Ekvádorská Amazonie – Městečko Tena, Coca, Praktické Informace

Při výletu z Baños do Mery jsme do Amazonie jen nahlédli. Do centra ekvádorské Amazonie jsme se vrátili o dva týdny později. Z města Ambato jel autobus (opět přes Baños) do Puya tři hodiny (100 kilometrů). Dalších 80 kilometrů z Puya do Teny se autobus vlekl další tři hodiny. To už jsme totiž nejeli po žádné silnici, nýbrž po zpevněné cestě a teprve těsně před Tenou jsme najeli na funglnovou asfaltku, která je víceméně pořád ve stavbě. Pokud vás zajímá Ekvádorská Amazonie, bude pro vás tento článek určitě přínosem.

Městečko Tena

Tena je městečko údajně s 20 000 obyvateli, ale je to přísně vzato pěkná díra. Možná až budou dostaveny všechny nové silnice v okolí, zvýší se její význam. Ale takto je ekvádorská Amazonie pořád napůl odříznutá od světa. I když v Teně je dokonce i letiště. Ale za dobu našeho pobytu jsme neviděli přistávat žádné letadlo a po přistávací dráze se můžete vesele procházet, nikdo ji nehlídá.

Tena je pojmenována podle stejnojmenné říčky, která tudy protéká. Město samotné je nevzhledné a nebýt v jeho okolí naleziště ropy, určitě by nemělo ani těch 20,000 obyvatel. Těžba ropy se ovšem v Amazonii slušně rozjíždí. Ekvádor sice není ropná supervelmoc jako například nedaleká Venezuela, ale svojí spotřebu bohatě pokryje a zbytek ropy se vyváží. Těžba ovšem zatěžuje životní prostředí – probíhá zejména mýcení pralesa v místech nalezišť.

V samotné Teně je asi nejzajímavějším objektem „Parque Amazonico“ – jakýsi botanicko-zoologický park uprostřed Teny na ostrůvku v řece. Zde jsme se poprvé setkali s opicemi, které zde žijí polodivoce – můžou si lézt po stromech ale jsou i přikrmovány místním správcem a turistů se vůbec nebojí – hned jak jsem vešel do parku, jedna z opic na mě skočila a chytla se mě kolem krku…..

Fotbalové utkání v Tena

Také jsme navštívili fotbalové utkání – zrovna se hrál přáteláček mezi Tenou a jejím pralesním sousedem – vedlejší vesnicí Misahuallí. Utkání mělo pěknou kulisu – hned vedle hrbolatého hřiště se tyčí mohutné pralesní velikány. Bohužel o přestávce přišla menší přeháňka („menší“ na zdejší poměry), která změnila nerovný terén v bažinu a tak rozhodčí ani nezahájil druhou půli a utkání skončilo poločasovým výsledkem 1:1.

Vesnice Misahuallí

Misahuallí bylo shodou okolností hned dalším místem, které jsme navštívili. Je to vesnice pouhých 17 kilometrů od Teny, ovšem autobusu trvalo urazit tuto vzdálenost celou hodinu. V Misahuallí se místní stejnojmenná říčka (široká asi jako Sázava na dolním toku) vlévá do řeky Napo (asi jako Vltava v Praze).

Po návsi se prohánějí opice a žebrají od turistů pamlsky. Že je přirovnání „drzý jako opice“ vskutku přiléhavé, o tom se tu můžete přesvědčit víc než dost. Stačí chvilka nepozornosti a můžete přijít o foťák, igelitku či cokoliv jiného.

Opice kradou i jídlo z místních restaurací, zvláště ze zahrádek. I jíst tu tedy musíte obezřetně. Majitelé restaurací sice opice zahánějí prakem, ale moc to nepomáhá. Svá teritoria na návsi si opičáci žárlivě střeží. Běda psovi, který by se také chtěl u turistů přiživit.

Opičáci ho zaženou coby nežádoucí konkurenci sprškou kamení a pes musí vyklidit pole, i když je mnohem větší než opice!

Po obědě začalo pršet a lilo asi dvě hodiny. Strávili jsme je tedy na terase našeho hotelu. Během této nucené pauzy se jedné opici podařilo Zdeňkovi uzmout opalovací krém. Na jeho varování „jedeš pryč“ nereagovala, ale nakonec uznala, že tuba není k jídlu a zahodila ji. Z Misahuallí jsme se vrátili druhý den ráno zpět do Teny a hned jsme přesedli na autobus do Cocy.

Vzdálenost 150 kilometrů jel autobus 7 hodin. Prvních 100 kilometrů cestou necestou (silnicí se to rozhodně nazvat nedá) jsme se plahočili 5,5 hodiny. Okolo prales, velmi často silně prokácený. Tak půlhodinku to vypadá exoticky, ale pak se cesta stane opravdu jednotvárnou.

