Bertha Von Suttner

Bertha von Suttner

(+21.6.1914)

   Historicky první nositelka Nobelovy ceny míru se narodila v Praze 19.června 1843. Celkem bezstarostné mládí rakouské šlechtičny vystřídalo na Kavkaze setkání se zmrzačenými vojáky. Odmítla dobové názory o nezbytnosti (a prý zušlechťujícím vlivu!) válek, napsala strhující román „WAFFEN NIEDER!“ a stala se jednou z mluvčích zatím slabého mírového hnutí. Nebrali ji vážně, ve Vídni ji měli za „skutečný prototyp Bohu odcizených kulturních ženštin“. Místo jejího snu – „evropské federace“ – se tak Evropa po její smrti dočkala Války, před kterou zoufale varovala. Berta Kinská-Suttnerová.

Na svět přišla jako příslušnice jednoho z nejstarších českých rodů – nikoli v paláci Kinských na Staroměstském náměstí (jak se často uvádí) – ale jen pár kroků od Václavského náměstí (na rohu ulic Vodičkovy a V jámě). Otec František Josef Kinský zemřel několik měsíců před jejím narozením jako 75letý; matka Sofie Vilemína (dcera hejtmana rakouské jízdy) byla téměř o 50 let mladší.

„Ve svém sedmnáctém roce byla jsem opravdu přepjatým stvořením. Snad bych to dnes ani již nevěděla, kdyby nebylo mých deníků. Ale v těchto zvěčnila jsem ta všechna dávno uprchlá blouznění a tak mohu nyní posoudit, jaké to výstřední ideje v té mojí hloupé, hezké hlavě vězely.“

 

Mládí prožité většinou ve Vídni (ale také v Brně) bylo typickým mládím šlechtické dcery: studium jazyků, hra na klavír (její hudební nadání bylo vynikající), zpěv, tanec, lázeňské pobyty, několik krátkých milostných dobrodružství a zrušených zásnub.

 

„Ano, tak prázdné, frivolní a ubohé mládí jsem měla. Plné tak nepěkných věcí, jako byly cesty do lázní, kde se hrála ruleta, nebo zasnoubení kvůli penězům. Nic z toho bych nemusela vyprávět – přesto jsem se však k tomu při psaní cítila být jaksi nucena: řekni pravdu, celou pravdu! Jen z ní se lze poučit.“

 

Od svého poručíka knížete Fürstenberga přejala militaristické nadšení, ráda chodila na vojenské přehlídky a s nadšeným jásotem mávala pochodujícím šikům. Vojáci jí imponovali, zatímco civilisté jí připadali „jako obyčejní chrousti vedle motýlů“. „Začínám mít strach o její křehkou duši,“ svěřila se v jednom z dopisů její matka.

„Pamatuji se, že vojenské  hrdinství pro mne bylo absolutním ztělesněním lidské velikosti. K učencům, básníkům, cestovatelům cítila jsem sice úctu, ale opravdový obdiv měla jsem k válečníkům, k vítězům… Tito byli svou důležitostí, svou vznešeností tak povzneseni nad ostatním lidem, jako vrcholy Alp a Himálaje nad travami a květinkami údolí…“

 

Když v roce 1871 zažila v Berlíně návrat německých jednotek po vítězství nad Francií, nepociťovala žádný odpor k válce nebo pruskému válečnictví; přesně naopak.

„Udělalo to na mne ohromný dojem: jásot, vlajky, třpytivé uniformy – a vědomí, že jsem svědkyní „historického okamžiku!“. Ani v náznaku mne nenapadlo, že by svět mohl být hezčí, kdyby na něm nebylo tolik vítězných oblouků budovaných k oslavě smrti a vraždění, nebo že by takový jiný svět vůbec mohl existovat. Jak se praví v Písmu: Mají uši a neslyší, mají oči a nevidí, a dalo by se k tomu ještě dodat: mají mozky a nemyslí.“

Touha po samostatném životě, který by jí umožňoval další sebevzdělávání, ji v roce 1873 přivedla do domu barona Karla von Suttnera. Přijala tam místo vychovatelky, avšak čtyřem dcerám jihorakouského šlechtice byla spíše rádkyní a přítelkyní než domácím učitelem. A především se osudově zamilovala do jejich bratra, o sedm let mladšího Artura.

