Bohuslav Balbín

Bohuslav Balbín

(*3.12.1621)

   Zemřel zhruba 90 let před počátky národního obrození, přesto je považován za jeho prvního předchůdce. Dokonce se o něm soudí, že neprávem stojí ve stínu Komenského. Ač katolík, odvážně se hlásil i k protestantům a ve svém díle hledal pravdu, padni komu padni. Největší český barokní historik, jezuita a vlastenec, ale současně i člověk nesmírně pracovitý, osobně skromný, veselý a vtipný. Bohuslav Balbín.

Jeho rod pocházel z Hradce Králové, kde se před 390 lety (necelý půlrok po popravách na Staroměstském náměstí) se narodil do rodiny správce pardubického panství. Nebyl na světě ani čtvrtrok, když v únoru 1622 přišel o otce. Matka s oběma staršími dcerami a malým kojencem pak přijala pohostinství pana Otty z Oppersdorfu na zámku v Častolovicích.

V tamním kostele začali od roku 1625 kázat jezuité. V přirozeně inteligentním a bystrém chlapci brzy probudili zájem o historii a bylo v řádu věcí, že jeho další studia se odbývala na jezuitských školách. Nejvýznamnější pro něho byl pobyt v Olomouci; v Brně byl později přijat za člena řádu, následovala studia filozofie v pražském Klementinu.

V roce 1649, několik měsíců po jeho aktivní účasti na obraně Prahy proti Švédům, byl vysvěcen na kněze. Jako misionář pak působil zejména v těch krajích Čech, které prosluly houževnatým odporem nekatolíků (např. Kunvald, místo zrodu jednoty bratrské). Neoslňoval řečnickým uměním a stejně tak byl zásadním odpůrcem násilných metod přesvědčování.

„Byl jsem dalek toho, abych se osmělil vystoupit na kazatelnu a tam se blýskal před nezkušenými jako vzor toho božského umění.“

 

„Došlo k obrácení na víru nejenom ve vsích, ale i ve městech, a to dobrovolně… Bohu bylo získáno více lidí kázáním a osobním stykem našich lidí než zbraněmi…“

 

  „Já sám (bez vychloubání) jsem před začátkem reformace u nejjasnějšího pána Kolovrata v Rychnově a na jeho statcích rovněž i na statcích pána z Bubna (kde byla zvláště kunvaldská sekta pikartů) obrátil přes šest set mužů (nota bene sotva čtyřicet žen), nikdo na ně nečinil nátlak; na kázáních v kostelech jsem s nimi hovořil, svěřovali mi své pochybnosti, nakonec byli na obou panstvích, jak rychnovském, tak žambereckém, obráceni všichni, v tomto druhém  bylo v kostele obráceno bez jediného křivého slůvka tisíc čtyři sta sedláků.“

 

Od narození se netěšil pevnému zdraví, často postonával a již jako tříletý se málem ocitl na pokraji smrti. V Praze se později při zpovědi studenta umírajícího na černé neštovice nakazil a zachráněn byl jen za pomoci lékaře klementinské koleje, Marka Marciho z Kronlandu (Lanškrouna). Od něho pak získal především v přírodních vědách řadu cenných poznatků a zkušeností.

  Třináct let se s nadšením sobě vlastním věnoval učitelskému povolání.

„Ačkoliv nevzešli z mé výchovy tací a tak velicí, jako ze Sókratova klínu labuť Platónova, přece neklamu se v soudu, že jsem alespoň něčím přispěl… Vždy význačná a podivuhodná byla u vás láska k dějepisným příběhům…“  (z Nástinu humanistických disciplín)

„Od té doby, kdy jsem vstoupil do tohoto Tovaryšstva, jsem byl vždy  zavalen prací… Dvě a půl hodiny ráno, po obědě dvě hodiny strávím čas se žáky. Kde je čas na bohoslužby, na čtení breviáře, každodenní témata, opravování mluvy žáků a na povinnosti v refektáři atd. ? Kolik mi pak asi zůstane času?… Takto jsem se, příteli, svěřil na přítelově hrudi, abych se podělil o své trápení.“  (z listu Janu Tannerovi, 11.1.1659)

Již ve své prvotině (Diva Turzanensis, tj. Panna Maria Tuřanská) se roku 1658 vyslovil velmi otevřeně o historické práci. Tehdy také začal jeho vysilující zápas s cenzurou.

„Pakli by se cenzorům v naší knížce něco nelíbili, nechť se to odstraní, ale – jak vím, že se někdy děje – pro jedno nebo dvě méně vhodná slůvka (jež by se mohla odstranit) ať nespláče celá kniha a není zamítnuta. Je jistý druh nespravedlnosti ve slovech: „Hodno zamítnout!“  (z listu Šimonu Schürerovi, rektoru jezuitské koleje v Brně, 27.9.1657)

„Naprosto se mi nezamlouvá návrh, aby se vypustily poznámky… Cenzoři se nemají starat o nic jiného než o to, aby se nevyskytovalo nic, co by mohlo urážet víru a dobré mravy, nepřísluší jim rozhodovat, zda se v knize vyskytuje něco významného…

  Téměř bych Vaši Ctihodnost požádal, aby neuvedla mé jméno, mají-li chybět poznámky. Má práce si takovéhle odměny nezasloužila. Co nemá význam pro jednoho, je pro jiného významné. Dobrý Bože! …

  Prohlašuji s plnou rozhodností: Vynechají-li se poznámky, bude toho Vaše Ctihodnost litovat a Vaše Ctihodnost i já se za to budeme stydět.“  (z dalšího listu témuž, 17.2.1658)

„První a nejstarší osvědčenou vlastností historie je pravda. Pokud se ona octne na šikmé ploše, historie již nebude schopna své jméno uhájit a právem bude vykázána do Lúkianových karcerů, kde s nedouky dostávají výprask historikové, kteří se odvážili lhát.“  (z třetí kapitoly zmíněné knihy Diva Turzanensis, Olomouc 1658)

Balbínovo učitelské působení nečekaně skončilo na základě nařízení řádových představených. Nestalo se tak na základě je vlasteneckého přesvědčení a působení, jak bylo donedávna vysvětlováno, ale na základě jistého mravního poklesku, který sám uznal.

„Vzhledem k tomu, co Vaše Důstojnost o sobě píše, i k tomu, co o Vás říkají a píší jiní, ponechávám Vás v řádu. Ostatek Vám sdělí P.provinicál.“  (z dopisu generálního vikáře)

„P.Balbínovi uložte spasitelné (ale soukromé) pokání a zařiďte, aby P.Balbín byl úplně zbaven jakéhokoliv styku se studující mládeží a všelijaké jiné příležitosti, která by mu mohla uškodit a řád zneuctít.“  (z instrukce provinciálovi)

„Byl zbaven funkcí a za trest poslán do vyhnanství do Klatov“ (Kdo byl kdo, 1981). Ve skutečnosti zde patřil mezi tři poradce (mimochodem proslulé) koleje a v kolejním katalogu je uváděn jako dějepisec české jezuitské provincie, což mu umožnilo poměrně velkou volnost při cestách za prameny.

  Protože ho však práce na dějinách řádu (kterou nedokončil) „přiváděla k zoufalství“, brzy si našel novou náplň svého života: celistvé vypsání českých dějin (Výtah z českých dějin) a sepsání proslulé – tehdy anonymní – Rozpravy na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého (1672-1673, tiskem teprve 1775), která mu zajistila nesmrtelné místo mezi předchůdci národního obrození.

„Krátká, ale pravdivá rozprava o kdysi šťastném, nyní však přeubohém stavu Českého království, zvláště pak o vážnosti českého neboli slovanského jazyka v Čechách, také o trestuhodných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných záležitostech s tím souvisících.

Nejskvělejšímu muži

Tomáši Pešinovi z Čechorodu“

 

„Uplynul už nejeden rok, nejpřednější muži, co mne nepřestáváš právem našeho starého přátelství vybízet a upomínat ústně i písemně, abych přímo a jasně vyložil svůj názor na snahu o zachování slovanského jazyka v naší vlasti…“

 

„Já, jak se můžeš pamatovat, odpovídal jsem s obavou, že práce je to obtížná, že rozprava bude plná trpkosti vůči současníkům, a uváděl jsem, že bych kráčel trním nebo ohněm skrývajícím se pod lstivým popelem a uvalil bych na sebe urážky a nepřátelství mnohých, až by se to zveřejnilo. Proto jsem sliboval pod záminkou jedněch i druhých prací, jimiž jsem byl tehdy zavalen, že se nebudu zdráhat a přiložím ruku k dílu, uvolním-li se od studií…“

