Fidži III. – Vanua Levu a Levuka

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

   Ostrov Vanua Levu je druhým největším ostrovem Fidži. Od Taveuni je oddělen poměrně úzkou úžinou Somosomo Strait. Nebylo tedy nic snazšího než tuto úžinu přeplout a zdržet se na Vanua Levu pár dní. Z Vanua Levu jsem se pak přeplavil na ostrov Ovalau, kde leží Levuka, bývalé hlavní město Fidži.

Savusavu na ostrově Vanua Levu je oblíbenou destinací jachtařů

Vanua Levu – základní informace

Ostrov Vanua Levu, druhý největší ostrov Fidži, má rozlohu 5,535 km², čili je zhruba dvakrát menší než jeho velký bratr, Viti Levu. Rozměry ostrova jsou 180×50 kilometrů. Poloha i tvar ostrova jsou zajímavé. Z hlavní části ostrova vybíhá směrem na jihovýchod poloostrov Tunuola Peninsula (též Natewa Peninsula). Zde se ostrov Vanua Levu nejvíce přibližuje svému sousedu Taveuni, od kterého je oddělen pouze 6.5 kilometru širokou úžinou Somosomo Strait, zatímco mezi ostrova Vanua Levu a Viti Levu leží mnohem širší průliv zvaný Bligh Water.

Na severovýchodě Vanua Levu se pak nachází dlouhý výběžek, který protíná 180. poledník. Udu Point, nejsevernější bod ostrova, ležící na konci tohoto výběžku, se tedy již nachází na západní polokouli, zatímco drtivá většina území Vanua Levu se rozkládá na polokouli východní. Nejvyšší horou ostrova je Batini (též zvaná Nasorolevu), která měří 1,111 metrů.

   Na Vanua Levu žije asi 140,000 obyvatel. Největším městem ostrova je Labasa, která leží na severním pobřeží. Žije zde asi 25,000 obyvatel převážně indického původu (Indo-Fidžijci). Jelikož na Fidži vane převážně jihovýchodní pasát, je severní pobřeží mnohem sušší než pobřeží jižní, neboť leží na závětrné straně ostrova ve srážkovém stínu centrálních hor. Proto se v okolí Labasy daří pěstování cukrové třtiny. Druhým městem na Vanua Levu je Savusavu. Toto městečko má pouhých 3,400 obyvatel (podle sčítání v roce 2007), je však mnohem víc navštěvováno turisty než Labasa. Jiná města na ostrově nejsou, drtivě tedy převládá vesnické obyvatelstvo.

   Prvním Evropanem, který spatřil ostrov Vanua Levu, byl Holanďan Abel Tasman, který ho zahlédnul v roce 1643. Roku 1789 pak úžinou mezi Vanua Levu a Viti Levu proplul kapitán Bligh (spolu s 18 věrnými druhy) na člunu během své legendární plavby od ostrova Tofua (kde byl povstalci z lodi Bounty vysazen do člunu) na Timor. Ostrov však řádně prozkoumal teprve James Wilson v roce 1797.

V roce 1805 evropští obchodníci objevili v zátoce Bua Bay santalové dřevo a začali ho zde těžit a vyvážet. Proto se zpočátku ostrovu říkalo též Sandalwood Island (Santalový ostrov). Později založili osadníci z Nového Zélandu a Austrálie kokosové plantáže kolem města Savusavu a Indové počali v okolí Labasy pěstovat cukrovou třtinu. Produkce cukru a kopry živí do velké míry obyvatele ostrova i dnes,  důležitým odvětvím ekonomiky Vanua Levu je však čím dál tím více i turistický ruch.

Levuka (ostrov Ovalau)

   Levuka je malé městečko, situované na východě malého ostrova Ovalau. Ovalau je největším ostrovem fidžijského souostroví Lomaiviti, které leží na východ od největšího fidžijského ostrova Viti Levu. Ostrov je 13 kilometrů dlouhý a 10 kilometrů široký, má rozlohu 102.3 km² a okolo 9000 obyvatel, celé souostroví Lomaviti má pak asi 15,000 obyvatel a v samotné Levuce žije  4,000 obyvatel. Nejvyšším vrcholem Ovalau je hora Nandelaiovalau (626 m.n.m.) na východě ostrova.

Levuka byla prvním městem, kde se v 19. století natrvalo usadili Evropané. Žily zde nejdříve různé pochybné existence a teprve později se tu usídlili rybáři, velrybáři a obchodníci. Není proto divu, že když bylo Fidži roku 1874prohlášeno britskou kolonií, Levuka se stala prvním hlavním městem Fidži. Záhy se však projevily nevýhody města, ležícího na malém ostrůvku.

Město se prostě už nemělo kam dál rozrůstat. Proto bylo již v roce 1882 hlavní město přeneseno do Suvy, která je hlavním městem Fidži dodnes. Záhy po úřednících se do Suvy přestěhovali i obchodníci a význam Levuky rapidně poklesl. Dnes je ovšem Levuka turistickým magnetem, neboť je jedním z mála měst v Pacifiku, kde se ve větší míře zachovaly budovy z koloniálního období.   

Cestovní deník

Neděle 17.10.2010

Příjezd na Vanua Levu z ostrova Taveuni. Jel jsem opět velkou lodí společnosti Consort Shipping (stejně jako ze Suvy na Taveuni). Do Savusavu jsme dorazili v pět hodin odpoledne. Bleskově jsem se ubytoval a šel jsem se projít do města, kde se mi podařilo chytit nezabezpečenou wifi síť zoufalé kvality.

Pondělí 18.10.2010   Dnes  jsem se víceméně poflakoval  po městě, internetoval jsem a odpoledne jsem si byl zašnorchlovat. Savusavu je malé, ale velice živé městečko, které tvoří v podstatě jedna hlavní ulice plná obchodů. Jelikož zdejší zátoka poskytuje výborné kotviště, kotví tu desítky jachet. Jediná zajímavost, stojící za zaznamenání, jsou horké prameny. Ty se nacházejí hned za mým hotelem Hidden Paradise, v těsném sousedství místní základní školy. Voda vře a bublá a koupat se v ní nedá ani náhodou, evidentně je vařící. Spíše by se v ní dalo  uvařit třeba vajíčko, kdybych zrovna měl nějaké po ruce.

Savusavu je na vzestupu, turistický ruch se tu rozmáhá stále víc a víc a mnoho Evropanů či Američanů tu kupuje nemovitosti. Někteří se tu zřejmě i usadili – ráno jsem například viděl bílou holčičku, jak šla s ostatními do školy (všichni školáci nosí na Fidži uniformu). V Savusavu jsou i banky, bankomaty a supermarkety. Pár obecnějších poznámek k Fidži: Fidži, to je napůl Indie. Je to vidět na každém kroku. Především zde žije mnoho Indů. Indové jsou dobří obchodníci a vlastní mnohé obchody, autobusové společnosti a další podniky.

Většina Indů jsou samozřejmě hinduisté, ale jsou tu i muslimové, soudě podle mešit a občasných typických muslimských jmen (například nějaký pan Hussein tu vlastní železářství). Vedle indického vlivu je zde silný vliv britský. Ačkoliv původní Fidžijci (Melanésané) převažují, řekl bych, že kulturně dostávají od Indů na frak. Fidžijci se, spíše než ve své vlastní kultuře, shlížejí v Británii, všude jsou obrazy královny Alžběty II., britská vlajka je koneckonců i na vlajce Fidži. To je velký rozdíl oproti Vanuatu či Nové Kaledonii, kde jsou naopak domorodé tradice velice silné.

Spíše to na Fidži vypadá, že se zde střetává euroamerická civilizace s civilizací indickou. A indická má evidentně navrch. Je to vidět třeba ve videopůjčovnách, bulvárních časopisech a vývěskách kin. Na Fidži samozřejmě boduje i Hollywood, ale větší vliv má Bollywood. Indičtí herci a zpěváci jsou nesmírně populární a jejich podobizny visí všude (mně ovšem jejich jména pochopitelně nic neříkají). Slaví se tu samozřejmě i indické svátky. 5. listopadu se například bude slavit Diwali, „svátek světel“. Pro hinduisty je to něco jako Vánoce.

Svátek je připomínkou návratu boha Rámy z exilu. Slaví se pět dní, zapalují se lampiony a odpalují ohňostroje. Hlavně si však hinduisté dávají dárky. A tak jako u nás obchodníci zneužívají Vánoce, aby vydělali co nejvíc, na Fidži teď momentálně každá druhá výloha připomíná, že Diwali je za dveřmi a je třeba nakoupit co nejvíc dárků… Rozeznat v praxi na ulici Fidžijce od Inda, to je často velmi obtížné. Etnický mišmaš je tu opravdu dokonalý… Národním nápojem původních Fidžijců je, stejně jako v jiných částech Melanésie, kava.

Zde se jí ovšem říká grog. Vždycky místní pobavím faktem, že u nás se říká grog něčemu úplně jinému… Alkohol (včetně piva) se neprodává všude, nýbrž buď ve speciálních obchodech, nebo ve zvláštních odděleních v rámci větších obchodů (supermarkety apod.). Vždy je zde prodavač, který Vám vydá příslušnou láhev, nemůžete si jí tedy vzít sami.

Zřejmě se tak má zabránit tomu, aby si alkohol kupovali mladiství. Někdy je „alkoholové doupě“ odděleno od zákazníka mříží… V Savusavu mají, na rozdíl třeba od ostrova Taveuni, elektrárnu. V podstatě je to takový veliký naftový generátor pro celé městečko. Díky tomu zde elektřina funguje po celý den a dokonce tu i svítí veřejné osvětlení.

Úterý 19.10.2010

Dnes jsem se vydal šnorchlovat na místo zvané Split Rock, které se nachází asi 6 kilometrů západně od Savusavu. Lonely Planet to vychválil jako nejlepší místo pro šnorchlování na ostrově a musím říct, že tentokrát rozhodně nepřeháněl. I když je v názvu Split Rock jednotné číslo, jsou tu dvě velké skály, snad 10 metrů vysoké (ovšem celé ponořené pod vodou) a k tomu řada menších. Skály jsou porostlé spoustou korálů a jsou tu hejna ryb. Voda nebyla sice úplně průzračná, něco v ní plave, ale i tak to byla paráda.

Proplouval jsem hejny asi 10 centimetrů dlouhých pruhovaných rybek, které nejenom že přede mnou neutíkaly, ale ještě na mě občas dorážely. Pirani to naštěstí nebyly J. Pokud někdy zavítáte do Savusavu, tak sem určitě vyrazte. Dá se sem jet autobusem nebo taxíkem, já jsem šel tam a zpět pěšky. Zkoušel jsem sice stopovat, ale nikdo mě nevzal! Tak na to opravdu v Oceánii nejsem zvyklý. Pravda, alespoň polovina okolo jedoucích aut byly taxíky.  Split Rock je asi 50 – 100 metrů od břehu a je označena malou žlutou bójí. Musíte najít patník s označením 6.2 kilometru, odsud je pak bóje dobře viditelná.

Středa 20.10.2010

Poslední tři dny bylo hezky, v poledne bylo tak 30°C. Je jaro a teploty lehce vzrůstají. Pro Fidžijce je „zima“, když nejvyšší denní teploty klesnou pod 25°C. Když jsem jim říkal, že teď v říjnu je u nás maximálně 10°C, kroutili hlavou… Dnes jsem se vydal „dálkovým“ autobusem ze Savusavu do Labasy, což je město na druhém, severním konci ostrova.

Dálkový autobus se od obyčejného liší ani ne tak rychlostí (staví rovněž na každé mezi), nýbrž především tím, že má skleněná okna, kdežto autobusy, popojíždějící na krátké vzdálenosti, sklo v oknech nemají. Když je hezky, je to příjemné svezení. Když prší, zakryjí se „okna“ v obyčejném autobuse plachtovinou, která je jinak nad nimi upevněna ve srolovaném stavu. Sem tam ovšem do autobusu stejně kápne, to se ví…

