Československo a Česká republika po druhé světové válce III.: 1960-2013

Československo v letech 1960 – 1970

1956 – XX. sjezd KSSS v Moskvě – Chruščov v tajném projevu kritizuje Stalina kritika „kultu osobnosti“.

1957 – po smrti Antonína Zápotockého byl prezidentem překvapivě zvolen Antonín Novotný, který už byl předtím 1. tajemníkem KSČ a spojil tak obě nejvyšší funkce. Antonín Novotný byl skalní konzervativec, bránil rehabilitacím a revizím politických procesů. Přesto k nim docházelo a atmosféra se trochu uvolnila, zvláště v 60. letech. Většina politických vězňů z 50. let byla do roku 1960 amnestována, nikoliv však rehabilitována! Větší rehabilitace proběhly až v roce 1968. KSČ (či KSS) se v 60. letech stala masovou organizací, měla 1700000 členů!

1960 – nová („socialistická“) ústava – byla „dokončena výstavba socialismu“, název státu byl oficiálně změněn na „Československá socialistická republika“ (ČSSR). Článek 4 zakotvil „vedoucí úlohu KSČ ve společnosti“. Nová ústava znamenala i větší centralizaci (nespokojenost Slováků) – Sbor pověřenců zrušen, pravomoci SNR omezeny.

Pražské jaro 1968

V KSČ sílí kritické hlasy. Nejvíc nespokojení byli Slováci, Novotný je urážel. Požadovali mimo jiné federalizaci Československa. Kritika sílí i mimo KSČ, zejména z řad umělců a spisovatelů.

červen 1967 – IV. sjezd Svazu čs. spisovatelů – Zazněla zde poměrně razantní kritika politiky KSČ. Spisovatel Ludvík Vaculík zde mimo jiné prohlásil: „Socialismus nesplnil nic z toho, co sliboval a co se od něj očekávalo“.

říjen 1967 – svíčková demonstrace studentů ze strahovských kolejí – heslo „Chceme světlo!“. Dvojí význam – tehdy neustálé výpadky elektrického proudu na kolejích, ale chtějí i společenské změny.

Pražské jaro – dění v KSČ

leden 1968 – za začátek Pražského jara se považuje lednové plénum. Zde se udál „převrat“ ve straně. Antonín Novotný byl odvolán z funkce prvního tajemníka KSČ, do čela strany se dostal Slovák Alexander Dubček (žil 1921-1992). I do dalších funkcí se postupně dostávají reformní komunisté. Chtějí „socialismus s lidskou tváří“, procesu ve straně říkali „obrodný proces“.

březen 1968 – Antonín Novotný odstoupil i z funkce prezidenta republiky (zemřel pak v zapomnění v roce 1975). Místo něj byl zvolen prezidentem generál Ludvík Svoboda (v úřadě 1968-1975). Ten už byl v té době členem KSČ, byl hrdinou 2. světové války v SSSR, ale byl i perzekuován v 50. letech.

duben 1968 – předsedou vlády se stal Oldřich Černík, předsedou Národního shromáždění Josef Smrkovský (oba reformní komunisté).

Dubček byl skromný, mluvil srdečně, byl oblíbený. KSČ měla tehdy velkou důvěru veřejnosti. V dubnu 1968 vydali komunisté Akční program KSČ – chtěli v něm demokratizaci KSČ a ekonomické reformy.

Pražské jaro – dění mimo KSČ

Změny uvnitř KSČ vyvolaly vření v celé společnosti. Kritika veřejnosti byla mnohem radikálnější než uvnitř KSČ.

červen 1968 – byla zrušena cenzura! Noviny a časopisy mohly poprvé psát svobodně.

Byly zakládány i nezávislé politické organizace:

KAN – Klub angažovaných nestraníků – jakýsi zárodek politické strany.

Klub 231 – sdružoval bývalé politické vězně, odsouzené podle paragrafu 231 za „rozvracení republiky.

Dále byl obnoven Junák, Sokol a připravuje se obnovení nezávislé Sociální demokracie mimo rámec NF (nestihli to).

manifest „Dva tisíce slov“ – autorem byl spisovatel Ludvík Vaculík. Uveřejnily ho Literární listy v červnu 1968. Vyzýval k větším politickým změnám, změny ve společnosti byly podle něj pomalé. Podepsalo ho 120000 lidí! Manifest odmítli i reformní komunisté.

Boj ve straně a sovětská intervence

V KSČ nebyli jen reformisté, nýbrž i konzervativci (Vasil Biľak, Alois Indra, Drahomír Kolder). Nechtějí radikální změny. Situace v ČSSR se nelíbí ani Sovětskému svazu a dalším socialistickým zemím – obávají se změn uvnitř vlastních zemí. V ČSSR je prý „kontrarevoluce“. Brežněv zpočátku vyhrožuje, proti ČSSR nenávistná kampaň v tisku (hlavně v NDR, SSSR a Bulharsku).

Připravuje se XIV. (mimořádný) sjezd KSČ na září 1968. Očekávalo se na něm další posílení pozic reformistů → konzervativci doufají v zásah SSSR, protože sami nejsou schopni se proti reformistům prosadit.

červen 1968 – v Československu se konalo vojenské cvičení Varšavské smlouvy, posloužilo k přípravě invaze (sovětští vojáci odešli až počátkem srpna!).

červenec 1968 – schůzka 5 zemí Varšavské smlouvy ve Varšavě. „Varšavská pětka“ (SSSR, NDR, Polsko, Maďarsko, Bulharsko) se zformovala už v květnu na jednání v Moskvě. Rumuni se jednání ve Varšavě nezúčastnili a zástupci KSČ se odmítli dostavit.

Varšavská pětka zaslala KSČ tzv. „Varšavský dopis“, v němž v podstatě žádala zastavení reforem v ČSSR. Formuluje také (už od května) tzv. Brežněvovu doktrínu: obrana socialismu v ČSSR je zároveň obranou hranic celého socialistického tábora. A povinností ostatních socialistických zemí je tedy bránit socialismus v ČSSR → doktrína „omezené suverenity“ socialistických zemí.

přelom července a srpna 1968 (29.7.-1.8.) – jednání mezi sovětskou a čs. delegací v Čierné nad Tisou – čs. delegace trvá na tom, že v ČSSR není kontrarevoluce. Stejně tak na další schůzce v Bratislavě (3.8.), kde byli již zástupci celé Varšavské pětky. Dubček ale trval na svém. Byl naivní a nevěřil v sovětskou intervenci.

Sověti se už ale pro intervenci rozhodli. Během bratislavské schůzky sepsali konzervativci tajný „zvací dopis“ a předali ho Sovětům. V něm žádali Brežněva o pomoc proti kontrarevoluci, o vojenský zásah. Autoři zvacího dopisu byli Vasil Biľak, Alois Indra, Drahomír Kolder, Antonín Kapek a Oldřich Švestka. Zásah už se stejně chystal, ale dopis pomohl Sovětům vytvořit zásahu zdání legitimity.

21. srpen 1968 – v noci z 20. na 21. srpna 1968 obsadila vojska 5 zemí Varšavské smlouvy (Varšavské pětky – SSSR, Maďarsko, NDR, Polsko, Bulharsko) Československo. Okupace Československa byla do té doby největší vojenskou akcí v Evropě od konce 2. světové války! Celkem nás obsadilo 750000 vojáků a 6000 tanků. Celkem bylo zabito 90 civilistů, 300 dalších bylo těžce zraněno.

Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Kriegel (předseda ÚV Národní fronty) a další představitelé strany a státu byli zatčeni a odvlečeni do Moskvy.

Prezident Ludvík Svoboda letěl do Moskvy, kde prý vymohl propuštění zadržovaných, ti však museli podepsat Moskevské protokoly.

„Zajatci“ nakonec na nátlak Sovětů podepsali Moskevské protokoly (26.8), v nichž slíbili zastavení všech reforem, zavést znovu cenzuru a „normalizovat“ situaci v zemi (odtud termín „normalizace“). Jediný člen KSČ, který odmítl podepsat Moskevské protokoly, byl František Kriegel.

Proti invazi Varšavské smlouvy oficiálně protestovali:

• Národní shromáždění (22.8.)
• XIV. sjezd KSČ ve Vysočanech – původně měl být v září 1968, ale sešel se dříve (22.-28.8.). Tento sjezd později normalizátoři „vyškrtli z dějin“.
• předsednictvo KSČ (stihli 21.8. ještě protestovat těsně před tím, než byli zatčeni)
• čs. ministr zahraničí Jiří Hájek v OSN.
• protestoval i Západ, neudělal ovšem nic.

