Emil Hácha

Emil Hácha

(*12.7.1872)

   Ke třetímu prezidentovi se jaksi nehlásíme. Prohlásili jsme ho za spolupachatele nacistické okupační moci, ačkoli byl prokazatelně spíše její obětí. Byl jediným z řady našich prezidentů, který o tento úřad vůbec nestál. Přijal ho v situaci, kdy šlo o bytí a nebytí, a jeho působení bylo neseno nikoli touhou o moc, ale o pomoc. O kom z jeho nástupců lze toto říci s absolutní jistotou? Poctivostí proslulý soudce s noblesou kultivovaného a vzdělaného člověka – první muž státu, který umíral jako číslo ve věznici. Emil Hácha.

 

„Moje dětství bylo do 11 let krásné. To byl ještě otec živ. Otec byl u berního úřadu v Trhových Svinech. Zdržovali jsme se většinou doma, na zahradě. Otec byl nesmírně dovedný. Uměl zkonstruovat věci, že jsme žasli. Tohle já však po něm nezdědil.“

 

„Maminka bylo obětavé, dobré stvoření… Po otci byla vlastně německého původu. Otec její býval sládkem ve Svitavách a jmenoval se Klaus. Babička zase byla úplná Češka… Tehdy nebylo národnostních třenic a lidé se navzájem ctili pro lidské hodnoty.“

 

„Bylo mi 11 let, když jsem otce ztratil (=zemřel na zápal plic). V té době jsem odešel na gymnasium do Českých Budějovic. Bydlel jsem v rodině prof. Novotného, otce universitního profesora. Byl to uvědomělý Čech a prostředí jeho rodiny na mne blahodárně působilo… Pak se se mnou (=matka) přestěhovala do Prahy, kde jsem studoval práva.“

 

„Byl duchem vždy vyspělejší a zralejší než my ostatní, třeba byl mezi námi nejmladší… Věřili jsme všichni v pravost Rukopisů, víra naše byla tak živá a pevná, že si nežádala důkazů… Háchovi však tato slepá víra nepostačovala a projevil a zastával mínění, že je třeba zkoumat tvrzení a vývody obou stran a že až pak bude lze vyslovit konečný úsudek…“  (Václav Čácha, gymnaziální spolužák)

 

„Moje manželství bylo největším štěstím mého života. Moje žena byla vlastně moje blízká příbuzná. Znali jsme se od dětství… Až když jsem přišel osmnáctiletý do Prahy, už jsme se neoddělili. Ženil jsem se v r. 1902, a vlastně ani nepamatuji, že bychom někdy bývali nějak dlouho od sebe…“

 

„Každý večer jsme pěstovali hudbu. Hrála a zpívala národní i umělé písně. Byla jen o rok mladší. Byla to rána pro ni, když po krční operaci nemohla již zpívat. Žili jsme vlastně jen pro sebe… Byla to vzácná, nenáročná a obětavá, oddaná žena.“

 

„Sport? Ale ano, kdysi jsem holdoval horolezectví. A jak jsem přišel k překladatelství z angličtiny? To má na svědomí můj bratr. Odjel do Ameriky, kde pobyl osm let a přijel k mamince na návštěvu. A už uvízl… Začal mne učit angličtině, a tehdy jsme spolu přeložili knihu „Tři muži ve člunu“ od Jerome Klapky Jerome. A já pak ještě nějakého Kiplinga…“

 

Byl výborným plavcem, ale i zdatným běžcem, lyžařem a bruslařem. Na výzvy přátel se začal učit hrát tenis a dokonce i moderní tance. Miloval turistiku a horlivě se věnoval alpinismu. Spolu s bratrancem se podílel na stavbě první české chaty na Grintovci (Savinjské Alpy, dnešní Slovinsko).

„Mám se zabít při šedesátce – to se radš zabiju při stovce.“  (o své zálibě rychlé autojízdy)

„O prázdninách jsme chodili na takové jedno místo k říčce, která se jmenuje Mumlava… A tam chodíval také dr. Hácha a hrál si s námi. Měl takové ty staré plavky s kšandou a na hlavě červený šátek a tvářil se, že nás všechny chce povraždit. Byl to neobyčejně veselý a jasný člověk. My jsme ho měli moc rádi, protože se nám zdálo, že to je přesně ten typ moudrého pána, který se u nás vyskytuje jen málo.“  (Ivan Medek, 1995)

 

„Měl jsem tam (=na správní soud do Vídně) odejít už v r.1914. Váhal jsem, pak zase jmenování bylo provedeno až po smrti starého mocnáře. Měl jsem velkou obavu, že tam budeme trpět hlad. A žili jsme tam opravdu nuzně, však to moje nebožka žena odnesla…“

 

Po vzniku republiky se podílel na tvorbě první československé ústavy i na zákoně o zemském zřízení a v polovině dvacátých let byl zvolen členem stálého rozhodčího soudu v Haagu. V roce 1925 se stal prvním prezidentem Nejvyššího správního soudu (do 1938).

 

„Dr. Hácha byl právník z boží milosti, překvapoval svou neobyčejnou bystrostí, pronikavostí a duchaplností… Jeho některá rozhodnutí byla pravými kabinetními kousky právnického důmyslu a železné logiky… Byl výborný stylista a německý jazyk ovládal dokonaleji, než i sami naši kolegové německé národnosti…“  (Antonín Klášterský, kolega ze zemského výboru)

„Uvědoměle, podle základních principů doplňoval mezery a nedostatek zákonů, ne podle potřeby dne, nýbrž z mravních zásad, jichž společným poutem je spravedlnost.“  (O.Votočková-Lauermannová)

„Princip vůdcovský je na konec otázkou světového názoru… kdo nepozbyl víry v demokracii a v zřízení zastupitelské, nemůže se s ním nikdy smířit.“  (o německém zákonodárství, 1934)

Nabídnuté členství v Akademii německého práva odmítl v roce 1935 s tím, že „režim německý nutně vede k odstranění jakékoliv kontroly veřejné správy“.

V témže roce ho po Masarykově abdikaci si ho vyhlédla agrární strana (po odmítnutí J.Pekaře a předsedy Nejvyššího soudu V.Fajnora) jako svého třetího vážného kandidáta v prezidentských volbách. Velmi kategoricky ale prohlásil, že proti Benešovi nikdy kandidovat nebude. Ten pak vzkázal, že je Háchovi za jeho postoj vděčný a že mu to nikdy nezapomene.

 

V roce 1929 onemocněla Marie Háchová nervovou chorobou; její duševní stav se zhoršil natolik, že se ji už nikdy nepodařilo vyléčit. Zemřela 6.února tragického roku 1938 na plicní embolii.

„Nemohlo mne potkat nic bolestnějšího… Bojuji ze všech sil, abych se vzchopil, neboť to bylo její poslední přání… Snažím se najít útočiště v práci. Dosud bez velkého úspěchu. Čeká mne pouze živoření, a kdybych neměl dceru, která sama má smutný osud, přál bych si brzký konec.“  (28.2.1938)

„Ve své samotě jsem často s ní. Tragika je v tom, že teprve po její smrti vidím, jak to bylo bohaté srdce.“

 

Měl zažádáno o odchod do penze a projevoval radost, že ho nadcházející zlá doba už nezastihne ve veřejném životě. Chtěl se omezit na literární práci a věnovat se konečně svým zálibám.