„Sestry nám požehnaly svým smíchem… Rodiče se nic nedověděli, a protože sňatek nepřipadal v úvahu, jistě by celou záležitost co nejrychleji ukončili… A tak jsme si hlídali své tajemství a sestry je střežily s námi.“

 

Když se po třech letech vše provalilo, předložila baronka Bertě na rozloučenou novinový inzerát následujícího znění: „Velmi bohatý, vzdělaný starší pán, bytem v Paříži, hledá dámu se znalostí jazyků, rovněž pokročilejšího věku, jako sekretářku, která by zároveň dohlížela na chod domácnosti.“  Brzy vyšlo najevo, že inzerentem je známý vynálezce Alfred Nobel.

„Působil velmi sympatickým dojmem. „Starší pán“ to v žádném případě nebyl; v době mého příjezdu do Paříže mu bylo čtyřicet tři let… Dokázal tak poutavě mluvit, vyprávět a filosofovat, že hovor s ním člověka beze zbytku zaujal. Mluvit s ním o světě a lidech, o umění i o životě, dobových problémech i o věčnosti – byl nejvyšší duchovní požitek.“

 

Přesto touha po Arturovi byla silnější. Když za osm dní po jejím příjezdu došla od něho zoufalá depeše, rozhodla se okamžitě vyměnit zajištěný život s Nobelem za nejistotu po boku milovaného nemajetného partnera. Bez vědomí rodičů byli tajně oddáni 12.června 1876 v malém kostele na předměstí Vídně.

„Ten lehkomyslný kousek nám nedokázali odpustit. A my jsme ani o odpuštění neprosili. Vzdorovitě jsme oznámili, že se protlučeme sami, a nic jiného nám také nezbývalo. Naše vnitřní radost však byla nezranitelná.“

 

„Neobviňujte nás, nenazývejte nás ubohými a nešťastnými, protože nevěříme na žádné nebe. Zato nemáme ani strach z pekla. Náš světonázor nám přináší takový klid a takovou radostnou jistotu, že kdo jednou ochutnal ovoce z toho stromu poznání, už od něho neupustí.“  (Inventář duše, 1883)

 

Na pozvání dávné Bertiny přítelkyně, gruzínské princezny Dadiany, odjeli do Gruzie. Netušili, že zde ve skromných podmínkách stráví celých devět let. A už vůbec ne, že Kavkaz se rok po jejich příjezdu stane dějištěm rusko-turecké války.

„Nepamatuji se, že bychom měli strach. Proti válce všeobecně jsem tehdy neprotestovala, stejně jako v letech 1866 a 1870. Také ten můj spatřoval v právě propuknuvší válce jen jakousi elementární událost… Tvrdilo se (=ruskou stranou), že je třeba „osvobodit slovanské bratry“, to heslo se kolem nás neustále ozývalo a my je důvěřivě opakovali.“

Ovšem během pomoci ve vojenském lazaretu si uvědomila, že pro dobro vojáků  se mohlo udělat víc než vyrábět obvazy, pořádat finanční sbírky a organizovat dobročinné akce: „Vůbec je tam neposílat!“  Válku začalo vnímat jako zlo, proti němuž je třeba se postavit.

„V technice, umění, vědě, dobročinnosti, odevšad kynou našim ambicím utěšenější cíle než na bitevních polích. Chtěla bych se raději jmenovat Edison než Hannibal, raději Peabody než Radecký, raději Newton než Wellington.“  (Inventář duše, 1883)

„Dějepis vůbec, tak jak se ho od mládí učíme, stává se mládeži hlavním pramenem vštípení obdivu k válkám. Již dětské mysli se tu vštěpuje, že Pán Všehomíra ustavičně nařizuje bitvy, že tyto jsou osou, kolem níž se otáčejí a sunou osudy národů všech dob, že jsou vyplněním neodvolatelného zákona přírody… A pro jedince vykonáním nejvznešenější povinnosti…“

„Lidé, kteří hodně cestovali, znají více jazyků, v těchto jazycích hodně četli a osvojili si tak to nejlepší z ducha a podstaty různých národů, odkládají své národní nedostatky i navenek a nejsou jako Angličané sušší, jako Němci těžkopádní, jako Francouzi povrchní a ješitní, jako Italové komediantští a jako Američané vulgární. Představují po všech stránkách zušlechtěný typ nově vznikajícího národa, který jednou musí dobýt svět: národa světoobčanů.“

___________________________________________________________________________

 

„Válka? Nejzavrženíhodnější ze všech zločinů, maximum špatnosti. Nehledě na mnohonásobné zabíjení, jehož rozsah se má k jedné vraždě v mírové společnosti jako

