Anuradhapura – Srí Lanka – Historie, Náš pobyt, Informace

Od | 12 listopadu, 2019

Obsah

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

Anuradhapura byla prvním hlavním městem starověké Srí Lanky. Po období nebývalé slávy nastal úpadek, ale mnoho starověkých památek, které se zde zachovaly až do dnešní doby, jasně dokládá bývalou velikost tohoto města. Anuradhapura byla prvním místem na Srí Lance, které jsme navštívili.

Z dějin Anuradhapury

   Srí Lanka patří k zemím s nejdelší historií a ostrov vzkvétal již ve starověku. Původními obyvateli Cejlonu (jak tento ostrov později nazvali evropští kolonizátoři – Portugalci, Holanďané a Britové) byli Veddové. Ti zde pravděpodobně žili už v době kamenné a dodnes žije v odlehlých pralesních částech ostrova několik set až několik tisíc jedinců tohoto starobylého etnika.

   Podle sinhálských legend osídlili Sinhálci, tedy dnes většinové etnikum na Srí Lance, tento ostrov  6.-5. století před naším letopočtem. Tehdy připlul ze severní Indie Vidžája, syn severoindického krále, se 700 muži. Usídlili se nedaleko dnešní Anuradhapury a založili zde první sinhálské království. Později byla založena na ostrově i další sinhálská království, Anuradhapura však byla nejmocnější z nich. Ve 3. století př.n.l. přijali Sinhálci buddhismus, který vyznávají dodnes.

Nové náboženství prý přinesli na Srí Lanku sourozenci Mahinda a Šangamíta, děti indického buddhistického císaře Ašóky. Šangamíta navíc přivezla na ostrov výhonek posvátné smokvoně (Ficus religiosa), pod kterou Buddha dosáhnul osvícení. Tato smokvoň roste v Anuradhapuře dodnes a je náležitě uctívána. Později posílila vliv buddhismu posvátná relikvie – Buddhův zub, který je dnes uložen ve městě Kandy, původně však byl umístěn právě v Anuradhapuře.

   Moc Anuradhapury střídavě sílila a slábla až do 11. století našeho letopočtu. Anuradhapura byla vystavena častým nájezdům z jihu Indie. Nakonec král Vidžabáha I. v roce 1017 Anuradhapuru opustil a přesídlil dále na jihovýchod, kde vybudoval nové hlavní město, Polonnaruwu.

   Anuradhapura byla tedy hlavním městem nejvýznamnějšího království na Srí Lance zhruba 1,500 let. Kromě toho, že zde sídlil král, byla vždy i hlavním centrem buddhismu a stala se jedním z největších klášterních měst, jaká kdy byla vybudována. V dobách největší slávy žilo ve městě až 10,000 buddhistických mnichů. Tomu odpovídá i množství náboženských staveb, z nichž mnoho se zachovalo až do dnešní doby. Místní králové pak vybudovali velké množství vodních nádrží, paláců a dalších staveb.

Anuradhapura dnes

   Dnes je Anuradhapura středně velkým městem, které má něco přes 50,000 obyvatel. Moderní zástavba není celkem zajímavá, podstatnou část města však tvoří Sacred City („Svaté město“), kde se koncentrují prakticky všechny starověké památky. Tato část města je zapsána na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

A jelikož Anuradhapura byla ve starověku město mocné a veliké, jsou i dnes památky rozesety po poměrně velké ploše, takže pokud byste chtěli všechny projít pěšky, nachodíte mnoho a mnoho kilometrů. Navíc i když jsou památky na mapě zakresleny třeba kousek od sebe, dostanete se k nim často dosti velikou oklikou. Nejlepší je proto najmout si nějakého průvodce.

   Annuradhapura leží v oblasti, která se nazývá „kulturní trojúhelník“, což je oblast vymezená přibližně městy Anuradhapura, Polonnaruwa a Kandy. Tento trojúhelník leží přibližně uprostřed ostrova. Anuradhapura je ovšem z těchto měst nejdále na sever, takže je turisty nejméně navštěvována. V době našeho pobytu (prosinec 2008) tu nebyli vůbec žádní zahraniční turisté (respektive abych mluvil úplnou pravdu – za celý den jsme potkali jednu jedinou bílou turistku!).

V roce 2008 totiž propukly nové boje mezi vládními (sinhálskými) vojsky a tamilskými povstalci z LTTE (Tygři osvobození tamilského Ílamu). Bojovalo se samozřejmě dost daleko na severovýchod od Anuradhapury, nicméně bylo znát, že v roce 2008 přijelo na Srí Lanku mnohem méně turistů než jiné roky a ti, co přijeli, neměli evidentně namířeno do Anuradhapury, tedy na „nebezpečný sever“. My jsme se zde nebezpečně rozhodně necítili. Ve městě je ovšem velké množství vojáků, protože Anuradhapura slouží jako jedna z nejdůležitějších základen vládních vojsk, které bojují s Tygry dále na severu.

Cesta do Anuradhapury

   Anuradhapura byla v podstatě prvním místem, které jsme na Srí Lance navštívili. Jednoho krásného dne (14.prosince 2008) jsme přistáli na letišti v Colombu. Zatímco doma v Evropě bylo kolem nuly, na Srí Lance nás přivítala teplota třicet stupňů Celsia. A teplo bylo na Srí Lance prakticky pořád, s výjimkou nejvyšších částí vysočiny na jihu. Na co nás ovšem žádný průvodce neupozornil, byl fakt, že v této části ostrova probíhá právě v prosinci období dešťů. V době našeho příletu ovšem pršelo jaksi mimo plán i na jihozápadě, kde je normálně v prosinci období sucha. Prvních 5 dní našeho pobytu tak skoro pořád pršelo. Teprve když jsme se přesunuli na jih, počasí se umoudřilo.

   Na letence je sice napsáno „letiště Colombo“, mezinárodní letiště Bandaranaike ovšem leží asi 30 kilometrů na sever od Colomba. My jsme si ale nechali prohlídku hlavního města až na závěr našeho pobytu a z letiště jsme se odpoledne přesunuli tuk-tukem (motorikšou) do nedalekého města Negombo, které je od letiště vzdáleno asi 10 kilometrů severně.  V Negombu jsme se ubytovali v hotelu Star Beach hned vedle pláže, najedli jsme se a zašli na pivo.

Druhého dne jsme se ráno vykoupali v příjemně teplém Indickém oceánu. Při ranní procházce jsme viděli zdejší typický vahadlový člun oruwa, který zrovna vyplouval na moře. Tyto čluny jsou velice úzké, vratké a mají poměrně velikou plachtu. Aby se nepřevrátily, mají po stranách vahadlo (jakýsi dřevěný plovák), které drží plavidlo ve stabilní poloze. Tento druh plavidla má tamilský název ketti-maran, z čehož vzniklo slovo „katamaran“. Čluny používají místní rybáři, občas ale vozí na moře i turisty. To byl zrovna případ člunu, který jsme viděli. Také vyjížděl na místní poměry na moře dost pozdě, protože ostatní čluny s rybáři byly už dávno na moři.

   Prohlídkou stotisícového Negomba jsme se nezdržovali a hned po ranní koupeli jsme vyrazili autobusem do 170 kilometrů vzdálené Anuradhapury. Autobus jel přes 4 hodiny a byl dost narvaný, takže jsme asi polovinu cesty stáli v uličce. V Anuradhapuře jsme se ubytovali v hotelu Milano, což je několik kilometrů od starověkých památek.

Prohlídka Anuradhapury

   V Anuradhapuře je k vidění mnoho a mnoho památek. Neviděli jsme zdaleka všechny a ani jsme to neměli v plánu. V následující části se tedy omezím jen na popis toho, co jsme skutečně viděli.

   První den pobytu jsme toho moc nestihli. Po dlouhé cestě busem z Negomba jsme se ubytovali a vyrazili nejdříve do centra, kde jsme se najedli. Teprve s plným břichem jsme pak  pokračovali směrem do posvátného okrsku. Došli jsme až k „Srí Mahá Bódhi“ (cestou jsme ovšem museli projít přes 3 vojenské kontroly). Srí Mahá Bódhi je posvátná smokvoň (Ficus religiosa), pod kterou Buddha dosáhnul osvícení. Osvícení tedy Buddha dosáhnul v indické Bódhgaji, na Srí Lanku ale byla princeznou Šangamítou přivezena jedna jeho odnož.