 

„Avšak Ty jsi nepřestával upomínat a naléhavě nutit ve snaze dosáhnout cíle a zároveň já jsem jasně pozoroval, jak Čechy (zradou těch, kteří pomáhají cizincům a nepřátelům vlasti) každým dnem slábnou, upadají a přicházejí na mizinu…“

 

„Píši nerad, donucen protivníky, píši bez záměru uškodit. Neobviňuji žádný jazyk, všechny miluji, nezáleží mi na tom, který vládne nebo kterým mluví vládnoucí. Pouze to obhajuji, že je nelidským a zcela barbarským zločinem nenávidět jazyk, kterého užívala vlast po tolik staletí, chtít jeho záhubu a k ní napomáhat, jak se o to přičiňují a usilují mnozí nám dobře známí…“

 

„Která asi tak divoká země zplodila ten návyk, abychom my, jediní ze všech národů, měli svůj jazyk v nenávisti a posměchu a aby se považovalo za plný důkaz chvály, že se někdo u nás ve vlasti nenarodil… Zda jsme až tak slepí a hloupí a ničemní, že nevidíme, kam to směřuje? Všechno domácí nám zapáchá, sami za sebe se stydíme a jako svými krajany pohrdáme stejnou hloupou vášní také svým jazykem.“

 

„Ačkoli toto povyšování cizinců a jejich postupování v hodnostech bývá nezřídka nespravedlivé vůči našim lidem, přece bylo by snesitelné až potud, kdyby jen oni, přijatí mezi Čechy a zahrnutí do počtu občanů, jako s námi žijí pod týmž právem, tak se též dali spojit týmž společenstvím jazyka a mravů. Avšak nemálo z nich (řekl bys, že jsou v tom směru vyčleněni a vybráni), jakmile u nás našli hnízdo, a zároveň začínají útočit na domácí lid a jazyk…“

 

„Obstojné by ještě bylo, kdyby v nové vlasti splynuli v jeden celek a osvojením domácího jazyka pokoušeli se, jak jsem právě řekl, s ní srůst, avšak takové je (ať mně promine proslavený německý národ!), takové je, pravím, buď pohrdání cizími národy, nebo nezájem o učení se cizímu jazyku, nebo (to pokládám za pravděpodobnější) liknavost a nezpůsobilost pro učení se cizím řečem, že ze sta sotva jediného můžeš najít, kdo by dokonale zvládl jazyk odlišný od jeho mateřštiny…

A přece nemohou se vymlouvat na obtížnost našeho jazyka, když denně slyšíme správně mluvící Francouze, Španěly, Maďary a kupodivu zvláště Italy, kteří se mezi Poláky nebo Čechy nezdrželi ani rok…“

 

„Z názoru všech spisovatelů, ze svědectví starých lidí, z veřejných listin všech městeček a měst je jisto, že ne velmi dávno, tj. před uplynulými padesáti lety, mluvila v Čechách česky téměř všechna města, městečka, vesnice (neřkuli veškerá šlechta držící se velmi vytrvale starobylého jazyka), v rukách máme městské zápisy a zemské knihy psané česky až do roku 1620…“

 

Je zajímavé, že katolík Balbín ani slovem nezmiňuje vlnu poněmčování, která zemi zasáhla s příchodem luteránských kněží v 16.století. Již dávno před Josefem Pekařem na to roku 1618 upozornil (shodou okolností nekatolík) Pavel Stránský ze Zapské Stránky: „Jazyk náš naprosto vybyt a vytlačen, čeští rodové starožitní se zněmčili, jména měst, městeček, tvrzí, vesnic…zpotvořena…“

 

„První a nejhlavnější příčina toho je, jak jsem právě uvedl, zanedbávání práv a starých zvyklostí. Viz, co předpisuje sněmovní usnesení roku 1615, které podepsali také Vilém Slavata a Jaroslav z Martinic: stavové nařizují, že na královských soudech nemá být povolováno žádné řízení, žádná žaloba, nemá být vedeno žádné vyšetřování jinak než pouze v českém jazyce, protože jazyk sv.Václava a sv.patronů (samozřejmě český) platí a vládne v celém království…“

 

„Druhou příčinou je nerozhodná pošetilost našich lidí v obraně starobylých práv a obyčejů, na nichž stojí celý stát, i nedostatek úcty  k vlasti, společné matce. Mnoho je druhů takových lidí, různé jejich cíle, ale nedbalost všech stejná.“

 

„Někteří míní, že jim do toho nic není, jakým kdo mluví jazykem; jiní, kteří nic nevidí do budoucna, se domnívají, že se to málo dotýká podstaty státu a že nic na tom nezáleží; jsou takoví, kteří zapleteni sňatky s cizinci a jinými přátelstvími nebo pletichami nemohou se ctí odporovat; jiné zmátla dvorská přízeň, jiné podlézavé lichocení anebo, jak hned řeknu, úcta a strach před mocipány…“

 

„Všechny národy milujeme, žádný nezlehčujeme, tím méně nenávidíme, avšak neuvázli jsme v hloupé pověře až potud, abychom se domnívali, že v úřadech není třeba dbát na tu vlast, v níž jsme se narodili, ani na náš národ a jazyk. Velmi prozíravý spisovatel Tacitus říká: „Částí svobody je svými být řízen.“

 

„Vojenskými porážkami a válkami, které se velmi nelítostně vedly od roku 1618 až do roku 1648, také běsněním nepřátel (neboť mnoho tisíc vesnic vyhořelo a mnozí vesničané, měšťané i občané se chopili zbraně), hladem, dvojnásobným nejstrašnějším morem prošedším celou zemí i jinými pohromami byla naše vlast vylidněna tak, že vesnice, městečka a města se skoro prázdná každému na pospas vydávala.

  K usazení na těch místech vábila mnohé cizince úrodnost půdy, jiné připoutaly sňatky snadno uzavírané, jiné výnosnost řemesel a umění (která jsou největší chloubou Němců) jako by hřebíkem k české zemi přitloukla…“

 

„Jestliže vynáším starobylost či rozšířenost slovanského jazyka nebo uvádím jinou jeho chválu, neměl by se nikdo domnívat, že nenávidím cizí jazyky nebo že chci nenávistným srovnáváním snižovat, ať tak řeknu, jejich úrodu, neboť nejméně se sluší, abych sám dělal, co jiným vytýkám. Moudře říká Aristotelés (Politika II), že „žalobce má být lepší než obžalovaný“, a já nepřipravuji nic jiného než obranu…“

 

„Po bělohorské bitvě, kterou zlomeny síly heretických stavů v naší zemi (kéž by pohromy té bitvy nezakoušeli až podnes i katoličtí Čechové, kteří nic nezavinili a svému králi zůstali věrni!), po oné bitvě pravím, byla největší část české země rozdána cizincům, ponejvíce vojákům, roztrhána jako „zvíře zrozené pro hýřivé hostiny“ nebo jako nějaký pokojný zajíček uprostřed psů…“

 

„Prý je výhodnější, že všichni Čechové opouštějí svůj jazyk a přivykají sebe i své děti společnému jazyku německé říše a tak záměrně a dobrovolně předcházejí tomu, co se přece v budoucnu nezbytně musí stát. Neboť prý český jazyk nemůže být déle trpěn, leč s nechutí, zvláště vzhledem k takovému přílivu cizinců, k existenci císařského dvora složeného z Němců i k přítomnosti samého krále a císaře…“

 

„To je moje obžaloba, Objevuje-li se opožděně, je určitě pravdivá a nikdy nepřestane být spravedlivou.

  Ty, ó nejváženější a největší z patronů české země, Václave! Buď Vratislavem a svým Čechám navrať starou slávu! Postav nás zase na to místo, odkud jsme vlastní zbabělostí a zločinnou nenávistí jiných nebo podlízavostí mnohých neprávem klesli… Proto naléhavě opakujeme:

  NEDEJ ZAHYNOUTI NÁM I BUDOUCÍM!

  Nechceš-li snad slyšet nezdárné syny, slyš a vyslyš prosící předky, kteří se přimlouvají za své potomky a Tebe v nebi vidí…“

 

Ještě otevřeněji se Balbín vyjadřuje ve čtyřech fiktivních náhrobních nápisech na adresu (tehdy ještě žijícího) nejvyššího purkrabího Bernarda Ignáce Bořity z Martinic (syn známého defenestranta), kterému přičítá hlavní podíl viny na tristní situaci království.

