Surinam – Utajená fotbalová velmoc

Co se Vám vybaví jako první, když se řekne  Surinam? Mně tedy fotbal, a to především jména jako Ruud Gullit, Frank Rijkaard či Clarence Seedorf. Všichni tři reprezentovali Holandsko, kořeny však mají v bývalé Nizozemské  Guyaně, tedy dnešním Surinamu.

Surinam – utajená fotbalová velmoc

Na mistrovství Evropy ve fotbale v roce 1988 zářili v hvězdném týmu Holandska především tři fotbalisté – útočník Marco van Basten, záložník Ruud Gullit a obránce Frank Rijkaard. Jen první z nich byl bílý Holanďan. Druzí dva jmenovaní fotbalisté pocházejí ze Surinamu. Holandsko bylo vůbec vždy plné vynikajících fotbalistů, z nichž ovšem významná část pochází právě ze Surinamu.

Kromě Gullita a Rijkaarda má surinamský původ i Patrick Kluivert, Edgar Davids, Clarence Seedorf, Aron Winter, Jimmy Floyd Hasselbaink a řada dalších. Všichni tito snědí fotbalisté reprezentovali Holandsko. Kdyby se však všichni, čistě hypoteticky, sešli ve vrcholné formě v jednom týmu a reprezentovali svou původní vlast, nikdo by se nemohl divit, kdyby Surinam vyhrál mistrovství světa ve fotbale.

Je statisticky skoro nemožné, aby se tolik skvělých hráčů narodilo v zemi, která má sotva půl milionu obyvatel, v případě Surinamu však statistika evidentně neplatí. Surinam se ovšem ani jednou mistrovství světa nezúčastnil, všechny talenty okamžitě odcházejí do Evropy. V Evropě, v Holandsku, ostatně žije více lidí surinamského původu než v samotném Surinamu.

Pár nefotbalových informací o Surinamu

Území dnešního Surinamu objevili v 16. století Španělé. V roce 1667 se toto území stalo holandskou kolonií. Historie zdejšího osídlení je téměř totožná  se sousední Guyanou (Britskou). Zpočátku sem byli dováženi hlavně černoši z Afriky, kteří pracovali na plantážích jako otroci. Když bylo otroctví v roce 1863 zrušeno, chyběly Holanďanům náhle pracovní síly.

Byli proto dovezeni pracovníci z Indie a z Jávy (Holandská východní Indie, dnes Indonésie). Po 2. světové válce poskytli Holanďané Nizozemské Guyaně rozsáhlou samosprávu, definitivní nezávislosti se však Surinam dočkal až v roce 1975. Do dnešních dnů zbyly Holanďanům z jejich bývalé koloniální říše pouze Nizozemské Antily a Aruba, menší ostrovy v Karibiku, které se rovněž geograficky řadí do Jižní Ameriky.

Surinam je menší země než Guyana, i tak je ale dvakrát větší než Česká republika – má rozlohu 163,000 km², žije tu však necelých půl milionu obyvatel. Z toho téměř polovina (220,000) žije v hlavním městě Paramaribo. Úředním jazykem je holandština (či nizozemština). S Holandskem udržuje Surinam poměrně úzké styky – v Holandsku je jedna z mála surinamských ambasád a jediná evropská metropole, která má přímé letecké spojení se Surinamem, je Amsterdam.

Surinam (holandsky i anglicky psáno Suriname) je země převážně nížinatá. Nejvyšší hora leží se jmenuje Julianatop, měří 1,230 metrů a leží v centrální vysočině jménem Wilhelminagebergte. Naopak u pobřeží jsou místa, která leží až 2 metry pod úrovní hladiny Atlantiku. Z velkých řek tvoří Maroni východní hranici Surinamu (s Francouzskou Guyanou) a Corantijn (anglicky Courantyne) hranici západní (s Guyanou). Obě tyto hranice, s Guyanou i s Francouzskou Guyanou, jsou sporné.

V centrální části země pak teče řeka, která dala celé zemi jméno – Surinam (Suriname). Tato řeka protéká i hlavním městem, Paramaribem a ústí do Atlantského oceánu. Leží na ní velké van Blommesteinovo jezero. Na jihu sousedí Surinam s Brazílií. Největší přírodní rezervace Surinamu, Central Suriname Nature Reserve, se nachází uprostřed země. Zabírá plochu 16,000 km², tedy desetinu státního území a je zapsána na seznamu UNESCO (World Heritage List), stejně jako historické centrum Paramariba.