100.000 : 1, znamená válka ve všech směrech popření vývoje… Obrovský zločin, jehož se lidé dneška dopouštějí na lidech zítřka. A zároveň vrchol nerozumu.“  (Věk strojů, 1888)

„V jediné budoucí evropské válce by se mohlo zabíjet, ničit a pustošit víc než ve stovce starověkých bitev… Poražené, prchající vojsko? Něco takového už neexistuje, neboť do války se už neposílají armády, ale národy, celé národy. Vytáhly proti sobě kvůli proužku země, zpustoší však celou zemi…“  (tamtéž)

„Militarismus dosáhl ve věku strojů takového rozšíření a takového rozkvětu jako církevní moc ve středověku. Pád stupňující se ozbrojené nesmyslnosti je nevyhnutelný. Všechno bohatství, síla lidí, celý život směřuje jen k jednomu cíli – k zničení; takový systém musí nakonec zničit buď lidstvo, nebo sama sebe.“

Mimochodem, Věk strojů vydala Berta pro jistotu pod pseudonymem „Jemand“ (Kdosi). Kniha zapůsobila jako bomba, množily se nadšené recenze; autor byl hledán mezi předními filosofy. Jeden ze čtenářů odpověděl Suttnerové, když ho požádala, aby jí dal nahlédnout do díla: „Madam, to není kniha pro dámy.“

„Ale řekněte mi přece, pánové, proč neutvoří veškeré vzdělané moci Evropy dohromady spolek? To by bylo tím nejjednodušším…“

  Pánové pokrčili rameny, usmívali se u vědomí své převahy a nedali žádné odpovědi. Já vyslovila jsem asi opět jednu takovou hloupost, jak to „dámy“ činívají, odvažujíce se na nepřístupný jim obzor vyšší politiky.“  (z klíčového románu WAFFEN NIEDER! Odzbrojte!, 1889)

„Nechtěla byste změnit alespoň titul?“  (její vydavatel po marné snaze o autocenzuru díla)

„A n i   p í s m e n o !“

„Aby popisované historické události odpovídaly skutečnosti, aby líčení bitevních scén působila věrohodně, musela jsem předtím hodně studovat; pročítala jsem tlusté historické svazky a nechala jsem si vyprávět bitevní epizody. Během této studijní doby dosáhl můj odpor k válce bolestné intenzity. Ujišťuji čtenáře, že muka, jimiž jsem provedla svoji hrdinku, jsem s ní při práci sama protrpěla.“

 

„Když člověk zůstane po prohrané bitvě ležet v poli s rozdrcenými údy a nepovšimnut tam čtyři nebo pět dní a nocí umírá žízní, hlady a v nepopsatelných bolestech a hnije přitom zaživa – s jistotou, že vlasti jeho smrt nijak nepomůže, zato však uvrhne v zoufalství jeho drahé a blízké – ráda bych věděla, zda po celou tu dobu umírá rád a s oním zvoláním (za vlast!) na rtech.“  (Odzbrojte!)

 

„Na hromadu mrtvol se nasype jedna až dvě stopy hlíny, vypadá to pak jako nějaké návrší. Za několik dní přijde déšť a přikrývku z hnijících mrtvol smyje. Někteří ranění se strnutím šíje byli pohřbeni zaživa. Vyprávěli o tom náhodně zachránění. Kolik je ale těch, kdo nic vyprávět nemohli? Když někomu nasypou na ústa stopu hlínu, zůstanou ta ústa zavřená.“

 

„Ach ta vaše pruderie – ach ta vše přecitlivělá slušnost! Dít se mohou jakékoli hrůzy, ale pojmenovat se nesmí. O krvi a výkalech nesmí jemné ženy nic vědět a nesmí se o nich zmínit, zato však smějí vyšívat prapory, jež nad tou krvavou lázní zavlají… Vaše morálka je surová, víte o tom? Surová a zbabělá!“

 

„Právě jsem dočetl Vaše obdivuhodné mistrovské dílo. Říká se, že existuje dva tisíce jazyků – už 1999 by bylo příliš mnoho -, ale určitě neexistuje žádný, do něhož by Vaše nádherné dílo nemuselo být přeloženo, aby je lidé četli a přemýšleli o něm. Kolik času jste potřebovala na ten zázrak?“  (z reakce A.Nobela, 1.4.1890)

„Zrušení otroctví předcházela slavná kniha jedné ženy, paní Beecher Stoweové. Dej Bůh, aby po Vaší knize následovalo i zrušení války.“  (L.N.Tolstoj, 22.10.1891)

„Dokud občané neodmítnou být vojáky, války budou stále více a více krutější. Vaše vynikající kniha vykonala účinnou práci při popularizování povědomí strádání a hrůz válek. Měli by ji číst lidé všude, aby si uvědomili, že to jsou oni, kdo tvoří šik nositelů veškerého zla války tím, že poslouchají raději jiného člověka než Boha.“  (L.N.Tolstoj v dalším listu, 1901)

„Před nedávnem vylíčila ve své knize válku otřesným způsobem jedna německá dáma – nikoli nějaký člen parlamentu. Prosím, věnujte tomuto dílu několik hodin. Toho, koho ani poté neopustí vášnivá chuť válčit, skutečně lituji.“  (ministr financí Dunajewski ve vídeňské říšské radě, 18.4.1890)

 

„Bez boje není života – tuto první zásadu mužné bytosti, tuto větu, jež teprve činí muže mužem, paní Bertha von Suttner nikdy nepochopí. Zdar jejího úsilí by učinil z lidstva eunuchy a oloupil by je o všechny hodnoty, které až dosud vlastnilo.“  (Leipziger Neueste Nachrichten, 15.6.1904)

 

„Válka je nezbytná, a vedle škodlivých účinků má i dobročinně zušlechťující, mravně výchovné důsledky. Názory oné dámy však škodí národní duši, neboť podkopávají vědomí povinnosti, lásku k vlasti a hrdinné smýšlení.“  (historik a spisovatel Felix Dahn)

 

„Kdo volá „Odzbrojte“? Rozkvokala se hysterická modrá punčocha.“  (novinový titulek, 6.1.1892)

___________________________________________________________________________

 

Z Bertina popudu byla v říjnu 1891 ve Staré vídeňské radnici za účasti dvou tisíc lidí založena Rakouská mírová společnost. Ona sama se účastnila mezinárodních mírových kongresů, propagovala založení mezinárodního smírčího soudu v Haagu, vyjadřovala svůj odpor k antisemitismu.

„Přestože velmi dobře vím, že devět desetin vzdělaného světa naše hnutí nedoceňuje a ignoruje – a jedna z těchto desetin ho dokonce nenávidí – apeluji na budoucnost. Konec dvacátého století neskončí jinak, než že lidská společnost setřese největší metlu – válku – jakožto legální instituci.“

„Když se dnes v určitých kruzích setkám se zatvrzelým neporozuměním mírovému hnutí, když jsou mi předkládány argumenty o samozřejmosti a historické nezbytnosti válečného běsnění… stačí jen, abych si vzpomněla na svou vlastní minulost, a hněv vyhasne a odvaha znovu roste.“

 

„Domnívám se, že nechybí ani tak peníze, jako program. Zbožná přání sama mír nezajistí… Vládám, které to myslí dobře, je nutno předložit přijatelný plán. Žádat odzbrojení znamená takřka totéž jako zesměšnit se, aniž by se komukoli pomohlo.“  (z listu A.Nobela, 31.10.1891)

Na sklonku roku 1891 se (v osmačtyřiceti letech) odhodlala ke svému prvnímu veřejnému vystoupení. Došlo k němu na 3.světovém mírovém kongresu v Římě a před tisíci muži zvučných jmen sklidila velký úspěch. V italském tisku se přesto objevil povzdech, že „jakási žena cosi žvatlala na Kapitolu, což se ještě nestalo a čemu se už nedalo zabránit“.

„Zastáváš názor oněch socialistů, kteří považují za možné, že lidstvo dospěje k pravé dokonalosti ze dne na den. Od doby, jež by dokázala odstranit válku, jsme dle mého přesvědčení ještě velmi daleko.“  (rytíř von Carneri, 14.6.1892)

„Ty nevěříš možnost, že lidé přijdou k rozumu ještě před budoucí žalostnou válkou, jenomže ti, kdo se shromažďují v mírových spolcích a na kongresech, touží odvrátit právě TUTO válku. Pokud bychom si mysleli, že našeho cíle dosáhne až šestá nebo sedmá generace, pravděpodobně bychom jim celou tu námahu přenechali.“  (17.6.)

