České Země v letech 1526-1620 – Nástup Habsburků na Český Trůn

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 22.díl – Evropa v letech 1526-1618 (Část II.) – Náboženské války ve Francii, Anglie. Po tomto díle následuje – Třicetiletá Válka 1618-1648

Nástup Habsburků na Český Trůn

Habsburkové u nás vládli nepřetržitě v letech 1526 – 1918.

Už dříve byli českými králi tři Habsburkové: Rudolf I. Habsburský (1306-1307), Albrecht Habsburský (1437-1439) a jeho syn Ladislav Pohrobek (1453-1457). Habsburská dynastie vymřela po meči v roce 1740. Poté vládla Marie Terezie (1740-1780). Její syn Josef II. (1780-1790) byl prvním panovníkem habsbursko-lotrinské dynastie (po matce Habsburk, otec z Lotrinska), i nadále se však zjednodušeně říká Habsburkové.

V roce 1526 se poslední Jagellonec, Ludvík Jagellonský, utopil na útěku po bitvě u Moháče, zemřel bez dědice, a Čechy i Uhry zůstaly bez krále. V obou zemích nakonec nastoupili na trůn Habsburkové. Vzniká tak habsburská monarchie, často též označovaná jako podunajská monarchie. Zpočátku se ovšem jednalo spíše o volné soustátí (de facto to byla jen personální unie), které se skládalo především z rakouských a českých zemí, zatímco většinu Uher kontrolovali přímo či nepřímo Turci.

Teprve po třicetileté válce Habsburkové svoji moc výrazně upevnili, mj. i tím, že ve válkách s Turky dobyli celé Uhersko, a nastolili absolutismus, když se jim podařilo zlomit moc stavů. Po třicetileté válce už tedy byla habsburská monarchie jednotným centralizovaným státem. Později připojili Habsburkové k monarchii i další území (část Polska, území v severní Itálii, Bukovinu, Bosnu a Hercegovinu…). Tomuto státu se už říkalo Rakousko, od roku 1867 (rakousko-uherské vyrovnání) byl pak oficiální název státu Rakousko-Uhersko.

Proč Habsburkové?

1. Strach z Turků. Po bitvě u Moháče měli Turci pod kontrolou přímo (turecké Uhry – Budín) nebo nepřímo (Sedmihradsko, vazalský stát Osmanské říše) téměř celé Uhry a hrozilo, že proniknou dál do střední Evropy. Roku 1529 obléhali Vídeň. Jedna velká monarchie se mohla Turkům spíše ubránit než několik menších států.
2. Ferdinand I. Habsburský měl za manželku Annu (svatba se konala roku 1521), sestru Ludvíka Jagellonského. Existovala také dohoda mezi Habsburky a Jagellonci, že v případě vymření Jagellonců nastoupí na trůn Habsburkové.
3. Český zemský sněm Ferdinanda I. zvolil!

Ferdinand I. (1526 – 1564)

Ferdinand I. byl arcivévoda rakouský. Jeho bratr Karel byl nejmocnějším panovníkem v Evropě, neboť byl (jako Karel V., 1519-1556) římským císařem a zároveň vládnul (jako Karel I., 1516-1556) i ve Španělsku. Tato síla Čechům tehdy imponovala, neboť se báli Turků! Ferdinand I. se narodil (roku 1503) v Madridu a než začal vládnout v rakouských zemích, neuměl ani německy!

Ferdinand také českým stavům slíbil, že bude dodržovat stavovská práva a kompaktáta (sám byl samozřejmě katolík). Navíc slíbil zaplatit část panovnických dluhů, které zbyly po Jagelloncích. Slíbil i řadu dalších věcí (například že přesídlí do Prahy), avšak z těchto slibů později téměř nic nesplnil.

→ Český zemský sněm výslovně prohlásil, že neuznává nástupnická práva Ferdinandovy manželky Anny Jagellonské, a poté Ferdinanda zvolil českým králem. Tím dal najevo, že české stavy mají právo volit českého panovníka, bez ohledu na předchozí dynastické dohody.

Vedlejší země Koruny české (Morava, obě Lužice, Slezsko) Ferdinanda nezvolily, nýbrž prohlásily, že uznávají nástupnická práva královny Anny.