  Toto Trophaeum (Pamětní nápis) bylo objeveno teprve 1974 a zveřejněno na sklonku 80.let.

„Světlé památce!

Poutníku, kráčíš po náhrobku příliš nedůtklivého muže:

Poznal bys mstivost bodavých slov,

kdyby žil ten, který žít přestal,

důsledně katolický a křesťanský hrabě,

až na tu nespravedlnost (s níž utiskoval chudé lidi i vlast)

a mstivost (v níž si liboval po celý život).“

 

„Po celých dvacet let, ba ještě déle, trvale zastával

purkrabskou hodnost,

odporný všem, ale též všemi obávaný,

každým potají proklínaný,

všemi veřejně ctěný…“

 

„Horší zkáza nás postihla za jeho vlády

než po všech vítězstvích nepřátel

a porážkách našich vojsk,

Čechy se změnily k horšímu

než za vlády nepřátel.“

 

„Dále mají titíž (manželka a dědicové) dát prosit za mne na všech kazatelnách za odpuštění veškeré hněvivosti, vydírání, jehož jsem se dopustil, nedbalosti, zpupnosti, netrpělivosti, pomstychtivosti, pronásledování, zármutku chudých a jiných hrubých poklesků, jichž jsem se dopustil při…funkcích, které mi byly svěřeny. To se nesnažím omlouvat, nýbrž chci prosit za odpuštění.“  (ze skutečné závěti Bernarda Ignáce Bořity z Martinic, 31.10.1678)

Balbínovy výtky jsou možná upřílišněné (podle odborníků odrážejí jeho maniakálně-depresivní stavy), ale v podstatném se nezmýlil. Ukázal, že největší nepřátelé českého národa pocházejí právě z jeho řad: zatímco český purkrabí například vydání Balbínova Výtahu z českých dějin všemožně bránil, samotný císař Leopold I. se (za osobní návštěvy klementinské koleje) o něm vyjádřil jako o knize „záslužné a velice učené“.

„Všichni historici nemohou být nuceni k jednomu názoru. Neprospěl by dějinám, kdo by chtěl, aby cenzoři hleděli na to, abych nechali k lidu dojít jen jeden názor.“  (z listu Jiřímu Crugeriovi, 12.1.1666)

 

„Jsem pamětliv toho, že jsem se narodil svobodný a že nikomu nejsem zavázán.“  (z listu Tomáši Pešinovi z Čechorodu, 1668)

„Byl stále (=Jan Hus) svým založením spíše prostý než okázale výmluvný, povahou vycvičený k naprosté skromnosti a přísnosti; jeho prostý život, zbavený všech rozkoší, pro který mu nikdo nemohl činit výčitky, smutná a ztrápená tvář, vytáhlá postava a ochotná laskavost vycházející vstříc všem, i tomu největšímu chudákovi, hovořily výmluvněji než všechny jazyky…“  (z Výtahu z českých dějin)

„Jan Amos Komenský, původem Moravan, ale vychován u nás v Čechách. Všechny spisy tohoto muže jsou chváleny pro krásu rodné řeči a hluboké vzdělání… Vydal velmi mnoho spisů, ale nic, co by odporovalo katolické víře. Já sám jsem při čtení jeho děl zjistil, že nikdy neměl v úmyslu ubližovat náboženství… Pro své mimořádné a vskutku niterné vzdělání si zaslouží nejvyšší chvály a hojného čtení.“

 

Mimochodem, Balbín chválí díla odsouzená Koniášovým Klíčem, vysoce vyzvedává literární jazyk Bible kralické, známé je jeho pozitivní hodnocení nekatolíků Stránského, Veleslavína…

„Psát nepravdu jsem se nenaučil, psát pravdu se neodvažuji.“  (závěr zmíněné knihy, kde u Ferdinanda II. rezignoval na popis nejnovější historie)

„V mlčení a doufání je má síla.“  (jeho životní heslo, viz Izaiáš 30,15)

O Balbínově charakteru nezapochyboval ani pražský arcibiskup, když mu svěřil dohled nad výchovou svého synovce a všemožně ho podporoval. Přátelské kontakty vázaly Balbína nejen k řadě českých biskupů a šlechticů, ale rovněž i k některým nekatolíkům (např. řediteli gymnázia v Žitavě a známému filologovi Kristianu Weisovi).