___________________________________________________________________________

„Nespravedlnosti… je třeba se bránit – to je jediná cesta. Mlčení, ačkoli se tváří jako výraz pohrdání, samo o sobě zasluhuje pohrdání. Mlčení znamená spoluvinu…“  (o antisemitismu)

„Je-li někdo antisemita, ztrácím k němu okamžitě důvěru. Rasová nesnášenlivost, stejně nevědecká jako ta náboženská, poukazuje na jistou malost a omezenost v hlavě i srdci. Nesouhlasím s tím, že lze být vznešeným myslitelem a antisemitou zároveň.“  (14.2.1889)

„V epoše, kdy se zakládají spolky proti týrání zvířat – a to plným právem – , je podle mého mínění logické, zaujmout konečně i postoj vůči týrání bližních, a to tím spíš, že nezůstalo u atentátů ohrožujících čest, nýbrž došlo k činům, které dávají našim židovským spoluobčanům důvod k obavám o vlastní existenci.“  (Artur von Suttner)

„Denně dochází na tržiště pečlivá hygienická kontrola, zda se obyvatelstvu nepodává třeba špatné…mléko. Každé ráno se však lidu coby nezávadné expedují statisíce exemplářů novin plných jedu, jenž ohrožuje myšlení i srdce, a duševní potravy zfalšované lží.“

 

„Je-li v nějaké zemi jedna vrstva obyvatelstva označena za bezprávnou třídu, na niž lze beztrestně vršit nenávist a pomluvy, pak bude v časech hladu a epidemií, v bouřlivých časech vůbec, jako první napadena a obviněna právě ona, protože se ji lidé naučili nenávidět už dávno.“

 

„Děsná je ta Dreyfusova aféra. Ach, všude, kde jsou u díla antisemité a šovinisté se svými teroristickými a lživými pletichami, musí člověk pochybovat o lidstvu jako takovém. Proto je třeba – distancovat se od nich.“  (30.12.1897)

„Člověk si přestává připadat na světě doma. Epizoda s Dreyfusem nelítostně strhla masku z tváře moderní Francie. Svět onemocněl zbabělostí.“  (26.2.1898)

„Váš nestydatý vlastizrádný postoj mne naplňuje hanbou a bolestí, protože se snižujete k tomu, abyste se stala nástrojem lidí, kteří zjevně chtějí všechny ostatní národy zotročit a zničit.“  (anonym)

 

„Lidé s takovým stupněm vzdělání, hluboko pod nulou – a s tak hrubým smýšlením: ti patří ke kolečkům stroje, který tká osudy celé říše!“  (1903)

___________________________________________________________________________

„Do jak strašného protimluvu se sebou samým upadl italský patriotismus, jenž založil svoji hrdost na setřesení cizího jha a nyní, aby započaté dobrodružství dovedl do konce, musí nejsurověji znevolňovat celé národy.“  (po italském vpádu do Etiopie, 1896)

„Na Madagaskaru byl vyhlášen výjimečný stav – protože domorodci se bouří. Budou tedy nutné další expedice. Kdy už konečně začnou evropské země kolonizovat, asanovat a pokřesťanšťovat samy sebe!“  (1896)

 

„Každá válka, ať má jakýkoliv výsledek, chová v sobě zárodek války druhé. Zcela přirozeně, násilí porušuje vždy nějaké právo. Toto pozvedne v delší neb kratší době svých nároků a nový rozbroj vypukne… a tak dále do nekonečna.“

 

„Mír nezaručí nic lépe než úderné a k válce připravené německé vojsko… Dej Bože, abychom měli neustále možnost střežit světový mír s touto trvale nabroušenou a dobře zachovalou zbraní! Pak v klidu ulehne ke spánku i vestfálský sedlák.“  (Vilém II., 1898)

„Krom toho uštědřil můj nejmilejší Vilém lidem, jejichž je „pozemským pánem“, zase jednu dobrou lekci… nikdo prý nemůže být dobrým vojákem, není-li zároveň dobrým křesťanem.“

 

„Když národy táhnou do války, volají Boha, čímž válku spojují se zbožností. Válka a zbožnost jsou však vzájemně neslučitelné pojmy, a proto je nutné odejmout obludě války pláštík zbožnosti.“  (v Berlíně, 14.6.1904)

 

„Blahopřání k povraždění výkvětu země. Ó tyhle příšery na trůnech! „Historická“ výchova v nich udusila jakékoli hnutí vznešenější morálky.“  (po gratulaci německého císaře a italského krále královně Viktorii k ukončení búrské války, 1902)

„Velká búrská žebrácká křížová výprava ukazuje důsledky války. Jaká poušť by nás čekala, kdyby v Evropě vypukla velká válka?“

„Válka ve východní Asii je truchlivá. Ale člověk si zvykne. A právě to je tak zhoubné na válečných časech, otupění našeho nejvznešenějšího smyslu – milosrdného soucitu.“  (o rusko-japonské válce, 1904)

