Jdi na obsah Jdi na menu
 


Planetární geografie I. - Vesmír a sluneční soustava (Petr Daubner)

29. 9. 2013

Obsah Učebnice zeměpisu najdete na tomto odkaze: Učebnice zeměpisu

 

Planetární geografie

 

 

1)Sluneční soustava

   Sluneční soustavu tvoří: Slunce, planety a jejich měsíce, trpasličí planety, planetky (asteroidy), meteoroidy, komety.

 

   Kant-Laplaceova teorie vzniku sluneční soustavy: sluneční soustava vznikla z rotující mlhoviny. Tato mlhovina se postupně zahušťovala, vzniklo protoslunce a zárodky planet, planetesimály. Zlom nastal v momentě zapálení termonukleární reakce na Slunci, což se stalo asi před 4.6 miliardami let. Plynný materiál byl z okolí Slunce vymeten. Proto se plynné planety nacházejí dál od Slunce.

   Immanuel Kant (1724-1804) byl německý filosof, žijící v Královci. Pierre Simon de Laplace (1749-1827) byl francouzský astronom, matematik, fyzik a politik. Je považován za jednoho z největších vědců vůbec. Proslavil se hlavně v matematice teorií pravděpodobnosti. Jako politik to za Napoleona dotáhnul až na ministra vnitra.

 

A)Slunce

   ø 1.4 milionu kilometrů (přesněji 1392000 km). Stáří Slunce a celé sluneční soustavy je 4.6 miliardy let. Slunce je nejbližší hvězdou (má vlastní zdroj energie, na rozdíl od planet), světlo ze Slunce k nám letí 8 minut. Slunce se skládá ze žhavého plazmatu. V jádru Slunce probíhá termonukleární reakce, při které se uvolňuje obrovské množství energie a dochází k postupné přeměně vodíku na helium. Slunce má velmi silné magnetické pole.

   Slunce leží asi 25000 - 28000 ly od středu Mléční dráhy. Kolem tohoto středu oběhne jednou za 226 milionů let. Bude svítit dalších 5-7 miliard let.

  

   jádro Slunce - teplota ve středu je asi 14 milionů oC. V něm probíhá termonukleární reakce (díky vysoké teplotě).

   povrch Slunce (fotosféra) - teplota na povrchu Slunce je 5500oC (asi 5800 K).

   sluneční atmosféra (koróna) - je velmi řídká (hustota se blíží vakuu) a velmi horká (1-6 milionů °C, tedy mnohem více než na povrchu). Korónu můžeme za normálních podmínek pozorovat ze Země jen při zatmění Slunce.

 

   sluneční skvrny - útvary ve fotosféře, které jsou zhruba o 2000 °C chladnější než okolní fotosféra (jejich teplota je kolem 4000 K). Proto se nám zdají být černé, protože okolní fotosféra je teplejší a více září. Sluneční skvrny jsou v podstatě poruchy v magnetickém poli Slunce. Jejich výskyt kolísá v průběhu periody 11 let.

  

   Na Slunci jsou občas sluneční erupce, při kterých se do koróny dostávají protuberance (velmi jasná oblaka plazmatu).

   Protuberance mohou existovat i několik dnů. Zatím největší pozorovaná protuberance byla dlouhá 350000 kilometrů. Plazma v protuberancích je mnohem chladnější než teplota okolní koróny.

 

   střední vzdálenost Země od Slunce = astronomická jednotka. Značka AU (astronomical unit). Astronomickými jednotkami měříme hlavně vzdálenosti ve sluneční soustavě.

 

1 AU = 149.6 milionu kilometrů

 

B)Planety a jejich měsíce

   Od roku 2006 rozlišujeme pouze 8 planet: Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun. Řecké slovo planétés znamená „tulák“. O tom, že Pluto (objevené roku 1930) již nebude nadále považováno za planetu, rozhodl Astronomický kongres v Praze v roce 2006. Planety dělíme do dvou skupin:

 

1)Planety zemského (terestrického) typu

   Tyto planety jsou malé, mají pevný povrch, vysokou hustotu a leží blíže Slunci. Nemají žádné nebo jen malý počet měsíců (0-2).