Posledních 50 kilometrů před Cocou jsme opět najeli na asfaltku, takže jsme je zvládli za 1,5 hodiny.

Město Coca

Coca se sice oficiálně jmenuje Puerto Francisco de Orellana, ale to je poněkud dlouhé, takže všichni v Ekvádoru používají název Coca, odvozený od stejnojmenné říčky, která se zde vlévá do řeky Napo. Jelikož Coca je dál po proudu než Misahuallí, je tu Napo už široké asi jako Dunaj. Napo je první velký přítok Amazonky, ovšem do největšího světového veletoku se vlévá až na území Peru.)

Podle průvodce Lonely Planet má Coca 16,000 obyvatel a Tena 20,000 obyvatel, ale troufnu si říct, že to je naprostý nesmysl, protože  Coca je očividně daleko větší město než Tena a je určitě největším městem v ekvádorské Amazonii. V průvodci rovněž tvrdili, že Coca je nejlepší místem, kde se dá u nějaké cestovky objednat výlet do pralesa, ale nepodařilo se nám za celý den narazit ani na jednu!!!

Takže rozumné je vypravit se na výlet do pralesa (většinou na 3 dny) buď z Teny, nebo ještě lépe až z Baños. Sice se nedostanete do té nejdivočejší oblasti, ale za to si vyberete z nabídek mnoha cestovních kanceláří (vůbec, na Lonely Planet nedám dopustit, ale zde v Amazonii spousta informací z něj výrazně neseděla – zdali pak si páni autoři dali práci a nové vydání řádně aktualizovali???).

  

Coca je nudné místo

Coca je jinak i přes svou velikost nudným místem, procházet se okolo řeky nás zanedlouho omrzelo. Asi nejvíc jsme se pobavili při pozorování mravenců – střihačů. Jedná se o symbol celé Amazonie a s těmito mravenci se nesetkáte jenom v pralese, ale můžete je pozorovat i přímo ve městech – například právě v Coce.

Tito mravenci mají speciálně upravená kusadla a v korunách stromů jimi stříhají listy, která pak dlouhou mravenčí dálnicí dopravují z korun stromů po zemi až do svého mraveniště, které vystýlají právě kousky čerstvých listů. Štípnuti mravence střihače není nebezpečné, nicméně vzhledem k velikosti kusadel je o dost bolestivější než od našeho českého mravence (mohu potvrdit z vlastní zkušenosti). Cestou z Teny do Cocy  jsme také zažili první (a kupodivu i poslední) pořádný tropický liják, kdy lilo téměř 24 hodin v kuse.

V Coce jsem se od jednoho Ekvádorce dozvěděl, jak je to s platy v Ekvádoru. Průměrná mzda v Ekvádoru je kolem  150 amerických dolarů. Dělník si vydělá nějakých 100 USD měsíčně, dobrý inženýr ale i 2000 USD.

V Coce jsem také shlédnul finále místní ligy ve fotbale. Narozdíl od České republiky je fotbal v Ekvádoru opravdu populární a chodí na něj davy lidí. Liga se hraje podobně jako u nás hokej systémem nejdřív základní část a pak play off. V prvním letošním finále zvítězila slavně Barcelona Guayaquil nad Liga de Quito 1:0 po sporném gólu, možná z offsidu. Utkání sledovali snad všichni dospělí muži z celé Cocy buď v hospodách nebo i před nimi, pokud neměli na útratu.

Vesnička Limoncocha

Naším dalším amazonským cílem byla vesnička Limoncocha. („cocha“ znamená v jazyce místních Indiánů – kečujštině – „jezero“). Cesta, dlouhá odhadem tak 40 kilometrů, trvala 3 hodiny. Řidič během cesty dokonce opravoval motor a pak se – nehledě na zpoždění – šel ještě v klidu naobědvat. Cestou jsme se vlekli vykáceným pralesem – sem tam pralesní velikán, ale jinak většinou plantáže banánovníku nebo pastviny s krávami na místě dřívější džungle.

Velikost vesnice Limoncocha bych odhadl tak na 100 obyvatel, možná se jich tam ale ukrývá víc 🙂 . V jediném místním „hotelu“ jsme způsobili menší pozdvižení, přece jenom sem asi moc turistů nezavítá. Jedním slovem díra. Ovšem Limoncocha je díra z přírodovědného hlediska velice zajímavá. Ve zdejším jezírku se vyskytují kajmani a pirani a jezírko ke zároveň vyhlášeno za přírodní rezervaci.

Jezírko v Limoncocha – Výlet motorovým člunem

Druhý den ráno jsme zavítali na procházku k jezírku. Přímo u vody je dřevěná stříška a molo s několika loďkami. Dost nás překvapilo, že místní děti tu skákaly do vody a plavaly v jezírku. Na můj dotaz, jestli se nebojí piraní a kajmanů, odpověděly že ne. Bral jsem je trochu s rezervou – třeba tady ani žádné pirani nejsou. Ale byli jsme vzápětí vyvedeni z omylu – děti jely malou loďkou na ryby a asi za hodinku se vrátili s pytlem nalovených ryb – samé pirani! Prý ale nejsou pro člověka nebezpečné a kajmani také ne, ti loví pouze v noci a přes den jsou zalezlí v rákosí. No my jsme se v jezírku pro jistotu nekoupali…

Odpoledne se nám podařilo sehnat správce zdejší rezervace, který bydlí v domku vedle mola. Místní zaměstnanec nás pak vzal pozdě odpoledne na projížďku motorovou lodí po jezeře. Motor na loďce ovšem dost vynechával, každou chvíli jsme zastavili a našemu průvodci vždy několik dlouhých minut trvalo, než motor nahodil. Nejdřív jsem zakotvili na jednom místě u břehu a asi 20 minut jsme se procházeli pralesem. Vede tu poměrně pohodlná cestička pro turisty, ale i tak je dobré dávat raději pozor – a nešlápnout například na obrovské černé mravence, jejichž kousnutí je prý obzvláště bolestivé a bolest trvá několik dní.

Jelikož Ekvádor je na rovníku, brzy se tu stmívá, takže než jsme dojeli na konec úzkého, ale několik kilometrů dlouhého jezera, byla už úplná tma. Jižní obloha, které vévodí nápadné souhvězdí Jižního kříže, byla až kýčovitě jasná a nádherná. Břehy jezera všude lehce světélkovaly – v bahně je miliony malých fosforeskujících červíků. Sem tam se mihla i regulérní svatojánská muška. Naším cílem ale bylo vidět kajmany.

Kajmani jsou skutečně plaší tvorové a jsou zalezlí až v úplně odlehlém cípu jezera. Přes den je prakticky nelze zahlédnout, odpočívají někde v rákosí a na lov se vydávají až večer.

Večer s Kajmany

To už jsme pluli s vypnutým motorem a náš průvodce pouze zvolna vesloval, abychom krokodýly nevyplašili. Občas posvítil baterkou na břeh – kde nic, ti nic. Když už jsme se pozvolna smiřovali s tím, že kajmany neuvidíme, najednou jsme jednoho zahlédli. A za chvíli dalšího a dalšího! Celkem jsme viděli čtyři jedince. Z prvních tří jsme tedy viděli jenom hlavu, ale asi to byly pořádné kousky. Naše loďka s třemi lidmi na palubě působila docela vratkým dojmem a měli jsme přece jenom strach, abychom se nepřevrhli.

A jelikož jsme samozřejmě viděli i filmy typu  Aligátor apod., doufali jsme, že ještěři budou mít rozum a nepokusí se naši kocábku napadnout… Čtvrtého kajmana pak průvodce vytáhl z vody holýma rukama. No kajmana, spíš kajmánka – měl tak metr dvacet i  s dlouhatánským ocasem. Jelikož mu bylo svíceno do očí baterkou, byl úplně paralyzován a vypadal jako vycpaný – průvodce mu dokonce strčil do otevřené tlamy ruku a krokodýl – nic…

Celkově stál večer s kajmany opravdu za to a vřele doporučuji tuto oblast navštívit. I když je pravda, že Limoncocha je opravdu poněkud z ruky a než se tam člověk po pralesních cestách dokodrcá, chvíli to trvá.

Praktické informace (ceny z roku 2005)

Autobusy

• Ambato – Tena   –   180 kilometrů   –   6 hodin   –   5 USD
• Tena – Coca   –   150 kilometrů   –   7 hodin (!)   –   7 USD
• Coca – Limoncocha   –   40 kilometrů   –   3 hodiny(!)   –   2,50 USD
• Coca – Quito   –   8 hodin jízdy   –   10 USD

Z uvedeného vyplývá, že po pralesních spíše cestách než silnicích jezdí autobusy neuvěřitelně pomalu. Cena autobusů je plus minus 1 USD za 1 hodinu jízdy.

Ubytování

• Tena – hotel „Saharit“ – 4 USD
• Misahuallí – hostel „Shaw“ – 5 USD
• Coca – hotel „Orellana“ – 6 USD
• Limoncocha – „hotel“ – patrně bez názvu – 5 USD

Vstupy

• Tena – „Parque Amazonico“ – vstup 2 USD
• Limoncocha  –  výlet na kajmany i s průvodcem 7,50 USD na jednoho (byli jsme dva) + 5 USD na osobu navíc za vstup do rezervace.

Fotogalerie – Ekvádorská Amazonie