Bitva u Marathonu

Bitva u Marathonu

(+ září 490 př.Kr.)

   Přesně 2500 let nás dělí od chvíle, kdy řecká civilizace, tehdejší světlo Evropy, změřila v obranném boji své síly s Persií. Vedle asijské veleříše se rozlohou Řekové téměř ztráceli, ale síla jejich myšlenek byla větší. „Bojovali tak, že to stojí za vyprávění“, složil jim poklonu Hérodotos. Zde je jeho svědectví staré bezmála půl třetího tisíce let.

I přes propast času jsou Hérodotovy Dějiny (devět knih) stále živé a působivé. Svým úsilím o objektivitu a kritičností k pramenům stojí na počátku dějepisného bádání vůbec.

Hérodotos byl kromě toho první, kdo podal první souvislé vylíčení tehdy známého světa. Současně je prvním známým cestovatelem – badatelem, podnikajícím cesty za poznáním. Na vlastní oči spatřil všechny kraje od jižní Itálie a Libye přes Egypt a severní Černomoří až po Babylón.

Pro úplnost dodejme, že jako historik nebyl vždy důsledně nestranný (zaujatý pro Athény), ctil staré náboženství a chtěl čtenáře i pobavit. Řadu zpráv nekriticky přejímá z ústní tradice. To však síle jeho díla poučeného cestovatele (s řadou cenných etnografických a geografických odboček) nic neubírá.

Starověk nazval Hérodota „nejhomérštějším“.

Toto jest Hérodota z Halikarnassu vyprávění o dějinách,

aby časem neupadlo v zapomenutí, co lidé vykonali,

aby se zachovala sláva velikých a podivuhodných činů,

které dokázali jednak Řekové, jednak barbaři,

a  konečně, proč mezi sebou Řekové i barbaři vedli války.

 

„Athéňané se nyní vzmáhali. Je z toho patrno, že svoboda je věc užitečná nejen v jednom ohledu, nýbrž po všech stránkách. Dokud byli Athéňané pod vládou samovládců, nikdy neměli ve válce převahu nad svými sousedy, jakmile se však samovládců zbavili, dostali se na místo daleko nejpřednější. Je jasné i to, že se nijak nesnažili chovat statečně, dokud je k tomu nutil samovládce; jakmile však získali svobodu, snažil se každý, seč byl, vykonat co nejvíce, protože pracovali pro sebe.“

 

„Hned jak Peršané dorazili k Milétu, shromáždili se Iónové u ostrova Ladé… Na poradách mluvili mnozí z nich, mezi jinými fókajský vojevůdce Dionysios, který řekl:

  „Naše situace, Iónové, je na ostří břitvy. Buď budeme svobodní, nebo se staneme otroky… Jestliže se odhodláte podstoupit námahu, budete sice mít tvrdou práci, ale když nepřátele přemůžete, získáte možnost zůstat svobodní. Budete-li však zbabělí a neukáznění, pak nevidím pro vás žádnou naději, jak uniknout královu potrestání za vzpouru. Proto mě poslechněte a podrobte se mému velení. Jsou-li bohové spravedliví, ručím vám za to, buď že se s námi nepřátelé vůbec nesrazí, nebo že budou těžce poraženi, jakmile zaútočí.“

 

„Loďstvem podmanili (=Peršané při prvním vpádu do Řecka 492 př.Kr.) Thasos, jehož obyvatelé proti nim nehnuli ani prstem, proto pěším vojskem připojili Makedony mezi ostatní poddané. Národy až po Makedonii již měli všechny pod svou mocí. Z Thasu se přepravili na druhou stranu a pluli podél pevniny až k Akanthu, odkud pak obepluli Athos. Při obeplouvání však je přepadla od severu prudká bouře a zle je zřídila, neboť vrhla mnoho lodí u Athosu na souš. Bylo prý při tom zničeno na tři sta lodí a přišlo o život přes dvacet tisíc lidí. Moře okolo Athosu se hemží dravými zvířaty a tak některé uchvátila a zahubila tato dravá zvířata, jiní se rozbili o skály, jiní se utopili, protože neuměli plavat, jiní zase zemřeli chladem. Tak tedy dopadlo námořní vojsko… Výprava tedy s hanbou odtáhla zpátky do Asie.“

 

„Potom se Dáreios pokoušel zjistit, jaké úmysly mají Řekové, zda s ním chtějí válčit, nebo se mu poddat. Rozeslal hlasatele na všechny strany po celém Řecku s příkazem, aby žádali pro krále zemi a vodu. To byla jedna skupina, kterou poslal do Řecka; jiné hlasatele rozeslal do svých poddaných měst u moře s rozkazem, aby stavěla válečné lodi a lodi pro dopravu koní.“

 

„Ti to tedy připravovali. Hlasatelům, kteří přišli do Řecka, mnozí obyvatelé pevniny dali, co Peršan žádal, a rovněž tak všichni ostrované, kde se hlasatelé objevili. I jiní ostrované dávali Dáreiovi zemi a vodu, mimo jiné i Aiginští. Jakmile to učinili, ihned je Athéňané napadli, protože se domnívali, že je to namířeno proti nim… Rádi se té záminky chopili a opětovně poslali do Sparty žalobu, že Aiginští svým činem zradili Řecko.“

 

 

B I T V A   U   M A R A T H Ó N U  (490 př.Kr.)