 

   Merkur - nejmenší planeta sluneční soustavy, ø cca 5000 kilometrů (rovníkový průměr je přesně 4879 km). Nemá atmosféru (respektive má tak řídkou, že její hustota se blíží vakuu), teploty na Merkuru kolísají od -180°C do +430°C. Jeho povrch je pokrytý krátery, připomíná náš Měsíc. V hlubokých kráterech, kam nikdy nepronikne sluneční světlo, se vyskytuje led. Nemá žádný měsíc.

   střední vzdálenost od Slunce:        0.39 AU (58 milionů kilometrů)

   oběžná doba kolem Slunce:          88 dní

   rotace kolem své osy:                    59 dní

   počet měsíců:                                    0

 

   Venuše - je nepatrně menší než Země, ø 12000 kilometrů (rovníkový průměr je přesně 12104 km). Nemá žádný měsíc. Venuše má mimořádně hustou atmosféru, která se skládá především z CO2. Vyskytují se v ní oblaka, tvořená kyselinou sírovou. Povrch Venuše nelze skrz hustou atmosféru ze Země pozorovat. Tlak na Venuši je 90 atmosfér, teplota dosahuje, díky silnému skleníkovému efektu, až +500°C (tedy více než na Merkuru). Den na Venuši je delší než rok! Na Venuši je intenzivní sopečná činnost, je tu více sopek než na Zemi a jsou větší.

   střední vzdálenost od Slunce:          0.72 AU (108 milionů kilometrů)

   oběžná doba kolem Slunce:          225 dní

   rotace kolem své osy:                    243 dní

   počet měsíců:                                      0

 

   Mars - je mnohem menší než Země, má průměr necelých 7000 kilometrů (rovníkový průměr je přesně 6792 km). Rudá planeta. Kolem pólů jsou polární čepičky (tvořené vodou a CO2). Mars má velice řídkou atmosféru, tvořenou převážně CO2. Je 10x řidší než zemská atmosféra a atmosférický tlak je tu 100x nižší než na Zemi. Průměrná teplota na Marsu je -63°C (Země má průměrnou teplotu +15°C). Na Marsu leží nejvyšší sopka ve sluneční soustavě, Olympus Mons, která je 21 kilometrů vysoká. Na Marsu se nachází značné množství kráterů, koryt a kaňonů. Kaňony a koryta byly v minulosti pravděpodobně vymlety vodou, v současnosti se však na Marsu díky nízkému tlaku nevyskytuje voda v kapalném skupenství, jen ve formě ledu a vodní páry.  Mars má dva malinké měsíce nepravidelného tvaru - Phobos („Strach“, střední průměr 22 km) a Deimos („Hrůza“, střední průměr 13 kilometrů).

   střední vzdálenost od Slunce:       1.52 AU (228 milionů kilometrů)

   oběžná doba kolem Slunce:           1.9 roku

   rotace kolem své osy:                   24.6 hodiny

   počet měsíců:                                   2 

 

2)Velké (obří) planety

   Jsou velké a leží dále od Slunce. Mají kamenná jádra, avšak jejich povrch není pevný (je plynný či kapalný). Tvoří je především vodík, helium a methan. Mají nízkou hustotu. Všechny tyto planety mají prstence, tvořené ledovými částicemi, prachem a balvany. Mají vysoký počet měsíců (řádově desítky) a velmi rychlou rotaci kolem své osy (všechny se otočí kolem své osy rychleji než Země).

 

   Jupiter - největší planeta sluneční soustavy, průměr 140000 kilometrů (rovníkový průměr je přesně 142 984 km). Jeho prstenec je slaboučký. Nejznámějším povrchovým útvarem na Jupiteru je Velká rudá skvrna, což je největší hurikán ve sluneční soustavě, 2-3x větší než Země.

   střední vzdálenost od Slunce:       5.2 AU (778 milionů kilometrů)

   oběžná doba kolem Slunce:          11.9 roku

   rotace kolem své osy:                      9.9 hodiny

   počet měsíců:                                  63

 

   měsíce Jupitera: Čtyři největší měsíce Jupitera jsou Ganymedes, Io, Europa a Callisto. Říká se jim galileovské měsíce, protože je objevil italský astronom Galileo Galilei již roku 1610. Největší z nich, Ganymedes, je největším měsícem ve sluneční soustavě (rovníkový průměr 5268 kilometrů), je větší než planeta Merkur. Europa je pokryta ledem, pod nímž se možná skrývá oceán, ve kterém by teoreticky mohl být život. Na Io je mnoho činných sopek. 