Etnické a náboženské složení obyvatelstva je podobné jako v Guyaně a rozhodně je podobnější zemím Karibiku než většině států Jižní Ameriky. 37% obyvatelstva tvoří Indové, 31 % mulati neboli kreolové (míšenci bělochů a černochů), 15 % Javánci. Zbytek tvoří hlavně  černoši a Indiáni. Bělochů zde žije jen 1 % (víc je i Číňanů – 2%). Nábožensky převažují křesťané (cca 50 %, zhruba půl na půl katolíci a různé protestantské směry), hinduistů je asi 30% a muslimů 20%.

Vyskytují se zde ale i židé. V Surinamu je soužití různých náboženství bezproblémové. V Paramaribu stojí například synagoga hned vedle mešity a nikomu to nevadí. Oficiálním jazykem je holandština, která je mateřským jazykem asi 60 % populace. Holandsky mluví téměř všichni obyvatelé Paramariba. Mluví se tu ale i anglicky, kreolsky (hovorově používaná skoro stejně často jako holandština), hindsky (karibským dialektem) a javánsky – neholandské jazyky převažují na venkově.

Surinam je na jihoamerické poměry chudá země, je na tom ale o poznání lépe než Guyana (ta je jasně nejchudší jihoamerickou zemí). Surinam vyniká především v těžbě bauxitu, který tvoří nejdůležitější položku jeho exportu a vyváží se hlavně do Kanady a Norska. Surinam vyváží i zlato, ryby, rýži či ananasy.

Směr Surinam!

Do Surinamu jsem vyrazil z guyanského Georgetownu. Do dodávky jsem nasedl v 7:15. Dodávky ovšem vždy čekají, než se úplně naplní. Čili jsme vyjeli v 9:30. Cesta trvala 3.5 hodiny. Bohužel jsem se nenechal vysadit až na konečné v Moleson Creeku, nýbrž asi 10 km dříve ve městě Corriverton. Místní mi nabízeli, že mě převezou na druhou stranu (trajekt jsem nestihl, vyjíždí z Moleson Creeku v 11:00), ale na imigračním úřadě mi jasně řekli, že mi nedají razítko.

Což o to, bez guyanského výstupního razítka bych se klidně obešel,  ale bez surinamského vstupního těžko. Šel jsem tedy kus pěšky. Všude okolo byly domy, ale nakonec se mi podařilo najít místo pro stan poblíž jakési pily, na břehu řeky Courantyne. Brzy mě tam našli místní borci, ale byli v pohodě. Nešli mě šmírovat, nýbrž očekávali loď z druhého břehu. Potom do ní (už potmě, takže jsem už byl zalezlý ve stanu), něco nakládali a něco z ní zase vykládali. Loď přijela z druhé strany, čili ze Surinamu. Místní si jezdí z jedné strany na druhou jak je libo, žádnou říční pohraniční policii jsem tu neviděl.

Ráno jsem vstal brzy, složil stan a došel konečně k tomu trajektu. Odbavení proběhlo v pohodě. Trajekt jede nejdřív ze surinamské strany. Měl samozřejmě zpoždění, takže jsme vyjeli až ve 12:00. Na druhou stranu to trvá docela dlouho, kolem 40 minut. Jednak je řeka Courantyne tak dva  kilometry široká.

Na mapě ji skoro přehlédnete, ale je to skoro veletok, podobně jako několik dalších řek v Guyanách – několik se jich těsně před ústím do moře rozlévá do slušné několikakilometrové šíře. A pak – trajekt jede trochu šikmo. Na druhé straně nesmíte zapomenout přeřídit si hodinky – v Surinamu je o hodinu více než v Guyaně (a o pět hodin méně než v Čechách v létě.)

Už na trajektu mě odchytil řidič malého autobusu, jestli chci jet do Paramariba. Jak by ne! Navíc jsem od jednoho  Holanďana věděl ceny a odpovídalo to. Tentokrát to byl ovšem malý sice, zato však nefalšovaný autobus, žádná dodávka! Takže jen co jsme prošli (bez problémů) na surinamské straně celním odbavením, vyjeli jsme.

Cesta do Paramariba trvala skoro 5 hodin (250 kilometrů). Pobřežní silnice je celkem slušná, i když na několika místech chybí asfalt. Celkově to ale řidič dost pálil, zpomalil až před Paramaribem. Surinamská krajina je naprosto rovná, nikde ani náznak kopečku. Převažují jakési sekundární bažinaté houštiny (pralesem bych to nenazval).

Občas jsou vidět pastviny, krávy, sem tam pole. A kanály, které jsou u moře všude, podobně jako v Guyaně. Jinak přestože je silnice v podstatě pobřežní, vede pár kilometrů od moře, takže Atlantik jsme ani nezahlédli.. V Paramaribu Vás z autobusu vysadí, kde si řeknete – mě přímo před guesthousem TwenTy4.

