Evropa v letech 1066-1526 – část I.

Evropa v letech 1066-1526 – část I.
Libí se vám článek?

Evropa v letech 1066 – 1526

Část I.

   Za tradiční datum konce středověku se většinou považuje rok 1492 (objevení Ameriky). Do období 1066-1492 tedy spadá (podle cs.wikipedie) období vrcholného (rozvinutého) středověku a období pozdního středověku. Na vysokých školách se ovšem běžně učí „středověk“ až do roku 1648, i když léta 1492-1648 jsou už asi spíše raný novověk. Dělení středověku na jednotlivé fáze každopádně není jednotné. Osobně nevidím žádné významné dělítko mezi vrcholným a pozdním středověkem.

23)Křížové výpravy

Křížové výpravy lze vymezit dvojím způsobem:

   1)1096 – 1270. Toto užší vymezení se týká doby trvání samotných křížových výprav.

   2)1095 – 1291. Širší vymezení, od vyhlášení první křížové výpravy až po zánik posledního křižáckého státu v Levantě (viz níže).

   Poznámka: Termín Svatá země se přibližně kryje s termínem Palestina, který označuje území, na němž se dnes rozkládá stát Izrael + palestinská autonomní území. Pro křížové výpravy je ovšem lepší používat termín Levanta. Tento termín je širší a označuje východní Středomoří (včetně území dnešní Sýrie, Libanonu a jižního Turecka. Křižáci se uchytili na několika místech v Levantě (nikoliv jen ve „Svaté zemi“). Křížové výpravy ovšem směřovaly i mimo Levantu (Egypt, Tunis).

   Jeruzalém, nejposvátnější město všech křesťanů, byl v držení muslimů už od 7. století, kdy ho dobyli Arabové. Ti však byli nábožensky tolerantní a dovolovali i nadále křesťanům poutě do Svaté země. Roku 1071 však dobyli Jeruzalém seldžučtí Turci, kteří poté křesťanům poutě do Jeruzaléma zakázali. Zároveň Turci výrazným způsobem ohrožovali Byzanc, jejíž císař (Alexios I. Komnenos, roku 1095) požádal papeže o pomoc. Toto byly bezprostřední příčiny (či záminky) pro vyhlášení křížových výprav.

   1095 – papež Urban II. vyhlásil na koncilu v Clermontu (Francie, dnes Clermont-Ferrand ve Francouzském středohoří) křížovou výpravu s cílem osvobodit Boží hrob od nevěřících. Svůj projev zakončil větou: „Bůh to chce!“.  Papež slíbil účastníkům první křížové výpravy i odpuštění hříchů a přidělení dobyté půdy.

   První křížová výprava (dále též KV) sice splnila cíl a dobyla Jeruzalém, jelikož se ale křižákům nepodařilo Jeruzalém a další území v Levantě (východní Středomoří) udržet, následovaly další křížové výpravy. Dělení KV není zcela jednotné. Obvykle se rozlišuje 7(případně 8 či 9) křížových výprav, které celkově proběhly v letech 1096-1270. Křesťanům se podařilo dočasně dobýt Jeruzalém a další území, nakonec však byli z Levanty muslimy opět vytlačeni.

   Podle Kroniky lidstva bylo velkých křížových výprav 7 (zde se držím tohoto dělení), podle Cs.wikipedie 9. Až po 4.KV je číslování jednotné, po ní to však různé zdroje číslují různě. V tomto článku se řídím dělením podle Kroniky lidstva. Poslední křížovou výpravou (podle tohoto dělení 7.KV) byla výprava francouzského krále Ludvíka IX. Svatého do Tuniska – viz též níže.

   1291 – pád Akkonu (Akko, dnes v severním Izraeli). Akko bylo poslední křižáckou pevností v Levantě. Definitivní konec křížových výprav.

   Akko dobyli mamelukové, což byla egyptská dynastie tureckého původu. Mamelukové (mamlúci) vládli v Egyptě samostatně v letech 1250-1517. Ovládali i Sýrii a další oblasti (Mekka, Libye). Za předchozí dynastie to byli otroci. Samostatně vládli Egyptu až do roku 1517. Poté se stal Egypt součástí Osmanské říše, avšak mamelukové i nadále řídili Egypt z pověření tureckého sultána. Proti mamelukům bojoval později i Napoleon během svého tažení do Egypta (porazil je v bitvě u pyramid roku 1798).