   Do roku 1975 bylo známo jen 16 Jupiterových měsíců. Po roce 1975 jich přibylo dalších 47. Všechny tyto nově objevené měsíce mají průměr menší než 10 kilometrů.

 

   Saturn - druhá největší planeta sluneční soustavy, průměr 120000 kilometrů (rovníkový průměr je přesně 120536 km). Díky velmi rychlé rotaci je povrch Saturnu (stejně jako povrch Jupiteru) silně zploštělý. Saturn má nejnižší hustotu ze všech planet sluneční soustavy, ta je nižší než hustota vody. Má nejvýraznější prstence ze všech planet. Hlavních prstenců je 7 (označované A-G). Největším měsícem Saturnu je Titan (průměr 5150 km), druhý největší měsíc sluneční soustavy, který je rovněž větší než planeta Merkur.

   střední vzdálenost od Slunce:         9.5 AU (1427 milionů kilometrů)

   oběžná doba kolem Slunce:           29.5 roku

   rotace kolem své osy:                    10.7 hodiny

   počet měsíců:                                  62

 

   Uran - zatímco prvních 6 planet slunečních soustavy (včetně Země) je známo od starověku, Uran je na hranici viditelnosti pouhým okem, a byl objeven teprve roku 1781. Třetí největší planeta, průměr 50000 kilometrů (rovníkový průměr přesně 51 118 km).

   střední vzdálenost od Slunce:      19.2 AU (2871 milionů kilometrů)

   oběžná doba kolem Slunce:          84.0 roku

   rotace kolem své osy:                    17.2 hodiny

   počet měsíců:                                  27

 

   Neptun - je jen nepatrně menší než Uran, průměr 50000 kilometrů (rovníkový průměr je přesně 49 528 km). Byl objeven roku 1846 poté, co byla jeho poloha vypočítána na základě gravitačních odchylek v dráze Uranu. Má výrazně modrou barvu (díky velkému podílu methanu v atmosféře). Povrchová teplota na povrchu Neptunu je -228°C.

   střední vzdálenost od Slunce:         30.1 AU (4498 milionů kilometrů)

   oběžná doba kolem Slunce:           164.8 roku

   rotace kolem své osy:                      16.1 hodiny

   počet měsíců:                                    13 

 

   Hustota planet sluneční soustavy (kg/m3):

   1)Země                              5520

   2)Merkur                           5423

   3)Venuše                           5256

   4)Mars                               3940

   5)Neptun                           1670

   6)Jupiter                            1310

   7)Uran                               1260

   8)Saturn                              690                     

 

3)Pohyb planet

   Mikuláš Koperník (1473-1543) - polský astronom, tvůrce heliocentrického systému. Podle něj všechny planety obíhají kolem Slunce. Předtím se vycházelo z geocentrického systému, jehož tvůrcem byl Klaudios Ptolemaios (asi 85-165 n.l.), řecký astronom, matematik a geograf, žijící v Alexandrii.

 

   Johannes Kepler (1571-1630) - německý matematik a astronom. Formuloval tři Keplerovy zákony o pohybu planet. V letech 1600-1612 žil v Praze, na dvoře císaře Rudolfa II. Zde formuloval první dva zákony. První Keplerův zákon praví, že planety obíhají kolem Slunce po eliptických drahách, v jejichž jednom společném ohnisku je Slunce.

   Při formulaci svých zákonů použil Kepler zápisky svého pražského kolegy Tychona Brahe, který provedl nejpřesnější astronomická měření před vynálezem dalekohledu. Tycho Brahe ještě neměl k dispozici dalekohled, Kepler už ano.

 

C)Trpasličí planety

   Anglicky „dwarf planet“. Nová kategorie těles, zavedená astronomickým kongresem v Praze roku 2006. Byla sem zařazena bývalá planeta Pluto a některá další větší tělesa, řazená dříve mezi planetky (asteroidy) či objevená nově. V současnosti se do této kategorie oficiálně řadí 5 těles.

 

   Pluto - bývalá nejvzdálenější planeta. Oběhne Slunce jednou za 247 let. Má průměr jen 2300 kilometrů (přesněji 2306 km, kdysi se však myslelo, že je větší než Merkur!). Má mimořádně výstřední dráhu, občas je k Slunci blíže než Neptun.