 

„Když se nový president rozhodoval o přijetí funkce, jistě pomýšlel a domyslil tíhu svého kladného rozhodnutí. Jeho „ano“ znamenalo těžkou osobní oběť… Jeho dosavadní život byl službou vědě. Nedbal a nedbá slávy. Jde opět sloužit, ne panovat.“  (Venkov, 1.12.1938)

„Tak mě přece jenom ti Slováci zachránili před nejhorším.“ (do poslední chvíle doufal, že ho „zachrání“ nesouhlas Slováků. Byl o tom natolik přesvědčen, že spolupracovníky zval na oslavu svého nezvolení)

„Přijetí kandidatury znamenalo pro mne opravdu oběť a stálo mne těžký duševní boj, protože všechny moje osobní zájmy se tomu vzpíraly. Nebyl jsem úplně přesvědčen, když mi bylo přijetí líčeno jako má občanská povinnost… Za čtyřicet let zvykl jsem sloužit a tak jsem automaticky podrobil se i této nejtěžší zkoušce mého života v době, kdy mé síly…jsou již velmi ochablé. Bylo mi to tím těžší, že jsem nikdy neměl ctižádosti tohoto druhu…“ 

 

Volbu uvítal i exprezident Beneš, který Háchovi poslal vřelý ručně psaný blahopřejný dopis: „Pane prezidente, vím dobře, jak těžké úkoly budete mít… Prokázal jste vlasti velké služby… S výrazem upřímné úcty dr.E.Beneš.“

 

„Pane presidente, Váš laskavý list mne dojal a také povzbudil v mém úkolu, který jsem přijal zdráhavě a s největším sebezapřením… Těšil jsem se na své skromné soukromí a na literární práci, své dávné záliby. Povinnosti mé nynější funkce dopadají na mne velmi těžce, neboť jsem si vědom své nedostatečnosti… těším se nadějí, že má funkce jest jen přechodné povahy a že v dohledné době bude se mne sňata…“  (v odpovědi Benešovi)

„Musím na něho (=Beneše) velmi myslet, na jeho osud, je to těžký úděl pro politika a státníka, co teď prodělává a co ho postihlo.“    

Ihned po volbě Hácha uctil památku T.G.Masaryka, A.Švehly a K.Kramáře návštěvou jejich hrobů. Učinil tak v době, kdy tzv.veřejné mínění inscenovalo obrovské tažení právě proti Masarykovi. Věnec položil i na hrob uštvaného Karla Čapka a padlé od Zborova označil u hrobu Neznámého vojína za symbol lásky k vlasti.

„Armáda byla zářivým příkladem ve dnech naší zkoušky. Věřím, že bude stejně dobrým příkladem ve dnech obnovy…“  (z jeho prvního armádního rozkazu, 2.12.1938)

„Hluboce dojat ztrátou, kterou jsme utrpěli odchodem skvělého představitele naší národní kultury, prosím, abyste přijala projev mé upřímné soustrasti.“  (z telegramu Olze Scheinpflugové-Čapkové, 26.12.1938)

„Tu ožila láska mojej mladosti k horám, ktorá nikdy úplne nevymizla. Ožila s pocitom určitej dávky ľútosti, že mi vek bráni poznať veľkolepú krásu vašich Tatier tak intimne, ako by som si želal… Želal by som si tiež, aby ste aj vy, Slováci, všetko to, čo je krásne v Čechách a na Morave, navzájom pokladali za svoje…“  (29.12.1938 v Tatranské Lomnici; Tiso ho opakovaně ujistil o zachování věrnosti společnému státu)

„Asi zblbnu. Až to budete pozorovat, řekněte mi to.“  (osobnímu lékaři Maixnerovi, 2.1.1939)

„Pan prezident nepřijde do situace, aby rozhodoval.“  (premiér Beran MUDr.Maixnerovi)

22.ledna 1939 byly ministru zahraničí Chvalkovskému v Berlíně předloženo 9 požadavků, které mělo Česko-Slovensko co nejrychleji splnit . S prezidentem se rozhodli nevypovídat spojenecké smlouvy, nepřipojit se k Paktu proti Kominterně, nepřijmout norimberské rasové zákony a neuzavřít s Německem hospodářskou unii. Vyhověli v požadavku demobilizace armády a deklarací o neutralitě (únor 1939).

„Jsme si všichni vědomi, že dnes bojujeme o uhájení svého národního bytí.“  (8.3.1939)

„Kdyby mne toho někdo zbavil, třeba i smrt.“  (13.3.1939 ošetřujícímu lékaři, před cestou do Berlína)

„Německá říše v zásadě necítí nepřátelství k jiným národům. Máme rádi nebo alespoň nejevíme zájem o národy, které nám nečiní bezpráví. Německý národ nechová žádnou nenávist vůči Československu. Československo však zaujalo naprosto odlišný postoj vůči nám…“  (Hitler v úvodu svého ataku)

„V šest hodin ráno vpadne německá armáda do ČSR… Jsou pouze dvě možnosti. Bitva nebo snesitelná forma obsazení… V prvním případě by nebyly žádné úlevy a čs.armáda by zmizela během dvou dnů. Svět by nehnul brvou…

  Skoro se stydím říci, že na každý český prapor připadá jedna německá divize…“  (Hitler překvapenému Háchovi, po půlnoci 15.3.)

V dokumentu připraveném nacisty si vymohl vypuštění zmínky o tom, že tak činí i jménem vlády. Chtěl, aby hanba z podepsání pokořujícího dokumentu padla jen na něj samého. Podepsal  jen za sebe, s vědomím, že dokument je právně bezcenný.

„Bylo obdivuhodné, jak se starý pán přes všechno rozčilení dobře držel.“  (Hitlerův tlumočník Schmidt)

„Konečně jsem starce zpracoval tak, že byl s nervy úplně u konce a chtěl podepsat. Vtom dostal srdeční záchvat. Ve vedlejší místnosti mu dal můj doktor Morell injekci, ale ta byla pro tento případ moc silná. Hácha se příliš vzpamatoval, znovu ožil a opět odmítal podepsat. Až potom jsem ho konečně dostal.“  (Hitler Speerovi)

„Hrozby člověk vydrží, ale přijde na okolnosti a přijde také na to, kdo hrozí a jak hrozí… Můžete vydržet Hitlerovo řvaní, protože kdo řve, nemusí ještě uvnitř být ďábel. Ale on tam byl také Göring (=zavolaný narychlo z italské dovolené)… Když jsem byl vyčerpán, už div ne mrtev, ale ještě pořád se držel, vzal mne ten dobrák za ruku, přátelsky si mne odvedl stranou a měkce, říkám Vám, on mi jakoby měkce domlouval, je-li opravdu třeba a nutno, aby celá ta krásná historická Praha, das wunderschöne Prag, byla v několika hodinách srovnána se zemí, aby do povětří vyletělo to všechno, Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles… Alles in die Luft, Herr Staatspresident, a to všecko jen proto, že nechcete nebo nemůžete pochopit Führera… Držel mne stále za paži, představte si, on se usmíval, on to „in die Luft“ říkal tak mazlivě a díval se mi přitom do očí jako nějaká ženská… Mně něco řeklo: on to udělá! Snad sám Hitler by to byl neudělal. Ale Göring by ho byl přemluvil, už jenom proto, aby svět viděl první ukázku jeho Luftwaffe…“  (z osobní rozmluvy s K.Horkým, 25.4.1939)

