Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rakousko a české země v letech 1849-1914 (Petr Daubner)

Obsah Učebnice dějepisu najdete na tomto odkaze: Učebnice dějepisu

 

Rakousko a české země v letech 1849-1914 

 

1)Rakousko v letech 1849-1867. Vznik Rakouska-Uherska

   Revoluce v celé habsburské monarchii byla roku 1849 potlačena. V březnu 1849 (po rozehnání kroměřížského sněmu) byla oktrojována Stadionova ústava. Ta opět zaváděla (stejně jako Pillersdorfova) vysoký volební cenzus. Navíc fakticky nevešla nikdy v platnost - volby se podle ní nikdy nekonaly. Z revoluce 1848-1849 zůstala trvale zachována pouze rovnost před zákonem, náboženská svoboda a zrušení roboty.

 

   1851 (31.12.) - silvestrovské patenty.  Těmito patenty František Josef I. zrušil oktrojovanou Stadionovu ústavu i formálně. Definitivní obnovení absolutismu (Bachův absolutismus).

 

Vnitřní politika v 50. letech - Bachův absolutismus

   Bachův absolutismus (či neoabsolutismus) prováděl především ministr vnitra Alexander Bach v letech 1851-1859. Hlavní rysy jeho režimu:

   1)policejní režim.   Politický život byl téměř úplně potlačen, všechny politické strany a spolky byly zakázány (více - viz České země 1849-1870).

   2)spolupráce s katolickou církví. V roce 1855 byl podepsán konkordát mezi Svatou stolicí a Rakouskem, podle něhož mj. církev získala výrazný vliv ve školství a v oblasti rodinného práva.

   3)nová státní správa.   Jelikož bylo zrušeno poddanství, byla zrušena i panství (tj. nejnižší správní jednotky) a musela být zavedena zcela nová státní správa. Nejnižší jednotkou správy byla samosprávná obec, dále existovaly soudní (menší) okresy, politické (větší) okresy (v čele s okresním hejtmanem) a země (spravovala je zemská místodržitelství, ta podléhala ministru vnitra).

   4)hospodářské reformy.   V obchodu a průmyslu razila vláda liberální politiku a nekladla rozvoji podnikání téměř žádné překážky. Byl mj. vydán živnostenský řád, který zlikvidoval zbytky cechovní organizace. To vše vedlo k hospodářskému rozmachu říše.

 

Zahraniční politika v 50. letech

   Zahraniční politika Rakouska v 50. letech byla katastrofální a přivodila nakonec pád bachovského režimu.

   1)Krymská válka - 1853-1856. Rakousko se díky své politice ocitlo v úplné mezinárodní izolaci. Nespojilo se ve válce s VB a s Francií a vyhlásilo neutralitu, ale přitom pohrozilo Rusku, že se zapojí do konfliktu, čímž si ho znepřátelilo.

   2)Válka Francie + Sardinie x Rakousko - 1859. Rakušané byli ve válce poraženi (bitvy u Magenty a Solferina) a ztratili Lombardii (Miláno). Porážka zvýšila nespokojenost s režimem a vedla ke konci absolutismu, který skončil v Rakousku v letech 1859-1861 - jakési přechodné období mezi absolutismem a ústavností.

 

Přechod od Bachova absolutismu k ústavnímu režimu

   1)Bach odvolán (1859), de facto konec Bachova absolutismu.

   2)Říjnový diplom (říjen 1860). Císař v tomto výnosu formuloval představu o budoucím uspořádání státu a slíbil vydat ústavu.

   3)únor 1861 - vydána únorová ústava. Definitivní počátek ústavnosti - první rakouská ústava, která de facto vstoupila v platnost. Ústava je též nazývána Schmerlingova - Schmerling byl předsedou vlády, která ji vydala, neboť i tato ústava byla oktrojována. Podle této ústavy mohli lidé volit do obecních zastupitelstev a zemských sněmů. Volili však pouze muži, platící přímé daně. Volební právo navíc nebylo rovné a do říšské rady nebylo ani přímé - nevolili do ní přímo lidé, nýbrž svoje zástupce delegovaly jednotlivé zemské sněmy (více o vývoji volebního práva viz dále). Říšská rada byl teoreticky parlament pro celou monarchii, ve skutečnosti však fungoval pouze pro neuherské země, protože Maďaři tuto ústavu odmítli a svoje poslance do říšské rady vůbec neposlali. Říšská rada se skládala ze dvou sněmoven - panské sněmovny (členové jmenováni panovníkem) a poslanecké sněmovny.