“Normalizace“ (1968-1970)

Normalizace v užším smyslu trvala od srpna 1968 do prosince 1970. V širším smyslu se termín „normalizace“ používá pro léta 1968-1989.

Normalizace (1968-1970) znamenala postupné potlačení všech svobod a reforem těmi samými lidmi, kteří je zavedli. Dubček, Smrkovský, Černík a spol. dále seděli ve funkcích. Poté, co odvedou „černou práci“, budou všichni postupně odvoláni. Začínají čistky. Pokus o instalaci „dělnicko-rolnické vlády“ (kolaboranti) v čele s Aloisem Indrou neuspěl.

říjen 1968 – podepsána smlouva o „dočasném pobytu sovětských vojsk“ („dočasně“ trvalo do roku 1991). Na jejím základě u nás bylo trvale rozmístěno 75000 sovětských vojáků.

Zároveň byl (rovněž v říjnu 1968) podepsán zákon o čs. federaci, který vstoupil v platnost1.1.1969. Československo (ČSSR) se podle něj skládalo ze dvou rovnoprávných republik – ČSR a SSR. Každá z republik měla svou vládu a parlament (ČNR a SNR), ne však hlavu státu. Dále existovala československá (federální) vláda a Federální shromáždění – dvoukomorový parlament, skládající se ze dvou sněmoven – Sněmovna lidu (200 členů, podle počtu obyvatel) a Sněmovna národů (75+75 z každé republiky). Ve Sněmovně národů však u některých zákonů platil zákaz majorizace – zákon musel být schválen většinou hlasů v české i ve slovenské části Sněmovny národů (čili pak jsme měli de facto vlastně 3 komory parlamentu). Zákaz majorizace způsobil velké problémy po roce 1989.

prezident Ludvík Svoboda – nedělal přímo vnitřní politiku, ale i on se vyslovil pro normalizaci. A zůstal prezidentem až do roku 1975.

Protesty čs. veřejnosti trvaly do roku 1969:

16.1.1969 (významný den – Den památky Jana Palacha) – Jan Palach, student FF UK (21 let), se upálil na Václavském náměstí. Tímto činem chtěl vyburcovat lidi k odporu proti normalizaci. Jeho pohřbu (25.1.) se zúčastnilo 100000 lidí, obrovská demonstrace. V únoru (25.2.) se upálil další student Jan Zajíc a později i dělník Evžen Plocek.

březen 1969 – „hokejový týden“ – Československo 2x porazilo na MS v hokeji SSSR. Demonstrace, lidé slavili a došlo k rozbití výloh v kanceláři Aeroflotu (pravděpodobně provokace StB). Nepokoje se staly záminkou k odvolání Dubčeka →

v dubnu 1969 Alexander Dubček „odstoupil“ z funkce generálního tajemníka KSČ (později ho vyloučili ze strany), na jeho místo zvolen Gustáv Husák. Brzy poté byli odvolání i další reformní politikové, poslední z nich byl Oldřich Černík, předseda federální vlády, v lednu 1970.

21.8.1969 – na Václavském náměstí se konala veliká demonstrace proti režimu, 50000-100000 lidí. Byla brutálně potlačena jednotkami VB, lidovými milicemi a vojáky (tedy ne Sověty, ale Čechy!). Ostrá střelba do demonstrantů, byli i mrtví!

Gustáv Husák (žil 1913-1991) – podílel se zpočátku na reformním procesu v KSČ, ale včas obrátil a stal se z něj hlavní normalizátor. Za 2. SV se účastnil SNP, v 50. letech byl vězněn. V letech 1969-1987 byl generálním tajemníkem KSČ a v letech 1975-1989 navíc i prezidentem republiky. V roce 1987 musel odstoupit z postu generálního tajemníka a nahradil ho další normalizátor Miloš Jakeš.

V letech 1970–1988 byl (po Černíkovi) předsedou federální vlády další velký normalizátor Lubomír Štrougal. Největší zrádci (Biľak, Indra) měli velký vliv a byli ve vedení KSČ, ale nikdy ne v úplně nejvyšších funkcích.

prosinec 1970 – završení normalizace, byla vydána oficiální brožurka s názvem „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti“ – tento pamflet označil vývoj v roce 1968 za kontrarevoluci. U moci zůstávají konzervativci (neostalinismus). Následovaly rozsáhlé čistky – z KSČ bylo vyloučeno půl milionu lidí, mnoho lidí bylo vyhozeno z práce. Následovala masová emigrace (druhá velká vlna, větší než po únoru 1948, nyní statisíce lidí).

Československo a Česká republika v letech 1971 – 2013

Československo 1971 – 1989

– morální i hospodářský úpadek, společenská stagnace. Proti režimu občas demonstrují menší skupiny disidentů.

Charta 77 – nejvýznamnější hnutí disidentů u nás. Vznikla 1.1.1977, kdy vydala prohlášení, vyzývající k otevřené demokratické diskusi. Prvními mluvčími Charty 77 byli dramatik Václav Havel, filosof Jan Patočka a bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek. Členové Charty 77 byli perzekuováni. Jan Patočku v podstatě umučila StB (při výsleších ho ranila mrtvice), Václav Havel byl několikrát vězněn.

1985 – do čela SSSR nastupuje Michail Gorbačov. V prosinci 1987 byl u nás místo Husáka zvolen generálním tajemníkem Miloš Jakeš, ale jinak se naši komunisté bránili jakýmkoli reformám. Opět sílí protesty.

Palachův týden (leden 1989) – několikadenní demonstrace kolem výročí smrti Jana Palacha, největší demonstrace proti režimu od roku 1969.

petice „Několik vět“ (léto 1989) – požaduje svobodu a demokracii. Podepsalo ji 40000 lidí.

Československo 1989 – 1992

17. listopad 1989 – brutální potlačení studentské demonstrace na Národní třídě v Praze, začátek Sametové (Něžné) revoluce. Vzniká hnutí Občanské fórum (OF, na Slovensku vzniklo obdobné hnutí, VPN = Veřejnost proti násilí), v čele OF stojí Václav Havel (žil 1936-2011). Vypukly obrovské demonstrace proti režimu, které už nebyly potlačeny (na Letné demonstrovalo 0.5 – 1 milion lidí!). OF a VPN jednají s komunistickou vládou.

Gustáv Husák odstoupil a 29.12.1989 byl Václav Havel zvolen prezidentem republiky. Novým předsedou vlády se stal slovenský komunista Marián Čalfa. Čalfa ovšem poté z komunistické strany vystoupil a kandidoval ve volbách za VPN. Této Čalfově vládě se říkalo Vláda národního porozumění, protože v ní byli jak komunisté, tak zástupci OF a VPN. Tato vláda pak vládla do prvních svobodných voleb v roce 1990.

červen 1990 – první zcela svobodné volby od roku 1935! Vítězí OF (ČR) a VPN (Slovensko). Předsedou federální vlády se opět stal Slovák Marián Čalfa (VPN).

Následovaly reformy ve všech oblastech; v ekonomice například liberalizace cen a privatizace (malá, velká, kupónová). Vznikají nové politické strany, původní hnutí OF a VPN se štěpí. Zároveň ale rostou národnostní spory mezi Čechy a Slováky. Neexistovala ani jedna silná politická strana, která by měla podporu v Čechách i na Slovensku. Název státu byl změněn na ČSFR (Česká a Slovenská federativní republika).

1990 zanikla RVHP (ukončila činnost), 1991 zanikla Varšavská smlouva a poslední sovětské jednotky odešly z Československa.

červen 1992 – druhé svobodné volby. V ČR zvítězila ODS (předseda Václav Klaus), na Slovensku HZDS (předseda Vladimír Mečiar). Klaus a Mečiar stanou v čele české a slovenské vlády, posledním předsedou federální vlády byl Jan Stráský (ODS). Klaus a Mečiar dohodli rozdělení Československa formou ústavního zákona. Federální vláda byla koncem roku 1992 bezvýznamná. Prezident ČSFR Václav Havel dokonce v červenci 1992 abdikoval.

31.12.1992 – poslední den existence ČSFR

Česká republika 1993-2013

1.1.1993 – vznik samostatné České (a Slovenské) republiky

Prvním českým premiérem byl Václav Klaus (vláda zůstala stejná jako předtím v ČSFR), stojí v čele jednobarevné vlády ODS. Prvním českým prezidentem byl zvolen Václav Havel(ve funkci 1993-2003).

1996 – první volby do Poslanecké sněmovny v samostatné České republice, vítězí ODS. Vládne pravicová koalice ODS – KDU-ČSL – ODA, předsedou vlády se opět stal Václav Klaus. Vláda se ale rozpadla, v listopadu 1997 (po „Sarajevském atentátu“) podal Václav Klaus demisi. Rozštěpila se i ODS, od ní se odštěpila US.

prosinec 1997 – jmenována poloúřednická vláda Josefa Tošovského (bývalý guvernér ČNB), která má vést zemi do předčasných voleb.

1998 – druhé (předčasné) volby do Poslanecké sněmovny. Vítězí ČSSD, její předseda Miloš Zeman sestavil jednobarevnou menšinovou vládu ČSSD, když se s ODS (Klaus) dohodl na tzv. „opoziční smlouvě.“. Václav Havel byl zvolen podruhé prezidentem České republiky.

12.3.1999 – Česká republika vstupuje do NATO (Významný den v kalendáři)

2002 – třetí volby do Poslanecké sněmovny, vítězí opět ČSSD. Premiérem se stává Vladimír Špidla. Vláda je koaliční (ČSSD – US – KDU-ČSL). Koalice vydrží celé 4 roky, ale 2x se změní premiér:

2002-2004 Vladimír Špidla

2004-2005 Stanislav Gross

2005-2006 Jiří Paroubek (všichni ČSSD).

2003 – Václav Klaus zvolen poprvé prezidentem republiky.

1.5.2004 – Česká republika vstupuje do EU. Rozhodli o tom lidé v referendu – zatím jediné referendum v naší historii!

2006 – čtvrté volby do Poslanecké sněmovny. Těsné vítězství ODS, premiérem se stává Mirek Topolánek (ODS). Koaliční vláda (menšinová!) ODS – KDU-ČSL – Zelení.

Mirek Topolánek nejdříve sestavil menšinovou vládu pouze ODS, ale ta nezískala důvěru Poslanecké sněmovny. Jeho druhá menšinová vláda, koaliční, získala důvěru díky přeběhlíkům.

2008 – Václav Klaus podruhé zvolen prezidentem republiky.

2009 – Topolánkově vládě vyslovena nedůvěra, nastupuje úřednická vláda – premiér Jan Fischer (dříve šéf Českého statistického úřadu).

2010 – páté volby do Poslanecké sněmovny. Vítězí ČSSD, ale předsedou vlády se stáváPetr Nečas (ODS), jehož koalice ODS, TOP 09 a VV (Věci veřejné) měla ve sněmovně většinu.

VV se však později rozpadly a vláda se opírala o novou stranu LIDEM (Liberální demokraté), zatímco původní VV přešly do opozice.

2010-2013 Petr Nečas (ODS) premiérem.

2011 – zemřel bývalý prezident Václav Havel (v roce 2012 po něm bylo pojmenováno letiště v Praze-Ruzyni).

2012 – zavedena přímá volba prezidenta (do roku 2012 ho volil parlament).

2013 – třetím prezidentem České republiky (a prvním, zvoleným přímo občany) byl zvolen Miloš Zeman.

2013 – Petr Nečas podal demisi v souvislosti se sérií skandálů kolem své milenky Jany Nagyové (šéfka premiérova kabinetu).

Novým premiérem byl jmenován Jiří Rusnok, který sestavil úřednickou vládu. Vláda Jiřího Rusnoka však nezískala důvěru Poslanecké sněmovny. Poslanecká sněmovna nakonec (poprvé v historii!) odhlasovala svoje rozpuštění, aby mohly být vyhlášeny předčasné volby.

2013 – šesté volby do Poslanecké sněmovny (předčasné). Vítězí ČSSD. Předsedou vlády se stává Bohuslav Sobotka (ČSSD). Vzniká většinová koaliční vláda ČSSD – ANO – KDU-ČSL.

Datum poslední aktualizace: 19.5.2015