„A podepsal jsem to sám za sebe a v sázce byla jen má vlastní čest… V tom bylo moje berlínské vítězství. Čím jsem v té strašné noci platil a ještě snad jednou budu platit, to je, laskavě mi prominete, čistě má věc. Víte, když jsem se vracel z Berlína domů…měl jsem ještě velmi závažný, konečný hovor se svým svědomím. A také tento hovor jsem vyhrál.“

 

„Co jsem já, Emil Hácha? Z úhlu věčnosti jsem docela obyčejný člověk, jenž se jednou obrátí v prach tak jako každý jiný. Národ to nepodepsal, podepsal to…jenom neblahý jednotlivec, jen ten nešťastný Hácha… Českému historiku, doufám, bude kdy jenom příjemno, bude-li moci s klidným svědomím napsat: „To jsem tenkrát neudělali my, to na vlastní účet spáchal jenom nějaký Hácha. Zkrátka, pouze osobní poskvrna. Poručeno Bohu, já už jako starý člověk ji nějak unesu a plně jsem se s tím vyrovnal…“

 

„Jaký bude konec? Jako konec všeho, co je postaveno na hrubé síle a na lži… A tak to také určitě dopadne, v tom je má víra pevnější skály.“

 

„Řekl, že osud českých zemí je v rukou Adolfa Hitlera, a nikoliv, jak tvrdili nacisté, že jej kladl do vůdcových rukou. Druhý den byl překvapen vyhlášením protektorátu, jehož zřízení výslovně odmítl.“  (J.Rubín, 1993) 

 

„Chci ponechat budoucnosti, jíž časový odstup umožní spravedlivý soud, aby zkoumala, co, do jaké míry a komu z nás lze přičítat vinu na tom, co přinesl dnešek.“  (z rozhlasového projevu,  16.března 1939)

„Prodělal jsem peklo v posledních dnech… Byl jsem zaskočen a znásilněn. Vím, že historie mne bude soudit, ale doufám, že bude soudit spravedlivě.“  (soukromě, 18.3.1939)

„Berlínský podpis je jen důsledkem Mnichova.“  (Alois Eliáš)

„Nikdy nebudu svalovat vinu na kohokoliv.“  (E.Beneš v listu L.Rašínovi, listopad 1938)

„Neodsuzujte Háchu. Co měl ten starý člověk dělat, když jsme ho nechali v takové situaci… Budou-li naši lidé házet hnůj na Háchu, hází jej na sebe samé.“  (E.Beneš, 22.12.1940)

„Podpis vzdávající se svobodného státu a přejímající protektorát český (a slovenský) neodůvodní, neospravedlní, neomluví nikdo, nikdy, ničím..“  (E.Beneš, Paměti, 1947)

„Já vůbec nedělám spravedlnost, já dělám politiku. Přitom někdy vědomě musím dělat křivdy a dělám je, když je to v zájmu státu. I osobní (=křivdy).“  (Beneš soukromě, 2.4.1940)

„Nevěřil (=Hácha) v úspěch okamžité revoluce a opětovně mi říkal, že „Boží mlýny melou někdy velmi pomalu a že však i na Němce jednou dojde, ne však tak brzy, jak bychom si to my sami přáli.“ A jeho termín byl „tak nejdříve za 4-5 let.“  (dr.Rudolf Křovák)

 

Po vyhlášení protektorátu (dozvěděl se o něm z rozhlasu) urychleně rozpustil Národní shromáždění, aby ho Němci nenutili schválit daný stav, a založil Národní souručenství (Palackého termín), které úspěšně paralyzovalo české fašistické organizace. Berlínu bylo zřízení jediné strany vysvětleno jako následování příkladu Německa. Znemožnil tak nástup českých fašistů k moci, který by byl patrně spojen s českým vražděním Židů a rukováním českých vojáků po boku Němců na frontu.

„Čeští dělníci a rolníci! Vystupte z „Národního souručenství“ – Ven z něho! Do jednoho ven! … Je o organisace zvlčelých sobců… Je to organisace sebranky… Je to organizace pokryteckých hurááávlastenců a hejslovanů… Je to organizace svatokrádců, hyen v lidské podobě… Je to organisace zbabělých bídáků…“  (z letáku českých fašistů, červenec 1939)

„Má to být přímo sebezáchovná organizace, jejímž úkolem na prvém místě bude převésti český národ otřesy a bouřemi tohoto dějinného období do časů klidu a pokoje, což předpokládá klid, pokoj a jednotu ve vlastních řadách.“  (Hácha o Národním souručenství)

 

„Na nás nyní jest, abychom udrželi svůj národ, abychom zabránili jeho rozkladu, abychom sebrali všechnu mravní sílu tak, abychom neposkytovali obraz národa mravně rozvráceného, neboť takovýto národ nemohl by očekávat nic než záhubu a k ní ještě pohrdání… My se musíme vyvarovat podlízavosti, musíme se vyvarovat donášení…“  (z projevu k Výboru Národního souručenství – pod sochou T.G.M., 23.3.1939; tato slova citoval časopis Reportér v březnu 1969)

„Všechny Vás volám k vytrvalosti. Mnohými zkouškami ještě projdeme. Vědomí však, že jdeme společně a že všichni věříme ve šťastnou budoucnost své vlasti, nám dává sílu…“  (motto z projevu, uvedené v legitimaci člena Národního souručenství)

V dubnu 1939 musel přijet do Berlína na oslavu Hitlerových padesátin. Tiso se tam pokusil o rozmluvu s ním; Hácha se mu však vyhnul s poznámkou, že nebude mluvit s knězem, který zradil přísahu.

6.května 1939 se zúčastnil pohřbu ostatků Karla Hynka Máchy, první veřejné demonstrace proti okupaci. Okupační úřady si budou stěžovat, že akce proběhla „v pozoruhodném protikladu k naprosté pasivitě při narozeninách Vůdce“.

 

Hácha odmítl slib věrnosti Hitlerovi (říjen 1939), při každé příležitosti se snažil říšskému protektorovi von Neurathovi (do září 1941) připomínat práva, která Čechům zbyla, do rozbití odbojových sítí byl v tajném spojení s Benešem (krycí jméno Havel), oponoval finančnímu rabování protektorátu (únor 1941), torpédoval snahy českých fašistů poslat na východní frontu české vojáky. Protestoval proti zatýkání, intervenoval za vězněné, vláda na jeho návrh vyplatila příbuzným uvězněných přes 18 miliónů (1940) a další rok dokonce 52 miliónů korun (1941). Každý projev loajality musela okupační správa na Háchovi a vládě doslova vynutit hrozbami, respektive ústupky ze své strany, což bylo dvojsmyslně veřejnosti sdělováno: „Státní president i vláda vidí se za této situace nuceni jasně prohlásit, že…“

 

Až do léta 1939 tiše vyvěšoval na Hradě prezidentskou zástavu s kompletním československým státním znakem. Pro účely odboje tehdy věnoval půl miliónu korun. Na rakev zastřeleného Jana Opletala nechal položit svůj věnec.

  Když předtím v červenci oslavil své první narozeniny v prezidentském úřadě, byla na jeho rodném domku v Trhových Svinech odhalena pamětní deska se zakázaným slovním spojením „president republiky“. Vydržela na místě šest let – odstraněna byla až po válce Čechy.

 

„Právo na sebeurčení českého národa není uznáváno, jeho právo na vlastní státní život není respektováno, údělem tohoto národa se nestala ochrana, nýbrž pozvolný zánik.“  (z elaborátu ministerstva vnitra pro jednání vlády, počátek října 1939)

 

„Jsme zavřeni bez zbraně společně se šílencem, který je pevně vyzbrojen, a to musí určovat naše činy, abychom nerozvážlivostí nezničili národ.“ (při podpisu zmíněného protestu)

Němce Hácha v soukromí přirovnával k Braniborům v Čechách – také „kradou a loupějí“. O představitelích okupačního režimu a Hitlerovi se vyjadřoval jako o pacholcích, lupičích, vrazích, bestiích, Emanuela Moravce bude později nazývat gaunerem a holomkem („Toho chlapa musíme pověsit“, 1943). Heydrich pro něho bude slizkým hadem (své audience u něho označoval za polykání ropuch) a K.H.Franka nazval krokodýlem – sliboval, že ho po válce nechá strčit do klece s tygrem, kterému nedá týden žrát.

V dopisu Hitlerovi ostře protestoval proti opatřením okupační správy s tím, že je nemyslitelné, aby český národ, „který má tisíciletou státoprávní tradici a kulturní úroveň, přesahující daleko průměr celoevropský, mohl být zbaven tohoto přirozeného práva a deklasifikován na úroveň obyvatelstva koloniálního nebo snad ještě níže.“  (11.10.1939)

„Svébytná práva veřejných věcí v Čechách a na Moravě jsou soustavně potlačována… Německá policie pozatýkala mnoho českých lidí, aniž českým úřadům bylo řečeno jediné slovo… Odnárodňování se sleduje jako konkrétní cíl… Pro svůj dopis volím úmyslně dobu, kdy německé zbraně dobyly velkých vítězství, abych svůj čin zbavil jakéhokoliv oportunismu…“

 

„Když jsem v Lánech Háchovi ukazovával na mapě německý postup, říkával, že ho to nezajímá, že ho to začne zajímat, až půjdou zpátky.“  (plk.Josef Eret)

„Vy jste vlastně vláda opoziční, která nehodlá na sebe vzít odium nutné spolupráce s Němci.“  (zástupce říšského protektora na adresu vlády, květen 1939)

„Pleteme se Hitlerovi pod nohy.“ (českému novináři, který chtěl charakterizovat činnost vlády)

„Vláda tvrdošíjně brání práva českého státu… Opatření německé správy narážejí ustavičně na odpor…“  (z měsíční situační zprávy říšské Bezpečnostní služby, září 1939)

 

„Malý hlouček reakčních renegátů, konjunkturálních politiků, desperátů a zbabělých oportunistů.“  (moskevské vedení KSČ o téže vládě)

 

„Nemohu nechat nepovšimnuto, že porušení klidného vývoje věcí 28. a 29.října je nutno svést z největší části na zbytečné provokace několika horkokrevných lidí německé národnosti. Použití mocenských prostředků tam, kde to není bezpodmínečně nutné, zvláště tak brutálním způsobem, jak se stalo, dokonce i proti ženám a dětem, může tento stav jen vystupňovat…“  (ze stížnosti říšskému protektorovi, 31.10.1939)

„Dne 15.března jsem udělal velkou chybu… Měl jsem to udělat jako s Poláky, ale to nevadí, to se může ještě udělat. Do každého hloučku se bude střílet kulomety a bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí, jako jsem to udělal s Varšavou…“  (Hitler Chvalkovskému, 16.11.1939)

„Jdu z jedné duševní krize do druhé a věřte mi, často si myslím, že by bylo nejlépe, kdybych se oddělal… Ale brání mi v tom náboženské přesvědčení…“  (ministru Feierabendovi před jeho útěkem na západ, leden 1940)

„Plácal se do stehen a smál se radostí, že se to povedlo. Řekl mně, oč jde, a pak připojil: „A teď musím nasadit svůj gorilí ksicht a oznámit Frankovi s bolestí, že ti dva zradili…“  (po F.útěku)

„Ti, kdo vedli po 15.březnu politický život českého národa, zůstali, až na nepatrné výjimky, opravdovými vlastenci.“  (v rozhovoru s britským diplomatem A.Cadoganem, 26.4.1940)

Pohybovat se musel na ostří nože. Protestovat proti jmenování Benešovy londýnské vlády (23.7.1940) odmítl s tím, že úředně o ničem neví, cizí rozhlas poslouchat nesmí a nechce Londýnu dělat reklamu…

„Němci mi to dělají těžké.“  (osobně Goebbelsovi při jeho návštěvě Prahy, 6.11.1940)

„Jsem vám k disposici, kdykoli si budete přát. Těším se, až to odevzdám. Vy víte, komu.“  (na setkání s Benešovým důvěrníkem v Čechách Zdeňkem Bořkem-Dohalským, prosinec 1940)

„Já jsem jen místodržící. Až přijede pan president Beneš, půjdeme mu naproti a řekneme mu: Dělali jsme, co jsme mohli, mnohé věci dobře, jiné špatně. Drželi jsme vám jen místo…“

„Akcentoval jsem to, že vláda Háchova není vládou zrádců, ale vládou lidí jednajících nesvobodně, pod nátlakem…“  (Nečas, ministr londýnské exilové vlády)

Háchův vánoční projev označil Beneš za „dosti statečný“, ale realita dvojí hry si vyžaduje i novoroční telegram Hitlerovi. V něm  projevuje přesvědčení, že „vítězná německá branná moc v tomto roce válku s úspěchem ukončí a tím vytvoří Velkoněmecké říši pod Vaším geniálním vůdcovstvím základy pro novou výstavbu Evropy, v níž českému národu podle slov Vaší Excelence kyne nový rozmach…“

„Do ráje s vámi již nepůjdu… Já zůstanu na prahu.“  (ve vzkazu Benešovi, leden 1941; tehdy ho Beneš přesvědčil nepodat rezignaci, jak plánoval)

„Prosím, aby se upustilo od zatýkání českých lidí na pouhé denunciace ničím nedoložené… aby bylo přikročeno co nejrychleji k propuštění většiny počtu lidí, kteří byli již před delší dobu zatčeni pro domnělé své smýšlení…a kteří jsou nuceni vůbec trávit život v koncentračních táborech… Totéž platí o studentech, kteří dosud ve velkém počtu jsou v Oranienburgu…“  (z intervence u protektora, 7.2.1941)

„Když bylo zatčeno asi osmdesát sokolských vůdců,…Hácha poslal rychle vzkaz do Londýna, aby mu v rozhlase nadávali, že nemá ani takovou pravomoc jako okresní hejtman. Oni to tak dělali po několik dnů. Pak šel Hácha za říšským protektorem a řekl mu, že londýnská vláda proti němu štve, že nemá žádnou pravomoc. Ať propustí ty sokoly, aby se mohlo říci, že Háchovo slovo platí – a sokolové byli propuštěni.“  (převor J.A.Zemek)

„Prosím, abyste uvědomil kompetentní lidi venku v důvěrných rozhovorech, že tento den (=15.březen 1939) nebyl důsledkem mé slabosti, nýbrž důsledkem Mnichova. Jsem starý člověk a chci umřít ve cti. Kdyby mne dostali do podobné situace, volil bych příklad hraběte Telekiho (=sebevraždu; v depeši Benešovi, 12.4.1941)

„Naše dosavadní spolupráce bude jednou krásná stránka naší historie…“  (E.Beneš, 24.6.1941)

„Tyto zásahy (=gestapa) vyvolávají dojem, že se snad pomýšlí na postupnou likvidaci svébytnosti našeho národa.“  (z písemného materiálu před setkáním s protektorem Neurathem 18.9.1941)

Po příchodu Heydricha a vyhlášení stanného práva požadoval Beneš z Londýna abdikaci Háchy i celé vlády. Hácha ji skutečně připravil, ale hlasování ve vládě vyznělo nerozhodně.