   Křižácké státy v Levantě: Jeruzalémské království, Antiochijské knížectví (historicky Sýrie, dnes ale leží Antakya v Turecku), hrabství Edesské (jediný vnitrozemský křižácký stát, dnes jižní Turecko), hrabství Tripolské (Tripolis, arabsky Tarábulus, leží dnes v severním Libanonu). Tyto čtyři státy vznikly po 1.KV. Po 3.KV vzniklo Kyperské království. Po 4.KV vznikly dočasně další státy na bývalém byzantském území: Latinské císařství (hlavní město Konstantinopolis) a další na něm závislá křižácká území (Achajské knížectví, Athénské vévodství, Soluňské království), Kréta, Rhodos a další řecké ostrovy (zabrali si je pro sebe Janované a Benátčané).

   Křížové výpravy tedy z vojenského hlediska skončily neúspěchem a významně zhoršily vztahy křesťanů a muslimů. Pro západní a střední Evropu ale měly mimořádný kulturní význam. Evropané se totiž setkali s mnohem vyspělejší arabskou a byzantskou kulturou. Zejména Arabové vynikli v matematice, lékařství, astronomii a filosofii.

   Prostřednictvím Arabů se křesťané setkali mj. i s řeckou filosofií.

Církevní rytířské řády

   Církevní rytířské řády vznikly původně k obraně dobytých území ve Svaté zemi. Po vyhnání křižáků z Levanty však existovaly dál a hrály často významnou roli v evropských dějinách.

   johanité – určitou dobu drželi Kypr, pak Rhodos. Nakonec se roku 1530 usadili na Maltě. Proto se jim dnes říká Řád maltézských rytířů.

   Dnes sídlí tento řád v Římě (byl obnoven v roce 1879) a zabývá se převážně charitativní činností. Má mezinárodně právní subjektivitu (často se označuje jako stát bez státního území). Má vlastní velvyslance a udržuje diplomatické styky s 94 státy světa, včetně České republiky (velvyslanectví má v Praze v Lázeňské ulici na Malé Straně).

   Řád německých rytířů – vytvořil si vlastní stát v Pobaltí. Později podlehnul v bojích s Poláky. I tento řád existuje dodnes.

   Jeden z polských knížat pozval do země (proti pohanským Prusům) roku 1226 Řád německých rytířů. Němečtí rytíři však vytvořili v Pobaltí samostatný stát a rozšířili svoje území i na úkor Polska. Moc řádu byla vážně otřesena těžkou porážkou od vojska polsko-litevské unie v bitvě u Grunwaldu (1410, jedna z největších bitev středověku). Řád německých rytířů dnes působí v sedmi státech, včetně České republiky (jeho vedení u nás sídlí v Opavě). Má mužskou i ženskou větev.

   templáři – název je odvozen od templu (chrámu) v Jeruzalémě a byl původně založen na ochranu křesťanských poutníků. Po křížových výpravách sídlili ve Francii. Byli velmi bohatí a mocní. V roce 1312 byl řád papežem (na nátlak Filipa IV. Sličného) zrušen (více – viz Francie).

   Po zrušení řádu ve Francii připadl zbytek jejich majetku johanitům. Mnoho templářů bylo zatčeno a upáleno či uvězněno, většina ostatních přešla do jiných rytířských řádů.

Nejvýznamnější křížové výpravy

První křížová výprava (1096 – 1099)

   Ve skutečnosti vlastně existovaly dvě paralelní výpravy. Výprava chudiny se do Svaté země vůbec nedostala a lůza si pak své choutky vybila masakrováním židů v Porýní. Druhá, regulérní vojenská výprava (rytíři), však byla z vojenského hlediska velice úspěšná. Křižáci dobyli v roce 1099 Jeruzalém a založili zde Jeruzalémské království (a rovněž další státy – viz poznámka výše).  V Jeruzalémě křižáci povraždili téměř všechno obyvatelstvo, muslimy, židy i křesťany. Později však byly Jeruzalémské království a další křižácké státy v Levantě opět obsazeny muslimy, a následovaly proto další křížové výpravy s cílem zvrátit tento stav.

