Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na Cestě 14 – Lenost, klid a relaxace na Fidži (Petr Daubner)

4. 11. 2010

 

Na Cestě 14 – Lenost, klid a relaxace na Fidži

   Poprvé se mi stalo, že jsem na pár dní vysadil. Necestuji a trčím stále na jednom místě, v hotelu Bamboo v Nadi. Ne že bych tu nedělal vůbec nic, píšu třeba články na Kompas, ale jinak převážně odpočívám, surfuju po intenetu, stahuji si do počítače hudbu a filmy, hraju volejbal, čtu, jím… zkrátka necestuji!

 

   Na Cestě už jsem měl pár prostojů. Během plavby na jachtě jsme například trčeli týden v Puerto Natales a dokonce 22 dní v marině ve Valdivii. Devět nocí jsem také bydlel v Ushuaia, kde jsem čekal na odjezd lodi do Antarktidy. Tyto prostoje však byly vynuceny okolnostmi, zatímco teď jde v podstatě o moje dobrovolné rozhodnutí. Sice bych se mohl vymluvit na špatné počasí v Nadi a drobné zdravotní problémy, spíše se mi ale nechce momentálně nic dělat. Ono to vlastně není nic divného, Cestuji kolem světa už 16 měsíců a cestuji dost aktivně. Většinou, jakmile někam přijedu, ihned se ženu za poznáváním místních pamětihodností, abych toho viděl co nejvíc a nic mi neuteklo. Pak o tom napíšu článek, odfajfkuju si „splněnou povinnost“  a jedu dál. Jasně, když máte na dovolenou měsíc či méně, nebudete se někde 8 dní jen tak válet. Ale sám cítím, že při dlouhé cestě je potřeba na chvíli vysadit. A hotýlek Bamboo je k tomuto vysazení jako stvořený. Je na fidžijské poměry levný, dobře tu vaří, neprší tu skoro (na rozdíl od Suvy) a mají tu zdarma wifi síť. Co víc si přát?  Podobně tu ostatně vegetuje více lidí. Většina baťůžkářů tu samozřejmě přespí jednu dvě noci a jedou dál, ale někteří tu zůstávají déle. Minimálně tři lidé tu vegetují déle než já. Například jedna Finka, která cestuje po světě už 5 let. Veget mi však už brzo skončí a já poletím na Samou, kde zase budu cestovat „na plný úvazek“.

   Taková přestávka na Cestě je možná ideálním časem zamyslet se, co dál. Co dál nejenom na Cestě, ale i tak vůbec. Před Cestou jsem si říkal, že jeden až dva roky je dlouhatánská doba a já budu mít dost času zamyslet se nad tím, kam by měl můj život dále (tj. po Cestě) směřovat, že si konečně ujasním, kdo jsem a kam směřuji, že  mě něco osvítí, že Cesta mi napoví, kudy bych se měl dál ubírat. Rád bych tedy napsal, že mě něco osvítilo a já jsem nabyl životní moudrosti, která Vám, obyčejným usedlým smrtelníkům, bude navždy odepřena. Nic takového se ovšem nestalo. Teď momentálně jsem na 90% rozhodnut vrátit se někdy v polovině roku 2011 do vlasti a nastoupit do práce (tj. v mém případě do školy). Ne že bych touto myšlenkou byl nadchnut, bohužel však nejsem milionář (i když mám pocit, že si to někteří lidé o mě začínají myslet, když si tak dlouho cestuji a přitom nepracuji) a stav mého konta bude brzy beze zbytku vyčerpán. Ale co potom? V hlavě se mi neustále honí dvě myšlenky. Jeden hlas (rozum?) mi říká, že příští rok mi bude 38 let, a to už je nejvyšší čas najít si manželku, pořídit si byt a zplodit nějakého potomka. Občas si vzpomenu na film „Nástrahy velkoměsta“, kde se hlavní hrdina ráno probudí a maminka mu radostně hlásí: „Vstávej, dneska máš narozeniny!“ A když chlapík zjistí, že mu je 40 let, tak se zděsí: „Ježíšmarja, čtyřicet, to je pro chlapa poslední zvonění!.“ V mém věku už mi tedy tento legrační začátek filmu zase až tak legrační nepřijde. Jenže jiný hlas ve mně (srdce?) mi říká, že bych měl ještě něco procestovat. I když se mi asi nepodaří projet všech 195 států světa jako panu Šnejdarovi, rád bych ještě něco viděl. Chtěl bych procestovat USA a Kanadu, střední Ameriku, Karibik, Transsibiřskou magistrálu, láká mě cesta napříč Afrikou, chtěl bych vidět Indii, Nepál, Čínu a Tibet, je toho zkrátka hodně.  Tak nevím, jestli se v budoucnosti stanu usedlým otcem rodiny nebo nomádem, který bude až do smrti cestovat. Anebo ani jedním. Anebo obojím? Mohl bych si třeba pořídit rodinu a pak bychom mohli kočovat společně. Je to asi dost ulítlá představa, ale i takové rodiny ve světě potkáte. Samotného mě zajímá, jak se to vyvrbí.

   Teď bych se měl ale především koncentrovat na zbytek Cesty. Přede jenom mám ještě asi třetinu putování před sebou a čekají mě lákavé destinace jako Tonga, Nový Zéland, Austrálie, Singapur… A první na řadě bude Samoa. Hodně se těším na stopování na Novém Zélandu a především v Austrálii, což je země téměř bez konce, kde tisíc kilometrů není žádná vzdálenost (zatímco tady na tichomořských ostrovech, se člověk moc daleko rozjet nemůže). Ale uvidíme, třeba umřu žízní někde v outbacku a budu při tom ještě rád vzpomínat na dobu, kdy jsem si seděl u notebooku v hotýlku Bamboo na Fidži, popíjel jsem pivo a kavu a relaxoval a relaxoval…

 

Pro zajímavost ještě přikládám mapku  zemí, které jsem zatím navštívil. Je jasné, že abych alespoň vizuálně vypadal jako velký cestovatel, chce to navštěvovat především velké státy. Neboť co je vám platné, že navštívíte 50 mrňavých států, které ani na mapce nejsou vidět, že? Ještě že jsem byl alespoň v Rusku a v Antarktidě... :-) 


visited 67 states (29.7%)
Create your own visited map of The World 

Všechny další články z Cesty kolem světa, kterou jsem absolvoval v letech 2009 – 2011, najdete na tomto linku:     DVA ROKY PRÁZDNIN  

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář