Antoine de Saint-Exupéry

Na svět přišel 29.června 1900 v Lyonu ve starobylé šlechtické rodině, jako prostřední z pěti sourozenců. Otce si však již téměř nepamatoval – zemřel na mrtvici (na železniční stanici) již čtyři roky poté. Matka však syna přežije o plných 28 let.

„Svět dětských her a vzpomínek pro mne zůstane navždy skutečnější než tento – možná jsem doopravdy žil pouze v dětství.“

 

Roku 1930 napíše své matce z Buenos Aires, že nesmírnost života nepochopil ani podle Mléčné dráhy, oblohy či moře, ale v její posteli, kde spával, když byl jako dítě nemocný: „Nemoc mi přinesla neskonalé štěstí. Všichni jsme si přáli, aby právě na nás přišla řada. Angína nám otevřela cestu do nekonečného oceánu.“

„První kniha, kterou jsem měl skutečně rád, byl soubor pohádek Hanse Christiana Andersena. Když jsem měl čtyři a půl roku, planul jsem touhou číst opravdovou knihu…

  O několik roků později jsem objevil Julese Verna. Bylo mi asi deset let. A byla to jeho Černá Indie, jedna z jeho nejméně známých knih. Obvykle se říká, že je trochu nudná. Ale mně se zdála velkolepá a tajemná… Je docela možné, že fantastická atmosféra té knihy, která se mi vryla v paměť, měla vliv na zrod mé vlastní knihy Noční let, kde jsou také prozkoumávány temnoty…“ 

 

V dospělosti budou muset být jeho přátelé v jakoukoli denní i noční dobu připraveni na (často mnohahodinové) telefonní hovory, když chtěl slyšet názory na své psaní nebo se chtěl podělit o nějaké dobrodružství. Tento zvyk vznikl v dětství, kdy brzy ráno budíval svého bratra a sestry a tahal je do matčiny ložnice, aby si vyslechly novou báseň nebo příběh.

V létě 1912 na prázdninách v Saint-Maurice jezdil na kole na několik kilometrů vzdálené letiště. Slavný letec Gabriel Wroblewski ho jednoho dne vzal do letadla. Tehdy dvanáctiletý Antoine podstoupil svůj letecký křest – mimochodem ve stejném roce, kdy bylo (v balkánské válce) prvně použito letadel jako válečných zbraní.

Bylo to právě letiště, kde objeví a pozná muže, kteří odpoutáni od malicherností života žijí pro společný cíl. Mezi nimi pozná pravou hodnotu lidských vztahů. Lhostejno, zda létali na dalekých poštovních linkách či ve vojenském letectvu. Ručili jeden za druhého.

„Jeden kamarád byl zajat a mou povinností je zůstat, dokud je v nebezpečí.“  (v dopise matce z Maroka, 1928)

Po vypuknutí 1.války začala jeho matka hned v prvních dnech pracovat v polním lazaretu jako vrchní ošetřovatelka. Každý týden přitom jezdila stovky kilometrů navštívit své syny, kteří studovali v gymnáziu ve Fribourgu. V poválečných letech pracovala dál pro Červený kříž, který ji vysílal do nejrůznějších končin Francie.

V roce 1915 potkal na jedné procházce bezrukého invalidu s medailí. Patnáctiletý se tehdy nadchl pro válečné hrdinství: „Rád bych obětoval ruku, abych dostal vojenské vyznamenání.“

V létě 1917 ztratil svého o dva roky mladšího, hudebně mimořádně nadaného bratra Françoise, kterého postihl těžký kloubový revmatismus. Teprve po dvaceti letech, když se vymanil ze své bolesti, vzpomenul několika řádky na poslední chvíle mladšího bratra, který si přál, aby se stal vykonavatelem jeho závěti: „Kdyby byl konstruktérem věží, požádal by mě, abych postavil nějakou věž. Kdyby byl otcem, svěřil by mi vzdělání synů. Kdyby byl válečným pilotem, svěřil by mi palubní papíry. Ale byl dítě a svěřil mi jen parní motor, kolo a ručnici.“

 

„Paříž je v podstatě méně zhoubné město než všechny venkovské díry. Zjišťuji totiž, že někteří mí kamarádi, kteří doma na venkově pořádně flámovali, se tu chovají dost rozumně. To kvůli nebezpečí, že když si vyrazí na flám tady, mohou onemocnět. Co se týká mravů, jsem na tom opravdu dobře a myslím, že pořád zůstanu stejným Toniem, který Vás má tolik rád.“  (v dopise matce, 1917)

Chystá se ke zkouškám na námořní akademii. V červnu 1919 při přijímacích zkouškách sice uspěje z matematiky na výbornou, avšak nedobrý výsledek francouzské slohové práce a ústní zkoušky z dějepisu a zeměpisu znamená propadnutí. Situaci se pokouší vyřešit vstupem na Akademii výtvarných umění, kde začne studovat architekturu, ale ke spokojenosti má daleko.

V dubnu 1921 nastupuje vojenskou službu. Je přidělen do opravářské dílny, ale touží se stát vojenským pilotem a skládá zkoušku z civilního letectví. Jako zázrakem se mu podaří přistát, zatímco mu hoří podlaha. „Vy se v letadle nikdy nezabijete,“ řekne mu major Garde, „jinak už by se to stalo.“

„Slyším vrčet motor letadla. Jak sladká hudba…“  (v dopise matce, 1922)

V lednu 1923 zažije během vyhlídkového letu první ze série svých vážných leteckých nehod. Hospitalizován je s frakturou lebky, v březnu pak demobilizován.

Všechno ho táhne zpátky k letectvu, ale rodina snoubenky je proti. Postarali se mu o zaměstnání v kanceláři cihelen, později pracuje jako obchodní zástupce – ne právě úspěšně nabízí kamióny (prodal jeden).

K létání se ovšem za tři roky vrací – nemůže jinak. Zprvu zajišťuje přepravu pošty na úseku Toulouse-Casablanca, později Casablanca-Dakar. Vyjednává se Španěly a vzbouřenými Araby a opakovaně zachraňuje letce, kteří jim padli do rukou.

 

Brzy si získal sympatie a úctu všech včetně nomádských Tuarégů, kteří ho nazvali Pánem písčin. „Ochočoval“ je svým úsměvem, kterým dovedl pronikat k srdci všech lidí. Ten úsměv mu později zachrání život za občanské války ve španělských zákopech, kam přijde jako novinář.

„Při návratu jsem našel Vaše psaní. Dělá mi společnost. Můžete si, maminko, být jistá, že i když jsem chlap mizerná, nic se nevyrovná Vaší lásce. Je to něco, co se nedá vyjádřit a co jsem nikdy neuměl povědět, ale je to uloženo hluboko uvnitř, je v tom úžasná jistota a trvání. Mám Vás rád tak, jako jsem nikdy nikoho nemiloval.“  (1926)

„Dakar je díra a ode všech se dnes dovídám, že jsem…zasnoubený. Jenom já jsem o tom neměl ani tušení; tady si totiž člověk nemůže někam vyjít se ženou, aniž by hned nebyl její milenec, a s dívkou, aniž by hned nebyl její snoubenec. Je to poněkud k zoufání…“  (v dopise matce, 1927)

Zkušenost pouště se pro šestadvacetiletého mládence stane zkušeností prvního řádu. Osamělost ho vede k meditaci, a přitom odpovědnost, kterou má na svých bedrech, ho často nutí podstupovat tvrdé boje.

„NIC NEMÁ SMYSL, JESTLIŽE JSEM DO TOHO NEZAPOJIL SVÉ TĚLO I DUCHA.“

„Předmět má smysl jen tehdy, pokud ti pomáhá růst, a rosteš, když ho dobýváš, a ne, když ho vlastníš.“  (Citadela)

„Láska začíná teprve tam, kde už nelze čekat žádný dar.“  (Citadela)

„Jeho životem prošlo mnoho žen. Avšak pouhá fyzická přitažlivost (třebaže ji vyžadoval) jej nemohla uchvátit nadlouho. Potřeboval zajímavý, zábavný či šarmantní protějšek. Nedostatek přirozenosti nebo společných zájmů – stejně jako hloupost nebo domýšlivost – ho strašně odpuzovaly…“  (sestra Simone de Saint-Exupéry, Vzpomínky na Malého prince)

7.dubna 1930 je jmenován rytířem Čestné legie za zásluhy v civilním letectví, ale je teprve na počátku svého věhlasu. V té době již zakládá nové linky v obrovském prostoru Jižní Ameriky, včetně odlehlých oblastí na Ohňové zemi. Zajišťuje nočními lety dopravu pošty mezi Francií a Jižní Amerikou. Píše Noční let.

„Jaká je to krásná země a jak neobyčejné jsou Andy! Octl jsem se ve výšce 6500 metrů v začínající sněhové bouři. Všechny vrcholky metaly sníh jako nějaké sopky, připadalo mi, že celé to pohoří začíná vřít… Nad horami v letadle jsem měl zážitek zázračné samoty.“  (1930)

 

V červnu 1930 se v Andách ztratil s letadlem jeho erbovní přítel („nejlepší, jakého jsem měl“)Guillaumet. Šest dní, ačkoli počasí bylo nepříznivé, nepřetržitě prozkoumával hory. „Ztratili jsme všechnu naději. Pašeráci zde dole se odmítali vydat s karavanami na pomoc: Andy prý v zimě nevracejí člověka nikdy zpět.“ 

 

„Kdykoli jsme Deley nebo já přistáli v Santiagu, radili nám i chilští důstojníci, abychom pátrání zastavili. „Je zima. Jestli váš kamarád přežil havárii, tak nepřežil noc. Když noc zastihne člověka tam nahoře, promění ho v kus ledu.“ A já jsem se znovu proplétal mezi úbočími a obrovskými pilíři And, ale připadalo mi, že už tě ani nehledám, že v tichu té sněžné katedrály bdím nad tvým tělem.“

 

Guillaumet šel nepřetržitě pět dní a čtyři noci ve sněhu, aby nezahynul zimou: „Věř mi to nebo ne, ale co jsem dokázal, to by nedokázalo žádné zvíře.“

„ODOLÁVAL JSI POKUŠENÍ. „VE SNĚHU ČLOVĚK ÚPLNĚ ZTRÁCÍ PUD SEBEZÁCHOVY,“ ŘEKL JSI MI. „PO DVOU, TŘECH, ČTYŘECH DNECH CHŮZE SI ČLOVĚK NEPŘEJE NIC NEŽ SPÁT. TAKY JSEM SI TO PŘÁL. ALE ŘÍKAL JSEM SI: JESTLI MÁ ŽENA VĚŘÍ, ŽE JSEM NAŽIVU, VĚŘÍ, ŽE JDU. KAMARÁDI VĚŘÍ, ŽE JDU. VŠICHNI MI DŮVĚŘUJÍ. A BYL BYCH DAREBÁK, KDYBYCH NEŠEL DÁL.“

Saint-Exupéry byl překvapen, když mu Guillaumet později řekl: „Viděl jsem tě, ale tys mě neviděl…“  „Jak jsi věděl, že jsem to já?“ zeptal se Saint-Exupéry s údivem, neboť nad horským masívem létalo mnoho letadel. Guillaumet mu odpověděl: „Nikdo, nikdo jiný by se neodvážil letět tak nízko.“

Přesně za deset let se dvě německé stíhačky rozbijí o překážku, když se Saint-Exupéryho pokusí pronásledovat nad zemí. V tom roce bude nad Středozemním mořem sestřelen Guillaumet.

 

Ve vzduchu se ocital ve zcela jiné dimenzi. Například jednou úplně ztratil pojem o skutečnosti téměř hned po vzlétnutí. Když se vzpamatoval, zjistil, že se mu zastavily hodinky. Zděšen si myslel, že je už hodiny ve vzduchu. Bál se, že zůstane každou chvíli bez pohonných hmot, a nouzově přistál – deset minut po startu.

V listopadu 1933 začíná provádět zkušební lety s hydroplánem. Vinou chybné pilotáže (patrně jediné za svou kariéru) se překotí a potopí do moře. S neuvěřitelným štěstím se mu podaří vyprostit a vyplavat na hladinu.

V hmotných otázkách nedbalý jako vždy, zapomene zaplatit pokutu za překročení povolené rychlosti a stráví jednu noc ve vězení.

V červenci 1934 odjíždí v barvách propagačního oddělení Air France na misi do Saigonu. Plánuje návštěvu kambodžského Angkoru, ale pro poruchu motoru musí přistát na hladině v ústí Mekongu. S těžkým zraněním nohy se vrací do Paříže.

„Rád vzpomínám, jak jsem havaroval v Libyi. Bezútěšná situace mě nutila jít dál a poušť mě pomalu stravovala. Přetvářel jsem se postupně v něco jiného, co nebylo tak špatné…“ (1939)

Je vypsána cena 150.000 franků pro toho, kdo do 1.ledna 1936 překoná rekordní let André Japyho (Paříž-Saigon za 87 hodin). Pro Saint-Exupéryho opravdová výzva, ale Saigon se mu svým způsobem stává osudným podruhé: 30.prosince, po čtyřech hodinách letu, ztroskotá s mechanikem Prévotem uprostřed libyjské pouště.

 

„Nechápu, jak je to možné, že jsme naživu. S baterkou v ruce jdu zpátky po stopách letadla. Už dvě stě padesát metrů od místa, kde se zastavilo, nacházíme pokroucené kusy železa a plechu, celá jeho cesta po zemi je jimi vyznačena.

 

„Za tři dny, až se už skoro v deliriu rozhodneme nadobro opustit letoun a jít dál a dál, dokud neklesneme, půjdeme k východu. Přesně řečeno k východoseverovýchodu. I když mi to připadá absurdní, zdá se mi dnes, že jsem tenkrát, kdy jsme neměli jediný trochu směrodatný údaj, zvolil tento směr jen proto, že tak šel přítel Guillaumet v Andách, kde jsem jej tolik hledal. Tento směr se mi podvědomě stal směrem života… Až se zachráníme, poznáme, že to byla jediná možná cesta…“

 

„Prévot se dal do pláče. Plácnu ho po rameni. A pro útěchu mu říkám:

„Člověk umře jen jednou…“

„A vy si myslíte, že brečím kvůli sobě…?“

 

„Ta půlka pomeranče, kterou držím v ruce, mi dává jednu z největších radostí, jakou jsem v životě poznal… Natáhnu se na záda, vysávám pomeranč, počítám létavice. Chvilku jsem nesmírně šťastný…“

 

„Ta lhostejnost, která se mne náhle zmocnila, nevěstí nic dobrého. Když jsem se kdysi topil, cítil jsem podobný klid. Ale využiju toho a vleže na břiše na kamenech píši dopis na rozloučenou. Takový krásný dopis. Velmi ušlechtilý. Plný moudrých rad. Když si jej pak čtu, pociťuju jakousi samolibou radost. Jistě o něm lidé řeknou: „Takový nádherný dopis na rozloučenou! Škoda že umřel!“

 

„Snažím se utvořit trochu slin: kolik hodin už jsem nepolkl? Nemám už sliny. Když nechám ústa zavřená, jakási mazlavá hmota mi slepuje rty. Usychá a tvoří zvnějšku tvrdou ucpávku. Přece však se mi podařilo několikrát polknout. A oči také ještě nemám plné světla. Až se přede mnou všechno rozzáří, bude to znamenat, že mi zbývají jen dvě hodiny.“

 

„Když jsem se smířil s tím, že je se mnou konec, když už jsem ztratil poslední špetku naděje, pocítil jsem v sobě naprostý klid. V takových chvílích jako by člověk poznal sám sebe a stal se sobě přítelem.“

 

Navečer 1.ledna 1936 jsou Prévot a Sanit-Exupéry, umírající žízní, nalezeni jednou kočující karavanou.

