Obsah
Po návštěvě Yellowstonu jsme absolvovali dlouhatánský přesun z Wyomingu přes kousíček Montany, Idaho a Nevadu zpět do Kalifornie. Cestou jsme navštívili vodopády Shoshone Falls v Idahu, města Reno a Carson City v Nevadě a jezero Tahoe na hranici Nevady a Kalifornie.
Stát číslo 7 – Idaho
Stát Idaho leží na severozápadě USA. Sousedí se šesti americkými státy – Washingtonem a Oregonem na západě, Nevadou a Utahem na jihu a Wyomingem a Montanou na východě. Na severu státu pak probíhá mezinárodní hranice s Kanadou (provincie Britská Kolumbie). Rozlohu 216632 km2 má Idaho podobnou jako třeba Bělorusko, počet obyvatel Idaha v roce 2011 však byl jen 1.6 milionu. Hlavním a největším městem Idaha je Boise (kolem 200000 obyvatel). Státu Idaho se často přezdívá „The Gem State“ (Stát drahokamů), neboť zde byly nalezeny téměř všechny druhy drahokamů. Avšak téměř všechna místní auta mají na poznávací značce nápis „Famous Potatoes“. V Idahu se totiž vypěstuje přes třetinu americké produkce brambor.
Území Idaha bylo původně osídleno několika indiánskými kmeny, z nichž asi nejznámější jsou Šošoni. Idaho bylo původně součástí území Oregon, které USA získaly Oregonskou smlouvou s Velkou Británií v roce 1846. Na základě této smlouvy bylo sporné území „Oregon“ rozděleno mezi USA a Kanadu, přičemž hranicí se stala 49. rovnoběžka. Prvními bílými osadníky v Idahu byli hlavně hledači zlata, uprchlíci z Konfederace, kteří zde hledali útočiště během občanské války v USA, a mormoni, kteří byli na východě USA pronásledováni a usadili se především v Utahu a rovněž v Idahu.
Mormoni jsou dodnes největší jednotlivou křesťanskou církví v Idahu, hlásí se k nim téměř čtvrtina obyvatelstva. Idaho se stalo 43. státem Unie v roce 1890. Ekonomicky dnes Idaho vyniká v těžbě barevných kovů. Těží se zde například stříbro, antimon, olovo či kobalt. I přes drsné přírodní podmínky vyniká Idaho zemědělskou produkcí. Kromě brambor se tu pěstuje například pšenice, ovoce, těží se dřevo.
Idaho oplývá krásnou přírodou s několika národními parky. Zasahuje sem malou částí svého území i slavný Yellowstone NP, který se jinak rozkládá převážně ve Wyomingu. Dále je zajímavý například Hells Canyon, vyhloubený řekou Snake. Hells Canyon je nejhlubším kaňonem USA, svou maximální hloubkou 7 900 stop (2400 metrů!) předčí i slavný Grand Canyon. Šošonské vodopády (Shoshone Falls), rovněž ležící na řece Snake, jsou vysoké přes 60 metrů (jsou vyšší než Niagarské vodopády).
Nejvyšší horou Idaha je Borah Peak (3861 m.n.m.), ležící ve Skalnatých horách (Rocky Mountains), které pokrývají prakticky celé Idaho, nejnižším místem je hladina řeky Snake v místech, kde opouští území státu (217 m.n.m.). Idaho je sužováno přírodními katastrofami – častá jsou hlavně zemětřesení, lesní požáry a povodně. V roce 1980 část Idaha pokryl sopečný popel z hory Svaté Heleny, činné sopky, která vybuchla v sousedním státě Washington, roku 1985 pak velké plochy zemědělské půdy zdevastoval nálet kobylek. Absolutní extrémní teploty, naměřené v Idahu: +48°C (28.7.1934, Orofino) a -51°C (18.1.1943, Island Park Dam).
Asi nejslavnější osobou, související s Idahem, byl Ernest Hemingway, který zemřel v roce 1961 ve městě Ketchum.
Cestovní deník – část 12.
„Jistěže Amerika byla objevena mnohokrát před Kolumbem, ale vždycky se to podařilo ututlat.“
Putování třemi státy (Den 24. – pátek 20.7.2012)
Sbohem, Wyomingu, sbohem, Yellowstone! Čeká nás dlouhatánský přesun do Kalifornie přes území Idaha a Nevady. Žádné fascinující národní parky bohužel neleží podél této trasy. Člověk by řekl, že se během takové štreky unudíme k smrti, ale nebylo to tak hrozné. A navíc, Mirka, který se Šárkou nechává odstavit od volantu jen velmi zřídka, řízení vyloženě baví J.
Ráno v 10:45 jsme dorazili na hranici Montany. Tento stát je obrovský (381156 km2 – 4. největší stát USA rozlohou) a prakticky liduprázdný (1 milion obyvatel). Nacházejí se v něm také zajímavé národní parky, například Little Bighorn Battlefield NP a především úžasný Glacier NP na hranici s Kanadou. Leč nemůžeme vidět všechno. A tak jsme se jen vyfotili u hraniční cedule a projeli jsme jen cípečkem Montany, abychom se po pouhých 10 mílích ocitli v 7. regulérním státě, Idahu.
Ale ani zde toho nebylo moc k vidění. Alespoň tedy ne na naší trase. Čekal jsem, že Idaho bude nějaká drsná horská divočina. My však projíždíme poměrně placaté území podél Hadí řeky (Snake River Plain), které je kupodivu docela zemědělsky využívané. Tak tady někde se pěstují ty „famous potatoes“, kterými se obyvatelé Idaha chlubí na svých espézetkách“ Cestou jsme brali benzín a napráskali jsme se v hamburgrárně Wendy’s. Jinak se však dnes nic zajímavého nepřihodilo. V sedm večer jsme to zapíchli před městem městem Twin Falls, kde jsme rozbili stan. Dnes jsme ujeli 307 mil.
Napříč Nevadou do Rena (Den 25. – sobota 21.7.2012)
Ráno jsme vyrazili již v 7:45. Strávili jsme poměrně dlouhou dobu blouděním kolem roztahaného města Twin Falls, hledajíce vodopády Shoshone Falls na řece Snake. Značení tu tedy mají na silnici mizerné, ale nakonec jsme ty vodopády přece jenom našli. Vytipovali jsme si je jako snad jedinou zajímavost na dlouhatánské trase napříč Idahem a Nevadou. Ono když si člověk přečte, že jsou vyšší než Niagarské vodopády, vypadá to slibně. Ale samotné vodopády mě docela zklamaly. V řece nebylo moc vody. Navíc pohled na ně je možný jen seshora, dolů pod ně se nemůže. Kdysi to tu muselo být mnohem působivější, jenže pak postavili hned nad vodopády hydroelektrárnu, která celkový pohled hyzdí. A ještě se tu nestydí vybírat vstupné tři dolary na osobu.
Pak jsme se vydali na dlouhý autopřesun na jihozápad. Kolem jedenácté hodiny dopolední jsme opustili Idaho a vjeli jsme do Nevady. Nevada už není tak úrodná jako Idaho (kde jsou okolní pole evidentně zavlažována z řeky Snake). V Nevadě převažuje jakási suchá step či polopoušť. Pole jsou tu málo, občas se tu pase dobytek. Ve městě Elko jsme se zastavili v Burger Kingu a pokračovali jsme dál nevadskou pustinou. Po městech ani památky, jen sem tam nějaká ta vesnice. Jen občas se někde krajina zazelená v místech, kde je nějaký zdroj pitné vody, jinak je země suchá. Dojeli jsme takhle až před město Reno, kde jsme zahnuli doprava a po menším bloudění jsme našli jedno místo na spaní. Najedli jsme se tu a uložili jsme si souřadnice místa do GPS, abychom sem v noci trefili.
Rozhodli jsme se totiž, že navštívíme noční Reno. Reno je třetím největším městem Nevady, žije v něm 225000 obyvatel a lidí v něm stále přibývá. Podobně jako Las Vegas totiž Reno žije z hazardních her. Je to tu samé kasino, herna, restaurace apod. A protože jsme noční Las Vegas neviděli, řekli jsme si, že tentokrát v noci zajedeme do Rena, abychom viděli, jak je to hráčské doupě v noci hezky nasvícené.
Auto jsme v centru Rena prdli na jedno parkoviště a vyrazili jsme do centra. Všechna kasina a další turistické atrakce jsou rozmístěny podél hlavní ulice zvané Virginia Street. Ačkoliv je Reno docela veliké, nemůže se v žádném případě porovnávat s Las Vegas, kde je všechno daleko větší, hezčí, bombastičtější. Snad aby Reno získalo na zajímavosti, chlubí se prapodivným titulem „největší maloměsto na světě“ („The biggest little city in the wolrd“). Těžko říct, co tím chtěl básník říci, ale svítí to tu na neonových reklamách a píší to na pohledy a do turistických průvodců.
I v Renu to ovšem v noci žije. Všude spousty aut a reklam a lidí. A nechybí všudypřítomné svatební kaple, symbol Nevady. V žádném jiném státě USA totiž není tak snadné uzavřít sňatek jako v Nevadě. Stačí čapnout nevěstu a zajít do té kanceláře (pardon, „kaple“). Ani vlastní svědky mít nemusíte, i ty vám v tom kanclu opatří, stejně jako svatební oblečení, fotografa apod. Mnoho svatebních kaplí v centru má otevřeno nonstop. Ne že by tam byl v noci nával, ale výlohy svítí, a když zazvoníte, někdo pravděpodobně vyjde a promptně vás oddá.
My jsme ovšem raději vyrazili do kasin na čumendu. A musím říct, že zatímco venku na ulici vychází srovnání s Las Vegas pro Reno hodně špatně, uvnitř kasin to naopak vypadá v obou městech hodně podobně. Všude kvanta hracích automatů a karetních stolků a restaurací, a lidi hrají a utrácejí ostošest. Kromě nás tedy. Já osobně jsem se zde věnoval pouze focení, přičemž někde, jako třeba u rulety, se fotit nesmí, takže jsem fotil velmi opatrně J.
Poté, co jsme dost dlouho civěli na pracháče, utrácející haldy chechtáků, unaveni zevlováním po bulvárech, vyjeli jsme z Rena. Dlouho jsme bloudili, neboť Mirek se nějak nemohl trefit do toho správného výjezdu z města (což tedy, pravda, není úplně snadné), ale nakonec jsme se přece jenom v pořádku dostali na náš vyhlédnutý plácek za městem. Jelikož to bylo hned vedle nějakých domků, potichu jsme se vykradli z auta a zalezli za keříky. Opět jsem po delší době spal pod širákem a bylo to fajn.
Dnes jsme ujeli nejdelší vzdálenost autem během celého našeho pobytu v Americe. Urazili jsme 538 mil (866 kilometrů). Jó, Nevada je velká země.
Ráno jsme opustili naše nocležiště u Rena velmi brzy, už před šestou hodinou, protože nás přece jenom lehce znervózňovala blízkost rodinných domků. Američané jsou v zásadě milí, avšak zároveň jsou velmi obezřetní a hákliví na svoji bezpečnost, a přece jenom by v některých z nich nemusela vzbudit dobrý dojem podezřelá individua, povalující se mezi keříky poblíž jejich rezidence. Vyjeli jsme proto ihned po probuzení a snídani jsme si dali až na jednom odpočívadle u dálnice.
Z Nevady už nám zbyl k absolvování jenom malý kousíček. Především jsme se rozhodli, že navštívíme hlavní město Nevady, Carson City. V USA jsou obvykle hlavními městy jednotlivých států sídla, která nejsou v daném státě nejlidnatějšími. U Nevady to platí jako snad u žádného jiného státu. Daleko největším a nejznámějším městem v Nevadě je Las Vegas, které zná ve světě snad každý. Kdo však kdy slyšel o nějakém Carson City? Snad jen američtí školáci, kteří se musí nazpaměť memorovat hlavní města jednotlivých států.
Carson City je totiž ospalá díra i na nevadské poměry. Žije zde sice 58000 obyvatel, ale nic extra zajímavého tu není k vidění. Pár celkem hezkých starých budov na hlavní třídě sice naznačuje, že kdysi, když se ještě Divokým západem proháněli kovbojové a zálesáci (jako byl třeba Kit Carson, po němž bylo město pojmenováno), to tu mohlo být zajímavé. Ale to je tak všechno. Mezi moderními budovami ční především oficiální stavby, jako třeba budovy nevadského Kongresu či Nejvyššího soudu, které jsou ošklivé a nenápadité. A tak nás nakonec potěšil především prostý fakt, že Carson City bylo vůbec prvním hlavním městem nějakého státu, které jsme v Americe navštívili.
Naopak další zastávka, u Lake Tahoe, byla zajímavá. Toto krásné horské jezero leží na hranici Nevady a Kalifornie. My jsme ho navštívili z nevadské strany. Sladkovodní jezero Lake Tahoe je druhým nejhlubším jezerem Spojených států, maximální hloubka v něm je úctyhodných 501 metrů. Jen dvě jezera v Severní Americe jsou ještě hlubší – Velké Otročí jezero v Kanadě (Great Slave Lake, hloubka 614 metrů) a Crater Lake v americkém státě Oregon (589 metrů). Lake Tahoe je oblíbenou turistickou destinací zejména pro obyvatele Kalifornie. Jsou tu příjemné písčité pláže, po jezeře plovou loďky a nad západním obzorem se hezky vyjímají vrcholky pohoří Sierra Nevada. Scenérie téměř dokonalá. Přesto má jezero jednu podstatnou nevýhodu: je pořádně studené, a to i teď, koncem července. Jeho hladina totiž leží v nadmořské výšce 1899 metrů nad mořem. Nakonec jsem se překonal a do té vody skočil, ale byla v ní pořádná klendra.
O několik kilometrů dále jsme zase jednou překročili státní hranici a vjeli jsme opět do Kalifornie. Napráskali jsme se v Mekáči a poté jsme pokračovali celé odpoledne až k bývalému zlatokopeckému městečku Bodie. To leží poměrně hodně vysoko a vede k němu dosti krkolomná horská cesta, po které jsme museli jet naší Jettou velmi pomalu, abychom nedrhli podvozkem o zem. Náš původní plán navštívit toto městečko už dnes, se tak nakonec ukázal jako nereálný. Nakonec jsme to zapíchli asi tři míle před Bodie, v zajímavé kopcovité krajině, kterou bych tedy zrovna v Kalifornii neočekával. Okolo nikde nikdo, jen naše stany. Uvařili jsme si večeři a chvíli jsme mastili karty. Pak jsme ulehli do našich stanů. Spali jsme v nadmořské výšce kolem 2500 metrů nad mořem, což je rekord celé naší cesty. Dnes jsme ujeli 182 mil.
Pro hodnocení se musíte 
Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.