Alois Eliáš

Alois Eliáš (*29.9.1890)

 

 

Bojoval proti Rakousku, vzdoroval nacistickému Německu, upadl do zapomnění v komunistickém Československu. Hrdinu dvou odbojů prohlásili za kolaboranta.

Narodil se 29.září 1890 na pražských Královských Vinohradech jako syn krejčovského pomocníka (a vnuk zedníka). Po gymnáziu se přihlásil na Vysokou školu technickou (obor zeměměřičství).

Praxi získával při stavební a trasovací činnosti v různých zemích Rakousko-Uherska. Válka ho zastihla tam, kde vzplála záminka k jejímu propuknutí: v Bosně.

Hned na počátku války přeběhl v Haliči k Rusům. Pracoval na dostavbě sibiřské dráhy a na Kavkazu, byl u zrodu slavných legií, bojoval u Zborova a později i ve velkých bitvách na západní frontě.

Za válečné hrdinství obdržel Francouzský válečný kříž se stříbrnou hvězdou, řád Čestné legie a Francouzskou pamětní medaili účastníků Velké války. Ještě v roce 1919, v hodnosti štábního kapitána, se střetl na Slovensku s revoluční maďarskou armádou.

„Prostá a jednoduchá ve svém myšlení měla moje matka vysoko vypjatý cit české vlastenky. Když jsem se z jara roku 1919 vrátil do vlasti…, uvítala mě maminka s pocity nejen lásky mateřské, ale i s vřelým citem uvědomělé a hrdé Češky… Věřím, že z našeho národa nikdy nevymizí takové pravé české matky, které s láskou mateřskou dovedou spojiti obětavost a lásku k rodné zemi a k národu.“  (psáno v květnu 1939 pro Národní politiku)

„Kdykoliv vzpomínám naší národní revoluce ať již v rámci zahraničního odboje, nebo ve vlasti, vždy tanou mi na mysli slova, která připisují se našemu slavnému historikovi Frant.Palackému: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“  (z úvodu brožury o čs.legiích ve Francii)

Po návratu do vlasti ho ministr obrany Klofáč přemluvil, aby zůstal v armádě. Vojákem z povolání se stal na Štědrý den 1919 v hodnosti majora pěchoty. Ve Francii absolvoval Vysokou válečnou školu.

„Důstojník živé a otevřené povahy, zdravého, jasného a přesného usuzování. Rozeznává nesnáze a řeší je metodicky. Bystrého rozhodování, velmi čilé reakce. Nabyl velkých vědomostí. Velmi pracovitý. Jeden z nejlepších mezi zahraničními důstojníky.“  (hodnocení velitele École de la guerre).

V únoru 1921 vystoupil z katolické církve a zůstal bez vyznání. V dalších letech zastával významné vojenské, ale i diplomatické funkce. Patřil rovněž k vedoucím představitelům Sokola. V červenci 1929 byl povýšen na brigádního generála.

Žádal zavedení branné výchovy ve školách a z Litoměřic se coby velitel zdejší 3.divize zasazoval o vybudování pevnostního opevnění v pohraničí.

„Doba je nesmírně vážná, a poněvadž koukám otevřeným oknem do říše „tatíčka Hitlera“ a vidím a slyším mnoho, mám utvořený názor, doufám správný, o vážnosti situace. Hlavy a ruce k dílu, toť jediné, co můžeme dělati nyní, když se uvolnily k tomu prostředky, které dříve – žel – byly odmítány.“  (z listu náčelníku Čs.obce sokolské dr.M.Klingrovi, 15.4.1935)

Edvard Beneš ho, měsíc po svém zvolení prezidentem, v lednu 1936 povýšil na divizního generála.

V době Mnichova požadoval – jako řada dalších generálů – obranu republiky a odmítal kapitulaci.

„Lepší smrt než otroctví!“  (z jeho rozkazu svým útvarům)

V listopadu 1938 byl gen.Syrovým povolán do Prahy jako zástupce ministra národní obrany a v prosinci se v Beranově vládě stal ministrem v době ohrožení státu významného ministerstva dopravy.

Připravoval v českých zemích mj. zavedení jízdy a chůze vpravo. K zavedení tohoto pravidla došlo pak urychleně až po německé okupaci a na jejich příkaz.