Kolem silnic jsou také rozmístěny bílé patníky s kilometrovníky. Fidžijci ovšem nejsou zrovna národem, který by vynikal německou precizností. A tak patníky v některých úsecích úplně chybí. V místech kde jsou, by měly být od sebe vzdáleny po 100 metrech (na Fidži kupodivu, i když je to bývalá britská kolonie, používají metrický systém), ale silničářům to dost často nevyjde. Buď nějaký ten patník vynechají, nebo je další patník ne o 100 metrů, ale třeba o 400 metrů dále, jinde jsou naopak na 50 metrech patníky tři, značíce tak, že jste ujeli 300 metrů. Vzdálenosti se tedy dají podle patníků jen víceméně úspěšně odhadovat…

   Krajina v centrální části ostrova je jiná než na pobřeží. Zatímco na pobřeží rostou palmy a uvidíte tu mnoho políček s maniokem, tarem a dalšími plodinami, ve vnitrozemí se tyčí hory, vysoké přes 1,000 metrů, které jsou porostlé pralesem. Cestou do Labasy jsem se zastavil v rezervaci „Waisali Rainforest Reserve“.  Jak už název napovídá, ochraňuje tato rezervace deštný prales, takže mě tu samozřejmě zastihnul déšť a pořádně jsem zmoknul. Mnohem horší lijáky tu ovšem řádily v březnu 2010, kdy se tudy přehnal cyklon (ano, ten samý, jako přes sousední ostrov Taveuni). Silné deště způsobily v rezervaci rozsáhlé sesuvy a škody nebyly dodnes odstraněny.

Takže ačkoliv v parku dál vybírají vstupné, jako by se nechumelilo, je hlavní turistická stezka parkem pro návštěvníky nepřístupná. Pravda, mají tu stezku náhradní. Jeden zaměstnanec mě vedl kousek od vstupu po silnici a pak mi odevřel branku, od níž vede cesta k vodopádu. K tomu dojdete asi za 10 minut. Žádný extra zážitek to tedy není, takže dokud nezpřístupní hlavní turistickou trasu, ani sem raději nechoďte. Mimochodem, za celý den jsem byl jediným turistou, který sem zavítal. Chlapík, který tu vybírá vstupné, se opravdu dost nudil.

   Z Waisali Rainforest Reserve jsem se dalším autobusem dopravil do města Labasa, kde jsem se, jako vždy, ubytoval v nejlevnějším hotelu. Místní mi sdělili, že v poslední době dlouho pořádně nepršelo, ale že už chválabohu začíná období dešťů. No to mě teda moc nepotěšili… Večer slyším na hotelu zdáli zpěv muezzina (mešity už jsem na Fidži viděl, ale muezzina slyším poprvé).

Čtvrtek 21.10.2010

Dnešek jsem strávil ve městě Labasa. Labasa (25,000 obyvatel) je město o dost větší než Savusavu, avšak i zde tvoří osu města jedna hlavní ulice, na kterou ovšem navazují ulice další. Labasa leží na stejnojmenné řece, která se vlévá do moře malou deltou asi 5 kilometrů za městem. Z ekonomického hlediska je Labasa především městem cukru.

Cukrová třtina se pěstuje všude v okolí. Městem vede dokonce Cane Railway – úzkokolejná železnice. Na rozdíl od podobné úzkokolejky, kterou jsem viděl v Nadi, se ale železnice v Labase již ke svozu cukrové třtiny moc nepoužívá. Ta je převážena ke zpracování hlavně nákladními auty, nebo traktůrky, které za sebou táhnou náklad třtiny na přívěsu. Obyvatelstvo ve městě je převážně indického původu.

Tito Indové sem přišli původně právě jako pracovní síla na plantáže s cukrovou třtinou. Žijí zde ovšem i Fidžijci. A tak je Labasa nábožensky neobyčejně pestré město, kde jsou hinduistické chrámy, kostely, mešity a je tu i chrám sikhský. Hned jsem také jeden hinduistický a sikhský chrám navštívil. Pak jsem se vydal kousek za město, kde se nalézá místo zvané Wasavula. K vidění je tu tři metry vysoký kamenný monolit. Kdysi se zde konaly obřady kanibalů, dnes je však v okolí monolitu hřbitov a vesnice. Není to tedy žádná závratná podívaná, prostě šutr… Odpoledne jsem pak vyrazil do kina!

