České Země v Raném Středověku I. (do roku 935) – Sámova říše

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 11.díl – Evropa v Raném Středověku III. – Byzantská říše, Arabové, Rusko. Po tomto díle následuje – České Země v Raném Středověku II. (935-1197)

Příchod Slovanů – Sámova říše

Příchod Slovanů

Slované původně žili na sever od Karpat, mezi Vislou a Dněprem. Odtud se vydali směrem na východ, západ i jih. Dnes tedy máme tři větve slovanských jazyků – východní, západní a jižní. Staří Slované hovořili praslovanštinou (nezachovala se – neměli písmo!). Byli pohané, vyznávali polyteismus. Slované byli výborní válečníci a zemědělci.

Slovanské jazyky se řadí do indoevropských jazyků. Vyšší jednotkou jsou balto-slovanské jazyky, ty se dělí na dvě větve – baltské jazyky (dnes litevština a lotyšština) a slovanské jazyky. Odhaduje se, že obě větve měly společný prajazyk asi mezi lety 1500-1000 př.n.l. Slovanské jazyky tedy mají blíže k baltským než například ke germánským jazykům.

Hlavní slovanští bohové byli Perun (bůh hromu a blesku), Veles (bůh podsvětí, stád, bohatství a magie), a Mokoš (bohyně vody a země). Tito bohové byli uctíváni všemi Slovany. Kromě toho pak jednotlivé slovanské národy vzývaly různé další bohy. Polabští Slované například vyznávali kult boha války Svantovíta, který měl hlavní svatyni na ostrově Rujana. Většina slovanských bohů (včetně Peruna, Velese a Mokoše) je dobře známa především z území Ruska, ale jejich názvy nejsou v Čechách bezpečně doloženy.

6.století – příchod Slovanů na naše území. V 6. století od nás odešli germánští Langobardi, aby poté vpadli do Itálie (568). Slované přišli po nich. Je možné, že část Langobardů u nás zůstala a splynula s nově příchozími Slovany. Slované přišli pravděpodobně až ve druhé polovině 6. století. Přesně to nevíme, neboť písemné prameny se nezachovaly. Největší nebezpečí pro Slovany zpočátku představovali Avaři, turkotatarští nájezdníci, kteří se usadili na území dnešního Maďarska (Panonie).

Avaři původně sídlili ve Střední Asii, byli zřejmě příbuzní Hunů. Vyvrátili mj. říši Antů (na území dnešní Ukrajiny; etnický původ Antů je nejasný).  Po odchodu Langobardů do Itálie (568) se Avaři usadili v Panonii, ovládli zdejší slovanské obyvatelstvo (s nímž se rovněž částečně smísili) a založili tu říši (kmenový svaz). Koncem 6. století dosáhla jejich říše největšího rozmachu a Avaři (spolu s podmaněnými slovanskými spojenci) dokonce oblehli Cařihrad a ohrožovali i Franskou říši. Od 7. století Avarská říše upadala a v letech 791-803 byla nakonec dobyta Karlem Velikým. Po roce 827 zprávy o Avarech mizí, jejich zbytek byl patrně asimilován slovanským obyvatelstvem.

Sámova říše

Sámova říše existovala v 7. století, asi v letech 623-658 (udávají se i data 624/626 –  659/661). Nebyl to ještě přímo stát, nýbrž slovanský kmenový svaz, který vzniknul na obranu proti Avarům. V jeho čele stál franský kupec Sámo.

631 (632) – Sámo porazil vojsko franského krále Dagoberta I. v bitvě u Wogastisburgu. Wogastisburg (či Vogastisburk) byl hrad (či spíše hradiště), jehož lokalizace je nejasná.

Sámova říše měla centrum pravděpodobně v Čechách nebo na Moravě. Víme o ní pouze díky tzv. Fredegarově kronice. Po Sámově smrti se jeho říše rozpadla.

Fredegarova kronika (Historia Francorum) byla sepsána v 7. století v Burgundsku. Jméno jejího autora je neznámé, ale říká se mu Fredegar a byl to Frank. Zachycuje události z let 583-768. Podle Fredegarovy kroniky panoval Sámo 35 let. Měl prý 12 slovanských manželek, s nimiž zplodil 22 synů a 15 dcer. Je to jediný písemný pramen, který se zmiňuje o Sámově říši.

