387 samostatně.

Za vlády Anjouovců zaznamenaly Uhry ve 14. století obrovský hospodářský a kulturní rozkvět. Hlavním městem Uherska tehdy byla Buda (Budín). V Uhrách se těžilo zlato (Kremnica) i stříbro (Banská Štiavnica). V roce 1367 byla založena první uherská univerzita v Pécsi.

Ve slovenské Kremnici se razí mince nepřetržitě od roku 1328. Razily se zde i všechny československé mince, dnes se tu razí slovenská eura. Je to nejstarší dodnes existující mincovna na světě! Kromě zlata se v Kremnici těžilo i stříbro.

Zikmund Lucemburský (1387-1437)

Zikmund Lucenburský, který byl zároveň králem českým a císařem římským, se na uherský trůn dostal sňatkem (vzal si Marii z rodu Anjouovců). Vládnul v Uhersku celých 50 let! I jeho vláda byla poměrně úspěšná. Jako uherský král bojoval zejména proti Turkům.

Matyáš Korvín (1458-1490)

Zikmund neměl syna. Po něm tedy v Uhrách nastoupil jeho zeť, Albrecht I. Habsburský (jako uherský král 1438-1439), který si vzal za ženu Zikmundovu jedinou dceru Alžbětu. Když Albrecht roku 1439 zemřel, jeho syn Ladislav Pohrobek ještě nebyl na světě. Ladislav Pohrobek pak vládnul v Uhrách v letech 1444-1457. Když Ladislav Pohrobek roku 1457 zemřel, nastala v Uhrách úplně stejná situace jako v Čechách – místní šlechta si zvolila panovníka ze svého středu – Matyáše Korvína.

Matyáš Korvín pocházel z vysoké šlechty. Byl synem Jánose (Jana) Hunyadyho, který v Uhrách vykonával funkci zemského správce za nezletilého Ladislava Pohrobka. Stejně jako v případě českého krále Jiřího z Poděbrad, zvoleného v Čechách rovněž po smrti Ladislava Pohrobka, byl i v Uhrách volbou Matyáše Korvína popřen princip urozenosti. Matyáš ani Jiří nebyli z panovnické dynastie (jejich rody neměly do té doby titul krále, vévody, knížete nebo hraběte) a teoreticky tedy neměli nárok na trůn. Matyáš se oficiálně jmenoval Matyáš Hunyadi, slovo Korvín je přízvisko a znamená „havran“ (latinsky corvinus).

Matyáš byl schopný panovník. Bojoval úspěšně proti Turkům i proti Čechům (Jiří z Poděbrad). V Čechách byl dokonce v letech 1469-1490 králem (vzdorokrál proti Jiřímu z Poděbrad a pak i proti Vladislavovi II. Jagellonskému), ovládal však jen vedlejší země Koruny české, ne samotné Čechy.

Jelikož Matyáš neměl syna, nastoupili po jeho smrti v Uhrách na trůn Jagellonci. Ti vládli i v Čechách. Od roku 1490 až do roku 1918 tedy existovala personální unie Čech a Uher – obě země měly společného panovníka!

Jagellonci (1490-1526)

Po smrti Matyáše Korvína byl český král Vladislav II. Jagellonský zvolen i za uherského krále. Po svém zvolení Vladislav (jako český i jako uherský král Vladislav II.) přesídlil natrvalo do Budína a v Čechách se trvale nevyskytoval. I jeho syn, Ludvík Jagellonský (jako český král Ludvík I., jako uherský král Ludvík II.) sídlil v Uhrách, i on byl ovšem zároveň českým králem.

1526 (29.8.) – bitva u Moháče. V bitvě u Moháče utrpělo uherské vojsko katastrofální porážku od Turků. Uherský a český král Ludvík Jagellonský v bitvě zahynul (utopil se při útěku v močále).

Moháč (maďarsky Mohács) je město na jihu Maďarska, poblíž maďarsko-srbsko-chorvatského pomezí. Turci měli v bitvě dvojnásobnou převahu v počtu mužů (50000 Turků x 25000 Maďarů) a šestinásobnou v počtu děl (300 Turci x 53 Maďaři). Turkům vele sultán Sulejman I. Nádherný (1520-1566). Ztráty byly vyrovnané (16000 x 16000), ale uherský král padnul a Turci obsadili většinu Uher.

