2. světová válka – I. část: 1939-1941 (do útoku na SSSR)

Rok 1939 – Evropa před válkou

Celý rok 1939 směřuje Evropa směrem k válce – viz následující kroky

15. března 1939 – obsazení Čech a Moravy Německem.

březen 1939 (23.3.) – Německo obsadilo Klajpedu (německy Memel, Litva). Tento přístav ztratili Němci po 1SV a nyní donutili Litvu, aby jim ho postoupila.

březen 1939 – Německo donutilo ostrým nátlakem Rumunsko k podpisu obchodní smlouvy, kterou si zajistilo přísun rumunské ropy.

březen 1939 (31.3.) – VB + F vydaly záruky pro Polsko. Záruky vyhlásil Neville Chamberlain. Tyto záruky se ovšem vztahovaly na nezávislost Polska, nikoli na jeho územní celistvost. VB a F dále vedly jednání se SSSR, která však nevedla k cíli (mj. proto, že Polsko nechtělo dát souhlas k průchodu Rudé armády přes svoje území).

duben 1939 (1.4.) – konec občanské války ve Španělsku, vítězí Franco.

duben 1939 (7.4.) – Itálie obsazuje Albánii. Král Zogu I. utekl do Řecka.

Formálně byla Albánie spojena s Itálií personální unií – italský král Viktor Emanuel III. se stal zároveň i albánským králem.

duben 1939 (28.4.) – Německo vypovědělo pakt o neútočení s Polskem (byl uzavřen v roce 1934).

duben 1939 – VB zavedla všeobecnou brannou povinnost.

květen 1939 (22.5.) – Ocelový pakt. Vojenský pakt Itálie a Německa, útočné zaměření. Posílení spolupráce Německa a Itálie.

Z hlediska Německa byl tento krok diplomatickou podporou na připravovanou válku s Polskem. Již v roce 1936 Německo uzavřelo smlouvu s Itálií (vzniká osa Berlín-Řím) a Pakt proti Kominterně (namířený proti SSSR) s Japonskem, 1937 přistoupila Itálie. V roce 1940 pak Německo, Itálie a Japonsko uzavřely Pakt tří, namířený proti Velké Británii a nepřímo i proti USA. Těmito smlouvami vzniká Osa Berlín-Řím-Tokio. Viz též jinde (Německo, Japonsko před 2 SV).

Nyní je na řadě Polsko → Hitler zvyšuje nátlak. Německo požaduje Gdaňsk, žádá plebiscit v Polském koridoru + má další požadavky. Polsko jednání odmítlo.

Gdaňsk (německy Danzig) – svobodný přístav, spravovaný Společností národů, na jehož správě se ovšem významně podílelo i Polsko. Polsko kontrolovalo zahraniční a obchodní politiku Gdaňsku a na poloostrově Westerplatte mělo vybudován tranzitní vojenský sklad. Polský koridor bylo polské území, oddělující v letech 1919-1939 Východní Prusko od zbytku Německa. Koridor měl šířku 30-90 kilometrů. Dále Německo žádalo na Polsku například „vstřícnější poměr k německým soukmenovcům“.

Pakt Molotov-Ribbentrop – 23.8.1939

(též pakt Hitler-Stalin). Oficiálně se tato smlouva nazývala „Pakt o neútočení“. Stalin se obával, že VB a F se chtějí dohodnout s Německem a obrátit jeho agresi proti SSSR. Proto se dohodl s Německem on. V květnu 1939 vyhodil ministra zahraničí Litvinova (vstřícný krok vůči Německu – Maxim  Maximovič Litvinov, vlastním jménem Meir Wallach, byl židovského původu) a nahradil ho Molotovem. Samotný pakt pak podepsali ministři zahraničí Německa (Joachim von Ribbentrop) a SSSR (Vjačeslav Molotov) v Moskvě. Pakt měl tři části:

1.  Oficiální část – dvě ustanovení: a)neútočení – SSSR a Německo se navzájem nenapadnou a b)neutralita – pokud jedna ze stran bude s někým válčit, druhá strana zachová neutralitu.
2. Hospodářské dohody – oboustranně výhodná obchodní spolupráce. Německo dováželo ze SSSR strategické suroviny a vyváželo do něj např. zbraně z bývalého Československa.
3. Tajný protokol – nejdůležitější část smlouvy. N a SSSR si rozdělili sféry vlivu v Evropě. Němci získali do sféry svého vlivu západní část Polska (západně od říční linie Narew-Visla-San) a Litvu, Sověti si činili nárok na Finsko, Lotyšsko a Estonsko, východní Polsko a Besarábii.

