Vstaneme časně ráno do husté mlhy, skrz kterou není vidět ani vlastní nos, natož krok. Nasnídáme se a čekáme, jestli se roztrhá. Pomalu jo, ale žádná sláva. Na lehko vyrážíme na Golem Korab. Jdeme pomaloučku a doufáme, že než dojdeme na vrchol, mlha zmizí. Ta se však jen líně převaluje po kopcích ne a ne naše přání vyslyšet.

Na podruhé to vyšlo – Golem Korab pokořen

Golem Korab nám přes noc sice neutekl,  ale schovává se nám opravdu rafinovaně.  My si s ním však poradíme. Přecházíme přes potůček a rozlehlá sněhová pole. Chvílemi nevidíme vůbec nic. Je to jako procházka na konec světa.

Konečně jsme na vrcholu! Mlžná opona se před námi tu a tam otevře a my se zájmem sledujeme majestátní představení odehrávající se za ní. Mapa se nám rázem dokresluje. Co včera bylo domněnkou, dnes je skutečností. Byli jsme Golem Korabu téměř na dosah ruky. Kdybychom se vydali mírně na jihozápad, už jsme tady byli.  Terén však z naší pozice vypadal neschůdně. Obešli jsme proto celý masiv z východu, kde je cesta podstatně jednodušší.

Cesta dolů je okořeněná skluzem po sněhu. Dokonce potkáváme první turisty! Nepřekvapuje nás, že je to pětičlenná skupinka Čechů a Slováků. Povídáme si a vyměňujeme zážitky, kterých je opravdu hodně. Dávají nám pár zajímavých tipů.

Balíme stan a pokračujeme dolů do Střezimíře.  Cestou potkáme jednoho rodilého Američana, který zdolává nejvyšší vrcholy Balkánu a že zítra jde na Olymp. Asi první outdoorovej Američan, co jsme kdy potkali. Dneska si splní dvě mouchy jednou ranou.

Pohráváme si s myšlenkou, jestli s ním nepojedeme na Olymp také. Nápad ale rychle zavrhneme. S ubývající nadmořskou výškou přibývá stromů. Ani se nenadějeme a procházíme krásným hustým bukovým lesem podél potůčku až do Střezimíře. Je to jenom jakási horská chatka, kde je prý nutné se ohlásit při výstupu na Golem Korab. My to neudělali. Asi to nebude tak horké.

Přecházíme Štirovnici, ze které už je pořádná říčka vlévající se za rohem do Raduky. Čeká nás dlouhá cesta k rušnější silnici do Mavrovi Anovi, kde máme větší šanci na stop. Je to ta samá cesta, po které jsme šli i v Kosovu. Naděje na stop jsou mizivé. Projede pouze jedno auto. Než se vzpamatujeme, je pryč. Další varianta je, že by nás mohl svézt Američan, který má prázdné auto, ale asi to bude mít na dlouho.  Nezbývá nám nic jiného než šlapat po svých.

Klima

Zdejší klima je přívětivé pro bujnou vegetaci, která obklopuje kamenité břehy průzračné říčky. Toho náležitě využívají i rozličné druhy hmyzu a tak nás cestou provází pestrobarevní motýli a různí broučci. Opravdu úžasná podívaná. Bohužel co oči hladí, to nohy tíží. Cesta je nekonečná a ani změna bot neuleví od bolavých chodidel. Doufáme, že za každou zatáčkou už určitě bude ta rušnější silnice, ale objeví se jenom zatáčka další. Projdeme vesničkou Ničpur, kde je jenom jeden polorozbořený barák.

Konečně jsme na silnici R 1202 vedoucí do Mavrovi Anovi. Stopneme snad druhé auto, které kolem nás projede. Jsou to dva mniši, kteří jedou z kláštera Bigorsky monastery do Gostivaru. Matějovi se podaří jedno malé faux pas s  vírou (spletl si je s muslimama), ale berou to opravdu sportovně. Dokonce si z nás dělají srandu. Vyhodí nás v Mavrovi Anovi a ještě nám doporučují návštěvu jejich kláštera Bigorsky monastery.

Mavrovi Anovi je malá vesnička u Mavrovského jezera. Je tu hodně hospod a malé obchůdky. Kupujeme trochu předimenzované zásoby, ale pár dní v horách s člověkem udělá divy. Ne že by nám nezbylo jídlo, ale kdo dá přednost paštice před čerstvým ovocem a zeleninou po několikadenní túře v horách. Původně jsme sem jeli kvůli infocentru, které je však zavřené. Pokračujeme dál do vesničky Mavrovo.

Mavrovo

Dojdeme na hráz, kde je odbočka do vesničky Mavrovo a zkoušíme štěstí podruhé. Po nějaké době nám zastaví mladý Makedonec, který pracuje v Německu. Podle něj „Makedonia suks“, ale pro turisty, že je dobrá. Vyhazuje nás u drahého hotelu na okraji Mavrova. Je možné postavit stan na zahradě hotelu, ale na stan to je opravdu drahé a navíc se s námi baví tak nějak pohrdavě. Pokračujeme dál.  Vesnička Mavrovo je pěkně roztáhlá. Naše nohy simulují krok už jenom ze setrvačnosti. Všude jsou polo dostavené penziony, kde je jenom střecha. Asi tady někdo chtěl vydělat majlant na turistech, ale pozdě zjistil, že jich sem moc nejezdí. Je tu dokonce i několik lyžařských vleků. V zimě to tu třeba žije trochu víc.

Dojdeme až k zatopenému kostelíku St. Nichollas church postavený v roce 1850, ze kterého je vidět pouze špička. Kostel tady stál dlouho před tím, než byla postavená vodní nádrž Mavrovo. Voda ho tenkrát kompletně zaplavila, ale během sucha v posledních letech kostel částečně vykukuje z vodní hladiny. Do té doby to byl úplně obyčejný kostelík. Jakmile ho však zatopili a začal vyčuhovat nad hladinou, stala se z něj teprve atrakce. Není se ani čemu divit, je to celkem netradiční podívaná. Na břehu hned vedle něj stojí nový funkční.

Poptáme se na pokoje a ani nevíme na co, ale kývneme na první částku, co nám velmi sympatická paní nabídne. Nakonec se z toho vyklube celkem slušný apartmán v přízemí. Možná trochu dražší, ale co. Po dlouhé době si vychutnáváme teplou sprchu a za chvíli už si dopřáváme dalšího luxusu v podobě měkoučké postele a čistého povlečení.