Paramaribo

Musím přiznat, že z Guyany i Surinamu jsem navštívil v podstatě jen hlavní města, čili můj pohled bude samozřejmě velice povrchní. V Surinamu jsou například pěkné pralesní rezervace. Jejich návštěvu jsem ovšem oželel, protože v pralese už jsem byl.

Nicméně i ze srovnání pouhých hlavních měst je jasně patrný obrovský rozdíl mezi  Guyanou a Surinamem. Na mapě jsou země hezky vedle sebe, obě se dříve nazývaly Guyana, etnické složení obyvatelstva podobné. Ale v Paramaribu to vypadá nesrovnatelně lépe než v Georgetownu. V Lonely Planet zařadili Paramaribo mezi pět nejhezčích měst v Jižní Americe (další jsou podle LP Mérida (Venezuela), Buenos Aires, Rio de Janeiro a Valparaíso (Chile)).

V tomto případě musím souhlasit, že Paramaribo je skutečně hezké a právem bylo zařazeno na seznam UNESCO. Vůbec to tu nevypadá jako v Jižní Americe, v Karibiku nebo v Africe (protože Georgetown mi Afriku dost silně připomínal), ale jako v Holandsku. Centrum tvoří typické bílé holandské domy, většinou dřevěné. Nejsou tu žádné obrovské stavby, ale zástavba tvoří hezký harmonický celek.

Navíc domy jsou vícepatrové. Paramaribo (neboli Parbo, jak je zkracují místní – odtud i název nejslavnějšího zdejšího piva) má asi 220,000 obyvatel, čili ještě o trochu méně než Georgetown, ale působí dojmem většího města. A je tu čisto, což se o centru Georgetownu rozhodně tvrdit nedá. Paramaribo je vzdáleno vzdušnou čarou 8,066 kilometrů od Prahy, což je nejméně ze všech hlavních měst nezávislých jihoamerických států.

   Obyvatelstvo je etnicky podobné jako v Georgetownu, jen je zde o trochu méně afrických černochů a více Asiatů. Ale lidé tu působí příjemnějším dojmem, nikdo na Vás nepokřikuje, všichni jsou v pohodě. Všude jsou holandské nápisy. Vypadá to tu jako v Amsterdamu, akorát tady je tepleji a rostou tu palmy. Potkáte tu hodně Indů a Indonésanů („Javánců“). Číňanů je sice relativně málo, ovšem evidentně to jsou velmi schopní obchodníci, protože odhadem tak polovina supermarketů ve městě patří právě Číňanům. Strava je také velice podobná Asii – všude je k dostání například smažená rýže.

Běloši tu téměř nežijí. Pokud potkáte na ulici bělocha, pak je to tak na 80% turista z Holandska. Jiní turisté sem moc nejezdí, přece jenom pro ně není Surinam tak atraktivní jako jiné jihoamerické či blízké karibské destinace. Ale pro Holanďany je to super. V Paramaribu se mluví čistou holandštinou, která je úplně stejná jako v Evropě (není tu tedy rozdíl jako například mezi britskou a americkou  angličtinou).

Takže pro Holanďany paráda – létají sem přímé spoje z Amsterdamu (KLM), navíc je tu pro ně poměrně levně (ve srovnání s Holandskem, pro mě tu tedy zase tak levně není). V našem hotelu například bydlím já, dva Němci a asi 10 Holanďanů. Majitelé jsou také Holanďani, vedou ten podnik už 5 let. Že my jsme taky sakra neměli nějakou tu kolonii… Zajímavé je, že i Holanďani musí mít do Surinamu víza, ale obyvatelé Nizozemských Antil nikoliv. Jediná evropská země, jejíž občané nepotřebují víza do Surinamu, je Švýcarsko.

Konkrétní památky nechci moc popisovat, najdete je v každém průvodci. Je tu asi pěkná katedrála svatého Petra a Pavla. Asi proto, že se v současnosti opravuje a je zakrytá lešením, takže z ní není moc vidět. Zajímavé také je, že vedle nejvýznamnější mešity stojí velká synagoga. Takových případů ve světě moc nenajdete. Za vidění stojí i prezidentský palác. Nejdůležitější je však celkový ráz města. Paramaribo je prostě hezké a až pojedete okolo, zastavte se tu.

Surinam – shrnutí a praktické informace

(kursy v srpnu 2009: 1 USD = 2.80 surinamských dolarů (dále SD), 1 EUR = 4.20 SD, 1 SD = 7 Kč. Pozor, informace z Lonely Planet z roku 2007 moc nesedí, nespoléhejte na ně! Ceny dopravy jsou například dvakrát vyšší!)