Kde přesně ležel hrad Wogastisburk, se s jistotou neví. Není ani jisté, jestli ležel na území dnešní ČR. Někteří autoři ho lokalizují do severozápadních Čech. V současné době se nejvíce uvažuje o vrchu Rubín u Podbořan v okrese Louny.

Velká Morava

Název Velká Morava se v 9. století nepoužíval, doložen je až z 10. století, tedy z doby, kdy už Velká Morava neexistovala. Název byl použit v Byzanci spíše ve smyslu „Vzdálená Morava“ (jiná, Byzanci bližší Morava, je v Srbsku, kde teče řeka, zvaná dnes Velika Morava).

Mojmír I. (830 – 846)

Mojmír I. je první doložený moravský kníže. Založil dynastii Mojmírovců. Vytvořil první stát na našem území, kterým bylo Moravské knížectví.

Marobudovu a Sámovu říši ještě nelze považovat za státy, byly to pouze dočasné kmenové svazy. Ani Keltové nevytvořili ještě klasické státní útvary. Velká Morava už byl stát, i když velice primitivní.

Jádrem Moravského knížectví byla jižní Morava. V roce 833 (?) Mojmír zaútočil na Nitranské knížectví, odkud vyhnal zdejšího knížete Pribinu. Poté Mojmír I. spojil obě knížectví, čímž vzniká Velká Morava.

Hlavním městem Velké Moravy byl Velehrad, kde mj. sídlil i arcibiskup Metoděj. Jeho poloha není jistá. Nejčastěji se uvažuje o Starém Městě u Uherského Hradiště nebo o Valech u Mikulčic, kde byla odkryta významná slovanská hradiště.

Velmi významným slovanským hradištěm byla i Nitra, původně sídlo Pribinovo. Pribina vládl v Nitranském knížectví asi v letech 825-833. Poté, co byl Pribina z Nitry Mojmírem vyhnán, odešel na území dnešního Maďarska, kde založil (u Balatonu) Blatenské knížectví (vládnul zde asi v letech 840-866). V Nitře byl první kostel na území Slovenska, který dal Pribina postavit asi roku 828. Názvy Moravské a Nitranské knížectví jsou moderní, ne dobové.

Rostislav (též Rastislav, 846-870)

Rostislav byl synovcem Mojmíra I. Byl na knížecí stolec pravděpodobně dosazen Ludvíkem Němcem (843-876), panovníkem Východofranské říše. Zpočátku také s Východofranskou říší spolupracoval, později se však snažil o nezávislost, a vedl proto války s Ludvíkem Němcem a jeho syny.

Aby nebyl závislý na Východofranské říši, snažil se Rostislav vytvořit nezávislou církevní organizaci. Do té doby totiž území Velké Moravy patřilo církevně pod bavorského biskupa. Rostislav se nejdříve obrátil na římského papeže, ale neuspěl. Poté vyslal posly i k byzantskému císaři Michalu III. (též Michael III., 842-867, nastoupil na trůn ve 2 letech, samostatně vládnul až od roku 856). Žádal ho, aby k nám poslal křesťanské učitele (tj. misionáře). Michal III. mu vyhověl →

863 – na Moravu přichází Konstantin (Cyril) a Metoděj, „slovanští věrozvěstové“. Po své smrti byli oba prohlášeni za svaté. Jejich svátek slavíme 5. července (dnes státní svátek České republiky – „Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje“), protože ten den mají svátek v křesťanském kalendáři.

Podle legendy ovšem K+M přišli na Moravu 11.května 863 (podle juliánského kalendáře). Datum není jisté, ale určitě přišli na jaře.

Konstantin (řecky Konstantinos, zvaný též Filosof) a Metoděj byli bratři. Byli to Řekové ze Soluně (ne tedy Slované!), ale ovládali dobře slovanský jazyk. Konstantin ke konci života vstoupil do kláštera a přijal řádové jméno Cyril (řecky Kyrillos).