Dávali film „Robot“ z produkce Bollywoodu. Film je v původním znění, tedy v hindštině, ale je opatřen anglickými titulky. Moc jsem je nestíhal překládat, ale ani to moc nevadilo. Děj  je taková scifi a la Terminator, i když jsou tu i komediální prvky. Nečekal jsem samozřejmě, že uvidím umělecky hloubavé dílo, ale líbilo se mi to, i když film trvá skoro tři hodiny. Mimochodem, herečka v hlavní roli je nádherná. Ty Indky prostě mají šmrnc (a nejen na plátně, stačilo pak vyjít z kina na ulici). A v indickém filmu samozřejmě nesmí chybět pěvecko-taneční vložky.

Bollywood má asi mraky peněz, protože dva klipy (hudba + tanec) byly natočeny na Machu Picchu v Peru a v NP Lençois Maranhenses v Brazílii. S dějem filmu nemají tyto lokality pražádnou souvislost, ale pro Indy jsou to asi exotická místa. V kině nás bylo asi 10 diváků. Indická hudba si mě podmanila, a to nejen ve filmu, vyhrává i v obchodech a na ulici.

Labasa je prostě kus Indie v Tichomoří. Začínám si říkat, že do té Indie budu muset také někdy vyrazit, přece jenom za ty tři dny, které jsem tam kdysi strávil, jsem toho moc neviděl. Jinak Labasa není zrovna městem turistů. Dnes jsem zahlédl ve městě jen dva bělochy.  Na rozdíl od Savusavu, kde je spoustu jachtařů i normálních turistů, zde jsem za exota. I v Labase, stejně jako v Savusavu, je elektřina celodenní záležitostí.

   Labasa nenabízí nic extrémně zajímavého k vidění. Objektivně to není moc hezké město. Přesto se mi tu líbilo. Je tu rušná, přátelská atmosféra. Bavilo mě jen tak zevlovat na ulici a v obchůdcích a pozorovat zdejší indický kolorit. Prodávají tu spousty všemožného zboží – Indové jsou prostě rození obchodníci. K mání jsou tu samozřejmě i vonné tyčinky a obrázky hinduistických božstev. Také jsem si tu oblíbil  jednu restauraci, do které jsem chodil na vynikající čínu. Původně jsem chtěl být v Labase jen dnes, ale zůstal jsem i další den.

Pátek 22.10.2010

Dnes jsem vyrazil na prohlídku cukrovaru, který leží asi 1.5 kilometru od centra Labasy. Původně jsem si myslel, že se podívám jen k objektu, ale nakonec se z toho vyklubala velice zajímavá exkurze. Pustili mě totiž i dovnitř. Chlapík v kanceláři mi napsal propustku, tu jsem dal dalšímu člověku u vchodu a mohl bych jít ihned dál, jenže mě tam nejdříve nepustili. Z bezpečnostních důvodů musíte mít totiž v cukrovaru na nohou pevnou obuv, a já měl na nohou jen plážové trepky. Pospíchal jsem tedy zpět do hotelu, přezul jsem se a znovu jsem prošel už bez problémů. Nutno podotknout, že v trepkách by se mi po továrně chodilo opravdu špatně.

Takhle jsem mohl chodit úplně volně kdekoliv, nevnutili mi ani žádného průvodce. Cukrovar (sugar mill) samozřejmě zpracovává cukrovou třtinu. Před cukrovarem stojí permanentně fronta desítek náklaďáků se třtinou, ze které se zpracovávají pouze stonky (či kmínky, stonky jsou to docela tlusté). Rovnou z korby náklaďáku se třtina nasype do drtičky. Třtina je postupně rozdrcena a upravena na dva finální produkty. Z jedná roury vytéká melasa, což je hnědá, nevábně vypadající tekutina, ze které se například destilací vyrábí rum (ten pravý, ne náš tuzemák a podobné náhražky).

Z druhé výrobní linky se pak sype cukr. Na rozdíl od toho našeho je trochu nahnědlý, neboť se nebělí (rafinace cukru je jen naše mánie a obchodní trik). Melasa se pak lije do nákladních cisteren, cukr se sype rovnou na korbu náklaďáku. S balením cukru do pytlů, či dokonce jeho tvarováním do homolí či kostek, se nikdo neobtěžuje. Trochu cukru z dopravníku jsem si nabral s sebou. Cukrovar je docela veliký a provoz dosti hlučný, pracovat bych tam tedy nechtěl. Třtina je částečně dopravována do cukrovaru i po úzkokolejné železnici. V cukrovaru se koleje větví, takže tu je i něco jako malé nádraží. Exkurze byla moc zajímavá, zvláště když byla zdarma a bez průvodce, vřele doporučuji.