„Chování západních mocností v Mnichově zbavilo je práva žádat od nás oběti přílišné, nebo předčasné.“

 

„Teď už to také víme, že neměl (Hácha) do Berlína jezdit, ale než tam jel, byla docela jiná situace. Věřili jsme, že se staneme podobným státečkem jako Slovensko.“  (v hovoru s L.Feierabendem)

„Části bývalé Česko-Slovenské republiky, obsazené v březnu 1939 německými oddíly, náleží od nynějška k území Velkoněmecké říše a vstupují jako „Protektorát Čechy a Morava“ pod její ochranu.“  (Článek 1 výnosu o zřízení protektorátu)

„Prodělal jsem peklo v posledních dnech. Byl jsem nečekaně postaven před osudové rozhodnutí za mimořádných poměrů. Nemohl jsem jednat jinak, než se stalo. Nechci na to ani myslet. Byl jsem zaskočen a znásilněn. Vím, že historie mě bude soudit, ale doufám, že bude soudit spravedlivě.“  (Emil Hácha ministru Feierabendovi o kritické noci na 15.březen 1939)

„Má nejupřímnější přání šťastné budoucnosti provázej tuto krásnou nezapomenutelnou zemi a její obyvatelstvo.“  (z vyhlášky generála Blaskowitze po ukončení vojenské správy, 15.4.1939)

„Mír a blahobyt pro český národ.“  (heslo, pod nímž nastoupil do úřadu říšského protektora Konstantin von Neurath)

27.dubna 1939 byl – po souhlasu říšského protektora – Eliáš jmenován ministerským předsedou vlády Protektorátu Čechy a Morava. Svou činnost bude považovat za  „boj na ústupu“.

„Nevezmu-li to, dostanou to lumpové, vezmu-li to, oprátka mě nemine…“

 

„Eliáš právě vzkazuje , že se mi dává plně k dispozici, že šel do vlády jenom proto, aby pokud možno ochránil národ před Frankem, a že on i celá vláda jsou ochotni okamžitě odstoupit, kdybychom si to přáli. Dokonce i Hácha vzkazuje, že by rád z toho šel. Radím jim důtklivě, aby tak nečinili, Němci by jistě dosadili Gajdu a horší.“  (Jan Masaryk)

„O předsedovi vlády inž.Eliášovi soudíme, že je to muž, který bude míti nejen odvahu, ale i sílu říkat jak vlastnímu národu, tak i osvědčeným mužům Říše věci tak, jak jsou: střízlivě, jasně, mužně a na základě fakt. A právě takové jednání je jeho povinnost. Těžká povinnost, velmi podobná oběti.“  (Přítomnost, 3.5.1939)

Měl velkou výhodu: jeho manželství bylo bezdětné. Nemusel se ohlížet na osud dětí, jaký by je čekal v případě vyzrazení jeho odboje. Ani vlastní žena nevěděla vše o nebezpečné hře svého manžela.

 

„Byl jste někdy na vojně? Znáte ten pocit, když kolem vás sviští kulky? Při té naší práci mám stejné pocity.“  (v rozhovoru se Zdeňkem Bořkem-Dohalským)

„Pražská vláda neuznává stav způsobený německou okupací ani stav vyvolaný mnichovským diktátem a trvá na tom, aby mezi požadavky Československé republiky byl uveden i požadavek znovuzřízení československého státu, že národ na tom trvá a chce to dokázat i svou krví.“ 

(dokument několika ministrů Eliášovy vlády předaný 7.5.1939 zástupci britského vyslanectví před jeho odjezdem z Prahy)

V úřadě premiéra se snažil za každou cenu zbrzdit, či dokonce sabotovat německé rozkazy. V některých zásadních otázkách nikdy neustoupil – například protižidovská opatření musel z moci říšského protektora nakonec vydat v červnu 1939 sám von Neurath.

„Vyveďte z bludu svůj národ, začněte s výchovou k přátelskému postoji k Říši, revidujte do základů minulost a pojetí dějin bez jistých metod legionářských idejí….“  (výzva vládě od K.H.Franka na krajském sjezdu nacistické strany v Českých Budějovicích, 4.6.1939)

Perllička, ale typická pro „ústupový boj“ protektorátní vlády: v zastoupení Neuratha poslal Frank 29.června Eliášovi přípis, v němž požadoval přijetí vládního nařízení, aby ve vyhláškách, úředních spisech a vůbec ve všech písemnostech nebyla do češtiny překládána slova Führer, Reichskanzler, Deutsches Reich, Reichsprotektor, Protektorat Böhmen und Mähren, der Oberlandrat a další.

Vláda protektora požádala, aby od nařízení upustil a jako příklad směšnosti uvedla tuto větu: „Der Führer und Reichskanzler uložil Reichsregierungu, aby po dohodě s Reichsprotektorem in Böhmen und Mähren nařídila Oberlandrátům Protektorátu B. u. M., by od osob, které mají jmění na území Deutschesního Reichu mimo oblast Protektoratu B. u. M. požadovali výkaz…“

 

V červnu 1939 odchází přes Polsko do exilu na Benešovu výzvu generál Sergej Ingr. Před odchodem ho Eliáš žádá, aby Benešovi tlumočil jeho oddanost s tím, že bude podporovat jeho zahraniční odboj a udělá v okupované vlasti vše, co bude v jeho silách.