Zdejší hlavní strom je prý stále ten původní, je tedy starý přes 2000 let! Roste na vyvýšeném místě, je obezděn a vedou k němu schody. Nedá se jít úplně až ke stromu, těsně před ním je malý buddhistický chrám. Při jeho návštěvě nám místní mniši udělali na čele tečku bílou barvou  a ovázali nám zápěstí bílou nití (bílá bude patrně posvátná barva). Kromě nás tu byli pouze poutníci ze Srí Lanky. Bohužel posvátnou smokvoň nelze odnikud ani pořádně celou vyfotit. Dnes tu ovšem není pouze jeden strom, ale desítky dalších, které byly vypěstovány z odnoží toho hlavního. Celé místo je pochopitelně posvátné a před vstupem se musíte zout a sundat pokrývku hlavy.

Všude visí buddhistické modlitební praporky. S těmi se můžete setkat na všech svatých buddhistických místech. Vedle sebe je vždycky červeno-modro-žlutá trikolora a červenobílý prapor, takže to vypadá, jako kdyby si tu dali sraz sparťané se slávisty (že by jednota protikladů? J ).

   První den jsme toho o moc víc nestihli a hlavně jsme poznali, že vzdálenosti mezi jednotlivými památkami jsou opravdu docela velké. Takže buď si to chce půjčit kolo, nebo najmout tuk-tuk, který Vás proveze po většině památek. Zvolili jsme možnost číslo 2 amyslím, že je to lepší volba než kolo, protože sami bychom se mezi jednotlivými objekty hůře orientovali a ještě bychom se museli starat, kde nechat bicykl (až přímo k posvátným stavbám nemůžete většinou ani v botách, natož na kole).

Řidič tuk-tuku nás vždycky někde vysadil a počkal na nás, než jsme si to prohlédli. Teoreticky bychom jako cizinci měli platit docela vysoké vstupné do objektů (25 USD!), ale nikdo po nás nic nechtěl. Možná nás řidič vozil tak obratně, že se vyhnul kontrolám, ale vzhledem k naprosté nepřítomnosti turistů v Anuradhapuře je pravděpodobné, že se úředníci neobtěžovali vstupné ani vybírat.

   Takže co jsme třeba druhého dne viděli? Především dagoby! Dagoby (stúpy) jsou nejtypičtějšími – a troufnu si říct i nejkrásnějšími – stavbami buddhistické architektury. Mají kupolovitý tvar a nahoře jsou zakončeny menší věžičkou, směřující k nebesům. Dagoby jsou na Srí Lance v každé větší vesnici (jako u nás kostely), ale ty daleko největší jsou právě v Anuradhapuře a dalších místech kulturního trojúhelníku. Dagoby byly původně vlastně jakýmisi komorami pro uchovávání svatých relikvií, tedy většinou tělesných ostatků významných buddhistických mnichů. Plnily tudíž podobnou úlohu jako nejvýznamnější křesťanské kostely.

Na rozdíl od kostelů však dagoby nejsou „duté“ – nenajdete zde tedy žádné vnitřní prostory, do kterých byste mohli vstoupit. V okolí dagob jsou však menší buddhistické chrámy, ve kterých se věřící modlí a zapalují svíčky. Samotné dagoby pak věřící  obcházejí po směru hodinových ručiček. Což jsme nepochopili hned, ale asi až u třetí dagoby jsme si všimli, že jaksi pořád chodíme v protisměru… Dagoby jsou postavené z cihel.

   Z dagob Anuradhapury mě zaujaly především dvě. Daleko nejvíc se mi líbila dagoba Ruvanvelisaya (či Ruvanveli Mahaseya). Nechal ji postavit král Dutugemunu (vládnul 161-137 př.n.l.) a je nejuctívanější dagobou na Srí Lance. Je vysoká 55 metrů, ale původně byla o dost vyšší. Její krásná bílá barva září do dáli a navíc je dagoba perfektně zrestaurována, což bohužel nelze zdaleka říct o dalších objektech v Anuradhapuře, které se v současnosti stále rekonstruují. Dagobu Ruvanvelisaya obklopují různé sloupy, pilíře, chrámky, příbytky mnichů a především stovky kamenných slonů (slonů je prý dohromady 1,900, ale přiznám se, že jsem je nepočítal).

   Další pěkná dagoba je Jetavana (též Jetavanarama, čti Džétavanáráma). Ta je vysoká dokonce 73 metrů a je velice podobná jiné dagobě, Abhayagiri, která je stejně vysoká a se kterou se Jetavana často zaměňuje (a to i v průvodcích!). Sám bych tedy asi nebyl schopen obě stavby odlišit, nebýt toho, že jsem si před dagobou vyfotil informační ceduli. Jetavana byla postavena koncem třetího století našeho letopočtu a byla součástí komplexu velikého buddhistického kláštera.

Původně byla vysoká dokonce 120 metrů a byla ve starověku třetí nejvyšší stavbou na světě (první dvě byly pyramidy Cheopsova a Chefrénova v egyptské Gíze). Přesto je Jetavana údajně stále největší cihlovou stavbou na světě a kdosi vypočítal, že je v ní dost cihel na to, aby se z nich dala postavit 3 metry vysoká zeď, která by se táhla z Londýna až do Edinburghu. Dagoba není bíle omítnuta a má cihlovou barvu. Její povrch je nepatrně křivý, na rozdíl od dokonalých křivek Ruvanvelisaye. Bohužel dagoba se v současné době stále rekonstruuje a rekonstrukce probíhá evidentně velmi pomalu, takže obcházení stavby po rozbité dlažbě bylo poměrně svízelné.

   Z ostatních staveb ve staré Anuradhapuře nás zaujala především další velká dagoba (patrně Abhayagiri, ale nedám za to ruku do ohně), která byla ovšem celá obklopena velikánským lešením. Na severu svatého okrsku je pak rozsáhlý komplex zřícenin, z nichž se většinou zachovaly jen základy. Největší stavbou v této oblasti je Sloní bazén (Et Pokuna, Elephant Pond). Ten má rozměry 159×53 metrů a zaujímá tedy plochu zhruba šestkrát větší než je olympijský plavecký stadion, takže co se týče koupání, byli zdejší králové docela slušnými megalomany. Ke koupání ho ovšem nevyužíval král, nýbrž místní mniši!

O něco skromnější, zato však hezčí a zachovalejší stavbou, je Kuttam Pokuna, dvojice bazénů, ležící rovněž komplexu severních zřícenin. Tyto bazény jsou vyfocené snad v každém turistickém průvodci, často jsou ovšem nesprávně zaměňovány s výše uvedeným Sloním bazénem. Nádrže Kuttam Pokuna jsou dvě a i když se o nich hovoří jako o dvojčatech, jejich rozměry jsou rozdílné – delší měří na délku 40 metrů , kdežto kratší jen 28 metrů. Šířka obou bazénů, které leží v zákrytu hned za sebou (viz foto) je 15.5 metru. Jsou tedy menší, ale mnohem lépe zachovalé, než obrovský Sloní bazén.

Praktické informace

kursy v prosinci 2008: 1 USD = 110 LKR, 1 EUR = 142 LKR, takže velmi přibližně 1 Kč = 5 LKR (srílanských rupií)

Negombo

Doprava letiště – Negombo: Na letišti jsme nejdříve vyměnili peníze ve výše uvedeném kursu. Byl to docela dobrý kurs a doporučuji vyměnit více peněz hned na letišti, protože jinde na Srí Lance nemusí být tolik směnáren. Zase ale neměňte zbytečně moc, protože na ostrově je fakt hodně levně – jediné, co je opravdu drahé, je vstupné do některých památek – viz dále. Tuk-tuk (motorikša), ve které jsme jeli dva, nás vyšla po mírném smlouvání na 500 LKR (250 LKR na osobu, vzdálenost cca 10-15 kilometrů).

Ubytování – Negombo: V hotelu Star Beach jsme platili 800 LKR za pokoj (byli jsme dva, takže 400 LKR na osobu). Tato cena byla nejčastější cenou, jakou jsme na Srí Lance platili za ubytování. Standardní výbavou je vlažná voda, teplou buď nemají vůbec, nebo za příplatek. U moře je vlažná voda příjemná a po teplé se Vám ani stýskat nebude, ale v horách, kde je ráno třeba 5-10 stupňů, se vyplatí připlatit si za teplou vodu.