„Již delší dobu mám pocit, že následkem pokročilého věku a především zdravotního stavu…nestačím požadavkům, jež na mě klade můj úřad… Pod tlakem hromadících se těžkostí, které mi tyto skutečnosti stále jasněji a důrazněji kladou před oči, jsem po zralé úvaze dospěl k rozhodnutí svůj úřad státního prezidenta složit…“  (z neodeslaného dopisu Hitlerovi, 28.9.1941)

„Řekl mi, že mu Němci naznačili, že jejich postup bude záviset na jeho rozhodnutí: zůstat či odejít. Řekli mu, že je 83 platných rozsudků smrti, které mohou okamžitě být provedeny, či také odloženy… Dále mluvili Němci o studentech odvlečených po uzavření vysokých škol… Skončil pak ujištěním, že dobře ví, že by svou abdikací vstoupil do dějin v podobě jakéhosi hrdiny, ale na tom že mu nezáleží a dodal, že ho nebudou soudit dějiny, ale Pán Bůh.“  (František Schwarzenberg)

„Ten pán je opět značně drzý.“  (K.H.Frank po Háchově protestu)

„Případ Eliášův dotkl se mě velmi hluboko, ježto jde o muže, který jeden z prvních a bezvýhradně pochopil můj krok z 15.března 1939… Myslím, že jeho činy, které se mu kladou za vinu, nevycházely z pohnutek nečestných a že, zakolísal-li a nepostupoval-li nekompromisně tam, kde zjistil postoj proti Říši nepřátelský, činil tak proto, aby neobětoval lidi, o nichž stále doufal, že se mu podaří včas přivést je na správnou cestu…“  (v žádosti o milost zastupujícímu říšskému protektorovi)

„Krejčí a Hácha…jako Jidáši zradili a vydali Heydrichovi bývalého ministerského předsedu Eliáše… Hácha a smečka padouchů kolem něho dostoupili nového vrcholu své podlé zrady…“  (K.Gottwald v moskevském rozhlasu)

„Postupem doby se stali všichni jen prostými nástroji, bez moci, bez kompetence, bez politiky… žádnou vládou a žádným státním prezidentem nejsou.“  (Beneš v londýnské Státní radě, 25.11.1941)

„Bude lepší, bude-li eventuálně pozvána k vedení ta nejhorší pakáž jako v Chorvatsku anebo bude-li protektorát a autonomie vůbec zrušena.“  (týž, Beneš odhadoval konec války na jaro nebo léto 1942, což už prý národ vydrží; předtím v lednu 1941 oznámil Eliášovi, že pád Německa nastane v dubnu nebo květnu 1941(!), nejpozději však v zimě 1941/42 nebo na jaře 1942…)

„Pan Beneš to má lehčí, když nevidí jako já slzy matek a žen pro jejich syny, svedené do neštěstí klamnými rozhlasovými projevy. Jemu je možno oddávat se iluzím… Nám nezbývá než hledět tváří v tvář skutečnosti a střízlivě počítat s holými fakty.“  (Hácha v prohlášení pro ČTK, 4.12.1941)

„Náš zahraniční rozhlas by učinil nejlépe, kdyby tyto terorem vynucené řeči přecházel mlčením…jaképak polemiky s lidmi, kteří mluví s hlavněmi pistolí nasazenými ne u vlastních spánků, nýbrž u hlav spoluobčanů…“  (dr.Palkovský v článku do exilového tisku)

„Vedle zářícího vánočního stromku zdůrazníme si symbol chudých jesliček, v nichž dřímá dítko – naděje nových lepších zítřků.“  (z vánočního poselství 1941; oznámil i rozhodnutí věnovat polovinu svého platu za rok 1942 fondu pro sociální účely)

Hácha se postavil jednoznačně proti jmenování kolaboranta Emanuela Moravce členem vlády, ale nakonec souhlasil, aby dosáhl zrušení stanného práva (nacisté vyhrožovali mj. i postavením 3 tisíc sedláků se zásobovacími delikty před stanný soud). Složení vlády (včetně Němce Waltera Bertsche) ostatně diktovali představitelé okupační správy ústy K.H.Franka.

„Je úplně neschopen něco si pamatovat. Nelze od něj očekávat už nic. Je to vrak, kterým strká náhoda, Němci a strach ze sebemenšího vlastního rozhodnutí…“  (z depeše odboje do Londýna, duben 1942)

Na berlínském pohřbu Heydricha 9.června 1942 oznámil Hitler zástupcům protektorátní vlády, že pokud nebudou do 20.července pachatelé vypátráni a nebude-li v té době pozorovat obrat ve smýšlení českého národa, je rozhodnut dát celý národ ještě během války vystěhovat.

„Buď se český národ v celku odvrátí od své dosavadní linie a vymýtí všechny elementy říši nepřátelské, nebo musí opustit prostor, který po třináct set let považuje za svůj domov… Nikdo nechť nevěří, že Německo nemůže vystěhování prakticky provést… Buď se český národ pod vedením svého prezidenta své vlády změní, nebo bude z Evropy vymazán.“  (týž večer rozhodl o „vymazání“ Lidic)

Všechna česká krev, dosud prolitá, mohla být ušetřena, kdyby se nebyl vynořil znovu pan Beneš společně s uprchlíky, kteří opustili vlast, aby se věnoval novým politickým obchodům. Jestliže dnes prohlásím lžipresidenta Beneše za veřejného nepřítele českého národa číslo jedna, zjišťuji jen skutečnost… Také za odporným útokem vražedným na pana zastupujícího říšského protektora generála Heydricha zřetelně se rýsuje jako strůjce žoldnéř nepřátelských mocností pan Beneš. A tak padá na hlavu jeho i těch, kteří mu pomáhají, kletba oněch českých rodin, které svým zločinem uvrhl do nového neštěstí…

  Buďte ubezpečeni, že kdyby pan Beneš zvítězil, štěstí naší vlasti i vašich rodin a dětí bylo by zcela zničeno bolševismem, který nezná slitování… (z projevu 30.5.1942 – text dodaný E.Moravcem, který Hácha přečetl ve snaze zastavit masové popravy)

„Rušitele míru, kteří stojí v cestě mému dílu, odstraním všemi prostředky… Nic nemůže zabránit vysídlit několik miliónů Čechů z Čech a Moravy, když si nepřejí klidného spolužití.“  (Hitler na Heydrichově pohřbu v Berlíně, 9.6.1942; Hácha zde k všeobecnému úžasu hovořil o svém obdivu k britskému právu a anglickém smyslu pro fair play a odmítl tvrzení, že Angličané nesou odpovědnost za atentát)

„Nemá již sil k odporu, ztratil kolem sebe jakoukoliv oporu… Ať si je kritik vědom, že vynáší soud nad troskou muže, jehož stav může být stěží látkou moudráctví a moudrosti. Bude kritizovat stín starce, jemuž není dovoleno dokonce ani zhroutit se… Němci by jej zvedli a vrátili na místo. Mají jej konečně takového, jakého ho chtěli mít…“  (V.Černý, Paměti)