   Pluto objevil v roce 1930 americký astronom Clyde Tombaugh. I proto Američané bojovali za to, aby byl Plutu status regulérní planety zachován, ale nakonec byli na kongresu v Praze přehlasováni. Pluto má celkem 5 měsíců, z nichž daleko největší je Charon (průměr 1212 km - polovina Pluta!).

 

   Eris - největší trpasličí planeta, nepatrně větší než Pluto (přesný průměr 2326 km).

   Eris byla objevena v roce 2003. Je mnohem dále od Slunce než Pluto, Slunce oběhne jednou za 557 let.

 

   Ceres -  největší těleso obíhající mezi Marsem a Jupiterem (průměr 952 kilometrů). Před rokem 2006 byla Ceres řazena mezi planetky.

 

   Dále se dnes mezi trpasličí planety řadí Makemake (průměr 1420 km) a Haumea (průměr 1450 km??? - velmi nejisté číslo, není přesně změřeno) za drahou Neptuna. Naopak Sedna (průměr 1400 km???) se dnes řadí (dle Wikipedie) mezi planetky, ne mezi trpasličí planety. Kromě Sedny existuje mnoho dalších těles, kde je otázka, jestli je zařadit mezi trpasličí planety nebo planetky.

  

D)Planetky

   Planetky (anglicky „minor planet“) jsou menší tělesa (menší než planety a trpasličí planety), obíhající kolem Slunce. Starší název pro planetku je asteroid. Jejich tvar je často nepravidelný. Velikost planetek je řádově 100 metrů až 500 kilometrů. Některé planetky kříží dráhu Země a mohou být potenciálně nebezpečné.

 

   Planetky se ve sluneční soustavě nacházejí zejména ve dvou hlavních oblastech:

 

   1)hlavní pás planetek - nachází se mezi drahou Marsu a Jupitera. Největším tělesem v hlavním pásu je Ceres, dnes ovšem řazená mezi trpasličí planety.

 

   Největší planetkou (a druhým největším tělesem v tomto pásu po Ceres) je Pallas, která má eliptický tvar a rozměry zhruba 582x500 kilometrů, střední průměr je asi 544 kilometrů. Jen o málo menší Vesta má střední průměr 525 kilometrů.

 

   2)Kuiperův pás - nachází se za drahou Neptuna. Největším tělesem Kuiperova pásu je Pluto, které se ovšem dnes řadí mezi trpasličí planety.

 

   Největším známým tělesem v Kuiperově pásu, který se v současnosti neřadí mezi trpasličí planety, nýbrž mezi planetky, je Sedna, která má průměr kolem 1000 kilometrů. Je tedy v současnosti největší planetkou, ale je rovněž kandidátem na zařazení mezi trpasličí planety. Hranice mezi kategoriemi „trpasličí planeta“ a „planetka“ je v současnosti velmi vágní a nejasná. Sedna oběhne Slunce jednou za 10787 let. Pohybuje se po extrémně výstředné dráze, přičemž její vzdálenost od Slunce kolísá mezi 76-900 AU.

 

E)Meteoroidy

   Jako meteoroidy se označují tělesa s menším průměrem než 100 metrů (tělesa větší než 100 metrů se už považují za planetky - viz výše). Meteoroidy však mohou mít rozměry i méně než 1 mm (tzv. mikrometeoroidy).

 

   Meteoroid je tedy těleso. Dostane-li se meteoroid do zemské atmosféry, v drtivé většině případů celý shoří a my vidíme na obloze ne samotný objekt, nýbrž světelnou čáru, meteor. Neshoří-li toto těleso celé a dopadne-li jeho zbytek až na zem, mluvíme o meteoritu (aby meteoroid neshořel celý v atmosféře, musí mít rozměry nejméně v řádu desítek centimetrů). Základní typy meteoritů jsou kamenné a železné (ty obsahují hlavně železo a nikl).

 

   Meteorické roje - nastávají, když dráha Země kříží pás meteoroidů (většinou se jedná o tělesa, vzniklá rozpadem komet). Meteorické roje nastávají vždy v určitém období roku. Meteory při nich jakoby vylétávají z jednoho bodu na obloze, kterému se říká radiant. Nejznámějším meteorickým rojem jsou Perseidy (radiant leží v souhvězdí Persea), které mají maximum kolem 12. srpna.

 

F)Komety

   Komety jsou v zásadě „špinavé sněhové koule“. Zásobárnou kometárních jader je Oortův oblak komet, který leží ve vzdálenosti asi 50000 AU od Slunce. V Oortově oblaku se nachází asi bilion kometárních jader. Občas se některé kometární jádro „utrhne“ a vydá se na cestu ke Slunci → stane se kometou.

