Ráno nás vzbudí zvuk, něčeho co si neúnavně hraje s naší taškou s odpadem ze včerejší večeře, kterou jsme prozíravě přes noc nechali dál od stanu, aby se nám do něj nic nedobývalo. Nejdřív nás napadne, že je to určitě medvěd, pak pes, ale je to jenom drobný pták, který s naší aktivitou okamžitě odletí. Tahle noc nám neprospěla. Očka jsme zamhouřili jenom tak pro diváky. Nepřidal tomu ani skřehotající pták, který vydával takové hlasité a nepravidelné zvuky, že by i Šípková Růženka potřebovala další trn.

Stádo polodivokých koní

Pomalu balíme a snídáme, když v tom přiběhne stádo polodivokých koní. Jistojistě si to míří k nám. Přesně řečeno k ucpanému lavoru, do kterého neustále teče voda z kapajícího kohoutku. Asi sem chodí často, ale nás tu nečekali a lekli se jak oni tak my. Chvíli se ostýchavě zdržují  opodál
u rozpadlého statku a nakonec utečou po cestě zpět kamsi za hřbitov. Krásná podívaná. Balíme stan
a uvolňujeme u lavoru místo.

Jdeme po cestě zpět na náves. Vesnička ještě spí a kromě prťavého a chundelatého štěněte uprostřed příjezdové cesty do vesničky a psa stojícího na zadních pijícího z kohoutku vodu nepotkáme živáčka. Bude štěstí, jestli někdo vůbec pojede takhle brzo ráno.  Smíříme se však s tím, že cestu dolů půjdeme po svých. Ani nám to nevadí, je opravdu krásné počasí bez jediného mráčku a výhled do dalekého údolí nás hladí na duši.

V dálce slyšíme auto

Štěstí nám však přeje. V dálce slyšíme auto. Zastaví nám dva důchodci, kteří mají auto plné bylinek zakonzervovaných na všechny možné způsoby. Jeden je trochu ochotnější než druhý a přesvědčuje toho druhého, že když ty bylinky dají do kufru, přece jenom se vejdeme. My samozřejmě souhlasíme a rychle jim pomáháme s bylinkami do kufru. Jen tak tak se i s našimi krosnami nasoukáme na zadní sedačku. Cesta dolů by nás zdržela, proto jsme rádi, že nás vezou.

Zjistíme, že oba dva hrají bridge a žijí ve Skopje a to oni včera večer chodili po louce. Prý sbírali Cantarion. Nic moc nám nerozumí, ale jeden z nich se chytá trochu anglicky. Vyprávíme jim o našem treku v horách a nočním přespání u hřbitova. Prý kdybychom je potkali včera, mohli jsme u nich přespat a tu mapu hor by nám taky dali. Jsou nadšení. Dovezou nás na Božkov most, fotíme se s nimi
a vyměňujeme maily. Dostáváme tři svazečky zázračných bylinek Cantarion, které se podobají Třezalce. Po příjezdu zjistíme, že Cantarion je opravdu třezalka.

Cesta do Debaru

Zamáváme jim a pokračujeme opačným směrem do Debaru. Po cestě stopujeme, ale zatím se nám moc nedaří. Najednou projede auto, které váhavě přibrzdí a nakonec k nám začne couvat. Je to Američanka July, která moc neví, kde je. My dva experti to zrovna víme úplně přesně a tak jí ochotně ukazujeme naší mapu.     Veze nás do Debaru. Prý pracuje na americkém velvyslanectví ve Skopje a její rodina odletěla do Londýna. Tam se jí nechtělo a tak vyrazila s půjčeným autem do Albánie k moři. Jedeme s ní až do Debaru, kde nás vyhodí před lákavě vypadající cukrárnou.

Debar je chaotické a poměrně nevzhledné město, kterému dominuje pár raket. Pro představu má 14 561 obyvatel, z nichž tvoří tři čtvrtiny Albánci. V cukrárně si dáváme šťavnaté zákusky a kafe. Rádi bychom do Debarského jezera. Jedná se o uměle vytvořenou nádrž přehrazující řeku Black Drim (alb. Drini i ZI – „the black deer“), která se vlévá do Strugy. Nepodařilo se nám najít schůdnou cestu, proto pokračujeme dál do Ohridu.

Pokračování do Strugy

Pokračujeme po hlavní silnici směrem do Strugy. Čím dál na okraj města se dostáváme, tím více budov je ve výstavbě. Zastavíme ve stínu stromu před skladem obilí a zkoušíme stopovat. Nedaří se a po nějaké době si všimneme dvou rotvajlerů naproti přes silnici, jak na nás civí a vodítko je našponované jenom na nějaké tyčce trčící ze země, která se podezřele naklání.

Moc neváháme a zvedáme krosny. Jenom ledabyle zamáváme na kolemjdoucí auto. Zákon zvednuté krosny opět zafunguje a auto nám hned zastaví. Jsou to dva Albánci bratři a dítě jednoho z nich, které sedí vepředu se spolujezdcem. I přes jazykovou bariéru se však dozvíme něco o rozdělení Jugoslávie, o soužití s Makedonci, o muslimech a dalších zajímavostech. Opravdu pohodoví a přátelští lidé, kteří uprostřed cesty zastaví a řidič všem koupí pitíčka. Jedinou skvrnku má však environmentální smýšlení. Jakmile dopijí, okamžitě prázdné obaly vyhazují z okna. Ještě nám ochotně otevírají naše, abychom si od odpadu také ulehčili. Matěj všechno rozpačitě nasouká do krosny, ale na další poučování si netroufáme. Necháme se vysadit ve městě Struga. Jeden  z bratrů nám ukazuje nejrychlejší cestu do centra. Přes jeho nevoli mu Matěj dává i nějaký peníz za cestu.

Vysadili nás u překvapivě průzračné říčky Crn Drim, podél níž jdeme až do centra. Říčka je sice průzračná, ale sem tam v ní plave nějaká ta pračka a další peprnosti. Místní omladina v centru města skáče z mostu do řeky a užívá si vodních radovánek.  Průzračná řeka a vedro k tomu přímo vybízí. Čím blíže Ohridskému jezeru jsme, tím více se město mění v jakési přímořské letovisko, ale je takové chaotické. Konečně dojdeme až k „moři“.

Ohridské jezero a cesta do Ohridu

Ohrid takové malé sladkovodní moře. Se svou rozlohou 363 km² hloubkou  až do 300 m se Ohridské jezero řadí mezi jedno z největších krasových jezer na světě a mezi nejhlubší jezera na Balkáně. Jeho část přesahuje hranice do Albánie. Voda do něj přitéká podzemními vodami z Prespanského jezera (vzdušnou čarou přes hory se nachází 10 km na jihovýchod a 160 m výše než Ohridské jezero).

V Ohridském jezeře žijí dokonce i druhy pstruhů (letnica a belvica),  které nenajdete nikde jinde na světě. Místní jim neřeknou jinak než ohridská pastrmka, opravdová lahůdka na talíři. To si posléze ověřujeme v jedné z hospůdek u pláže, kde nás opět nezklame dokonalý servis. Ještě nevíme, že nám přinesou jednu z nejlepších ryb, co jsme kdy ochutnali.

Po obědě jdeme podél břehu směrem k Ohridu. Míjíme různé kempy a hospůdky. U jednoho takového kempu se vykoupeme a na nějakou chvilku usínáme.

Po delším odpočinku míříme do Ohridu. Měli bychom se dostat na hlavní tah ze Strugy do Ohridu, ale nakonec to není třeba. Po pár metrech narazíme na autobusovou zastávku. Čeká zde paní, že prý někdy teď pojede autobus. Měla pravdu a za chvíli už jedeme v přeplněném autobuse, který staví snad za každým rohem. Z minulého autobusu jsme si mysleli, že zaplatíme až při výstupu. Jakmile se autobus rozjel, tak nám trochu nepříjemný řidič nevybíravě naznačuje, že chce peníze hned. Na druhou stranu za jízdy dokáže počítat peníze a jakžtakž se udržet na silnici. Cesta je dost nepohodlná a každou chvíli se někomu vyhýbáme.

Do víru města Ohrid

Za chvilku dorazíme do centra Ohridu. Vystupujeme nedaleko tržiště na ulici Makedonski Prosvetiteli. O ubytování tady není nouze. Ptáme se hned v jednom soukromém penzionu u zastávky. Je to trochu drahé a navíc bychom zítra museli vyklidit pokoj do 9 hodin. Nevadí, jdeme na trh. Oceníme obzvláště meruňky, které mají zrovna sezónu.

Zastaví nás pán, který nám celkem sympaticky a nenásilně nabízí penzion k ubytování. Přesvědčí nás a zanedlouho s ním jdeme do penzionu Vila centar v ulici Boulevar Makedonski Prosvetiteli nedaleko hasičárny. Poměr cena a kvalita nám vyhovuje. Navíc pan domácí je fajn. Rozumíme si s ním vesměs česky a vypráví nám různé zajímavosti.

Dlouho neleníme a vydáváme se do víru města. Namíříme si to na promenádu k Ohridskému jezeru. Jako bychom se teleportovali do Chorvatska. Je tady všude plno lidí a nespočet turistických obchodů nabízející vše, co známe z přímořských promenád v Chorvatsku. Zítra si půjčíme skútr a projedeme si okolí. Na infocentru nás nasměrují do půjčovny trochu mimo hlavní turistickou ulici. Prodavač nám s drobným úsměvem povídá, že bohužel již mají všechna vozidla obsazená, ale je na něm opravdu vidět, jakou radost má z kvetoucího byznysu. Rozloučíme se slovy to je super pro Vás a domluvíme si skútr trochu dražší na turistické promenádě v ulici Klimenta Ohridského. Bohužel pán, co nám to původně nabízel, už tam není a tak půjčení skútr komunikujeme zprostředkovaně se slečnou, která prodává šperky.

Cesta k St. Jovan Kaneo

Pokračujeme dále až ke břehu jezera. Vítr a vlny očesávající plážičku a skalnatý břeh linoucí se podél vodní hladiny. Vítr důkladně pročesávající naše vlasy a procházka po dřevěném molu podél skalnatých útesů směrem k St. Jovan Kaneo, kočka čekající na malé rybičky, vyvrhující vlny na oblázkovou plážičku vedle útesů.

Stoupáme od břehu úzkými pěšinkami. Před námi se otevře výhled, vystřižený jak z pohlednice, na zachovalý St. Jovan Kaneo. Za klášterem se rozprostírá celé Ohridské jezero od východního břehu se tyčí majestátní pohoří Galičica.

Vítr je opravdu silný. Pohrává si se zavěšenou kovovou lampou jako s papírovou hračkou.  Jdeme se podívat do útrob kláštera St. Jovan Kaneo. Nevšimneme si cedule ohledně vstupného. Jakmile vejdeme dovnitř, hned vybírají penízky. Vevnitř to není nic extra, ale máme dobrý pocit, že alespoň přispíváme na zachování tohoto skvostu u jezera.

Procházíme si i ostatní památky Ohridu a nejvíce nás zaujmou zbytky opevnění, ze kterých máme Ohrid a Ohridské jezero jako na dlani. Málem nás tam nepustili, protože jsme přišli těsně před zavíračkou, ale ochotný pan vrátný nám dává deset minut navíc a koupí si nás také několika českými slovíčky.

Cestou potkáme několik Čechů, dáme si pizzu a k Matějovo neskrývající  radosti stihneme i mistrovství Evropy ve fotbale a večer s majitelem ochutnáváme místní pálenku.