 

1866 - prusko-rakouská válka

   Další drtivá porážka Rakouska. Rakousko ztratilo Benátsko (ve prospěch Itálie), Holštýnsko (ve prospěch Pruska) a muselo souhlasit s rozpuštěním Německého spolku. Jelikož Maďaři nadále trvali na svých požadavcích (chtěli co největší nezávislost), císař jim nakonec ustoupil →

1867 - rakousko-uherské vyrovnání - vznik Rakouska - Uherska

   Vzniká Rakousko-Uhersko! Rakousko a Uhersko jsou nadále téměř samostatné státy, Rakousko-Uhersko je soustátím. Vzniká dualismus, tj. zdvojený centralismus. Monarchie má dvě hlavní centra, Vídeň a Budapešť. Obě části mají vlastní ústavu, vlastní vládu (kromě tří společných ministerstev) a vlastní parlament. Společné mají nadále pouze osobu panovníka (František Josef I. se nechal formálně korunovat uherským králem), zahraniční politiku, měnu, armádu a tři ministerstva - zahraničí, financí a obrany. Císař je vrchním velitelem armády a řídí zahraniční politiku. Hranici mezi oběma částmi monarchie tvořila řeka Litava (Leitha - historická hranice Uher a Dolních Rakous, dnes mezi rakouskými spolkovými zeměmi Dolní Rakousy a Burgenland).

   Rakousko = Předlitavsko (Cislajtánie). Oficiální název této části monarchie byl „Království a země na říšské radě zastoupené“. Patřily sem rakouské země, české země, Halič, Bukovina (území, dnes rozdělené mezi Ukrajinu a Rumunsko), většina Dalmácie, dnešní Slovinsko, Istrie a Terst.

   Uhersko = Zalitavsko (Translajtánie). Oficiální název této části monarchie byl „Země svatoštěpánské koruny“. Patřily sem Uhry (včetně území dnešního Slovenska, Podkarpatské Rusi a Sedmihradska), část Chorvatska (vnitrozemí - Slavonie + malá část Dalmácie kolem Rijeky).

   Bosna a Hercegovina - toto území, anektované roku 1908, bylo Rakouskem a Uherskem spravováno společně.

 

prosinec 1867 - prosincová ústava

   Tato ústava vlastně potvrdila rakousko-uherské vyrovnání (v Uhrách bylo schváleno už v květnu). Prosincová ústava platila pouze v Předlitavsku a byla schválena poslanci říšské rady. Byla to tedy první rakouská ústava, která nebyla oktrojována! Říšská rada (předlitavský parlament) se i nadále skládala ze dvou sněmoven - panské a poslanecké. Nově (ve srovnání s únorovou ústavou) byla garantována základní občanská práva - volnost pohybu, rovnost před zákonem, svoboda vyznání, nedotknutelnost vlastnictví, svoboda slova, shromažďování atd. Byl zřízen říšský soud, který plnil podobnou funkci jako dnes náš Ústavní soud - občané se na něj mohli obrátit se stížnostmi na porušování občanských práv, zaručených ústavou. Rakousko se stalo konstituční parlamentní monarchií.

   Ústava zachovala silné postavení panovníka - panovník byl podle této ústavy „posvátným, nedotknutelným a nikomu neodpovědným“, navíc nadále řídil zahraniční politiku a byl vrchním velitelem armády. V ústavě byl navíc jeden háček - umožňovala panovníkovi návrat k absolutismu: v době, kdy nezasedala říšská rada, mohl panovník vydávat prozatímní nařízení a vládnout bez ní. 

 

2)České země v letech 1849-1870

  

Bachův absolutismus (50. léta)

   V květnu 1849 bylo odhaleno Májové spiknutí a radikálové byli pozatýkáni. Politické strany a spolky byly zakázány. Čeští politici dopadli v závislosti na svých postojích různě. 

Radikálové:

   Karel Sladkovský (1823-1880) - za účast v Májovém spiknutí byl odsouzen k trestu smrti. Pak mu byl trest změněn na 20 let, odseděl si nakonec 8 let.

   Karel Sabina (1813-1877) - spisovatel (napsal libreto k Prodané nevěstě). I on byl, podobně jako Sladkovský, za účast v Májovém spiknutí původně odsouzen k trestu smrti a nakonec propuštěn. Pak se však stal dobrovolně konfidentem tajné policie (prý kvůli chudobě). Byl odhalen jako „zrádce národa“, zemřel v bídě a opuštěn.

 

Liberálové:

   František Palacký (1798-1876) a František Ladislav Rieger (1818-1903) se politicky odmlčeli.

   Karel Havlíček Borovský (1821-1856) - nesouhlasil s vývojem v Rakousku po březnu 1849 (rozehnání Kroměřížského sněmu) a nadále kritizoval vládu v novinách. Byl proto (bez soudu) poslán do vyhnanství do Brixenu (dnes Bressanone v Itálii - Jižní Tyrolsko). V Brixenu byl celkem 4 roky (1851-1855). Po návratu domů zemřel v roce 1856 na TBC. Jeho pohřeb se stal demonstrací proti bachovskému režimu. „Mučedník národa“.

 

   Jelikož se Češi nemohli v 50. letech 19. století (Bachův absolutismus) věnovat politice, vyžívali se hlavně v kulturní oblasti.

   V roce 1853 vyšel Máchův Máj, v roce 1855 Babička Boženy Němcové a v roce 1858 almanach Máj.

 

   Bachova politika však naopak prospívala českému hospodářství. Stavěly se nové továrny a železniční tratě, rozvíjela se těžba uhlí. České země se postupně staly nejvyspělejší částí habsburské monarchie.

 

Obnovení politického života (60. léta)

   V roce 1861 byla vydána únorová ústava, která opět obnovila politický život v zemi.

 

   Češi zpočátku vytvořili jedinou významnou politickou stranu → Národní strana. Ta reprezentovala hlavně bohaté české měšťanstvo (byl volební cenzus, chudí nemohli volit). V Národní straně se vytvořila dvě křídla:

   staročeši - liberálové či liberální konzervativci. Jejich vůdci byli František Palacký a František Ladislav Rieger, jeho zeť. Palacký byl uznávaným vůdcem české politiky, říkali mu „Otec národa“, po něm (zemřel v roce 1876) se do čela strany postavil Rieger. Měli zpočátku mnohem větší vliv než mladočeši.

   V roce 1865 vydal Palacký dílo „Idea státu rakouského“. Zde zazněla jeho slavná věta „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“. Přesto Palacký dále setrvával na myšlence austroslavismu - budoucnost Čechů je podle něj ve federalizovaném Rakousku.

   mladočeši - radikálnější demokraté. Hlavní představitelé: Karel Sladkovský, bratři Julius a Eduard Grégrové. Julius Grégr vydával nejvýznamnější český deník, Národní listy.

 

   Vedle Národní strany, reprezentující měšťanstvo, se v českých zemích začala politicky projevovat i historická šlechta. Jejími hlavními představiteli byli hrabě Lev Thun a hrabě Jindřich Clam-Martinic. Byli konzervativnější než měšťané (šlechtičtí konzervativci) - únorová ústava jim vyhovovala, kdežto měšťané chtěli víc.

   Oba hlavní směry české politiky (měšťané i historická šlechta) se ovšem shodovaly, že hlavním cílem Čechů musí být obnovení české státnosti v rámci federalizovaného Rakouska.

 

   1861 - vznik říšské rady. I Češi sem zpočátku vyslali své zástupce.

 

Pasivní politika (1863-1879)

    Obecně k pasivní politice: celkově trvalo období pasivní politiky v letech 1863-1879. Čeští zástupci celých 16 let nezasedali v říšské radě a část tohoto období (1867-1870, 1873-1878) nezasedali ani v zemských sněmech.

 

   1863 - začátek pasivní politiky. Říšská rada nechtěla schválit svébytné postavení zemí Koruny české. Čeští poslanci proto na protest proti tomu odešli z říšské rady (rakouského parlamentu). Zpět se vrátili až v roce 1879. Zatím ponechali své zástupce v zemských sněmech.

 

Reakce Čechů na rakousko-uherské vyrovnání (1867)

   Češi byli rozezleni, že Maďaři získali prakticky nezávislý stát a Češi ne. V zásadě požadovali, aby podobné vyrovnání proběhlo i mezi Rakouskem a českými zeměmi. Reakce Čechů byly různé:

   1)Protesty a demonstrace. V roce 1867 byly z Vídně do Prahy převezeny české korunovační klenoty a v roce 1868 byl položen základní kámen Národního divadla. Obě tyto události se staly de facto demonstracemi proti Rakousku. Dále byly pořádány tábory lidu na památných horách (Říp, Blaník, Vítkov), kde se shromáždily desetitisíce lidí.

   2)“Pouť Čechů do Moskvy“. Čeští politici (Palacký, Rieger, Julius Grégr) se demonstrativně účastnili národopisné výstavy v Moskvě a dokonce je přijal i ruský car. Tato akce vzedmula vlnu rusofilství.

   3)1867 - zesílení pasivní politiky.   Čeští politici opustili i český a moravský zemský sněm. Do zemských sněmů se Češi vrátili definitivně až v roce 1878.

 

Česká kultura

   Národní divadlo - v roce 1868 byl položen základní kámen. Roku 1881 bylo ND otevřeno, vyhořelo, ale roku 1883 bylo po rekonstrukci znovuotevřeno. V roce 1862 byl založen Sokol, tělovýchovný spolek. Zakladatelé Sokola byli Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner. Sokolovny byly od té doby v každé větší vesnici.

 

 

3)Česká politika v letech 1871-1879

   1871 - vzniká silné německé císařství. František Josef I. chce mít v říši klid, a je proto ochoten dohodnout se s Čechy. →

 

   1) 1871 - vydán císařský reskript - císař v něm slíbil, že se nechá korunovat českým králem (nakonec nesplnil).

 

   2) 1871 - fundamentálky (fundamentální články). Byl to návrh česko-rakouského vyrovnání, který dojednali čeští politici (především hrabě Jindřich Clam-Martinic a František Ladislav Rieger) s rakouskou vládou (hrabě Hohenwarth). Češi však neměli mít vlastní stát jako Maďaři. Čechy měly mít něco jako autonomii v rámci Předlitavska (tedy ne v rámci Rakouska-Uherska, Uher se fundamentálky vůbec netýkaly). Měly se zvýšit pravomoci českého zemského sněmu a měla být vytvořena česká zemská vláda v čele s českým kancléřem. Čechy měly být dále rozděleny na české a německé okresy, v nichž měla být jediná úřední řeč (čeština nebo němčina). Nevýhodou návrhu byl fakt, že se týkal jen Čech, nikoliv Moravy a Slezska.

   Proti návrhu fundamentálek se ale postavili:

   1)Čeští Němci. Báli se, že se v rámci Čech ocitnou v postavení menšiny.

   2)Německo. Vláda v Berlíně podpořila stanoviska českých Němců.

   3)Uherští politici. Uherska se sice návrh bezprostředně netýkal, ale Maďaři se báli, že by podobné požadavky vznesli i Slované v rámci Uherska.

   → Císař nakonec tomuto tlaku ustoupil, návrh fundamentálek zamítnul a nakonec zrušil i plánovanou korunovaci českým králem. Neúspěch fundamentálek Čechy zklamal, naopak Němci byli spokojeni. Opět se prohloubila nenávist mezi Čechy a Němci. Češi proto pokračují v pasivní politice a neobesílají říšskou radu ani zemský sněm.

   Čeští politici dočasně zmírnili svoji pasivní resistenci, když se v letech 1870-1872 vrátili na zasedání českého zemského sněmu, kde schválili návrh fundamentálek. Tehdy naopak zasedání zemského sněmu bojkotovali čeští Němci! Když ale císař návrh fundamentálek nakonec zamítnul, čeští politici opět z českého zemského sněmu odešli.

 

Rozkol v Národní straně

   Mladočeši s pasivní politikou (prosazovanou staročechy) Národní strany nesouhlasili, protože Češi nemohli nic ovlivnit. Mladočeši se chtějí vrátit do říšské rady i do zemského sněmu →

   1874 - mladočeši se od staročechů úplně odtrhli a založili vlastní stranu. Od roku 1874 tedy existovaly dvě české měšťanské strany:

   1)Národní strana (= staročeši) - František Palacký († 1876), František Ladislav Rieger.

   2)Národní strana svobodomyslná (= mladočeši) - Karel Sladkovský, Julius a Eduard Grégrové.

   Zpočátku měli mladočeši mnohem menší podporu než staročeši. Nicméně v té nejdůležitější otázce (odpor vůči pasivní politice) se mladočechům podařilo získat českou veřejnost na svou stranu a nakonec přesvědčili i staročechy →

   1878 - všichni čeští poslanci se vrátili na zemský sněm. Několik mladočechů se již vrátilo na zemský sněm roku 1874.

   1879 - čeští poslanci se vrátili i do říšské rady. Definitivní konec pasivní politiky.

 

4)Česká politika v letech 1879 - 1891

   V roce 1879 (návrat do říšské rady) začíná éra aktivní politiky.

   V čele rakouské vlády stál v letech 1879-1893 konzervativní politik hrabě Eduard Taaffe. Češi rezignovali na velké státoprávní cíle (zrovnoprávnění českých zemí). Podporovali vládu a ta jim za to ustoupila v některých národnostních otázkách. Říkalo se tomu „drobečková politika“.

   Název „drobečková politika“ vzniknul podle Riegrova výroku: „musíme (naše práva) sbírati po drobtech“.

 

Nejvýznamnější „drobečky“

   1)Stremayrova jazyková nařízení (1880). Jimi byla čeština ve vnějším úřadování zrovnoprávněna s němčinou. Úřady musely na českou žádost odpovědět česky a na německou německy. Vnitřní řeč však zůstala německá.

   Karl von Stremayr byl tehdejším rakouským ministrem spravedlnosti. Pro Čechy bylo dobré, že s úřady teď mohli komunikovat i Češi, kteří neuměli německy. Navíc se zvýšil podíl českých úředníků ve státní správě (bylo potřeba více česky mluvících úředníků). To se Němcům moc nelíbilo, ale prošlo to.

 

   2)Rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity (1882). Univerzita se rozdělila na část českou a část německou. Poprvé bylo možné absolvovat celé univerzitní studium v češtině.

   Již dříve, v roce 1869, vznikla stejným způsobem pražská technika - oddělila se od německé. Obě části Karlo-Ferdinandovy univerzity měly výbornou úroveň. Na české univerzitě působili například Tomáš Garrigue Masaryk (filosof a sociolog) či historik Jaroslav Goll, na německé univerzitě zase přednášel v letech 1911-1912 Albert Einstein (1879-1955). V roce 1913 bylo na české univerzitě asi 2.5x více studentů než na německé. Ženy mohly na univerzitě poprvé studovat od roku 1897 (nejdříve na filosofické fakultě), předtím ne!

 

Punktace a pád staročechů

   1890 - punktace. Rieger (staročech) cítil, že drobečky nestačí a že potřebuje velký politický úspěch. Dohodl proto s německými politiky punktace (punktační články; jednání inicioval hrabě Taaffe). Návrh spočíval v rozdělení Čech na dvě části: německou (jednojazyčnou) a česko-německou (dvojjazyčnou). Podle těchto oblastí měly být rozděleny i obvody soudů, školských rad, obchodních a živnostenských komor a dalších úřadů.

   Návrh nebyl pro Čechy moc výhodný, protože Němci měli mít více práv ve smíšené oblasti než Češi v německé. A navíc se návrh opět týkal jen Čech, a nikoliv Moravy. →

   Mladočeši odmítli punktace jako pro Čechy nevýhodné a zahájili proti nim obrovskou kampaň. Český zemský sněm proto nakonec punktace neschválil. Česká veřejnost se postavila jednoznačně na stranu mladočechů: ve volbách do říšské rady v roce 1891 utrpěli staročeši katastrofální porážku a staročeská strana se prakticky rozpadla. Punktace tak znamenaly politický konec Františka Ladislava Riegra, dosavadního vůdce české politiky. Českou politickou scénu zcela ovládli mladočeši.

 

5)České politické strany na konci 19. století

   Staročeši se v roce 1891 prakticky rozpadli, avšak mladočechům brzy vyrostla konkurence v podobě mnoha dalších politických stran.

 

   1)Mladočeši (Národní strana svobodomyslná). V 90. letech byli nejsilnější českou politickou stranou. Reprezentovala spíše bohatší vrstvy. Koncem 19. století u mladočechů vyrostla nová generace politiků - Josef Kaizl, Karel Kramář. Za první republiky se přejmenovali na Československou národní demokracii.

 

   2)Sociální demokraté. V 60. letech 19. století významně narostl počet dělníků. Vznikaly odbory a různá dělnická družstva (výrobní i spotřební). Většina dělníků byla silně ovlivněna socialistickými myšlenkami, především marxismem.

 

Marxismus

   Zakladateli marxismu byli Karl Marx (1818-1883) a Friedrich Engels (1820-1895), němečtí filosofové. Podle marxistů je hybnou silou dějin třídní boj mezi vlastníky výrobních prostředků (utlačovateli) a utlačovanými třídami (otrokáři x otroci, feudálové x poddaní, kapitalisté x dělníci). Kapitalisté dělníky vykořisťují tím, že si přivlastňují část hodnoty jejich práce. Dělníci musí podle Marxe svrhnout kapitalisty a zmocnit se výrobních prostředků. Tím zanikne vykořisťování, protože vlastnictví výrobních prostředků pak bude společné. Výsledkem bude beztřídní komunistická společnost, v níž nakonec zanikne i stát a peníze, protože nebudou potřeba. Marx a Engels tvrdili, že jejich teorie je přísně vědecká. Ve skutečnosti je marxismus směsí historické a ekonomické analýzy, ideologických konstrukcí, lidské touhy po sociální spravedlnosti i utopických vizí, které silně připomínají náboženství (s tím rozdílem, že „ráj“ vznikne podle marxistů už zde, na zemi). Nejdůležitějšími díly marxismu jsou Komunistický manifest (autoři Marx a Engels, vydáno 1848) a Kapitál (Marx, 1867).

   Marx stál také u zrodu dvou významných mezinárodních dělnických organizací, internacionál. První internacionála byla založena v Londýně v roce 1864. Její sídlo bylo v roce 1872 přeneseno do New Yorku. Zanikla v roce 1876, po sporech mezi marxisty a anarchisty. Druhá internacionála byla založena v roce 1889 v Paříži. De facto zanikla za první světové války.

   Řada dalších socialistů s Marxem nesouhlasila. „Revizionisté“ (termín pochází od jejich kritiků) v čele s Eduardem Bernsteinem některé myšlenky Marxe a Engelse zpochybnili a podrobili je revizi. Bernstein tvrdil, že kapitalismus nemusí být zničen revolucí, nýbrž může postupně projít transformací směrem k socialismu. Na tyto myšlenky v zásadě později navázali umírnění sociální demokraté (zpočátku se ovšem spíše dovolávali Marxe). Naopak Vladimír Iljič Lenin (1870-1924) revizionismus ostře odmítnul. Podle Lenina musí v čele proletariátu stát malá, ale dobře organizovaná strana profesionálních revolucionářů, která se chopí moci a nastolí diktaturu proletariátu.

   Původní marxismus (tím více pak marxismus-leninismus) se ukázal být ekonomicky neprůchodný, protože zisk je hnacím motorem ekonomiky. Avšak původní ostré rozpory v raně kapitalistické společnosti byly otupeny. Socialistické strany postupně vydobyly pracujícím řadu práv (odbory, zkrácení pracovní doby, bezpečnost práce, rovné hlasovací právo). Moderní ekonomika ve vyspělých zemích je dnes ve skutečnosti smíšená (není socialistická, ale ani čistě kapitalistická, jako tomu bylo v Marxových dobách).

 

   1874 - založena Sociálně demokratická strana Rakouska (celorakouská, ve městě Neudörfel).

   1878 - založena Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická na Břevnově, v hostinci U Kaštanu. Tato strana nebyla zcela samostatná, byla pobočkou rakouské sociální demokracie.

   1890 - v Čechách se poprvé slavil první máj jako svátek práce. První masové shromáždění dělníků v českých zemích (v ulicích Prahy se shromáždilo 30000 dělníků).

   První máj se v roce 1890 slavil nejenom u nás, nýbrž v celé Evropě i v USA. Za dělnický svátek ho vyhlásila 2. internacionála v roce 1889 na paměť amerických dělníků a jeho hlavním cílem byl boj za zkrácení pracovní doby.

Hlavní cíle sociální demokracie:

   1)osmihodinová pracovní doba - splněno až po vzniku Československa v roce 1918.

   2)všeobecné a rovné hlasovací - splněno v Rakousku v roce 1907 (částečně, jen do říšské rady - viz dále). Sociální demokraté zastupovali chudé vrstvy, a tak pro ně bylo velice důležité, aby tyto chudé vrstvy měly rovné hlasovací právo.

   Nejvýznamnější představitelé sociálních demokratů: Ladislav Zápotocký, Josef Boleslav Pecka, František Soukup.

 

   3)Agrárníci. Zastupovali hlavně zájmy venkova a zemědělců (chudých i bohatých). Hlavní představitelé: Alfons Šťastný, Antonín Švehla (v čele strany stál od roku 1909).

   Za první republiky se strana jmenovala nejdříve Republikánská strana československého venkova a od roku 1922 pak Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu.

 

   4)Křesťansko-sociální strana. Sdružovala hlavně věřící katolické obyvatelstvo. Největší podporu měli na jižní Moravě. Nejvýznamnější představitel: Jan Šrámek (původně katolický kněz).

 

   5)Národní socialisté. Socialisticky a národně orientovaná strana (na rozdíl od internacionální sociální demokracie). Hlavní představitelé: Václav Klofáč, Jiří Stříbrný.

   Původně se tato strana jmenovala Strana národně sociální, název „národně socialistická“ nesla až od roku 1926.

 

   6)Realisté - viz TGM.

 

   Všechny tyto strany byly výlučně české! Němci v Čechách zakládali podobné strany pro německé obyvatelstvo - němečtí sociální demokraté, němečtí liberálové, německé křesťanské strany apod.

 

Pokrokáři

   Pokrokové hnutí. Nebyla to politická strana, nýbrž hnutí radikální mládeže. K pokrokářům se hlásili studenti, ale i dělníci. Nelíbila se jim „opatrnost“ mladočechů, měli sklony k anarchii a byli ostře protirakouští. Organizovali nepovolené demonstrace v letech 1892-1893. Část pokrokářů se sdružovala kolem časopisu Omladina.

   1894 - proces s Omladinou. Rakouské úřady se mylně domnívaly, že Omladina je tajná revoluční organizace. Desítky pokrokářů byly pozatýkány. V procesu s Omladinou bylo celkem 68 pokrokářů odsouzeno do vězení, mimo jiné Alois Rašín (později národní demokrat) a spisovatel Stanislav Kostka Neumann (ten se hlásil k anarchismu). K pokrokářům se tehdy hlásil i František Soukup (později sociální demokrat). Většině odsouzených bylo méně než 20 let. Proces byl politický. Přípravu spiknutí proti monarchii se sice rakouským úřadům nakonec nepodařilo prokázat (protože neexistovalo), avšak obžalovaní byli odsouzeni za nedovolené spolčování, nepovolené demonstrace a šíření pobuřujících tiskovin. V roce 1895 nakonec odsouzení dostali milost.

 

6)Tomáš Garrigue Masaryk

   Masaryk se narodil v roce 1850 v Hodoníně, zemřel roku 1937.

   Jeho otec byl Slovák (původně se psal Mässarik, tedy česky „Řezníček“), matka (rozená Kropáčková) mluvila německy.

   Masaryk se nejdříve učil kovářem. Poté vystudoval gymnázium v Brně a filosofickou fakultu v Lipsku a ve Vídni, kde se stal docentem filosofie a sociologie. V roce 1878 se oženil s Američankou Charlottou Garrigue, dcerou amerického podnikatele. Masaryk přijal její příjmení a měl s ní celkem 4 děti - Alici, Herberta, Jana (později ministr zahraničí) a Olgu. V roce 1882 se stal profesorem filosofie a sociologie na nově vzniklé české pražské univerzitě.

   Napsal několik děl, například: spis o sebevraždě („Sebevražda jako hromadný společenský jev moderní civilizace“), Česká otázka - připisuje českým dějinám humanistickou tradici, důležitá je prý drobná práce.

 

   Proslavil se hlavně angažovaností ve dvou aférách, ve kterých trval na své pravdě proti všeobecnému veřejnému mínění:

   1)Aféra s Rukopisy (1886). Rukopisy Zelenohorský a Královédvorský „objevili“ už v letech 1817-1818 Václav Hanka a Josef Linda (pravděpodobní autoři). Měly dokazovat vyspělost Čechů v dávné minulosti (vydávaly se za literární památky z 10.-13. století). Masaryk společně se svými kolegy (historik Jaroslav Goll, filolog Jan Gebauer) trval na tom, že rukopisy jsou falzifikáty. Byl za to urážen českými nacionalisty.

 

   2)Hilsneriáda (1899). Mladý žid Leopold Hilsner byl obviněn z rituální vraždy křesťanské dívky Anežky Hrůzové. Nacionalisté rozpoutali antisemitskou kampaň. Masaryk hájil právo obžalovaného na spravedlivý proces, dokazoval, že židé nepáchají rituální vraždy a postavil se proti antisemitismu. Byl za to hanoben a tupen antisemity. Uvažoval, že opustí univerzitu i Čechy, ale nakonec zůstal.

   Masaryk byl v době hilsneriády patrně nejnenáviděnější člověk v Čechách. Byl obviňován, že je zrádce národa a že je placen od židů. Jelikož měl strach o svůj život, opatřil si Masaryk dokonce zbrojní průkaz a revolver. Antisemité složili dokonce i písničku. Refrén zněl: „Nekupujte u židů cukr, kafe, mouku, zabili nám Anežku, modrookou holku“.

 

Masaryk - politik

   Masaryk byl původně členem mladočeské strany a byl za ní v roce 1891 zvolen do říšské rady. V roce 1893 se však s touto stranou rozešel, vzdal se poslaneckého mandátu a založil vlastní stranu - realistickou (oficiální název této strany zněl Česká strana lidová). I když byl Masaryk známou osobností, jeho strana příliš úspěšná nebyla.

   V roce 1914 odešel do emigrace, aby organizoval odboj proti Rakousku-Uhersku. V letech 1918 - 1935 byl prezidentem republiky, byl zvolen celkem 4 x (více viz kapitoly o českých zemích za 1SV a o Československu).

 

7)České země před první světovou válkou (1891 - 1914)

 

A)Volební právo

   Volební právo v Rakousku (Předlitavsku) prošlo 4 fázemi:

   1)1861 - vydána únorová ústava, začátek ústavního života. Přímo se volí pouze do zemského sněmu. Do říšské rady (dále ŘR) je zpočátku volební právo nepřímé (nevolí lidé, nýbrž své zástupce do ŘR volí zemské sněmy) a není všeobecné (volí jen bohatí muži - volební cenzus). Ženy nevolily v Rakousku nikdy, volebního práva se dočkaly až v Československu.

 

   2)1873 - zavedeno přímé volební právo do ŘR.

 

   3)1897 (1896) - zavedeno všeobecné volební právo. 1896 byl schválen zákon, 1897 se konaly první volby podle tohoto zákona. Zákon prosadil ministerský předseda Kazimír Badeni. Volili všichni muži od 24 let. Volební právo ale nebylo rovné. Muži byli rozděleni do 5 volebních kurií podle majetku (5. kurie byla všeobecná). Z českých stran byli ještě ve volbách v roce 1897 nejsilnější mladočeši, avšak do parlamentu se už poprvé dostaly i další české politické strany - sociální demokraté, agrárníci, národní socialisté a křesťanští sociálové.

 

   4)1907 (1906) - uzákoněno rovné hlasovací právo do ŘR! 1906 byl vydán zákon, 1907 se podle něj konaly volby do ŘR. Tento zákon byl schválen po velkých demonstracích a generální stávce (ohlas revoluce 1905 v Rusku), vláda poté ustoupila. Všichni muži starší 24 let měli rovný hlas, ale pouze do ŘR (systém kurií - nerovného práva - zůstal zachován při volbách do zemských sněmů).

   Hlasovací právo do ŘR nebylo ve skutečnosti úplně rovné, neboť Němci byli zvýhodněni - volební obvody byly udělány tak, že v německých oblastech stačilo celkově méně hlasů na 1 mandát.

   Díky rovnému hlasovacímu právu dostali z českých stran ve volbách do ŘR roku 1907 nejvíce hlasů agrárníci.

   Volby do Říšské rady 1907: 1.agrárníci 28 mandátů (25.9% hlasů), 2.mladočeši 26 mandátů (24.1% hlasů), 3.sociální demokraté 24 mandátů (22.2% hlasů). Celkem měly české strany 108 mandátů.

   Rovné hlasovací právo vedlo také k tomu, že ve volbách do ŘR v roce 1907 získali Slované většinu v ŘR! Slované však nepostupovali v parlamentu jednotně.

 

B)Češi a Němci

   Koncem 19. století se výrazně zhoršily vztahy mezi Čechy a Němci. Němci tvořili asi ⅓ obyvatelstva v českých zemích a tvořili souvislý pás osídlení v pohraničí. V Čechách bylo Němců víc, asi 37%, na Moravě asi 29% (méně, ale měli zde větší vliv než v Čechách). Oba národy se mohly cítit jako menšinové - Češi v rámci Rakouska, Němci zase v rámci českých zemí.

 

   1871 - fundamentálky - neschválení fundamentálek Čechy naštvalo, Němci byli naopak spokojeni.

   1890 - punktace - většina Čechů (mladočeši) byli ráda, že nebyly schváleny, Němci byli naopak nespokojeni.

   1897 - Badeniho jazyková nařízení. Hrabě Kasimir Badeni byl předsedou vlády v letech 1895-1897. Chtěl získat české politiky pro svou vládní koalici, a proto připravil tento návrh. Badeniho jazyková nařízení měla platit pro Čechy i Moravu a předpokládala, že i vnitřní řeč úřadů měla být česká i německá. Návrhy se měly i uvnitř úřadů vyřizovat v jazyce, ve kterém byly podány. Všichni úředníci by tudíž museli umět česky i německy (druhý jazyk by se museli naučit nejpozději do 4 let). To by v praxi znevýhodnilo Němce, protože všichni čeští úředníci uměli německy, zatímco téměř žádný německý úředník nehovořil česky. Mezi Němci se proto zvedl odpor proti Čechům i proti Badenimu, konaly se německé demonstrace. Císař nakonec ustoupil, odvolal Badeniho a nařízení nebyla zavedena. To naopak naštvalo Čechy: v Praze se konaly velké české demonstrace a došlo i k nepokojům a k rabování německých a židovských obchodů, takže v Praze muselo nakonec být vyhlášeno stanné právo. O dva roky později (1899) byly mezi Čechy rozdmýchány antisemitské vášně v souvislosti s hilsneriádou.

 

   1908 - další česko-německé střety. Nejdříve vypukly šarvátky mezi Čechy a Němci v českém  zemském sněmu.

   Důvod: Češi chtěli zavést rovné hlasovací právo i při volbách do zemských sněmů, Němci ale byli proti a dál trvali na kuriálním systému, tedy na nerovném hlasovacím právu. Práce v zemském sněmu byla kvůli národnostním sporům zcela paralyzována, Češi a Němci se prakticky na ničem nedokázali shodnout.

   Poté vypukly nepokoje v Praze a opět byl vyhlášen výjimečný stav.

 

  Většina institucí v celé společnosti vznikala „dvakrát“ - jednou česká, jednou německá. Češi a Němci měli vlastní školy, politické strany, divadla, sportovní kluby, noviny, restaurace, kavárny a další spolky všeho druhu. Češi nakonec dosáhli převahy, protože jich bylo víc. Češi a Němci se většinou navzájem ignorovali.

   Tak například v Praze se Češi chodili v neděli procházet na Národní třídu (tehdy Ferdinandova), kdežto Němci naopak na Příkopy. Češi a Němci navzájem  udržovali jen obchodní vztahy (z těchto důvodů i hodně německých obchodníků umělo česky). Praha měla před 1SV asi 500000 obyvatel, z nichž Němců bylo jen 5% (25000). V Praze žilo i hodně židů, kteří většinou mluvili německy.

 

Významní čeští Němci

(řada těchto Němců měla židovský původ)

   Franz Werfel (1890 - 1945) - spisovatel. Narodil se v Praze, žil ve Vídni, zemřel v USA.

   Franz Kafka (1883 - 1924) - pražský žid, píšící německy. Pravděpodobně nejslavnější český spisovatel v zahraničí.

   Egon Erwin Kisch (1885-1948) - pražský spisovatel a novinář, „zuřivý reportér“.

   Wilhelm Steinitz (1836-1900) - pražský žid. Narodil se v Praze, zemřel v New Yorku. První mistr světa v šachu.

   Sigmund Freud (1856 - 1939) - pravděpodobně nejslavnější světový psycholog, zakladatel psychoanalýzy. Narodil se v Příboru.

   Gustav Mahler (1860 - 1911) - hudební skladatel, proslul především svými symfoniemi. Narodil se v Kališti u Humpolce.

   Ferdinand Porsche (1875 - 1951) - konstruktér automobilů. Narodil se ve Vratislavicích v Čechách, zemřel ve Stuttgartu.

   Johann Gregor Mendel (1822-1884) - asi nejslavnější český vědec vůbec, zakladatel genetiky. Žil a zemřel v Brně. Je po něm pojmenována česká polární stanice na Rossově ostrově v Antarktidě a kráter na Měsíci.

   Joy Adamsonová (1910 - 1980) - spisovatelka a ochránkyně přírody (lvice Elsa). Rozená Gessnerová. Narodila se v Opavě, kde žila 12 let, poté se přestěhovala do Vídně. Zemřela v Keni.

 

Datum poslední aktualizace: 4.5.2012

 

Obsah Učebnice dějepisu najdete na tomto odkaze: Učebnice dějepisu

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hodnocení a Poděkování

Stenislav Soukup,18. 6. 2017 13:32

velice pěkné a chtěl bych poděkovat že jsem mohl čerpat inspiraci do svého referátu