Jdi na obsah Jdi na menu
 


Evropa a svět v letech 1918-1939 - část I. (Petr Daubner)

Obsah Učebnice dějepisu najdete na tomto odkaze: Učebnice dějepisu

 

Evropa a svět v letech 1918-1939

 

1)Versailleský systém a Společnost národů

   11.11.1918 - konec 1. SV (Compiègne - železniční vagon, příměří s Německem).

 

Pařížská mírová konference   1919 - 1920

   - týkala se zejména poválečného uspořádání v Evropě (Dálný východ řešila hlavně Washingtonská konference 1921-1922 - viz Čína a Japonsko).

   - hlavní slovo měli zástupci vítězných velmocí - Francie (premiér Georges Clemanceau), USA (prezident Woodrow Wilson), Velká Británie (premiér David Lloyd George) a Itálie (premiér Vittorio Orlando). Ti tvořili tzv. „radu čtyř“. Menší vliv měli malé vítězné státy,  např. Řecko, Jugoslávie a Československo. Československo získalo na konferenci řadu úspěchů. Čs. delegaci vedl oficiálně premiér Karel Kramář, ale hlavní podíl na vyjednávání měl ministr zahraničí Edvard Beneš, pro kterého znamenala Pařížská konference vrchol jeho kariéry. Poražené státy (Německo, Bulharsko, Turecko, Maďarsko a Rakousko) nemohly ani vznášet při jednání námitky (!) a musely mírové podmínky přijmout jako celek. Sovětské Rusko se konference nezúčastnilo vůbec. Probíhala tam totiž zrovna občanská válka a nový režim navíc nebyl mezinárodně uznáván.

Hlavními výsledky Pařížské konference byly:

   A)mírové smlouvy s poraženými státy

   B)vznik Společnosti národů

 

A)Mírové smlouvy s poraženými státy

 

1)Versailleská smlouva - s Německem - 1919 (28.6.)

   Tato smlouva byla podepsána v Zrcadlovém sále ve Versailles, čili na stejném místě, kde bylo roku 1871 vyhlášeno Německé císařství! Byla ze všech smluv nejdůležitější a podle ní se celý systém smluv nazývá Versailleský.

Hlavní body smlouvy:

   - Německo v ní bylo označeno za výlučného viníka války! (klauzule o „vině za rozpoutání války“).

   - Německo ztratilo značnou část svého území, a to především ve prospěch Polska a Francie (Alsasko-Lotrinsko). Dále ztratilo řadu menších území ve prospěch okolních států - část Šlesvicka (Dánsko), Eupen-Malmédy (Belgie), Klajpeda (německy Memel, Litva), Hlučínsko (Československo). Bývalý německý Gdaňsk (Danzig) byl spravován Společností národů.

   - Německo ztratilo všechny kolonie (Afrika, Tichomoří)

   - Sársko získalo zvláštní status. Bylo pod správou Společnosti národů, ale Francie tu provozuje doly - součást reparací. (1935 - plebiscit - připojeno k Německu).

   - německá armáda omezena na 100000 mužů (zrušena všeobecná branná povinnost), nesmí vlastnit žádná letadla, tanky ani ponorky.

   - Německo muselo zaplatit obrovské válečné reparace (jejich výše byla určena až později, ne přímo ve Versailleské smlouvě, nešlo to zaplatit).

   - levý břeh Rýna měl být okupován do roku 1930 Francií a Velkou Británií (nakonec odešly už dříve), pravý břeh v šíři 50 kilometrů musel být demilitarizován (žádní vojáci ani vojenská zařízení).

   - výslovný zákaz spojení s Rakouskem, Brestlitevský mír byl smlouvou výslovně zrušen.

   - Československo smlouvou získalo Hlučínsko (Hlučín a okolí, 316 km2, ve Slezsku) a právo vybudovat přístavy v Hamburku a Štětíně (tehdy německý).

 

   Versailleská smlouva byla vůči Německu příliš tvrdá, nespravedlivá a ponižující. A přitom byla neúčinná, Německo ji obcházelo a Hitler ji nakonec zrušil (nejdříve fakticky - svými kroky, a pak i právně - odvolal podpis Německa na Versailleské smlouvě). Versailleský mír přitom neuspokojil ani Francii, chtěla víc (mj chtěla hranici na Rýně). USA odmítly smlouvu ratifikovat. Nakonec byl Versailleský mír fakticky spíše dvacetiletým příměřím. Ani běžní Němci se se smlouvou nikdy nesmířili → jeden z důvodů pozdější popularity Hitlera, který smlouvě říkal „Versailleské šílenství“. Hlavním motivem smlouvy byla snaha Francie pomstít se Německu a co nejvíc ho oslabit → neoslabila, a naopak ponížením vzbudila touhu Němců po odvetě.

 

2)Saint-germainská smlouva - s Rakouskem - 1919 (10.9.)

   - Rakousko muselo uznat vznik ostatních nástupnických států (Maďarsko, Československo, Polsko, Jugoslávie).

   - zákaz spojení s Německem

   - Rakousko ztratilo (kromě území nástupnických států) i Jižní Tyrolsko, Istrii a Terst (vše připojeno k Itálii) a Bukovinu (ve prospěch Rumunska).

   - Československo získalo smlouvou západní Vitorazsko (České Velenice a okolí - 113 km2) a Valticko (jižní Morava).

(omezení armády a reparace)

 

3)Neuillská smlouva - s Bulharskem - 1919 (27.11.)

   - Bulharsko ztratilo část území ve prospěch Řecka, Jugoslávie a Rumunska. Především ztratilo přístup k Egejskému moři.

(omezení armády a reparace)

 

4)Trianonská smlouva - s Maďarskem - 1920 (4.6.)

   - podepsáno v zámku Velký Trianon ve Versailles.

   - vrchol nespravedlnosti. Maďarsko ztratilo ⅔ svého území (ve srovnání s Uherskem) ve prospěch Československa (Slovensko a Podkarpatská Rus), Rumunska (Sedmihradsko, část Banátu), Království SHS (Chorvatsko, část Banátu) a Rakouska (Burgenland).

   - polovina etnických Maďarů se ocitla mimo Maďarsko!

   - dopadli ještě hůř než Němci.                    (dále ještě odzbrojení a reparace)

   Maďaři se nikdy s Trianonem nesmířili, budou usilovat o jeho revizi.

   Revize Trianonu nakonec dosáhnou díky Itálii a Německu - 1. a 2. Vídeňskou arbitráží (1938 - Slovensko, 1940 - Rumunsko). Viz 2SV a Mnichov.

 

5)Sèvreská smlouva - s Tureckem - 1920 (10.8.)

   Turecko touto smlouvou ztratilo 4/5 Osmanské říše (neturecká území). Smlouva neměla větší význam a de facto nevešla nikdy v platnost, protože turecký parlament ji odmítl ratifikovat a po řecko-turecké válce byla revidována (1923-Lausanne-viz Turecko a Atatürk).

 

B)Vznik Společnosti národů (dále SN)

   - její vznik předpokládal už 14. Wilsonův bod.

   - měla zajistit odzbrojení a mír a zabránit další válce → v tom jednoznačně selhala.

   - založena 1920 na Pařížské konferenci, kde byl podepsán zakládající Pakt Společnosti národů. Hlavním sídlem SN byla Ženeva. Československo bylo zakládajícím členem.

   Senát USA nakonec Pakt odmítnul ratifikovat a USA se nakonec nestaly členem SN. Německo a SSSR nebyli zpočátku členy, vstoupili později. Japonsko a Německo později zase ze SN vystoupily roku 1933, Itálie vystoupila v roce 1937 a SSSR byl v roce 1939 ze SN vyloučen za napadení Finska. SN nebyla schopna vyřešit největší spory a zabránit válce.

   Pod SN mj. spadal i Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. Právním nástupcem SN po 2SV se stala OSN.

Mandátní systém SN

   Území zabraná Německu (jeho bývalé kolonie) a Turecku (bývalé neturecké oblasti Osmanské říše) byla přidělena mocnostem Dohody jako tzv. mandátní území - v podstatě to byly kolonie, ale pod hlavičkou SN (místního obyvatelstva se na názor nikdo neptal).

   Velká Británie získala Irák, Jordánsko, Palestinu (dříve Turecko) a Tanganiku (dříve Německo).

   Francie získala Sýrii a Libanon (Turecko), Kamerun a Togo (Německo).

   Belgie získala Rwandu a Burundi (Německo).

   Jižní Afrika získala Namibii (Německo).

   Japonsko, Austrálie a Nový Zéland si rozdělili tichomořská území Německa.

   Některá tato území byla spravována jako mandáty OSN i po 2SV.

   Po porážce Japonska ve 2SV převzaly jejich tichomořské mandáty USA. Posledním mandátním OSN bylo Palau, které zaniklo v roce 1994, kdy Palau získalo nezávislost.

 

2)Německo v letech 1918-1933

   Výmarská republika 1919(1918)-1933 byl prvním pokusem o demokracii v Německu, který nakonec skončil neúspěšně.

   Jako „Výmarská republika“ to Encyklopedie označuje až od roku 1919, kdy se sešlo Národní shromáždění ve Výmaru a vešla v platnost Výmarská ústava, ale logicky by se to možná mělo brát spíše od roku 1918, kdy abdikoval Vilém II. a skončila 1SV.

   listopad 1918 - na konci války vypukla v Německu revoluce. Začalo to povstáním námořníků, poté revoluce přeskočila i do měst. Císař Vilém II. 9.11.1918 abdikoval a odešel do exilu (Holandsko).

   11.11.1918 - příměří v Compiègne - kapitulace Německa, konec 1SV.

 

   Válka skončila mimo území Německa. Byla pro Německo prohraná, ale generálové a pravice šířili později legendu o „ráně dýkou do zad armády“, že totiž válku prohráli Německu civilisté (tj. revolucionáři) a ne armáda. Do čela vlády se dostal sociální demokrat (SPD) Friedrich Ebert.

   Obecně k situaci v Německu po 1SV: Hlavním problémem Německa budou extrémisté (zprava i zleva) a příliš tvrdá Versailleská smlouva, hlavně vysoké reparace. Německo se bude snažit smlouvu obcházet a neplatit reparace. Extremisté budou dočasně umlčeni, ale demokracie nikdy nezapustí úplně kořeny a až přijde hospodářská krize, bude zlikvidována.

 

3 fáze Výmarské republiky 1919 (1918)-1933

   1)1919 (1918)-1923.   Republika bojuje o svou existenci s extremisty.

   2)1923-1929 - Stresemannova éra - hospodářská konsolidace, relativně stabilní období. Gustav Stresemann (Německá lidová strana, DNP) byl v letech 1923-1929 ministrem zahraničních věcí Německa a nejvýznamnějším politikem té doby. Dosáhnul uvolnění vztahů s Francií (viz dále), za což dostal Nobelovu cenu za mír (v roce 1926, spolu s francouzským ministrem zahraničí Aristidem Briandem).

   3)1929-1933 - krize a zánik republiky. V roce 1929 vypukla hospodářská krize a navíc zemřel Stresemann (říjen 1929) → zesílí radikálové (Hitler, ale i komunisté!), nakonec zvítězí Hitler a Výmarská republika skončí.  

 

Pokusy krajní levice o převrat 1918-1920

   1)Svaz Spartakovců - Karl Liebknecht, Rosa Luxemburgová - pokusili se uchopit moc v Berlíně (listopad 1918-leden 1919). Vláda proti nim nasadila oddíly dobrovolníků (Freikorps), krvavě potlačeno, Liebknecht a Luxemburgová zavražděni.

   2)Bavorská republika rad - radikální levice se pokusila převzít moc v Bavorsku (duben 1919), opět tvrdě potlačeno.

 

   Ze svazu Spartakovců a dalších extrémně levicových skupin vznikla nakonec KPD - Komunistická strana Německa. Postupně se stala velmi silnou stranou. V jejím čele stál Ernst Thällmann. Vyvolávala nepokoje i v dalších letech. Nesmiřitelné nepřátelství s SPD (Ebert, sociální demokrat, potlačil jejich pokusy o převrat). Později byli úplně rozbiti nacisty.

   Thällmann byl za nacistů vězněn 11.5 roku v koncentračním táboře, kde byl nakonec v srpnu 1944 zavražděn.

 

Formování Výmarské republiky

   V únoru 1919 se ve Výmaru (Weimar - v Durynsku, u Erfurtu) sešlo Národní shromáždění (proto „Výmarská republika“). Prezidentem republiky byl zvolen sociální demokrat (SPD) Friedrich Ebert (prezidentem byl v letech 1919-1925).

   Vládní koalici tehdy tvořila SPD, Centrum (katolická strana) a Demokratická strana (liberálové) → tzv. „výmarská koalice“ (všechno to byly umírněné strany).

   Výmarská ústava vešla v platnost v srpnu 1919. Německo bylo republikou, ale parlament se jmenoval Říšský sněm (!) a v čele Německa stál říšský prezident. Ten měl mimořádně velké pravomoci, téměř jako předtím císař! Mohl jmenovat i odvolat říšského kancléře, mohl rozpustit Říšský sněm a hlavně, článek 48 mu umožňoval na přechodnou dobu zrušit občanská práva! Ebert byl demokrat, ale jeho nástupce, Paul von Hindenburg (prezidentem byl v letech 1925-1934) byl přesvědčením monarchista a článek 48 zneužíval - vytvořil v Německu v podstatě prezidentský režim.

 

Pravicové pokusy o puč

   1)Kappův puč - 1920 (březen) - Kapp byl nacionalista, který se pokusil s částí armády (reichswehr) o puč. Vláda uprchla do Stuttgartu. Puč byl nakonec potlačen (mj. generální stávkou na podporu vlády!), Kapp uprchnul do zahraničí.

   2)Mnichovský „pivní“ puč - 1923. Začal v Mnichově v pivnici (Bierhalle - tak se jmenuje). Puč zorganizovali Erich Ludendorff a Adolf Hitler. Puč začal, když oddíly SA přepadly zasedání Bavorské vlády, která zasedla v té pivnici. Puč byl potlačen, Hitler uvězněn.

   Hitler se při tomto puči inspiroval Mussoliniho pochodem na Řím. Po potlačení puče dostal 5 let fešáckého kriminálu. Ve vězení napsal Mein Kampf. Nakonec si odseděl jen rok a pak ho pustili.

 

Reparace a zahraniční politika Německa

   1922 (duben) - Janovská konference. Hospodářská konference, která se téměř na ničem nedohodla. Poprvé zde zasedali zástupci Německa jako rovnocenní partneři (ministr zahraničí Rathenau) a byli tu rovněž zástupci sovětského Ruska (ministr zahraničí Čičerin, název SSSR až od prosince 1922).

                         - Rapallská smlouva - Němci a Rusové podepsali tuto smlouvu v Rapallu.    

   Rapallo je městečko u Janova. Zdejší jednání mezi Němci a Rusy probíhala paralelně s Janovskou konferencí.

   Touto smlouvou byly opět obnoveny styky mezi Německem a Ruskem. Německo touto smlouvou jako první stát de iure uznalo sovětské Rusko. Smlouva byla začátkem oboustranně výhodné ekonomické a vojenské spolupráce.

   Německu mj. smlouva umožnila obcházet Versailleskou smlouvu - v SSSR vyvíjelo zbraně, cvičilo vojáky apod.

 

   reparace - nebyly stanoveny přímo ve Versailleské smlouvě, ale až v roce 1921. Byly stanoveny na 132 miliard marek ve zlatě → obrovská zátěž pro Německo. Německo je nechtělo a ani nemohlo splácet (po válce byla v Německu krize) → 1923 - Rúrská krize. Francie a Belgie obsadily Porúří, čímž si chtěly vynutit splácení reparací. Německo nejdříve reagovalo pasivním odporem (stávky, obyvatelstvo odmítalo vykonávat příkazy okupantů), nakonec ale Stresemann od pasivního odporu ustoupil. Francii nepodpořila ani VB a USA. Důsledkem krize byla mj. hyperinflace v Německu, platilo se miliardami a biliony marek. Nakonec byla měna stabilizována a byla zavedena nová říšská marka. Francie nakonec na krizi nevydělala ani ekonomicky → vydržovat vojsko v Německu jí stálo víc peněz, než kolik vymohla při reparacích.

 

   1924 - Dawesův plán - název podle Charlese Dawese (americký bankéř). USA se tímto angažují v Evropě! Plán vedl k uklidnění situace. Reparace byly upraveny a zmírněny a Německo dostalo mezinárodní půjčku. Navíc se Německu ve 20. letech celkem ekonomicky dařilo (celosvětová hospodářská konjunktura), a tak Německo stíhalo splácet (až do roku 1929) reparace. Francie a Belgie pak roku 1925 stáhly svá vojska z Porúří.

 

   1925 - konference v Locarnu (Švýcarsko). V rámci této konference byl podepsán Rýnský garanční pakt - ten garantoval západní hranice Německa (s Francií a Belgií). Východní hranice Německa (s Československem a Polskem) však garantovány nebyly! Německo pak bylo v roce 1926 přijato do Společnosti národů. Ministři zahraničí Aristide Briand (Francie) a Gustav Stresemann (Německo) dostali v roce 1926 Nobelovu cenu míru. Vztahy mezi Francií a Německem byly až do roku 1929 (smrt Stresemanna a počátek hospodářské krize) dobré.

 

   1928 - Briand-Kellogův pakt (název podle ministrů zahraničí Francie a USA). Odmítnutí války jako prostředku mezinárodní politiky. Celkem pakt podepsalo 60 států, ale v zásadě to byla bezvýznamná deklarace, protože z neplnění paktu nevyplývaly žádné sankce.

 

   1929 - Youngův plán (ratifikován 1930). Owen Young byl americký finančník. Další zmírnění reparací Německu. Spojenci (VB a Francie) pak v roce 1930 vyklidili Porýní (levý břeh Rýna byl do té doby v souladu s Versailleskou smlouvou okupován!). V důsledku hospodářské krize byl nakonec zbytek reparací v roce 1932 Německu úplně odpuštěn (konference v Lausanne) → vzhledem k počátku krize by to stejně nedokázali Němci splatit.

 

   1929 - začátek hospodářské krize a smrt Stresemanna (architekt německého usmíření s Francií) budou nakonec hlavními příčinami konce demokracie v Německu roku 1933.

 

3)Nástupnické státy Rakouska-Uherska

   Nástupnické státy: Rakousko, Maďarsko, Československo (všechny 3 státy celé území), Polsko, Jugoslávie, Rumunsko (části území RU).

 

A)Rakousko

   Rakousko se po roce 1918 stalo republikou. Nejsilnější politické strany byli sociální demokraté a křesťanští sociálové. K moci se nakonec dostal v roce 1932 Engelbert Dolfuss, který zavedl v Rakousku fašistický režim (austrofašismus) podle italského vzoru. Dolfuss rozpustil parlament a zakázal komunistickou i nacistickou stranu, ale v roce 1934 byl nacisty při pokusu o puč zavražděn (viz dále).

   Dolfuss byl původně křesťanský sociál a v roce 1932 se stal kancléřem. V roce 1933 zavedl austrofašismus podle italského vzoru, byl naopak proti nacismu a proti spojení s Německem.

 

B)Maďarsko

   V Maďarsku vznikla v roce 1918 rovněž republika, byla ale nepopulární, protože nedokázala uhájit bývalá uherská území (Slovensko, Podkarpatská Rus, Sedmihradsko...).

   1919 (březen-srpen). Maďarská republika rad. V čele stál Béla Kun (nebyl premiérem, nýbrž ministrem zahraničí a války), vzorem bylo sovětské Rusko. Spoléhali na pomoc ruských bolševiků, ale nedočkali se, protože bolševici měli dost starostí s domácí občanskou válkou. Provedli znárodnění, ale hlavním cílem MRR bylo obnovit Uhersko → vpadli na Slovensko (Slovenská republika rad) a do Rumunska (Sedmihradsko). Nakonec byla MRR poraženo československou a hlavně rumunskou armádou - Rumuni dokonce obsadili Budapešť! Trianonskou smlouvou z roku 1920 Maďaři definitivně ztratili nárokovaná území, ale nikdy se s tím nesmíří. V roce 1921 se dvakrát pokusil o puč v Maďarsku bývalý císař Karel, ale neuspěl, mimo jiné proto, že Československo vyhlásilo mobilizaci.

   Maďarsko se pak stalo královstvím (bez krále!) - v čele země stál admirál (bez námořnictva!) Miklós Horthy. Horthy byl bývalý vrchní velitel rakousko-uherského námořnictva (proto admirál) a oficiálně užíval titul „zemský správce“, čili byl regentem. Horthy pak vládnul autoritativně, sblížil se s fašistickou Itálií a Rakouskem a nakonec i s Německem → během druhé světové války získá s pomocí Německa a Itálie zpět všechna bývalá uherská území, ale pak je zase ztratí.

   Po válce strávil Horthy rok v americkém zajetí. Poté byl propuštěn a žil v exilu v Portugalsku, kde zemřel v roce 1957.

 

C)Polsko

   Polsko bylo po 1SV republikou. První hlavou státu se stal Józef Pilsudski. V čele Polska stál v letech 1918-1922 a měl titul „šéf státu“. Byl to maršál a byl velmi populární, velel totiž v bitvě u Varšavy v roce 1920 („zázrak na Visle“), byl považován za zachránce Polska. Pak odešel na čas z politiky a stál jen v čele armády, ale v roce 1926 uskutečnil státní převrat a zavedl autoritativní režim. Vládl až do své smrti v roce 1935.

   Během své vlády měl různé funkce (premiér, ministr obrany, generální inspektor armády), ale vždy měl faktickou moc on!

 

D)Rumunsko

   Rumunsko už existovalo, na rozdíl od Polska, i před 1SV. Rumunsko mělo za 1SV velké ztráty, ale nakonec na ní územně hrozně vydělalo → získalo Bukovinu (předtím součást Rakouska), Sedmihradsko a část Banátu (Uhersko), Besarábii (Rusko) a Dobrudžu (Bulharsko).

   Besarábie připadla roku 1812 Rusku. Po krymské válce se stala součástí Rumunska (1856), v roce 1878 jí ale opět získalo Rusko (na základě jednání Berlínského kongresu). 1918 připojena k Rumunsku, v roce 1940 po nátlaku k SSSR. Rumunsko území během 2SV dočasně zabralo zpět (1941-1944), pak ji opět obsadil SSSR. Dnes je Besarábie rozdělena mezi Moldavsko a Ukrajinu.

   Rumunsko bylo království. V roce 1940 svrhnul krále generál Ion Antonescu a zavedl fašistickou diktaturu. Přestože během 2SV bylo Rumunsko spojencem Německa, ztratilo velkou část svého území ve prospěch jiných spojenců Německa - SSSR (trvale - Besarábie), Maďarska a Bulharska (jižní Dobrudža, oboje dočasně, připojeno zpět po válce).

 

E)Jugoslávie

   Před 1SV existovaly nezávislé státy Srbsko a Černá Hora, zbytek patřil pod Rakousko-Uhersko. V roce 1918 vzniklo „Království SHS“, které bylo konstituční monarchií. Již mezi válkami byly velké spory mezi Srby (chtěli větší centralizaci) a Chorvaty (někteří chtěli autonomii a někteří samostatnost). Král Alexandr I. (Karadjordjevič - název dynastie) v roce 1929 provedl státní převrat a zavedl královskou diktaturu. Parlament byl rozpuštěn a ústava zrušena. Ve stejném roce se změnil oficiální název státu na „Království Jugoslávie“.

   Jugoslávie neměla před 2SV Istrii, tu dostala Itálie!

 

   Československo tak bylo nakonec jediným nástupnickým státem Rakouska-Uherska, kde se udržela demokracie!

 

Malá dohoda

   Malá dohoda vznikla v roce 1921. Jejími členy bylo Československo, SHS (Jugoslávie) a Rumunsko. Malá Dohoda vznikla hlavně z iniciativy Edvarda Beneše. Byla namířena především proti Maďarsku (strach z revizionismu). Ve 30. letech pozbyla na významu a de facto se rozpadla (de iure až 1938).

   Malou dohodu založily celkem tři bilaterální smlouvy mezi státy v letech 1920-1921. Poslední byla rumunsko-jugoslávská. Název Malá dohoda použili poprvé posměšně Maďaři, ale ujalo se to.

 

 

4)Italský fašismus

   Fašismus ≠ nacismus! Nacismus a komunismus byly mnohem horší než fašismus.

 

   Itálie po roce 1918: „nespokojená velmoc“. Dostala po 1SV méně než doufala. Získala Jižní Tyroly a Istrii, ale chtěli víc! Chtěli mj. i Dalmácii a kontrolu nad Albánií. Po válce byla v Itálii hospodářská krize, nestabilita a nezaměstnanost. Velký vliv získala levice (socialisté, komunisté) → strach z revoluce.

 

   Benito Mussolini (žil 1883-1945). Původně byl socialistou a šéfredaktorem socialistického listu Avanti. Později však založil fašistickou stranu. Název strany je odvozen od „fasci di combattimento“ (“bojové svazy“), stranických polovojenských jednotek, kterým se též říkalo „černé košile“. Bojovali hlavně proti socialistům a komunistům.

   Fasces byly ve starém Římě svazky prutů, které nesli liktoři před konzuly jako symbol jejich pravomoci. Fašisté se zároveň v roce 1921 dostali i do parlamentu.

 

   1922 (říjen) - pochod na Řím. 40000 černých košil pochodovalo na Řím, kde si vynutili, aby král (Viktor Emanuel III.) jmenoval Mussoliniho premiérem.

   Mussolini sám ovšem nepochodoval, přijel do Říma vlakem z Milána. Při odjezdu vlaku řekl přednostovi: „Chci, abychom odjeli přesně na čas!“.

 

   Itálie dál byla královstvím, ale vládnou fašisté. Mussolini si nechával říkat „duce“ - vůdce. Byl teatrální, sliboval obnovu římské říše (udělá opět ze Středozemního moře „Mare nostrum“).

   Zpočátku vládnul relativně demokraticky, prý chce jen zabránit chaosu.

   1924 - vražda Matteotiho, zlom v Mussolini vládě. Giacomo Matteoti byl socialistický poslanec, který ostře kritizoval fašisty v parlamentu. Byl unesen a zavražděn fašisty. Brzy poté byly zbytky demokracie v Itálii zlikvidovány.

   Otevřená diktatura nastala v Itálii od roku 1925, kdy Mussolini otevřeně přiznal, že dal Matteotiho zavraždit, zatímco bezprostředně po vraždě to popíral.

   Fašismus bylo v podstatě iracionální hnutí. Důraz na emoce, vlast, uctívání moci a síly. Vůdcovský princip („duce“). Ekonomika byla podřízena státu, podniky však nebyly znárodněny.

   Mussolini: „Válka je pro muže totéž co mateřství pro ženy.“ 

 

Zpočátku se fašistům podařilo dosáhnout řady úspěchů:

   Provedeno vysoušení bažin (povedlo se, předtím byla v Itálii občas i malárie!), vlaky jezdí přesně, utlumení sociálních rozdílů.

 

   1929 - lateránské dohody - konkordát mezi Itálií a římskokatolickou církví, urovnání sporů mezi Italským královstvím a papežem. Těmito dohodami vzniknul stát Vatikán, nejmenší stát světa (0.44 km2). Katolicismus se stal státním náboženstvím a ve školách byla zavedena výuka náboženství.

   Lateránské dohody jsou dodnes součástí italské ústavy! Předtím byly vztahy Itálie a papeže velmi napjaté, papežský stát neexistoval a papež dokonce neuznával ani existenci Itálie.

 

   Mussolini vládnul celkem úspěšně, dosáhnul i řady mezinárodních úspěchů. Chtěl ale víc, spojil se s Hitlerem a prohrál 2SV. Fašismus byl totalitním hnutím, ale neprováděl masové vyhlazování národů (jako Hitler) nebo společenských tříd (jako Stalin).

  

5)Svět mezi dvěma světovými válkami

 

A)Turecko

 

Mezinárodní vývoj

   Sévreská smlouva (1920) - Turci ztratili 4/5 svého území (oproti rozloze Osmanské říše - arabská území). Další ponižující podmínky pak měly znamenat de facto ztrátu nezávislosti Turecka.

   Podle Sévreské smlouvy měl získat nezávislost i Kurdistán a Arménie, Řekové měli dostat Smyrnu (Izmir), Úžiny měla spravovat Společnost národů. Turci ztratili všechno válečné loďstvo, mohli mít maximálně 50000 vojáků.

   Turecký parlament odmítnul tuto smlouvu ratifikovat a nevešla de facto v platnost.

  

   1920-1922 - Řecko-turecká válka. Řekové žili v okolí Smyrny (Izmir) už od starověku. Válku zahájili Řekové, kteří chtěli zabrat ještě více území. Byli ale odraženi (rozhodující byla bitva na řece Sakarya v srpnu-září 1921, Turkům zde velel Mustafa Kemal) a zahnáni zpět, vítězství Turků. Turci pak dobyli Smyrnu. Dobytí bylo doprovázeno masakry, Řekové byli vyhnáni nebo utekli. Turci zase byli vyháněni z Řecka a Bulharska.

   Celkově bylo po válce přes milion řeckých, tureckých a bulharských uprchlíků! Z Turecka do Řecka uteklo 650000 Řeků, z Řecka uteklo 360000 a z Bulharska 100000 Turků. Mimo to bylo v této době vyhnáno i 250000 Bulharů z Turecka, Řecka, Jugoslávie a Rumunska.

 

   1923 - Lausannská mírová smlouva - revize Sévreské smlouvy, která nikdy nevešla v platnost. Podle této smlouvy získalo Turecko celou Anatolii a část Thrákie (Edirne, též se někdy tomuto území říká Rumelie).

   Oproti Sévreské smlouvě tedy Turci získali víc území v Evropě (Edirne původně v Turecku být nemělo) i v Asii (Řekové byli od Smyrny vyhnáni a Arménie a Kurdistán nezávislost nezískaly). Úžiny byly pouze demilitarizovány, ne však spravovány SN. Nevyřešena byla otázka Mosulu, kde se těžila ropa. Na Mosul si dělala nárok Velká Británie v rámci svého mandátu v Iráku, ale i Turecko. Na tomto území nepřevažovali ani Turci, ani Arabové, nýbrž Kurdové. Později nakonec ukořistili Mosul Britové.

 

Domácí vývoj

      Mustafa Kemal (Atatürk) - „Otec Turků“ (žil 1881-1938) - zachránce a tvůrce moderního Turecka. Vynikající voják (proslavil se u Gallipoli). Řídil i boje proti Řekům, od roku 1920 byl předsedou vlády. V roce 1922 donutil posledního osmanského sultána odstoupit a v roce 1923 byla vyhlášena Turecká republika. Atatürk se stal prvním tureckým prezidentem (v úřadě 1923-1938). Vládnul jako diktátor. Zaváděl reformy ve snaze přiblížit Turecko Evropě. Zavedl latinku, provedl odluku církve od státu (islám už nebyl státním náboženstvím). Zrušil chalífát!

   Bývalý sultán Mehmed VI. byl až do roku 1924 chalífou, duchovní hlavou všech sunnitských muslimů. Nyní byl vypovězen ze země.

   Jelikož byl Istanbul snadno vojensky zranitelný a navíc byl bývalým sídlem sultána, bylo hlavní město přesunuto do Ankary (která se do roku 1930 nazývala Angora). Ženy dostaly volební právo. Převzal téměř doslova evropské zákoníky (obchodní zákoník z Německa, občanský zákoník ze Švýcarska a trestní zákoník z Itálie). Opozici netrpěl a opíral se o armádu. Titul Atatürk („Otec Turků“) mu udělil v roce 1934 turecký parlament.

 

B)Egypt

   Egypt byl dříve britským protektorátem. V roce 1922 získal formální nezávislost (konstituční monarchie v čele s místním králem), ve skutečnosti byl ale stále silně závislý na Velké Británii, která kontrolovala Suezský průplav i obranu země.

   Vliv v Egyptě ztratili Britové definitivně až v roce 1956 v souvislosti se znárodněním Suezského průplavu a Suezskou krizí.

 

C)Írán

   Írán byl teoreticky nezávislým státem, nikdy v historii nebyl přímou kolonií nějaké evropské mocnosti. Ve skutečnosti však byl nepřímo ovládán Rusy a Brity. Britsko-ruská smlouva z roku 1907 vymezila sféry vlivu obou velmocí v Íránu. V Íránu (Persii) vládl šáh (šach) Rezá Pahlaví (otec Muhammada Rezá Pahlavího, který byl svržen islámskou revolucí v roce 1979), který se později začal sbližovat s nacistickým Německem → za 2SV Britové a SSSR přímo okupovali Írán.

   Do roku 1934 se stát jmenoval oficiálně Persie, pak to šach změnil na Írán.

 

D)Saúdská Arábie

   Jediná arabská země, která po 1SV získala faktickou nezávislost (Egypt jen formální). Stát s názvem Saúdská Arábie byl vyhlášen v roce 1932. Původně byla SA velmi chudou zemí, ale v roce 1930 byla objevena ropa. Od svého založení až dodnes je SA absolutní monarchií.

 

E)Indie

   V 19. století byla celá Indie dobyta Brity. Od roku 1876 zde existovalo „Indické císařství“ - britská královna Viktorie měla zároveň titul indické císařovny.

   Britové postavili v Indii skvělé železnice, které fungují dodnes. Zakázali rovněž otroctví a upalování vdov. Jejich vláda byla ale nepopulární.

   1919 - masakr v Amritsaru - Britové začali střílet do davu poklidných demonstrantů, výsledkem byly stovky mrtvých. Ojedinělý exces.

 

   INC - Indický národní kongres - politická strana, která byla založena už v 19. století a která funguje dodnes. Po 1SV stál v jejím čele Mahátma Gándhí (vlastním jménem Móhándás Karamčand Gándhí, žil 1869-1948). Původním povoláním právník. Usiluje o získání nezávislost Indie čistě nenásilnými prostředky. Organizuje hnutí občanské neposlušnosti - například bojkot britského zboží (mj. si měl každý Ind koupit kolovrátek a sám si spřádat textil, kolovrátek se stal symbolem soběstačnosti Indie). Nejslavnější Gándhího akcí byl Solný pochod (1930) - se svými stoupenci pochodoval tři týdny k moři (ušli 400 kilometrů), kde si odpařil trochu soli. Tím vědomě porušil britský solný monopol (na sůl byla uvalena velká daň) a byl zatčen, protože získal nezdaněnou sůl. Byl několikrát Brity vězněn. Ve vězení byla nejúčinnějším prostředkem jeho boje hladovka.

 

Datum poslední aktualizace: 2.12.2012

 

 Obsah Učebnice dějepisu najdete na tomto odkaze: Učebnice dějepisu

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kappův puč

Jakub Cepník,5. 4. 2015 18:28

Zřejmě jsem objevil drobnou chybu. Na anglické Wikipedii jsem se dočetl, že Wolfgang Kapp nebyl generál, nýbrž novinář a státní úředník.

Re: Kappův puč

Petr Daubner,7. 4. 2015 15:33

Děkuji za upozornění, právě jsem to opravil z generála na nacionalistu :-).

XXX

Frankie,20. 3. 2012 17:16

Versailleská smlouva měla značný vliv i na územní ztráty Německa v Africe, když přišlo o všechna africká území (Kamerun, Kionga, Mafia, Německá jihozápadní Afrika, Německá vychodní Afrika apod.). Tato území a mimo jiné i známkové země přešla většinou do správy Společnosti národů, která území jako tzv. mandátní přenechala do užívání zejména Francii a Velké Británii.