Bývalý náčelník štábu Obrany národa plk. Čeněk Kudláček v poválečné výpovědi potvrdil, že se s Eliášem počítalo (a on s tím souhlasil) i pro dobu povstání proti Němcům. Eliáš měl v době povstání převzít úlohu „vojenského správce“ a v přechodné době řídit stát až do ustanovení nové vlády a návratu prezidenta.

„Což se může poctivý občan dívat na starou zednářskou vládu korupčníků… Zalezte staří provinilci a nedělejte reklamu hnusným terorem, jakým tvoříte Národní souručenství… Trestu neujdete. Od toho Vás nikdo nezachrání; Pankrác a koncentráky jsou pro Vás připraveny.“  (z letáku českých fašistů, léto 1939)

 

„Máme dost komedie zednářské vlády, která se snaží přes odpor národa chránit svoje svěřence a mecenáše – Židy.“  (provolání fašistické Vlajky, říjen 1939)

 

„Jakýkoli český odpor musí být od počátku rozdrcen všemi prostředky.“  (směrnice A.Hitlera říšskému protektorovi, srpen 1939)

„Nenechat poklesat na mysli, věc Československa nikdy neopustit, nečekat na osvobození jinými, varovat a prací národ odvracet od zoufalství.“  (na poradě se Z.Schmoranzem, 22.srpen 1939)

Drobnost ze soukromí: měl rád lovecké psy. Kynologická literatura byla významnou součástí jeho knihovny. V polovině srpna 1939 mu pražské policejní ředitelství po zjištění, že v evidenci Státní bezpečnosti nemá žádný nepatřičný záznam, vydalo na dva roky zbrojní pas na opakovací pistoli, loveckou kulovnici a brokovnici.

 

„Je obava, že Eliáš padne, protože nechce podepsat zákon o pracovní povinnosti, která by odčerpávala pracovní sílu z protektorátu, a jazyková nařízení. Výslovně prý Eliáš prohlašuje, že to nepodepíše, ať si ho za to třeba zavřou.“  (zpráva do Londýna, září 1939)

Úřad říšského protektora požádal 5.září Háchu a Eliáše o projev proti Benešovi jako odpověď na jeho vyhlášení války jménem Československa Německu. Sliboval za to propustit rukojmí starší 65 let. Vláda se den nato usnesla na krátkém společném prohlášení, které další den schválil protektor a den nato zveřejnil tisk a rozhlas:

„V posledních dnech objevují se v zahraničním rozhlase a tisku opětovné zprávy o tom, že za hranicemi Německé říše vystupují jménem českého národa někteří jednotlivci a různé skupiny osob, kteří jsou příslušníky českého národa. Státní prezident a vláda jsou za té situace nuceni jasně prohlásit, že zdejší činitelé státní nejsou v žádném spojení s těmito zahraničními akcemi.“

V závěru byla výzva, aby obyvatelé zachovali důstojný klid a pořádek. V prohlášení nebyl nikdo jmenován, text spíše působil jako informace, co se děje v zahraničí.

 

6.října 1939 uvítal provolání české šlechty (M.Bubna z Litic, R.hrabě Czernin. F.Kinský, J.Lobkowitz, K.Schwarzenberg, A.Paar aj.), ve kterém se přihlásila k českému národu, a to za všech okolností.

„Právo na sebeurčení českého národa není uznáváno, jeho právo na vlastní státní život není respektováno, údělem tohoto národa se nestala ochrana, ale zánik.“  (z prohlášení vlády)

11.října 1939 předsedal jednání vlády, jehož náplní byla příprava projektu vůči germanizaci. Jednání vyústilo v odmítnutí slibu věrnosti Adolfu Hitlerovi.

19.října 1939 zaslal Neurathovi ostrý protest proti pozastavení spisů T. G. Masaryka.

„Jde o čin neslýchaný v naší kulturní autonomii.“

 

„Den 28.říjen je státním svátkem ČSR nejen podle zákona, ale i podle vnitřního cítění českého národa. Tento den nabyl během let významu přesahujícího rámec pouhé historické reminiscence. Dvacetiletou tradicí uvykl lid přihlížet a hodnotit v tento den politické dění uplynulého roku a zároveň na něj navazoval…“  (v obraně státního svátku)

 

Po událostech 28.října 1939 v Praze obvinil německou bezpečnost z tvrdého postupu.

K.H.Frank naopak okamžitě obvinil protektorátní místa z podpory demonstrací.

„Z chování protektorátní vlády musím vyvodit závěr, že demonstrace trpět chtěla.“  (z Neurathova listu Háchovi, 14.11.1939)

Obšírná zpráva protektorátního ministerstva vnitra ze 16.listopadu polemizovala se zprávami německými a na příkladech znovu dokazovala, že střety zavinili či vyprovokovali Němci.

„Zůstat a obětovat sebe v očích národa – nebo odejít a dopustit, aby přišly případně pochybné živly k moci a vystavit tak národ nebezpečí hromadného zatýkání, věznění se všemi možnými důsledky a také dalšího krveprolití.“  (ze zprávy do Londýna, 17.11.1939)

Po zavlečení 1200 studentů do Sachsenhausenu usiloval o jejich propuštění. V prosinci 1939 pak v prvním vzkazu Benešovi oznámil, že ho uznává jako „hlavu“ odboje. Současně mu sdělil, že odmítl učinit nové prohlášení, jímž měl bezpodmínečně zavrhnout činnost odboje, a že odmítl „reichu“ právo povolat Čechy do vojenské služby.

Neodešel do zahraničí, ač byl odbojem pro emigraci vytipován a přestože londýnské centrum odboje od samého počátku okupace požadovalo, aby emigroval. Delegaci legionářů oznámil, že vyšších důstojníků je za hranicemi dost a že je nutné pracovat proti Němcům především doma.

Jak řekl, odmítá dělat „revoluci na kanapi“.

 

„Vím, co dělám, a počítám se vším.“ 

 

„Republika nás vojáky živila v míru a pokoji a teď, když jsme vlastně ve válce, je naší svatou povinností riskovat vlastní životy.“

 

„Tam, kde vlaje prapor s hákovým křížem, vlaje na věky! … Češi musí zanechat všelijaké dvojaké hry a stejně tak musí jednat, dosavadní metody jsou prohlédnuty a vedou do zkázy… Kdo není s námi, je proti nám. A kdo je proti nám, bude rozdrcen!“  (K.H.Frank na srazu pražských nacistů, Staroměstské náměstí 2.12.1939)

„Po tvém útěku bude naše situace ve vládě mnohem horší a Němci toho určitě plně využijí… Dnes je těžko říci, co všechno budou od nás žádat. Je na tobě, abys to v Londýně i v Paříži řádně vysvětlil. Zároveň jim vyřiď, že není třeba, aby na nás brali jakékoli ohledy. Ať dělají, co pokládáme za užitečné a nutné pro naše osvobození, bez ohledu na to, jaké to bude mít pro nás důsledky.“  (v rozhovoru s Ladislavem Feierabendem před jeho emigrací, 19.l.1940)

Začátkem února blahopřál Hácha s Eliášem Neurathovi k 67.narozeninám. Protektor jim na oplátku sdělil, že od 15.února nařizuje změnu názvů pražských nádraží Wilsonova, Masarykova a Denisova na Hauptbahnhof, Hibernerbahnhof a Moldaubahnhof (Hlavní, Hybernské a Vltavské). Nicméně k 7.březnu mohly ještě v českých novinách vyjít články k 90.narozeninám T.G.Masaryka i s jeho fotografií.

 

Těžká perzekuce, která v zimě 1939-1940 dopadla na český odboj, ochromila na čas i činnost vojenské Obrany národa. Na jaře vstoupili nacisté do Paříže a naděje na krátký konec války padly.

V Paříži Němci získali i část archívu Čs.národního výboru. Jeho materiály přitíží i generálu Eliášovi.

„Jestliže Hácha a vláda zašlou Hitlerovi k 15.březnu 1940 a k jeho 51.narozeninám 20.dubna téhož roku telegram s loajálním obsahem, zaručuje se říšský protektor, že bude z koncentračního tábora Sachsenhausen propuštěno 150 studentů.“

Telegramy byly poslány, studenti v přislíbeném počtu byli propuštěni.

„Naši doma jsou stále skvělí. Drží se pevně a vydrží. I když musí ustupovat, dělat kompromisy.“  (Beneš v listu bratru Vojtovi do USA, březen 1940)

„Vítězství německých zbraní znamená skončení války a mír… Je nutno…vyřadit farizejské prohnané ničemy, kteří se snaží tvářit na obě strany krásně a přitom štvou do sebevražedných podniků…“  (vedoucí Vlajky Rys-Rozsévač na shromáždění v Lucerně, 6.6.1940)

Ve Sbírce zákonů a nařízení muselo koncem dubna 1940 vyjít nařízení proti „neárijcům“, odkládané vládou v boji o čas téměř o devět měsíců. Židé tím  byli vyloučeni z veřejné správy, nesměli vykonávat svobodná povolání a jejich učitelé, lékaři a další směli působit pouze v rámci židovské komunity.