„Už je doba, kdy může se přestat se šetřením dr.Háchy. Teď, kdy je tu Edenovo prohlášení, není třeba na ně ohledu.“  (E.Beneš 16.8.1942 – tehdy začal po svém diplomatickém uznání šířit právně neudržitelnou, leč politicky účelovou teorii, podle níž byla jeho pomnichovská abdikace neplatná)

„Postoje Beneše a Háchy se v této době začaly dramaticky rozcházet. Zatímco pro Beneše byly prvořadé zájmy zahraničního odboje, kterým mohlo svým způsobem prospět i případné zrušení protektorátu či vystřídání Háchovy vlády vládou českých fašistů, Hácha myslel především na přežití národa doma. Neztotožňoval se také s Benešovým optimistickým názorem, že zvýšené pronásledování už národ vydrží, protože porážka Německa je otázkou nejbližších měsíců.“  (Vít Machálek, 2008)

Děsivé léto 1942 přineslo další zhoršení Háchovy nemoci, přestal se aktivně zajímat o dění v protektorátu a víceméně natrvalo přesídlil do lánského zámku. Postupně zcela přestal vnímat dění za jeho zdmi a jen občas podepsal vynucená prohlášení (včetně oficiální závěti), jejichž smysl už téměř nevnímal.

„Hácha uznává stále za nutné spolupracovat s Němci tak dlouho, dokud vše nepředá Svobodovi (=Benešovi). Nařízení Němců jsou ještě často tištěna s podpisem Háchovým. Údajně se obávají pochybností o pravosti podpisu. Němci vydali nařízení údajně sami, nátlak na Háchu a vládu zvýšili…“  (V.Krajina v depeši do Londýna, leden 1943)

„Prosím vás, nenechávejte mě samotného v Lánech. To přijede apoštol germanismu Moravec s ostatními a mluví do mne a já už nemám dost síly, abych mu odporoval. Pak něco řeknu nebo podepíšu, co mě mrzí. Musíte být vždycky někdo se mnou.“  (spolupracovníkům, leden 1943)

„Promluvil jsem Háchovi vážně do svědomí o vysoké odpovědnosti, kterou má před svým národem, aby myšlenky na sebevraždu vypustil z hlavy.“  (K.H.Frank, 1.2.1943; o sebevraždě uvažoval Hácha opakovaně, poprvé požádal lékaře o jed již 23.března 1939)

„Prosil jsem Vás v duchu často za odpuštění, že jsem zavinil Vaše uvedení v úřad.“  (bývalý premiér Rudolf Beran v listu Háchovi po propuštění z německého vězení, 1943)

Pokud mu to zdravotní stav dovolovat, oponoval zdrcený Hácha i nadále v některých případech okupačním úřadům. 27.května 1943 protestoval proti nařízení ke slučování bank v protektorátu (naprosté pohlcení českého kapitálu německým) a nepřestal podávat návrhy o milost a intervence za odsouzené. V březnu toho roku byly propuštěni poslední vysokoškolští studenti z koncentračního tábora Sachsenhausen (několik nepřežilo) a v červnu 1943 docílil propuštění všech 1.094 dosud žijících českých vězňů z Osvětimi (Židy samozřejmě zachránit nemohl).

„Protektorátní prezident dr. Hácha je podle zpráv z domova živoucí mátoha, potácí se mezi událostmi a už je ani dobře nechápe. Jeho zdravotní stav se zdál takový, že nebylo možno svalovat na něho odpovědnost za jeho projevy. Národ prý je o Háchově stavu informován, nepokládá ho za zrádce ani za kolaboranta, a většinou ho lituje.“  (L.Feierabend v Londýně, srpen 1943)

„Za dobu svého působení jsem nemohl dát národu nic lesklého… Doufám, že národ ve své většině porozuměl mému vedení, neboť brzy se mohl přesvědčit, že řada jiných malých národů zaplatila zdánlivě hrdinnější postoj obětováním celé žijící generace…“  (ze závěti, 18.9.1943)

„Mezi cestou života a cestou smrti rozhoduje někdy jediný malý okamžik. Tím byla pro nás moje cesta k Vůdci před pěti lety… Od té doby prošli jsme mnohým úskalím, jako celek však žijeme… Je to nejdůležitější doklad správnosti cesty, kterou jdeme. Proto mohu od vás všech s dobrým svědomím požadovat, abyste zůstali i nadále za všech okolností věrni mému vedení a tím Říši, jejíž vítězství zajistí vám a vašim dětem šťastnou budoucnost…“  (z posledního veřejného proslovu, v rozhlasu 15.3.1944)

Jan Masaryk ho označil v čs.vysílání BBC za „shrbeného a lokajsky devótního“. „Osobně ať si dělá, co chce, ale nesmí mluvit jménem národa,“ prohlásil.

Fyzicky a duševně byl Hácha už zcela na dně (v únoru 1945 vážil 60 kg), také vinou toho, co mu přinášela protektorátní léta. Lánský zámek již neopouštěl, na setkání s premiérem Krejčím pojídal květiny a když ho osobní lékař upozornil na hezké počasí, odpověděl jen, že venku prší a padají kousky masa…

Přesto i v době, kdy už přestával mít představu o dění kolem sebe, se denně ptal, „zdali jsou Němci biti“ případně „co dělají Němečkové a kdy už krachnou“.

„Jako velezrádce republiky postaví vláda před Národní soud protektorátního prezidenta Háchu…“  (z prohlášení československé vlády v Košicích, 5.duben 1945)

„To je dobře, mělo to však přijít dřív. Já už tu dlouho nebudu. Pozdrav Benešovi. Má to tady jako to měl předtím.“  (poté, když se v Lánech od dcery dozvěděl o porážce Německa)

Krátce po osvobození, 13.května 1945, byl na rozkaz ministra vnitra Noska zatčen a v nosítkách převezen do vězeňské nemocnice pankrácké věznice. Stal se číslem 3844.

Vzhledem k okolnostem bylo inspektorem Houdkem doporučeno, aby byl dán do péče své dcery nebo do sanatoria. Ale – „rozhodnutí vlády jest nechati zemříti dr.Háchu na Pankráci…“

Spát musel na slámě a bylo mu úředně poskytnuto pouze jídlo, které nemohl pozřít. Revoluční národní výbor věznice mu zakázal soukromé návštěvy, návštěva nebyla povolena ani jeho dceři. Když 27. června (po 38hodinové agónii) skonal, bylo ošetřovatelce na žádost o odvoz mrtvého sděleno, že „dědek počká do rána“.

Rozeslání úmrtních oznámení nebylo povoleno, v denním tisku se nesměla zpráva o úmrtí objevit ani v rubrice rodinná kronika. Zpráva o úmrtí (místo bylo zamlčeno) byla vydána až 30.června, tedy v den pohřbu, a denní tisk ji přinesl s dalším zpožděním. Přesto byl pro jistotu dávno před začátkem pohřbu Vinohradský hřbitov hermeticky uzavřen.

Za asistence policie směla být přítomna pouze dcera Milada Rádlová, její bývalý manžel a nuselský děkan Alois Tylínek (vězeň z Dachau), který v době 7.00-7.15 hodin ráno vykonal pohřební obřady. Z úředních osob byli přítomni mj. „tři civilní orgánové odd. StB“. Jakékoli slovní projevy byly zakázány. Dlouholetý prezident byl pochován ve vězeňských šatech a jeho jméno nesmělo být z příkazu komunistického ministra na hrobě ani uvedeno.

