Dneska máme v plánu odpočinek, malou procházku po Mavrovu a maximálně nějaké to koupání. Po snídani jdeme do jeskyně Šarkova Dupka, na kterou jsme dostali tip od Čechů na Golem Korabu.

Prý je zavřená, ale nad železnými dveřmi  je otvor ve stropě, kterým je možné prolézt na druhou stranu.  Hned za dveřmi jsou jističe pro zapnutí světel. Přelezeme přes dveře. Oprášíme pár netopýrů a už si užíváme krásnou jeskyni plnou stalaktitů a stalagnitů. Kdyby tady byl nějaký průvodce, určitě bychom mu rádi nechali něco za vstup, ale ten si asi vzal na nějaký ten pátek volno. Benevolentně tady alespoň nechal díru ve stropě, aby neošidil turisty o zajímavou podívanou.

Mavrovo

Energie už máme dost na to, abychom po obědě  pokračovali dál na jih do Ohridu. Zastavíme se na pár místech v NP Mavrovo. Dáváme si výtečný oběd s výhledem na St. Nichollas church a jako dezert  nezapomeneme ani na místní salátek. Matěj poprvé ochutnává taratur – nastrouhaná okurka s česnekem zamíchaná v poctivém smetanovém jogurtu. Salát je celý posypaný nasekanými vlašskými ořechy a samozřejmě jako třešnička na dortu nechybí ani šťavnatá oliva. Taratur, to je láska na první sousto.

Nasazujeme krosny a jdeme vstříc dalšímu dobrodružství. Za několik málo minut nám zastaví mladý pár, který nás sveze do vesničky Mavrovi Anovi. V Mavrovi Anovi se dáme do řeči s místním, který čeká na bus do Debaru. Je opravdu ukecaný a chvíli si tak příjemně zkrátíme.

Bus skutečně přijel. Nový známý nám dohodne zastávku u Bigorsky Monastery. Zaplatíme nějaký ten drobák za cestu a svezeme se až k odbočce ke klášteru. Odbočka je na silnici směrem do Debaru před vesničkou Rostuša. Vystupuje s námi i několik místních. Vyšlápneme si kopeček nahoru a už vstupujeme do komplexu, který nás mile překvapí. Všechno je tu udržované a zrekonstruované. Vítá nás mnich, který nám nabízí čaj. Panuje tu příjemná atmosféra. Ze dvorku vidíme na protější svah údolí, kde jako maják na moři trčí další muslimská „raketa“.

Bigorsky monastery

Klášter Bigorsky monastery stojí už od roku 1020. Samozřejmě ne vždy tak úplně v celku. Osmané ho v 16. století pocuchali k nerozeznání. Znovuobnovený byl až v roce 1743. Na začátku 19. století došlo k jeho rozšíření. Smůla se mu však lepila na paty a v roce 2009 přišla další pohroma v podobě velkého požáru, který zničil značnou část původního komplexu. V roce 2010 byl rekonstruovaný se snahou k maximalizaci podoby s původním komplexem. Jestli se to povedlo nebo ne, nevíme.

Tak i tak je to mírumilovné místo stvořené pro relaxaci, které je jemně zakomponované do skály. Mniši oblečení v tradičních róbách propůjčují danému místu klid a mír. Ptáme se, kde jsou ti dva, co nás včera vezli. Nakonec se s jedním z nich potkáváme a děkujeme za doporučení. Vypadal, že má radost ze shledání a my doufáme, že včerejší nedorozumění jsme si trochu vyžehlili.

Most Elen skok

Opouštíme Bigorsky monastery a pokračujeme k další památce – Most Elen skok. Pešky sejdeme dolů na silnici vedoucí na jih do Debaru. Po delší chvilce si stopneme tři rybáře, kteří jedou na lov ryb na Malou reku, přes kterou je postavený i Elen skok bridge. Hodně těsně se i s krosnami nasoukáme do malého auta, ale jsou velmi ochotní. Jeden z nich Evče dokonce vezme krosnu dopředu. Poprvé se setkáváme s pojmem Mavrovská pastrmka. Přemýšlíme, co by to tak mohlo být za rybu. Doporučují nám také vesničku Lazaropole. Prý je velmi ljubivá. Necháme se dovézt až k mostu Elen skok, kde je odpočívadlo. Zrovna tam mají piknik místní Makedonci a jeden mnich z kláštera.

Jde o velmi starý a úzký kamenný most, který se v oblouku tyčí přes říčku. Byl postavený už za vlády Osmanů. Koluje několik příběhů, proč byl vůbec postavený. Jeden z nich vypráví, že jej nechal postavit lovec na počest jelena, jehož kuráž předčila lovcovo očekávání. Lovec v těchto místech pronásledoval jelena, který už byl smrtelně zraněný, a když už sahal pro smrtící ránu, jelen přeskočil řeku a utekl na druhou stranu. Lovce to oslovilo tak, že na jeho počest nechal postavit most ve tvaru skoku jelena (elensky skok). Dříve propojoval několik vesniček v regionu Malá reka. Dnes už je však pouhou vzpomínkou na bohatou historii.

Zákon zvednuté krosny

Piknik místních skončil. Na odpočívadle po nich zbyly jenom odpadky. Chvíli tady posedíme také
a přemýšlíme, kam se vydáme dál. Rozhodneme se pro cestu do Lazaropole. Půl hodiny se snažíme někoho stopnout. Vůbec se nám nedaří. Nejezdí zde už tolik aut, a když už zastaví, tak nemají do Lazaropole cestu. Asi pojedeme dál na jih do Debaru.

Zákon zvednuté krosny okamžitě zafunguje. Zastaví dva Indové, kteří mají k autu připojenou malou kárku. Prý v autě místo nemají, ale ať skočíme na kárku. Jasně, že jedeme. Kárka je plná rezu a zbytků kovového nářadí. Na autě mají repráky, do kterých nám hrají příhodnou „indickou“ hudbu. Atmosféra je dokonána. Stoupáme serpentýnami do vesničky Lazaropole, která se nachází v sedle vrcholu Mount Bistra v nadmořské výšce 1 350 m. n. m. Jestli je kárka dobře připojená nebo ne raději vůbec neřešíme a kocháme se možná „trochu adrenalinovou“ jízdou a krásnými výhledy, které s přibývající výškou dostávají nový rozměr. Dojíždí nás auta, ze kterých na nás koukají trochu nevěřící řidiči. V té malé kárce, co se sotva drží, totiž není náklad, ale nějací dva lidé.

Lazaropole

Dojedeme do Lazaropole. Vysadí nás uprostřed návsi před obchodem. Rozloučíme se s milým párem, který zahajuje sběr železného šrotu. Matěj jde nakoupit něco na zub a s Evčou se baví místní rusky mluvící návštěvníci. Jsme tu moc na očích, proto vycházíme na průzkum vesničky.

Vesničce dominuje klášter pravoslavných, který je zavřený. Jsme vysoko v horách. V zimě to tady musí být dost kruté. Procházíme si vesničku a obdivujeme zdejší architekturu a zahrádkářskou tvořivost.   Vedle pečlivě opečovávaných zahrádek s několika téměř dokonalými vymoženostmi se zpravidla najdou zahrady a budovy úplně devastované, o které nikdo ani moc nestojí.

Vrátíme se do centra dění na náves, kde je hotel, sámoška a nekosená loučka, jejíž traviny pevně objímají vrak auta a telefonní budku, která je tady asi tak potřebná jako parník v poušti. Dorazil jeden Makedonec se psem, který přišel o práci a přijel na návštěvu za známými. Zkusíme se zeptat na cenu za noc v hotelu, který nám přijde úplně prázdný, proto nás 30 Euro za noc celkem rozesmálo. Jdeme si za vesnici najít nějaké místečko pro náš skromný hotel.

Líbí se nám u hřbitova, kde je i zdroj vody. Je to sice u cesty, ale nevypadá frekventovaně. Stavíme si stan a vaříme. Jako by se strhnul pytel s lidmi a už o nás ví celá vesnice. Přemýšlíme, že po tmě stan přesuneme, abychom potencionálním zlodějům zamotali hlavy, ale nevypadáme, že jsme před chvílí vykradli banku.

Směrem přes louku k vesničce zase vidíme dva lidi, jak něco pěkně dlouho sbírají nebo zkoumají, ale co netušíme. Začínají nás tu obtěžovat sršni, proto rychle zalézáme do stanu.

Jsme trochu paranoidní, že nás přes noc někdo vykrade. Přeci jenom už jsme blíž civilizaci. Spíš pro klid naší dušičky, než skutečný efekt, zavazujeme stan zevnitř. Proti zloději s nožem to moc nepomůže, ale žádné lepší řešení nás nějak nenapadá. Dobrou noc a sladké sny.