   Rytířskou výpravu vedl Gottfried z Bouillonu, který se po dobytí Jeruzaléma stal i prvním jeruzalémským králem. Do výpravy se přihlásilo asi 330000 rytářů, do Svaté země se jich však dostalo pouze 40000. Jeruzalém obléhali 4 týdny.

   Výpravu chudiny vedl Petr Poustevník (Petr z Amiensu). Kromě protižidovských pogromů se dopouštěli i dalších výtržností. Většina z těchto „křižáků“ byla neozbrojená. Část chudiny došla až k hradbám Konstantinopole. Většinu chudinských houfů nakonec Turci rozprášili, účastníky pobili nebo prodali do otroctví.

   Druhá křížová výprava (1147-1149) měla za úkol osvobodit Edessu, která krátce předtím padla do muslimských rukou. Výprava byla neúspěšná, dobýt Edessu zpět se křižákům nepodařilo. Tato výprava však výrazně zasáhla do dějin Portugalska (viz níže), křižáci pomohli Portugalcům dobýt na Arabech Lisabon. Této výpravy se účastnil i český kníže Vladislav II. (pozdější král Vladislav I.), který se ovšem až do Svaté země nakonec vůbec nedostal.

Třetí křížová výprava (1189-1192)

   Sultán Saladin, vládce Egypta a Sýrie, dobyl roku 1187 Jeruzalém pro muslimy zpět. Proto byla vyslána třetí křížová výprava, které se účastnili nejmocnější panovníci tehdejší Evropy. Výpravě veleli římský císař Fridrich I. Barbarossa, francouzský král Filip II. August a anglický král Richard Lví srdce. Fridrich I. Barbarossa se ovšem jejího konce nedožil, protože se utopil v roce 1190 při koupání (v řece Salef, dnes Göksu ve východním Turecku). Filip II. pak z výpravy odešel dříve, aby se mohl pustit do zabírání anglických držav ve Francii. Richardovi Lví srdce se pak Jeruzalém dobýt nepodařilo, dohodl však se sultánem Saladinem, že křesťanští poutníci budou mít přístup do Jeruzaléma.

Čtvrtá křížová výprava (1202-1204)

   Cílem této výpravy mělo být dobytí Egypta a Jeruzaléma, křižáci však nakonec dobyli roku 1204 Konstantinopol. Křižáci zde založili Latinské císařství, které pak existovalo v letech 1204-1261. Na této výpravě vydělaly především Benátky, které pomocí křižáků zlikvidovaly Byzanc, svého největšího obchodního konkurenta.

   Kromě Latinského císařství dobyli křižáci i území Athénského vévodství, Achájského knížectví a Soluňského království (tyto státy však byly podřízeny Latinskému císařství). Byzanc ovšem nezanikla úplně. Pozbyla sice Konstantinopole, avšak zbyl jí despotát Épeirský, Trapezuntské císařství a Nikájské císařství. V roce 1261 nikájské vojsko dobylo Konstantinopol zpět a Byzanc byla opět obnovena.

Dětská křížová výprava (1212)

   Nepočítá se do „oficiálního“ pořadí. Vrchol středověkého náboženského fanatismu. Lidé věřili, že nevinným dětem Bůh pomůže dobýt Jeruzalém zpět. Děti do Svaté země ani nedorazily. Část byla vrácena z Itálie zpět, část prodali majitelé lodí do otroctví.

   „Vůdcem“ výpravy byl desetiletý pastýř Mikuláš, který tvrdil, že se mu zjevil anděl a sdělil mu, aby se vydal do Jeruzaléma, který Bůh vydá neposkvrněným. Když děti dorazily do Janovského přístavu, čekaly, že před nimi rozestoupí moře jako před Mojžíšem a ony budou moci dojít až do Svaté země. Když se tak nestalo, vrátily se zpět domů. Jiné části výpravy se podařilo dostat na lodě, ale majitelé děti prodali do otroctví v Egyptě a v Tunisu. Část dětí také zahynula při ztroskotání nedaleko Sardinie.

Pátá křížová výprava (1228-1229)

   Vedl ji římský císař Fridrich II. (Štaufský, římský král 1212-1250, císař 1220-1245). Výprava skončila velkým úspěchem, neboť Fridrich II. dosáhnul s egyptským sultánem dohody a získal bez boje Jeruzalém, Betlém a Nazaret. Tento úspěch však nebyl trvalý, již roku 1244 dobyli Turci ve službách egyptského sultána Jeruzalém zpět. Křesťanům se pak už Jeruzalém nikdy nepodařilo znovu dobýt.