Víza: Občané téměř všech států, Českou republiku nevyjímaje, musí mít do Surinamu víza. Vízum nelze získat na hraničním přechodu. V Evropě je nejbližší ambasáda v Holandsku. Vízum se dá získat i na ambasádě Surinamu v Georgetownu (Guyana) a Cayenne (Francouzská Guyana). Já jsem získal víza na surinamské ambasádě v Georgetownu na počkání a bez problémů během jedné hodiny. Poplatek za vízum (pro jeden vstup) je 30 USD, vízum platí 2 měsíce. Velvyslanectví Surinamu v Georgetownu najdete na Crown Street 171, ve čtvrti Queenstown, což je asi 1.5 kilometru od centra. Pozor, konzulární oddělení má otevřeno pouze v pondělí, ve středu a v pátek, a to vždy mezi 8-15.

Doprava Georgetown (Guyana) – Paramaribo (Surinam): Tato štreka, dlouhá celkem 450 kilometrů, se dá stihnout za jeden den, musíte ale z Georgetownu vyrazit v 5 hodin ráno, abyste stihli trajekt na guyansko-surinamské hranici, který jezdí jednou denně – v 11:00, přičemž u odbavení byste měli raději být o hodinu dříve. Jelikož jsem líný vstávat, vyrazil jsem pozdě, takže mi cesta trvala dva dny. Z Georgetownu do Moleson Creeku je to zhruba 200 km, naše dodávka to jela 3.5 hodiny, cena 2,000 guyanských dolarů (cca 200 Kč).

Jede sem dodávka číslo 63, její stanoviště najdete v Georgetownu na rohu ulic Avenue of the Republic a Commerce Street. Pozor, v Moleson Creeku se nechte vysadit až u trajektu! Používat načerno čluny místních převozníků se mi zdá šílené, nedostanete výstupní ani vstupní razítko Guyany a Surinamu a moc nechápu, proč tuto „možnost“ v LP zmiňují. Ze surinamské strany (South Drain) jezdí minibusy (tj. opravdové autobusy, nikoliv dodávky) do Paramariba. Cena 50 SD (cca 350 Kč), vzdálenost 250 kilometrů, doba jízdy 4-5 hodin.

Trajekt Guyana (Moleson Creek) – Surinam (South Drain) přes řeku Courantyne stojí 10 USD (nebo 2,000 guyanských dolarů, dá se platit obojím). Z obou stran vyjíždí (alespoň podle řádu) v 11:00 (dříve ze Surinamu – je tam o hodinu víc!) a jede jen jednou denně. Loď jede asi 40 minut.

Doprava Paramaribo – Albina (Surinam, hranice s Francouzskou Guyanou): 144 kilometrů, cena 40 SD. Minibusy jezdí z centra Paramariba.

Ubytování: Bydlel jsem v guesthousu „TwenTy4“. Dle LP to má být nejlevnější hotel v Paramaribu. Pokoj pro jednoho na jednu noc mě stál 60 SD (420 Kč), což je zatím moje nejdražší ubytování v Jižní Americe. Ceny ve všech Guyanách jsou ovšem vysoké. Na rozdíl od Georgetownu (Guyana) je to ale ubytování příjemné. Majitelé jsou sympatičtí Holanďani, dobře vaří, prostředí příjemné, je to takový rodinný penzion. Bydlí tu pochopitelně hlavně Holanďani. Na tomto místě musím prohlásit, že Holanďani jsou asi nejpohodovější lidi ze všech národů, alespoň taková je moje dlouhodobá cestovatelská zkušenost. Pokud máte notebook, je v hotelu wifi připojení zdarma. Můžete si tu dát i snídani (17.50 SD – švédský stůl, nebojte se, že byste se nenajedli), pivo je tu lehce dražší (1 litr Parbo – 12 SD).

Jídlo a pití: Na ulici se můžete najíst hlavně v rychlých občerstveních „západního typu“ nebo v rychlých občerstveních „asijského typu“. Big Mac menu v MacDonald’s vyšlo na 16 SD, zmrzlina tamtéž 1.75 SD. V asijském občerstvení jsem si dal špagety a kuře za 10 SD. Ve vedlejším stánku jsem si dal pivo Parbo za 10 SD – velká litrová láhev ležáku! Pivo je to moc dobré, jeho výrobu tu zavedl holandský Amstel. Všude jsou i samoobsluhy, většinou čínských majitelů. 2 litry místní limonády v samoobsluze stálo 3.65 SD, litrové pivo Parbo jsem viděl za 7.50 SD.