Jídlo a pití – příklady cen v Negombu: V obchodě stála láhev balené vody (1.5 litru) 50 LKR, limonáda (Fanta, Coca-Cola 0.3 litru) 35 LKR. Litr a půl Coca-Coly, Fanty apod. vyjde v supermarketu na 140-150 LKR. Vodu si musíte kupovat, voda z kohoutku není pitná (tedy alespoň ne pro Evropany – místní ji pijí celkem běžně, ale vy se po ní pravděpodobně pos… prostě Vám po ní nebude dobře J ). V restauraci jsem si dal něco jako rizoto za 180 LKR (velmi dobré, ale velmi ostré). V restauraci na ulici jsme si dali pivo Lion za 170 LKR (láhev, dvanáctka, 0.625 litru). Posléze jsme ovšem zjistili, že hned za rohem prodávají v krámě lahváče stejné značky za 120 LKR. Alkohol mohou prodávat pouze obchody a restaurace s licencí, takže v normální samoobsluze pivo nemají!

Anuradhapura

Autobus Negombo-Anuradhapura: 225 LKR, 4 a čtvrt hodiny jízdy, vzdálenost 171 kilometrů. Autobusy jezdí dost plné, takže pokud nejedete z první stanice (my stopli bus na nějaké další zastávce), tak si téměř určitě hned nesednete. My stáli asi půlku cesty, takže cestování je to docela únavné.

Tuk-tuk v Anuradhapuře: Tuk-tuk je motorová tříkolka či motorikša. Úplně stejné (a se stejným názvem) jezdí v Thajsku, podobné zahlédnete i v Indii a jinde. Cenu jsme s řidičem usmlouvali na 1000 LKR za rikšu (500 LKR na osobu). Za tu cenu s námi řidič jezdil asi 4 hodiny. Vždycky nás někde vysadil, počkal na nás třeba půl hodiny a jelo se dál. Ušetřili jsme spoustu času a navíc řidič věděl, kde jsou nejlepší památky, takže jsme viděli asi vše podstatné, přestože v průvodci vyhrožují, že 2 dny na prohlídku areálu je málo.

Ubytování: V hotelu Milano jsme platili 1000 LKR za pokoj. Ubytování standardní, akorát to bylo docela daleko od centra.

Vstupné do památek: Vstupné stojí neuvěřitelných 2700 LKR (nebo 25 USD) za jednodenní vstupenku! My jsme ale neplatili nic, protože po nás nikdo nic nechtěl (nebo jsme se s řidičem vyhnuli kontrolám?). Obdobně vysoké vstupné se platí i v Polonnaruwě a na skálu Sigiriya. Pokud hodláte zajít do všech tří památek, kupte si okružní vstupenku Kulturního trojúhelníku. Ta stojí tolik jako dva vstupy, takže za jeden vstup ušetříte. My jsme v Anuradhapuře neplatili nic, ale pak jsme v Polonnaruwě i Sigiriyi platili těch 25 USD, takže jsme nakonec ve finále neušetřili nic.

6 thoughts on “Anuradhapura – Srí Lanka – Historie, Náš pobyt, Informace

  1. Skompasem.cz

    Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

  2. Jeroným L.

    já bych doporučil si k prohlídce Anuradhapury půjčit někde kolo, protože do vzdálenějších částí nádherných obrovských parků se prostě pěšky dojít vůbec nedá a tuktukem zase nemůžeš jezdit mezi zídkama starých chrámů apod. ale jsi odkázaný na asfaltky. Na kole se sice zase nesmí k některým svatyním, ale není vůbec problém si kolo u policejní hlídky zamknout. Jinak v únoru bylo v ANR nádherně, svěží vzduch, sucho a teplo, společně se Sygirií, Pollonaruwou a Dambullou je tady v únoru nejlepší počasí z celé Srí Lanky.

  3. Frankie

    Já tedy kolo rozhodně nedoporučuji, na konci dubna tam bylo takové vedro, že si myslím, že by měl každý za chvíli dost. Doporučuji spíše ponožky, protože u některých stúp je tak rozpálená dlažba, že se tam ani nedá jít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.