   Tuto křížovou výpravu podniknul Fridrich II. na vlastní pěst, bez povolení papeže. Cs.wikipedia čísluje tuto KV jako šestou. 5.KV se podle Wikipedie konala 1217-1221. Křižáci zaútočili na Egypt, ale výprava skončila neúspěšně.

Zbývající křížové výpravy

   6.křížová výprava (7.KV dle počítání Wikipedie, 1248-1254). Francouzský král Ludvík IX. se pokusil dobýt Egypt, padnul však do zajetí s celou svojí armádou a výprava skončila neúspěšně. Ludvík i jeho křižáci byli nakonec propuštěni po zaplacení výkupného.

  1. křížová výprava (8.KV dle Wikipedie, 1270). Ludvík IX. zaútočil na Tunis. Chtěl odsud postupovat směrem na Egypt a poté na Jeruzalém. Ve vojsku však vypukla epidemie, král Ludvík IX. zemřel na následky epidemie (úplavice, mor?) a křižáci se z Tunisu stáhli.

   Wikipedie ještě udává 9.KV z roku 1271-1272, která směřovala do Svaté země a vedl ji anglický princ Eduard. Výprava nedosáhla žádného úspěchu.

24)Mongolové a Rusko

Mongolové

   Mongolové byli kočovný národ, žijící na území dnešního Mongolska. V Rusku a v Evropě byli Mongolové označováni jako Tataři.

   „Mongolové“ je spíše označení pro mnoho jazykově příbuzných národů a kmenů, než označení jediného etnika. „Tataři“ byli ve skutečnosti jen jedním z mnoha kmenů, tvořících Mongolskou říši, Rusové a Evropané však slovem Tataři označoval všechny kočovné kmeny tvořící Mongolskou říši.

Temüdžin (Čingischán, 1206-1227)

   1206 – Temüdžin sjednotil mongolské kmeny a byl v tomto roce prohlášen za Velkého chána → Čingischán. Čingischán vytvořil Mongolskou říši, jednu z největších říší v historii lidstva. Podařilo se mu obsadit jižní Sibiř, Střední Asii, Írán a Tibet, zaútočil i na Čínu (1215 dobyt Peking) a Rusko. Hlavním městem Čingischánovy říše bylo Karakorum. Typický Mongol byl skvělý jezdec a lučištník.

   Temüdžin, zvaný Čingischán, se narodil roku 1162. Vládnul v letech 1206-1227. Byl mimořádně skvělý a krutý válečník. Některé nepřátelské národy Mongolové úplně vyhladili. Vůči svým nepřátelům postupoval velmi tvrdě, na území jeho říše však vládnul přísný pořádek. Zemřel v roce 1227 během válečného tažení. Místo jeho hrobu je neznámé.  Nejcennějším autentickým spisem o Čingischánovi a jeho době je Tajná kronika Mongolů, která byla dokončena v roce 1228.

   Čingischán rozdělil svoji říši mezi svoje čtyři syny. Titul Čingischána (Velkého chána) zdědil jeho třetí syn Ogotaj (Ögedej, 1227-1241). Ten zemřel v roce 1241 na následky nadměrného pití.

   V roce 1258 dobyli Mongolové Bagdád, čímž ukončili období Abbásovského chalífátu (750-1258).

Kublaj (1260-1294)

   Kublaj byl vnukem Temüdžina (synem jeho čtvrtého, nejmladšího syna). Za jeho vlády dosáhla Mongolská říše největší rozlohy. Roku 1280 dokončil Kublaj podmanění celé Číny a přenesl svoje hlavní město do Pekingu. V Číně založil Kublaj novou dynastii Jüan (= Mongolové, vládla v Číně 1280-1368). Mongolové v té době ovládali i část jihovýchodní Asie, Koreu a celé Rusko.

   Kublaj sám byl velice vzdělaný. Podporoval obchod, za jeho vlády putovaly karavany po Hedvábné stezce z Evropy až do Číny. Kublajův dvůr v Pekingu navštívil i benátský kupec Marco Polo, který sem putoval se svým otcem a strýcem a pobyl zde několik let. Napsal o tom cestopis Milion. Marco Polo se dokonce stal vyslancem Velkého chána.