„Ještě deset let práce a na konci možná vítězství. Žije se teď tak rychle, že by jedno desetiletí mohlo přinést něco nečekaného a převratného.“  (po blahopřání k šedesátinám, 10.6.1913)

„Myslí si, že za sto let už nebudou žádné války. Já myslím, že až za sto tisíc let. Je inteligentní a laskavá.“  (Artur Schnitzler)

„Moje továrny možná skoncují s válkou dříve než Vaše kongresy: v den, kdy se dvě armády budou schopny během jedné vteřiny navzájem zničit, se snad všechny civilizované národy zděsí a svých jednotek se zřeknou.“  (Alfred Nobel)

„Nenazývejte pořád naše mírové plány snem. Pokrok směrem ke spravedlnosti není žádný sen, ale zákon civilizace. Na světě je ještě určitě spousta surovosti a hlouposti, ale dobro, mírnost a rozum den ode dne narůstají.“  (1893)

„Já, který nemám žádné srdce v symbolickém smyslu, mám jedno jako orgán, a ten cítím. Ale teď dost o mně a o mé bezvýznamné nemoci. S velkou radostí pozoruji, jak pacifistické hnutí získává půdu pod nohama, a sice díky civilizování lidí a především díky bojovníkům proti předsudkům a tmářství, mezi nimiž zaujímáte výsadní postavení. To jsou Vaše šlechtické tituly. Heartily yours. A. Nobel.“  (z posledního listu před smrtí, 21.11.1896)

„Zpráva o poslední vůli vzbudila všeobecnou pozornost, a tato senzace se od nynějška bude opakovat rok co rok. Před celým světem se v ní veřejně prohlašuje – a to nikoli ústy nějakého exaltovaného snílka, nýbrž geniálního vynálezce – navíc vynálezce válečného materiálu -, že sbratření národů, redukce armád a podpora mírových kongresů patří k věcem, jež znamenají pro dobro lidstva nejvíc.“ 

 

Na První Haagské konferenci (1899) jí švédský státník baron Bildt představil svého syna. Chtěl nastoupit do vojenské akademie, ale po přečtení románu „Odzbrojte!“ od svého úmyslu upustil s úmyslem udělat naopak něco pro mír. Dojatá Berta mladíkovi odpověděla, že se třeba jednou stane mezinárodním arbitrem nebo švédským ministrem míru.

O necelých sto let později vyjedná Carl Bildt coby švédský premiér vstup své země do EU, sehraje významnou úlohu v balkánském konfliktu a stane se jedním z předsedajících Daytonské mírové konference.

___________________________________________________________________________

 

„Jak krásnou lekci teď dalo Švédsko světu! Respektuje rozhodnutí bratrského národa a oddělí se bez síly zbraní.“  (po odtržení Norska, červen 1905)

„Předstoupím před publikum (na přednášce po udělení Nobelovy ceny) a všichni vstávají. Řeč vydařená, silný potlesk… Banket… Lund mluví ve prospěch Nobela a Švédska… Švédský ministr mluví ve prospěch Norska – první přátelská slova po rozdělení unie.“  (18.4.1906)

„Nutno přesvědčit masy, že válka vedená za jakýmkoli cílem jest hromadnou vraždou a vražda sama jest zbytkem doby necivilizovaného lidství. Nebojujeme snad proti militarismu svého celku, nýbrž proti militarismu vůbec, jehož úloha přestane moderním upravením mezinárodního práva, jako právo pěstní bylo zamezeno zákony civilního soudu.“  (z titulní strany 1.čísla české verze časopisu „Odzbrojte!“, 1.10.1904)

„Národy všude strpí, aby několik málo osob, knížat, prezidentů a diplomatů mohlo jedním povelem, jedním tahem pera zcela svévolně odsoudit miliony lidí ke smrti a zkáze. Že národy za takovýchto poměrů živí naději, že pro ně existuje svoboda a sebeurčení – že existuje „občanská hrdost“ a lidská důstojnost vůbec: to nechápu!“  (1911)

„Už vím, kdo je Procházka (=František Josef I.) – ochránce veškerého klerikalismu a nepřítel haagské konference, vášnivý militarista… Je-li někdo vychován ve vojenském duchu, obklopen valem odpůrců všech moderních myšlenek, zaměstnán až k vyčerpání únavnými vládními záležitostmi a – na zotavenou – sestavováním střeleckých záznamů vykazujících 33.000 kusů ulovené zvěře: jak se přitom může dozvědět, co kvasí v duši národa, v duchu století?“

 

