Aralské jezero

Aralské jezero je (nebo spíše bylo) bezodtoké slané jezero, ležící na hranicích Kazachstánu a Uzbekistánu. Hlavními jeho přítoky jsou řeky Amudarja a Syrdarja. Povodí Aralského jezera a zmíněných řek zasahuje kromě Kazachstánu a Uzbekistánu i další státy – Turkmenistán, Tádžikistán, Afghánistán, Kyrgyzstán a Čínu. Jezero již několik desítek let vysychá, v poslední době se však tento proces výrazně urychlil.

Plocha Aralského jezera

V polovině 20. století bylo Aralské jezero čtvrté největší na světě. Hemžilo se to v něm rybami a lovem ryb a jejich zpracováním se živilo asi 40,000 lidí v okolí jezera. Dnes je jezero několikanásobně menší, jeho hladina klesla o nějakých 20 metrů a protože je i několikanásobně slanější než dřív, nežijí v něm žádné ryby.

Poušť Aralkum

Na místě vyschlého jezera vznikla nová poušť, Aralkum. Miliony tun odvátých solí zasolilo půdu v dalekém okolí. Zmenšení plochy jezera snížilo vlhkost zdejšího klimatu a způsobilo větší roční amplitudu teplot – léta jsou teplejší a zimy studenější. Přístavy, které ležely kdysi na březích jezera, jsou dnes vzdáleny desítky kilometrů od pobřeží.

Tady býval kdysi břeh Aralského jezera. Teď je jezero 100 kilometrů daleko..

Co způsobuje vysychání?

Aralské jezero leží ve velmi suché až pouštní oblasti a je to jezero reliktní – je pozůstatkem někdejšího oceánu Tethys, který se rozkládal zhruba mezi Afrikou a Euroasií. Jak se Afrika postupně přibližovala k Evropě, oceán Tethys se neustále zmenšoval.

Dnes z něj zbylo Středozemní, Marmarské, Černé a Azovské moře. Kaspické moře a Aralské jezero byly od Černého moře odděleny a protože se obě nachází ve velmi suché bezodtoké oblasti, byla by stejně nakonec odsouzeny k zániku.

Proces vysychání by ovšem i v případě Aralského jezera trval velmi dlouho, protože jezero je napájeno dvěma veletoky, Amudarjou a Syrdarjou. Obě řeky pramení ve vysokých horách a stačily tak jezero zásobovat množstvím vody zejména na jaře a v létě, kdy v horách taje sníh a ledovce.

Zbytky aralské flotily už dávno „kotví“ na suchu.

Pak se ale v Sovětském svazu dalo pár chytrých hlav dohromady a vymyslely skvělý plán, že by se v okolní poušti dala pěstovat bavlna. Bavlník ovšem potřebuje spoustu vody a ta se začala už od 30. let ve velkém čerpat zejména z Amudarji a Syrdarji a jejich přítoků. Vody v obou řekách výrazně ubylo a díky tomu začala klesat i hladina jezera – zpočátku pomalu, později se ale pokles hladiny začal výrazně zrychlovat.

Aralské jezero – ekologická katastrofa

Výsledkem je dnešní stav – pravděpodobně nejhorší ekologická katastrofa v celosvětovém měřítku, kterou jednoznačně způsobil člověk. V roce 2004 bylo jezero čtyřikrát menší a pětkrát slanější než v roce 1960. V letech 1961-1970 klesala hladina jezera v průměru o 20 centimetrů za rok, v 70. letech se pokles zrychlil na 50-60 cm za rok a v současnosti je to kolem 80-90 cm za rok.

Během roku 2007 už jezero zabíralo pouze 10% své původní plochy a průměrná salinita jezera byla 100‰ (v roce 1960, kdy v Aralu bylo ještě spousty ryb, byla salinita 10‰).

V současné době je jezero rozděleno na několik samostatných částí. V roce 1987 se totiž jezero rozdělilo na severní a jižní část. U Severního Aralského jezera (též Malý Aral) se díky stavbě přehrady, kterou Kazachstán dokončil v roce 2005, podařilo zvednout hladinu jezera o několik metrů.

Satelitní foto z let 1989 a 2003. 

Salinita poklesla a dokonce se do jezera vrátily i některé druhy ryb. Naproti tomu u mnohem většího Jižního Aralského jezera (Velký Aral) se zdá být jeho osud zpečetěn. V roce 2003 se navíc Jižní Aral rozdělil na západní a východní část.