Oba dva bratři se narodili v Soluni. Metoděj (813/815-885) byl nejstarší ze 7 synů Lva (byl úředníkem v Byzantské říši) a Marie a zemřel na Moravě, Konstantin (826/827-869) byl ze sedmi synů naopak nejmladší a zemřel ve věku pouhých 42 let v Římě.

K+M kázali slovanským jazykem, kterému zdejší obyvatelstvo rozumělo (proto „slovanští“ věrozvěstové). Východofranská říše protestovala u papeže, protože kázat se tehdy mohlo pouze v latině. Oba bratři tedy putovali k papeži do Říma. Papež nakonec výslovně souhlasil se slovanskou liturgií (868) a jmenoval Metoděje arcibiskupem moravským (869).

Na základě slovanského nářečí, kterým se mluvilo v okolí Soluně, vytvořili K+M staroslověnštinu – první spisovný slovanský jazyk. Do staroslověnštiny pak přeložili i řadu křesťanských textů (mj. část Bible). Konstantin pak vytvořil i první slovanské písmo – hlaholici. To bylo odvozeno z řecké alfabety a přizpůsobeno slovanské řeči. Metoděj se naopak věnoval spíše organizační práci.

Střední Evropa v roce 870. Východní Franky jsou označeny modře, Bulharsko oranžově, Velká Morava za vlády Rostislava zeleně. Tučná zelená linie naznačuje hranice Velkomoravské říše po teritoriální expanzi Svatopluka I. (894).

Svatopluk (870-894)

Svatopluk byl synovcem knížete Rostislava. K moci se dostal převratem: svého strýce zajal a vydal ho do rukou Ludvíka II. Němce. Ten dal Rostislava oslepit a zavřít do kláštera. Rostislav zemřel někdy po roce 870 v některém z bavorských klášterů. V roce 1994 byl Pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku prohlášen za svatého.

Ani Svatopluk se však nakonec nechtěl podřídit Východofranské říši a bojoval proti ní. Nakonec ovšem Svatopluk uzavřel s Ludvíkem II. Němcem roku 874 mír ve Forchheimu. Tímto mírem se Svatopluk formálně podřídil Východofranské říši a zavázal se jí odvádět poplatky, zároveň si tím však uvolnil ruce pro další expanzi.

Poté Svatopluk připojil ke své říši řadu dalších území. Za jeho vlády tak dosáhla Velkomoravská říše největší rozlohy. Svatopluk kromě Moravy ovládal i část Panonie, Slovenska, jižního Polska, území Lužických Srbů a rovněž Čechy. První historicky doložený český kníže Bořivoj a jeho žena Ludmila byli pokřtěni na Moravě samotným Metodějem.

Za Svatopluka neustále probíhaly spory mezi franskou a byzantskou misií (latina x staroslověnština).

885 – smrt arcibiskupa Metoděje. Svatopluk po jeho smrti vyhnal jeho žáky z Velké Moravy. Ti poté odešli do Bulharska, kde mimo jiné vytvořili nové písmo, cyrilici, ze které potom úpravou vznikla azbuka.

Mojmír II. (894-906/907)

Za jeho vlády se Velká Morava začala rozpadat. Některá území (mj. i Čechy) se od Velké Moravy opět odtrhla. Mojmír II. bojoval s Východofranskou říší i s Maďary, kteří vpadli kolem roku 900 do střední Evropy.

906/907 – zánik Velké Moravy. Velkou Moravu vyvrátili Maďaři. Moravu jako takovou sice Maďaři (na rozdíl od Slovenska) nakonec neovládli, ale zcela rozvrátili její státní i církevní organizaci. Čechy měly štěstí, že se jich maďarská expanze téměř nedotkla. Začíná pozvolna vznikat Český stát.

Zda rod Mojmírovců v období zániku Velké Moravy vymřel nebo pokračoval dál, není v písemných pramenech zaznamenáno. O Mojmíru II. není po roce 907 nic známo, předpokládá se tedy, že toho roku zemřel.

Počátky Českého státu

(do vraždy svatého Václava)

V 9. století žilo na území Čech mnoho slovanských kmenů (viz obrázek). V centrálních Čechách žili Čechové. Dále zde žili Lučané (Žatecko), Zličané (Kouřimsko), Pšované (na Mělnicku – odsud název říčky Pšovka), Doudlebové (jižní Čechy), Litoměřici, Charváti (severovýchodní Čechy) a další.