Ferdinanda dále zvolila uherským králem část uherské šlechty. Tím vzniká roku 1526 habsburská monarchie.

Ferdinand I. se ukázal být silným panovníkem a systematicky se snažil omezit moc stavů. Nerušil stavovské úřady, ale vytvářel nové, které byly závislé pouze na něm jako na panovníkovi, čímž oslaboval moc stavů. Tyto nové úřady (tajná rada, dvorská rada, vojenská rada)sídlily, stejně jako Ferdinand, ve Vídni.

Český „odboj“ – Šmalkaldská válka

1546-1547 – Šmalkaldská válka. Tuto válku vedl v Říši císař Karel V., bratr Ferdinanda I., proti protestantům, a Ferdinand mu slíbil, že mu pomůže. Ferdinand proto v Čechách svolal zemskou hotovost (tj. přikázal jim, aby stavy postavily vojsko). České stavy to odmítly, protože český stát nebyl ohrožen, a navíc se jim nechtělo bojovat proti protestantům.

A nejenže odmítly, ale vytvořili jakýsi zárodek „odboje“ proti panovníkovi, protože svolali naopak zemskou hotovost proti Ferdinandovým vojskům. Češi ale postupovali (jako obvykle) velmi pomalu a nedůsledně. Když šmalkaldská válka v Říši roku 1547 skončila vítězstvím katolíků, Ferdinand I. tento český „odboj“ ztrestal. Nechal popravit dva pány a dva zemany, omezil samosprávu královských měst a udělil jim velké pokuty.

1556 – Karel V. abdikoval z říšského trůnu a jeho bratr Ferdinand I. se stává císařem. Ve stejném roce povolal Ferdinand I. do Čech jezuity. Jezuité se usadili u svatého Klementa (či Klimenta) a založili zde (roku 1562) katolickou univerzitu, Klementinum.

V Praze tak nyní byly univerzity dvě. Starší univerzita, Karolinum, byla už od dob Husových protestantská. Po Bílé hoře pak byly obě univerzity sloučeny v jedinou katolickou Karlo-Ferdinandovu univerzitu, která se dnes opět jmenuje pouze Karlova. Samotná budova dnešního Klementina byla postavena především v letech 1653–1726. Svou manželku, královnu Annu, Ferdinand velice miloval a měl s ní celkem 15 dětí.

Anna zemřela po patnáctém porodu roku 1547, ve věku 43 let, v Praze. Ferdinand ji přežil o sedmnáct let, zemřel ovšem ve Vídni. Chtěl však být pohřben vedle své milované manželky a oba jsou proto pohřbeni ve svatovítském chrámu na Pražském hradě.

Vrchol české renesance – Doba vlády Ferdinanda I. byla rovněž vrcholem české renesance. Za nejkrásnější českou renesanční stavbu je považován letohrádek královny Anny (neboli Belveder). Další významné renesanční stavby: letohrádek Hvězda (v královské oboře v Praze), zámek v Litomyšli a zámek a náměstí v Telči (oboje památky na seznamu UNESCO).

Maxmilián II. (1564 – 1576)

Jako český král byl vlastně Maxmilián I., ale jako císař II. (vyšší titul). Syn Ferdinanda I. Byl to velmi netypický Habsburk. Formálně byl sice katolík, ale měl značné sympatie pro protestanty. Byl mnohem slabším panovníkem než jeho otec Ferdinand I. Sídlil rovněž ve Vídni, ale často pobýval v Praze. Za jeho vlády se čeští protestanti (kališníci, luteráni i čeští bratři) dohodli na společném programu →

1575 – Česká konfese. Společné vyznání víry českých protestantů. Maxmilián tuto konfesi uznal, čímž vlastně uznal existenci českých nekatolíků, kteří tím byli tolerováni. Uznal ji ovšem pouze ústně, odmítnul ji potvrdit písemně a zakázal její text vydat knižně.

I Maxmilián II. byl velmi plodný, se svou manželkou (a zároveň sestřenicí!), Marií Španělskou, měl celkem 16 dětí. Jejich nejstarší syn, Ferdinand, zemřel jako malé dítě. Nejstarším synem, který se dožil dospělosti, byl Rudolf II. Maxmilián II. je pohřben ve Svatovítské katedrále vedle svých rodičů, Ferdinanda a Anny.

Rudolf II. (1576-1611)

Nejstarší syn Maxmiliána II. U Rudolfa II. se projevovaly známky degenerace, neboť jeho otec, Maxmilián II., ho měl se svojí vlastní sestřenicí. Byl psychicky nemocný, podivínský a měl velmi nevyrovnanou povahu. Trpěl depresemi a v pozdějších letech i syfilitidou.

Ještě horší znaky degenerace nesl Rudolfův nemanželský syn Julius Caesar markýz d’Austria (též Juan d´Austria), který trpěl schizofrenií, deviací a měl násilnické sklony.

Žil v Českém Krumlově, kde roku 1608 brutálně zavraždil svoji milenku Markétu, dceru místního lazebníka. Nejdříve ji roku 1607 pobodal a vyhodil z oken zámku, Markéta ale pád přežila.

Následujícího roku ji zavraždil a její tělo rozsekal. Po vraždě byl v Českém Krumlově držen v domácím vězení, kde roku 1609 zemřel. Tohoto syna, stejně jako dalších svých 5 dětí, měl Rudolf II. se svou milenkou Kateřinou Stradovou. Všechny tyto děti byly tedy nemanželské, legitimní děti ani manželku Rudolf II. neměl.

Rudolfinská Praha

Za vlády Rudolfa II. zažila Praha patrně největší kulturní rozkvět (vedle vlády Karla IV.) ve své historii. Rudolf II. totiž roku 1583 přesídlil do Prahy. Důvodem stěhování z Vídně byl hlavně pocit ohrožení (Turci byli stále Vídni velmi blízko).

Praha se za Rudolfa II. stala střediskem evropské kultury. Rudolf II. sbíral umělecká díla a zval do Prahy slavné vědce a umělce. V Praze působili například angličtí alchymisté Edward Kelley a John Dee, astronomové Tycho Brahe (Dán, pohřben v Týnském chrámu na Staroměstském náměstí) a Johannes Kepler (Němec, v Praze formuloval první dva Keplerovy zákony o pohybu planet) či italský malíř Giuseppe Arcimboldo (mj. namaloval portrét Rudolfa II. z ovoce a zeleniny).

Významnou roli hráli v Praze za Rudolfa II. židé. Nejznámější z nich byli Mordechaj Maisel (obchodník a bankéř, půjčoval peníze i Rudolfu II. a založil v Praze Maiselovu synagogu) a rabbi Löw, který podle pověsti stvořil Golema. Oba tito pánové jsou pohřbeni na pražském židovském hřbitově.

Vztahy s bratrem Matyášem

Se svým mladším bratrem Matyášem se Rudolf II. nesnášel. Matyáš mj. bojoval proti Turkům a uzavřel s nimi mír, což ovšem Rudolf II. odmítnul uznat. Matyáš se nakonec proti Rudolfovi II. vzbouřil, získal na svou stranu rakouské, uherské a moravské stavy a vtrhnul s vojskem do Čech. Češi slíbili věrnost Rudolfovi, ale musel jim za to slíbit určité ústupky. K boji mezi oběma bratry nakonec nedošlo:

1608 – Libeňský mír. Byl podepsán na Libeňském zámku (tehdy na předměstí Prahy). Libeňským mírem si oba bratři rozdělili vládu v habsburském soustátí. Rudolfovi zůstaly Čechy, Slezsko, obě Lužice a titul císaře, Matyáš získal rakouské země, habsburské Uhry a Moravu.

Rudolfův majestát a konec jeho vlády

České stavy sice Rudolfa zachránily před úplnou kapitulací, ale podpora českých stavů nebyla zadarmo →

1609 – Rudolfův majestát („Majestát na náboženskou svobodu“). Touto listinou Rudolf II. de iure potvrdil písemně Českou konfesi, kterou jeho otec Maxmilián II. uznal pouze ústně. Čeští protestanti touto listinou získaly ještě větší náboženskou svobodu než luteráni v Německu (viz Augsburský mír). Podle Rudolfova majestátu totiž měli svobodu zvolit si své vyznání i poddaní!

Rudolfův majestát platil pouze pro Čechy a znamenal zrovnoprávnění katolíků a protestantů v Čechách. Protestanti si zvolili k ochraně svých práv sbor 30 defenzorů.

Za Rudolfa II. bylo v Čechách asi 85% protestantů a 15% katolíků.

Velmi brzy poté však Rudolf začal vydání Majestátu litovat a pokusil se poměry v Čechách zvrátit tím, že si na pomoc proti Čechům povolal vojsko pasovského biskupa, což byl Rudolfův bratranec → 1611 – vpád pasovských. Pasovské vojsko vtrhlo do Prahy a vyrabovalo Malou Stranu, nepodařilo se mu ale dobýt druhý břeh Vltavy. Nakonec vojákům došly peníze a pasovské vojsko se z Čech stáhlo. Změnit poměry v Čechách ve svůj prospěch se tedy Rudolfovi touto akcí nepodařilo, a navíc proti sobě obrátil i hněv katolíků, protože pasovské vojsko rabovalo i jejich majetek →

České stavy donutily Rudolfa II. roku 1611 k abdikaci ve prospěch svého bratra Matyáše.

Roku 1611 se tedy českým králem stál Matyáš. Rudolfovi pouze ponechali císařský titul. Rudolf II. zemřel roku 1612 v Praze a je pohřben ve svatovítské katedrále. Matyáš pak po jeho smrti získal roku 1612 i císařský titul.

Během vlády Rudolfa II. vznikla v Německu protestantská Unie (vznik 1608), která sdružovala protestantská knížata, bránící se rekatolizaci. Hlavou Unie byl Fridrich Falcký. O rok později (1609) vznikla katolická Liga, spolek katolických knížat v Říši. V čele Ligy stál bavorský vévoda (Maxmilián I.).

Matyáš a Počátek Třicetileté Války

Matyáš (1611-1619) přenesl sídlo císaře opět do Vídně. Čechy spravoval pomocí svých místodržitelů, sídlících v Praze. Místodržitele jmenoval z řad katolické šlechty. Za jeho vlády opět propukly spory mezi katolíky a protestanty:

1617 – na zemském sněmu katolíci prosadili, že po smrti Matyáše, který neměl vlastního syna, nastoupí na trůn jeho bratranec Ferdinand Štýrský (ten pak skutečně nastoupil na trůn jako Ferdinand II.). Ferdinand Štýrský byl znám jako fanatický katolík.

Zemským sněmem nebyl Ferdinand přímo zvolen, nýbrž přijat. Ferdinanda přijala za krále i většina nekatolíků, protože slíbil, že bude zachovávat Rudolfův Majestát. To však později Ferdinand nesplnil.

Tlak katolíků proti protestantům v Čechách sílil. V roce 1617 byl v Broumov katolíky uzavřen evangelický kostel a v Hrobech (dnes pouze Hrob, u Teplic) byl dokonce protestantský chrám zbořen. To bylo jasné porušení Majestátu ze strany katolíků →

Jaro 1618 – sjezd nekatolických stavů v Praze. Protestanti protestovali, že jsou porušovány zásady Majestátu a podali stížnost i proti místodržícím přímo císaři Matyáši. Matyáš však nekatolíkům nehodlal ustoupit a naopak zakázal další sjezd nekatolíků, plánovaný na květen. Za této situace se nekatolíci rozhodli řešit situaci silou →

České Stavovské Povstání (1618-1620)

23.5.1618 – třetí (druhá) pražská defenestrace. Nekatolíci vtrhli do kanceláře na Pražském hradě. Císařští místodržící Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata, a písař Fabricius, byli vyhozeni z okna.

Defenestrovaní ovšem měli velké štěstí, protože dopadli do hradního příkopu na hromadu odpadků, přežili s lehčími poraněními a odešli po svých. To ovšem nic nemění na tom, že defenestrace císařských místodržících byla (z právního hlediska) přímým útokem na panovníka.

Předchozí pražské defenestrace se konaly v letech 1419 a 1483, někdy se však ta druhá z roku 1483 nepočítá a proto se defenestrace z roku 1618 většinou označuje jako druhá pražská.

Útočníci samozřejmě počítali s tím, že místodržící pád nepřežijí, neboť okna byla 16-20 metrů vysoko. Nešlo o nahodilé vzplanutí vášní, ale o předem připravenou „popravu velezrádců“. Když stavové viděli, že defenestrovaní přežili a utíkají, vypálili po nich několik kulí, ale netrefili.