 

„Myslím, že měli (=Peršané) nesmírný strach z obeplouvání Athosu, protože když vedli výpravu v minulém létě tamtudy, utrpěli obrovské ztráty. Nadto je k takovému postupu nutil i ostrov Naxos, který dosud nebyl v jejich moci.

 Když vypluli z moře Ikarského, přiblížili se k Naxu, protože proti tomuto ostrovu mínili válčit nejdříve. Obyvatelé Naxu se pamatovali na dřívější události, nečekali a ustoupili do hor. Peršané vzali do otroctví ty z nich, které chytili, zapálili chrámy a město a odpluli k dalším ostrovům.“

 

„Po odchodu z Délu namířili barbaři k ostrovům a z nich vzali s sebou pomocné oddíly a děti ostrovanů jako rukojmí. Při cestách kolem ostrovů přibyli také k městu Karystos, ale jeho obyvatelé nedali rukojmí a prohlásili, že nepotáhnou proti sousedním městům, čímž mínili Eretrii a Athény. Proto je barbaři obléhali a jejich zemi pustošili, až se konečně Karystští přidali na jejich stranu.“

 

„Po dobytí Eretrie vyčkali několik dní a potom pluli do Attiky, aby zahnali Athéňany do úzkých a připravili jim stejný osud jako Eretrijským. Hippiás, syn Peisistratův je přivedl k Marathónu, což byla v Attice nejvhodnější krajina pro jízdu a bylo to velmi blízko od Eretrie.

  Když se o tom Athéňané doslechli, pospíšili také k Marathónu.

  Vedlo je deset vojevůdců, z nichž desátý byl Miltiadés…“

 

„Když byli (=Athéňané) ještě ve městě, poslali vojevůdci nejprve do Sparty jako hlasatele Athéňana Feidipida, který byl ostatně rychlým poslem z povolání…

  Tohoto Feidipida vojevůdci poslali – a při tom se mu, jak pravil, zjevil bůh Pan – a ve dvou dnech dorazil z Athén do Sparty. Předstoupil před vládnoucí úředníky a pravil: „Lakedaimonští, Athény vás žádají o pomoc a prosí, abyste nedopustili, aby upadlo do otroctví barbarů nejstarší řecké město. Nedávno byla zotročena Eretria a Řecko tak o významné město oslabeno.“ Vyřídil jim, co mu bylo přikázáno, a oni sice byli nakloněni poskytnout Athéňanům pomoc, ale nemohli tak učinit ihned, protože nechtěli porušit zákon. Byl totiž právě devátý den v měsíci a devátého prý nevyrazí, leda až bude kruh měsíce úplný.“

 

„Mezi athénskými vojevůdci byl dvojí názor. Jedni nechtěli dopustit, aby došlo k boji, protože prý jich bylo pro srážku s perským vojskem málo, druzí zase boj žádali. Mezi těmi byl i Miltiadés. Když se nemohli dohodnout a převaha se klonila k mínění horšímu, promluvil Miltiadés k polemarchovi Kallimachovi z Afidnai. Jedenáctý rovnoprávný hlas s vojevůdci měl totiž odedávna u Athéňanů losem volený polemarchos a tím byl tenkráte Kallimachos z Afidnai. Miltiadés k němu přišel a řekl mu:“

 

„Na tobě teď, Kallimachu, záleží, zda dopustíš, aby byly Athény zotročeny, či zda je osvobodíš… Pro Athény teď nastává největší nebezpečí od časů, kdy vznikly. Jestliže se Peršanům pokoří, je jasné, co je čeká, až budou odevzdány Hippiovi. Jestliže však město zvítězí, získá tím možnost stát se prvním mezi městy řeckými… Kdybychom nebojovali, obávám se, že by nastaly veliké nepokoje, které by otřásly sebedůvěrou Athéňanů natolik, že by se přiklonili na stranu perskou. Dáme-li se do boje dřív, než některým z Athéňanů přijdou na mysl ustrašené nápady, pak jsme schopni v boji zvítězit, jestliže jsou bohové spravedliví. To všechno se teď týká tebe a na tobě to záleží. Přidáš-li se k mému mínění, budeš mít vlast svobodnou a tvé město bude prvním mezi městy řeckými. Jestliže však přijmeš názor těch, kdo se stavějí proti boji, dostane se ti pravého opaku výhod, které jsem ti vypočetl.“

 

„Těmito slovy Miltiadés Kallimacha získal. Polemarchovo mínění pak rozhodlo, že se bude bojovat. Nato vojevůdci, kteří zastávali názor, že se má bojovat, odevzdali velení Miltiadovi, jakmile přišla řada na ně, aby měli denní vrchní velení. Miltiadés to přijal, ale nepustil se do bitvy dříve, než přišel jeho vlastní velitelský den.“

 

„Když byli seřazeni a oběť před bitvou dopadla dobře, byl vydán rozkaz a Athéňané se klusem hnali proti barbarům. Vzdálenost mezi oběma vojsky činila aspoň osm stadií. Když je Peršané viděli, jak se blíží poklusem, chystali se je odrazit. Měli za to, že se Athéňané ke své úplné zkáze docela zbláznili, když viděli, jak je jich málo, a že se k nim ženou poklusem, aniž by měli na pomoc jízdu a lučištníky. Taková byla jejich domněnka; Athéňané však na ně padliv sevřených řadách a bojovali tak, že to stojí za vyprávěníVždyť to byli první ze všech Řeků, pokud víme, kteří se na nepřátele vrhli ztečí, a první, kdo vydrželi pohled na perský šat a na muže v něm oděné. Až dosud nahánělo Řekům strach i pouhé jméno Peršanů.“

 

„Bitva u Marathónu trvala dlouho. Ve středu bitevního šiku zvítězili barbaři. V tom místě byli Peršané a Sakové. Zvítězivše prorazili šik a pronásledovali poražené směrem do vnitrozemí. Na obou křídlech však zvítězili Athéňané a Platajští. Po vítězství nechali Athéňané barbary obrácené na útěk běžet a spojivše obě křídla dali se do boje s těmi, kteří prorazili střed jejich šiku, a zvítězili nad nimi. Bili do utíkajících Peršanů, až za nimi doběhli k moři, kde se snažili zmocnit se lodí a zapálit je.

  V tomto boji padl polemarchos Kallimachos, který se vyznamenal jako muž statečný…“

 

„Sedmi lodí se tak Athéňané zmocnili; s ostatními barbaři odrazili na moře, sebrali eretrijské zajatce z ostrova, na kterém je zanechali, a obepluli Sunion, protože chtěli dorazit do města dříve než Athéňané… Peršané tedy obeplouvali Sunion, ale Athéňané běželi městu na pomoc (=pověst o marathónském běžci je pozdější, Hérodotos ji ještě nezná), co jim nohy stačily. Dorazili tam dříve než barbaři a po příchodu z Hérakleia marathónského se utábořili opět v Hérakleiu, v Kynosarges. Barbaři připluli s loďmi naproti Faléru, to byl tenkrát athénský přístav. Manévrovali nějaký čas loděmi sem a tam a potom odpluli zpátky do Asie.

  V bitvě u Marathónu padlo šest tisíc čtyři sta barbarů a Athéňanů stodvaadevadesát.“

 

„Po úplňku přišlo do Athén dva tisíce Lakedaimonských. Postupovali s takovým spěchem, aby do města dorazili, že vykonali cestu ze Sparty do Attiky za tři dny. K bitvě přišli sice pozdě, ale chtěli Peršany aspoň spatřit. Spatřili je, když přišli k Marathónu. Pochválili Athéňany a jejich dílo a vrátili se domů.“

 

 

B I T V A   U   T H E R M O P Y L  (480 př.Kr.)

 

„Král Dáreios, syn Hystaspův byl na Athéňany již dříve velice rozezlen pro jejich vpád do Sard, když však mu došla zpráva o bitvě u Marathónu, zuřil ještě mnohem více a ještě horlivěji se chystal na válečnou výpravu proti Řecku. Ihned rozeslal po městech posly s příkazy, aby se připravovalo vojsko, a všem ukládal daleko více, než poskytovali dříve, jak válečné lodi, tak koně i potraviny a nákladní lodi. Když se to po Asii rozhlásilo, nastal všude neklid a po tři roky se sbírali nejstatečnější muži, aby se vycvičili k výpravě proti Řecku.“

 

„Po ustavení Xerxa budoucím perským králem se Dáreios chystal na válečnou výpravu. Druhý rok však po tom a po odmítnutí Egypta Dáreios uprostřed příprav zemřel. Králem byl celkem šestatřicet let a nebylo mu souzeno, aby se pomstil odpadlým Egypťanům ani Athéňanům. Po jeho smrti přešlo království na jeho syna Xerxa.“

 

„Čtyři plné roky od pokoření Egypta vyzbrojoval vojsko a chystal věci pro výpravu potřebné. Když nastalo páté léto, vydal se na výpravu v čele velice početné armády. Ze všech válečných výprav, o nichž víme, byla tato největší…“

 

„Stavitelé mostu (=přes Dardanely) směřovali z Abydu (=Gallipoli) k řečenému výběžku. Jeden  most vázali Féničané lany z bílého lnu, druhý Egypťané konopnými. Z Abydu na protější břeh je sedm stadií daleko. Když byl přechod spojen, nastala veliká bouře a celé dílo strhala a rozbila.“

 

„Jakmile se to Xerxés dozvěděl, velice se rozhněval, kázal dát Helléspontu (=Dardanelám) tři sta ran bičem a vhodit do moře dvoje okovy. Slyšel jsem dokonce, že spolu s nimi poslal i katovy pacholky, aby Helléspontu vypálili znamení. Přikázal těm, kdo bičovali, aby přitom pronášeli barbarská a zpupná slova: „Vodo hořká, pán ti ukládá tento trest, protože ses dopustila urážky, aniž se ti od něho stalo nějaké příkoří. Král Xerxés tě překročí, ať chceš nebo nechceš. Nikdo z lidí ti po právu nebude obětovat, protože jsi řeka kalná a slaná.“ Takovými slovy přikázal moře pokárat a těm, kdo řídili práce s přemostěním Helléspontu, dal srazit hlavy.“

 

„Těm, kdo měli onen nevděčný úřad, se stalo, jak nařídil. Most pak stavěli jiní stavitelé. Spojovali jej takto: sestavili vedle sebe padesátiveslice a válečné lodi, ze strany Pohostinného (=Černého) moře tři sta šedesát lodí, z druhé strany tři sta čtrnáct. Směrem k Pohostinnému moři je stavěli šikmo, v Helléspontu však po proudu, aby proud udržoval lana napjatá, a zakotvili je velikými kotvami… Když byl přechod spojen, nařezali klády stejně dlouhé, jako byla šířka mostu, a položili je po řadě na napjatá lana a jak je kladli, hned je spojovali. Potom přivezli prkna a opět je nakladli vedle sebe. Nato přivezli hlínu, udusali ji a z obou stran postavili ohradu, aby se soumaři a koně neplašili při pohledu na moře shora.“

 

„Když viděl, že je celý Helléspont pokryt loďmi a že je celé pobřeží i roviny Abydské plné lidí, naplnilo ho to blažeností, ale pak zaplakal.

  Když se o tom dozvěděl jeho strýc Artabanos, který původně projevil své mínění a odrazoval Xerxa od výpravy proti Řecku, oslovil slzícího Xerxa těmito slovy: „Jak velice rozdílné věci jsi, králi, učinil teď a malou chvíli předtím! Nejprve ses považoval za blaženého, a teď slzíš.“

  Král odpověděl: „Když tak nad tím uvažuji, přichází mi líto, jak krátký je celý lidský život. Vždyť z takového množství lidí tu za sto let nikdo nebude.“

 

„Toho dne se chystali na přechod. Druhý den čekali na slunce, protože je chtěli vidět vycházet, a pálili na mostech všeliká kadidla a posypávali cestu myrtovými ratolestmi… Když to bylo vykonáno, přecházela pěchota a veškerá jízda po mostě ležícím na stranu k Pohostinnému moři, po mostě na stranu k Egejskému moři soumaři a služebnictvo… Když přišel Xerxés do Evropy, vykonal přehlídku vojska, kráčejícího pod ranami bičů. Jeho vojsko pochodovalo sedm dní a sedm nocí bez přestávky. Když Xerxés přešel Helléspont, řekl prý jakýsi člověk od Helléspontu:

  „Proč si, ó Die, bereš na sebe podobu Peršana a jméno Xerxés místo svého, když chceš Řecko zahubit v čele všeho lidstva? Vždyť bys to dokázal i bez toho.“

 

„Když byli všichni na druhé straně a vydali se na pochod, ukázalo se jim důležité znamení. Xerxés ho nedbal, ač se dalo snadno vyložit. Klisna vrhla zajíce. Znamení se dalo snadno vyložit tak, že hodlá Xerxés vést vojsko proti Řecku s velkou pýchou a nádherou, ale zpátky že poběží závod o svůj život a vrátí se, odkud přišel…“

 

„Z hlasatelů, kteří byli posláni do Řecka, aby žádali zemi, se někteří vrátili s prázdnou, jiní se zemí i vodou.

  Mezi těmi, kdo se poddali, byli Thessalové, Dolopové, Eniénové, Perraibové, Lokrové, Magnéti… Řekové, kteří se pustili do války proti barbarovi, učinili proti nim přísahu, která zněla: Ti z Řeků, kdo se bez přinucení poddali Peršanovi, ač jejich věci stály dobře, budou z jedné desetiny učiněni otroky boha delfského. Takový byl obsah řecké přísahy.