„Vládnout v dobách normálních je čest a zásluha, vládnout v dobách nynějších je hrdinství.“  (strahovský opat B.Jarolímek v gratulaci k Eliášovým jmeninám, červen 1940)

25.června 1940 vyšlo oficiální oznámení, že válka na Západě skončila. Podle Hitlerova příkazu v Německu musela nařídit i vláda v protektorátu desetidenní vlajkoslávu a patnáctiminutové polední vyzvánění zvonů po celý týden.

„Nacistická propaganda zrovna třeští a způsobuje u některých lidí poraženeckou náladu a náběhy rezignace… Některým lidem selhávají nervy, strašně vybičované rozhlasem, tiskem a šeptandou.“

 

„Byl toho názoru, že Hitler skončí jako Napoleon.“  (plk.O.Farský, Eliášův spolužák)

„Ačkoli se tlak Němců zvyšuje a požadavky rostou, vláda se brání všemi prostředky; ačkoliv je nebezpečí, že by Němci do vlády rádi dosadili lidi z politické periférie (vlajkaře, zbytky fašistů apod.), a ačkoliv Frank vyhrožuje jednotlivým ministrům, že má po ruce materiál o jejich stycích se zahraničím, přesto považuje vláda za důležité setrvat v nynějším svém postavení tak dlouho, jak jen bude možno… Je proto možné, že z těchto a jiných důvodů bude vláda donucena spolknout některé pilulky, prosí ale, aby se to nevykládalo špatně. Není možno všechen tlak vydržet, aniž by se dostala s Němci do otevřeného konfliktu. Zvláště nutno zdůraznit, že veškeré projevy, pokud je v nich jenom stopa politiky, jsou vynuceny… Jiné než vynucené projevy se nedělají.“  (vzkaz do Londýna)

„Přes veškeré možné následky za každých okolností budu bránit český lid proti Němcům.“  (ve zprávě Benešovi)

„Panikáři ve vládě přišli pod tíhou neúspěchů na Západě s návrhem dalekosáhlých ústupků Němcům.“  (29.5.1940)

V květnu 1940 se zahraniční úřad v Berlíně dozvídá z výpovědí některých čs.emigrantů o Eliášově zapojení do odboje. Himmler vydává směrnici, aby se zatím proti Eliášovi nezasahovalo. Oznámil, že v případě, že by emigroval, „víme, jak naložit s českým národem“.

Eliášova zpravodajská činnost se týkala i vojenských otázek evropského významu. Přes spojku poslal Josefu Balabánovi zprávu, že Hitler chystá akci proti Jugoslávii. Přes Londýn tak mohl být varován Bělehrad.

„Velké události poslední doby ukazují, že svrchované státní celky malých národů náležejí minulosti… Český lid se dobrovolně a upřímně hlásí k účasti na vybudování nového evropského řádu a odklonil se již od dřívějšího nazírání na politický vývoj věcí. Rozhodně odmítá jednání české emigrace… Buďte dobrými Čechy, avšak také spolehlivými příslušníky Říše.“  (z provolání E.Háchy a vlády, září 1940)

„Jsou obavy, aby se lid nedal strhnout k provokacím 28.října. Zájem Němců je, aby klid byl porušen a byla příležitost k zákroku. Bude asi snaha použít provokatérů, aby se lid dal strhnout k činům. Varování z Londýna je velmi nutné, jak do továren, tak do škol.“  (21.10.1940)

Americký diplomat G.Kennan se v té době nechal slyšet (jeho zprávu přinesl Eliášovi z Berlína dr.Masařík), že nejdéle do roka budou USA a SSSR ve válce s Německem. Nestanou se sice spojenci, ale povedou válku společně. Válka potrvá dlouho, nejméně do konce roku 1944. Kennan proto doporučoval „šetřit lidskými silami“ v českých zemích a vše připravovat až na poslední válečnou fázi. Jeho vzkaz Eliáše velmi povzbudil, ač tušil, že se konce války nedožije.

„Tak dlouho boj s Frankem a gestapem nevydržím.“  (Masaříkovi)

„Tlak se zvyšuje se silnou nervozitou ze strany Němců. Průmysl, obchod i banky jsou stále soustavně germanizovány, mnohé české firmy jsou likvidovány, šéfové pozavíráni. Čeští lidé jsou násilně vystěhováni, aby germanizace neměla překážek. Zavírají a ruší se násilně některé české střední školy, ba i měšťanské a obecné… Lid se drží dosud a je silný jedině nadějí na brzký konec…“  (do Londýna, 12.12.1940)

„K.H.Frank nenáviděl Eliáše od začátku, již v roce 1939 označil jeho vládu za vládu s rozeklaným jazykem, vlastně říši nepřátelskou. Eliášovo postavení v lednu 1941 viselo na dvou slabých nitkách – jednou byl dr.Hácha, který pro nacisty jako řádně ústavně zvolený president představoval jedinou hodnotnou figuru na protektorátní šachovnici…druhou a zase tenkou nití byl dosud kladný postoj protektoráta v.Neuratha vůči Eliášovi, jenž byl udržován hlavně naším soustavným stykem s protinacisticky zaměřenými lidmi z Neurathova kabinetu.“  (H.Masařík, 1968)