Po bitvě u Moháče byly Uhry rozděleny na 3 části:

1. turecké Uhry (Budínský pašalík) – hlavní město Buda (Budín).
2. Sedmihradsko – formálně samostatné knížectví, které však bylo tureckým vazalem.
3. habsburské Uhry – ty ovládli Habsburkové.

Maďaři tak ztratili nezávislost až do roku 1918 (respektive 1867, protože rakousko-uherské vyrovnání znamenalo de facto nezávislost Uher).

1526 – vznik habsburské monarchie. V tomto roce byl (po smrti Ludvíka Jagellonského) arcivévoda rakouský Ferdinand I. zvolen uherským i českým králem. Hlavním motivem vzniku habsburské monarchie byl strach z Turků, kteří byli v té době na postupu (roku 1529 obléhali poprvé Vídeň!).

Habsburské Uhry tvořilo zpočátku Slovensko, západní část Uher a většina Chorvatska. V tomto prostoru převažovali Slované! Centrem maďarského národního života se proto stalo Sedmihradsko.

Později, v roce 1699 (Karlovický mír – více viz novověk) získají Habsburkové celé Uhry a Turci budou ze střední Evropy definitivně vytlačeni.

Polsko a Litva

V Polsku vládli od vzniku státu (Měšek I.) až do roku 1370 Piastovci. Do polských poměrů zasáhli i čeští králové Václav II., Jan Lucemburský a Karel IV. Václav II. byl dokonce v letech 1300-1305 polským králem.

Kazimír III. Veliký (1333-1370)

Byl posledním vládcem z rodu Piastovců a jedním z nejvýznamnějších vládců středověkého Polska. Rozšířil území Polska (připojil část Ukrajiny a Běloruska). Rozvoj nastal i v kulturní oblasti, v roce 1364 byla v Krakově založena univerzita.

1335 – Trenčínská dohoda. Uzavřel jí Kazimír III. s českým králem Janem Lucemburským a moravským markrabětem Karlem IV. Lucemburkové se vzdali nároku na polský trůn (který si původně nárokovali po Václavu II., který byl polským králem), Kazimír III. se zase vzdal nároku na Slezsko (které pak postupně Jan a Karel IV. připojili k Českému státu).

Jan a Karel byli v Trenčíně přítomni osobně, Kazimír III. tam však vyslal jen své zmocněnce. Smlouvu ratifikoval až roku 1339.

V roce 1370 zemřel bez mužského potomka, čímž vymřel po meči rod Piastovců.

Kazimír III. měl sice celkem čtyři manželky, ale měl s nimi pouze 5 dcer, ani jednoho syna. V roce 1370 zemřel nečekaně, na následky pádu z koně. Po něm vládli v Polsku krátce Anjouovci (1370-1386), pak teprve nastupují Jagellonci – viz níže.

1386 – vznik polsko-litevské unie. Motivem unie Litvy a Polska byly mimo jiné spory v zahraniční politice. Oba státy totiž jevily zájem o území dnešní Ukrajiny a Běloruska, kde se střetávaly jejich zájmy. Oba státy se nakonec dohodly, že bude utvořena personální unie. Velkokníže litevský, Vladislav II. Jagello (polsky Jagiełło, litevsky Jogaila; v Polsku vládnul 1386-1434, neplést s Vladislavem II. Jagellonským u nás a v Uhrách!), si vzal Hedviku (Jadwigu) z Anjou, dědičku polského trůnu. Stal se tak polským králem. Než se tak stalo, musel se ovšem nechat pokřtít, protože předtím byl pohanem. Uzavření unie tak zároveň znamenalo zahájení pokřesťanštění Litvy. Unie posílila postavení Polska i Litvy.

Polsko-litevská unie byla tehdy největším státním útvarem (soustátím, ne státem!) v Evropě! Rusko bylo totiž tehdy ještě rozdrobené na řadu knížectví a navíc bylo ovládáno Tatary. Jagellonci se navíc dostali i na český (1471) a uherský (1490) trůn a stali se tak jedním z nejmocnějších rodů v Evropě a nejvážnějším soupeřem Habsburků.

Polsko-litevská unie se mimo jiné úspěšně vypořádala s Řádem německých rytířů:

1410 – bitva u Grunwaldu – velké vítězství Poláků a Litevců. Polsko-litevská unie se stává velmocí, naopak Řád německých rytířů se z této porážky již nikdy nevzpamatoval.

Bitva u Grunwaldu znamenala pro Řád německých rytířů naprostou katastrofu. Ze 60 představených řádu jich v bitvě padlo 50, včetně velmistra řádu. Na straně polsko-litevské unie bojoval v bitvě i Jan Žižka z Trocnova.

1569 – Lublinská unie. Uzavřena ve městě Lublin (východní Polsko, u hranice s Ukrajinou a Běloruskem). Z unie personální (soustátí) se stává unie reálná – Polsko a Litva jsou sjednoceny v jeden stát. Litva je de facto pohlcena Polskem. Nový stát byl „šlechtickou republikou“, panovník byl volen na společném sněmu ve Varšavě a neměl prakticky žádnou moc, protože bez souhlasu šlechty nemohl nic rozhodnout. Stát zahrnoval i dnešní Bělorusko a většinu Ukrajiny.

Novému státu se říká „Rzecz pospolita“ či Republika obou národů. Polsko a Litva měly nyní nejen společného panovníka, ale i sejm, měnu, zahraničí a obranu, Litva si ale ponechala určitou autonomii v jiných oblastech. Unie existovala až do roku 1795, kdy Polsko po třetím dělení Polska zaniklo.

V roce 1596 vznikla v tomto státě uniatská církev – pravoslavní byli de facto násilně začleněni do katolické církve.

Vrcholem moci Polska byl rok 1610, kdy Poláci obsadili Moskvu a dokonce se snažili prosadit svého kandidáta na ruský trůn. Nakonec však neuspěli a začíná úpadek, který skončí trojím dělením Polska a jeho zánikem (viz novověk).

Turecko, Byzantská říše a Balkán do roku 1529

Vrchol moci Byzantské říše byl na jejím počátku, za vlády císaře Justiniána I. (527-565), kterému se téměř podařilo obnovit původní římskou říši. Tak velké území však nebyli schopni Byzantinci dlouhodobě ovládat. Jádrem Byzantské říše bylo hlavně Řecko a Malá Asie.

Seldžukové

Turci byli etnikem, žijícím původně ve Střední Asii. V 11. století nastala první vlna turecké expanze, kterou zahájili Seldžukové. Název tohoto kmene je odvozen od Seldžuka, vládce, který žil v 10. století a přestoupil (kolem roku 960) na islám. Seldžukové zahájili expanzi směrem na západ. V roce 1055 dobyli Bagdád a začali ohrožovat Byzantskou říši.

1071 – bitva u Manzikertu (ve východní Anatolii, západně od jezera Van) – Seldžuci rozdrtili armádu Byzance a obsadili téměř celou Malou Asii. Dobyli i Sýrii a Palestinu, včetně Jeruzaléma (rovněž 1071), kam poté zakázali vstup nevěřícím. To později vedlo ke křížovým výpravám (viz Křížové výpravy).

Byzantský císař Roman IV. byl v bitvě u Manzikertu Turky zajat. Byl sice poté Turky propuštěn, ale mezi tím byl v Byzanci sesazen.

Obrovská seldžucká říše se ovšem dlouho neudržela jednotná a kolem roku 1100 se rozpadla na několik sultanátů. Díky tomu se Byzanci podařilo Turky v Malé Asii opět zatlačit poněkud na východ.

Latinské císařství (1204-1261)

1204 – čtvrtá křížová výprava – křižáci dobyli Konstantinopol a založili zde Latinské císařství, které se udrželo až do roku 1261.

Byzanc nezanikla úplně, přišla však o své hlavní město a zbyla jí jen okrajová území. Nejvýznamnější z nich bylo Nikájské císařství, které se rozkládalo na západě Malé Asie.

Dalšímu územími Byzance bylo císařství Trapezuntské (Trapezunt = Trabzon) a despotát Épeirský (zhruba dnešní severozápadní Řecko a Albánie).

Latinské císařství bylo podporováno hlavně Benátkami, které si tu zajistily obchodní vliv. Konkurenční Janov proto podpořil Nikájské císařství →

1261 – nikájský císař Michal VIII. Palaiologos obsadil s pomocí Janova (bez boje) Konstantinopolis, Latinské císařství zaniká. Michal VIII. zároveň založil dynastii Palaiologovců (nejdéle vládnoucí dynastii v historii Byzance!).