Druhá pražská defenestrace je možná nejvýznamnější událostí, která se kdy stala na našem území, neboť zahájila nejen české stavovské povstání (1618-1620), ale i celou třicetiletou válku (1618-1648), obrovský konflikt celoevropského významu.

Českého stavovského povstání se účastnily především protestantské stavy, a to zpočátku jen v Čechách. Ke šlechtě se připojila i města, včetně Starého a Nového Města pražského.

Hned druhého dne po defenestraci (24.5.1618) byla vzbouřenými stavy jmenována zemská vláda 30 direktorů. Každý stav v ní měl 10 zástupců. Vrchním velitelem českých vojsk byl jmenován Jindřich Matyáš Thurn.

Jindřich Matyáš Thurn (1567-1640) byl hlavním vůdcem opozice a iniciátorem defenestrace. Po bitvě na Bílé hoře se mu podařilo uprchnout ze země spolu s Fridrichem Falckým a několika dalšími povstalci. Až do své smrti pak ve třicetileté válce bojoval proti Habsburkům. Zemřel na území dnešního Estonska.

1619 – císař Matyáš zemřel, na trůn nastupuje jeho bratranec Ferdinand II. (jako český král 1620-1637). Český zemský sněm ho však prohlásil za sesazeného a zvolil českým králem Fridricha Falckého (1619-1620). Ve stejném roce se k povstání proti Habsburkům připojily i moravské stavy.

Fridrich Falcký (1619-1620) – Zimní král

Fridrich Falcký byl zvolen českými stavy z několika důvodů. Byl to nejen protestant (kalvinista), ale byl dokonce hlavou protestantské Unie v Říši. Navíc byl zetěm anglického krále Jakuba I. (1603-1625), neboť měl za ženu jeho dceru Alžbětu. Čeští stavové proto doufali jeho prostřednictvím v pomoc Anglie. Té se ale nakonec nedočkaly, protože Anglie se do třicetileté války nezapojila. Fridrich Falcký je všeobecně znám pod přezdívkou „zimní král“, protože v Čechách vládnul jen jednu zimu (zvolen byl v srpnu 1619).

Ani Ferdinand II. však nelenil a zajistil si podporu Maxmiliána Bavorského, vůdce katolické Ligy. Habsburkové také dostali finanční pomoc od španělských Habsburků. Bojovalo se hlavně na českém území, Thurnovo vojsko však dokonce obléhalo (neúspěšně) i Vídeň. Nakonec ale Habsburkové získali převahu a vše rozhodla jediná bitva:

Bitva na Bílé hoře (8.11.1620)

Síly obou vojsk byly přibližně vyrovnané. Císařsko-ligistické vojsko mělo početní převahu (28000 vojáků x 20000 vojáků, jiný údaj 25000 x 16000 ve prospěch katolického vojska), ale stavovské vojsko bylo umístěno v lepších pozicích (na návrší). V bitvě rozhodla hlavně disciplína. Stavovské vojsko bylo nedisciplinované a mizerně placené. Jeho největší část totiž tvořili najatí žoldnéři, kterým stavy dlužily žold. Bitva trvala asi 2 hodiny a skončila jasnou porážkou stavovského vojska.

Na císařsko-ligistické straně veleli Karel Buquoy a Jan Tserclaes Tilly (původem Vlám, vedle Valdštejna nejvýznamnější vojevůdce třicetileté války na katolické straně, zemřel roku 1632 na následky zranění po jedné z bitev), na stavovské straně Jindřich Matyáš Thurn. Přesný průběh bitvy je sporný. V bitvě a těsně po ní (na útěku) padlo asi 5000 (??) vojáků stavovských a cca 1000 (??) vojáků císařsko-ligistických (čísla jsou velmi, velmi nejistá, viz Wikipedia). Část stavovského vojska z bitvy přímo panicky uprchla a mnohem větší počet vojáků byl pobit na útěku než přímo v bitvě.

Následujícího dne (9.11.1620) obsadila císařská vojska (Buquoy) Prahu. Král Fridrich Falcký, který se sám bitvy na Bílé hoře neúčastnil, uprchnul z Prahy (rovněž 9.11.) s celým svým dvorem. Spolu s ním uprchnul i hlavní velitel povstalců Jindřich Matyáš Thurn. Do ciziny utekli i někteří další vůdci odboje a stavovský odboj se zcela rozpadl. Celé povstání nakonec skončilo pro české stavy naprostou katastrofou.

Válka ovšem neskončila, nýbrž přenesla se z Čech do Říše (viz Třicetiletá válka).

Poprava na Staroměstském náměstí (21.6.1621)

27 vůdců stavovského povstání bylo popraveno. Celkem byli popraveni 3 páni, 7 rytířů a 17 měšťanů. Popraveni byli mj. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic a Jan Jessenius (lékař a rektor pražské univerzity). Popravy prováděl kat Jan Mydlář.

Jan Jessenius (*1566, původním jménem  Ján Jesenský) byl slovenského původu. Narodil se v obci Turčianske Jaseno (kousek od Martina). Slavný lékař, studoval mj. i na proslulé lékařské fakultě v Padově. V roce 1600 provedl v Praze (na těle oběšence) první veřejnou pitvu v českých zemích. Roku 1617 se definitivně vrátil do Prahy, kde byl stejného roku zvolen rektorem univerzity. Mj. vydával i protihabsburská literární díla a zapojil se aktivně do stavovského odboje. Při popravě mu byl nejdříve vyříznut jazyk, poté byl sťat, jeho tělo bylo rozčtvrceno a části těla byly nabodnuty na kůly umístěné po hlavních ulicích. Jeho hlava s kusem jazyka pak byla pro výstrahu spolu s hlavami dalších 11 povstalců vystavena v drátěném koši na Staroměstské mostecké věži po 10 let. Byl potrestán ze všech nejpřísněji, protože byl považován za hlavního ideologa stavovského povstání.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (*1564) byl hudební skladatel, voják, spisovatel, cestovatel a diplomat. Mj. se vydal na pouť do Svaté země, navštívil také Egypt a napsal o tom cestopis. Jako voják se také účastnil válek proti Turkům Při stavovském povstání velel dělostřelectvu, mj. i při neúspěšném obléhání Vídně. Byl na Staroměstském náměstí sťat jako jeden ze tří příslušníků panského stavu.

Třiceti hlavním stavovským vůdcům (mj. Thurnovi) se podařilo včas utéct do ciziny. K smrti bylo odsouzeno 33 vůdců povstání, nakonec bylo popraveno 27 lidí. Popraveni byli dále například páni Václav Budovec z Budova a Jáchym Ondřej hrabě Šlik či rytíř Kašpar Kaplíř ze Sulevic. 24 lidí bylo sťato, 3 měšťané pověšeni. Jeden popravený měšťan byl ze Žatce a jeden z Kutné Hory, všichni ostatní byli z měst pražských. Jeden popravený (Diviš Černín z Chudenic) byl dokonce katolík. Devět odsouzených vypovídalo při výsleších pouze německy. Poprava trvala 4 hodiny a Jan Mydlář při ní vystřídal celkem čtyři popravčí meče. Zatímco hlavní vůdci povstání utekli do ciziny, většina popravených (zvláště z měšťanského stavu) se provinila pouze tím, že buď přijali některý úřad či poslechli příkaz stavovských direktorů. 28. popraveným měl být měšťan Martin Fruwein z Podolí, ale před exekucí byl nalezen mrtev, když se neúspěšně pokusil utéct z vězení a spadnul ze střechy do Jeleního příkopu. Jeho mrtvé tělo bylo poté přesto rozčtvrceno.

Po popravě následovaly rozsáhlé konfiskace majetku nepřátel Habsburků a rekatolizace. Hlavním trestem pro vzbouřené Čechy však bylo vydání Obnoveného zřízení zemského (1627 – více viz Třicetiletá válka).

Vítězný císař Ferdinand II. vládnul v letech 1620-1637, po něm nastoupil na trůn jeho syn Ferdinand III. (1637-1657).

Datum poslední aktualizace: 14.1.2019

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 21.díl – Evropa v letech 1526-1618 (Část II.) – Náboženské války ve Francii, Anglie. Po tomto díle následuje – Třicetiletá Válka 1618-1648