Když si později při jedné příležitosti na setkání s kolaborantskými novináři podal ruku také s Emanuelem Moravcem, prohodil Neurath k Masaříkovi: „A teď, jak pochopíte, musím si jít umýt pořádně ruce.“

„Česká veřejnost by…právem musila zákroky proti legionářům vykládat jako bezdůvodné pronásledování jedné skupiny českého obyvatelstva libovolně určené, po níž by mohla stejně bezdůvodně následovat skupina jiná a další…“ (z expozé E.Háchy Neurathovi, 20.3.1941)

„Eliáš je pevný, prohlásil, že neustoupí, i kdyby ho to mělo stát krk. Eliášův vzkaz: Stojím na společné linii a neustoupím od ní.“  (Bořek-Dohalský, 12.4.1941)

Po přepadení SSSR odmítl jménem vlády vyslat na východní frontu vojenskou jednotku.

„Nemám v úmyslu Vás hnát do věcí zbytečných, ale odpor musí být nyní rozhodný, a to i za cenu odchodu. Bude nutno, abyste začali tím hrozit a eventuálně to provedli… Ruská fronta vydrží, tak válka patrně z jara nebo začátkem léta 1942 by mohla skončit. To už by tudíž národ všechno vydržel.“  (E.Beneš, 26.7.1941)

„V případě uložení nových břemen podá vláda demisi, půjde-li o břemena národu neúnosná. V případě demise budou opatření, aby vážní lidé vládu nepřevzali.“  (z poslední depeše A.Eliáše Benešovi, 7.8.1941)

„Snažíme se udržet alespoň dnešní formu vlády, neboť to považujeme za výhodnější pro národ, než kdybychom byli vystřídáni vládou germanofilskou nebo ryze německou. Bude-li toho mezinárodní situace vyžadovat, jsme ochotni na příkaz Londýna podat demisi, a to i gestem vyžadujícím oběti…“  (září 1941)

Odbojové složky, ochromené zimní vlnou zatýkání, se začaly sjednocovat. V září 1941 se ustavil Ústřední národně revoluční výbor s konečným cílem „ozbrojeného povstání národa“. V polovině měsíce vyhlásil ÚVOD bojkot protektorátního tisku, který podle hlášení gestapa proběhl úspěšně.

Na nezdařeném „chlebíčkovém“ setkání se sedmi aktivistickými novináři 18.září 1941 v Kolovratském paláci Eliáš odmítl jejich požadavek, aby protektorátní vláda vydala prohlášení proti československé vládě v Londýně.

Aktivistický pronacistický novinář Karel Lažnovský se krátce předtím nechal slyšet, že „naše vláda nám (tj. novinářům jeho charakteru) za celé dva roky skoro nikdy nedala tu nejmenší morální podporu“…

25.září 1941 byl K.H.Frank přijat Hitlerem v jeho „Vlčím doupěti“ u Rastenburgu ve Východním Prusku. Hitler mu oznámil, že Neurathovým nástupcem (oficiálně marod) jmenoval SS-Gruppenführera Reinharda Heydricha.

S nástupem nového říšského protektora a zavedením stanného práva byl Eliáš 27.září 1941 – dva dny před svými 51.narozeninami – zatčen. První výslech trval dva dny. Eliáš byl tak ztýrán, že ho museli místo na Pankrác odvézt do lazaretu SS v Podolí.

„Můžete se cítit poctěn, na té židli je krev a moč generála Eliáše.“  (komisař Fleischer dalším obětem)

„Váš muž je hrdina.“  (komisař Schultze J.Eliášové v den soudu)

Eliáš se snažil nemluvit pravdu, řekl jen to, co gestapo už vědělo, a nejmenoval žádné spolupracovníky. Činy dalších lidí v odboji vzal na sebe. O Benešovi se nezmínil a na spolupráci s ním gestapo definitivně přišlo až jeho smrti, když rozšifrovalo nalezené depeše.

Přelíčení se konalo v atmosféře stanného práva a prvních poprav hned 1.října 1941. V rozsudku smrti je jako přitěžující okolnost uvedeno, že v letech první světové války působil jako legionář a již tehdy jako „fanatický Čech“ porušil přísahu vůči Rakousku. Dále je konstatováno, že byl „právě tak málo srozuměn s protektorátem jako ostatní Češi“.

Státní prezident Emil Hácha napsal abdikační list, ale pod dojmem Heydrichovy návštěvy (vůči němu v podstatě vlídné) se rozhodl ho Hitlerovi neodeslat. Po několikahodinové lhůtě na rozmyšlenou přislíbil Heydrichovi loajální spolupráci, snad i proto, aby se ve funkci prezidenta pokusil o Eliášovu záchranu.