Mrtvý Hácha se stal hromosvodem obvinění, jimiž ho často zasypávali lidé, kteří se za protektorátu i později nechovali zrovna statečně, zatímco mnozí nesporní odbojáři vystupovali na jeho obranu.

„Takové seškubávání všech českých osobností je bohužel právě české, je již nanejvýš nutno, abychom vedle jiných nectností odložili i tuto.“  (Jan Neruda, 1867)

Poválečný národní soud zbavil Emila Háchu trestní odpovědnosti s tím, že nejpozději od druhé poloviny 1943 nebyl za obsah svých rozhlasových projevů trestně odpovědný.

„Nabídli mně, že půjdu od soudu domů, když budu svědčit proti Beranovi, aby mu mohli dát provaz. Odmítl jsem to. Tak mě nazvali prvním fašistou, protože jsem bojoval s legiemi proti bolševikům. A tak jsem dostal dvacet let.“  (generál Jan Syrový o realitě poválečných procesů)

Inženýr Theodor Hácha, jemuž bylo znemožněno zúčastnit se bratrova pohřbu, byl po únoru 1948 za velmi smutných okolností vystěhován ze svého vršovického bytu. Zemřel 5.února 1957.

V roce 1950 poví zedník Jan Sýs na vojně při pobytu v Trhových Svinech kamarádům vše, co o Emilu Háchovi věděl – že ve skutečnosti nebyl žádný zločinec, ale čestný a vzdělaný člověk, který podporoval odboj a zasloužil se o to, aby Češi nemuseli podle Moravcova přání na frontu. Za tyto výroky byl vojenským soudem uznán vinným „zločinem podpory a propagace fašismu“ a odsouzen na šest let.

V roce 1954 se v Německu dožil svého propuštění na svobodu jistý Konstantin von Neurath, takto první říšský protektor, odsouzený norimberským tribunálem. Čekaly ho blahopřejné telegramy německého kancléře a spolkového prezidenta, zato české protektorátní ministry pouze další léta vězení.

Milada Rádlová zemřela 19.prosince 1989. Její kremace ve strašnickém krematoriu, po níž byla církevně pochována do rodinné hrobky na Vinohradském hřbitově, se konala v předvečer dne, kdy na Hrad českých králů usedl nový nástupce jejího otce, nesoucí někdejší Háchovo krycí jméno z odboje.

Ř E K L I    O    H Á C H O V I

 „O tyto háchovské rakušácké stvůry se opřel německý okupační režim.“  (z letáku KSČ, 7.3.1946)

„Já jsem ho za kolaboranta nepovažoval! Hleděl jsem na Háchu jako na osobu tragickou, která nesla na duši ponížení a hrůzu národa.“  (Petr Bezruč, 1946)

„Háchovština – toť vřed na zdravém těle národa… Háchova politika je vyloženou velezradou.“  (Klement Gottwald)

„Nevědomí se Háchovi posmívají, zlovolní lidé mu vytýkají, že zradil svou zemi Hitlerovi. Myslím, že jsem ho poznal lépe a vím, že žádný Čech nemůže svou vlast milovat více než on.“  (Wilhelm Dennler)

„Němci si věru nemohli přát loutky povolnější a Češi nemohli asi být ušetřeni hlavy trapnější.“  (Emil Vachek)

„Prezident dr.Hácha byl dobrý český vlastenec a ušlechtilý člověk… Nikdy nezapochyboval o našem osvobození.“  (Josef Eret)

„V historii není tak hanebné zrady.“  (Zdeněk Fierlinger, 1946)

„Jediným důvodem Háchova jednání byla zcela jasně jedině živelná okolnost, že šestiletá totální, zběsilá válka znamenala v první řadě smrtelné ohrožení bezbranného českého obyvatelstva… Koho by bývali osvobozovali spojenci, kdyby zde tak jako v Lidicích nenalezli ani hřbitovy?“  (Josef Kalfus)

„Jaký pán, takový krám, a ta Háchova a Moravcova pseudovláda je krám nadobyčej nepěkný. Ty konce, páni – ty konce!“  (Jan Masaryk, 31.3.1943)

 „Byl obtížen křížem, proti němuž Masarykova zahraniční odyssea byla bouřkou.“  (Karel Horký)

„Každá kolaborácia sa vysvetlovala zachraňovaním čohosi…“  (G.Husák, 1966)

„Nikdy jsem neslyšel od Háchy ani jeden výrok, z něhož by plynulo, že je stoupencem nebo obdivovatelem nacistického režimu.“  (V.Klumpar, Paměti)

„Zpočátku se Háchova klika snažila vydávat své kolaborantství s nacisty za politiku ochraňující zájmy českého národa. Po pádu Francie… se háchovci ještě více podřídili nacistům a postupně se stali ochotným nástrojem jejich okupační moci.“  (V.Kroupa, 1988)

„Jeho vláda za německého panství obratností a vytrvalostí udělala pro udržení českého národa více než vláda Benešova, vyčkávající vítězství v bezpečí v exilu, a více než všichni podzemní bojovníci a partyzáni dohromady.“  (Wilhelm Dennler o premiérovi dr.Krejčím, odsouzeném po osvobození k 25 letům těžkého žaláře)

„Tato degenerovaná fugurka je ničema a padouch jako kterýkoli jiný Quisling… Slouží hitlerovcům až do roztrhání těla, nejen ze zbabělosti, ale také proto, že to hoví skrz naskrz jeho reakční otrocké dušičce.“  (ilegální komunistický časopis Tábor o Háchovi, leden 1942)

 

Dr.Hácha byl skvělý vlastenec… Protože nedošlo k přiznání zásluh těm nejlepším synům národa, činím tak já… Je to nutné pro poznání pravdy. Pravda někdy bývá nepříjemná, dlouho otálí vyjevit se, ale nakonec vždycky vítězí.“  (Václav Volný, syn nacisty zavražděného odbojáře)

„Je to smutný případ, ten Hácha. Kdysi první soudce republiky a tak zvaný slušný člověk a prý dobrý křesťan. Nyní první sluha Hitlerův.“  (Jan Masaryk)

Dr.Emil Hácha obstál před soudem dějin; to si troufám říci jako právník.“  (dr. Josef Novotný, v 90.letech poslední žijící rada Nejvyššího správního soudu)

„Háchovština je klatbou českého národa… Háchovsko-vlajkařští zrádci jsou z národa vyvrženi a izolováni tak, jak nikdy nebyl izolován žádný Čech.“  (K.Gottwald, září 1942)

 

„To, co si dovolil Hácha tam (=v listech Hitlerovi) říci, netroufal si v Německu nikdo. Kdyby Gottwald nebo Zápotocký něco podobného napsali do Kremlu, jistě by na svých místech nezůstali ani hodinu.“  (ředitel Škodových závodů ing.František Sátora, 1959)

 

„Z odstupu času padlo dosti světla na úlohu, kterou měl…soudce dr.Hácha. Mohlo se od něho očekávat aspoň osobní, lidské gesto, kterým by vstoupil do dějin ne jako zrádce.“  (H.Ripka)

Pokud by šlo jen o Háchu, tak ten by před nacisty hlavu nikdy nesklonil. Žádný z našich prezidentů se pro zemi neobětoval tolik..“  (J.B.Uhlíř)

