Ázerbájdžán – Baku, Šeki, Lahidž, Praktické Info

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

      Ženy až na naprosté výjimky nechodí zahaleny a v Baku se oblékají úplně stejně moderně jako u nás. Ani muži moc nenosí tradiční islámský oděv a pokrývku hlavy. Muži ovšem zásadně nenosí kraťasy, i když u turistů je tolerují. Mezi obyvateli je mnohem více tmavších typů než u nás, ale výjimkou nejsou ani blondýni a blonďáci – žije zde početná ruská menšina, zvláště v Baku.

      Lidé v Ázerbájdžánu jsou velice příjemní a přátelští, stejně jako v celém Zakavkazsku. Jsou velice ochotní a rádi Vám nezištně pomohou a poradí. Jediné, na co si musíte dát pozor, je otázka Náhorního Karabachu a vztahu Ázerbájdžánců a Arménů. Při jakékoliv zmínce o Náhorním Karabachu, který po ázerbájdžánsko-arménské válce obsadila Arménie, se Ázerbájdžánci dostanou do velice bojovné nálady. Pokud ale neurazíte jejich národní hrdost, jsou to velice milí lidé.

Baku a okolí

     Baku (ázerbájdžánsky Bakı) má téměř dva miliony obyvatel a je největším městem Zakavkazska.

Leží na pobřeží Kaspického moře a tudíž v proláklině pod úrovní světového oceánu. Baku je velice moderní město, s živými bulváry a luxusními obchody. Najdete tu ale i historické památky. Asi nejznámějším symbolem Baku je Dívčí věž (Maiden’s Tower). Zajímavý je také Širvan-šachův palác, který je krásně restaurován a je rovněž zařazen do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Zajímavým místem je Martyr’s Lane, památník ázerbájdžánských a tureckých obětí z bojů proti Arménům.

Ázerbájdžánci často tvrdí, že Turci a Ázerbájdžánci jsou vlastně jeden národ. Zatímco jinde v Evropě se malé národy spíše snaží co nejvíce vymezit vůči „podobným“ sousedům (Slováci vůči Čechům, Chorvati vůči Srbům a bosenským Muslimům), Ázerbájdžánci se naopak rádi identifikují se svým velkým bratrem na západě a v podstatě tvrdí, že Turci a Ázerbájdžánci jsou dvě větve jednoho národa. Turečtina a ázerbájdžánština jsou si navzájem velice podobné a Turci a Ázerbájdžánci si navzájem dobře rozumí. Rozdíly jsou postřehnutelné hlavně v pravopise. Ázerbájdžánština se rovněž píše latinkou, ovšem výslovnost některých hlásek se od turečtiny liší.

      V roce 1920, kdy zakavkazské republiky vyhlásily nezávislost a v sovětském Rusku probíhala občanská válka a intervence zahraničních mocností, vznikla velice nepřehledná situace. Už tehdy proti sobě bojovali Arméni na jedné straně a na straně druhé Ázerbájdžánci a Turci. Nové nepokoje mezi Arménií a Ázerbájdžánem vypukly koncem 80. let, ještě za existence SSSR.

Po jeho rozpadu pak nepokoje přerostly v regulérní válku, v které byl Ázerbájdžán poražen a přišel o značnou část svého území (13 % plochy) – Náhorní Karabach a okolí. 800 000 Ázerbájdžánců bylo vyhnáno ze svých domovů a stalo se tak vlastně uprchlíky ve vlastní zemi. Padlí z těchto bojů jsou považováni za mučedníky a jsou pohřbeni právě na Martyr’s Lane. Nenávist ke všemu arménskému je v Ázerbájdžánu skutečně mimořádně silná.

     Martyr’s Lane leží zároveň na kopci, odkud je krásný pohled na pobřeží Kaspiku s přístavem. Bohužel Kaspické moře je značně znečištěné a proto se v něm nikdo nekoupe. Chtěl jsem si v něm smočit symbolicky alespoň nohy, ale když jsem viděl ten sajrajt, co plaval ve vodě, přešla mě chuť.

     Na vině je hlavně těžba ropy. Sověti dříve a Ázerbájdžánci dnes si s ekologií moc hlavu nelámou. Sověti navíc postavili v Sumgayitu, nedaleko Baku, obrovský petrochemický komplex, a tak okolí Baku bylo jednou z nejznečištěnějších oblastí na světě a ani dnes to není co se životního prostředí týče žádná sláva. Jak vypadá těžba ropy v praxi, se můžete přesvědčit v okolí Baku, například v městečku Surachani, asi 20 kilometrů od centra Baku.

K vidění tu je spoustu menších ropných věží a čerpadel, která jedou na plný výkon. Všude mezi věžemi je cítit ropa a černá břečka vyplňuje i kdejakou louži a stoku. Tady by si člověk asi netroufl odhodit nedopalek cigarety! Strojní vybavení je evidentně zastaralé a připomíná Texas někdy na konci 19. století. Na konci 19. století začal ostatně i největší ropný boom v Baku a okolí. Když ale Sověti objevili ještě mnohem větší ropné bohatství na Sibiři, přesunuli většinu těžby tam a význam Baku poklesl.

Dnes se těžba ropy opět zvyšuje a Ázerbájdžán díky tomu bohatne. Mimořádný význam pro celou zemi má nedávné dokončení ropovodu po trase Baku – Tbilisi – Ceyhan (Turecko), čímž se země napojila na mezinárodní trhy. Ropovod vede přes Gruzii a velkou část investic obstarali Američané, kteří se snaží dovoz ropy do USA rozdělit do co nejvíce zemí, aby nebyli závislí pouze na dovozu z nestabilního regionu Perského zálivu.

     V Surachani je i další velká zajímavost – chrám Vyznavačů ohně (Atešgah). Vyznavači ohně jsou původně zoroastriáni, kteří před pronásledováním byli nuceni utéct z Persie do Indie a odtud se nakonec dostali mimo jiné do Ázerbájdžánu. V chrámu hoří věčný oheň, napájený přírodním vývěrem zemního plynu.

     Asi 60 kilometrů na jih od Baku leží další zajímavá turistická lokalita, městečko Gobustán. V okolní polopouštní krajině jsou k vidění dvě zajímavosti. V okolí Gobustánu je největší koncentrace bahenních sopek na světě.

Tyto „sopky“, vysoké maximálně několik metrů, neustále pobublávají a vyvrhují ze svých útrob bahno, které vzápětí na prudkém slunci tuhne. Druhou zajímavostí jsou 12 000 let staré skalní kresby. Narozdíl od slavných kreseb ve Španělsku, Francii nebo na Moravě se nezachovaly v jeskyních, nýbrž na skalách přímo na zemském povrchu. Umožnilo to mimořádně suché podnebí, které v této oblasti panuje. Aby si člověk v klidu prohlédl oba turistické taháky, je ideální najmout si taxi. Jinak by člověk nachodil minimálně 20 kilometrů, což je ve vražedně horkém podnebí v otevřené suché krajině zhola nemožné. Ledaže by člověk vyrazil již před rozedněním.

Šeki

     Šeki je menší historické město na severozápadě Ázerbájdžánu. Největší turistickou atrakcí je bezvadně zrekonstruovaný chánův palác z 18.-19. století, který je rovněž na seznamu UNESCO. Je sice rozměry poměrně malý, ale má moc krásnou vnitřní výzdobu. Šeki bylo vždy centrem zpracování hedvábí, avšak po rozpadu SSSR výroba upadala, až došlo k jejímu ukončení.

Lahidž

     Lahidž je vesnice s přibližně 2000 obyvateli. Leží v krásné krajině v podhůří Velkého Kavkazu, v nadmořské výšce kolem 1000 m.n.m. Vesnice je už od středověku centrem kovotepectví. Toto řemeslo se zde udrželo až dodnes. Zajímavý je také zdejší most. Původně stál dlouho osamoceně – po rozpadu SSSR totiž došly peníze. Nyní se však konečně peníze opět našly a tak se most dokončuje a staví se silnice, která zanedlouho Lahidž spojí s městem Guba na druhé straně kavkazského hřebene. V okolí vesnice jsou rovněž nádherné skály. Lahidž je poměrně hodně navštěvován turisty, zejména z jiných oblastí Ázerbájdžánu.

Do Lahidže jsem se dostal na korbě nákladního auta z Ismayilli. Nebyl to autostop, ale normální zdejší způsob meziměstské dopravy, který stojí zhruba jako autobus. Autobus mi ráno ujel poněvadž jsem zaspal, a tak mi ani jiný způsob dopravy nezbýval. 38 kilometrů dlouhá cesta s dalšími asi 8 Ázerbájdžánci na korbě příjemně ubíhala, bylo pěkně a okolo krásná horská krajina plná skal a soutěsek, takže nakonec to bylo asi i pohodlnější cestování než v maršrutce. Poměrně krátká cesta se ovšem nakonec protáhla na dvě hodiny – cestou jsme píchli kolo a bylo potřeba nasadit rezervu.