Jeho kniha o prvním pražském arcibiskupovi Arnoštu z Pardubic byla označena za první odbornou historickou monografii v české historiografii.

„Kdysi jsem narazil na znamenitou hromadu rukopisů, které se povalovaly na polorozbité půdě. Ukázal jsem je majiteli toho učeného haraburdí a vychvaloval jsem jejich cenu. „Milý otče,“ byla odpověď urozeného pána, kdybyste sem byl přišel před třiceti lety, byl byste našel půdu knihami naplněnou více než kterou stodolu obilím. My však den co den z knih vytrhujeme papír na různé domácí potřeby.“ Zasténav nad nenahraditelnou ztrátou, prosil jsem aspoň o ty knihy, jež bych si vybral.“  (Bohemia docta)

„Já mám ve zvyku (jak už dávno zpozorovalo více lidí) projevovat ve svých knihách vděčnost, a nejenom že rád uvádím autory, ze kterých jsem něco čerpal, ale i v samotném textu dějin to přiznám a pochválím, jestliže mi jejich práce náramně pomohla. Dělám to opačně než někteří lidé, nejvíce kazatelé, kteří opíší celé listy od druhého, aniž ho jedinkrát jmenovali…“  (z listu Tomáši Pešinovi z Čechorodu, 19.1.1668)

„Bohuslav Balbín srdečně pozdravuje Tomáše Pešinu z Čechorodu, kanovníka pražského, vyšehradského a litomyšlského kostela. – Nemohu dostatečně vyjádřit, jak milý mi byl dopis Vaší vysoce důstojné Milosti. Opět jsem si uvědomil naši starou lásku a náklonnost, kterými mě Vaše Milost vyznamenávala před dosažením tohoto důstojného postavení, a snadno jsem postřehl, že pocty nemění charakter znamenitých mužů…“  (témuž, 20.3.1668)

Klementinské knihovně Balbín odkázal 1.000 zlatých, které získal z prodeje svých knih.

Navzdory nezadržitelnému úbytku fyzických sil a přepracování (po úderu mrtvice ochrnul na celou pravou stranu těla) sepsal své hlavní a nejobdivuhodnější dílo Miscellanea historica regni Bohemiae (Historické rozmanitosti Království českého), poutavý obraz Čech 17.století, plod jeho celoživotní, slovy Palackého „bezbřehé píle a trpělivosti“.

První z deseti svazků této mimořádné edice vyšel v roce 1679, poslední desátý pak v roce Balbínovy smrti (1688). Celkově šlo o pouhou polovinu zamýšleného a v rukopise do značné míry dokončeného díla.

  Třeba dodat, že většinu popisovaných míst spatřil a prozkoumal na vlastní oči, a to bezmála dvě stě let před časem poutníků epochy romantismu. Mimochodem, jako první zde podal zevrubný popis české fauny, upozornil na výskyt různých minerálů atd.

„Královéhradecký kraj, ze všech českých krajů nejrozsáhlejší, odvodil své pojmenování od předního města Hradce Králové.  Představuje – jak se může pozorovatel snadno přesvědčit – svazek nebo kytici květů, s touto podobou jej můžeme srovnat. Na vrcholku kytice se rozkládají dost velké květy v čáře od Poděbrad až k pramenům Labe, snítky květů a samotná nejnižší a nejužší část svazku představuje končinu od Bohdanče a Náchoda až k pramenům Moravy, jež v tomto kraji pramení. Můžeme jej tedy vhodně vypodobnit obrazem rozkvetlé kytice. Poněvadž města a význačnější část kraje je majetkem královen, které dostávaly toto věno při korunovaci, vypadá to, jako by králové odevzdávali Královéhradecký kraj jako svazek květů do rukou královen…“

 

  „Vysoká poloha české země jistě způsobuje úrodnost, zdravou krajinu a povětří. Čím je totiž něco položeno výše, tím je to zdravější, úrodnější,svěžejší a vůbec zdatnější. Proto i Vegetius říká: „Nejlepší voják přichází z drsného kraje.“ Samotné rostlinstvo, keře a stromy v horách, dokonce i kameny, obyčejné i vzácné, rudy i krystaly jsou trvanlivější než ty, jež se vyskytují v rovině. Kosmas je původcem tvrzení, že si vysoké polohy země povšiml již Čech…“