 

   Komety obíhají kolem Slunce po extrémně výstředních eliptických drahách. Jádra komety jsou menší než 50 kilometrů. Pokud se jádro dostane ke Slunci, začne se led z jádra vypařovat a vznikne ohon komety, který vždy směřuje směrem od Slunce (díky slunečnímu větru). Nejznámější kometou je Halleyova kometa, která má oběžnou dobu necelých 76 let.

 

   Halleyova kometa prolétla kolem Země naposledy v roce 1986. Edmond Halley (1656-1742), anglický astronom, vypočítal její dráhu a předpověděl její návrat. Nebyl ovšem přímo objevitelem této komety, byla však po něm pojmenována. Enckeova kometa je kometou s nejkratší známou periodou (3.3 roku).

 

2)Vesmír

   Teorie Velkého třesku (anglicky Big Bang): Asi před 14 miliardami let (přesněji před 13.8 miliardami let - Wikipedia) vzniknul vesmír z počáteční singularity (teoreticky z jednoho bodu). Vzniknul tím prostor a čas. Vesmír se od té doby rozpíná a zároveň ochlazuje. Současná teplota vesmíru (v mezihvězdném prostoru) je 3K (-270°C), což je teplota tzv. reliktního záření („zbytek“ po Velkém třesku a hlavní důkaz pro tuto teorii).

 

Vzdálenosti ve vesmíru

   světelný rok (anglicky light year) - zkratka ly: vzdálenost, kterou světlo urazí za jeden rok.

   1 ly = cca 9.5 bilionu kilometrů (přesněji 9461 miliard km).

 

   parsek (anglicky parsec) - zkratka pc: vzdálenost, z níž má 1 astronomická jednotka (1 AU) úhlový rozměr jedné vteřiny.

   1 pc = 3.26 ly = 30.9 bilionu kilometrů

 

   Nejbližší hvězda (kromě Slunce) je Proxima Centauri, která leží ve vzdálenosti 4.2 ly (proxima znamená latinsky „nejbližší“).

 

Galaxie

   galaxie (s malým g): jsou to velké skupiny hvězd, obsahující řádově stovky milionů až stovky miliard hvězd. Galaxie mají mnoho různých tvarů.

   Podle tvaru rozlišujeme galaxie spirální, spirální s příčkou, čočkové, eliptické a nepravidelné. Počet galaxií ve vesmíru se odhaduje na zhruba 100 miliard.

 

   Jen málo galaxií existuje osamoceně, většina z nich je sdružena do kup galaxií.

 

   Naše Galaxie (píšeme ji s velkým G!): říká se jí též Mléčná dráha (anglicky Milky Way). Je spirální. Při pohledu seshora je vidět spirála, ze strany má tvar plochého disku. Patří k velkým galaxiím a obsahuje nejméně 100 miliard hvězd (údaje se značně liší). Její průměr je přibližně 100000 ly. Je součástí místní skupiny galaxií, která čítá asi 30 dalších galaxií. Patří k největším galaxiím v této skupině.

 

   Nejznámějším objektem místní skupiny galaxií je velká galaxie M31 v Andromedě (vzdálená 2.5 milionu ly - nejvzdálenější objekt ve vesmíru, viditelný pouhým okem) a trpasličí galaxie Velké a Malé Magellanovo mračno, které jsou vidět pouze na jižní polokouli. Velké Magellanovo mračno (či oblak, LMC = Large Magellanic Cloud) je vzdáleno asi 170000 ly. Je to nejjasnější galaxie na obloze. Malé Magellanovo mračno (oblak, SMC = Small Magellanic Cloud) je vzdáleno 200000 ly.

  

Hvězdy a další objekty v naší Galaxii

   Hvězdy jsou objekty, skládající se z horkého plazmatu. V jejich jádru probíhá termonukleární reakce, při níž se uvolňuje obrovské množství energie.

   H      He      C      O.

   Z vodíku vzniká nejprve helium a později, při vyšší teplotě, i uhlík a kyslík.

 

   Hvězdy se liší především svou hmotností a teplotou. Povrchová teplota hvězdy ovlivňuje i její barvu:

   chladnější hvězdy (cca 3000°C) - červené hvězdy

   6000°C (naše Slunce) - žluté hvězdy

   horké hvězdy (až 50000°C) - modré či bílé hvězdy

 

Vývoj Slunce

   Podle Kant-Laplaceovy teorie (viz výše) vzniklo naše Slunce z rotující mlhoviny. K zažehnutí termonukleární reakce došlo asi před 4.6 miliardami lety. Slunce bude zářit zhruba stejně dalších 5-7 miliard let. Poté se Slunce zvětší a změní se v rudého obra, přičemž pravděpodobně pohltí i některé vnitřní planety (asi i Zemi). Poté se vyčerpá „palivo“, důsledkem čehož se Slunce smrští do velmi malého a hustého bílého trpaslíka (velikosti přibližně Země, avšak mnohem hustší). Bílá trpaslík pak bude ještě několik miliard let zářit, až zcela vychladne a změní se v černého trpaslíka, mrtvou vyhaslou hvězdu.

 

   Dokud má hvězda dostatek paliva pro termonukleární reakci, je relativně stabilní, jelikož odstředivá síla (daná tlakem termonukleární reakce) a dostředivá síla (gravitační) jsou v rovnováze. Jakmile se však palivo vyčerpá, převáží gravitační síla a hvězda se velmi rychle gravitačně zhroutí.

 

Vývoj hmotných hvězd

   Hvězdy podstatně hmotnější než Slunce projdou podobným vývojem, avšak jejich vývoj neskončí ve stadiu bílého trpaslíka. Po vyčerpání paliva (konečným produktem termonukleárních reakcí je u nich železo) se hvězdy nejdříve prudce smrští. Poté nastane výbuch supernovy. Při této obrovské explozi hvězda mnohonásobně (nejméně milionkrát!) zvětší svoji jasnost a „odhodí“ do okolního vesmíru vnější obal. Uprostřed vznikne po výbuchu superhustá rotující neutronová hvězda. Ta se skládá ze samých neutronů. Neutronové hvězdy jsou hmotnější než naše Slunce, avšak jejich průměr je jen kolem 10 kilometrů! Pokud je neutronová hvězda stále velmi hmotná, hroutí se gravitačně dále a vznikne černá díra. Černé díry mají tak obrovskou hustotu a gravitaci, že z nich neunikne ani světlo.

 

   Při výbuchu supernov vznikají prvky těžší než železo. Nejznámější supernovou, pozorovanou v dějinách lidstva, je ta, která vybuchla v roce 1054. Výbuch byl zaznamenán čínskými astronomy. Jejím pozůstatkem je dnešní Krabí mlhovina v souhvězdí Býka.

 

Souhvězdí

   Aby si lidé usnadnili orientaci na obloze, dali některým myšleným seskupením hvězd různé názvy. Tato seskupení hvězd, souhvězdí, jsou ve skutečnosti náhodná, jelikož hvězdy ve stejném souhvězdí jsou od nás různě daleko. Dnes rozlišujeme na celé obloze celkem 88 souhvězdí, které dohromady pokrývají celou oblohu. Souhvězdí je tedy vlastně plocha na obloze. Všechny jednotlivé hvězdy, které vidíme na obloze, jsou součástí naší Galaxie.

   Nejjasnější hvězdy v jednotlivých souhvězdích mají většinou latinské nebo arabské názvy. Obvykle platí, že nejjasnější hvězda v souhvězdí se značí řeckým písmenem α, druhá nejjasnější písmenem β atd. Každé souhvězdí má pak třípísmennou zkratku, vyplývající z jeho latinského názvu.

Příklady konkrétních hvězd:

   α CMa - čteme „alfa Canis Majoris“, česky alfa Velkého Psa. Velký Pes (latinsky Canis Major) je název souhvězdí. Jeho nejjasnější hvězda, α CMa, má latinský název Sirius. Sirius je nejjasnější hvězdou celé oblohy.

   α Lyr - nejjasnější hvězda souhvězdí Lyry. Jmenuje se Vega, a je nejjasnější hvězdou severní oblohy (Sirius leží na jižní obloze).

   α UMi - nejjasnější hvězda souhvězdí Malá medvědice (lidově „Malý vůz“, latinsky Ursa Minor). Tou je Polaris, česky Polárka. Podle ní určujeme zeměpisný sever.