     Nejzajímavější pro mě ovšem bylo setkání s kolegou – místním učitelem matematiky. I když je Lahidž poměrně odřízlý od světa, mají tu i internet a škola je malá, ale útulná. Funguje nepřetržitě už od roku 1882! Plat učitel matematiky je pro zajímavost asi 5000 Kč měsíčně. No nic moc, ale pořád mnohem víc než v Gruzii. Přesto mě učitel pozval na oběd do místní restaurace pod širým nebem a rozhodně trval na tom, že za mě zaplatí útratu… Školní chodby zdobí několik nástěnek, z nichž nejvíc mě zaujala ta s mučedníky – bývalými studenty zdejší školy, kteří zahynuli ve válce s Arménií o Náhorní Karabach.

Ázerbájdžán – praktické informace

(Kursy v létě 2007: 1 EUR = 1,16 M (nový manat), 1 M = cca 25 Kč)

Poznámka: Oficiálním platidlem v Ázerbájdžánu je nový manat a pouze nové manaty jsou v oběhu. Před několika lety ale platil starý manat. 1 nový manat = 5000 starých manatů. Místní si ještě na novou měnu nezvykli a v obchodech a směnárnách často uvádějí cenu ve starých manatech, i když už neplatí. Někdy také řeknou, že něco stojí jeden širvan. Širvany už také neplatí. Jeden širvan byl 10 000 starých manatů, takže to odpovídá dvěma novým manatům. A aby se to pletlo ještě víc, občas místo manat řeknou rubl (to je ostatně podobné jako třeba v Gruzii). Drobným mincím – gepikům – pak říkají postaru kopějky.

Víza a vstup do Ázerbájdžánu: Víza do Ázerbájdžánu stojí 40 USD a platí jeden měsíc. Bez problémů je dostanete na letišti při příletu. Pokud ale jedete do Ázerbájdžánu po zemi, musíte si je vyřídit předem na ambasádě, protože na hranici se nevydávají. Pro nás je nejbližší ambasáda ve Vídni. Nejschůdnější cestou je získat víza na ambasádě v Tbilisi. Hledejte na ulici Chavchavadze 36. Je tu česká ambasáda a asi 150 metrů od ní je ázerbájdžánská ambasáda a konzulát.

Musíte si vyzvednout formulář, vyplnit ho a přiložit dvě pasové fotografie. Příjem žádostí o víza je dopoledne v 10-12 hodin. Vyřízení žádosti trvá tři pracovní dny (takže když vízum podáte třeba ve čtvrtek, dostanete ho až v úterý). Výdej víz je odpoledne mezi 16 – 17:00. Tyto údaje visí na nástěnce, ale úředníci si svoje pracovní hodiny upravují jak chtějí – klidně začnou třeba o půl hodiny později, odpoledne naopak zase dříve – raději se jich zeptejte kdy přesně máte přijít. A obrňte se trpělivostí! Mě dali vízum až po 4 pracovních dnech. V den výdeje víza Vás nejdříve pošlou zaplatit 40 USD do banky a pak Vám teprve vydají vízum (nelze platit v hotovosti přímo na ambasádě). Celkově jsem ambasádu navštívil pětkrát, ale nakonec jsem vízum dostal. Musím říct, že zkušenosti s laxními ázerbájdžánskými úředníky v Tbilisi byla moje jediná negativní zkušenost s Ázerbájdžánci.

     Na hranicích nedělají Ázerbájdžánci problémy a úřadují rychle, narozdíl od zkorumpovaných Gruzínců. Pamatujte, že do Ázerbájdžánu Vás nepustí, pokud máte v pase razítko z Náhorního Karabachu – berou to jako ilegální vstup do jejich země. Také nesmíte mít s sebou žádné písemnosti z Arménie. Obzvláště jsou celníci alergičtí na arménské mapy, kde je Náhorní Karabach zakreslen jako arménské území. Pohledy z Arménie jim ale nevadily.

Jazyk: Pokud náhodou neumíte ázerbájdžánsky nebo turecky, pak jazyk číslo jedna je jednoznačně ruština. Ázerbájdžánci jsou milí lidé, ale pokud budete mluvit rusky, budou ještě milejší. Dobře jsem si pokecal s celníky třeba na hranicích. Rusky umí skoro každý a rusky se hodně lidí učí i dnes – Ázerbájdžán má výborné vztahy s Ruskem a mnoho Ázerbájdžánců v Rusku pracuje. Navíc v Baku žije početná ruská menšina. S angličtinou zdaleka tak dobře nepochodíte.

Ubytování: Ubytování v Ázerbájdžánu je neuvěřitelně drahé a přitom na naše poměry nekvalitní. Síť levných hotýlků a hostelů zde úplně chybí a staré velké hotely ze sovětských dob fungují, ale pozvolna se rozpadají a přitom ceny jsou stále vysoké. Spal jsem v hotelu jen v Baku a v Lahidži, dvakrát jsem raději za městem postavil stan. Na ceny uváděné v Lonely Planet zapomeňte, jsou značně vyšší. Dolar klesá a ceny rostou!

