Na cestě 4 – Na skok v Kolumbii

Na Cestě 4 – Na skok v Kolumbii

   Tak jsem dnes konečně dorazil do Kolumbie a připsal si 49. bod. Ve městě Letitia se zdržím pouze jeden den a pak vyrazím do Brazílie.

   Co se dělo po příjezdu z pralesa? Flákal jsem se ještě dva dny v Iquitosu. Surfoval jsem na netu, obcházel zdejší restaurace, cpal se zmrzlinou a tak. Zašel jsem opět na pivko do mojí oblíbené hospůdky. Zrovna se hrál fotbal, takže v hospodě byla ta správná atmosféra. Kdo nepopíjel pivo u stolku, stál alespoň u dveří a sledoval fotbal na velkoplošné obrazovce rovněž. Nevím co se hrálo za soutěž, jestli liga, pohár nebo nějaké příprava, ale mužstvo v zeleném byl Iquitos. Ačkoliv jsem viděl jen 20 minut, viděl jsem 2 góly. Nejdřív borec v bílém (z mě neznámého klubu) zesměšnil obranu Iquitosu a zvýšil na 2:0. Zdálo se být vymalováno, jenže pak dal Iquitos gól po hrubce brankáře a bylo z toho drama. Nicméně zápas skončil 1:2 v neprospěch pralesního mužstva. Fanoušci v hospodě to dost prožívali. Nebylo jich moc, ale kdybych viditelně začal fandit soupeři, se zlou bych se asi potázal.

   Druhého dne jsem konečně večer nasedl na loď a vyrazil dál. Oproti velkému Henrymu 6, na jehož palubě jsme jeli z Pucallpy do Iquitosu, je loď Carlos Antonio malá kocábka. Je mnohem menší a má jen dvě paluby pro cestující. Uhnízdil jsem se v hamace na druhé palubě dál od ostatních. Proč se všichni tísní vedle sebe, když na druhém konci je tolik místa? Odpověď přišla o několik hodin později. Když už jsme jeli po Amazonce, zvedl se veliký vítr a začal rvát plachtu nad našimi hlavami. I když se mu jí úplně urvat nepodařilo, začalo do toho pršet (ano, v Amazonii někdy i prší! Ale je to jev naprosto ojedinělý, soudě alespoň podle průběhu mé dosavadní cesty). Vlající plachta rozhodně neposkytovala před deštěm dokonalou ochranu, tak jsem se přesunul na druhý konce paluby a už jsem se taky tísnil mezi dvěma cizími hamakami. Sotva jsem se vmáčknul mezi jednoho týpka a nějakou nerudnou babku, vítr ustal.

   Cesta jinak probíhala v poklidu. Jídlo bylo lepší než na Henrym (s výjimkou snídaně – zase zředěná krupicová kaše…) a dokonce nám ho roznášeli na plastových táckách. Loď se ovšem vlekla, hlavně díky tomu, že jsme stavěli snad v úplně každé díře. Takže vzdálenost 340 kilometrů jsme jeli 38 hodin – 2 noci a den, cena 50 solů (asi 300 Kč). Amazonka je celkem veliká, ale proti Ucayali to není nějaký zásadní rozdíl. Spíše se Amazonka jeví býti většinou menší. To proto, že je zde hodně ostrovů, ramen a přírodních kanálů, takže někdy jedete třeba po 100 metrů širokém toku, zatímco hlavní několikakilometrové řečiště je skryto kdesi za pralesním porostem. Málokdy můžete vidět celou šíři hlavního toku. Změna byla i v tom, že jsme vezli mimo jiné krávy. Moc se jim na palubu nechtělo, ale nakonec je tam zřízenci dotáhli. Jinak zastánci ekologie by radost z Peruánců neměli – veškerý odpad z lodi se háže rovnou do řeky.

   Dnes ráno jsme konečně dorazili do Santa Rosy. Santa Rosa je velká vesnice v Peru a leží na jednom z mnoha amazonských ostrovů. Na protějším břehu Amazonky, docela nedaleko (opět se jedná o poměrně úzké rameno Amazonky) leží dvouměstí Letitia – Tabatinga. Letitia je v Kolumbii, Tabatinga v Brazílii. Nechal jsem si dát v Peru na imigračním ofisu výstupní razítko, sednul jsem na loď a nechal se za 5 solů převézt do Kolumbie.

                                                       Kluci z Letitie, Kolumbie

   Na amazonském trojmezí (tripple frontier) panuje dost volný režim. Dokud se pohybujete pouze mezi Santa Rosou, Tabatingou a Letitií, nemusíte podstupovat žádné hraniční formality. Jakmile ale chcete v nějaké zemi  pokračovat dál, musíte si opatřit vstupní razítko na příslušném úřadě. Takže já si dám až brazilské razítko zítra do pasu v Tabatinze, kolumbijské jsem oželel.

   Letitia je městečko s asi 35,000 obyvateli. Není tu v podstatě vůbec nic zajímavého, je tu ale hodně gringů, protože spousta turistů se chystá dál do Brazílie či Peru, případně do Kolumbie. Kolumbijská Amazonie je vcelku velmi málo přístupné území a podle LP je dost nebezpečná, protože ji téměř celé kontrolují levicové guerilly. Právě Letitia je ale v rámci kolumbijské Amazonie velkou výjimkou, ta je naopak po vodě přístupná velmi dobře a je zde i letiště, čili zde guerilly neoperují. Je tu o dost dráž než v Peru. Za nocleh platím 200 Kč (v Peru 60-100 Kč). Třetinka piva Aguila (desítka) vyjde na 16 Kč. Dnes je hrozné vedro, dal jsem si ty piva zatím jenom tři, ale vypil bych jich něúrekom. Systém placení v hospodě je zajímavý – každý nechává dopitou láhev před sebou, nic se na žádný účet nepíše. Až přijde obsluha, spočítají se lahve a je to. Vzhledem k tomu, že u jednoho stolu sedí většinou tak tři borci, pije se z třetinkových lahví a je úděsné vedro, dovedete si asi představit, že stoly pod tíhou toho skla div neprasknou.

                                              Hraniční přechod mezi Kolumbií a Brazílií

   Jinak jsem se flákal po městě a došel jsem až do Brazílie! Na „přechodu“ do Tabatingy je jenom cedule „Vítejte v Brazílii“, jinak nic, ulice pokračuje normálně dál jako by se nechumelilo. Šel jsem ale jen asi 20 metrů za čáru, naostro se chystám do Brazílie vstoupit až zítra – pokud tedy nemřu do té doby žízní…