„Vrátil-li jsem se, bylo to trochu i kvůli Consuele, ale hlavně díky Vám, maminko, se vracím. Zdalipak jste věděla, Vy tak slabá, že jste mi tak mocným strážným andělem? Tušila jste snad, jak jste silná, moudrá a tak plná požehnání, že člověk, když je v noci sám, se k Vám modlí?“  (po záchraně v Libyjské poušti, leden 1936)

„Vedle Saint-Exupéryho se lidé cítili uklidnění. Těžili z jeho jistot, a aniž si to uvědomovali, ukrádali mu trochu z jeho víry. Jako onen mechanik, který se s ním ztratil v poušti a šel bez otázek za ním.“  (Hélène Fromentová, 1947)

„Země nám toho o nás poví víc než všechny knihy. To proto, že nám klade odpor. Člověk se plně projeví, teprve když změří své síly s nějakou překážkou.“  (Země lidí, 1939)

V dubnu 1935 jel do Moskvy, aby napsal pro Paris-Soir reportáž o moskevských oslavách 1.května. Bylo mu divné, že mu bez propustky zakážou přístup na Rudé náměstí, bylo mu podezřelé, že musel uniknout dozoru, aby se mohl setkat s lidmi na ulici. O Sovětském svazu nebude mít, na rozdíl od soudobé levicové generace západních intelektuálů, žádné iluze.

„Proč se nenávidět? Jsme závislí jedni na druhých, jsme unášeni touž planetou, jsme posádka téže lodi. A je-li plodné, když jednotlivé civilizace měří své síly a podněcují tak vznik nových syntéz, je obludné, když se navzájem ničí.“  (při vzpomínce na španělskou občanskou válku, které se účastnil jako reportér)

Počátkem roku 1938 při odletu z Guatemaly (během dálkového letu New York-Ohňová země) se jeho letadlo vinou příliš naplněných nádrží zřítí. Saint-Exupéry je těžce raněn (sedminásobná fraktura lebky, zlomená klíční kost, otevřená zlomenina zápěstí…), zůstane několik dní v kómatu, podstoupí několik operací, odmítne amputaci paže. Ve válce bude brzy létat s vědomím, že případný seskok s padákem je v jeho případě nemyslitelný.

„Žijeme skutečně v duševním zmatku. Rozhodli jsme se zachránit mír. Ale zachraňujíce mír, ublížili jsme přátelům. A určitě mnozí z nás byli ochotni riskovat život z povinnosti k přátelům. Takovým je teď hanba…“  (po mnichovské konferenci 1938)

„Dusím se čím dál víc. Vzduch této země se stal nedýchatelný… Mám mnoho co říct k událostem, ale mohu to vypovědět jako voják, ne jako turista. Jen tak budu mít právo mluvit.“  (1939)

Mobilizační rozkaz posílá záložního kapitána Saint-Exupéryho do Toulouse, kde má vyučovat letecké navigaci. Místo v závětří mu ovšem nevyhovuje, chce k bojovému útvaru. Obrací se na své známé a po mnoha intervencích dosahuje alespoň toho, že je převelen k průzkumnému leteckému útvaru 2/33 v Orconte.

Drahý Leone Werthe,

odjíždím na frontu (letecká skupina 2/33, polní pošta 897) k letectvu pro dálkový průzkum. Je mi to milejší než bombardování, protože jsem pramálo krvelačný…“  (listopad 1939)

„Byl jsem dojat, když jsem nalezl v 3.letce skupiny 2/33 mladá srdce, vzájemnou důvěru a kamarádství, které kdysi pro několik mužů staré letecké linky v Jižní Americe představovaly hlavní hodnotu… Jsem nesmírně rád, že patřím k 3.letce.“  (z Knihy cti 3.letky, 11.2.1940)

„Ve třech týdnech jsme ztratili sedmnáct posádek z třiadvaceti. Je nás padesát pro celou Francii. Na našich bedrech spočívá celá strategie francouzské armády.“  (1940)

„Ach, jaké schéma asi historikové později vybudují, jaké ústřední linie vymyslí, aby dodali téhle kaši nějaký smysl!“  (z dopisu, 1940)

„BOJUJEME I ZA NĚMECKO, PROTI PLENITELŮM, MĚNÍCÍM VLASTNÍ ZEMI VE VOJENSKÝ TÁBOR.“

„Řekl jsem včera poručíkovi Gavoillovi: „To uvidíme po válce.“ A poručík Gavoille mi odpověděl: „Snad si, pane kapitáne, nenamlouváte, že budete po válce ještě naživu?“  (Válečný pilot, 1942)

„Bezpochyby nejvíc se stále chvěji o Vás. Ta neustálá hrozba ze strany Itálie mě ničí, protože znamená pro Vás nebezpečí. Hrozně mě to rozhořčuje. Nesmírně potřebuji Vaši lásku, maminko drahá, maminečko moje. Proč všechno, co je mi na světě drahé, musí být ohroženo? Co mě ale děsí víc než válka, to je budoucí svět. Všechny ty pobořené vesnice, rozptýlené rodiny. Smrt je mi lhostejná, jen nemám rád, když postihuje duchovní společenství. Chtěl bych, abychom všichni byli shromážděni kolem bíle prostřeného stolu.“  (1940)

Anne Lindberghová, manželka prvního přemožitele Atlantiku, cituje ve svém deníku 7.července 1940 slova, která řekla žurnalistka Dorothy Thompsonová Saint-Exupérymu:

„Vždyť jiní jsou také schopni být piloty… Ale vy, vy jste spisovatel, vy dovedete posoudit události a budoucnost. Francie vás bude potřebovat. Evropa vás bude potřebovat!“

– „Velice se mýlíte. Nikdo nemá nyní právo napsat jediné slovo, pokud se nepodílí na utrpení svých kamarádů. Kdybych nenasazoval vlastní život, nebyl bych schopen psát… Musíme psát, ale vlastním tělem.“

 

9.června 1940, krátce před pádem Francie, absolvoval poslední průzkumný let. Je rozhodnuto přemístit letku 2/33 do Alžíru. Tam je během srpna demobilizován.

„Důstojník letectva, který v sobě spojuje ty nejkrásnější intelektuální a morální vlastnosti a soustavně se nabízí k těm nejnebezpečnějším letům.“  (z armádního rozkazu č.44, 1.8.1940)

27.listopadu 1940 je nad Středozemním mořem (omylem, Italové si ho spletli s britských letounem) v dopravním letadle sestřelen andský hrdina Guillaumet: „Guillaumet je mrtev. Dnes večer se mi zdá, že už nemám přátel… Domníval jsem se, že se to stává jen velice starým lidem, že poztrácejí na své cestě všechny přátele, naprosto všechny.“

 

Kdysi o Guillametovi řekl: „Odvaha byla u něho především výsledkem přímého charakteru.“  Tuto větu lze plným právem vztáhnout i na jejího autora.

„Člověk odhalí sám sebe, když se změří s překážkou.“  (Země lidí)

„U LIDÍ MNE NEZAJÍMÁ, ČÍM JSOU, ALE ČÍM SE STÁT MOHOU.“

V prosinci 1940 navštívil svou matku ve vesnici Cabris v kopcích za Cannes a pak odcestoval do New Yorku. Na rozloučenou jí daroval rádio. Už nikdy ji do smrti nespatří.

„Od začátku války jsem se změnil. Dospěl jsem k naprostému pohrdání vším, co se týká „mne“. Jsem podivně, téměř trvale nemocný a je mi to úplně jedno. Chci dokončit svou knihu. To je vše. Směňuji se za ni. Myslím, že teď vězí ve mně hluboko jako kotva ve vodě. Na věčnosti budu dotázán: „Co jste udělal se svými schopnostmi a jak jste působil na lidi?“ Poněvadž jsem nezemřel ve válce, směňuji se za něco jiného, než je válka…“  (Los Angeles, 8.září 1941)

 

„Buď je má kniha dobrá a jednoho dne ji lidé budou číst – a mně je jedno kdy – , nebo nestojí za nic a může těžit jen z hlučné reklamy současné doby. A pak kašlu na to, jestli se čte.

  Ovšem, peníze. Potřebuji peníze a tak dále. Moc je potřebuji a jsem nadšený, když je dostanu. Ale absolutně nemohu směšovat obě hlediska. Existují pro mne dvě formy egoismu a jedna obrovsky převládá nad druhou. Za peníze si nemohu koupit nic cennějšího, než je potěšení, že jsem řekl, co jsem chtěl říci. Jestliže se vyjadřuji špatně kvůli penězům, klamu sám sebe.

  Dávám přednost tomu, aby se prodalo raději 100 exemplářů knihy, za niž se nemusím červenat, než šest milionů exemplářů braku. Je to správně chápaný egoismus, protože těch sto exemplářů bude mít daleko větší sílu než těch šest milionů.“ 

(z listu překladateli, naléhajícímu, aby mu dodal text Válečného pilota. Kniha vyjde v New Yorku v únoru 1942 pod názvem Flight to Arras a stává se bestsellerem.

Časopis The Atlantic Monthly o ní v dubnu 1942 napíše: „Toto vypravování a Churchillovy proslovy jsou nejlepší odpovědí, jakou demokracie nalezly proti Mein Kampf.“

„Fyzickou odvahu příliš neoceňuji, život mi ukázal, co je opravdová odvaha: je to odvaha odolávat, jestliže nás okolí odsuzuje. Vím, že jsem byl daleko odvážnější, když jsem musel dva roky snášet urážky a pomluvy a nesejít z cesty stanovené mým svědomím, než když jsem z letadla fotografoval Mohuč a Essen…“  (New York, 8.12.1942)

 

6.dubna 1943 vychází dílo, kterým se Saint-Exupéry stane nesmrtelným, které je zcela určitě nejvěrnějším portrétem, jaký po sobě zanechal. Je to portrét dítěte, kterého nazval malý princ.

http://www.vrana.cz/princ/

„CO TO ZNAMENÁ OCHOČIT?“

„Je to něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška. „Znamená to vytvořit pouta…“

„Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem,“ řekla liška. „Co je důležité, je očím neviditelné.“

„Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval…

„LIDÉ NA TUTO PRAVDU ZAPOMNĚLI,“ ŘEKLA LIŠKA. „ALE TY NA NI ZAPOMENOUT NESMÍŠ. STÁVÁŠ SE NAVŽDY ZODPOVĚDNÝM ZA TO, COS K SOBĚ PŘIPOUTAL…“

„Jsem navždy zodpovědný…“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

 

Manželce Consuele, s níž sdílel bouřlivé manželství plné napětí, hádek, rozchodů a opětovných setkání, napsal: „Víš, že ty jsi ta růže. Možná jsem vždy nevěděl, jak o tebe dobře pečovat, ale vždy jsi pro mne byla krásná.“

 

„Byla jsem zamilovaná do chlapce, který měl strach se oženit. Získal si mě, a pak se mi vzdaloval…“  (Consuela de Saint-Exupéry, Paměti růže)

 

Malého prince sám ilustroval. Skici malého prince maloval už léta předtím: v dopisech, po ubruse… Své americké učitelce angličtiny se svěřil:

„Je zvláštní, že se vůbec nevyznám ani v kreslení ani v malování. Všechno, co o tom vím, pochází z mého dětství a mohu vás ujistit, že můj výtvarný talent v té době nikoho nezaujal.“

 

Saint-Exupéry byl mužem s vynikající matematickou dedukcí a autorem řady technických vynálezů a zlepšení v letectví. Přesto ve svém životě nedůvěřuje mozkům, které se živí rozumem a logikou, neboť „logika zabíjí život“.

„Být Angličané rozumní (=na podzim 1940), bývali by byli ztraceni.“

 

„Odjíždím. Je to můj dluh. Odjíždím do války. Nemohu snést být daleko od těch, kdo hladovějí. Nemám jiný prostředek jak mít klidné svědomí než nevyhýbat se utrpení. Vyhledávat co nejvíc utrpení. A bude mi toho velkomyslně dopřáno. Přes to, že v nynějším stavu nemohu bez fyzické bolesti nést ani dvoukilový balíček, zvednout se z postele nebo zvednout kapesník ze země! … Neodjíždím zemřít. Odjíždím trpět a být tak ve spojení se svými… Nemám chuť se dát zabít, ale jsem ochoten takhle zemřít.“  (z listu manželce, duben 1943)

Z finančních důvodů si nemohl dovolit skutečnou uniformu leteckého důstojníka, musel si vystačit s tmavě modrou uniformou ušitou pro Metropolitní operu. Manželce v dopisu trpce vyčítá četné drahé nákupy jejích šatů.

„Jen jsem chtěl vědět, kolik stály, to je všechno. Jsem hrozně zničený… Myslím si, že beze mne budeš šťastnější a já snad najdu mír alespoň ve smrti. Z celého srdce netoužím po ničem jiném než po míru a nic, kromě toho, co mne čeká, není důležité.“

V červnu začíná s cvičnými lety na lightningu P-38 a 25.června je povýšen na majora.

„U marxismu nenávidím, že vede k totalismu. Člověk je v něm definován jako výrobce a spotřebitel. Hlavním problémem je distribuce. Tak je tomu na vzorných statcích. Nacismus nenávidím proto, že je celou svou podstatou totalitní. Nechává defilovat dělníky z Ruhrské pánve před obrazy Van Gogha, Cézanna a před barvotisky. Hlasují pochopitelně pro barvotisky. Taková je pravda lidu! A do koncentráků spolehlivě zavřou ty, kdo hlasují pro Cézanna, Van Gogha i všechny významné nekonformní lidi, a pokorný dobytek krmí barvotisky. Ale kam spějí Spojené státy a kam jsem dospěli my?“  (červen 1943)

31.července utrpí lehčí nehodu při návratu z druhého letu. Američtí nadřízení mu připomínají, že věkovou hranicí pro lety na P-38 je pětatřicet let, a přeloží ho do zálohy.

V dopise ze srpna 1943 poznamenává: „Západní křesťanská civilizace je sama odpovědná za hrozbu, která nad ní visí. Co za posledních osmdesát let udělala, aby oživila hodnoty v srdci člověka?“

  „Je mi dnes hluboce smutno – ze všeho. Smutno z mé generace, které chybí jakákoli lidská podstata. Která poznala jako formu duchovního života jen bary, matematiku a automobily a ocitá se dnes v naprosto bezbarvém, čistě stádním dění. Nikdo to většinou ani nepostřehne…     Nenávidím svou dobu ze všech svých sil. Člověk v ní umírá žízní…

  Stačí si poslechnout vesnický zpěv z patnáctého století, a míra úpadku je zřejmá. Zbývá už jen hlas robota propagandy (odpusťte). Dvě miliardy lidí slyší už jen robota, rozumějí už jen robotu, mění se v roboty…

  Je mi úplně jedno, budu-li ve válce zabit…“

 

„Je úžasně zvláštní, že nemohu nalézt víru. Boha je možné beznadějně milovat. To by mi zcela vyhovovalo.“  (1943)

„Bůh je pravdivý, ale stvořený možná námi.“  (Zápisníky)

„Bůh je pravdivý stejně jako strom, jenom je mnohem těžší ho poznat.“  (Citadela)

„Tvá pyramida nemá smysl, jestliže nekončí v Bohu.“  (tamtéž)

„Poprvé jsem pochopil, že velikost modlitby spočívá především v tom, že na ni nepřichází odpověď, a že podobná směna nemá nic společného s nechutným obchodem. A že učit se modlitbě znamená učit se tichu…“

 

„Dokud se má civilizace opírala o Boha, zachraňovala pojem oběti, která vnášela Boha do srdce člověka. Humanismus zanedbal základní úlohu oběti. Usilovat zanítit člověka slovy, a ne činy.“  (Válečný pilot, 1942)

 

„Saint-Exupéry, dědic Pascalův a Nietzscheho, dokázal přesáhnout křesťanství jednoho a ateismus druhého. Proti Nietzscheho větě „Bůh je mrtvý“ staví větu jinou: „Bůh je mlčení“. A jestliže Pascal zastává názor, že síla člověka spočívá ve vědomí vlastní slabosti, Saint-Exupéry tvrdí, že síla člověka spočívá v možnosti onu slabost překonat.“  (Jean-Claude Ibert, 1953)

„Mám právo na všechno, neboť v této vteřině dobře vím, co dělám. Přijímám smrt. Nepřijímám boj, ale smrt. Poznal jsem velkou pravdu. Válka, to není přijetí boje. To je pro bojovníka v určitých chvílích čisté a prosté přijetí smrti… Tady nahoře je smrt aspoň čistá!“  (Válečný pilot, 1942)

Dopis rukojmímu (vydaný 1943) je literárním dopisem příteli Leonu Werthovi, který se jako Žid musel skrývat na francouzském venkově. Přátelství s Leonem Werthem patřilo v životě Saint-Exupéryho k nejkrásnějším a Dopis rukojmímu se stal manifestem jeho oporu vůči nacismu.

V Alžírsku se s ním de Gaulle odmítl setkat. Když se dozvěděl, že Saint-Exupéry trpí tím, že je ponechán stranou, odpověděl: „Jen ať tam zůstane. Je dobrý jen k předvádění karetních

triků.“ Gaullistickou propagandou byl nazýván zrádcem a zbabělcem. Okolí velitele Svobodné Francie se kromě toho (po nacistech) postaralo o další zákaz rozšiřování Saint-Exupéryho děl a de Gaulle sám vyškrtl Antoinovo jméno ze svého projevu (30.10.1943) na počest spisovatelů, kteří dali přednost exilu před kolaborací.

„PŘIZNEJTE POPRAVDĚ, PANE GENERÁLE, ŽE FRANCIE PROHRÁLA VÁLKU. ALE JEJÍ SPOJENCI JÍ VYHRAJÍ.“

 

Spojenci mu dávali najevo, že jako člověk s „významnou hodnotou“ do války nesmí. Nebyl schopen to pochopit: „Všecko, co mám rád, je v ohrožení. Když v Provenci hoří les, tak všichni, kdo nejsou darebáci, popadnou lopatu a krumpáč. Já chci válčit z lásky a vnitřní odpovědnosti. Nemohu se neúčastnit!“

„Ti Francouzi jsou nemožní a Giraud ze všech nejvíc! Ten Saint-Exupéry se něco naotravuje. Začleňte ho mezi aktivní piloty. Ve vzduchu nás bude možná obtěžovat míň než na zemi!“  (Einsenhower)

„Vracím se zase domů. Skupina 2/33 je to mé doma.“

 

„Má láska k útvaru se nepotřebuje vyjadřovat. Je složena ze samých pout. Je to má vlastní podstata. Jsem částí útvaru. A to je vše.“

 

29.ledna 1944, půlrok před smrtí, klidným hlasem prohlásil: „Dnes ráno jsem byl u jasnovidky. Zřejmě nerozeznala mou uniformu a pokládala mě za námořníka. Řekla mi, že brzy zahynu v moři.“

 

V květnu 1944 se Saint-Exupéry opět vrací ke své skupině na Sardinii (záhy přemístěné na Korsiku). Je mu výjimečně povoleno pět letů, neboť věková hranice pro řízení jeho letounu byla 35 let.

„Byl jsem operačním důstojníkem a Saint-Ex za mnou často přicházel s žádostí, abych mu dal v pořadí letů přednost. „Pro vás všechny neznamená o jeden let víc anebo míň,“ říkal. „Já mám zpoždění, pro mě to je životní otázka, chápejte. Potřebuju to, potřebuju to fyzicky i morálně…“  (Jean Leleu, pilot u letky 2/33, 1947)

„Tolik bych Vás chtěl uklidnit tím, že dostanete můj dopis. Vede se mi velice dobře. Naprosto. Jen jsem moc smutný z toho, že jsem Vás už tak dlouho neviděl. A mám o Vás starost, Vy má milovaná stará maminečko. Jaká je to nešťastná doba… Kdy už bude možné říci těm, koho máme rádi, že je milujeme?

  Maminko, obejměte mě, jako já z celého srdce objímám Vás.“  (poslední dopis matce, červenec 1944, dostala ho o rok později)

„Zvolil jsem maximální opotřebování. A poněvadž je vždycky nutné jít až do posledního vypětí sil, nenechám toho. Přál bych si, aby ta neblahá válka skončila dřív, než se celý rozpustím jako svíčka, když ji spaluje kyslík. Mám potom ještě jinou práci…“  (Tunis, 9.-10.7.1944)

Manželce napsal krátce před smrtí: „Drahá Consuelo, buď mou ochranou… Rozprostři nade mnou křídla své lásky. Tvůj muž, Antoine.“

Několik dní před smrtí se s úzkostí tázal: „Vrátím-li se živý, zůstane přede mnou jediný problém: co je třeba říci lidem?“

 

„Čtyřikrát jsem při letu málem zahynul. Ale je mi to strašně lhostejné.“  (30.7.1944)

 

„Jestli mě sestřelí, nebudu litovat naprosto ničeho. Budoucí mraveniště mě děsí a nenávidím tu jejich strojovost robotů. Já byl stvořen k tomu, abych byl zahradníkem.“  (z posledního dopisu – 30.nebo 31.7., došel adresátovi Pierru Dallozovi 8.srpna 1944)

24.července 1944 se plukovník Chassin setkal se Saint-Exupérym v Alžíru. Radil mu, aby už létání zanechal. Všichni by to pochopili. Za tři měsíce Saint-Exupéry uskutečnil osm průzkumných letů nad Francií: tolik, kolik jeho kamarádi za rok. „Není to možné,“odpověděl, „zůstanu s kamarády do konce“.

 

Rozhodli se použít úskoku, jakmile se vrátí z příštího letu: seznámí ho s plány vylodění v jižní Francii, čímž ho připoutají k zemi jako všechny, kdo to tajemství znali.

31.července měl letět naposledy. Z hlídkového letu se nevrátil.

„Zahynul v Andělském zálivu“ – takový epitaf mi pro Antoina stačí.“  (Pierre Daloz)

„Budu vypadat jako mrtvý, ale nebude to pravda.“  (Malý princ)

Ř E K L I   O   S A I N T – E X U P É R Y M :

„Vím, že by se našli spisovatelé spolehlivějšího nadání, ale u Saint-Exupéryho cítím teplo, teplo živého společníka, ušlechtilého i ve chvílích selhání, lidského i v hodinách hrdinství.“  (Marcel Arland, 1955)

„V americkém exilu byl mým rádcem i svědomím“  (André Maurois, 1945)

„Díky Saint-Exupérymu jsem často našel důvod sloužit dál a bojovat ze všech sil, aby pokrok vědy přispěl k pokroku lidstva.“  (americký zkušební pilot raketového letounu X-15)

„Znamenitý pilot, velice odolný, jehož jméno má již svůj zvuk. Jeho cennými zkušenostmi a radami se mladší piloti vždycky řídili.

  Důstojník velice vzdělaný, vysokých morálních hodnot…

  Několikrát byl žádán, aby vykonal misi v cizině (v USA) nebo nastoupil k Vnitru, ale vždy to energicky odmítl, protože chtěl – podle svých slov – „podílet se na riziku a nebezpečí.“

  Neustále se hlásil ke všem letům a při jejich plnění prokázal velikou energii a odvahu…

  Byl příkladem pro muže letecké skupiny.“  (major Alias, velitel letecké skupiny 2/33, Tunis 20.listopadu 1940)

„Stisknout mu ruku znamenalo vždycky událost. Spatřili jste ho, přistoupili k němu, nabrali do sebe nové myšlenky, silné pocity, a byli jste šťastni… Až jednou hodně zestárneme a budeme přehlížet a spřádat své nejhezčí vzpomínky, pomyslíme na drsnou tvář našeho Tonia, obestřenou jeho poctivou poezií a obklopenou mechanickým rojem letadel-lyr…

     Saint-Ex, to byl vždy vyslanec stvoření světa, vyslanec, který nám nabízel jednu šanci navíc. Pro všechny, kdo ho čtou doma v rodině, ve studentském pokojíku, na bitevním poli či někde o samotě, po něm zůstalo veliké odmlčení na prázdné stránce, na prázdné stránce našich křehkých životů, které ještě smějí trvat dál, ale zároveň se chvějí, že je jednoho dne potká smrt méně čistá, než byla ta jeho…“ (Léon-Paul Fargue, 1947)

„Měl jsem Saint-Exupéryho nesmírně rád a ostych mi nedovoluje projevit bolest, která stále svírá mé srdce.“  (Didier Daurat, inspirátor Nočního letu, 1963)

„Nebudu vychvalovat ty, kteří to nepotřebují. Saint-Exupéry, stejně jako Mermoz a Guillaumet, znamená daleko víc než jeho sláva. Patří k těm vzácným lidem, jejichž lidská cena má větší hodnotu než jejich legenda. Narodil se velkým. Je jedním z velkých mužů naší doby. Ale pro nás, letce, je především jedním z našich mužů. Jeho genia ukovalo letadlo.“  (týž)

„Ztrácíme v něm nejen nejdražšího kamaráda, ale také člověka, který nám byl největším vzorem. Pakliže se rozhodl i přes svůj věk přijít a sdílet s námi nebezpečí, nebylo to proto, aby dodal lesku své už beztak hvězdné kariéře, ale protože to cítil jako nutnost. Saint-Exupéry patří k mužům, kteří jsou velcí před životem samým, neboť si dokáží vážit sami sebe.“

                                                                         (kamarádi z letky 2/33)

 S využitím:

Chevrier P., Saint Exupéry, Vyšehrad 1986

Pradel J., St.-Exupéry: Poslední tajemství, Vyšehrad 2008

Roy J.: Saint-Exupéry, Sursum 2001

De Saint-Exupéry A., Čistá smrt (Noční let, Země lidí, Válečný pilot), Erika 1995

de Saint-Exupéry A., Dopisy matce (1910-1944), Karmelitánské nakladatelství 2006

de Saint-Exupéry A., Válečné zápisy, Vetus via 1994

de Saint-Exupéry M., Já a můj syn, Vyšehrad 1995

des Valliéres Nathalie: Saint-Exupéry: Archanděl a spisovatel, Sursum 2005

Webster P.: Život a smrt malého prince, Mustang 1995

Pozn.: Pierre Chevrier je krycí jméno Nelly de Vogüé, Saint-Exypéryho přítelkyně.