  

   Jasnost hvězd určuje tzv. zdánlivá hvězdná velikost neboli magnituda. Nejjasnější hvězdy mají magnitudu 0. Hvězdy 6. magnitudy jsou již na hranici viditelnosti lidským okem.

 

   Stupnice zdánlivé hvězdné velikosti je logaritmická. Naše Slunce má magnitudu -26.6., Měsíc v úplňku -12.6, Venuše -4.4., Sirius -1.46. Kromě zdánlivé hvězdné velikosti (podle toho, jak silně daná hvězda září na naší obloze) používají astronomové ještě absolutní hvězdnou velikost, aby mohli porovnat absolutní jasnost různě vzdálených objektů. Absolutní hvězdná velikost udává jasnost hvězdy, jak by se jevila, pokud by tato hvězda ležela ve vzdálenosti 10 pc (parseků) od Země.

   Ze Země je vidět pouhým okem asi 6000 hvězd (střední údaj, jiné údaje udávají 2000-10000 hvězd).

 

Další objekty v Galaxii

    Většina hvězd v naší Galaxii není osamocena jako naše Slunce, nýbrž je sdružena po dvou (dvojhvězdy), třech a více hvězdách.

 

   Nejznámější „dvojhvězdou“ je Alkor-Mizar, druhá hvězda v oji Velkého vozu (správněji Velká medvědice). Slabší hvězda, Alkor, je viditelná pouhým okem.

   Ve skutečnosti se ovšem nejedná o pouhou dvojhvězdu, nýbrž o „šestihvězdu“. Jasnější složka, Mizar, se totiž skládá ze dvou dvojic hvězd, a rovněž slabší hvězda, Alkor, se ve skutečnosti skládá ze dvou hvězd. Alkor se často používá ke zkoušce ostrosti zraku. Alkor oběhne Mizar asi jednou za 800000 let.

 

   Dále se v Galaxii vyskytují hvězdokupy. Otevřené hvězdokupy obsahují řádově stovky hvězd, kulové hvězdokupy statisíce až miliony hvězd. Nejznámější hvězdokupou (otevřenou) na obloze jsou Plejády (česky „Kuřátka“) v souhvězdí Býka.

   Rovněž Plejády se výborně hodí jako test ostrosti zraku. Zdravé oko rozezná v Plejádách 6-10 hvězd, ve skutečnosti se v nich nachází přes 1000 hvězd.

 

   mlhoviny - oblaka mezihvězdného plynu a prachu, obvykle osvětlovaná nějakou blízkou hvězdou. Nejznámější mlhovinou je Velká mlhovina v Orionu.

 

   Mlhoviny, hvězdokupy i cizí galaxie se označují katalogovým číslem.

 

Nejznámějšími katalogy jsou:

   1)Messierův (značka M). Sestavil ho francouzská astronom Charles Messier v 18. století. Katalog obsahuje celkem 110 nejjasnějších objektů (M1 - M110).  

   2)New General Catalogue (zkratka NGC). Vzniknul v 19.století a obsahuje skoro 8000 objektů.

   Příklad: Velká mlhovina v Orionu má označení M42 nebo NGC 1976.

 

Dobývání vesmíru

(znát roky těchto událostí!)

4.10.1957 - první umělá družice Země. Sputnik 1 (SSSR).

12.4.1961 - první člověk ve vesmíru. Jurij Gagarin (SSSR) v kosmické lodi Vostok 1.

20.7.1969 - první člověk na Měsíci. Neil Armstrong (USA) v kosmické lodi Apollo 11.

2.3.1978 - první Čech ve vesmíru. Vladimír Remek na kosmické lodi Sojuz 28.

 

   Druhým člověkem, který vystoupil s Armstrongem na Měsíc, byl Edwin Aldrin. Třetí člen posádky Apolla 11, velitel Michael Collins, zůstal na oběžné dráze kolem Měsíce, zatímco Armstrong s Aldrinem přistáli na Měsíci ve výsadkovém modulu Eagle.

   Vladimír Remek (narozen 1948) byl členem dvoučlenné posádky, jejímž velitelem byl Alexej Gubarev (SSSR). Byla to vůbec první mezinárodní posádka a Remek byl občanem teprve třetího státu (po SSSR a USA), který vyslal do vesmíru svého kosmonauta.

 

 

Datum poslední aktualizace: 20.9.2013

 

Obsah Učebnice zeměpisu najdete na tomto odkaze: Učebnice zeměpisu

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář