Rusko, Polsko a Francie – Kontinentální Evropa po roce 1648

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis III. (novověk – 1648-1918). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 24.díl –Třicetiletá Válka 1618-1648 (ještě Středověk). Po tomto díle následuje – Rakousko a České Země v letech 1648-1790 – Marie Terezie

Rusko po roce 1480

1480 – konec tatarské nadvlády nad Ruskem. Moskevský velkokníže Ivan III. odmítl Tatarům platit poplatky. Tataři sice proti němu vytáhli s vojskem, k bitvě ale nakonec nedošlo a Tataři bez boje ustoupili. Rusové se tím vymanili z tatarské nadvlády, která trvala přes 250 let (od roku 1223).

Ivan III. (1462-1505) si vzal si za ženu (v roce 1472) neteř posledního byzantského císaře (Konstantina XI., žena se jmenovala Sofie Palaiologovna). Prohlásil se za nástupce byzantských panovníků a z Byzance přejal (po pádu Cařihradu) i nový ruský znak, dvouhlavého orla (Rusko ho má ve znaku dodnes). Moskva = „třetí Řím“ (po Římu a Konstantinopoli). První Řím se (podle pravoslavných Rusů) zkazil a Konstantinopol dobyli Turci v roce 1453.

Ivan IV. Hrozný (1533–1584) – vnuk Ivana III. Fakticky vládnul až od roku 1547, protože při nástupu na trůn mu byly 3 roky a vládla za něj matka. Do roku 1547 měl titul velkoknížete.

1547 – ujal se samostatné vlády. Stejného roku se Ivan IV. Hrozný nechal korunovat prvním ruským carem (císařem).

– mimořádně krutý panovník, rozšířil výrazně území Ruska.

novověk, Kontinentální Evropa, Rusko, Polsko, Francie, Ivan III., Moskva, Ivan IV. Hrozný

– připojil k Rusku astrachaňský a kazaňský chanát (na bývalém tatarském území proběhla genocida, téměř všichni Tataři byli postupně povražděni). Na počest dobytí Kazaně nechal v Moskvě postavit chrám Vasila Blaženého. Za jeho vlády také začala kolonizace Sibiře – v roce 1581 Rusové překročili Ural.

Ivan IV. nebyl psychicky normální, trpěl stihomamem – celý život se bál „vrahů“. Při jednom záchvatu vzteku zabil vlastního syna – následníka.

Rozhodl se, že zlikviduje bojary (vysokou šlechtu). Rozdělil Rusko na zemi patřící carovi (opričnina) a půdu patřící bojarům (zemština). Slovem opričnina se v širším smyslu slova označuje státní teror, který zavedl. Opričníci (polovojenská carská organizace, jakási tajná policie) prováděli teror, zavraždili spousty bojarů („kvůli zradě“ a obvykle velmi krutým způsobem). V Novgorodě („zrádné město“) povraždili 60000 lidí. Většina starobylých šlechtických rodů vyvražděna.

Terorem Ivan IV. upevnil svou moc a nastolil samoděržaví – ruská forma absolutismu, veškerá moc je v rukou cara. Po smrti Ivana IV. nastaly v Rusku zmatky a krize. Část území Ruska zabrali Poláci (v letech 1610-1612 obsadili Moskvu) a Švédi.

Ivan IV. byl velkým vzorem J.V.Stalina. Stalin mu jen vyčítal, že nepovraždil bojary všechny.

Po smrti Ivana IV.: 1589 – vzniká patriarchát moskevský (se svolením konstantinopolského patriarchy), ruská církev se stává samostatnou. V roce 1598 vymřel rod Rurikovců po meči. Obojí se stalo za Borise Godunova. Ten nejdříve vládnul v letech 1584-1598 za Feodora (slabomyslný syn Ivana IV.). Boris Godunov byl bratr Feodorovy manželky Ireny. Feodor byl poslední Rurikovec. Po něm se ujal Boris Godunov regulérní vlády (vládnul jako car 1598-1605).

1613 – na ruský trůn nastupují Romanovci. Vládli v Rusku v letech 1613 – 1917.

   Od roku 1762 ovšem nepřímo, protože Kateřina Veliká byla Němka, takže pak se dynastie jmenovala Romanov-Holstein-Gottorp. V březnu 1917 byli svrženi únorovou revolucí, v roce 1918 pak zavražděni bolševiky.