„Nestatečný člověk.“ (Edvard Beneš v prosinci 1943 při rozhovorech s čs.komunisty v Moskvě)

„Vláda protektorátu se vůči okupantům v okupované zemi chovala daleko statečněji, nežli se chovala většina členů takzvané vlády Národní fronty v takzvaně nezávislém státě mezi rokem 1945 až 1948 vůči Velkému spojenci a bratru, vůči SSSR…“  (Jaroslav Vašata, účastník protinacistického odboje v Obraně národa)

„Hácha svým jednáním zhanobil čest národa.“  (Beneš v londýnském rozhlasu, 10.10.1942)

„Kdyby Beneš byl tady (=v protektorátu), nedělal by nic jiného nežli Hácha.“  (A.Popelka)

„Z kolaborace východisko nepovstávalo, mohla snad zachraňovat individuálně, ale nikoliv národ. V tom byla podstata Háchovy tragédie: ničím ze svého chování nemohl zadržet úděl, který národu chystal nacismus.“  (R.Kvaček, 1995)

„Výčet lidí zachráněných díky činnosti dr.Háchy by byl nepochybně delší než proslulý seznam židovských vězňů, uchráněných před smrtí zásluhou svitavského nacisty Oskara Schindlera, který vstoupil do povědomí miliónů jako výjimečný kladný hrdina.“  (V.Machálek, 1998)

„Přivedl nacistické hordy do našich zemí, napomáhal jim vraždit, loupit a mučit český lid…. Zločiny Dra.Emila Háchy zasahují přímo kořeny národní existence českého národa.“  (Obžalovací spis proti dr.E.Háchovi, vydán anonymně v Londýně 1942)

„Částečná součinnost se zlem za účelem jeho maximálního zneškodnění.“  (Háchův postoj očima amerického diplomata George Kennana, tehdy působícího v Praze)

„Každá kolaborácia s nepriateľom sa ospravedlňovala „zachraňovaním“ čohosi…“  (G.Husák, 1966)

„Háchova lidskost a jemná duše těžce snášely nacistické ukrutnosti.“  (L.Feierabend)

„Háchovština je tou nejhanebnější zradou, jež kdy byla na českém národu spáchána.“  (čs.komunistický exil  v SSSR)

„Byl „pouze“ v kontaktu s E.Benešem… Ať chceme nebo nechceme – byl to odbojový čin.“  (T.Pasák)

„Skupina háchovců byla vlastními agenty české buržoazie.“  (Václav Kopecký)

„Pro vlast je třeba podstoupit i ztrátu dobré pověsti.“  (Plutarchos)

„Náš nejvyšší soudce a právník, prezident státu, obětoval ve své trestuhodné politické malodušnosti a nevzdělanosti mezinárodně i vnitřně stát, nemaje k tomu ani práva, ani žádné legitimace a pověření. Jsou věci práva a principy politické morálky, které se nikdy, za žádnou cenu… ani pod nejkrutějšími hrozbami a nátlakem neobětují.“  (Edvard Beneš v pamětech 1947; rok před tím, než principy opět obětoval – pod tlakem daleko mírnějším)

„Hácha se poskvrnil podílem na lži, ne však podílem na násilí. V době nejbezohlednější…byl ztělesněním lidskosti, soucitu a touhy pomáhat. Bezpočet lidí zachránil před popravištěm nebo je vysvobodil z pekla koncentračních táborů. České chlapce chránil před hrozbou, že by museli rukovat do války za Hitlerovu Evropu. Nebýt Háchy, leckdo z nás by tu dnes nebyl.“  (O.Fischer, 2007)

„Od háchovců  jako placené agentury nacistických okupantů se nakonec musela distancovat i československá londýnská buržoazní emigrace…“  (Český fašismus a odboj, 1988)

„Kdo neprožil, s jakými úzkostmi tisíce našich krajně ohrožených inteligentů denně slýchaly výhrůžky Frankovy a Moravcovy…, nepochopí…“  (historik prof.Josef Šusta, Háchův spolužák z ČB gymnázia, neprávem nařčený z kolaborace, před sebevraždou, 27.5.1945)

„Emil Hácha – symbol národního ponížení, ústupků a kolaborantství.“  (T.Brod a J.Doležal, Nastal čas boje, 1965)

„Pochopil jsem Emila Háchu. Nikdo se nepohoršil: na Háchu jsme si tam asi vzpomněli všichni…“  (Zdeněk Mlynář při vzpomínce na „moskevský protokol“ v srpnu 1968)

„Emil Hácha se stal prototypem zbabělého kapitulanta; komunističtí politici, kteří v srpnu 1968…podepsali moskevskou kapitulaci a přispěli pak k její realizaci, byli a jsou namnoze dodnes váženými politickými autoritami…“  (Vilém Hejl)

Je zřejmé, že nikdy nebude jednoznačně rozhodnut spor o to, zda má cenu v určitém okamžiku volit mezi menším a větším zlem, a zda od menšího zla vede vždy fatální cesta ke zlu obludných rozměrů…“  (Z.Vališ, 2002)

„Nikdo v parlamentě při jeho volbě prezidentem nehlasoval proti, všichni byli asi rádi, že se za ně slušný člověk obětoval. Ale kam se poděli tito poslanci a ty „statisíce, které se radovaly ze zvolení Háchy, když se v roce 1945 prováděla tzv. očista veřejného života?“  (V.Kadlec)

Háchovo dilema má nadčasovou platnost. Smí člověk napomáhat zlu, byť by se mu zdálo, že tím čelí něčemu horšímu? Háchovy časy byly příliš temné, aby se dal vynést jasný soud. Někteří filosofové tvrdí, že na ty nejtěžší otázky neexistuje vůbec žádná správná odpověď.“ (Viktor Šlajchrt, 2006)

„Objektivní dějiny vynesou takový či onaký soud o moudrosti a obezřetnosti politických činů Háchy – nešťastného státníka. Osobně jsem však přesvědčen, že se málo lidí v našich dějinách vyrovná Háchovi co do lidské ušlechtilosti a ochoty k sebeobětování pro dobro národa a státu.“ (František Schwarzenberg, čs.diplomat a účastník protinacistického odboje)

„Českému historiku, doufám, bude kdy jenom příjemno, bude-li moci s klidným svědomím napsat: „To jsme tenkrát neudělali my, to na vlastní účet spáchal jenom nějaký Hácha.“  (Emil Hácha, 25.4.1939)

S využitím:

Bechyně J.V., Emil Hácha, Historický obzor 2/1993

Emil Hácha – před 70 lety zvolen třetím prezidentem ČSR (sborník), Vérité 2008

Dr.Emil Hácha o svém životě, Venkov, 1.12.1938

Ješ J., …hovořil Jiří Ješ (rozhlasové komentáře 1992-97), Brána 1997

Kadlec V., Tragédie Emila Háchy, Reportér 4/1990

KSČ v boji za svobodu, Svoboda 1949

Machálek V., Prezident v zajetí, Regulus 1998

Pasák T., JUDr. Emil Hácha, Horizont 1997

Pasák T., Neznámé svědectví k 15.březnu 1939, Dějiny a současnost 2/1990

Rubín J., Dluh zapomenutému státníku, Katolický týdeník 48/1993

Shirer W., 15.březen 1939 (Reportér 10/1969)

Tomášek D., Kvaček R., Causa Emil Hácha, Themis 1995

Uhlíř J.B., Exprezident na Pankráci, Magazín Dnes 27.10.1999