 

„Je známo, že pstruzi nenavštěvují všechny naše řeky, obývají jen ty, jež mají kamenité dno. I když se zdá, že je zbytečné o tom mluvit, přece je nad slunce jasnější to, co přiznávají všichni rybáři a co dosvědčuje sama zkušenost, ba i němé ryby, že i naše vody se navzájem liší rozmanitou chutí. Nad nymburského kapra z Labe není hned tak něco chutnějšího…“

 

 

 „Už mi nastává chvíle, kdy stíny ohrožují okraj mého života. I zraku mi ubývá. Snad oslepnu. Levé oko je celé zakalené. To se mi hlásí ten sedmý křížek. Zdalipak mi jej přejete? Sbohem!“  (z posledního dopisu K.Weisovi)

„Tovaryšstvo ztratilo muže výmluvného, učeného a pilného, který sobě nic nepředsevzal, aby toho s pochvalou přemnohých nedokončil. Jeho svatá památka vždycky v mé mysli potrvá a nedopustím, aby mi z mysli vypadla zvláštní a laskavá jeho upřímnost.“  (Kristián Weis, luterán)

„Za jeho doby jej podle obecného soudu nikdo nepředčil ani půvabem latinské řeči, ani výmluvností anebo básnickou obratností… Je neuvěřitelné, jak mnoho zájmu, námahy a přičinění… ten přepečlivý muž vynaložil jen proto, aby si zjednal pevnější oporu pro vylíčení národních dějin.“  (Rafael Ungar, 1778)

„Nemohu opominouti, abych se vděčně nezmínil o bezpříkladné píli a hluboké lásce vlasteneckého jezuity Bohuslava Balbína k českým dějinám; žasneme nad jeho činností, když pozorujeme neobyčejný rozsah jeho studií… Po celý věk života svého dějinné památky vlasti naší shledával, pořádal a na světlo vůbec vydával…“  (František Palacký)

 

„Byl nazván „prvním českým buditelem“. Je snad správné říci…že si tento nanejvýš čestný titul vskutku plně zasluhuje.“ (Jiří Rak, 1982)

„V základních oblastech své tvorby daleko přerostl dobu, nejen do obrození a romantismu, ale můžeme se u něho učit i my… Balbín patří k těm postavám naší kultury, jimž stále ještě mnoho dlužíme. Neboť, bohužel, jeho současníci i v mezinárodním měřítku poznali jeho výjimečnou hodnotu lépe než my dnes.“  (Zdeňka Tichá, 1986)

„V rázném odmítnutí útlaku národního a sociálního stojí katolík Balbín na stejném stanovisku jako český bratr Komenský. Zásadně je spojuje důsledný nesouhlas s katastrofálním stavem národa…“  (Milan Kopecký, 1988)

Zatímco mnozí vzdělanci viděli v Balbínovi prvního buditele a předchůdce novodobé kritické historiografie, zůstával Balbín dlouho pro veřejnost neznám. Objevil jí ho až Karel Havlíček článkem ve Slovanu z 20. a 29. května 1850.

Paradoxně právě on, který ve svém všeobecně známém epigramu označil jezuity za úhlavní nepřátele českého národa a české kultury.

Analogie mezi oběma situacemi – po Bílé hoře, kdy se začala omezovat národní práva Čechů, a v dusné normalizační atmosféře po porážce revoluce 1849 – byla nad slunce jasná.

Bohuslav Balbín, bezesporu jedna z největších osobností barokní doby vůbec, zemřel čtyři dny před svými 67. narozeninami dne  28.listopadu 1688 okolo osmé hodiny večerní.

Pochován je poblíž svého spolubratra Koniáše v kryptě studentského kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze.

S využitím:

Balbín B., Krásy a bohatství české země, Panorama 1986

Balbín B., Pamětní nápis (satira na Bernarda Ignáce z Martinic), Vyšehrad 1988

Balbín B., Rozprava krátká, ale pravdivá… (Obrana jazyka slovanského…), Odeon 1988

Kučera J.P., Rak J., Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře, Vyšehrad 1982