Byzanc je obnovena v „normálních hranicích“ (tj. včetně Konstantinopole), ale nadále je slabá a od konce 13. století budou její území postupně okrajovat osmanští Turci.

Osmanská říše

Osmané byli novou tureckou dynastií. Vytvořili obrovskou říši. Zakladatelem Osmanské říše byl Osman, který kolem roku 1300 založil na západě Malé Asie nový nezávislý sultanát. Jeho syn Orchan zahájil osmanskou expanzi, která směřovala především proti území Byzantské říše.

Osmanská říše existovala v letech 1299-1922.

Osmané začali obsazovat byzantské državy v Malé Asii. V roce 1354 se Orchan přeplavil na druhou stranu Dardanel, čímž zahájil expanzi do Evropy, na Balkán. Silně opevněnou Konstantinopol prozatím nechali Osmané na pokoji.

Roku 1354 dobyli Osmané Gallipoli, byzantskou pevnost na evropském břehu Dardanel, čímž se zachytily v Evropě. Roku 1361 pak dobyli Adrianopol (Edirne v dnešní evropské části Turecka), ze kterého učinili svoje nové hlavní město.

1389 – bitva na Kosově poli. Turci rozdrtili srbské vojsko. Srbská národní katastrofa, v bitvě padnul výkvět srbské aristokracie. Srbsko a další balkánské státy byly poté postupně připojeny k Osmanské říší.

Turecké vojsko přivedl do bitvy sultán Murad I. (1362-1389), který však byl v předvečer bitvy zavražděn srbským bojovníkem Milošem Obiličem, který byl ihned poté na místě rozsekán. Do bitvy tedy vedl Turky Bajezid I. (1389-1402), syn Murada I. Bitva proběhla 28.6. (podle gregoriánského kalendáře), na svátek svatého Víta (Vidov dan), na území dnešního státu Kosovo.

1396 – bitva u Nikopole. V této bitvě Turci porazili křížovou výpravu uherského krále Zikmunda Lucemburského. Turci, kterým velel vítěz od Kosova pole Bajezid I.,  poté osadili celé Bulharsko, které drželi až do roku 1878.

1402 – bitva u Ankary. V době největšího rozmachu Osmanské říše ji náhle napadnul Timur Lenk (Tamerlán), který v bitvě u Ankary rozdrtil Osmany a osmanská vláda v Asii se prakticky rozpadla. Tamerlán však naštěstí pro Turky brzy poté (1405) padnul během vojenského tažení a Turci se opět vzpamatovali a pokračují v expanzi.

Bajezid I. byl v bitvě u Ankary (Angory) Mongoly zajat. Zemřel v roce 1403 v mongolském zajetí (pravděpodobně spáchal sebevraždu). Po smrti Bajezida I. mezi sebou bojovali o moc jeho synové. Teprve Mehmed I. Sjednotitel (1413-1421), jeden z pěti synů Bajezida I., znovusjednotil roku 1413 území Osmanské říše zhruba v hranicích z roku 1402.

29.5.1453 – Turci dobyli Konstantinopol, definitivní zánik Byzantské říše. Konstantinopol dobyl turecký sultán Mehmed II. Dobyvatel („Dobyvatel“ = turecky Fatih, vládnul 1451-1481). Konstantinopol byla Turky přejmenována na Istanbul, a ten se stal hlavním městem Turecka. Chrám Boží moudrosti (Hagia Sophia) byl přebudován na mešitu.

Hlavním městem Turecka bylo do roku 1453 Edirne. Istanbul byl hlavním městem až do roku 1923, kdy se stala hlavním městem Ankara.

Datum 29.5.1453 je některými historiky považováno za konec středověku. Poslední byzantský císař Konstantin XII. v bitvě padnul. Rok 1453 byl pro Evropu velevýznamný, neboť zároveň skončila i stoletá válka (1337-1453) mezi Anglií a Francií. Přesto se častěji za konec středověku považuje až rok 1492 (objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem).