„Myslím, ž jeho činy, které se mu kladou za vinu, nevycházely z pohnutek nečestných, a že, zakolísal-li a nepostupoval-li nekompromisně tam, kde zjistil postoj Říši nepřátelský, činil tak proto, aby neobětoval lidi, o nichž stále doufal, že se mu podaří je přivést včas na správnou cestu.“  (Hácha v listu Hitlerovi s žádostí o milost)

„Každý den se modlím, abych se již ráno neprobudil. Ti Němci, to jsou rafinovaní ďáblové.“  (Hácha  při setkání s J.Eliášovou)

První, kdo se po rozsudku odvážila do gestapáky střežené Eliášovy vily vstoupit, byla manželka zemřelého Tomáše Bati Marie, přítelkyně Jaroslavy Eliášové.

„Doba byla tak zlá, že se mnozí lidé báli, aby nepřišli se mnou do styku a nebyli snad rovněž zatčeni. Na ulici raději přecházeli na druhý chodník, jen aby mě nemuseli pozdravit.“  (J.Eliášová)

„Stav v posledních týdnech byl takový, že už se dalo říci, že jednota říše byla jednoznačně ohrožena… Čech je Slovan a také si vykládá každou měkkost jako slabost… Základní linie však musí, ač nevyslovena, i při takovém jednání platit: Tento prostoj se jednou musí stát německým a Čech v tomto prostoru koneckonců nemá už co pohledávat.“  (z projevu R.Heydricha, 2.10.1941)

„Byl u mě Kiekebusch (obhájce ex offo) ještě se dvěma gestapáky a řekl mi, že přišel Hitlerův rozkaz, abych byl popraven, a chtěli, abych udělal poslední vůli. Řekl jsem tedy, že chci při popravě stát, že nechci mít zavázané oči a že chci sám velet popravčí četě.“  (Eliáš při setkání s manželkou, 16.10.1941)

„Bedlivě jsem pozorovala komisaře, a když se nedíval, dala jsem pod stolem Leškovi vajíčka a čokoládu. Lešek vše rychle nacpal do kapes a řekl: „To rozdám.“  (J.Eliášová)

„Pevně věřím, že zvítězíme a řekni všem, ke kterým máš důvěru, že můj poslední projev byl vymáčknut ze mne a že jsem a zůstanu dobrým Čechem… Doufám, že Tě přátelé naši neopustí, neb mnozí vědí, že je kryji…“  (v motáku manželce z pankrácké věznice, říjen 1941)

„Děkuji Bohu za více jak 20leté naše krásné manželství. Ať jsem Ti cokoliv udělal, odpusť mi a věř, že jsi byla mou velkou láskou.“  (z poslední vůle, říjen 1941)

„Eliáš pozdravuje a vzkazuje, že jeho prohlášení k národu bylo podvrženo.“  (vzkaz, který předal pplk.V.Kropáček vězni dr.F.Berdychovi na Pankráci)

„Frank generálovi Eliášovi hrozil, že v případě, když prohlášení neučiní, dá ihned odpravit 20 tisíc českých lidí.“  (poválečné svědectví dozorce A.Kolínského)

„Bude zabita armáda českých lidí, nepodepíše-li se prohlášení…“  (řekl ve věznici dr.Leo Hartmanovi)

„Nevzal bych si to na svědomí. Němci mohou vzít nějaké rukojmí nebo mohou hrozit, že nebudu-li dopaden, zastřelí mnoho lidí, a to bych se sám přihlásil…“  (Kolínskému, který patrně plánoval Eliášův útěk z Pankráce)

„Z hloubky srdcí však nevyrvou lásku,

jež k Tobě, drahá vlasti, chováme,

žaláře, bití – vše dáme v sázku,

my volni se s Tebou shledáme.“  (z Eliášových vězeňských básní)

„Snad je to lépe, že to tak skončí se mnou. Asi bych to ve vězení dlouho nevydržel. Je to k nesnesení. Pohlížím na to vše klidně, mám celkem dobrý pocit člověka obětovaného ve prospěch vlasti a národa. Snad to nebude nadarmo, a až jednou setřesete pouta otroctví, vzpomeňte si na mne…“  (říjen 1941)

„Vůdce si zvolil stejnou cestu jako Napoleon…“  (komisaři Schultzemu, který mu dovolil do vězení doručit Vojnu a mír)

„Mám-li charakterizovat údobí, jež máme od vyhlášení protektorátu za sebou…, byla to doba, ve které čeští vedoucí činitelé…přihlíželi, hráli s osudem, sázeli na válečné kombinace… U Lažnovského jsem řekl, že my, čeští aktivisté, zvedneme rukavici, která nám byla z nepřátelské strany hozena, a že uděláme v národě pořádek bez německé pomoci.“  (z důvěrného projevu E.Moravce, březen 1942)

Stejně jako řada dalších vězňů si Eliáš snažil trvale udržovat fyzickou kondici. V době, kdy napočítal, že ušel už asi 1.500 km, si v motáku zapsal:

„Chodíš přesně podél stěn kobky,

den ze dne procházka stejná,

nelze měřit čas na stopky,

ale kroky jsou míra věrná.

…

Vesele vykročíš – v taktu hvízdáš,

vzpomínky vojenské letí hlavou – prapor naděje v duchu třímáš,

Půjdeme opět pochodem Prahou?“  (polovina května 1942)

„Nevím, dostaneš-li mé ostatky. Kdyby ano, pohřbi mne u rodičů a nedělej žádné zbytečné náklady s mým hrobem. Snad je to zbytečné, ale myslím na vše. V oficiálním dopise toho moc nebude. Děkuji Ti za vše, odpusť mi, že jsem Ti připravil tolik hoře a bolu, ale je to vše pro národ a pro vlast…“  (v motáku manželce po vyhlášení stanného koncem května 1942)

„Je všemu konec. Nemohu dále. Loučím se s Vámi všemi, ať mi má drahá žena odpustí. Líbám ji a k srdci tisknu. Zvítězíme!“  (19.6.1942)

19.června, den po dobytí pravoslavného chrámu sv.Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, bylo v Praze a Brně popraveno 147 osob. Ten den skončil na kobyliské střelnici i život statečného generála.

Byl jediným premiérem okupované země popraveným v druhé válce pro spolupráci s odbojem.

„Byl to typ člověka, který se málokdy rodí… Škoda, že člověk takových kvalit se neuplatnil již dříve, ale až teprve teď.“  (Emil Hácha)

„Byl vždy vojákem tam, kde bylo třeba vlastností vojáka.“  (bývalý ministr Eliášovy vlády Jaroslav Kratochvíl)

V roce 1946 odevzdal generál Heliodor Píka paní Jaroslavě Eliášové stříbrnou medaili I.třídy za zásluhy a statečnost.

Za tři roky skončil jeho život na popravišti plzeňské věznice.

17.června 1946 napsal o Eliášovi komunistický ministr informací Václav Kopecký: „Čest bojovníku, který nám i příštím pokolením bude příkladem!“

Po roce 1948 mu byla stalinistickými historiky typu Václava Krále vtisknuta pečeť kolaboranta, „kolaborantského mouřenína“ a buržoazního činitele, který měl dvě želízka v ohni.

„Pro případ porážky Německa počítal s příchodem anglosaských armád do Evropy a se záchranou kapitalistického systému pomocí těchto anglo-amerických armád.“  (Václav Král)

Snahy o objektivní posouzení Eliášovy role byly po roce 1969 označeny za „součást politiky kontrarevoluce“. Vydání pamětí Jaroslavy Eliášové (+1981) bylo zakázáno a sazba přelomové knihy Tomáše Pasáka Pod ochranou říše byla v roce 1970 rozmetána.

„Generál A.Eliáš se obětoval pro národ, bránil ho před germanizačním tlakem okupantů, pracoval pro obnovu Československé republiky. Byl to statečný voják, vlastenec a svůj život položil za svobodu vlasti. Tak ho také hodnotilo ministerstvo národní obrany, v jehož čele jsem byl po roce 1945.“  (arm.gen.Ludvík Svoboda v soukromém dopisu, 28.8.1978)

Dva roky po tomto vyjádření bývalého prezidenta vyšla v Albatrosu encyklopedie Kdo byl kdo („600 osobností, o nichž je třeba vědět“). Pod písmenem „e“ nechyběli pochopitelně Engels, Erenburg ani Ejzenštejn, ale o výjimečném premiérovi druhé světové války a jednom z největších Čechů 20.století ani slovo.

19.ledna 1940 řekl Ladislav Feierabend Eliášovi, že se soudu historie bát nemusí. „Snad za padesát let. Dnes si tím nejsem jist,“ odpověděl mu generál.

Nemohl tušit, jak přesný byl jeho odhad. Spravedlivého zhodnocení své role ve válce a očištění své památky se dočkal přesně půlstoletí poté.

S využitím:

Eliášová J., Pasák T., Heydrich do Prahy – Eliáš do vězení, Práh 2002

Kvaček R., Tomášek D., Generál Alois Eliáš. Jeden český osud, Epocha 1996

Občanský deník (1990)

Pasák T., Generál Alois Eliáš a odboj, Melantrich (Slovo k historii) 1991

Pasák T., Pod ochranou říše, Práh 1998

Reportér 21/1968