„Slavnostní průvod (=k 60.výročí panování císaře) mne velmi irituje. Řinčení zbraněmi. Naprostá slepota vůči modernímu duchu. Všeobecná oslava barbarství.“  (1908)

 

„Vilém pronesl konsternující řeč. Zbrojení je jedinou zárukou míru. Boží milost. Proti ženám. Válečnické ctnosti.“  (z deníku, 27.8.1910)

„Nesouhlasím s návrhem vojenské stávky předneseným na našem kongresu. Něco takového patří na kongresy socialistů. Chceme přece zákonný pořádek, nikoli vzpouru proti zákonům. Chceme, aby militarismus byl odstraněn shora a prohlášen za zbytečný.“

 

„Je pravda, že nám socialisté vyčítají, že chceme zachovat status quo. Nedorozumění však spočívá v tom, že chceme zajistit status quo jen proti násilné změně – nikoli proti změnám právním a organizačním.“  (1909)

„Potřebujeme shromáždit rozumné lidi. Musíme se sjednotit pod jednou vlajkou a vykřikovat stejně nahlas jako kameloti, jako panslavisté, jako všeněmci, že si přejeme jednotnou Evropu… Triumf zažijeme jen těžko; zprvu se totiž bude chtít prosadit tisíc malých nárůdků: toť nemoc naší doby.“  (duben 1913)

 

„Není nic, co tak falšuje myšlení, jako tento národnostní cit, považovaný za „to nejvyšší“. Je načase, abychom se uskupovali jinak než podle národnosti.“  (1911)

„Bylo by nedůsledné, kdyby někdo chtěl přesvědčovat svět, že válka může být zlidštěna – kdyby například požadoval, aby se nadcházející haagská konference (=tzv. Druhá, 1907) zasadila o zmírnění tvrdostí války a přikryla je pláštíkem lásky k bližnímu. Zde existuje buď – anebo, lidsky, nebo vojensky. Dvacáté století bude muset volit.“

 

„Sjednocená, spojená Evropa – to by mělo být od nynějška heslem osvíceného pacifismu. A nelze to opakovat dostatečně často.“  (říjen 1913)

___________________________________________________________________________

 

Po anexi Bosny a Hercegoviny (1908) si byla vědoma, že požár budoucí příšerné války je už blízko. V novinách vyzvala k finanční sbírce na posílení mírové propagandy. Tři dárci následně poslali po dvaceti korunách. Druhá výzva vynesla korunu jednu jedinou.

„Šedesát korun po prvním článku a jedna koruna po druhém ukazují, jak malou sílu má můj hlas.“

 

„Stoupenci pacifismu jsou si vědomi, že jejich osobní mocenský vliv je nepatrný, vědí, jak jsou slabí co do počtu a že nebudí respekt. Ale i když smýšlejí o sobě skromně, nesmýšlejí skromně o věci, které slouží. Považují ji za největší, jaké lze vůbec sloužit. Na jejím řešení závisí, zda se naše Evropa ještě stane místem trosek a sutin, nebo zda a jak lze tomuto nebezpečí zabránit a ještě předtím zahájit éru zajištěného právního míru…“  (z projevu při udělení NC míru, 19.4.1906)

 

„Noviny podněcují válečné nálady a v nejvyšších společenských vrstvách se takové smýšlení považuje za vlasteneckou povinnost.“

 

„Obávat se je třeba jen Srbska a Františka Ferdinanda, jejichž oboustranná chuť válčit jistě využije nejbližší vhodnou příležitost ke střetu… Jsou to závody do propasti.“  (13.1.1909)

„Vlastně je nepochopitelné, že lidé ještě mohou žít a bavit se uprostřed všech těch zničujících hrozeb, že se klidně proházejí po nastražených minách a před ústím všudypřítomných kanónů, že si zachovávají zdvořilé formy chování, zatímco se připravují na to, jak se navzájem co nejdůkladněji rozsápou.“

 

„Celá tahle válečnická strana Evropy se teď žene do katastrofy, a možná nemůže tato nízká civilizace udělat místo nějaké vyšší jinak než tím, že bude smetena. Nelze nashromáždit tolik hořlaviny, aby se nakonec nevzňala. Ubohá věž bláznů.“  (24.1.1911)

„Věčná ujišťování vlád, že zbrojení je určeno jen k účelům obrany a pořádku, jsou vědomé lži, neboť nyní vidíme, že armády a flotily jsou dnes – jako v dobách Alexandra Makedonského – používány stejně tak k dobyvačným účelům.“  (po italském vpádu do Libye, 1911)