Sobota 23.10.2010   Cesta z Labasy do Levuky

Původně jsem chtěl jet z Labasy zpět do Savusavu a odsud do Suvy, ale objevil jsem poměrně výhodnou možnost dopravy z Labasy do Levuky. Do tohoto místa jsem se stejně chystal, jenže jsem chtěl jet původně přes Suvu, což je ovšem delší a dražší možnost. Na Fidži je velice dobré, že lodní společnosti vlastní nejenom lodě, nýbrž i autobusy, které mají na jejich lodě přímou návaznost, respektive autobusy vjedou přímo na loď a pak z ní vyjedou na dalším ostrově a pokračují dál. A tak často prodávají kombinované lístky, které platí pro dopravu autobusy i lodí. V rámci jedné jízdenky jsem tedy vystřídal dvě lodě a dva autobusy.

V šest ráno jsem vyjel autobusem z Labasy. Jeli jsme 4 hodiny (140 kilometrů) po převážně zpevněné cestě do přístavu Nabouwalu na jihozápadě ostrova Vanua Levu. Zde jsme čekali dvě hodiny. Poté jsem pokračoval lodí přes průliv Bligh Water do Natovi na východě ostrova Viti Levu (3 hodiny jízdy, 75 kilometrů). V Natovi skoro všichni z lodi vystoupili, já jsem však zůstal, protože loď po chvíli pokračovala na ostrov Ovalau. Zde jsem v Buresala přesedl do autobusu a vystoupil jsem v Levuce téměř přesně po 12 hodinách jízdy, v 18:00. Ubytoval jsem se v hotelu Mary’s Lodge, kde mi za cenu dormitory dali jednolůžák s krásným velkým letištěm. To se to bude spát J.

Neděle 24.10.2010   Levuka

Dnešek jsem věnoval prohlídce města. Levuka je určitě nejhezčím historickým městem na Fidži. Město vyrostlo v druhé polovině 19. století. Ne že by to tedy bylo město obzvláště veliké (necelých 4,000 obyvatel), ale dá se říct, že historická zástavba tvoří kompaktní celek. To se týká zejména části hlavní ulice, kde stojí vedle sebe několik dřevěných domků, připomínajících ovšem spíše kulisy Divokého západu než Tichomoří. Fidži nemá zatím žádnou památku na Seznamu světového dědictví UNESCO, ale Levuka je na Seznam nominována a myslím, že se tam časem dostane.

Jen to chce trochu dotáhnout a vrazit do památek ještě nějaké peníze. Nejsou vyloženě zanedbané, ale mohlo by to být lepší. Každá významná budova je označena cedulí a letopočtem, kdy byla postavena. Z cedulí je patrné, že podstatné prvky historické zástavby byly postaveny cca v letech 1860 – 1915. Během sezóny sem asi jezdí dost turistů, ale koncem října není ve městě ani noha, potkal jsem tu jen dva bělochy. Asi nejhezčí budovou ve městě je kostel Svatého srdce (Sacred Heart Church) z roku 1866, dalším větším kostelem je anglikánský Church of the Holy Redeemer z roku 1904.

Z historického hlediska je ovšem určitě nejzajímavějším místem Cession Site, kde bylo 10. října 1874 podepsáno připojení Fidži k Velké Británii. Událost zde připomíná pamětní deska. Zajímavé jsou i trosky zednářské lóže (Masonic Lodge), postavené roku 1913. Z budovy se ovšem zachovalo pouze pěkné průčelí se zednářským znakem a obvodové zdi. Budova byla totiž vypálena fanatickým davem, vedeným místními kazateli. Levučtí metodisté totiž již dlouho podezřívali zdejší zednáře ze spojení s ďáblem a byli přesvědčeni, že z budovy zdejší zednářské lóže vede tajná chodba přes střed zeměkoule až do Skotska (!), kde mají zednáři sídlo.

Člověk by řekl, že takovéhle tmářství se událo někdy ve středověku, nicméně stalo se tak roku 2000. A to přesto, že pár kroků od vypálené budovy leží policejní stanice…  Levuka se přitom dnes oficiálně honosí heslem „město bez zločinu“. Tomu ovšem trochu protiřečí přítomnost věznice ve městě. Věznice má zase v záhlaví heslo „Giving the second chance“ a v současnosti tu na svou druhou nebo kdovíkolikátou další šanci čeká třináct odsouzených. Konečně je pak v Levuce Ovalau Club, který byl založen roku 1904.  Původně to byl klasický anglický klub pro gentlemany,  a to dokonce první na Fidži.

Klub existuje formálně dodnes (platí se členské příspěvky), ale jinak to spíše připomíná klasickou hospodu. Mají tu celkem levné pivo (velký Bitter za 5 FD), televizi, kulečník. Když jsem tam ovšem chtěl před osmou hodinou večer také trochu nasávat (zdejší atmosféru samozřejmě J), bylo už zavřeno… Nejen historií ovšem žije Levuka. Ve městě sídlí i poměrně významný průmyslový podnik – zdejší továrna na zpracování ryb Pafco (Pacific Fish Company) zaměstnává 800 lidí a vyrábí rybí konzervy.

Pondělí 25.10.2010

Občas zřejmě trpím masochistickými sklony. Jak jinak si totiž vysvětlit, že se vždycky nadchnu pro nějaký sebezničující podnik. Dnes jsem kupříkladu vyrazil do vesnice Lovoni. Celou noc i ráno lilo jako z konve (místy to byla regulérní průtrž mračen), tak jsem vyšel z hotelu až v jedenáct. Lovoni je vesnice, která leží uprostřed ostrova Ovalau, uvnitř vyhaslého sopečného kráteru. Dá se tam dostat z Levuky velkou oklikou trakem (pick upem), která ovšem vyjíždí už v šest ráno.

Tím jsem samozřejmě pohrdl a šel jsem kousek za Levuku do osady Draiba. Odsud vede do Lovoni pěšina pralesem. Převýšení není veliké, ale stezka se místy zcela ztrácí v pralesním podrostu a i když skoro nepršelo, byl jsem celý mokrý. Jednak vzduch má vysokou vlhkost (období dešťů) a potím se šíleně, pak jsem se prodíral vysokou trávou a konečně jsem také brodil zdejší potoky a stružky (nejdříve jsem hrdinně přeskakoval po kamenech či se zouval, ale nakonec jsem brodil v botech). Naštěstí jsem s sebou měl průvodce – v Draibě jsem se zeptal jednoho chlapíka na cestu a on mě sám od sebe vedl celou cestu až do Lovoni.

Cesta nám trvala přes dvě hodiny. V Lovoni jsme strávili 30 minut. Není tam zajímavého celkem vůbec nic, prostě normální domorodá vesnice, kde mají ovšem i školu a kostel. Nějaká rodina, spřátelená s mým průvodcem, mě obdarovala papájou. Pak jsme zase přes dvě hodiny pochodovali pralesem zpátky. Ke konci se mi průvodce ztratil (nebo se sám odpojil), ale došel jsem v pořádku. Bez toho chlapíka bych ale skoro určitě do Lovoni nedorazil. Mezi značenými turistickými cestami v Česku a pralesními pěšinami domorodců na Fidži je holt pořád nezanedbatelný rozdíl…

Úterý 26.10.2010

Ráno jsem vstal ve 3:40, abych stihnul šílený ranní spoj do Suvy. Autobus má „reporting time“ ve 4:30 a v 5:00 vyjel. Před devátou hodinou jsme dorazili do Suvy. O Suvě si přečtěte více v článku Fidži I., který vyjde z článků o Fidži jako poslední. Prý to píšu jako Hvězdné války, epizoda I. bude na pořadu jako poslední J.

Ostrov Vanua Levu a Levuka – shrnutí a praktické informace

Orientační kurs v říjnu 2010: 1 FD (fidžijský dolar) = 10 Kč

   Lodní doprava: Z Taveuni (z mola mezi vesnicemi Waiyevo a Wairiki) jezdí dvakrát týdně (ve středu a v neděli) velké lodě zpět do Suvy. Tyto lodě (jedou dvě lodě dvou různých společností – Consort Shipping a Blighwater) staví i v přístavu Savusavu (ostrov Vanua Levu). Já jsem jel z Taveuni do Savusavu lodí společnosti Consort Shipping za 32 FD (5 hodin jízdy). Menší loď z Taveuni (Naqara) na Vanua Levu (Buca Bay) jezdí denně kromě neděle v 9:00 („pravidelný“ odjezd) z mola poblíž Naqary.

Na tento spoj navazuje autobus do Savusavu. Toto spojení jsem nakonec nepoužil, neboť loď vyjela nečekaně o půl hodiny dříve a ujela mi před nosem. Kombinovaný lístek (autobus + loď) Labasa (ostrov Vanua Levu)– Levuka (ostrov Ovalau): celkově dva autobusy a dvě lodě, 12 hodin jízdy, 65 FD. Spoj provozuje lodní společnost Patterson Brothers Shipping Company, která má kancelář na hlavní třídě v Labase. Kombinovaný lístek (autobus + loď) Levuka – Suva: celkově dva autobusy a jedna loď, 4 hodin jízdy, 25 FD. Rovněž společnost Patterson Brothers. Autobus z Levuky má „reporting time“ (tj. musíte tam už být) ve 4:30 ráno! V pět vyjíždí a před devátou už je v Suvě.

   Doprava na ostrově Vanua Levu: Autobus Labasa – Savusavu: 85 kilometrů, 3 hodiny jízdy, 6.70 FD.

   Ubytování: Savusavu – Hidden Paradise Guest House: 25 FD na noc v dormitory pro 6 osob. K dispozici je kuchyňka, v ceně ubytování je i velká a dobrá snídaně. Labasa – Labasa Riverview Private Hotel: 20 FD za noc v dormitory pro 5 osob. K dispozici kuchyňka a lednice. Nejsem, co se týče ubytování, žádný hnidopich, ale už jsem viděl čistší hotely. Možná zkuste jiný podnik, i když nic levnějšího ve městě asi není. Levuka – Mary‘s Lodge: 20 FD za noc v dormitory, včetně ucházející snídaně. Kuchyňka k dispozici.

   Jídlo a pití: Savusavu – pouliční stánky a levné restaurace: vařená kukuřice 0.40 FD, pivo Bitter (750 ml) 4 FD, malá pizza (pekařství) 1.80 FD. točená zmrzlina (malý krámek) 1.20 FD. Labasa – restaurace „Popular Tearoom and Restaurant“ leží na hlavní třídě. Vaří tu výborně a porce jsou veliké. Chodil jsem sem každý den. Co jsem si dal? Beef chowmein (hovězí + zelenina + smažené nudle) v 6 FD – super jídlo. Beef chopsuey – to samé, ale s rýží – 5.60 FD. Combination Fried Rice (smažená rýže se zeleninou, vajíčkem a kousky masa) 6 FD, čtvrtka kuřete + hranolky 5 FD. Voda z kohoutku je, navzdory tvrzení některých průvodců, pitná na Fidži úplně všude. Je však silně chlorovaná a nedobrá.

   Bankomaty: Bankomaty různých bank najdete v Savusavu, v Labase i v Levuce v centru. Vybíral jsem u ANZ v Savusavu, limit výběru je 2,000 FD.

   Waisali Rainforest Reserve: vstup do rezervace 5 FD. Nijak vysoké vstupné, ovšem taky zde nic neuvidíte, dokud nebude zpřístupněna stezka, zavalená sesuvem při posledním hurikánu. Rezervace leží 30 kilometrů na sever od Savusavu, vstup je hned vedle silnice na Labasu. Otevřeno denně kromě neděle od 9:00 do 14:00.

   Labasa – různé výdaje: Internet 2 FD na hodinu (internet café, občas akční sleva na 1 FD za hodinu). Vypálení DVD s fotkami 5 FD. Kino 3 FD. Paracetamol (lékárna, 3×10 tablet) 1 FD. výměna baterie do hodinek 4 FD.