Časně ráno přejíždíme taxíkem do Magareva na další trek národním parkem Pelister. Národní park Pelister se rozprostírá v pohoří Baba. Jedná se o nejstarší národní park v Makedonii, založený roku 1948. Cesta je zvláštní. Taxikář pořád něco vypráví a každou chvíli se nad svými slovy křižuje. Dozvíme se od něj, že známým ledovcovým jezerům Golemo a Malo ezero, místní říkají Pelisterský oči.

Legenda o Pelistrovi

Jezera jsou opředena další legendou o nešťastně zamilovaných sestrách do jakéhosi Pelistera. Matka jim lásku neschvalovala a za trest je poslala s kletbou do hor „Budete blízko sebe, ale nikdy se neuvidíte“ a zhrzené dívky v horách ronily slzy tak dlouho, dokud nevznikla tato skvostná jezera na úpatí svahu Pelister¹. Ve skutečnosti však jde o nejjižnější řádění ledovce z poslední doby ledové.

Vstříc hoře Pelister

Necháme se vysadit v Magarevu. To ještě nevíme, že nás čeká 6 km dlouhá cesta po silnici až k hotelu Molika, kam nás mohl taxikář klidně dovézt, ale přece nejsme žádný másla a nudný úsek po asfaltu přejdeme docela rychle. Mapa, kterou jsme sehnali, není mapa v pravém slova smyslu, ale spíše takový plánek. Dozvíme se z něj, která zvířátka kde žijí. Například medvědi jsou za každým rohem. Skutečnou vzdálenost a převýšení můžeme jen letmo odhadovat. V plánu máme horu Pelister, ledovcová jezera Golemo a Malo a sestup do vesničky Niže Polje, ze které se dopravíme zpět do Bitoly.

Za hotelem Molika silnice končí. Pokračujeme po cestičce vzhůru vstříc hoře Pelister. Cesta je značená, vypadá to, že s orientací problémy nebudou. Užíváme si cestu ve stínu borovic.  Vegetace je zde velmi bohatá. Nejcennějším druhem je Molika, borovice terciálního stáří dosahující výšky i 40 metrů[1]. Počasí krásně vyšlo a tak nějak se každý pohroužený do vlastních myšlenek kocháme krásnou přírodou. Pozdě zjistíme, že značka už nás nevede.

Krčíme se nad mapou

Před námi se otevře krásný výhled na Bitolu. Z plánku usuzujeme, že jsme došli na Jorgův Kámen. Nevadí, výhled je majestátní. Už se zase opakuje ten známý obraz. Krčíme se nad mapou a z buzoly určujeme ten správný směr. Zpátky nepůjdeme. Na Pelister jdeme přímo. Prodíráme se cestičkami pod stíny borovic. Porost je s přibývající výškou stále menší až zmizí úplně a nás obklopí nekonečné kamenné moře táhnoucí se po hřebeni vzhůru.

Jako kamzíci skáčeme po viklajících kamenech po hřebeni masivu. Cesta dostává úplně nový rozměr. Konečně se nám ukáže i Pelister a zanedlouho narazíme na značenou cestu vedoucí na Pelister po vrcholech Stiv a Ilinden.

Pelister (2 601 m.n.m.) je nejvyšší vrchol Pohoří Baba. Nelze si ho splést, jsou na něm nevzhledné vysílače, které kazí jinak nedotčený výhled na Prespanské jezero a kamsi za hranice Řecka. Lidí je tu o poznání více i vzhledem k tomu, že je víkend.

Cesta do Bitoly

Jdeme dolů kousek po cyklotrase. Sejdeme ze stezky k Malo ezero, kde je turistů o poznání méně. Pokračujeme k jezeru Golemo. Jezdí tu hodně cyklistů. U jezera Golemo je nám jasné, že tu nejsou náhodou. Koná se závod a hudba linoucí se z reproduktorů nám dává jasně najevo, že dnes bude zábava v plném proudu. Chvíli nasáváme zdejší atmostéru, ale je tu moc rušno a tak pokračujeme dál do údolí do vesničky Niže Polje. Po cestě potkáme organizátora celé akce u jezera a dva Francouze, kterým radíme, kudy k jezeru. Zdejší místopis už zvládáme na jedničku.

Dorazíme na silničku, kam jako na zavolanou taxík vyhazuje skupinku lidí. Neváháme a odvezeme se s ním zpátky do Bitoly. Odvozu brání snad jenom bača s ovcemi, které pomalu uvolňují místo na silničce.

V Bitole zaslouženě večeříme v restauraci Putnik nedaleko železniční stanice. Jde o trochu nóbl restauraci, kde se personál vehementně připravuje na večerní soukromou oslavu. Místečko pro nás se však najde. Velmi ochotný číšník nás i přes to, že smrdíme a nemáme ten správný ohoz, rozmazluje tak pohotově, nenásilně a snad i rád, že si ještě teď mlaskáme blahem. Navíc točí Zlatopramen. Na české pivo průměr, ale po dnešních 25 kilometrech v horách a převýšení zhruba 2 000 výškových metrů nahoru i dolů si mlaskáme blahem.