                   Baku: hotel Dženub – 20 M za pokoj (500 Kč!!!). Tohle byl nejlevnější hotel v Baku! Jediná jeho výhoda je, že leží přímo v centru.

Cena je za dvoulůžkový pokoj, takže pokud budete dva, ušetříte. Hotel je v polorozpadlém stavu, „sprcha“ a záchod jsou na chodbě (teče teplá voda). Na chodbách ve dne pracovali řemeslníci a prováděli za chodu hotelu rekonstrukci.

                   Lahidž:  Cenu noclehu v jednolůžkovém pokojíku jsem usmlouval na 10 M. Jediné jakžtakž levné ubytování v Ázerbájdžánu.

                   Šeki:  Zde jsem v hotelu nebydlel a šel spát pod stan za město. V hotelu na náměstí (s nápaditým názvem „Šeki hotel“) stál nejlevnější pokoj bez příslušenství 16 M. Pěkný velký pokoj s koupelnou byl pak za 30 M.

Doprava:  Baku (MHD):  Použil jsem jenom metro. Jedna jízda stojí neuvěřitelných 0,05 M(1,25 Kč!!!). Metro sovětského stylu s klasickými ruskými vagóny jako v Jerevanu nebo Tbilisi. Vstup do metra je přes turniket na čipovou kartu. Tu si koupíte u vstupu do metra. Stojí 2 M, což je vratná záloha. Pak si na ní koupíte kolik chcete jízd. Vynikající systém!

                 maršrutky: tvoří pilíř ázerbájdžánské dopravy, klasické autobusy jezdí málo.

                 Orientační ceny:  Lahidž – Baku:   6 M (4 hodiny jízdy, 160 kilometrů).

                                             Baku – Gobustán: 0,80 M  (1 hodina jízdy, 60 kilometrů –

                                             příměstské maršrutky vyjíždějící z Baku jsou obvykle levnější).

                                             Šeki – Garamaryam 5 M  (150 km, 2 hodiny jízdy).

                                             Zagatala – Šeki 2M (72 kilometrů, 2 hodiny jízdy).

                 taxi – Gobustán: usmlouval jsem to na 12 M. Řidič byl v pohodě, najezdil se mnou minimálně 20 kilometrů. Počkal na mě u bahenních sopek a skalních kreseb a pak mě odvezl zpět do Gobustánu. Celý výlet trval asi 2 hodiny.

Vstupy:   Baku:  Širvan šáhův palác:  2 M

                Gobustán:  skalní kresby: 3 M (bahenní sopky jsou v otevřené krajině a vstupné se

                                    neplatí).

                Šeki: Chánův palác: 0,80 M

                Surachani: Atešgah (Chrám Vyznavačů ohně): 2 M

                Ve všech památkách zaplatíte navíc nehorázné 2 M  za focení. Pokud máte malý kompakt, který schováte do kapsy, neplaťte, nikdo Vás hlídat nebude. Doporučuji ale naopak zaplatit za focení v Chánově paláci v Šeki. Je s Vámi neustále průvodce a přitom vnitřek je opravdu moc pěkný a je co fotit.

Jídlo:      Levné. Pouliční občerstvení tvoří hlavně kebaby a šašliky a podobně jako v Turecku všudypřítomný čaj, čaj a zase čaj. Všude jsou ale zahrádky, kde si můžete dát točené pivo (s islámským zákazem alkoholu si místní moc hlavu nelámou).

kebab v housce (na ulici) : 1 M

kebab v restauraci(Baku– porsyon – maso na talíři + chléb, dobrá a velká porce): 2 M

zmrzlina : 0,30 M

popcorn: 0,30 M

pivo (0,5 l, točené): 0,80 M

gutab: něco jako slaná palačinka, malá placička plněná mletým masem nebo špenátem:0,20 M

konvička čaje: 0,20 – 0,60 M. Narozdíl od Turecka Vám čaj servírují rovnou             v konvičce a přinesou tolik malých skleniček, kolik Vás je. V jedné konvičce je čaj                tak na 6 skleniček, za pár korun tak můžete sedět u čaje třeba 2 hodiny. Cukr je vždy                na stole, často Vám k čaji dají i citron.

Jiné výdaje:  internet: 0,40 – 0,60 M / hodina

                      úschovna zavazadel na autobusovém nádraží v Baku: 2 M (1 velká krosna) na

                      den.

Chtěl jsem si koupit i nějaké pohledy, ale na žádné jsem nenarazil v celém                       Ázerbájdžánu.

Celkově platí o Ázerbájdžánu to samé co o Arménii. Všude je o něco levněji než u nás, ovšem s jednou významnou výjimkou, a to je ubytování.