Mongolská říše roku 1294 (smrt Kublaje)

Obrázek: Mongolská říše roku 1294 (smrt Kublaje)

Největší říše v dějinách dle en.wikipedie.org

(číslo udává přibližnou rozlohu v milionech km2)

1.Britské impérium                                            33.7

2.Mongolská říše                                             33.0

3.Ruské impérium                                             22.8

4.Španělské impérium                                      19.4

5.Ummajovský chalífát                                    15.0

   Římská říše                                                       6.5

   Zlatá horda                                                      6.0

   říše Alexandra Makedonského                    5.2

   říše Velkých Mogulů                                     5.0

   říše Timura Lenka (Tamerlána)                     4.4

   Mongolská říše byla největší říší v dějinách se souvislým územím.

   Ne vždy ovšem Mongolové uspěli. První velkou porážku zasadilo Mongolům vojsko egyptských mameluckých sultánů v roce 1260. Mongolská armáda byla úplně zničena a pronikání Mongolů do Afriky bylo zastaveno. Nepodařilo se ani dobýt Jávu, mongolské loďstvo bylo zničeno bouří. V roce 1274 vyplula mongolská flotila proti Japonsku, avšak většina mongolského loďstva byla zničena tajfunem (Kamikadze – vítr bohů).

Po smrti Kublaje

   Po smrti Kublaje se Mongolská říše začala rozpadat na jednotlivé chanáty (nejvýznamnější z nich byla Čína pod nadvládou mongolské dynastie Jüan a Zlatá horda – viz níže). Mongolové byli původně animisté. Avšak později řada mongolských vládců přijala buddhismus a především islám. Někteří vládci mongolského původu vytvořili později nové veleříše:

   Timur Lenk (Tamerlán, vládnul 1370 – 1405) – kolem roku 1400 vytvořil obrovskou říši, zahrnující Sibiř, Írán, Indii, Bagdád i Damašek. Porazil i Osmany (v bitvě u Ankary roku 1402). Zemřel na válečné výpravě proti Číně. Jeho hlavním sídlem byl Samarkand. Po jeho smrti se jeho říše rozpadla.

   říše Velkých Mogulů – založil ji Bábur (potomek Timura Lenka) v Indii. Slovo Mogul (Mughal) je odvozeno od slova Mongol. Mogulové sjednotili téměř celou Indii s výjimkou krajního jihu.

Mongolové v Evropě

   V Evropě napadli Mongolové (v Evropě a Rusku nazývaní Tataři) nejdříve Rusko, které bylo v té době relativně slabé a rozdrobené:

   1223 – bitva na řece Kalce (u Azovského moře). Mongolové porazili vojsko ruských knížat. Počátek tatarské nadvlády nad Ruskem.

   Brzy po této bitvě dobyl chán Batu (vnuk Čingischána, byl synem Džučiho (též Juchi, Jochi), nejstaršího syna Čingischánova) Kyjev (1240) a téměř všechna další ruská knížectví (nástupnická knížectví po Kyjevské Rusi,). Poté Mongolové pokračovali na západ do střední Evropy, přičemž jejich vojska se rozdělila na dvě části:

   1241 (9.4.) – bitva u Lehnice (polsky Legnica, 60 kilometrů na západ od Vratislavi). Tataři rozdrtili polsko-německé vojsko.

   1241 (11.4.) – bitva na řece Slané (maďarsky Sajó, též bitva u Mohi) – druhý proud mongolské armády rozdrtil uherské vojsko.

   Před dalším postupem Mongolů zachránila Evropu smrt velkého chána v Mongolsku (Ogotaje, který se v prosinci 1241 upil k smrti). Všichni Mongolové se museli vrátit domů, aby se účastnili volby nového chána.

   V roce 1241 Mongolové (vojsko od Lehnice) protáhli Moravou, aby se spojili se svými druhy v Uhrách (v Uhrách se pak dozvěděli o smrti velkého chána a odtáhli zpět do Mongolska).

   Tataři asi pospíchali a jen se Moravou přehnali, protože zprávy o závažnějších škodách či nějaké bitvě na našem území se nezachovaly.

   Zlatá horda – tento dílčí mongolský stát založil chán Batu. Zlatá horda sahala od Krymu až do Střední Asie. Centrum říše leželo v Povolží. Ruská knížectví byla Zlaté hordě podřízena a musela jí odvádět poplatky. V 15. století se Zlatá horda rozpadla na několik chanátů Kazaňský, Astrachaňský, Krymský).

  Ruský název Zlaté hordy, Kipčak, je odvozen od Polovců (Polovci = Kumáni = Kipčaci), kočovného turkického národa, který zde vytvořil říši před Mongoly ( viz též Kyjevská Rus).

Rusko za tatarské nadvlády (1223 – 1480)

   Za počátek tatarské nadvlády se obvykle považuje rok 1223 (bitva na řece Kalce – viz výše). Tataři ovládali téměř celé Rusko až do roku 1480. Již od dob Kyjevské Rusi bylo Rusko rozdrobeno na celou řadu nezávislých knížectví, která musela Tatarům odvádět poplatky. Formálně nejvyšší postavení mezi těmito knížectvími měl velkokníže.

   Velkokníže (veliký kníže) sídlil původně v Kyjevě. V roce 1169 však velkokníže přesídlil do Vladimiru; proto je rok 1169 často považován za formální konec Kyjevské Rusi, která už ovšem tehdy byla rozdrobená.  Od roku 1328 pak velkokníže sídlil v Moskvě (viz níže), i když zpočátku byl stále titulován jako velkokníže vladimirský. Moskevský velkokníže Ivan IV. Hrozný (1462-1505) se pak prohlásil carem (císařem). Ve 14. století existovalo v Rusku 250 (!) knížectví, v jejichž čele stála většinou knížata z rodu Rurikovců.

   Novgorodské knížectví – jediná část Ruska, kterou Tataři zpočátku neovládli. Novgorod totiž leží v bažinaté oblasti na severozápadě Ruska. Novgorodský kníže Alexandr Něvský(1236-1263) však musel bránit západní hranici:

   1240 – odrazil útok Švédů na řece Něvě. Odtud jeho přízvisko Něvský.

   1242 – porazil Řád německých rytířů na zamrzlém Čudském jezeře (tzv. ledová bitva)

   Ve skutečnosti se jednalo o relativně malé bitvy, jejichž význam byl později ruskými historiky nafouknut (na Čudském jezeře prý padlo jen 20 německých rytířů a 6 bylo zajato). Spíše šlo o menší pohraniční konflikty. Později se Alexandr dobrovolně podřídil Tatarům (získal ovšem za to od Tatarů titul velkoknížete vladimirského, předtím byl „jen“ novgorodským knížetem). V roce 1547 byl Alexandr Něvský ruskou pravoslavnou církví prohlášen za svatého.

Vzestup Moskvy

   Ve 14. století vzrostl význam Moskvy. V roce 1328 vzniklo moskevské velkoknížectví. Chán Zlaté hordy toho roku dosadil moskevského knížete Ivana I. Kalitu (1325-1341, velkokníže vladimirský od roku 1328) na velkoknížecí stolec. „Kalita“ znamená měšec – moskevský velkokníže totiž vybíral pro Tatary poplatky i od ostatních ruských knížat. Již předtím (1325-1341) přesídlil do Moskvy metropolita z Kyjeva. V Moskvě se tak soustředila nejvyšší moc světská (velkokníže) i duchovní (metropolita).

   1380 – moskevský velkokníže Dmitrij Donský (1359-1389) porazil Tatary v bitvě na Kulikově poli (na Donu – odtud přízvisko Donský) První porážka Tatarů Rusy! Tento úspěch byl ale pouze přechodný. Tataři se vzchopili a při odvetném tažení v roce 1382 vypálili Moskvu a přiměli ruská knížectví opět odvádět poplatky.

   V 15. století se však Zlatá horda drobí na menší chanáty, Rusové toho využijí a osamostatní se:

   1480 – konec tatarské nadvlády nad Ruskem. Moskevský velkokníže Ivan III. (1462-1505) odmítl Tatarům platit poplatky. Tataři sice proti němu vytáhli s vojskem, k bitvě ale nakonec nedošlo a Tataři bez boje ustoupili. Rusové se tím vymanili z tatarské nadvlády, která trvala přes 250 let (od roku 1223).

   Po roce 1480 budou pro změnu Rusové postupně zabírat tatarská území (chanáty). Poslední z těchto území, Krymský chanát, připojila k Rusku Kateřina Veliká (1762–1796) v roce 1783. Dnes existuje v Rusku autonomní republika Tatarstán (hlavní město Kazaň) v Povolží. Tataři stále žijí i na Sibiři a na Krymu (dnes Ukrajina).

25)Pyrenejský poloostrov

   711 – Arabové vtrhli na Pyrenejský poloostrov a vyvrátili říši Vizigótů. Během několika let obsadili Arabové (ve Španělsku zvaní Maurové) téměř celý Pyrenejský poloostrov. Arabové vytvořili Córdobský chalífát (nejdříve emirát, od roku 929 pak chalífát).

   Křesťané se na Pyrenejském poloostrově udrželi jen na severu, v Asturii a Baskicku. Za Karla Velikého pak dobyli Frankové na Arabech kousek území na severozápadě poloostrova (tzv. Španělská marka). Celý zbytek středověku pak bude probíhat reconquista – znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany.

Španělsko

   Reconquista vyšla ze Španělské marky a z Asturie. Na území dnešního Španělska vzniklo postupně několik křesťanských států, z nichž nejvýznamnější byly nakonec Kastilie a Aragonsko.

   1212 – bitva u Las Navas de Tolosa – velké vítězství křesťanů, po němž dobyli téměř celý poloostrov s výjimkou krajního jihu (Granada a okolí).

   V této bitvě na území Andalusie se proti Arabům spojily Kastilie, Aragonsko, Portugalsko a Navarra.

   1469 – svatba následníků trůnu, Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské.

   1479 – Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská („Katolická veličenstva“) nastupují na trůn. Vládnou společně. De facto tím vzniká Španělsko.

   Formálně se ovšem zpočátku jednalo o personální unii. K definitivnímu sjednocení a vzniku Španělska došlo až po nástupu Karla I. Habsburského na trůn (viz níže), neboť Isabela a Ferdinand vládli samostatně každý ve svém království a v zemi svého partnera byli pouze zástupci panovníka. Isabela Kastilská zemřela v roce 1504, Ferdinand až v roce 1516.

   1492 – dobytí Granady, posledního arabského území ve Španělsku. Definitivní konec reconquisty, Španělsko nabývá dnešních hranic.

   Ke Španělsku dále (kromě kolonií, které Španělé postupně zaberou) patřila i území v Itálii, která předtím patřila Aragonsku – Sicílie, Sardinie a Neapolsko.

   Název Španělsko („España“) je odvozen od latinského Hispania. Jediné území, které nakonec Španělé nezabrali, byla Andorra, které se podařilo zachovat nezávislost. Andorra vznikla v roce 1278.

   1516 – nástup Habsburků na španělský trůnNastupuje Karel I., vnuk Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského. Karel I. (ve Španělsku vládnul 1516-1556) byl zároveň císařem Svaté říše římské (zde vládnul jako Karel V.) Nejmocnější panovník tehdejší Evropy, „nad jehož říší Slunce nezapadá.“

   Ferdinand Aragonský neměl s Isabelou Kastilskou syna, jen pět dcer. Jejich třetí dcera Jana (Johana) Šílená si vzala roku 1496 Filipa Sličného, syna habsburského císaře Maxmiliána I. (vládnul 1493-1519). Filip s Janou měli 6 dětí. Karel I. (V.) byl jejich 2. dítětem a nejstarším synem. Vlády ve Španělsku se ujal roku 1516 po smrti svého děda Ferdinanda Aragonského. Po dědu Ferdinandovi zdědil korunu aragonskou a po své matce Janě korunu kastilskou. V Kastilii vládnul formálně jako spoluvládce své matky Jany Šílené, která zemřela až v roce 1555. Jeho matka byla ovšem choromyslná, takže de facto vládnul sám. V roce 1556 rezignoval na španělský trůn (leden 1556, ve prospěch svého syna Filipa II., ten pak vládnul ve Španělsku v letech 1556-1598) i na říšský trůn (září 1556, ve prospěch svého bratra Ferdinanda I., který vládnul už od roku 1526 v dědičných zemích, zemřel roku 1564). Tím byla zároveň jednotná habsburská říše rozdělena mezi dvě větve, mezi rakouské a španělské Habsburky. Karel I. (španělsky Carlos) žil po rezignaci ještě dva roky, zemřel roku 1558 ve Španělsku.

   Karel V. byl posledním panovníkem Svaté říše římské, kterého papež korunoval císařem. Karel se za císaře prohlásil hned po svém nástupu, přesto však byl ještě korunován i papežem roku 1530. Všichni další císařové SŘŘ už měli tento titul automaticky.

   Pátou dcerou Ferdinanda a Isabely byla Kateřina Aragonská, která se vdala za anglického krále Jindřicha VIII. Ten se s ní ovšem později, roku 1533, rozvedl → viz Tudorovci.

Inkvizice  a pronásledování jinověrců ve Španělsku

   1492 – vydán dekret o vypuzení židů ze Španělska. Během několika měsíců museli všichni židé buď konvertovat ke křesťanství, nebo opustit Španělsko. Celkově bylo vyhnáno asi 150000 židů, desetitisíce jich při tom zahynuly.

   1502 – všichni Maurové (muslimští Arabové) byli vyhnáni ze Španělska. Museli odejít všichni, kdo se nenechali pokřtít.

   1609 – ze Španělska byli vyhnáni i všichni Moriskové, tj. pokřesťanštění Arabové. Odešlo jich 600000! Jelikož byli Moriskové nejpilnějšími obyvateli Španělska, země po jejich odchodu zchudla.

   Ve Španělsku měla mimořádný vliv katolická církev a inkvizice. Souviselo to hlavně s pronásledováním jinověrců, židů a muslimů. Inkvizici zavedl ve Španělsku král Ferdinand Aragonský. Španělská inkvizice byla podřízena přímo španělskému králi, nikoli papeži. Nejznámějším španělským inkvizitorem byl Tomás de Torquemada. Inkvizice pronásledovala hlavně bývalé židy a muslimy, kteří přestoupili na křesťanskou víru, byli však podezříváni, že přestoupili jen na oko.

   Inkvizice byla ve Španělsku zrušena až v roce 1834!

Portugalsko

   Portugalsko vzniklo během reconquisty. Roku 1095 se oddělilo od Galicie, čímž vzniklo portugalské hrabství (zpočátku jako kastilské léno), od roku 1139 bylo Portugalsko samostatným královstvím. Hlavním městem tehdy ještě malého Portugalska bylo Porto.

   1147 – dobytí Lisabonu. První portugalský král Alfons I. dobyl za pomoci křižácké flotily na Arabech Lisabon, který se později (1255) stal novým hlavním městem Portugalska.

   Alfons (Alfonso) I., zvaný Dobyvatel, vládnul v letech 1112-1185 (!). Když nastoupil na trůn, bylo mu 5 let. Dalších 14 let tedy za něj vládla jeho matka Tereza Kastilská jako regentka. Roku 1128 vyhlásil nezávislost Portugalska. Do roku 1139 byl hrabětem, roku 1139 se však prohlásil za prvního portugalského krále. Alfonsovi pomohli angličtí a němečtí křižáci, kteří se tehdy v rámci druhé křížové výpravy (1147-1149) plavili do Svaté země. Lisabon byl obléhán křesťany 4 měsíce. Po jeho dobytí bylo veškeré jeho obyvatelstvo zmasakrováno.

   1212 – i Portugalci se účastnili velkého vítězství křesťanů u Las Navas de Tolosa.

   1250 – Portugalci dobyli Algarve, jih dnešního Portugalska. Tím nabylo území Portugalska zhruba dnešní podoby a reconquista zde skončila.

   Definitivně nabylo dnešní podoby pevninské Portugalsko až v roce 1297. Od roku 1297 má Portugalsko stále stejné hranice (nejstarší neměnná hranice v Evropě!).

   V 16. století se Španělé a Portugalci stali největšími světovými námořními a koloniálními velmocemi (viz Zámořské objevy). Později byli ze světových moří vytlačeni Nizozemci, Brity a Francouzi.

petr.daubner

Petr Daubner

Jmenuji se Petr Daubner. V “civilu” jsem normálně učitel zeměpisu a dějepisu, občas se však změním v cestovatele a vyrazím do světa. Neboť cestování je mojí největší vášní. Na těchto stránkách se tedy snažím skloubit zejména zeměpis a cestování. Další informace o mně naleznete zde

    Petr Daubner napsal 871 příspěvků Zobrazit všechny příspěvky člena

    Napsat komentář

    Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *