Deštivý předvánoční Auckland, ane dnes neumírej!

Prvním místem, které jsem na Novém Zélandu navštívil, byl Auckland. Největší město tohoto ostrovního státu leží na Severním ostrově a žije v něm asi 1.4 milionu obyvatel. Mojí hlavní starostí zde bylo dát se materiálně, psychicky a hlavně fyzicky do pořádku před další fází Cesty. Tenhle článek je tedy i o Aucklandu, ale taky to bude taková netradiční psychedelická slátanina… Berte to ode mne jako dárek k Vánocům a pamatujte: tahle Cesta je sice super, ale někdy není až zase tak moc super… To není povzdech, ale konstatování, že život na Cestě přináší i trudné chvíle.

Nový Zéland – základní fakta

Nový Zéland se nachází v Polynésii, asi 2,000 kilometrů jihovýchodně od Austrálie. Kulturně se sice jedná spíše o evropskou zemi, původní obyvatelé, Maorové, jsou však polynéského původu a maorština je, vedle angličtiny, druhým úředním jazykem na Novém Zélandu. Naprostou raritou i ve světovém měřítku je pak fakt, že od roku 2006 je třetím úředním jazykem na Novém Zélandu znaková řeč! Nový Zéland zaujímá rozlohu 268,680 km² a je tak o něco menší než Polsko. Vzdálenosti na Novém Zélandu jsou ovšem poměrně velké a přitom roce 2008 žilo na Novém Zélandu zhruba 4.2 milionu obyvatel. Je to tedy země dosti liduprázdná, což platí zejména o Jižním ostrově.

Nový Zéland (maorsky Aotearoa – „Země dlouhého bílého oblaku“) je souostroví, které se skládá ze dvou velkých ostrovů a několika menších ostrovů a souostroví. Největším ostrovem Nového Zélandu a druhým největším ostrovem Oceánie (po Nové Guinei) je Jižní ostrov(South Island, rozloha 150,737 km²), o něco menší je pak Severní ostrov (North Island, 114,050 km², třetí největší ostrov Oceánie). Oba hlavní ostrovy odděluje Cookův průliv (Cook Strait), který je v nejužším místě 20 kilometrů široký.

Třetím největším ostrovem Nového Zélandu je již značně menší Stewart Island, ležící jižně od Jižního ostrova. Přímou součástí Nového Zélandu jsou i vzdálenější ostrovy Antipodes Islands, Auckland Islands, Bounty Islands, Campbell Island, Chatham Islands a Kermadec Islands, zatímco ještě vzdálenější území Niue, Cookovy ostrovy a Tokelau jsou zámořskými územími Nového Zélandu. Nový Zéland si dělá i nárok na území v Antarktidě, tento nárok je ovšem v současné době zmrazen Antarktickou smlouvou. Nový Zéland je od České republiky vůbec nejvzdálenější zemí.

Pravděpodobně nejvzdálenějším kouskem souše od ČR vůbec jsou Chathamské ostrovy (Chatham Islands, ležící zhruba na souřadnicích 46°S a 176°W) které dělí od Prahy vzdušná vzdálenost 19,150 kilometrů. Hlavní město Nového Zélandu, Wellington, je pak od Prahy vzdušnou čarou 18,210 kilometrů daleko. Wellington (ležící na 41°28’S a 174°51’E) je také nejjižnějším hlavním městem světa. Wellington i největší město země, Auckland, leží na Severním ostrově. Největším městem Jižního ostrova je Christchurch, který byl letos postižen velice silným zemětřesením.

Nejvyšší horou Nového Zélandu je Mount Cook (maorsky Aoraki, 3,754  m.n.m.), ležící v pohoří Jižní Alpy (Southern Alps) na Jižním ostrově. Na novozélandských mapách se teď vdává přednost spíše původním maorským názvům, a to hlavně u přírodních útvarů. Severní ostrov zase zdobí řada činných sopek, gejzírů a největší jezero Nového Zélandu Taupo (rozloha 616 km²), které je rovněž vulkanického původu a vzniklo geologicky relativně nedávno po jedné z nejgigantičtějších sopečných erupcí, jakou si lze (nebo spíše vůbec nelze) představit.

Podnebí je oceánské, mírné (Jižní ostrov) až subtropické (Severní ostrov). Množství srážek na Novém Zélandu je velice variabilní. Zatímco ve městě Christchurch (východní, závětrné pobřeží Jižního ostrova) spadne ročně 640 milimetrů srážek, nejdeštivějším místem země je záliv Milford Sound na jihozápadě Jižního ostrova, kde spadne ročně neuvěřitelných 6,749 mm srážek! Flora a především fauna Nového Zélandu je prazvláštní. Na ostrovech se například původně vůbec nevyskytovali velcí savci. Zato zde přebývali obrovští nelétaví ptáci moa.

Vyhynuli, či spíše byli vybiti Maory. Zajímavé je, že dnes slovo „moa“ označuje v mnoha polynéských jazycích kuře. V současné době je hlavním ovšem hlavním symbolem Nového Zélandu malý nelétavý pták kiwi, podle kterého dostalo název nejen chutné ovoce. “Kiwi“ je zároveň téměř oficiálním označením Novozélanďanů. A není to ani trochu směšné nebo hanlivé, je to jejich hrdá přezdívka. Portrét ptáka kiwiho je vyobrazen i na jednodolarové minci. Na rozdíl od Austrálie se nemusíte bát, že by vás na Novém Zélandě uštknul had (nejsou zde vůbec) či jedovatý pavouk (žije tu jeden jedovatý druh, který je ovšem dosti vzácný). Za pozornost ještě stojí třeba papoušci kakapo a kea.

Nový Zéland byl dlouho neobydleným územím. Polynéští Maorové připluli na Nový Zéland teprve kolem roku 1100 našeho letopočtu (letopočet je nejistý, vědci se neshodují) a Nový Zéland byl zřejmě posledním územím, které Polynésané osídlili. Pro Evropu objevil Nový Zéland velký holandský námořník Abel Tasman, který se zde vylodil roku 1642. Setkal se s nepřátelskými Maory, kteří zabili několik mužů jeho posádky. Souostroví bylo pojmenováno po holandské provincii Zeeland. Po Tasmanovi zde přistál až James Cook  (1768-1771), který zmapoval téměř celé jeho pobřeží a název země při tom zkomolil na Zealand.

Nový Zéland nakonec obsadili Britové, když s místními Maory podepsali smlouvu z Waitangi (místo v zátoce Bay of Islands) 6. února 1840, čímž získali kontrolu nad celým souostrovím. Toto datum je považováno za datum vzniku Nového Zélandu.Předtím totiž nebyl Nový Zéland samostatným územím, nýbrž byl spravován jako součást Nového Jižního Walesu. V druhé polovině 19. století došlo k řadě válek mezi Brity a domorodými Maory. Maorové nakonec prohráli a Britové zabrali jejich půdu. Nezávislost na Velké Británii získal Nový Zéland de facto v roce 1907, kdy mu byl poskytnut status nezávislého dominia, de iure pak až v roce 1947, kdy byla ratifikována Westminsterská smlouva, podepsaná již roku 1931.

Přesto zůstal Nový Zéland Britům vždy věrný a Novozélanďané bojovali na straně Velké Británie v první i druhé světové válce a v celé řadě dalších konfliktů. Nový Zéland nadále zůstává členskou zemí Commonwealthu, britský „Union Jack“ je součástí státní vlajky a především je Nový Zéland stále konstituční monarchií. Oficiální hlavou státu je britská královna Alžběta II., zastoupená na Novém Zélandu generálním guvernérem (či guvenérkou). Reálnou výkonnou moc ovšem drží v rukou především předseda vlády (Prime Minister).

Parlament na Novém Zélandu je jednokomorový (neboť malé unitární státy nepotřebují mít dvě komory a tak se ušetří…), jmenuje se House of Representatives a zasedá v něm 120 poslanců, přičemž volby do něj se konají jednou za tři roky. V žádné jiné zemi na světě nemají ženy takové slovo v politice jako na Novém Zélandu. V letech 2005 – 2006 zastávaly všech pět nejvyšších ústavních funkcí pouze ženy! Byly jimi královna, guvernérka, premiérka, předsedkyně Sněmovny reprezentantů a předsedkyně Nejvyššího soudu. Ve stejném období pak ještě navíc stála žena v čele největší novozélandské firmy, Telecom New Zealand. Za zmínku stojí rovněž fakt, že v roce 1893 se Nový Zéland stal vůbec první zemí na světě, kde ženy získaly volební právo.

Dnes je Nový Zéland bohatou a ekonomicky vyspělou zemí. Nový Zéland se mimo jiné opírá o silný zemědělský sektor, na nějž navazuje potravinářský průmysl (maso, mléko). Etnicky převažují na Novém Zélandu běloši („Evropané“),  kteří tvoří 70% obyvatelstva. Následují Maorové (8%), Asiaté (6%)  a jiní Polynésané (kromě Maorů, přes 4%). Podle jiných údajů však tvoří Maorové až 15% populace. Drtivá většina obyvatelstva jsou křesťané, rozštěpení do mnoha směrů. Nejvíce jsou zastoupeni anglikáni (15% obyvatelstva), katolíci (12%) a presbyteriáni (11%). Nejpopulárnějším sportem na Novém Zélandu je bezpochyby ragby, dále lidé milují náš fotbal (soccer) a kriket.

Pravděpodobně nejslavnějším Novozélanďanem všech dob byl velký horolezec a polárník Sir Edmund Hillary. V roce 1953 jako první na světě zdolal (spolu se Šerpou Tenzingem) vrchol Mount Everestu. Méně známý je fakt, že Hillary podniknul spolu s Britem Vivianem Fuchsem v letech 1957-1958 výpravu do Antarktidy a stal se (po Amundsenovi a Scottovi) teprve třetím člověkem, který dosáhnul pozemní cestou nejjižnějšího bodu naší planety. Hillaryho portrét zdobí pětidolarovou bankovku.

Auckland – základní info

Hlavním městem Nového Zélandu je sice Wellington, ale největším městem je Auckland. Leží na Severním ostrově a čítá asi 1.4 milionu obyvatel (metropolitní oblast) na ploše 1,086 km². Žije zde tedy asi 30 % populace Nového Zélandu. Město se rozkládá na úbočí několika vyhaslých sopek. No vyhaslých, poslední výbuch se konal asi před 600 lety. Maorský název tohoto města je Tamaki Makau Rau („Město stovky milenců“).

Místo, kde dnes leží Auckland, bylo osídleno domorodými Maory již kolem roku 1350 n.l. Před příchodem Evropanů žilo na tomto území asi 20,000 Maorů. Město samotné bylo ovšem založeno Brity až v roce 1840, a to na půdě, která byla získána právě od Maorů. Jméno Auckland bylo zvoleno na počest George Edena,  hraběte z Aucklandu a pozdějšího vicekrále Indie. V roce 1841 se pak Auckland stal oficiálním hlavním městem Nového Zélandu (přesun vládních orgánů z původní metropole Russell byl dokončen až v roce 1842).

Zpočátku se tedy spíše jednalo o hlavní vesnici, neboť Auckland měl v roce 1841 pouhých 1,500 obyvatel. Do roku 1864 se počet obyvatel zvýšil na 12,000. V roce 1865 se ovšem  stal hlavním městem země Wellington, který leží blíže k Jižnímu ostrovu a má tedy v rámci země více centrální polohu.

Nejznámější epizodou z moderní historie města se stal francouzský teroristický útok na loď organizace Greepeace Rainbow Warrior, která byla potopena v aucklandském přístavu. Při pumovém útoku 10. července 1985 byl zabit portugalský fotograf, který se utopil v podpalubí. Ostatním lidem na palubě se naštěstí podařilo včas opustit potápějící se plavidlo. Útok provedli agenti francouzské tajné služby DGSE proto, aby ekologičtí aktivisté nemohli monitorovat úroveň radioaktivity ve Francouzské Polynésii, kde Francie zkoušela svůj nukleární arsenál.

Nejen SSSR (dnes Rusko), Izrael nebo Libye, nýbrž i Francie se tímto zařadila na „seznam“ zemí, provozujících státní terorismus. Francii ovšem dokonce ani USA na takový seznam nikdy nezařadily. Francouzští státní teroristé (major Alain Mafart a kapitánka Dominique Prieur) byli na Novém Zélandu zatčeni a odsouzeni na 10 let do vězení. Prý neúmyslné zabití – kdo mohl sakra vědět, že z lodě plné lidí se někomu nepodaří uplavat, když je v podpalubí a vy vyhodíte celou loď do vzduchu, že? „My právníci“ sice dobře víme, co to je nepřímý úmysl, ale kvalifikace tohoto činu byla věcí spíše politickou než-li právní, jinak by teroristé museli dostat  doživotí za vraždu, mnohonásobný pokus o vraždu, obecné ohrožení atd.

Přesto Francie vyvinula na Nový Zéland obrovský nátlak (politický i ekonomický), aby byli vydáni Francii. Trest si měli „odsedět“ na ostrově Hao (francouzská vojenská základna ve Francouzské Polynésii, kde je velitelství, daleko od jaderné střelnice ovšem). Francie dohodu samozřejmě nedodržela, jak to mocné státy občas dělají, a oba agenti se vrátili do Francie už po dvou letech fešáckého „kriminálu“. Událost mimořádně zhoršila vztahy mezi Novým Zélandem a Francií. Veřejné mínění v celém světě bylo samozřejmě na straně Nového Zélandu.

Francie dodnes není v Oceánii (a v Polynésii obzvlášť) dobře zapsána. Jo, kdyby Vám někdo „za humny“ zkoušel nukleární arsenál, a to dokonce ve vzduchu, asi byste si ho také moc neoblíbili. Francouzi ovšem dnes brečí (konkrétní stesk jednoho cestovatele), že USA to dělaly v Mikronésii také (atoly Bikini, dnes Marshallovy ostrovy). Nemohou nějak pochopit, že to, co mohla dělat beztrestně vojenská supervelmoc v roce 1955, tedy v době nejhorší studené války, bude těžko někdo trpět málo významné mocnosti třetího řádu v roce 1985 (Rainbow Warrior) nebo dokonce v roce 1995 (další francouzské nukleární zkoušky v Pacifiku).

Na příkladu Rainbow Warrior je krásně vidět, že Nový Zéland je asi nejlepším příkladem země, která má ve světě veliký vliv, i když je to stát mnohem menší než Česko (měřeno počtem obyvatel). Mimo jiné je totiž Nový Zéland jakýmsi neoficiálním patronem všech závislých i nezávislých zemí celé Polynésie (snad s výjimkou Havaje), což je oblast o rozloze větší (měřeno mořskou rozlohou), než byla rozloha bývalého Sovětského svazu.  Velké množství Polynésanů z těchto ostrovů také na Novém Zélandu žije.

Dnes je Auckland multietnickým městem. Podle sčítání lidu z roku 2006 žilo v Aucklandu 56% bělochů, 19% Asiatů, 11% Maorů a 14% obyvatel pocházejících z jiných tichomořských ostrovů (zaokrouhleno). Oproti sčítání lidu z roku 2001 ubylo procentuelně bílých Novozélanďanů a naopak přibylo Asiatů. Ačkoliv Maoři tvoří jen 11% obyvatelstva, je Auckland městem s nejvyšším počtem polynéského obyvatelstva na světě. I díky přistěhovalcům.

V Aucklandu jsou dva významné přístavy a kotví tu spousty jachet. Registrovaných plavidel je v Aucklandu celkem 135,000, což je, přepočteno na počet obyvatel, nejvíce na světě. Proto se Aucklandu přezdívá „Město plachet“ (City of Sails). Nejznámější stavbou a symbolem města je beze sporu televizní věž Sky Tower, která měří 328 metrů a je nejvyšší stavbou jižní polokoule (nepočítáme-li kotvené stožáry).

V Aucklandu – deník

Když je něco hodně v pohodě, tak je to „v Aucklandu“. Alespoň se to tak u nás občas říká. Tak jsem do Aucklandu musel také zavítat. Měl jsem sem koneckonců koupenou letenku a i když jsem si pohrával s představou, že toto město úplně vynechám a budu rovnou z letiště stopovat směrem na jih (město je na sever od letiště), nakonec jsem sem přece jenom zajel. Svoje dojmy opět popíšu chronologicky, včetně letu. Mimo jiné už vím, co se skrývá za frází „mít podlomené zdraví“. Není to legrace, takže kromě předvánoční nálady se něco z mého momentálního psychického a fyzického stavu odráží i v této stati.

Středa 15.prosince 2010   Ráno jsem se probudil do jednoho z nejbrutálnějších dnů mého života

To jsem však zatím netušil. Sladká nevědomost! V 9:00 nás Peter, zaměstnanec hotelu Toni’s Guest House, odvezl objednanou dodávkou na letiště (mě, „mého“ Francouze, jednoho Angličana a jednoho Kiwiho). Netuše nic zlého, šel jsem ležérně k odbavení. Paní mi sdělila, že mě má na seznamu, ale že mám jen místo v letadle, nikoliv nárok na zavazadlo! Z elektronické letenky to v podstatě nešlo vyčíst. U mého jména byla sice poznámka „seats“, ale napadlo by Vás, že to znamená, že letíte bez batohu?

Letenku jsem kupoval na Fidži spolu s dalšími dvěma lety v říjnu (!) a agentka mi nic nesdělila. Podle mě to ani nevěděla, i když to asi vědět mohla a měla. Air New Zealand totiž zavedly od prosince 2010 (tedy dva měsíce poté, co jsem zakoupil letenku) čtyři třídy v letadle, přičemž ta nejlevnější je bez jídla a bez nároku na zavazadlo! (Čili klasická nízkorozpočtová letecká společnost, ovšem za značně nenízkorozpočtové ceny. Šetří se na všem, i na reprezentativnosti letušek. Dávno neplatí, že letuška = fotomodelka…) Letenku jsem tedy kupoval v říjnu a řekl bych, že mnohem větší vinu než agentka mají Air New Zealand!

Manažerka na letišti mi sdělila, že musím zaplatit 1,100 Kč a krosnu mohu poslat. Co jsem měl dělat, že? Tak jsem zaplatil (kartou). Ještě mi pak řekla (slušně a vybranou mluvou samozřejmě, jinak bych se asi neovládl), že změnu („upgrade“ na dražší letenku) jsem měl udělat 3 hodiny před odletem a stálo by mě to 2-3x méně. Nepomohla mi ani přímluva spolucestujícího Kiwiho od nás z hotelu. Teď už jsem poučen, že příští let do Austrálie musím upgradovat (také Air New Zealand)… Samotný tříhodinový  let pak proběhl bez problémů a bez jídla (dostal jsem jen kafe), což tedy bylo na mém lístku uvedeno („No meals“), ale myslel jsem, že je to chyba, když další tři lidi z hotelu, co letěli stejným spojem, to tam neměli.

Nebyla to chyba. Zatímco oni teplé jídlo dostali, my z nejlevnějších sedadel vzadu jsme dostali výběr kafe/čaj. Mám už něco nalétáno (letěl jsem po 47.), ale s něčím podobným jsem se nikdy nesetkal. Air New Zealand se pro mě tímto staly daleko nejhorší leteckou společností na světě a z mého pomyslného prvního místa žebříčku sesadily dosud neotřesitelně vedoucí španělskou Iberii (zatímco nejlepší společnost, kterou jsem kdy letěl, byla Lauda Air v roce 1999 na trase Vídeň – Bangkok, jenže Lauda pak zkrachoval).

Odbavení v Aucklandu proběhlo už hladce. Je to veliké letiště, takže se tam utvořila fronta mnoha set pasažérů, které ovšem velmi rychle odbavovalo asi patnáct příjemných úřednic a úředníků. Mě kontroloval chlap, který nechtěl vidět, kromě pasu samozřejmě, nic (ani peníze, ani návaznou letenku, která je oficiálně povinná). Ptal se mně sice, co dělám za práci (učitel), co vím o Novém Zélandu a tak, ale spíše to byla zdvořilostní konverzace a já na konverzaci neměl moc náladu, neboť mi bylo blbě. Pak tu ještě byl celník (no problem) a biosecurity.

Na Nový Zéland nesmíte dovážet žádné potraviny ani ohrozit přírodu jiným způsobem. Zavazadla se rentgenují, je lepší všechno přiznat předem, jinak byste mohli dostat obrovskou pokutu. Přiznal jsem jedinou potravinu, nescafe (prošlo bez problémů), ale čerstvé věci (salámy, sýry, ovoce apod.) rovnou zahoďte, nebo snězte dřív, než se k té biosecurity dostanete. Dále jsem přiznal, že mám stan a trekkingové boty. To je zajímá kvůli tomu, abyste nepřinesli do panenské novozélandské přírody na podrážkách svých bod nějakou biologickou hrozbu z jiného kontinentu.

Slečna zkoukla moje hladké umyté podrážky (však jsem je také na Tonze drhnul, vzorek je však po dvou letech chození prakticky neznatelný, takže už to ani trekkovky nejsou) a řekla OK, stan si ale vzali na deratizaci. Nevím, co s ním dělali, ale vrátili mi ho u okénka asi za 10-15 minut. Dřív jsem si myslel, že to přehánějí, ale poté, co se mi v Jižní Americe do stanu zakuklila nějaká nenápadná můra a vylíhla se o hezkých pár set kilometrů dál v jiném státě, si to už nemyslím.

Ocitnul jsem se na letišti. Vybral jsem peníze z bankomatu (zjistil jsem, že novozélandský dolar je docela vysoko a že australský dolar je už nepatrně silnější než americký!) a zeptal jsem se na bus na informacích. Nebylo mi nejlépe, všechno jsem měl jakoby v mlze, i když se mi nemotala hlava. Asi to bylo těmi antibiotiky. Bral jsem totiž antibiotika DALACIN preventivně proti možnému zánětu v „hnijící“ noze. Noha mi v minulých dnech hrozivě otekla, bral jsem i antihistaminikum a antialergikum Xyzal. Na Tonze jsem jeden den nemohl skoro chodit, ale dnes (15.12.) už šlo chodit v pohodě a otok skoro splasknul, zato se dostavil šílený průjem, což se mi ovšem stává při cestách často a nepřikládal jsem tomu váhu. Zde chci ještě poznamenat, že DALACIN je antibiotikum, které do mě v roce 2007 ládovali v nemocnici na Karláku, když jsem tam ležel s hrozivým otokem levé tváře (fotbalisté vědí…), a nic mi to neudělalo.

Jedno balení jsem tenkrát ušetřil a použil teď (ještě v záruce!), čímž jsem zřejmě málem spáchal neplánovanou sebevraždu. Dále již tedy bez vysvětlování: v nic moc stavu jsem se celkem v pohodě dostal z letiště autobusem Airbus, který jede do centra (23 kilometrů) každých 15 minut. Bus mě vyhodil asi 200 metrů od hostelu Auckland City YHA, kde jsem se ubytoval v dormitory pro šest osob za 22 NZD na hlavu a noc. Poté jsem zašel do města. Hned za rohem jsem se ocitnul v Asii – jedna asijská restaurace za druhou.

Všude okolo hlavně žlutí Asiaté (Thajci, Korejci, Číňané, Vietnamci, Japonci, Malajci) a dále Indové (například nezaměnitelní sikhové s turbany), Libanonci, Turci… Auckland je tedy opravdu kosmopolitní! 17:00: Jdu po třídě Queen Street směrem k moři, kde je veliký supermarket. Cíl je jasný – opatřit si jídlo, porozhlédnout se. Počet bělochů narůstá, takže v centru je nakonec poměr „Evropa“ (běloši) versus Asie 1:1. Nespěchám, motá se mi hlava, jdu pomalu, relativně v pohodě. 18:30–19:00: Nákup v supermarketu.

Je tu dráže než u nás, ale dá se to. Mají tu hrozně moc slev typu 2 za 5 (jedna bageta stojí 3.10 NZD, 2 bagety stojí 5 NZD). Velmi výhodné, ale spíše pro rodiny s několika hladovými krky. Jediné, co je o hodně dražší než u nás, je pečivo a chleba. 19:00–20:00: Pochod ve velmi nepříjemném stavu zpět na hotel. 20:00–20:45: Večeře, píšu deník. Další dávku DALACINU jsem si už nevzal, zbytek antibiotik (3 tablety) jsem zahodil. Je mi hrozně. 21:00: Jdu spát. Nic mě nebolí, drogy neberu (tedy kromě těch antibiotik), nemám halucinace ani sebevražedné sklony, ale mám strašný pocit. Brní mě levá ruka, hůře se mi dýchá a bojím se, že dostanu infarkt (což, soudě zpětně, je nesmysl, protože infarkt prý pekelně bolí).

Mám intenzivní pocit, že se se mnou děje něco hrozného a že buď v noci zemřu, nebo mě odvezou do nemocnice, kde mě možná zachrání a já to nikdy v životě nezaplatím. To jsou ale úvahy jakoby v oparu, smrt může přijít každou vteřinou…

Čtvrtek 16. prosince 2010

Přežil jsem noc! A co víc, je mi celkem dobře. Nadále tedy mažu framykoinem nohu, průjem trvá, ale DALACIN i Xyzal jsem vysadil. Po snídani se vydávám  do záruční opravy SONY. Poprchává (včera večer bylo ještě hezky, i když jsem to moc nevnímal…). Zde mi sdělili, že oprava autofokusu by stála 120 NZD. Foťák má sice „celosvětovou záruku“, ale jelikož byl koupen v srpnu na Tahiti (místo toho ukradeného), nevztahují se na něj zákony EU. Takže „na součástky“ je záruka 1 rok, ale „na práci“ jen 3 měsíce (a mě se rozbil po 3 měsících na Samoi, ale nejbližší opravna je právě v Aucklandu). Navíc by oprava pravděpodobně trvala 8 dní, a tak dlouho v Aucklandu zevlovat nechci.

Tak jsem to skrečoval. Budu se muset holt obejít bez autofokusu a fotit na manuál… Kousek od opravny se tyčí nevysoký sopečný pahorek Mount Eden (186 m.n.m.), nejvyšší hora Aucklandu.  Vylezl jsem nahoru. Bohužel byl drobný déšť, jinak by se jednalo o nádherný výhled! Z kopečku je vidět snad celý Auckland. Především je vidět downtown s věží a mrakodrapy, v dálce se v oparu chvěje Harbour Bridge. A přímo pod Vámi leží nehluboký kráter (jste na sopce!), který je ovšem zarostlý travou, takže to spíše vypadá jako umělý výtvor než hrozivý jícen.

Z kopce jsem viděl i areál Eden se stadionem (zdravím SKS!). Věřte nebo ne, Eden Park, rozkládající se pod kopcem, je největším novozélandským sportovním svatostánkem, který v současné době pojme 48,000 diváků. Stadion je přes 100 let starý, ale supermoderní, nedávno přebudovaný. Nehraje tu totiž SK Slavia Praha a nehraje se tu ani fotbal, nýbrž kriket a ragby. A jelikož nejdůležitější sportovní akcí v životě každého Kiwiho je mistrovství světa v ragby (World Cup), mají se Novozélanďané na co těšit.

Mistrovství světa se totiž koná jen jednou za čtyři roky (název i perioda jsou tedy stejné jako ve fotbale), přičemž poslední mistrovství světa v rugby bylo v roce 2007 ve Francii a v září 2011 bude World Cup hostit právě Nový Zéland. Nový Zéland je, podobně jako Anglie, Francie či Jižní Afrika, rugbyová velmoc. Proto byl Eden zrenovován právě pro tento účel. Na kopec určitě zajděte, protože ať jste jakéhokoliv fotbalového vyznání, je to hezká procházka.

Odpoledne už nepoprchávalo, ale rovnou lilo jako z konve. Na prohlížení pamětihodností to nebylo, takže jsem lítal po krámech a koupil jsem nakonec skoro vše, co jsem chtěl. Když jste dlouho na cestě, obnosíte hodně šatstva. V Oceánii jsem vystačil s pár tričky a dvěma kraťasy, ale v Aucklandu, přestože je prosinec, nepanuje vedro a není tu zrovna malebné počasí.

Tomu je potřeba přizpůsobit šatník. Koupil jsem si tedy dlouhé kalhoty („oteplovačky“), ponožky, větrovku (tu poslední mi ukradli na Tahiti), boty (měl jsem jen ty trekovky a trepky), košili… Recepční v hostelu mi poradil, kde jsou second handy. Až budete tedy chtít koupit nějaký levnější hadřík, jděte na Karangahape Road (jedna z hlavních ulic křižujících Queen Street). Je tu mraky malinkých butiků a sekáčů, našel jsem tu i jeden veliký asiatský obchod s levným zbožím. Nepočítejte ale, že všechno zboží je levné (ceník viz dole).

Z nákupů jsem měl velkou radost, protože jsem tak alespoň skvěle vyplnil čas, kdy bych jinak trčel kvůli dešti na hotelu. Večer se déšť na chvíli umoudřil, čehož jsem využil k pokusům vyfotit noční Auckland. Věž byla v mlze, její špička byla vidět během dne i večera střídavě. A co lidé v Aucklandu? Paráda! Ulicemi chodí samí mladí zdraví perspektivní lidé.

Všichni jsou milí. Přijdete do obchodu, prodavačka či prodavač se na Vás usměje, vy si nic nekoupíte a jdete, zase se na Vás usmějí a popřejí dobrý den… Sem by měli poslat některé české prodavačky na exkurzi J, ovšem neplacenou. Stejně se na Vás usmívají popeláři, uklízečky, recepční, pokladní v supermarketu, policisté, no prostě něco v českých podmínkách neuvěřitelného a nepředstavitelného. U nás se smějí asi jenom bankéři a politici, , protože jinak se lidé buď smát neumí, nebo se nemají čemu smát…

Večer píšu tuhle stať. Celý den mi bylo dobře, ale když jdu ve 23:45 jdu spát, opět se dostavují pocity ze včerejška, i když v oslabené formě. Už doufám, že neumřu, ale brní mě levá ruka a špatně se mi dýchá. Dobrou noc!

Pátek 17. prosince 2010

V noci jsem se probral živý ve tři hodiny a dělal jsem na kompu. Dokonalý noční klid… Ráno jsem vyrazil do ulic Aucklandu. Auckland je nádherné město, a ne že ne! I když skalní vyznavači trekkingu často nepovažují ani za nutné Auckland navštívit. Dělají chybu! Rozhodně je to nejkrásnější metropole Oceánie (neboť Auckland, a nikoliv provinční Wellington, je faktickou metropolí Nového Zélandu). Nebyl jsem tedy v Honolulu, ale vesnice typu Apia nebo Nuku’alofa se nemohou s Aucklandem porovnávat. Auckland je navíc po dlouhé době mojí první milionovou metropolí po La Pazu, který jsem navštívil v březnu 2010. Tak jsem si tu velikost a světovost užíval.

Auckland je, jak už jsem nastínil výše, multietnickým městem. Vyznavačům hnutí skinheads a jiných méně tolerantních názorů bych doporučil, aby se sem jeli podívat. Takhle totiž bude vypadat (co se týče etnik) Praha za nějakých 50-100 let. Češi, jak známo, postupně vymřou (neboť české ženy nikdy nebudou mít ze sobeckých důvodů více než 2.1 dítěte na jednu ženu, což je hranice prosté obnovy populace). Nahradí je Romové a Asiaté (jak ti z jižní a jihovýchodní Asie, tak muslimové), neboť tyto národy přežijí díky menšímu sobectví (mají mnoho dětí).

Mnoho Aucklanďanů také nemá Asiaty rádo. Kdo by se chtěl dívat, jak tu vyrůstá pokolení, které je za pár generací vytlačí na okraj společnosti jako minoritu, že? Jenže Asiaté jsou pracovití, cílevědomí, slušní, dynamičtí, skvělí obchodníci a jejich ženy navíc skvěle vypadají. Mimochodem, večer se u mě na pokoji objevilo 5 Korejců. Studují už 10 měsíců (!) angličtinu v Christchurchu na Jižním ostrově a sem vyrazili na výlet. Se svou lámanou angličtinou se cítím jako polobůh (jednooký mezi slepými), neboť ti lidé, s výjimkou Su, neumí prakticky vůbec anglicky.

Su je vzdělanější, byla v Praze a mluví lehce lépe než já, neboť se učila soukromě angličtinu už před odletem. Dozvěděl jsem se od ní například, že státní školství v Koreji je zdarma, ale na zoufalé úrovni a 90% studentů v Soulu si platí soukromé učitele, aby vůbec něco věděli. Vida, možnost! Asi vyrazím do Koreje a budu v balíku J. A s angličtinou jsou na tom hrozně, jenže angličtina je pro Korejce pekelně těžká. Korejci si také stěžují, že bílí Kiwis jsou rasisté.

Něco na tom bude, ale je pravda, že Korejci si svou totální neznalostí angličtiny (po 10 měsících pobytu, ale znáte to, oni se baví jenom mezi sebou a to je nenutí se učit) dost sami ztěžují situaci a zdá se mi, že hodně směšných situací si sami  připraví. Učte se anglicky! Jinak moc jednotlivé Asiaty od sebe nerozeznám, ale korejských turistů tu bude asi nejvíc.

A teď už něco o tom Aucklandu. Počasí bylo lepší než včera, nepršelo moc a odpoledne se dokonce ukázal i náznak něčeho žlutého, co připomínalo slunce. Procházel jsem pomalu s foťákem hlavní ulicí Queen Street, kde je strašně moc lidí a obchodů a slev teď před Vánocemi a kvanta turistů a Santa Clausů a tak. Jako u nás, akorát my máme Ježíška a Nesantu Klause J, i když plíživá amerikanizace společnosti postupuje i u nás dost úspěšně. Napral jsem se neuvěřitelným způsobem za 10 NZD ve fast food centru, kde kromě McDonald‘s a Burger Kinga mají etnické restaurace – čínskou, italskou, malajskou, francouzskou, indickou, jihoamerické saláty, tureckou…

Ulici lemují ve spodní části mrakodrapy a nad tím vším ční 328 metrů vysoká, krásná a elegantní Sky Tower, nejvyšší stavba jižní polokoule (včetně antény), jejíž vrchol byl ovšem polovinu dne v mracích. Na Queen Street se pořád něco děje a musíte být furt ve střehu. Fotil jsem tedy dost zběsile. Kromě architektury třeba krásné mladé hostesky organizace, bojující za práva zvířat nebo kluka z hnutí Hare Krišna, který mi cpal náboženskou literaturu. Řeknu Vám ale, že fotit portréty bez autofokusu je fotografický oříšek.

Naštěstí moje oběti (převážně ženského pohlaví) většinou trpělivě počkaly, než jsem nastavil vzdálenost a blesk a tak, pak se usmály a já to zmáčknul. Vrátil jsem se ale fotograficky asi o 15 let zpět, kdy jsem měl ruskou Smenu (pro mlaďase – nebyla digitální, tenkrát se fotilo na černobílý kinofilm) a dokonce i ruční expozimetr. Po jedné kolmé stěně běhali lidé upevnění na laně a zezdola je snímala kamera, točili asi reklamu.Vypadá to, že jdou, ale pak se třeba svatební pár odrazí do vzduchu, to se natočí a pak to vypadá, že se vznáší ze země.

Ani k tomu není moc potřeba počítačová animace. Další kráska z Greenpeace mě odchytla na ulici. Potěšil jsem ji informací, že vím, že Auckland je patrně nejznámějším městem na světě, které bude navždy s hnutím Greenpeace spojeno (viz odstavec o lodi Rainbow Warrior v historické části). Pak jsem si vyslechnul asi pětiminutový monolog v Kiwi English. Rozuměl jsem asi 80%. Nejdřív Bridget (tak se ta sympaťanda jmenovala) chtěla peníze pro svojí organizaci, pak slevila a chtěla, abych podepsal petici proti největší novozélandské společnosti, vyrábějící mléčné výrobky, neboť kupují z Indonésie mléko, které se vyrábí z krav, které krmí palmovým olejem, aby rychle rostly.

A kvůli výrobě toho oleje se kácí deštné pralesy, aby se tu mohly ty palmy vysadit a chudáci orangutani vymírají. To je pravda, neboť na Borneu jsem byl a viděl tristní zbytky pralesa, který se tam kdysi rozkládal. Tak jsem zase zaperlil znalostmi já, čímž bohužel naše slibná, třebaže téměř jednosměrná konverzace, skončila, bez jakéhokoliv náznaku úspěch z obou stran. Petici jsem nepodepsal a vetřel se tam její (jistě také velmi sympatický) kolega. Ještě jsem se slušně ztrapnil focením krásných holek v minisukních a se santovskými čepicemi na hlavě.

Jelikož jejich příteli se to nelíbilo, tak jsem při pohledu na jejich šatečky žvanil něco v tom smyslu, že u nás v Evropě je teď krutá zima. Namítly vesele, že ony o tom něco vědí, protože také u nich ve Švýcarsku mrzne až praští… Také jsem na Queens Street potkal „mého“ Francouze (čtyři roky kolem světa, 54 let), se kterým jsme si nezávisle souzeni už od Apie (Samoa) a který se po příletu ubytoval kus dál od centra. Zrovna šel po ulici a něco si povídal pro sebe. Nedivte se mu, cestuje čtyři roky sám a už mu z toho asi hrabe… “Potěšil mě“ informací, že mu je od Tongy taky blbě.

Nakonec nás možná otrávili v Nuku’alofě tamní kvalitní dešťovou vodou (jiná tu skoro není, protože Tongatapu je plochý atol, kde skoro nejsou potoky ani podpovrchová sladká voda, zato leje pořád jako z konve a dešťová voda se sbírá do zásobníků). Ta antibiotika tomu ale asi také moc nepomohla a podezřívám je, že místo zničení choroboplodných zárodků v mé noze zničily mojí střevní mikrofloru… Pak jsem došel k přístavu Waitemata Harbour. Panorama Aucklandu s věží směrem od přístavu je bomba. Zrovna odrážela velikánská plachetnice na moře s turisty z Chile na dvouhodinovou vyjížďku.

Ještě krátká instruktáž, a sotva vyjeli, začalo lít jak z konve. Prostě Auckland… Šel jsem tedy do Mekáče na internet a pak jsem ještě nakouknul pod věž Sky Tower, ale nahoru jsem nejel, bylo hnusně a výhled prý nic moc. Dneska jsem tedy toho moc neušel, ale viděl jsem toho moc a říkám Vám – pokud máte rádi krásná, čistá města, plná mrakodrapů a krásných mladých lidí (tahle země není pro starý, tedy alespoň v centru skoro staré lidi nevidno), jeďte do Aucklandu a budete v ouklendu.

Nehledejte tu ale starou architekturu, se ví… Dnes jsem se cítil docela dobře, i když se mi občas motá palice asi tak, jako když vyjdete z houpající se lodi na pevnou zem (jachtaři vědí, jachtaři znají). Jachet je v Aucklandu neúrekom… Rovněž noha mi hnije o něco méně a už neumírám. Jen zažívací potíže trvají…

Sobota 18. prosince 2010

Šel jsem spát ve 3:00. Kecal jsem s „lichou“ Korejkou Su o historii, ostatní zpárovaní Korejci pak dorazili také ve 3:00 z diskotéky. Vstal jsem v osm, Jsem slušný insomniac a nemůžu spát, půjdu si lehnout, až mi bude padesát, což už bude relativně brzy a do té doby musím ještě na tom světě něco stihnout. Než jsem se ale vyhrabal z hotelu, bylo poledne. Opět nádherný aucklandský den, který jsem si velmi užil.

Na náměstí Aotea poblíž Queen Street (u radnice) probíhá zrovna výstava slavného francouzského fotografa, která byla myslím i v Česku a já ji poprvé viděl v norském Oslu. Yann Arthus-Bertrand (narozen 1946) fotí výhradně z letadla nebo z jiných velkých výšek (rozhleden, mostů, hor apod.) a jeho fotky mají často neuvěřitelnou perspektivu. O jedné z jeho nejslavnějších fotografiií (Srdce z Voh), jsem psal v článku o Nové Kaledonii. Tato fotografie, již ovšem musíte pořídit z letadla, ne z kopců jako já (to pak nic neuvidíte), zdobí obálku jeho nejznámější fotografické knihy a zobrazuje mangrovový porost odlišné barvy na pobřeží Nové Kaledonie.

Jelikož se zrovna relativně vyčasilo, šel jsem navštívit věž Sky Tower. Cestou jsem minul jinou roztomilou atrakci, kdy vás za 40 NZD vystřelí do vzduchu tak 30-50 metrů vysoko ve velké sedačce pro tři osoby. Říkají tomu myslím bungy (ne bungee!). Pár nezbytných údajů: Věž Sky Tower je stále nejvyšší „volně stojící stavbou“ (free-standing structure) jižní polokoule. Tento nehezky znějící termín se používá pro všechny stavby kromě kotvených stožárů. Její celková výška včetně vysokánské antény je 328 metrů, čímž o 20 metrů převyšuje sydneyskou AMP Tower.

Za hezkého počasí (což je ovšem zřejmě v Aucklandu vzácností) je viditelnost do dálky až 82 kilometrů. Jelikož je totiž Auckland obklopen dvěma moři, znamená to, že ať foukne téměř z kterékoliv strany, vždy vane od oceánu a tím pádem jsou přeháňky a velká oblačnost téměř na denním pořádku. Stavba se stavěla 33 měsíců a byla otevřena teprve 3. srpna 1997, stála 85 milionů kiwidolarů, váží 20,000 tun (beton a ocel, váha jako 6,000 slonů) a měla by odolat zemětřesení o síle až 8.0 Richterovy škály. Uvnitř věže je vynikající informační centrum, které vás nakrmí haldou dalších údajů, jako že třeba dělníci při její stavbě spotřebovali 545,000 masových koláčů (meat pie) a vypili 1,245,000 šálků čaje.

Jelikož věž byla stavěna především jako nová dominanta a turistická atrakce, vše je naprosto vychytané, marketing je dokonalý. Výtahy jezdí rychlostí 18 kilometrů za hodinu a mají prosklenou podlahu, takže pod sebou vidíte bezednou výtahovou šachtu (záběr jak z katastrofického filmu), která je 186 metrů hluboká. Do této výše vás totiž výtah vyveze. Čtyři metry pod Vámi je bar, kde to s cenami není zase tak hrozné (kafe a džus stojí tuším 4 NZD, výhled od stolečků bomba). Čtyři metry nad Vámi je pak restaurace, která bude asi pěkně mastná.

Nebyl jsem vevnitř, protože na Zélandu to funguje tak: ne že vlezete do restaurace a sednete si kde vás napadne, ale počkáte vždy u vchodu, dokud vás obsluha neusadí. To se týká kdejaké špeluňky a ne jen nejdražších podniků jako u nás. Neplatí jen ve fast foodech. Takže jsem tam ani nepáchnul. Regulérní cenu vstupného na věž si nepamatuji, ale já bych platil 15 NZD. Jelikož jsem si ale připlatil 3 NZD, nechal jsem se vyvézt na druhou plošinu do výše 220 metrů. Výš už se fakt nedostanete, pokud nejste pan Tau a nemáte výcvik v chození po křídle letadla.

Venku je totiž šílený vichr. Rozdíl v ceně je malý, což mě zlákalo, ale připlácet se asi nevyplatí – jste jen o 40 metrů výše a výhled je horší než z první plošiny. Jednak je nahoře více mraků a pak tam nejsou prosklené podlahy, které jsou na prvním levelu. To stojíte na skle a koukáte 190 metrů kolmo přímo pod sebe. Věž je samozřejmě prosklená, jinak by vás neustále vanoucí vítr odfouknul až do Pacifiku, ale že je prosklená i zezdola, je bomba. To sklo má prý stejnou pevnost jako železobeton o stejné tloušťce, ale stejně vám připadá, že to praskne a Vy si nedobrovolně skočíte svůj poslední nebungee jumping… Fouká pořád a vrchol věže je vidět tak půl dne a půl dne ne.

Všude jsou skvělé popisky, dole v informačním centru je halda prospektů zdarma. Radím Vám: jděte sem co nejdříve po příletu, a to za slunného dne. Ideální je první den – z věže se rozhlédněte, jak je město zhruba situováno vzhledem k moři a pak se teprve  vydejte na průzkum Aucklandu. Já to musel, vzhledem k počasí, časově obrátit. Ve výšce 194 metrů (nad restaurací) je pak plošina pro pořádné psychopaty (pardon, odvážlivce), odkud můžete skočit bungee jumping. Cenu si nepamatuji přesně (asi 200 NZD ?), ale každopádně je dost vysoká.

Pokud jste se někdy dívali z Petřínské rozhledny kolmo dolů, která je vysoká 60 metrů, tak si to vynásobte třemi a pak skočte dolů. Říkají tomu sky jump. Já to kdysi skočil z 54 metrů (tenkrát nejvyšší v ČR, na Slapech z jeřábu), ale tohle je jak skočit z letadla, akorát z gumou na noze. Vzhledem ke špatným povětrnostním podmínkám nikdo dolů zrovna neskákal. Viděl jsem jen video nějakých Indů, kteří si zaplatili (asi za 130 NZD – ceny bez záruky) sky walk – chodíte po ocelové konstrukci venku za sklem s instruktorem, který vás natočí na video.

Máte na sobě postroj a pod sebou hloubku, dolů neskáčete. Jinak výhled z věže je parádní, ale občas jsem musel vychytat díru v mraku, aby bylo něco vidět a rychle fotit. Hlavně mrakodrapy, přístav, jachty a v dálce ramínko na šaty alias most Harbour Bridge. Sky Tower je pro centrum Aucklandu natolik zásadní stavbou, že bez ní (před rokem 1997) musel vypadat Auckland úplně tuctově. Večer je pak věž geniálně nasvícená a ještě k tomu bliká. Až sem pojedete, srovnejte si to s žižkovským betonovým vysílačem, „triumfem“ komunistické futuristické architektury, který naopak Prahu řádně zhyzdil…

Pár poznámek o cenách a placení. Skoro všude jsou trojí ceny: dospělý, dítě a studenti/backpackers. To je prostě paráda! Dřív měli slevy jen studenti nebo mladí lidé do 26 let. Ti měli nárok bydlet v tzv. youth hostelech, když si koupili průkazku na celý rok. Nejčastější hostely jsou YHA, jsou však i jiné organizace. Velmi brzy ovšem na Zélandu a v Austrálii zjistili, že po světě pobíhá mraky zoufalců jako jsem já, kdo už moc nestuduje, mládí v tahu a přitom nemá prachy a chce cestovat.

Tak mladí i starší chudší cestovatelé byli překřtěni na backpackery a vejde se sem mladá osmnáctiletá středoškolačka i sedmdesátiletý důchodce na cestě kolem světa (divili byste se, kolik starších lidí tu cestuje, ne jako u nás, kdy důchodci čekají doma na smrt). Hostelům už se neříká youth hostely, ale jen hostely, jen ta zkratka YHA (Youth Hostel Association) je už zažitá. Tady v hostelu je tak 80 % obyvatel do 30 let, ale je tu hodně starších lidí a přibývá jich. Backpacker je pak v praxi každý, kdo má na zádech bágl nebo ten, kdo se právě může prokázat průkazkou YHA či jiného hostelu, protože nikdo jiný než backpackers v hostelech nebydlí.

Mě třeba dal slevu na bus z letiště pro backpackers chlápek, prodávající lístky,  na letišti sám od sebe – prostě viděl týpka, co se vyhrnul z letištní haly z krosnou na zádech. V hostelech může bydlet kdokoli i bez kartičky, ale pak ho to stojí o něco víc (22 versus 25 NZD třeba u mě na pokoji). Kartička platí rok, fotku netřeba. Opíší si z pasu vaše jméno, příjmení, datum narození, národnost, vy to podepíšete a kartička platí přesně rok od dne vydání. Lze si jí zařídit v kterémkoli hostelu YHA na světě. Já ji mám z Nouméa v Nové Kaledonii.

Cenu si nepamatuju, ale vrátí se vám to už po pár dnech pobytu v hostelu, je to spíš evidence než že by na tom zbohatli. Hostel YHA je ve světě několik tisíc. Já spal v Sao Paulu, Nouméa a v Aucklandu. Všechno jsou to na místní poměry nejlevnější noclehárny pro baťůžkáře, s perfektní infrastrukturou. Někdo nemá tyhle veleubytovny (náš hostel má 7 pater) rád, já však ano. Potkáte tu totiž samé šílence jako jste Vy, vyzvíte od nich co a jak, je tu nástěnka s informacemi, kuchyňka, televize, prádelna, parkoviště atd atd.

Navíc YHA vydává skvělé mapy zdarma, takže třeba automapu Nového Zélandu na stopování jsem nekupoval – mám ji z hotelu a jsou v ní uvedeny všechny další hotely YHA na Zélandu včetně cen nejlevnějšího ubytování (dormitory). Systém je dokonalý. Kdo má ale rád tiché soukromí někde v ústraní, nechť si vybere lepší místo, protože to tu žije, i když: hostely YHA mají po celém světě jednotná pravidla, je to něco jako McDonald’s. Díky tomu jsou podmínky všude na světě srovnatelné. Já dřív v těchhle hostelech nespal, protože v levných zemích nejsou nebo jsou drahé, ale v dražších zemích je to nejlevnější ubytování, cenově už i nám docela dostupné.

A teď jak se na Zélandu platí: platební kartou skoro všechno a všude. Místní si třeba kupují noviny, zmrzlinu, lístek na autobus ve městě – minimální položky – a všechno platí kartou. Je to rychlé, levné a nestojí pořád fronty před bankomaty jako pitomci… Akorát to trochu zdržuje třeba fronty v supermarketech. V obchoďácích jsou dokonce kartové samoobsluhy – vezmete si kartu, projedete zboží čárovým kódem, vložíte kartu, namačkáte si sami PIN a je to. Takových čteček je tam třeba deset, obchod ušetří, protože místo 10 prodavaček jsou tam dvě, které pobíhají okolo a tupcům jako já vysvětlují, jak se s tím zachází.

Bohužel moje VISA Elektron karta není zrovna platinová a některé obchody (a bankomaty) ji berou a některé ne. Většinou ta karta neproleze systémem. Takže doporučuji si vzít 2 karty, jednu VISA (ale ne tu nejlevnější jako mám já) a jednu nějakou jinou, vybrat si pár drobáků z bankomatu a jinak platit kartou. Pokud máte valuty, je v Aucklandu milion směnáren, které mění dolary americké, australské, kanadské, eura, libry a řadu dalších měn především z Asie (české koruny jsem neviděl, ale kdybych se zeptal, kdo ví?)

Nechci dalšími informacemi moc přeplnit další články, ale myslím, že praktické info alespoň u tohoto prvního o Aucklandu je užitečné, protože já taky bombardoval známé dotazy, než jsem sem přijel a zjistil, že tu vše „upgradovali navyšší level“ už kdysi dávno a my jsme 100 let za opicemi. Shrnuto a podtrženo: Auckland je něco mezi Amerikou a Asií, naší starou dobrou ospalou Evropu to moc nepřipomíná a pro nás je to tak trochu město z budoucnosti. Všechno tu funguje, všechno je „very easy“.  Docela uvažuji o tom, že se sem někdy v budoucnosti přestěhuji na trvalo, naučím se anglicky, budu tu učit za mraky peněz a smát se českému „reformovanému“ školství.

Navíc je tu fajn, mluví se tu anglicky a přitom i spoustu místních Asiatů nemluví zrovna brilantně, takže místní mají víc trpělivosti při konverzaci, ne jako když přijedete do Anglie… Myslím, že takovýmto způsobem bych se anglicky naučil raz dva, ale  nesměl bych se stýkat s Čechy, aby mě to nutilo se učit. Čechy jsem tu zatím žádné nepotkal, asi někde doma slaví pohanské svátky slunovratu (pardon, “křesťanské“ Vánoce).

Po této „vyčerpávající“ návštěvě věže jsem zašel opět do stejného Food Centra jako včera, kde jsem tentokrát poobědval malajské restauraci. Opět za10 NZD a opět stylem rýže a nudle + tři masové „přílohy“. Trochu menší porce než včera, ale chutnalo mi to víc, něco mezi indonéskou a arabskou kuchyní. Pak začalo lejt jak z konve, takže McDonald’s (internet zdarma) a honem na hotel.

Neděle 19. prosince 2010

Měl jsem včera kliku s tou věží, protože dnes lilo celý den. Prý bylo v Aucklandu poslední dobou pořád hezky, jenže pak jsem přijel já a pořád leje. Strávil jsem tedy většinu dne pospáváním a u internetu v Mekáči a byl jsem nakoupit. Korejci zatím odjeli do Coromandelu (počasí moc nevychytali) a přijela moc sympatická německá rodina ze Stuttgartu. Dcera tu studuje a zbytek se za ní přijel podívat. Němci měli štěstí, že se sem dostali, protože celá Evropa zapadla sněhem a letiště v Německu a Británii zrušila většinu letů.

V aucklandských obchodech  zatím zuří cenová válka. Mají neuvěřitelně výhodné předvánoční slevy a kdybych jel odsud domů, obléknul bych se tu do značkového oblečení od hlavy až k patě, koupil bych pár párů běžeckých bot a celou fotovýbavu. A abych nezapomněl – navštívil jsem další etnickou restauraci ve Food Centru, tentokrát indickou. Dal jsem se bombastické „beef Madras“, i když mě zarazilo, že Indové nabízejí hovězí. To už je asi ta globalizace, zvláště když hned vedle je stánek McDonalds.

Pondělí 20. prosince 2010   Poslední celý den v Aucklandu.

A první den, kdy bylo sice pořád zataženo, ale nepršelo. Šel jsem pěšky až k mostu Harbour Bridge. Ten začíná asi dva kilometry od centra a spojuje střed města se severním předměstím. Trochu přípomíná podobný most v Sydney. Musím ale říct, že most se mi zase tak moc nelíbil a hlavně na něj nemají chodci přístup, neboť přes něj vede dálnice. Zajímavější je spíše obrovská  marina, která se rozkládá mezi mostem a středem města. Jachet je tu obrovské množství a není problém tu jachtu koupit.

Na nástěnce s inzeráty byly jachty v cenách od 100,000 do 5.5 milionu NZD. Také jsou tu doky, opravny motorů apod. Pak jsem se chtěl zase naobědvat v indické restauraci, ale cestou jsem narazil na stánek s japonskou kuchyní sushi. Dal jsem si pár kousků. Nebylo toho mnoho, ale bylo to výborné a k tomu jsem dostal něco jako sójovku, hůlky a pálivou omáčku wasabi. Mňam! Do Aucklandu byste mohli jet jen kvůli ochutnávání cizích kuchyní, to je prostě paráda. A to jsem už nestihl navštívit žádnou tureckou, thajskou nebo třeba korejskou restauraci. Zbytek dne jsem strávil na hotelu psaním článku a u internetu v McDonaldu.

Zítra se pak už konečně chystám vyjet vlakem za město a stopovat směr Rotorua. Předpověď počasí je dobrá. Zdravotní problémy (hnijící noha, průjem, motající se hlava) sice přetrvávají, ale je to mnohem lepší a dá se s tím žít. Na trekking to ale zatím nevypadá. Více se dozvíte, ale možná také nedozvíte, v příštím článku. Toto totiž možná bude na dlouhou dobu poslední obsáhlý článek. Chystám se dále stopovat, takže články buď nebudou vůbec a napíšu je až po návratu domů,  nebo možná budu psát jen krátké zprávy z cest. Uvidíme. A abych nezapomněl – veselé Vánoce J.

Auckland – praktické informace

orientační kurs v prosinci 2010: 1 novozélandský dolar (NZD) = 15 Kč

Doprava do Aucklandu: Nuku’alofa (Tonga) → Auckland: Air New Zealand, 2.5 hodiny letu nejhorší leteckou společností světa (viz výše). Z letiště nejezdí do centra (23 km) normální linka, ale „nenormální“ Airbus, což je docela luxusní bus s pár sedadly a lavicemi na kufry a batohy. Jedna jízda do centra stojí 16 NZD (14 NZD studenti/backpackers). Koupil jsem si zpáteční lístek za 20 NZD.

Normální zpáteční stojí 23 NZD. Prodavač mě ale viděl s krosnou a nabídl „backpacker“ za 21 NZD (stejná cena jako pro studenty, heč!). Platil jsem ale bankovkou 50 NZD a prodavač neměl drobáky, tak mi to dal za 20 NZD. Proč jsem kupoval zpáteční, když letím do Austrálie z Christchurchu? Protože mi to přišlo jako levné řešení mého autostopařského problému – dostat se z centra. Pět kilometrů od letiště je dálnice směr jih. Nakonec jsem ale lístek střelil jednomu Korejci a pojedu z Aucklandu vlakem.

Doprava v Aucklandu: Chodil jsem všude v centru pěšky, okrajové části města jsem nenavštívil. Jinak tu jezdí jen autobusy. Tramvaj jsem nezahlédnul, metro tu neexistuje. V centru je vlakové nádraží Britomart, odkud jezdí vlaky až do Wellingtonu, hlavně však na aucklandské předměstí (jako u nás panťáky třeba do Kolína).

Ubytování: Auckland City YHA, 22 NZD v dormitory pro 6 osob, s kartičkou YHA (mám z Nové Kaledonie), jinak bez kartičky 25 NZD. Veliký sedmipatrový dům v centru s veškerým komfortem, hned vedle hlavní dopravní tepny Queen Street. Kuchyně jako kráva, lednice, nádobí, mikrovlnka, televize, DVD. V hotelu je drahý internet (4 NZD/hodina pevný, wifi 10 NZD na den).

   Jídlo: Supemarket – nejlevnější možné položky: bageta 1.5 NZD (2 za 3 NZD), šunkový salám 300 gramů 2.50 NZD (2 za 5), nudlová polévka yum yum 0.60 NZD (nejlevnější ze všech, jinak mají obrovskou spoustu  „neznámých“ druhů za cca 0.90 – 1.50 NZD), chleba (toastový, krájený, 600 gramů) 1.90 – 4.50 NZD, nechutně hnusná pomerančová marmeláda (500 gramů, slazeno glukózou) 3.69 NZD, plátkový sýr (12 plátků, 250 gramů) 2.99 NZD.

Všude je velká spousta asijských restaurací, fastfoodů a bister, ceny tak od 7 NZD nahoru. Čínská restaurace (Food Centrum – fast food typu McDonald’s) – 10 NZD za takovou horu skvělého jídla, že jsem málem prasknul, to samé (cena i systém) malajská restaurace a indická restaurace (12.50 i s kolou a plackou chleba – menu).  Japonský stánek se sushi -7 malých kousků stálo 6 NZD. Nebylo toho mnoho, ale najedl jsem a bylo to výborné! Všechny asijské restaurace, které jsem navštívil, byly skvělé, ale nejvíc mi chutnalo v té indické. Klasické levné restaurace, kde sedíte a obsluha vám nosí jídlo, vyjdou tak od 15 NZD nahoru, o těch superdrahých raději ani neuvažovat…

Levné oblečení, boty a spol. v second handu a levných asijských obchodech: košile 6 NZD, kalhoty oteplovací (jen pro Nový Zéland) 20 NZD, ponožky 3 páry 6 NZD, batůžek 19 NZD. Zkušenost – lepší odřené věci, boty či batoh ze sekáče, než nová „kvalita“ z asijských krámů. Kvalita jako u nás ve vietnamské tržnici či spíše horší, ceny tak 2-3x vyšší než u nás. No nekupte to! Boty od Korejců (z krámu, ne od spolubydlících) vydržely v nezměněném stavu asi 2 hodiny, pak jsem je úspěšně reklamoval. Stály 29 NZ. Nové boty jsem si pak koupil v regulérním obchoďáku  za 30 NZD. Obchod se jmenuje The Warehouse, je to ten samý, kde je i Food Centrum a je situován na konci Queen Street poblíž přístavu.

Prodávají tam všechno podezřele levné, ale je to v obchoďáku „neasijského“ typu, něco jako taková levná Kotva. Tohle všechno jsem zjistil vyptáváním se u kluků v recepci v hotelu, protože jinak bych bloudil po obchodech v Aucklandu ještě teď nebo bych jinde platil 5x tolik za značkové zboží. Hned kousek od hotelu, na rohu Queen Street a City Road, je asijský sekáč, kde mají například batohy a kufry. Spíše to tu tedy vypadá jako v zastavárně, ale zboží asi kradené nebude, protože některé batohy dokonce mají na sobě ještě napsaná jména původních majitelů. Spíše to tu cestovatelé za pár šupů dají do frcu. Koupil jsem si tu malý batůžek a košili, oblečení tu ale jinak moc nemají. K dostání jsou tu i levné adaptéry a rozdvojky (zdejší elektrické kolíky jsou stejné jako v celé Oceánii s výjimkou Francouzské Polynésie a Velikonočního ostrova – dva šikmé ploché kolíky), jízdní kola a další legrácky.

Vstupy: Sky Tower – 18 NZD (vstupné na obě plošiny, sleva pro backpackery), výhodnější je za 15 NZD jen na první plošinu (lepší volba, cena též pro backpackers).

Různé: Nejlevnější internet 1-2 NZD na hodinu! Vše na Queens Street. Jeden dolar je nenormální, zaváděcí cena v přehlédnutelném krámku, 1.5 NZD jsem viděl asi 2x. Nevyužil jsem, neboť u MacDonald’s je wifi síť zdarma (také WC zdarma) a nikdo mě odsud nevyrazil, i když jsem nekonzumoval. Kousek od Donalda jsem pak chytil internet i na ulici. Pohled 0.50-1 NZD. Lékařské potřeby jsou neuvěřitelně  drahé. Léky jsem nekupoval, ale kousek gázy stál v lékárně 8 NZD, 8 ks pěnových obyčejných špuntů do uší taktéž 8 NZD.