  Do Athén a do Sparty Xerxés hlasatele s požadavkem země neposlal, protože jedni před časem vhodili Dáreiovy posly do propasti, když o ně žádali, druzí do studně s tím, aby odtamtud králi zemi a vodu přinesli. Proto tedy Xerxés k nim už neposílal.“

 

„Králova výprava zdánlivě směřovala proti Athénám, ale byla namířena proti celému Řecku. Řekové to věděli již dávno, ale přesto se všichni nesjednotili. Někteří z nich poskytli Peršanovi zemi a vodu a doufali, že se jim od barbarů nestane nic zlého; ti pak, kdo se nepodrobili, měli veliký strach, protože nebylo v Řecku dost bojeschopných lodí, aby se mohly proti útočníkovi postavit, a mnohým Řekům se ani do války nechtělo a raději se přidávali k těm, kdo stranili Peršanům.“

 

„Říká-li se tedy dnes, že Athéňané Řecko zachránili, je to celkem pravda. Převaha byla nutně na té straně, ke které se oni přidali. Protože se rozhodli, že má Řecko zůstat svobodné, byli to oni, kdo povzbudili všechny ostatní Řeky, kteří se k Peršanům nepřidali, a krále s pomocí bohů odrazili. Ani hrozné a strach budící věštby z Delf je nepřiměly k tomu, aby Řecko ponechali osudu. Vytrvali na místě a postavili se proti nepříteli, který na jejich zemi útočil.“

 

„Mezi Athéňany však byl muž, který se teprve nedávno dostal mezi předáky. Jmenoval se Themistoklés… Když měli Athéňané ve společné pokladnici velké přebytky, které jim plynuly z laurejských dolů, chtěli si je rozdělit po deseti drachmách na hlavu. Tenkrát přesvědčil Themistoklés Athéňany, aby od rozdílení upustili a aby za ty peníze dali postavit dvě stě válečných lodí, přičemž měl na mysli válku proti Aiginským. To, že tato válka hrozila, tenkrát Řecko zachránilo, protože přinutila Athéňany stát se námořníky. Lodí se sice nepoužilo k tomu účelu, ke kterému byly postaveny, ale takto v případě potřeby přišly Řecku vhod…“

 

„Když se Peršan přiblížil k průsmyku, dostali Řekové u Thermopyl strach a radili se o odchodu. Ostatní Peloponnésští mínili ustoupit na Peloponnésos a střežit Isthmos. Fókové a Lokrové však byli nad takovým nápadem rozhořčeni, a proto Leonidás rozhodl, že zůstanou na místě a že pošle posly do měst s výzvou k pomoci, protože jich je málo na to, aby se mohli perskému vojsku ubránit.“

 

„Zatímco se o tom radili, poslal Xerxés jízdní hlídku, aby zjistila, kolik jich je a co dělají. Již předtím totiž v Thessalii zaslechl, že toto sebrané vojsko je nepatrné a že je vedou Lakedaimonští a Leonidás z rodu Héraklova. Když jezdec přijel k táboru, nespatřil a neviděl celé vojsko. Nebylo možno vidět ty, kdo byli před hradbou a jejichž zbraně tam byly rozloženy. Náhodou to byli právě Lakedaimonští. Někteří z mužů cvičili, jiní se česali. Prohlížel si je, divil se a počítal, kolik jich je. Když všechno přesně zjistil, vrátil se v klidu zpátky. Nikdo ho nepronásledoval ani si ho nevšímal.“

 

„Když to Xerxés slyšel, nedovel pochopit, že by se chystali na smrt, která je za daných okolností určitě čeká. Připadalo mu, že se chovají směšně; poslal si proto pro Démarata, syna Aristónova, který byl v jeho vojsku. Jakmile Démaratos přišel, podrobně se ho vyptával, protože chtěl porozumět počínání Lakedaimonských. Démaratos mu odpověděl:

  „Již dříve jsi ode mne slyšel o těchto lidech, hned jak jsme se vydali na výpravu proti Řecku. Tenkrát ses mi vysmíval… Věz, králi, porazíš-li tyto muže a ostatek jich ve Spartě, pak neexistuje žádný lidský národ, který by se proti tobě postavil, protože teď máš proti sobě nejkrásnější řecké království a nejlepší muže.

  Xerxovi se to zdálo neuvěřitelné a znovu se ptal, jak budou proti jeho vojsku bojovat, když je jich tak málo. „Nalož se mnou, králi, jako s lhářem,“ odvětil Démaratos, „nedopadnou-li věci tak, jak říkám.“

 

„Lakedaimonští bojovali výtečně a na těch, kdo bojovat neuměli, ukazovali, že oni umějí bojovat velmi dobře. Tak se k nim i obrátili zády a dali se na útěk; když barbaři spatřili, že utíkají, vrhli se s křikem a rámusem za nimi. Jakmile je dostihli, obrátili se Řekové proti nim a při tom obratu porubali Peršanů nesčíslné množství. Padlo při tom i několik málo Sparťanů. Když se Peršané nemohli průsmyku nijak zmocnit, ač se o to pokoušeli po jednotlivých oddílech i všelijak jinak, stáhli se nazpátek.“

 

„Král byl na rozpacích, co má za dané situace udělat. Tu k němu přišel Epialtés, syn Eurydémův z Mélie, protože doufal, že se mu od krále dostane veliké odměny, a pověděl mu o stezce, která vede do Thermopyl přes hory. Řeky, kteří tam vytrvávali, tím zničil.“

 

„Řekům v Thermopylách nejprve věštec Megistiés zvěstoval po prozkoumání vnitřností oběti, že zjitra zemřou. Také někteří přeběhlíci jim oznámili, že Peršané přešli hory. Ti jim to oznámili ještě v noci. Jako třetí jim o tom podaly zprávu hlídky, které seběhly z výšin, když již nastal den. Řekové se tedy radili a jejich mínění se rozcházela. Jedni nechtěli šik opustit, jiní tomu odporovali. Potom však se rozdělili; jedni se jednotlivě rozešli do svých měst, druzí se chystali zůstat s Leonidou na místě.“

 

„Xerxés vykonal po východu slunce oběť a posečkal do doby, kdy bývá na tržišti živo; potom zaútočil. Ustanovil to tak Epialtés, protože sestup z hor je kratší a vzdálenost menší než obejití hory a výstup. Xerxovi barbaři se tedy blížili a Řekové okolo Leonida, protože šli stejně na jistou smrt, vykročili mnohem dále než zpočátku, na širší prostranství v průsmyku. V předešlých dnech bojovali v užších místech, protože šlo o ochranu hradeb, teď však se dali do boje mimo těsná místa a barbaři padali ve velikém počtu, neboť je velitelé oddílů zezadu všechny šlehali biči a neustále je pobízeli kupředu. Mnoho jich spadlo do moře a tak přišli o život, ještě daleko více se jich navzájem zaživa ušlapalo. O umírající se nikdo nestaral. Protože Řekové věděli, že smrti neujdou z rukou těch, kdo obešli pohoří, nešetřili proti barbarům sil a konali divy šílené odvahy.“

 

„Většina jich už měla zlámaná kopí, a tak pobíjeli Peršany meči. Leonidás v této seči padl jako muž statečný, a s ním řada slavných Sparťanů. Protože to byli mužové toho hodní, zjistil jsem si jejich jména, a to všech tří set. I z Peršanů tam padli mnozí výteční mužové…“

 

„Pochováni jsou na tom místě, kde padli. Jim i těm, kdo zemřeli před odchodem Řeků, které Leonidás odeslal, byl na památku vytesán nápis tohoto znění:

„Na místě tom proti třem stům tmyriádám v boji stáli

Peloponnésané zde v počtu jen tisíců čtyř.“

To byl nápis na památku všech. Pro Sparťany byl vytesán nápis zvlášť:

„Lakedaimonským o nás, cizinče, vydej svědectví,

Tady že každý z nás padl; jak nám kázaly zákony naše.“

B I T V Y   U   S A L A M Í N Y   a   P L A T A J Í  (480 a 479 př.Kr.)

„Od přechodu Helléspontu, kde strávili jeden měsíc přechodem do Evropy a odkud své tažení začali, za tři měsíce dorazili barbaři do Attiky… Město našli prázdné, jen několik málo Athéňanů bylo ve svatyni, byli to strážci svatyně a chudina, kteří se na Akropoli ohradili prkny a kládami a tak se proti útočníkům bránili. Na Salamínu neodešli jednak proto, že neměli z čeho žít, jednak i proto, že se domnívali, že pochopili Pýthiinu věštbu, podle které měla být dřevěná hradba nedobytnou, a tedy považovali za útočiště podle věštby toto místo, a nikoli lodi.“

 

„Peršané se utábořili naproti Akropoli na kopci, kterému Athéňané říkají Areův vrch (=Areopág) a obléhali je tím způsobem, že ovíjeli šípy koudelí, zapálili je a tak stříleli proti zátarasům. Obléhaní Athéňané se však přesto bránili, i když dospěli až na okraj záhuby a ohrada je přestala chránit. Nepřijali ani nabídku Peisistratovců, aby se dohodli o kapitulaci; bránili se všemožnými způsoby; když se barbaři blížili k branám, shazovali na ně balvany, takže se Xerxés dostal nadlouho do nesnází, protože je nemohl zmoci.“

 

„Když je Athéňané spatřili, že na Akropoli vystoupili, vrhali se někteří z hradeb dolů, a tak se zahubili, jiní utekli do chrámové síně. Peršané, kteří vylezli nahoru, obrátili se nejprve k branám a otevřeli je. Pobíjeli ty, kdo prosili o milost. Když se se všemi vypořádali, vyloupili svatyni a celou Akropoli zapálili.“

 

„Když dostali Řekové u Salamíny zprávu o tom, co se stalo na athénské Akropoli, nastal mezi nimi takový zmatek, že někteří z vojevůdců ani nevyčkali, až bude učiněno nějaké rozhodnutí o tom, co se má učinit, rozeběhli se ke svým lodím a dali napnout plachty, aby se mohli dát na útěk. Ostatní se rozhodli, že svedou námořní bitvu u Isthmu…“

 

„Themistoklés řekl (=spartskému veliteli Eurybiadovi): „V bitvě u Isthmu budeš bojovat na otevřeném moři, což je pro nás velice nepříznivé, protože máme lodi těžší a počtem slabší, a nadto ztratíš Salamínu, Megaru i Aiginu, i kdybychom jinak měli úspěch. V patách za jejich loďstvem totiž následuje pozemní vojsko a tím způsobem je sám povedeš na Peloponnés a ohrozíš celé Řecko. Učiníš-li však to, co radím, shledáš v tom tyto výhody. Zaprvé budeme mít velkou převahu, bude-li se boj vyvíjet normálně, když se na těsném prostoru dáme s malým počtem lodí do boje proti velkému loďstvu; bojovat na úzkém prostoru je výhodou pro nás, kdežto na širém moři zase pro ně. Zadruhé zůstane v naší moci Salamis, kde jsou naše děti a ženy. A je v tom i další výhoda, na které vám velice záleží… Dopadne-li to tak, jak doufám, a zvítězíme-li na moři, nepůjdou barbaři ani k vám na Isthmos, ani nepokročí nikam dále z Attiky a ve zmatku odejdou…“

 

„Tak to s nimi dopadlo. U Salamíny bylo zničeno mnoho lodí, některé od Athéňanů, jiné od Aiginských. Řekové bojovali v pořádku a v šiku; barbaři však seřazeni nebyli a počínali si vůbec bez rozumu, proto je muselo postihnout to, co se jim stalo, jakkoli se mnozí z nich toho dne chovali daleko statečněji než u Euboje. Všichni se činili z obav před Xerxem a kdekdo se domníval, že se na něho král dívá.“

 

„Řeků padlo jen málo. Řekové totiž uměli plavat, a tak ti, jejichž lodi byly zničeny a kteří nepřišli o život v boji, doplavali na Salamínu. Barbaři plavat neuměli, a tak se jich většina v moři utopila. K největší zkáze barbarských lodí došlo ve chvíli, kdy se přední lodi obrátily na útěk. Posádky lodí v zadních řadách se pokoušely proniknout s loďmi kupředu, aby se i ony před králem vyznamenaly nějakým skutkem, a vrážely do vlastních lodí, které byly na útěku.“

 

„Když si Xerxés uvědomil svou porážku, pojala ho obava, aby někdo Řekům neporadil, nebo aby na to sami nepřišli, plout do Helléspontu a tam strhnout mosty. Tím by byl v Evropě odříznut a hrozila by mu záhuba. Proto pomýšlel na útěk…“

 

„Spartským poslům pak (=Athéňané) řekli: „Bylo docela lidské, že se Lakedaimonští obávali, abychom neuzavřeli smlouvu s barbarem. Zdá se však, že špatně znáte smýšlení Athéňanů, když jste měli strach… Jestliže jste to dosud nevěděli, vězte teď, že nikdy neuzavřeme smlouvu s Xerxem, pokud zbude jen jediný Athéňan naživu… Jak se nyní věci mají, pošlete co nejdříve vojsko. Soudíme, že barbar zanedlouho vpadne do naší země, jakmile se dozví, že neučiníme nic z toho, oč nás žádal. Dříve než se objeví v Attice, je načase, abyste nám přišli na pomoc do Boiótie.

  S touto athénskou odpovědí se poslové vrátili do Sparty.“

 

„Při poradě dospěli vojevůdci k rozhodnutí, že přejdou na ostrov, jestliže budou Peršané ještě toho dne otálet a nedají se do bitvy.

  Onen ostrov je před městem Platajských… kde v tu dobu tábořili…“

 

„Když viděli velitelé ostatních barbarských oddílů, že Peršané vyrazili na Řeky, ihned zvedli praporce a jali se je následovat, co jim nohy stačily, beze všeho pořádku a neseřazeni. Tak se tedy nepřátelé s křikem a ve shluku řítili na Řeky, aby se jich naráz zmocnili, a Pausaniás, hned jak se přihnala jízda, poslal k Athéňanům jezdce se vzkazem:

  „Mužové athénští, nastává nám zápas největší; buď bude Řecko svobodné, nebo upadne do otroctví. Nás, Lakedaimonské, a vás, Athéňany, spojenci zradili a v minulé noci se rozutekli. Teď je rozhodnuto, co musíme od této chvíle činit: musíme se bránit, jak nejlépe budeme moci, a navzájem si pomáhat…“

 

„Lakedaimonských bylo spolu s lehkooděnci padesát tisíc… Před bojem s Mardoniem a jeho vojskem konali oběti. Jejich oběti však dopadaly nepříznivě a v tu chvíli jich mnoho padlo a bylo ještě daleko více raněných. Peršané se totiž kryli štít na štít a bezohledně stříleli šípy, takže se Sparťané dostali do tísně a oběti nemohly být vykonány. Za této situace upřel Pausaniás oči na platajský chrám Héřin a prosil bohyni o pomoc, aby jejich naděje nebyly zklamány.“

 

„Ještě za jeho modlitby vyrazili před ostatními nejdříve Tegejští a vrhli se na barbary… Nejprve se strhl boj o ohradu ze štítů; když ta padla, nastal již boj u samotného chrámu Démétřina a trval dlouho; došlo na boj zblízka muže proti muži. Barbaři totiž zachycovali kopí těžkooděnců a lámali je. Co do odvahy a síly nebyli Peršané horší, neměli však pancíře a k tomu byli nezkušení a nevyrovnali se protivníkům chytrostí. Vyráželi kupředu po jednom i po deseti a ve větších či menších hloučcích se dostávali mezi Sparťany a tak hynuli.“

 

„Tam, kde byl sám Mardonios, který bojoval na bílém koni a měl kolem sebe tisíc vybraných nejlepších Peršanů, tam své protivníky tiskli Peršané nejvíce. Dokud byl Mardonios naživu, Peršané se drželi a v obraně pobili mnoho Lakedaimonských. Jakmile však Mardonios zahynul a padli ti, kdo byli okolo něho (byl to nejlepší oddíl), tu i ostatní se obrátili a před Lakedaimonskými ustoupili. Nejvíce jim bylo na škodu, že byli oděni v šat bez brnění, bojovali jen v lehkém odění proti těžkooděncům.“

 

„Když Lakedaimonští obrátili u Platají Peršany na útěk, utíkali Peršané v nepořádku do svého tábora za dřevěnou ohradou, kterou postavili na thébském území… Takový byl průběh bitvy.“

 

„Když padly hradby, nevzmohli se už barbaři na organizovaný odpor a nikdo z nich na obranu ani nemyslel. Zmateně pobíhali ve strachu, protože byli sevřeni na malém prostoru v počtu mnoha tisíc lidí. Tak je Řekové mohli pobíjet, že z třistatisícového vojska po odečtení čtyřiceti tisíc, které utekly s Artabazem, nezůstaly naživu ani tři tisíce…“

 

„Z barbarů si statečně vedla perská pěchota a jízda Saků a z jednotlivců prý Mardonios. Z Řeků pak, ač byli dobří i Tegejští a Athéňané, vynikli statečností nejvíce Lakedaimonští. Soudím tak pouze proto, že měli proti sobě nejsilnější část barbarského vojska a přemohli ji, neboť jinak i ostatní zvítězili nad svými protivníky.“

 

„To byli mužové, kteří se v bitvě u Platají nejvíce vyznamenali.“

 

 

Atossa (=matka Xerxova): „Koho mají za pastýře, kdo tam vojsku poroučí?“

Sbor perských starců:         „Žádný muž je nezve poddanými ani otroky.“

Atossa:                                „Jak se tedy drží v šiku, když se blíží nepřítel?“

Sbor:                                   „Tak, že velké, krásné vojsko Dáreiovi zničili.“

          (Aischylos, Peršané, hráno prvně v Athénách 472 př.Kr.)

S využitím:

Antika v dokumentech I (Řecko), SNPL 1959

Hérodotos, Dějiny, Odeon 1972

Libí se vám článek?

2 komentáře: „Bitva u Marathonu

  • Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

    Reagovat
  • Byvala v ucebnicich dejepisu popsana strucne tak, ze na uzke plazi mezi skalou a morem se asi 300 Reku branilo proti cele perske armade. Podobne to popisuji i turisticke pruvodce, a dodavaji, ze od te doby se ta plaz rozsirila. (Dnes je asi pul km siroka). Stejne je to ale tezko uveritelne, ponevadz to misto by se nechalo obejit i zprava, pres kopce. . . Jinak ten nazev Thermopyly sedi. Z tech kopcu zteka horky potok, kde jsem se chtel umyt (jel jsem na kole), mydlo ale vubec nepenilo !

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.