„Válka, kterou Itálie vede, je už sama o sobě dost hrozná – ale tisíckrát horší je nadšení, jež vzbuzuje.“  (27.8.1912)

 

„Bolí mne srdce, když pomyslím na zuřící balkánskou válku a na blížící se možnou evropskou válku. Bloch dokazoval, že budoucí válka v Evropě je vyloučena, protože by musela kontinent uvést do trosek, převratů a kolapsů. Avšak zdá se mi, že lidskou svévoli a svatokrádež nic nezastraší.“  (ve filadelsfské Opeře během druhé návštěvy USA, 1912)

 

„Dnes jsem v salonu potkala někoho, kdo mi vyprávěl, že Conrad von Hötzendorf si stěžoval, že vojáci nemohou rozhodovat sami, že jim do věcí mluví spousta lidí – jinak bychom prý tu kýženou válku už dávno měli.“  (26.1.1913)

„Každou hodinu to může vypuknout… Všichni tančíme a píšeme a plánujeme na sopce.“ 

„Zbabělost, lhostejnost, tupé přihlížení jsou komplicové horlivosti, již vyvíjejí zlí a hloupí.“  (1.4.1913)

„Přiběhla ke mně celá rozrušená. „Lidé nechápou, co se děje,“ křičela nahlas na ulici, jakkoli jindy mluvila tiše a klidně. „Proč vy mladí nic neděláte? Vždyť vás se to týká především! Nenechávejte pořád všechno na nás starých ženských, které nikdo neposlouchá. Je to horší než kdy předtím, stroj se už rozběhl.“  (Stefan Zweig, Svět včerejška)

„Věci se mají tak špatně, že lze očekávat zhroucení válkou zamořené Evropy.“  (22.7.1913)

„Vedou se spory, zda nejhorší a nejdivočejší bestie jsou Bulhaři, Řekové, Srbové nebo Turci, a nikdo si nevšimne, že bestie je sama válka. A příští haagská konference (bude-li nějaká) si jako program zase vytkne metody, jak té bestii vyleštit drápy.“  (26.7.1913)

„Proti tomu zbytnělému militarismu, který teď zamořuje atmosféru, nelze bojovat. Jediní, ve které lze doufat, že tu válku odvrátí – protože také představují moc -, jsou sociální demokraté.“

 

Na jaře 1914 se prudce zhoršila mezinárodní situace a s ní i zdravotní stav Berty. Situaci však nepřestala sledovat ani na lůžku. Když se generál von Bernhardi v Berlin Postu vyjádřil, že „musíme být schopni začít nezbytnou útočnou válku za nejpříznivějších podmínek“, z posledních sil napsala: „Ono musíme, musíme je nejnebezpečnější dogma falešného náboženství všech militaristů.“

 

Až do 20.června však byla při plném vědomí a s obavou sledovala každodenní události. V deliriu před smrtí šeptala: „Odzbrojte, řekněte to všem!“

 

Poslední srozumitelná slova zněla: „Jedu do Drače.“  V albánském přístavu totiž vypukly nepokoje hrozící přerůst v další ze série balkánských válek.

Kdyby mohla, záhy po svém skonu by nejspíš vyrazila do Sarajeva (k atentátu následníka trůnu došlo přesně týden po její smrti). A brzy poté by mohla směřovat na Ypres, Verdun, do fašistické Itálie, mezi vězně táborů bolševického Gulagu, do obleženého Leningradu, na pláže Normandie, do Osvětimi…

To vše si nešťastná Evropa mohla ušetřit. Když se ptali Churchilla, jak pojmenovat (druhou) světovou válku, okamžitě odpověděl: „Válka, k níž nemuselo dojít. Historie nezná válku, jíž bylo možné snadněji zabránit.“

Dějiny daly Bertě i Nobelovi za pravdu, že k likvidaci požáru je lepší včas odstranit palivo z ohniště než zůstat lhostejným, ale pak o to zoufaleji volat hasiče.

Dějiny ovšem daly za pravdy i skutečnosti, že mír nelze zajistit usmiřováním potenciálního agresora nebo pouhými akcemi pacifistů ve stylu „lieber rot als tot“.

Berta Kinská, Bertha von Suttner, však své poslání splnila se ctí.

S využitím:

Brož I., Velké postavy rodu Kinských, Petrklíč 1997

Hamann B., Bertha von Suttner (život pro mír), One Woman Press 2006

Masopust Z., Berta Suttnerová (Dějiny a současnost 12/66)

„ze Suttnerů B., Odzbrojte!, tiskem a nákladem Edvarda Beaufota 1896