Salt Lake City a Denver – Divoký západ 17 – Denver, Kapitol, Knihovna

Ze Seattlu jsem uskutečnil autobusy přesun přes půl Ameriky, do Dallasu. Cestou jsem navštívil hlavní města amerických států Utah a Colorado – Salt Lake City a Denver.

Salt Lake City

Salt Lake City (dále SLC, což je i v USA oficiálně používaná zkratka) je hlavním a zároveň největším městem státu Utah. V úředních hranicích má necelých 200000 obyvatel, ale celá metropolitní oblast čítá přes milion duší, což je docela dost, uvážíme-li, že celý stát Utah má sotva tři miliony obyvatel. Město leží v průměrné nadmořské výšce 1320 m.n.m. Na severozápad od SLC leží Velké solné jezero (Great Salt Lake), které od města odděluje pás slaných bažin. SLC ovšem není pouštním městem, jak by mohl někdo usuzovat z faktu, že leží u solného jezera. Ročně tu spadne v průměru 409 mm srážek, čili asi tolik, jako u nás na Žatecku. V okolních horách pak v zimě napadne mraky sněhu.

Historie SLC je velmi těsně spjata s mormony. Již před nimi na toto území pronikli různí objevitelé a dobrodruzi, jako byl například Jim Bridger, dobře známý i u nás díky slavné písni o bitvě u Little Bighornu. Avšak teprve mormoni zde založili stálé osídlení. Stalo se tak roku 1847. Mormony sem přivedl jejich vůdce Brigham Young. V roce 1853 pak začala stavba hlavního mormonského chrámu, který dnes stojí na náměstí Temple Square. Stavělo se 40 let.

Mormonskou církev založil Joseph Smith v roce 1830 ve státě New York. Oficiální název této církve je „Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů“ (anglicky „The Church of Jesus Christ of Latter-day Saints“, často zkráceně označovaná jako LDS Church). Mormoni sami se nepovažují ani za katolíky, ani za protestanty, i když běžně se řadí mezi protestantské směry a sekty, kterých působí v Americe bezpočet. Uznávají nejenom Bibli, nýbrž i Knihu Mormonovu, která byla Josephu Smithovi údajně zjevena andělem Moroni. Podle této knihy se do Ameriky přeplavili již kolem roku 600 př.n.l. židé a dnešní Indiáni jsou tedy jejich potomky. Tyto pohádky ovšem v době svého vzniku nikoho nepohoršovaly zdaleka tolik jako polygamie, kterou mormoni bezostyšně provozovali.

Proto se vůdce mormonů Brigham Young rozhodl, že se mormoni přestěhují daleko na západ, kde je puritáni z východu nechají na pokoji. Celkem 100000 mormonů putovalo po trase dlouhé 1800 kilometrů půl roku, než konečně dorazili na místo dnešního Salt Lake City. Jednalo se o jednu z největších migrací v dějinách Severní Ameriky. Tisíce mormonů ovšem cestu nedokončily a zemřely po cestě. I v nové vlasti se však mormoni brzo dostali do konfliktu s vládou Spojených států, jejíž vliv sahal čím dál více na západ. Polygamie byla hlavním důvodem, proč bylo Utahu odpíráno právo stát se řádným členským státem Unie.

Teprve v roce 1890 se mormoni podřídili vládě Spojených států a zakázali polygamii. Potřebovali k tomu ovšem, aby jim Bůh seslal nové, speciální zjevení („zjevení ad hoc“, řekli by asi právníci), aby tento zásadní obrat ve své věrouce nějakým způsobem zdůvodnili. Roku 1896 se tak konečně stát Utah, velmi často označovaný jako „Mormon State“, konečně stal regulérním, 45. státem Unie. Dnes tvoří mormoni asi 60 % obyvatelstva státu Utah. Na celém světě se k mormonům v současnosti hlásí asi 15 milionů lidí. V Česku je mormonů něco přes 2000.

Nejen mormoni ovšem proslavili Salt Lake City. Nedaleko tohoto města byla například dokončena první americká transkontinentální železnice. Stalo se tak v místě zvaném Promontory Point. 10. května 1869 tu byl slavnostně zatlučen poslední hřeb a železnice z východu a ze západu byly tímto aktem definitivně spojeny.

V roce 2002 se konaly v Salt Lake City zimní olympijské hry. Zlatou olympijskou medaili tu pro Českou republiku vybojoval akrobatický lyžař Aleš Valenta, Kateřina Neumannová pak přidala stříbrnou a bronzovou medaili v běhu na lyžích. Zato našim hokejistům se nepodařilo zopakovat zázrak z Nagana a vypadli ve čtvrtfinále s Ruskem.

Denver

Denver je hlavním a současně největším městem státu Colorado. Samotné město má přes 600000 obyvatel, ale celá metropolitní oblast Denveru čítá 2.6 milionu obyvatel, což je asi polovina populace státu Colorado. Centrum Denveru je plné moderních budov a menších mrakodrapů, z nichž ten nejvyšší, Republic Plaza, měří 218 metrů. Denveru se často přezdívá „Mile High City“, protože střed města leží přesně jednu míli nad mořem. V Denveru je velká mincovna, jedna ze čtyř ve Spojených státech, která razí americké mince, a je to vůbec největší mincovna na světě.

Hlavní město státu Colorado se také pyšní největším letištěm v USA, co se týče jeho rozlohy: zabírá plochu neuvěřitelných 53 čtverečních mil (137 km²),  což je víc, než je rozloha ostrova Manhattan.  Co se týče nejdůležitější statistiky, tedy počtu odbavených pasažérů, je letiště v Denveru 5. největším v USA a 13. největším na světě. Tak tomu alespoň bylo v roce 2012, kdy tu odbavili přes 53 milionů pasažérů. Pro srovnání: letiště Václava Havla v Praze odbavilo loni necelých 11 milionů cestujících. Denver má totiž v rámci USA důležitou tranzitní polohu jak mezi západním a východním pobřežím, tak i mezi severem a jihem země. Hodně odsud létají letadla i do Kanady.

Počasí v Denveru je většinou slunečné, mají tu kolem 300 slunečných dnů v roce. V průměru napadne v Denveru každou zimu 130 cm sněhu. Ročně spadne v Denveru kolem 400 mm srážek (v centru méně, na okraji v horách více). Absolutní teplotní rekordy v Denveru: +41°C (naměřeno celkem 4x, naposledy v červnu 2012) a -34°C (naměřeno 9.1.1875).

Denver byl založen v roce 1858 jako hornické město. Těžilo se tu zlato. Místo ovšem nebylo příliš vhodné a hned následujícího roku se osadníci přestěhovali o kus dál. Město bylo pojmenováno po Jamesi Denverovi, tehdejším guvernérovi federálního teritoria Kansas. Colorado samotné se totiž stalo federálním teritoriem až v roce 1861 a teprve roku 1876 se stalo regulérním, 38. členským státem Unie. Hlavním městem Colorada se ovšem stal Denver už v roce 1867, tedy ještě v době, kdy bylo Colorado pouhým teritoriem.

V roce 1976 se měly v Denveru konat zimní olympijské hry. Denver byl vybrán jako pořadatel mezinárodním olympijským výborem, ale protože místní veřejnosti vadilo, že by byla olympiáda financována z veřejného rozpočtu, Denver se nakonec pořádání ZOH na poslední chvíli vzdal. A tak se zimní olympiáda roku 1976 nakonec konala v rakouském Innsbrucku, znovu po 12 letech.

Nejznámějším sportovním celkem, sídlícím v Denveru, je pro našince určitě hokejový klub NHL Colorado Avalanche, který vyhrál 2x Stanley Cup (1996 a 2001). Na druhém titulu se v roce 2001 výrazně podílel i český útočník Milan Hejduk. V sezoně 2002-2003 se dokonce Hejduk stal v dresu Lavin nejlepším střelcem NHL, když vstřelil v základní hrací části 50 gólů v 82 utkáních. Dodnes je jediným Čechem, kterému se to podařilo.

Cestovní deník – část 17.

„Vzdát se, když je všechno proti tobě, je známka slabosti a zbabělosti.“

„Měj v úctě všechny lidi, neplaz se však před nikým.“

„Život je jen stínem našich snů.“

Přesun busem do Salt Lake City (Den 43. – středa 8.8.2012

Ráno jsem vyrazil na autobusové nádraží a koupil jsem si lístek do Salt Lake City. Vzdálenost: 840 mil (1352 kilometrů), 20 hodin jízdy. Takže dnešek jsem strávil celý v autobuse. Pravidelný odjezd: 9:15, vyjeli jsme v 9:40. Což, jak jsem později zjistil, je normálka. Autobus vždy vyjede o něco později, než je v jízdním řádu, ale nakonec dorazí skoro vždy na čas. Teprve chvíli před odjezdem se člověk na autobusové stanici (termín „autobusové nádraží“ by zněl opravdu hodně nadneseně) dozví, odkud ten autobus pojede. Postavíš se tedy k příslušným dveřím a čekáš jak ve frontě na maso. Po drahné chvíli se dveře konečně otevřou a pustí tě ven, do autobusu. Není to jako u nás, kde si třeba na Florenci stoupneš na příslušné nástupiště ven, tady se čeká uvnitř.

A taky se často dělá „bezpečnostní prohlídka“, kdy ti jakoby nakouknou do zavazadla, jestli tam třeba nevezeš bombu. Což je šaškárna, protože to dělají tak ležérně, že by jistě případnému teroristovi nedělalo problém propašovat tam cokoli. Zvlášť když tu nemají bezpečnostní rámy. Fronta pak utěšeně narůstá a ty se snažíš nacpat do autobusu, aby tam na tebe zbylo nějaké místo, protože místenky se nevedou a kdo dřív přijde, ten dřív mele. Můžeš si ale koupit „priority seat“ – prioritní místo. To znamená, že když si připlatíš 5 dolarů, můžeš předběhnout celou tu frontu a jít do autobusu přednostně. Lumpárna to je!

Autobus do SLC byl ovšem příjemně prázdný, takže jsem si v pohodě sedl. A jedeme! Kolem Seattlu všude převažují lesy, přesně tak si představuji stát Washington. Ale nějakých 100 mil za Seattlem už je krajina náhle o dost sušší. Lesy zmizely a okolo je všude k vidění něco jako step: keříky a suchá tráva. Jen v dáli jsou občas vidět zasněžené kopce. Stavěli jsme tak jednou za hodinu na 10-15 minut. Ve městě Stanfield (to už je stát Oregon) pak všichni vystupujeme a čekáme na další autobus.

Toto se děje u Greyhoundů dost často. Přestupní body většinou nejsou přímo ve městech, nýbrž u benzínových pump, vlakových nádraží apod. Ovšem dozvědět se dopředu od této laxní společnosti, kolikrát a kde budeš po cestě přestupovat, to bys toho po nich chtěl trochu moc. A tak musíš být ve střehu, abys náhodou nepřestoupil (nebo naopak nezapomněl přestoupit) do jiného autobusu. Jinak by se ti taky mohlo stát, že místo na Maltu přistaneš na Baltu, a to nepotěší. Přestávky jsem jaksepatří využil a narval jsem se v Mekáči. Druhý autobus byl ovšem, na rozdíl od prvního, narvaný.

Den v Salt Lake City (Den 44. – čtvrtek 9.8.2012)

V noci jsme projeli státem Idaho a vjeli jsme do Utahu. Do SLC jsme přijeli v 6:30 ráno, po 20 hodinách jízdy. Je tu o hodinu víc než v Seattlu. Na autobusovém nádraží jsem si dal bágl do úschovny a vyrazil jsem do města.

Město je to moderní, typicky americké. Že by ale bylo příliš hezké, to bych se neodvážil tvrdit. Docela hezká je budova radnice, postavená ve stylu anglické novogotiky. Na americké poměry vypadá velmi historicky. Pěkná je také budova Utah State Capitol, kde zasedá Kongres státu Utah, který byl, jako mnoho dalších v Americe, poměrně věrně napodoben podle svého vzoru, federálního Kapitolu ve Washingtonu D.C. Salt Lake City je po Carson City v Nevadě teprve druhým hlavním městem v USA, které jsem navštívil. Nepočítám tedy Salem v Oregonu a Boise v Idahu, kterými jsem projel autem, respektive busem. Také jsem nakouknul do veřejné knihovny, kde jsem zašel na internet. A pochopitelně jsem navštěvoval i místní fastfoody, jako všude v Americe. A fotil jsem místní graffiti, která jsou docela zajímavá.

V Salt Lake City je určitě nejzajímavější okolí Temple Square. To je hlavní náměstí a zároveň centrum zdejší mormonské církve. Majestátní chrám, podle nějž bylo náměstí pojmenováno, je ovšem veřejnosti nepřístupný. Nebo možná přístupný je, ale ne pořád. Je to největší mormonský chrám na světě a je docela hezký, stavba je to nevšední a originální. Výška chrámu je 68 metrů. V okolí Templu jsou pak mormonská návštěvnická centra. Tam je vstup zdarma. Lze se tu dozvědět spoustu věcí o mormonech a jejich církvi.

Zase až tak extra zajímavé to ovšem není a expozice působí až dětsky naivně, což je ovšem u křesťanů všemožných směrů celkem normálka. Mormoni ovšem berou svoji víru velmi vážně a věnují se čile misijní činnosti. Jejich přesvědčovací metody jsou poměrně účinné, jak jsem se přímo zde, v jejich místě nejsvatějším, přesvědčil. V návštěvnickém centru byly mormonské misionářky. Vždycky to byly nádherné mladé holky. Stojí po dvojicích a mají na sobě jmenovky s vlaječkou země, odkud pochází.

Byly tu holky z USA, Brazílie, Číny, Koreje, Španělska, Německa, Itálie. Jedné jsem se zeptal na nějakou drobnost. A už jsem byl téměř lapen, slečny se mě jaly vysvětlovat dopodrobna jejich víru. Vyvlekl jsem se jim, ale nebylo to snadné. Zvláště když mě hned oslovily další dvě krásné mormonky a usmívajíce se na mě převelice, ptaly se mě, odkud jsem a co tady dělám a proč se zajímám o jejich víru a tak. Připomínaly bájné Sirény, které se kdysi pokoušely přivábit Odyssea. Nakonec jsem (stejně jako Odysseus) odolal. Ale misijní činnost mají tedy mormoni zmáknutou dokonale. Normální maketing. Někdo prodává auta, někdo hamburgery a někdo jedinou pravou víru.

Kromě Templu a sličných mormonek, a snad ještě kromě budovy státního Kapitolu, mě však SLC nezaujalo. Architektura je nehezká. A hlavně, město bylo tak nějak mrtvé, sterilní. Velký toť rozdíl oproti živému Seattlu, kde to zvláště na promenádě kolem vody žije ve dne v noci. V SLC chcípnul pes. Původně jsem se ještě chtěl podívat do olympijského komplexu, ale je to od autobusové stanice dost daleko, tak jsem to vzdal.

I já jsem byl večer mrtvý a ospalý (v noci jsem toho v buse moc nenaspal), ale v SLC se mi opravdu další den zůstávat nechtělo. A tak jsem došel zpět na nádraží, vyzvednul jsem krosnu z úschovny a koupil jsem si lístek do Denveru v Coloradu. Na nádraží byla spousta lidí, protože ten bus, co jsem jím jel, pokračoval až do St Louis. Ale nakonec byly přistaveny dva autobusy, tak jsem se vešel. V devět hodin večer jsme pak vyjeli.

Denver – den 1. Kapitol, Denverská knihovna (Den 45. – pátek 10.8.2012)

Přes noc jsme opustili Utah a projeli jsme na délku skoro celý stát Wyoming. V Rock Springs (Wyoming) jsem se přesně o půlnoci nadlábnul v Mekáči a při té příležitosti jsem si vzpomněl, že už jsem tu jednou byl – před necelými 4 týdny jsme tudy jeli s Mirkem a se Šárkou.

Ráno mě na nádraží v Denveru docela „pobavili“. Krosna se mi do uzamykatelných schránek (cena 6 USD je docela mastná) nevejde. A za to, že by mi jí nechali za přepážkou, po mně požadovali se zcela vážnou tváří 3 dolary za hodinu! To paní v informacích ve městě byla naopak velice milá a dala mi mapku města, i když ještě neměli oficiálně otevřeno. Podle téhle mapky jsem pak našel „Denver International Youth Hostel“, kde jsem se ubytoval. Hostel je docela díra, takový hodně provizorní. Ale nebylo tu moc lidí a cena, 20 USD na noc (bez snídaně), byla velice příznivá. A hlavně, po dvou nocích strávených v autobuse se už opravdu potřebuju vyspat.

V Denveru jsem nejdříve vyrazil ke coloradskému Kapitolu. Denver je totiž, podobně jako Salt Lake City, také hlavním městem, a tak musí mít i Kapitol, ve kterém zasedá coloradský Kongres. Zasedají tu obě jeho komory (Sněmovna reprezentantů a Senát) a sídlí tu i guvernér státu Colorado. Budova není zvenku zdaleka tak hezká, jako Kapitol v Salt Lake City. I ta kupole je menší, a ještě se navíc budova momentálně opravuje a hyzdí ji lešení. Ale na druhou stranu je zase super, že tě pustí zdarma dovnitř! U vchodu projdeš přes bezpečnostní rám kolem stráže, a můžeš courat po chodbách jak je libo. Pana guvernéra jsem tu ovšem nepotkal. A reprezentanty a senátory taky ne, mají totiž zrovna prázdniny.

Nakouknul jsem alespoň přes sklo do sálu, kde zasedá Senát. Docela hezká místnost. Jelikož ale momentálně zeje prázdnotou, pokrývá sedadla igelit, aby se na ně neprášilo. Na stěnách visí portréty skoro všech amerických prezidentů, Georgem Washingtonem počínaje a Barackem Obamou konče. Jen Bill Clinton tu chybí. Že by ho ukradli? Nejhezčí je však asi pohled na kupoli odspodu, ten stojí za to. Dostal jsem tu také informační leták, ze kterého jsem se mj. dozvěděl, že v coloradské Sněmovně reprezentantů zasedá 65 poslanců a v coloradském senátu 35 senátorů. Pan guvernér je pak volen veřejným hlasováním na 4 roky.

Pak jsem vyrazil, jako obvykle, do knihovny internet. Jako v téměř v každé americké knihovně, je i sem vstup zdarma pro všechny normální smrtelníky. V té denverské mi byla dokonce vydána členská kartička, opravňující ke vstupu až do roku 2015. Denverská knihovna je poměrně známou stavbou. Většinou je zatracována – vždyť je často zařazována mezi nejošklivější stavby světa. Mně tak ultrahrozná nepřišla. Krásná budova to asi není, ale je minimálně zajímavá. Koneckonců, posuďte sami z fotografie.

Pak jsem se prošel po 16^th Street Mall, což je hlavní třída v Denveru. To je něco jako pěší zóna, která je ale třeba ve srovnání s tou pražskou mnohem delší. Jezdí po ní i autobusy z jednoho konce na druhý (uprostřed ulice, v takovém speciálním koridoru), a to dokonce zdarma! Dále jsem se šel projít k Pepsi Center. V této hale hrají hokej Colorado Avalanche, tak tu jsem musel vidět. Zvenku ale hala moc hezká není, vevnitř jsem ovšem nebyl. Kousek od haly je nádherný akvapark. Zrovna bylo docela vedro, a tak se tu koupalo a klouzalo po tobogánech nemalé množství Denveřanů. Došel jsem až k řece South Platte, která tudy protéká. To je jedna ze zdrojnic řeky Platte, významného toť přítoku řeky Missouri, ovšem v Denveru je to ještě spíše takový větší potok než řeka.

Den 46. – sobota 11.8.2012   Denver – den 2.

Ráno jsem se odhlásil v hostelu, nechal jsem tu krosnu v úschově a vyrazil jsem do města. Neoběhl jsem toho už tolik jako včera, spíše jsem se tak poflakoval. Hlavně jsem sledoval vojenskou přehlídku. Zřejmě šlo o nějaký den veteránů či co. Ve městě se šikovali vojáci i vojačky ve všemožných uniformách a nacvičovali slavnostní nástupy, poté i pochodovali městem. Vzpomněl jsem si na Den nezávislosti ve Flagstaffu. Američané zřejmě milují slavnostní průvody, a důvod pro slavnostní průvod se vždy najde. Jelikož jsem jako malý musel také minimálně dvakrát za rok do průvodu (1. máj a lampiónový průvod v předvečer výročí VŘSR), nedokáží ve mně tyto akce vzbudit to pravé nadšení. Ale Američané chodí takové průvody sledovat evidentně dobrovolně a hlavně rádi.

Dnes jsem také definitivně vyhodil můj rozbitý netbook, který mi věrně sloužil celou cestu kolem světa a ještě i teď v Americe. Bude se mi po Tobě stýskat, moje drahé Éééčko. Ještě že mají alespoň v Americe zdarma internet v těch knihovnách.

 

Celkově se mi Denver docela líbil. Je to samozřejmě město moderní, prosté starých památek. Zato oplývá moderním uměním. Je tu hodně zajímavých budov a různých skulptur a soch. Nejvíc mě zaujal mnohametrový medvěd, „dobývající se“ do jedné z budov, či asi pětimetrová obří židle, na které stojí socha koně. Hezké. Denver je živé město a díky vysoké nadmořské výšce tu je příjemné klima. Žít tady by se mi docela líbilo. Rozhodně je to daleko hezčí město než sterilní Salt Lake City, ale na Seattle nemá, ten se mi líbil víc, mimo jiné proto, že je položen u moře.

Večer jsem si vyzvednul bágl v hostelu a vyrazil jsem na nádraží, abych opět vsednul do autobusu Greyhound a popojel zas o pár set mil dál. Tentokrát jsem vyrazil do toho největšího státu, který jsem vůbec mohl navštívit, do Texasu. Pravda, Aljaška je ještě větší, ale tam nemůžu, protože nemám v pase vízum nepřátelského území, rozkládajícího se mezi Aljaškou a 48 státy na jihu. V tom území vládne pořád britská královna, jako by se nechumelilo, zove se to Kanada a moje noha tam nevkročí, dokud se místní slouhové Jejího Veličenstva neumoudří a to vízum nezruší. Howgh!

Fotogalerie – Salt Lake City