Po porážce Polska byla tato smlouva ještě upravena. 28.9.1939 podepsalo N a SSSR smlouvu o hranicích a přátelství, kterou opět podepsali Molotov a Ribbentrop. Podle tajného dodatku této smlouvy přešla Litva do sféry vlivu SSSR.

Reakce VB a F na pakt Molotov – Ribbentrop: 25.8.1939 podepsala VB s Polskem smlouvu o vzájemné pomoci: pokud bude Polsko napadeno, VB mu pomůže. Hitler to nakonec risknul, doufal, že VB a F do války kvůli Polsku nakonec nepůjdou…

Začátek druhé světové války – Polsko a Finsko

Polsko

31.8.1939 večer – Gliwický incident. Jednotky SS zorganizovaly incident, při němž „Poláci“ napadli německou vysílačku v Gliwicích (Gleiwitz).

1.9.1939 – začátek druhé světové války v Evropě. 2SV začala přesně ve 4:45 ráno, kdy německá loď Schleswig-Holstein (která byla v Gdaňsku „na návštěvě“) začala ostřelovat Westerplatte (což byl ten polský vojenský sklad na gdaňském území). Zároveň Němci napadli Polsko ze dvou stran – z německého Slezska a z Východního Pruska. Jediným přímým spojencem Hitlera v této válce bylo Slovensko, které napadlo Polsko rovněž – slovenská armáda zabrala zpět kousky Oravy a Spiše. Němci vpadli do Polska bez vyhlášení války, „opětovali palbu“.

VB a F vyhlásily hned 1.9.1939 mobilizaci a 3.9.1939 vyhlásily válku Německu. Konec appeasementu. Hitler překvapen. 17.9. pak napadla Polsko z východu Rudá armáda a obsadila Polsko po dohodnutou demarkační linii (Narew-Visla-San). Polsko se zhroutilo. Varšava kapitulovala 29.9. První německý Blitzkrieg. Část Polska Němci připojili přímo k Německu, zbytek tvořil tzv. „Generální gouvernement“ (hlavní město Krakov). Toto území bylo rovněž součástí Velkoněmecké říše, na rozdíl od Protektorátu Čechy a Morava však zde nebyl ani náznak „autonomie“. Sověti připojili svůj zábor k Ukrajinské a Běloruské SSR.

Sověti i Němci páchali v obsazeném Polsku zvěrstva. Němci plánovitě vyvražďovali hlavně inteligenci a později zřídili v Polsku vyhlazovací tábory pro židy.

Katynský masakr – Sověti odvezli 15000 zajatých polských důstojníků do Katynského lesa (u Smolenska), kde je všechny postříleli. Tento zločin odhalili Němci v roce 1943. Po válce Sověti obviňovali z masakru Němce a pravdu přiznali až za Gorbačova.

„podivná válka“ – válka mezi N a VB probíhala jen v Atlantiku (německé ponorky bojují proti britským eskortním lodím, doprovázejícím konvoje). V Evropě se ale nebojuje vůbec.

Zvláště Francie provádí jakoby nadále politiku appeasementu – sice oficiálně vyhlásila válku Německu, ale v podstatě vůbec nebojuje a „čeká, až ji Hitler zabere“. Této fázi se také někdy říká sitzkrieg (opak blitzkriegu).

Finsko

zima 1939 (listopad) – 1940 (březen) – sovětsko-finská válka, též zimní válka. Stalin dal Finsku ultimátum – chce sovětské základny ve Finsku + část území v Karélii („na obranu Leningradu“), Finové ultimátum odmítli.

listopad 1939 (30.11.) – SSSR napadl bez vyhlášení války Finsko. Helsinky letecky bombardovány. Sovětský útok na opevněnou Mannerheimovu linii však ztroskotal. Sověti nakonec ve válce zvítězili a Finsko muselo odstoupit SSSR asi 40000 km² svého území (mj. druhé největší město Finska Viipuri – dnes ruský Vyborg – před válkou patřila Finsku polovina pobřeží Ladožského jezera, dnes je celé v Rusku). Sověti ale ve válce utrpěli hrozné ztráty a houževnatý odpor Finy asi zachránil před úplnou anexí. V prosinci 1939 byl SSSR vyloučen ze Společnosti národů.

Neschopnost Sovětů (vyplývající především z likvidace velitelského sboru Rudé armády v předchozích čistkách) nakonec povede k tomu, že Hitler SSSR podcení…

Pobaltí, Rumunsko

V roce 1940 SSSR anektoval další území, která spadla do jeho sféry vlivu po smlouvách s Německem.

Pobaltí: v září-říjnu 1939 vnutil SSSR všem 3 pobaltským státům (Litva, Lotyšsko, Estonsko) nevýhodné „spojenecké“ smlouvy. V červnu 1940 pak Rudá armáda obsadila Pobaltí a v srpnu 1940 se pobaltské státy staly formálně novými republikami SSSR. V Pobaltí okamžitě začaly deportace obyvatelstva a rusifikace, obojí pak pokračovalo i po 2SV.

Rumunsko: v červnu 1940 SSSR vyvinul obrovský nátlak na Rumunsko. Rumuni doufali v pomoc Německa (se kterým mělo spojeneckou smlouvu), ale Němci ve shodě s paktem Molotov-Ribbentrop neudělali nic → Sověti obsadili Besarábii a Severní Bukovinu. Obě tato území pak byla v srpnu 1940 oficiálně začleněna do SSSR jako Moldavsko (nová republika) + druhá část připojena k Ukrajině.

   srpen 1940 – Trockij zavražděn na Stalinův příkaz v Mexiku.

Dánsko, Norsko a západní tažení (duben – červen 1940)

Německý útok na Dánsko a Norsko – duben 1940

Operace „Weserübung“ (cvičení na Weseře). Strategický význam mělo hlavně Norsko. Z Narviku se vyvážela švédská železná ruda, navíc to bylo vhodné místo pro námořní a letecké základny proti VB. Operace začala 9.4. Dánsko kapitulovalo bez boje (během jednoho dne), v Norsku se však bojovalo až do června. VB a Francie poslaly Norsku na pomoc své jednotky, avšak Němci zvítězili. Německý útok vyprovokovali Britové, protože se chystali Norsko obsadit! Nejtěžší boje proběhly u Narviku. V bojích rozhodla především drtivá převaha Luftwaffe.

Norský král Haakon VII. emigroval do VB. S Němci spolupracoval norský kolaborant Vidkun Quisling, který se stal premiérem. Po válce byl v roce 1945 popraven.

Quisling už šest dní před německým útokem vyzradil německým agentům některé detaily norské obrany. Jeho jméno se stalo synonymem kolaboranta a zrádce.

Západní tažení (Benelux a Francie) – květen 1940

Útok na Benelux a Francii. Němci nejdříve zaútočili (10.5.) na Benelux (všechny 3 země byly neutrální) a hned na to (13.5.) i na Francii.

1.fáze tažení: Fall Gelb. Hlavní útok vedl před Belgii. Odvážný tankový úder přes Ardeny směrem k moři (ke kanálu La Manche) vymyslel Erich von Manstein, prosadil ho „génius“ Hitler. Němcům se tím podařilo odříznout část spojeneckých jednotek v severní Francii a Belgii. Zároveň Němci obsadili Lucembursko a Nizozemsko.

Lucembursko bylo obsazeno během jednoho dne, Nizozemsko za 6 dní, boje v Belgii trvaly měsíc. Nizozemské město Rotterdam Němci rozbombardovali, i když se už chystalo vzdát.

Francouzi byli německým postupem přes Benelux zaskočeni, protože Němci tím obešli Maginotovu linii. Britské jednotky (+ francouzské a belgické) byly obklíčeny u města Dunkerque. Zde došlo na Hitlerův příkaz na čas k zastavení německého postupu, takže spojenci nakonec většinu jednotek evakuovali do Británie.

Celkem bylo během jednoho týdne (27.5.-4.6.) evakuováno 338000 Britů a 123000 Francouzů., většina jejich výzbroje však zůstala v severní Francii (mj. 2472 děl a 700 tanků). Proč se Němci zastavili, zůstává záhadou. Pravděpodobně Hitler doufal, že VB vystoupí z války a chtěl učinit vstřícné gesto. Bez těchto evakuovaných jednotek by možná VB nemohla pokračovat ve válce, protože to byly nejlepší britské profesionální jednotky. Spojenci však při evakuaci ztratili velké množství lodí (243 britských a 70 francouzských).

2.fáze tažení: Fall Rot. Tato fáze začala 5.6. Německé jednotky zaútočily směrem na jih, obešly Maginotovu linii zezadu a obsadily Paříž.

André Maginot (1877-1932) byl ministrem obrany Francie. Maginotova linie byla vybudována v letech 1932-1935. Počítala se zákopovou, nepohyblivou válkou a byla Francii nakonec houby platná. Technicky byla linie dokonalá, ale Francouzi nepochopili, že válka bude mít jiný charakter než 1SV.

10.6., v době, kdy už byla válka prakticky rozhodnuta, vyhlásila Francii válku i Itálie.

22.6. (přesně rok před útokem na SSSR) Francie kapitulovala a podepsala s Německem příměří v Compiègne. 24.6. podepsala Francie příměří i s Itálií.

Příměří podepsal za Francii nový francouzský premiér Henri Philippe Pétain (1856-1951), hrdina 1SV od Verdunu. Příměří museli Francouzi podepsat ve stejném železničním vagónu, ve kterém Němci podepsali kapitulaci po 1SV.

Výsledek tažení:

Území Francie bylo rozděleno následovně:

1. Alsasko a Lotrinsko bylo přímo připojeno k Německu a Nice (Nizza) a Savojsko k Itálii (tahle území odstoupila Sardinie Francii v roce 1860 za pomoc ve válce proti Rakousku).
2. Sever a západ Francie (většina francouzského území včetně Paříže) byl okupován Německem.
3. Jih Francie, tzv. svobodná zóna, byla formálně dále nezávislá Francie. Hlavním městem bylo Vichy (lázně). Tento stát byl formálně spojencem Německa, musel odzbrojit a demobilizovat. Svobodná zóna existovala jen do listopadu 1942, kdy ji Němci obsadili a celá Francie tak byla okupována.

V jeho čele stál maršál Pétain. Vedoucím politikem vichistické Francie však byl Pierre Laval (1883-1945). Ten byl nejdříve místopředsedou a od roku 1942 i předsedou vlády. V roce 1945 byl pak jako kolaborant popraven.

Ve Francii byl mimořádně silný odboj, ale také mimořádně velké množství kolaborantů s Němci. Nejvýznamnější postavou francouzského odboje v zahraničí byl generál Charles de Gaulle (1890-1970), který 18.6. (to je těsně před kapitulací) vyzval v rozhlasovém projevu z Londýna všechny Francouze k odporu proti Němcům. Vytvořil hnutí Svobodných Francouzů (oficiálně „Svobodná Francie“ – France Libre). Toto hnutí bylo podporováno Británií a Svobodní Francouzi měli pod kontrolou některé francouzské kolonie v rovníkové Africe (například Gabon), které odmítly přejít pod vládu ve Vichy.

Bitva o Británii

Winston Churchill (1874-1965) – 10.5. (v ten samý den, kdy začalo Hitlerovo západní tažení), padla vláda Nevilla Chamberlaina a Churchill se stal premiérem. Nesmiřitelný odpůrce Hitlera. Při nástupu do funkce řekl: „Nemohu Vám nabídnout nic než krev, dřinu, slzy a pot.“

Churchill, člen konzervativní strany, zastával významný post už za 1SV, kdy byl ministrem námořnictva a naplánoval Dardanelskou operaci (1915), který však skončila debaklem Britů. Milovník doutníků a alkoholu. Vynikající řečník a spisovatel – za své válečné paměti dostal v roce 1953 Nobelovu cenu za literaturu.

Hitler chtěl obsadit Velkou Británii (plán invaze do Británie = Seelöwe – Lvoun). Jelikož na moři nemohli Němci Britům konkurovat, bylo předpokladem pro invazi získání letecké převahy →

cca srpen-říjen 1940 – letecká bitva o Británii. Bitvu zahájila Luftwaffe 13.8.1940 útokem na britské letecké základny. Luftwaffe útočila ze základen v Beneluxu, Francii a Norsku. Proti ní bojovalo britské královské letectvo RAF (Royal Air Force). Zpočátku Němci bombardovali hlavně vojenské cíle, později však začali bombardovat i města.

Symbolem nacistické brutality bylo především zničení města Coventry náletem v noci ze 14. na 15.9.1940. Hodně bombardován byl i Londýn. Bombardování civilistů bylo nejen nemorální, ale i vojensky chybné – měli nejdříve úplně zničit protileteckou obranu. Podlomit morálku Britů se bombardováním měst nepodařilo.

Velitelem Luftwaffe byl říšský maršál Hermann Göring (1893-1946).

Göring byl za 1SV letecké eso. Asi 2. nejdůležitější muž nacistického režimu po Hitlerovi. Po válce byl v Norimberku odsouzen k trestu smrti. Výkonu trestu se vyhnul tím, že spáchal sebevraždu.

Britové měli málo pilotů, a tak v řadách bojovalo hodně zahraničních letců – Kanaďané, Belgičané, Poláci, Češi… Britové měli už v té době radar a navíc se jim podařilo rozluštit německé tajné kódy a znali plány německých úderů.

Němci nakonec neuspěli a plánovaná invaze do Británie se tak nekonala. První významná německá porážka ve 2SV. Přesto bylo toto období pro VB mimořádně těžké, bojovala proti Německu úplně sama; USA byly neutrální a SSSR a Francie (Pétain) byli spojenci Německa.

V leteckých bojích se mj. proslavila tato letadla: Ju-87 (Stuka) – vynikající německý střemhlavý bombardér, dále německá stíhačka Messerschmitt Bf 109. Asi nejlepší stíhačky však měli Britové – Supermarine Spitfire. Stroj byl vybaven 8 kulomety a létal rychlostí až 571 km/h. Němci měli celkově daleko vyšší ztráty než Britové: do konce října 1940 ztratili Němci asi 1800 letadel, kdežto Britové jen 900. A tak jediné britské území, které nakonec Němci obsadili, byly Normanské ostrovy, ležící v průlivu La Manche.

Balkán a Severní Afrika (1940-1941)

srpen 1940 – 2. vídeňská arbitráž. I v této arbitráži (stejně jako v té první mezi Slovenskem a Maďarskem v listopadu 1938) rozhodovali ministři zahraničí Německa (Ribbentrop) a Itálie (Ciano). I tato arbitráž rozhodovala mezi dvěma spojenci Německa, Maďarskem a Rumunskem. Rumunsko muselo odstoupit Maďarsku Sedmihradsko.

Jednalo se o území, které mělo rozlohu 43000 km² a žilo na něm 2 miliony obyvatel. Když viděl rumunský ministr zahraničí novou mapu Rumunska, kterou mu při jednání předložili, omdlel.

Boje na Balkáně a v severní Africe začala Itálie. V obou případech dostali Italové na frak a Němci potom museli řešit to, co Mussolini vyprovokoval.

Severní Afrika

V září 1940 napadla Itálie (z italské Libye, velitel maršál Graziani) britský Egypt. Britové (velitel generál Wavell) byli početně mnohem slabší, přesto však útok odrazili, vpadli do Libye a rozprášili italskou armádu.

Hitler proto byl nucen pomoci Mussolinimu. V únoru 1941 poslal do Afriky německé jednotky – Afrikakorps. Jejich velitelem byl generál Erwin Rommel, přezdívaný „Liška pouště“. Poté se bojovalo se střídavým úspěchem. Rommelovi se nejdříve podařilo dobýt zpět celou východní Libyi (Kyrenaiku) s výjimkou města Tobruk (to bylo Němci obleženo). V listopadu 1941 vytlačil britský protiútok Němce zpět, ale v květnu 1942 zaútočil znovu Rommel, dobyl opět celou východní Libyi (tentokrát včetně Tobruku) a v červnu 1942 pronikly jeho jednotky až k El Alameinu v Egyptě.

Válka v poušti se v mnohém podobala válce na moři – jednotlivá města byla vzdálena stovky kilometrů od sebe a připomínala ostrovy v Pacifiku: vždy po dobytí dalšího města se fronta posunula o stovky kilometrů.

Řecko a Jugoslávie

V říjnu 1940 (čili měsíc po útoku na Egypt) napadl Mussolini i Řecko (z italské Albánie). Italové jako obvykle prokázali naprostou neschopnost, jejich útok byl Řeky odražen a Řekové dokonce zatlačili italská vojska zpět do Albánie (v prosinci 1940). Proto musel Hitler pomoci Mussolinimu i zde. Mezitím se však zkomplikovala i situace v Jugoslávii. Původně Hitler donutil Jugoslávii ke spojenectví, ale v březnu 1941 proběhl v Jugoslávii státní převrat a nová vláda byla protiněmecká. Proto nakonec německá operace Marita zahrnula nejen Řecko, ale i Jugoslávii.

duben 1941 (6.4.) – Německo napadlo Jugoslávii a Řecko.

Řecko

Pevninské Řecko Němci obsadili za 15 dní. Kréta byla dobyta až v květnu 1941 brilantní německou výsadkovou operací (generál Kurt Student – operace Merkur). Němcům se podařilo vytlačit z Kréty britské expediční jednotky a potopili několik britských válečných lodí.

Jugoslávie

Jugoslávská armáda kapitulovala už po 11 dnech! Obsazení Řecka i Jugoslávie tak bylo posledním německým Blitzkriegem. Jugoslávie byla rozdělena mezi Německo a jeho spojence, ale díky silnému odboji neměli Němci celou Jugoslávii nikdy pod kontrolou.

Rozdělení Jugoslávie

Chorvatsko vyhlásilo nezávislost. V Chorvatsku vládli fašisté (ustašovci – Ante Pavelič) a Chorvatsko bylo (podobně jako Slovensko) věrným spojencem Německa. Chorvaté za války zabrali i Bosnu a Hercegovinu. Ustašovci nechvalně prosluli zejména vražděním židů a Srbů, přičemž k Srbům se chovali hůře než Němci.

Ustašovci existovali už před 2SV. Původně to byla teroristická organizace. V roce 1934 dokonce ustašovci zavraždili jugoslávského krále a francouzského ministra zahraničí (oba najednou při atentátu v Marseille)!

Makedonie – byla obsazena Bulharskem. Bulharsko bylo německým spojencem, Němci zaútočili na Jugoslávii mj. z Bulharska.

Vojvodina (sever Srbska) – obsazena Maďarskem (německý spojenec).

Černá Hora, Kosovo, část Slovinska a Dalmácie – obsazeno Itálií.

Slovinsko (většina) – připojeno přímo k Německu.

Srbsko (většina – bez Vojvodiny a Kosova) – okupováno Německem.

Odboj v Jugoslávii

1. Komunisté – vůdce Josip Broz-Tito. Tito byl Chorvat, ale komunisté byli „jugoslávsky“ orientovaní. Bojovali proti Němcům, ustašovcům i četnikům (srbský nacionalistický odboj – viz níže). V roce 1943 měl Tito k dispozici 300000 partyzánů! Tita nakonec začali podporovat Britové. Tito a jeho partyzáni nakonec osvobodili většinu Jugoslávie!
2.  Četnici – vůdce Draža (Dragoljub) Mihajlovič. Srbský nacionalistický odboj. Bojovali proti Němcům, Italům, ustašovcům, ale později i proti Titovým komunistům – de facto probíhala v Jugoslávii mezi komunisty a četniky občanská válka, ve které dokonce občas bojovali četnici s Němci proti komunistům! Britové četnikům odmítli pomoci.

Tito byl vojensky silnější a vázal více německých sil, navíc se četnici spoluprací s Němci zdiskreditovali, Britové proto raději podpořili Tita.

Hlavní tažení proti Řecku a Jugoslávii bylo krátké, přesto však kvůli němu musel být odložen plánovaný útok na SSSR zhruba o jeden měsíc. Jugoslávie navíc celou válku vázala nezanedbatelnou část německých vojsk (boje s partyzány).

březen 1941 – v USA byl schválen zákon o půjčce a pronájmu (Lend and Lease Act). Ten umožnil Britům (a později Sovětům) získat od Američanů okamžitě zbraně na úvěr, přitom za zbraně se platilo až po válce. Britové rovněž částečně platili Američanům pronájmem svých vojenských základen. Zákon prosadil prezident Roosevelt. V této fázi USA ještě nebojují (vojensky jsou neutrální), ale jejich sympatie jsou jednoznačně na straně Britů – dodávají Britům pomocí konvojů válečný materiál.

Datum poslední aktualizace: 14.1.2019