Tyto kmeny spolu asi hodně bojovaly – pověst o lucké válce má možná pravdivé jádro. Nakonec se prosadili Čechové, kterým vládl rod Přemyslovců. Název dynastie je odvozen od legendárního vládce, Přemysla Oráče.

Podle starých českých pověstí existovalo osm bájných českých knížat, která možná vládla v 7.-9. století: Přemysl (za ženu měl Libuši), Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. Tito všichni jsou historicky nedoložení!

Bořivoj I. (asi 872-889)

První historicky doložený český kníže. První zmínka o něm je z roku 872, kdy bojoval s Franky. Za manželku měl Ludmilu.

Bořivoj se narodil asi mezi lety 852-855, zemřel mezi lety 888-890 ve věku asi 35-37 let. Podle Kosmase byl jeho otcem Hostivít, ten ovšem není historicky doložen. Podle první písemné zmínky z roku 872 pomáhal moravskému knížeti Svatoplukovi v boji proti vojskům východofranského krále Ludvíka Němce. Podle Kristiánovy legendy (jejíž pravost je dodnes historicky nejistá) byl Bořivoj v letech 883-885 (?) dočasně odstraněn od moci Strojmírem a byl nucen uprchnout na Moravu. Strojmír byl prý Přemyslovec. Nakonec byl svržen a Bořivoj se vrátil zpět do Čech.

Ludmila pocházela buď z kmene Pšovanů nebo z kmene Srbů (Lužických). Ludmila žila asi v letech 860 – 921. Bořivoj si vzal Ludmilu v roce 874. Ludmila byla zavražděna 15.9.921 na Tetíně (viz dále). Byla svatořečena v 11. století.

Zpočátku byly Čechy podřízeny Velké Moravě (za vlády knížete Svatopluka). Bořivoj a Ludmila byli na Moravě pokřtěni od samotného arcibiskupa Metoděje (asi kolem 883).

Bořivoj původně sídlil na Levém Hradci (dnes součást města Roztoky). Zde nechal Bořivoj vybudovat nejstarší křesťanský kostel v Čechách, zasvěcený svatému Klementovi (či Klimentovi).

Kostel svatého Klementa byl Bořivojem postaven asi v roce 884. Z této původní rotundy se zachovaly pouze základy. V roce 982 byl na Levém Hradci zvolen 2. pražským biskupem svatý Vojtěch. Dnešní podoba kostela je barokní, z roku 1684.

Bořivoj nechal na pražském hradišti, které leželo v blízkosti významného brodu přes Vltavu, postavit první křesťanský kostelík.

Dnes se soudí, že z Levého Hradce do Prahy se definitivně přestěhoval až Bořivojův následník Spytihněv, kostelík ale postavil už Bořivoj.

Bořivoj měl dva syny – Spytihněva a Vratislava.

Spytihněv I. (asi 889 – 915)

Starší syn Bořivoje I. Patrně až on se vymanil ze závislosti na Velké Moravě po Svatoplukově smrti (894). Spytihněv se ovšem podřídil králi Východofranské říše Arnulfovi. Čechy se začínají přiklánět k latinskému obřadu a latinská kultura nad staroslověnskou (přinesenou na Velkou Moravu z Byzance) nakonec převládne.

Spytihněv se narodil kolem roku 875, dožil se tedy asi 40 let. Jeho vláda se často datuje až od roku 894, kdy zemřel Svatopluk a Čechy se asi definitivně odtrhly od Moravy. Až Spytihněv (a ne Bořivoj, jak se dříve soudilo) se asi definitivně přestěhoval z Levého Hradce do Prahy, kde položil základy Pražského hradu (postavil si tu knížecí palác a obehnal hradiště valem). Jméno Spytihněvovy manželky neznáme a o jejich případných potomcích není nic známo.

Arnulf Korutanský byl králem Východofranské říše v letech 877-899, od roku 896 byl navíc i císařem.

Vratislav I. (915 – 921)

Mladší bratr Spytihněva I. Jeho manželkou byla Drahomíra, s níž měl syny Václava a Boleslava. Vratislav I. se narodil v roce 888, dožil se tedy jenom 33 let. Válčil s Maďary.

Svatý Václav (921 – 929/935)

Svatý Václav se narodil asi v roce 907 a v době smrti svého otce Vratislava byl nezletilý. Zpočátku za něho tedy vládla jeho matka Drahomíra (sídlila v Praze), o jeho výchovu se ovšem spíše starala jeho babička Ludmila (přebývající na Tetíně).

V roce 921 (15.9.), už po smrti Vratislava I., nechala Drahomíra svoji tchýni Ludmilu zavraždit. Dva muži z Drahomířiny družiny (patrně Varjagové) prý Ludmilu uškrtili závojem na hradišti Tetín.

Drahomíra pocházela ze Stodoranského knížectví (Stodorané byli jeden z kmenů Polabských Slovanů). Původně byla pohankou, ale když se roku 906 (?) provdala za Vratislava, přijala křest.

Václav se ujal samostatné vlády asi v roce 925. Svoji matku Drahomíru vypověděl dočasně z Prahy (byla asi internována na Budči). Byl na svou dobu vzdělaný (uměl asi číst) a zbožný. Poddal se dobrovolně německému králi Jindřichu I. Ptáčníkovi a platil mu tribut (roční poplatek) ve výši 120 volů a 500 hřiven stříbra (podle Kosmase, výše částky ovšem není doložena jiným pramenem). Jindřich I. mu daroval ostatky svatého Víta, díky nimž Václav založil v Praze rotundu svatého Víta (na jejímž původním místě dnes stojí Svatovítská katedrála).

Svatý Vít (latinsky Vitus) byl tehdy v Sasku hodně uctíván. Žil na Sicílii, kde zemřel jako mučedník asi roku 303. V době smrti byl svatý Vít chlapec, bylo mu pouhých 7-12 let. Během  pronásledování za císaře Diocletiana (284-305) se odmítl vzdát své křesťanské víry. Byl prý proto i se svými vychovateli vařen v kotli s olejem, poté předhozen lvům, a když oboje přestáli bez úhony, nakonec sťat. Ve středověku se věřilo, že přímluva svatého Víta je účinná proti epilepsii, bleskům a pro ochranu domácích zvířat (je uctíván jako jeden ze 14 pomocníků, jejichž přímluva je prý obzvláště účinná). Svatý Vít je patronem Čech i Saska.

Před rotundou svatého Víta, kterou na Pražském hradě postavil Václav, zde stál již kostel Panny Marie, který zde postavil Bořivoj, a kostel svatého Jiří, který nechal postavit Václavův otec Vratislav I.

Václav byl zavražděn svým mladším bratrem Boleslavem (a jeho družinou) 28.září 935 nebo 929 (oba dva tyto roky bylo pondělí). Rok 935 se dnes považuje za pravděpodobnější. Den je ovšem znám, neboť se tak prý stalo na den svatého Kosmy a Damiána, a to ve (Staré) Boleslavi. Václav se podle legendy utíkal schovat do kostela, aby se domohl azylu. Přede dveřmi chrámu, které byly bohužel pro něj zavřené, byl probodnut mečem. Zavražděni byli prý i Václavovi stoupenci se svými rodinami. Boleslav vyčítal Václavovi především jeho „zbabělou politiku“ – placení poplatků německému králi.

Václav byl svatořečen velmi brzy po své smrti (patrně v roce 932 nebo 935) a stal se prvním českým svatým. Je patronem české země. V kalendáři má Václav svátek na den své smrti, 28. září. Tento den je dnes státním svátkem České republiky („Den české státnosti“).

Podrobnosti jeho života jsou nejisté, neboť křesťanské legendy, opěvující jeho život a smrt, jsou zkreslené. Svatý Václav je jediným českým světcem, jehož svátek je součástí celosvětového kalendáře římskokatolické církve.

Datum poslední aktualizace: 21.11.2019

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 11.díl – Evropa v Raném Středověku III. – Byzantská říše, Arabové, Rusko. Po tomto díle následuje – České Země v Raném Středověku II. (935-1197)