Důsledky dobytí Konstantinopole Osmany: vliv Janova a Benátek, do té doby největších evropských námořních velmocí, upadá. Obchodní cesty, vedoucí z Evropy přes Konstantinopol a dále podél Černého moře a po souši do Číny (Hedvábná stezka) a Indie, byly přerušeny a křesťané dočasně úplně ztrácejí přístup k Černému moři. Evropané poté budou hledat nové spojení s Indií po oceánu, mimo Středozemní moře, a objeví nejen námořní cestu do Indie (Portugalci), ale i Ameriku (Kolumbus – pro Španělsko). Největšími námořními velmocemi se pak stanou Španělsko a Portugalsko (více viz Zámořské objevy).

Turecká armáda byla tehdy nejlepší a nejmodernější v Evropě. Turci byli první, kdo masivně nasadil dělostřelectvo (mj. při obléhání Konstantinopole – bombardovali město až 600 kg těžkými koulemi). Nejvíc se proslavili janičáři – elitní jednotky turecké armády. Tvořili sultánovu osobní gardu. Janičáři se stávali malí křesťanští chlapci, kteří byli Turky uneseni, byli vychováni v islámském duchu a od mala vojensky vycvičeni. Sultánovi pak byli fanaticky oddáni (odsud zřejmě úsloví „poturčenec horší Turka“).

1517 – Turci dobyli Mekku (konkrétně sultán Selim I., který vládnul v letech 1512-1520). Sultán se prohlásil chalífou a byl tak nadále nejen světskou hlavou státu, nýbrž i duchovní hlavou všech sunnitských muslimů.

Turečtí sultáni drželi titul chalífy až do roku 1924, kdy turecký prezident Mustafa Kemal Atatürk zrušil chalífát. Od té doby sunnitští muslimové nemají chalífu!

Do roku 1526 dobyli Turci celý Balkán (od Moldavska až po Bosnu a Hercegovinu). Zabrali i Sýrii, Palestinu, Arabský poloostrov, Egypt a celou severní Afriku. Osmanská říše byla velmocí, rozkládající se na třech světadílech.

Podle en.wikipedie byla rozloha Osmanské říše v roce 1683 5.2 milionu km², a byla stejně veliká jako říše Alexandra Velikého, avšak trvala nesrovnatelně déle. O něco větší byla římská říše (rozloha 6.5 milionu km²v roce 117 n.l. – za císaře Traiana).

Sulejman I. Nádherný (1520-1566)

Též označován jako Sulejman I. Veliký nebo Zákonodárce. Doba jeho vlády je považována za vrcholný rozkvět Osmanské říše. Turci pronikli až do střední Evropy:

1526 (29.8.) – bitva u Moháče. Uherské vojsko bylo rozdrceno, uherský a český král Ludvík Jagellonský v bitvě zahynul. Uhry byly rozděleny na tři části (více – viz Uhersko).

1529 – první obležení Vídně Turky. Vídeň se však nakonec Turkům dobýt nepodařilo.

Zámořské objevy

Hlavní příčinou zámořských objevů bylo dobytí Konstantinopole Turky (29.5.1453). Dosavadní středomořské obchodní velmoci, Benátky a Janov, byly odříznuty od cest na východ a jejich moc začala upadat. Zámořské objevy byly především záležitostí Španělska a Portugalska. Tyto státy ležely u oceánu a jejich námořníci začali hledat námořní cestu do Indie.

Portugalci

Hlavním strůjcem námořní moci Portugalska byl princ Jindřich Mořeplavec (žil 1394-1460). Jindřich založil v Portugalsku námořní školu, plánoval objevné cesty a všemožně námořníky podporoval, sám se však po moři neplavil. Portugalci byli rozhodnuti objevit námořní cestu do Indie kolem pobřeží Afriky, postupovali však krok za krokem.

V letech 1418-1420 objevili Portugalci souostroví Madeira, které je dodnes součástí Portugalska. Roku 1471 se Portugalcům podařilo jako prvním Evropanům překročit rovník.

1488 – Portugalec Bartolomeu Dias (asi 1450-1500) obeplul mys Dobré naděje v dnešní Jižní Africe.

Bartolomeo Diaz zahynul v roce 1500 při potopení lodi v bouři, rovněž u mysu Dobré naděje.

1498 – Vasco da Gama (1469-1524) doplul do Indie. Přistál v Kalikatu v jižní Indii (dnešní indický stát Kérala).

Portugalci poté ovládli obchod s Indií. Ovládli řadu území v Africe, ale rovněž například Cejlon, Melaku (v dnešní Malajsii, v obou těchto místech je později vystřídali Nizozemci a Britové), Moluky („Ostrovy koření“, později z nich byli vytlačeni Nizozemci), Východní Timor a Macao.

1500 – Portugalec Pedro Álvares Cabral objevil Brazílii. Ta se nakonec stala nejvýznamnější portugalskou kolonií.

Portugalci tehdy poprvé přistáli na území dnešního brazilského státu Bahía. Brazílie patřila Portugalcům až do roku 1822, kdy vyhlásila nezávislost.

Španělé

Objevitelé

Španělé často najímali na lodě cizince. Jedním z nich byl Kryštof Kolumbus (asi 1451-1506). Byl to Ital z Janova.

Kryštof Kolumbus = italsky Cristoforo Colombo, španělsky Cristóbal Colón, anglicky Christopher Columbus.

Kolumbus vstoupil do španělských služeb. Věřil v kulatost Země a domníval se proto, že do Indie dopluje směrem na západ. Přemluvil hlavně Isabelu Kastilskou, když předtím zkoušel štěstí u Portugalců, u nichž však neuspěl. Dostal k dispozici tři lodě – velitelská loď se jmenovala Santa Maria, další dvě Niña a Pinta. Vyplul 3.8.1492 z přístavu Palos (u Huelvy, jihozápadní Španělsko, již u Atlantiku). Plavba mu trvala přes dva měsíce.

12.10.1492 – Kolumbus přistál na ostrově San Salvador (dnes Watling) na Bahamských ostrovech, čímž objevil Ameriku. Toto datum se obvykle považuje za počátek novověku.

Později podniknul Kolumbus ještě další tři cesty. Až do své smrti byl přesvědčen, že přistál v Indii, proto domorodé obyvatele nazval Indiány.

Kolumbus měl při své první výpravě k dispozici asi 100 mužů. Během první výpravy objevil Kolumbus v letech 1492-1493 Bahamy, Kubu a Hispaniolu. Při druhé výpravě (1493-1496) objevil další ostrovy Malých a Velkých Antil (mj. Jamajku, Guadeloupe). Při třetí výpravě (1498-1500) objevil Kolumbus Trinidad a v srpnu 1500 přistál na území dnešní Venezuely, poprvé přímo na americké pevnině! Během čtvrté výpravy (1502-1504) mj. zmapoval pobřeží Střední Ameriky (Panama, Kostarika, Honduras). Zemřel v roce 1506 ve Španělsku, je pohřben v katedrále Panny Marie v Seville.

Amerigo Vespucci (1454-1512) byl rovněž Ital. Jako první vyslovil domněnku, že to, co objevil Kolumbus, není Indie, nýbrž zcela nový světadíl. Amerika tak nakonec byla pojmenována podle jeho křestního jména.

Vespucci údajně roku 1497 doplul ke břehům Floridy a dostal se tak přímo na pevninu dříve než samotný Kolumbus, který nejdříve objevoval ostrovy. Vespucci se prý účastnil celkem tří plaveb do Ameriky, kolem všech jeho výprav však panují nejasnosti. Ani jedné výpravě nevelel v roli kapitána. První výpravu absolvoval ve španělských, další dvě pak v portugalských službách. Sám Vespucci pravděpodobně nic neobjevil.

1494 – smlouva v Tordesillas. Na základě rozhodčího výroku papeže (Alexandra VI.) si Španělé a Portugalci rozdělili svět. Týkalo se to světa již objeveného i dosud neobjeveného! Na západ od dohodnuté linie patřil svět Španělsku, na východ Portugalsku.

Podle této smlouvy měla patřit celá Amerika Španělsku, s výjimkou Brazílie, která byla objevena až roku 1500 a připadla právě na základě této smlouvy Portugalsku. Portugalcům pak náležela hlavně Indie. Později došlo k určitým změnám.

Hraniční poledník na západě měl probíhat asi 1770 kilometrů na západ od Kapverdských ostrovů, s jeho vytýčením však byly problémy. Smlouva z Tordesillas navíc určovala jen jeden poledník, bylo ale třeba určit i ten druhý na východě. To učinila až smlouva ze Zaragozy z roku 1529. Na základě této smlouvy získali Portugalci Moluky. Španělé a Portugalci však nezískali stejné poloviny zeměkoule! Na základě obou smluv připadlo Portugalcům zhruba 191° zemského obvodu, kdežto Španělům jen 169°. Teoreticky měly podle smlouvy ze Zaragozy patřit Portugalsku i Filipíny, ty ale nakonec obsadili Španělé. Naopak v Jižní Americe zabrali Portugalci v Brazílii větší území, než jim náleželo podle smlouvy z Tordesillas.

V roce 1513 objevil Španěl Vasco Núñez de Balboa (1475-1519) Tichý oceán, a to pěšky, když přešel Panamskou šíji. Nově objevený oceán pojmenoval jako Jižní moře. Balboa byl roku 1519 popraven pro údajné spiknutí.

1519-1522 – Fernão de Magalhães (1480-1521), Portugalec ve španělských službách,podal definitivní důkaz kulatosti Země. Jeho výprava obeplula zeměkouli. Magalhães se však jejího konce nedožil, neboť byl roku 1521 zabit při šarvátce s domorodci na Filipínách.

Fernão de Magalhães se píše španělsky jako Fernando Magallanes, anglicky Ferdinand Magellan. Prvním člověkem, který obeplul svět, tak nebyl Portugalec Magalhães, nýbrž Španěl Juan Sebastián Elcano (1476-1526), který nakonec doplul se zbytkem výpravy, pouhými 18 námořníky, zpět do Španělska.

Dobyvatelé (conquistadoři)

Dva nejslavnější španělští dobyvatelé dobyli dvě velké indiánské říše:

Hernán Cortés (1504-1547) dobyl v letech 1519-1521 říši Aztéků v Mexiku.

Cortésovo jméno se píše různě: Hernán i Hernando, Cortés, Cortes, Cortéz i Cortez. Poslední aztécký vládce Montezuma II. byl zavražděn vlastním obyvatelstvem. Hlavním městem říše Aztéků byl tehdy Tenochtitlán, dnešní Ciudad de México.

Francisco Pizzaro (1475-1541) dobyl roku 1533 říši Inků v Peru.

Poslední incký vládce Atahualpa (kečujsky Atawallpa) byl roku 1533 na Cortésův příkaz popraven. Ve stejném roce dobyl Pizzaro hlavní město Inků Cuzco.

Důsledky zámořských objevů

1. Počátky kolonialismu. Teprve teď vznikají klasické kolonie (i když cosi jako kolonie zakládaly už Janov a Benátky). Hlavními cíli kolonialistů je obohacení a šíření křesťanství. V Severní Americe bylo nakonec původní obyvatelstvo prakticky vyhubeno, kdežto v Latinské Americe se smísilo s dobyvateli (tj. hlavně se Španěly), a proto zde převažují mesticové. Téměř všichni obyvatelé Latinské Ameriky jsou dnes katolíci.
2. Ššíření nových nemocí. Do Ameriky se dostaly nemoci jako chřipka, neštovice nebo spalničky, které zdecimovaly místní indiánskou populaci. Do Evropy se naopak dostal syfilis.
3. Nové plodiny a zvířata. Do Evropy se z Ameriky dostaly brambory, rajčata, kukuřice, tabák, slunečnice a další plodiny. Indiáni naopak poznali koně, kteří v Americe částečně zdivočeli (mustangové).
4. Nový zdroj bohatství. Španělé bohatli hlavně na dovozu zlata, stříbra a drahokamů z Ameriky, Portugalci ovládli trh s kořením (Indie, Moluky).
5. Přesun námořní moci na západ Evropy. Největší evropské přístavy již nejsou ve Středomoří (dříve Benátky, Janov), nýbrž na pobřeží Atlantiku (Cádiz, Lisabon, později Londýn).
6. Otrokářství. Evropané vozí do Ameriky z Afriky černochy na práci.
7. Cenová revoluce. Přísun velkého množství zlata a stříbra do Evropy způsobil inflaci.

Datum poslední aktualizace: 14.1.2019

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 14.díl – Evropa v letech 1066-1526 – Část II. – Anglie a Francie, Stoletá válka. Po tomto díle následuje – České Země v letech 1197-1526 – Část I. – Poslední Přemyslovci