Michail Romanov (1613-1645) – první Romanovec na trůně. Za něj konsolidace ruského státu. Byl zvolen, ale dynastie se nakonec stala dědičnou. Car měl de facto moc světskou i církevní (ruská pravoslavná církev sice měla formálně v čele patriarchu moskevského, ale ten podléhá carovi). S Polskem a Švédskem uzavřel mír (1617), ale Rusko na 100 let ztratilo přístup k Baltskému moři. Třicetileté války se Rusko nezúčastnilo.

Petr I. Veliký

Petr I. Veliký (1689-1725) nastoupil na trůn v 17 letech.

Předtím (1682-1689) za něj vládla jako regentka jeho starší sestra Sofie (v češtině též Žofie). V roce 1689 se Petr zmocnil vlády a Sofii poslal do kláštera.

Jako malý kluk si Petr hrával na vojáky se svými vrstevníky ve vsi Preobraženskoje. Z nich potom vytvořil svoji ochranku – Preobraženský pluk.

Zahraniční politika Petra Velikého

Zahájil veliké výboje. Již roku 1696 dobyl (dočasně, viz dále) na Turcích pevnost Azov.

1697-1698 – cestoval inkognito po Evropě, navštívil Německo, Holandsko, Anglii, Vídeň i Prahu. Pracoval dokonce jako tesař v holandských loděnicích. Uvědomil si obrovskou zaostalost Ruska. Je potřeba otevřít „okno do Evropy“ – proniknout k moři a vybudovat silné válečné loďstvo.

Z cesty se musel předčasně vrátit, protože doma propuklo v roce 1698 povstání střelců.

Severní válka 1700-1721

Velká evropská válka ve východní Evropě.

Rusko (+ spojenci – Dánsko, Sasko a Polsko)   x   Švédsko (král Karel XII., později na jeho straně i Turecko)

první fáze války – švédské úspěchy (Rusové poraženi v roce 1700 u Narvy).

1703 – založení Petrohradu (Sankt Petěrburg). Rusové během války pronikli k bažinaté deltě Něvy (ústící do Baltu). Petrohrad se stal oním Petrovým „oknem do Evropy“, Rusové se zde udrželi. Na obranu Petrohradu byla postavena i pevnost Kronštadt, situovaná na ostrově 30 kilometrů od města. V roce 1713 se stal Petrohrad hlavním městem Ruska (místo Moskvy, který se znovu stala hlavním městem až v roce 1918).

1709 – bitva u Poltavy – rozhodující bitva celé války. Karel XII. vpadl na Ukrajinu (jeho spojenci zde byli ukrajinští kozáci – hejtman Ivan Mazepa), byl ale u Poltavy poražen (Poltava leží mezi Kyjevem a Charkovem). Karel XII. pak utekl do Turecka a poštval Turky do války proti Rusům. Petr táhnul proti Turkům, ale byl jimi obklíčen. Vzdal se Azova a sultán ho z obklíčení propustil (1711). Azov byl opět ztracen a přístup k Azovskému a Černému moři se tak Rusům zatím získat nepodařilo.

1721 – mír v Nystadu (též Nystädt) – konec severní války. Rusko získalo přístup k Baltu a připojilo řadu do té doby švédských území u Baltského moře (Livonsko, Estonsko, Ingrii a část Karélie). Rusko se stává velmocí, vliv Švédska upadá. Rusko vystřídá Švédsko na postu velmoci.

Vnitřní politika Petr Velikého

– Petr Veliký byl mimořádně krutý panovník.

1698 – povstání střelců. Zatímco byl ruský car na cestách po Evropě, vzbouřili se proti němu doma „střelci“. Střelci byli vojáci, na kterých stála předchozí armáda, ale nyní se cítili ohroženi tím, že Petr je přehlíží a buduje novou armádu evropského typu. Chtěli Petra svrhnout a dosadit na trůn jeho sestru Sofii, toho času vězněnou v klášteře. Povstání bylo potlačeno, Petr se vrátil urychleně domů.  Následovalo hromadné mučení zajatých střelců. Nakonec bylo 1500 střelců (!) v Moskvě pověšeno. Sofii Petr zabít nemohl, ale nechal jí v klášteře zpřísnit dohled.

1718 – nechal zavraždit svého syna (careviče a následníka trůnu) Alexeje, protože se připojil k opozici vůči otci.

Reformy Petr Velikého

Zaváděl je tvrdě a bezohledně, shora.

• místo starého byzantského kalendáře (počítal se „od stvoření světa“) zavedl juliánský kalendář. To byl sice pokrok, ale v Evropě se mezitím už prosadil gregoriánský kalendář.
• zreorganizoval a zmodernizoval armádu. Zavedl mj. nové hodnosti, pravidelný žold a péči o vysloužilce.
• všichni muži si museli holit vousy, zakázal jim nosit ruské kroje a přikázal nosit západní oblečení.
• snažil se povznést hospodářství. Zakládal manufaktury a do země zval cizí odborníky. Doma Petra nenáviděli, že straní „Němcům“ (termínem „Němci“ se tehdy označovali všichni cizinci).
• zreformoval státní správu. Provedl první novodobé sčítání lidu v Rusku a zavedl „daň z duše“, což dosti silně zvýšilo příjmy státní pokladny.
• církev ještě více podřídil státu.

Reformy Petra Velikého byly polovičaté, tvrdě prosazované a často i nesmyslné. Cíl přiblížit se více Evropě byl splněn jen částečně. Reformy však posílily centrální moc. Stavovská společnost se tak v Rusku nikdy nevytvořila, o všem rozhodoval pouze panovník.

Kateřina II. Veliká

Mezi Petrem I. († 1725) a Kateřinou II. se vystřídalo několik mužů a žen na trůně. Nejdéle vládla Alžběta Petrovna (1741-1762), dcera Petra Velikého. Po ní nastoupil Petr III., vnuk Petra Velikého (syn jeho druhé dcery Anny Petrovny, která sama nikdy nevládla).

Kateřina II. Veliká (1762–1796) byla jednou z nejmocnějších žen historie. Byla to Němka (princezna holštýnská) z urozené, avšak bezvýznamné dynastie a vzala si vnuka Petra Velikého. Ten se stal ruským carem v roce 1762, a vládl necelý rok.

Petr III. byl trouba, který stihnul udělat jedinou věc – uzavřel mír s Pruskem, čímž naprosto zvrátil průběh sedmileté války, která byla do té doby pro Prusko naprosto prohraná – viz sedmiletá válka. Dokonce se chtěl postavit na stranu Pruska, ale když ho Kateřina svrhla, vyhlásila ve válce neutralitu.

Kateřina II. se rychle zorientovala a svého manžela sesadila a ujala se vlády. Petr III. zemřel za několik dní ve vězení za nejasných okolností.

Vnitřní politika Kateřiny II.

– Kateřina rozdělila Rusko do nových správních celků – gubernií. V čele každé guberniestál gubernátor, úředník podřízený přímo carevně.

– podporovala vědu a vzdělání.

– za její vlády vypuklo velké povstání Jemeljana Pugačova (1773-1775). Bylo to selské a kozácké povstání. Pugačov byl donský kozák. Kozáci byli původně osobně svobodní, měli výsady za to, že bránili hranice. Měli samosprávu, volili si vůdce – atamany. Žili hlavně na Ukrajině a kolem Donu. Kateřina ale začala kozáky zařazovat do pravidelné ruské armády, což kozáci odmítli. Ke kozákům se přidali i sedláci. Povstání bylo potlačeno armádou (generál Suvorov), Pugačov popraven.

kníže Potěmkin (Grigorij) – oblíbenec, milenec (možná i tajný manžel – není doložené) a de facto i spoluvládce Kateřiny Veliké. Občas ji obelhával (stavěl „Potěmkinovy vesnice“, když jela po říši na inspekci).

Zahraniční politika Kateřiny II.

V sedmileté válce (konec v roce 1763) vyhlásila neutralitu. Rozšířila podstatně území Ruska. Ve válkách s Tureckem získala přístup k Černému moři. Získala mimo jiné i Krym a založila přístavy Oděsa a Sevastopol. Za Kateřiny II. také začala kolonizace Aljašky. Zabrala část Polska (viz „trojí dělení Polska“).

Trojí dělení Polska

Polsko bylo v 18. století velkým, ale slabým státem. Moc krále byla mizivá a v zemi řádila šlechtická anarchie. Polský sněm nebyl usnášeníschopný. Musel totiž rozhodnout vždy jednomyslně. Každý šlechtic měl právo veta, stačil jeden hlas proti a bylo po hlasování. Slabosti Polska využil všechny tři okolní velmoci (Rusko, Rakousko a Prusko) a Polsko si postupně rozdělili. Dělení proběhlo na tři fáze – trojí dělení Polska:

1772  – první dělení, Rusko, Rakousko, Prusko

1793  – druhé dělení, pouze Rusko a Prusko (Rakousko ne!)

1795 – třetí dělení, Rusko, Rakousko a Prusko. Tímto třetím dělením Polsko zcela zaniklo a neexistovalo až do roku 1918 (s výjimkou krátké epizody za napoleonských válek 1807-1813).

V bojích se proslavil polský národní hrdina Tadeusz Kościuszko (žil 1746 – 1817). Byl to hrdina války za nezávislost USA (pobočník George Washingtona!). V roce 1794 se postavil do čela polského povstání proti Rusku a Prusku. Povstání bylo potlačeno generálem Suvorovem. Kościuszko byl zajat, ale nakonec byl propuštěn a žil potom v emigraci.

Celkově získalo trojím dělením Polska nejvíc Rusko, které zabralo asi dvě třetiny Polska včetně hlavního města Varšavy. Prusko zabralo západ Polska a Rakousko jih (Halič – centrum Krakov). Prusko a Rakousko získaly každý asi jednu šestinu Polska.

Francie za Ludvíka XIV.

Francie byla po třicetileté válce (spolu se Švédskem) nejsilnější zemí v Evropě. Získala v ní území na úkor Říše, zatímco Habsburkové byli oslabeni.

Ludvík XIV. (1643-1715)

V roce 1643 mu bylo pouhých 5 let → vládne za něj oficiálně jeho matka, Anna Rakouská, jako regentka. Ve skutečnosti vládnul hlavně (až do své smrti roku 1661) kardinál Mazarin, důvěrník a první ministr královny. Jules Mazarin byl Ital (původním jménem Giulio Mazzarini). Mazarin vládl absolutisticky, byl chamtivý a neoblíbený (vládne Ital a Rakušanka!).

1648-1653 – povstání frondy („fronde“ je francouzsky „prak“, čili něco jako práčata) proti Mazarinovi, spojili se proti němu pařížští měšťané, parlament (soudní dvůr) i vysoká šlechta, musel utéct i s královnou z Paříže. Povstání nakonec porazila armáda → posílení absolutismu.

Za Mazarinovy vlády byla vnitřní politika spíše neúspěšná, ale zahraniční politika úspěšná –  uzavřen mír se Španělskem, kterým Francie získala kousek území v Pyrenejích (1659 – Pyrenejský mír).

Ludvík XIV. si vzal za manželku Marii Terezii, sestru španělského krále → naděje na získání španělského dědictví!

Vnitřní politika a ekonomika za Ludvíka XIV.

1661 – Mazarin zemřel a Ludvík XIV. se konečně (až ve 23 letech!) ujal samostatné vlády.

Formálně ho sice prohlásili plnoletým už ve 13 letech, v roce 1651, jenže Mazarin ho k moci nepustil.

Vláda Ludvíka XIV. znamenala dovršení centralizace a definitivní nástup absolutismu ve Francii. Všechna moc byla v rukou panovníka.

„Stát, to jsem já“ – údajný výrok Ludvíka XIV. (prý to Ludvík sice nikdy neřekl, ale je to výstižné)

„král slunce“ – byla oficiální přezdívka Ludvíka XIV.

obrovské státní výdaje! – většina rozpočtu utracena za války, provoz státního aparátu a luxusní život dvora.

Nejviditelnějším symbolem přepychu byl zámek Versailles (postaven 1661-1682).

Jean Baptiste Colbert – řídil hospodářskou politiku Francie za Ludvíka XIV. Za něj byl praktikován merkantilismus – ekonomická zásada, že vývoz musí převažovat nad dovozem. Cílem bylo, aby ve Francii zůstávalo hodně zlatých a stříbrných peněz. Proto Colbert podporoval vývoz a omezoval dovoz.

Na dovoz uvalil vysoká cla.

Vývoz podporoval důrazem na rozvoj domácího průmyslu, který byl schopen vyvážet. Zakládaly se manufaktury, které se specializovaly na výrobu drahého luxusního zboží (drahé látky, parfémy).

Colbert byl génius, ale peníze, které státu ušetřil, sežrala armáda, státní aparát a dvůr.

Ludvík XIV. pronásledoval hugenoty. V roce 1685 zrušil edikt nantský.

Edikt nantský byl vydán v roce 1598 králem Jindřichem IV. s cílem zrovnoprávnit hugenoty (francouzské kalvinisty) s katolíky. Díky ediktu nantskému mohli hugenoti zastávat všechny vysoké úřady ve Francii (kromě krále, ten musel být katolík).

Spousta hugenotů byla nucena se vystěhovat ze země. Země tím zchudla, protože hugenoti byli velmi ekonomicky schopní (vystěhovalo se jich půl milionu!). Francie se definitivně stala výrazně katolickou zemí, ale církev byla podřízena králi.

Zahraniční politika Ludvíka XIV – výbojné války

Za Ludvíka XIV. se válčilo prakticky pořád.

“přirozená hranice na Rýně“

V rámci této politiky (dosažení hranice na Rýně) válčil Ludvík XIV. proti Nizozemí (severnímu i jižnímu) a Říši. Nakonec se mu podařilo získat část říšského území (mj. Štrasburk, hlavní město Alsaska) a část jižního Nizozemí.

Aby získal Ludvík XIV. záminku k napadení říšských území, vyhledávali jeho právníci v archivech zapomenutá lenní práva tří lotrinských biskupství – reunie.

Válka o dědictví španělské   1701 – 1714

Velká evropská válka. Vznikla jako spor francouzských Bourbonů a rakouských Habsburků o dědictví španělské. Ve Španělsku totiž vymřela španělská větev Habsburků.

Poslední španělský Habsburk, bezdětný král Karel II. (vládnul ve Španělsku 1665-1700), odkázal totiž (v říjnu roku 1700) svoji říši na nátlak Ludvíka XIV. Bourbonům, a to konkrétně Filipu V. (vnuk Ludvíka XIV.,  ten pak vládnul jako španělský král v letech 1700-1724). V listopadu 1700 Karel II. zemřel a Filip pátý dosednul na španělský trůn, s čímž se ovšem rakouští Habsburkové a jejich spojenci nehodlali smířit… Ludvík XIV. byl v příbuzenském poměru ke španělským Habsburkům, byl to švagr Karla II. Za manželku si totiž vzal jeho nejstarší sestru Marii Terezii (sestra Karla II. a dcera španělského krále Filipa IV.), čímž byl zároveň stvrzen pyrenejský mír mezi Francií a Španělskem z roku 1659. Jenže rakouský císař Leopold I. (vládnul 1657-1705) byl rovněž švagrem Karla II., protože měl za manželku jeho mladší sestru Markétu Terezii. Po smrti Karla II. nastoupil na španělský trůn Bourbon Filip V. a brzy nato, roku 1701, vypukla válka.

Na straně Francie stálo ve válce Španělsko.

Na stranu rakouských Habsburků se postavila Velká Británie a řada dalších evropských států (mj. Prusko, Holandsko, Portugalsko) – všichni se báli přílišného vlivu Francie.

Válka skončila v letech 1713-1714 dvěma míry:

1713 – mír v Utrechtu – mír mezi Francií x VB (+ Holandsko, Prusko, Portugalsko…)

1714 – mír v Rastattu – mír mezi Francií a Rakouskem (Karel VI.)

Výsledek války:

Válka skončila kompromisem. Francie nakonec prosadila ve Španělsku svého kandidáta (Filipa V., vnuka Ludvíka XIV.). Musela se však zavázat, že nikdy nespojí Francii a Španělsko. Francie byla navíc válkou hospodářsky hrozně oslabena. Rakouští Habsburkové získali ze španělského dědictví několik držav – španělské Nizozemí (pozdější Belgii) + další území v Itálii (Milánsko, Neapolsko a Sardinii). Na válce nejvíc vydělala Velká Británie – získala mj. na Španělsku Gibraltar (obsadili ho během války v roce 1704, mír v Utrechtu z roku 1713 to potvrdil a VB drží Gibraltar dodnes). Dále Britové získali území v koloniích (hlavně v Kanadě – od Francie) a hospodářské výhody (právo obchodu se španělskými koloniemi). Nejvíc na válce prodělalo Španělsko – ztratilo spoustu území, která k němu dříve patřila – Gibraltar, jižní Nizozemí a území v Itálii. Bourboni vládnou ve Španělsku dodnes (s významnými pauzami v minulosti – ne nepřetržitě!).

Datum poslední aktualizace: 14.1.2019

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis III. (novověk – 1648-1918). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 24.díl –Třicetiletá Válka 1618-1648 (ještě Středověk). Po tomto díle následuje – Rakousko a České Země v letech 1648-1790 – Marie Terezie