Den 4 – S bouřkou v patách do Kosova

U jezera opět narazíme na značenou stezku. To už je určitě Belo ezero. Stezka sice trochu vybočuje ze směru, ale snad se stočí zpátky. Kam jinam než do Mavrova jezera by taky vedla. Jdeme podél potůčku, který teče stále strmějším kaňonem. Široko daleko kromě bači nikdo není. Přes cestu se nám proplazí krásná zmije. Jenom neochotně se vzdává svého místa na vyhřátých kamenech na cestě.

Cesta do Kosova – Podél řeky do Restelice

Stezka nás vede stále více mimo směr až do té doby než se nám ukáže výhled na vesničku. To musí být Brod a nebo Restelice (z automapy Makedonie víme, že jsme už v Kosovu). Jakmile to bude možné, stočíme se na západ. Stezka odbočuje po nově postavené cestě vedoucí pod lanovkou ke skromnému lyžařskému středisku. Vyšlápneme si strmý kopeček. Na kopcích, přes které správně máme jít, zuří bouřka. Odbočujeme na jih a s burácením hromů v zádech klesáme ke krásné říčce. V dálce směrem na západ se nám ukáže další vesnice. Je nám jasné, že to už musí být Restelice a ta vesnička před tím byla Brod.  Převládne nás zvědavost a vyrážíme vstříc obyvatelům Kosova.

Po krátkém obědě pokračujeme podél řeky do Restelice. Ze shora jsme viděli pěknou cestu z Restelice na jih k makedonským hranicím. Ztracené kilometry konec konců třeba doženeme stopem.

Na začátku vesnice jdeme podél nově rekonstruovaných domů a babiček skládajících přesně odměřené obdélníky hnoje na paletu. Vůbec si nás nevšímají. U řeky pán v modré bundě schovaný za obrovským balvanem něco pálí. Co pálí, vědět ani nechceme. Podle vůně, kterou zaplavil celou vesnici, to bude asi něco pro blaho čistoty ovzduší.

Zrovna dopálil a s kolečkem se připojuje k nám. Matěj se s ním dává do řeči. Jde to těžko, ale rozumí si i česky. Po chvíli uvidíme na celou vesničku, které dominují dvě rakety (muslimské motlitebny). Ukazuje nám směr do centra.

Dokupujeme zásoby a jedeme dál

Vesnička se rozkládá na obě dvě strany přes údolí. Uprostřed centra na silničce zapadla dodávka s limonádami a několik chlapů jí vyprošťuje. Všichni na nás pokřikují německy a italsky až nevíme kam se dřív otočit. Na to, kolik tu je lidí a je víkend, mají hodně otevřených obchůdků. Matěj dokupuje zásoby a kolem Evči se mezitím shromažďují místní kluci. Za euro pade celkem slušně nakoupíme. Stala se z nás pochodující atrakce. Místní nám velmi ochotně ukazují kudy dál. Obáváme se, že stopem to půjde jenom horko těžko. Kromě toho zapadlého auta jsme jiné pojízdné snad ani neviděli.

Máme štěstí, hned dole nám zastaví chlápek, který nám zastavuje. Je to asi jediné auto, co tu kdy projede a shodou okolností je to majitel stavební firmy, která silnici zrovna staví. Veze nás po fungl nově postavené silnici spojující jihozápad Kosova a severozápad Makedonie. Vypráví nám, že získali peníze z dotací na asi 7 km téhle cesty. Dál už je cesta nezpevněná a neudržovaná. V tomhle duchu vede asi 35 km do Makedonie. Přemýšlíme nad účelností dotací. Ale co, mají tady fajn silnici.

Řidič nás vyveze pouze nahoru na konec jeho nové silnice. Cestou ještě udílí rozkazy dělníkům. Někteří před ním pro jistotu skáčou do příkopu. Dál už pokračujeme po svých. Prý na hranice je to kousek. Poznáme je vůbec? Na další salaši se proto ptáme, jestli už jsme v Makedonii, ale pořád nejsme. Do Makedonie to pár kilometrů bude. Před hranicemi bychom měli sejít z „hlavního tahu“ zpět do hor. Cesta je únavná pořád po prašné cestě.

Bílá dodávka

Dojíždí nás tři chlapíci z Kosova ve velké bílé dodávce. Ptají se nás, jestli nechceme svézt a jestli jsme v pohodě. Nejde jim na rozum, co se takhle táhneme s krosnami do hor a zvědavě se nás vyptávají, co tu vlastně děláme. Co tam dělají oni, nás raději ani moc nezajímá. Loučíme se s nimi a pokračujeme po svých. Po čase je zase dojdeme. Čekali na nás.  Vypráví nám, čím se živí a fotí se s námi. Takové „blázny“ asi ještě neviděli.

Loučíme se s nimi podruhé a pokračujeme. Za námi se pěkně zatáhlo. Bouřka je na spadnutí.
U odbočky bivakujeme. V okolí marně hledáme vodu. Matěj se jde podívat dolů po cestě směrem do Makedonie. Tam voda byla, ale momentálně v obležení dobytka.  Když se vrací zpátky, nedaleko za námi vidí jeden blesk za druhým, jak neúprosně dopadá na rozlehlou planinu. Podle Matěje je náš stan zespoda nejvyšší bod v okolí. Narychlo ho proto přesouváme níž.

K naší smůle se spouští bohatý liják a do minuty jsme mokří až na kost. Jakmile zalezeme do přesunutého stanu, obloha se rázem vyjasní. Po bouřce ani stopa a ještě se nám ukáže sluníčko. Naše obavy jsou najednou na míle vzdálené. Co blbneme, vždyť je venku tak krásně.

Libí se vám článek?

1 komentář: „Den 4 – S bouřkou v patách do Kosova

  • Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.