Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zita Bourbonsko-Parmská (Zdeněk Hübner)

20. 4. 2012

Zita Bourbonsko-Parmská

(*9.5.1892)

   Přesně půlstoletí po Karlově smrti se u jeho hrobu na Madeiře objevila nepřehlédnutelná „velká dáma v černém“. Narodila se krátce po postavení Eiffelovy věže a zemřela těsně před pádem železné opony. Svou podmanivou osobností si získala každého, kdo se s ní setkal. Její věrnost šla až za hrob, smuteční šaty neodložila ani 67 let po smrti manžela. Rakousko, za které ve 2.válce bojovala, jí zakázalo vstup na pohřeb vlastní dcery. Přesto umírala jako nezlomená a šťastná. Mimořádnou osobností byla naše poslední královna. Císařovna Zita.

 

Narodila se v Toskánsku. Pocházela z rodu, který od 16.století vládl v italské Parmě, ale stal se obětí procesu sjednocování Itálie a musel vlast v roce 1859 opustit a odejít do exilu.

 

Její otec, vévoda Robert (otcem byl 24násobným, ve dvou manželstvích) měl za mateřský jazyk francouzštinu. Mateřštinou její matky Marie Antonie byla němčina (po matce Adelaidě), rozuměla však rovněž portugalštině svého otce, krále Miguela I.

 

„V každém případě byl náš rodokmen mezinárodní... Tak můj otec byl Francouz, nicméně mezi jeho předky se nacházeli také Italové a Rakušané, a můj dědeček z matčiny strany byl portugalským králem, avšak jeho matka byla Španělka a jeho žena Němka... Svět byl plný bratranců a sestřenic prvního a druhého stupně...“

 

„My děvčata jsme se samozřejmě považovala za princezny královského domu francouzského, zároveň však od samého počátku výchova nás děvčat i chlapců probíhala tak, že se snad jednoho dne staneme příslušníky jiného národa, např. Rakušankami, Bulharkami, Rumunkami... a tak jak bude potřeba.“

 

„Přesně vím, jak jsem se (=7letá) ve Schwarzau seznámila s mladým arcivévodou Karlem jako s jedním z mnoha příbuzných a známých, kteří k nám přijížděli na návštěvu. Byl o čtyři roky starší než já, což v tomto věku znamená obrovský rozdíl...“

 

Vzdělání dostala v jednom hornobavorském klášteře saleziánek v Zängbergu s výchovou v přísně katolickém duchu (1903-1909), což zásadním způsobem ovlivnilo její vnímání světa. Odtud odešla na krátký čas ještě do kláštera sv.Cecílie na britském ostrově Wight. Zdejším pobytem podlomené zdraví měl spravit delší pobyt ve Františkových Lázních, kde došlo k setkání s arcivévodou Karlem: „Velmi jsme se spřátelili, a byli jsme šťastni, že se můžeme setkávat.“

 

Svatební cesta dovolila Zitě seznámit se s rozmanitostí habsburských držav a pronést po boku svého manžela proslovy v sedmnácti jazycích. Mimochodem, jedním z darů byl i podle ní pojmenovaný asteroid, objevený krátce před sňatkem vídeňským astronomem.

 

„Poprvé jsem slyšela jeho (=Karlův) názor na monarchii v dubnu 1911... a trůn byl ještě velmi daleko. ,Dualismus není spravedlivý,' řekl tehdy Karel, ,a nejde dost do hloubky. Jediné řešení je federace, stejné možnosti všem národům...“

 

Charakteristický detail: V Nádvorné (během přesunu s Karlem do Haliče, březen 1912) vyšlo najevo, že syn hospodské slouží v Haliči u pěšího pluku. Zrovna dnes mu prý chtěla poslat pět korun, řekla a podívala se prosebně na arcivévodu – byl pan tak laskav a peníze mu předal? „Velmi rád,“ odpověděl pobaveně, „pokud mi budete důvěřovat“. Rozradostněná hospodská přispěchala po chvíli i s rancem vypraného prádla a ptala se, zda by pán nebyl tak laskav a nevzal je s sebou také. To už bylo příliš i na dobrosrdečného Karla, ale rychle zasáhla arcivévodkyně: „To vezmu já, pán nenosí balíčky rád.“

 

„S vévodkyní z Hohenbergu (=Žofií Chotkovou, manželkou následníka trůnu) jsem si rozuměla velmi dobře. Náš vztah se podobal, v jistých hranicích, vztahu arcivévody Karla k jeho strýci Františkovi Ferdinandovi... Rozhovory při našich vzájemných návštěvách se dotýkaly budoucího vývoje říše, jejích reforem a vývoje armády.“

 

„Byli jsme (=po sarajevském atentátu) hluboce otřeseni. Dosud jsme se cítili tak bezpeční, tak v ústraní. Vždycky jsme se domnívali, že trůn a s ním spojené povinnosti náleží daleké budoucnosti. Najednou bylo po bezpečí, náhle jsme byli na řadě. Připadali jsme si jako omámení. Tak strašlivá odpovědnost v okamžiku, kdy se otřásaly základy říše...“

 

„Na jednu stranu bylo zapotřebí učinit vše pro to, aby byl zachován mír... Na druhou stranu – a na to se po tolika letech snadno zapomíná – se velmoc jako Rakousko-Uhersko nemohla nechat jen tak beze všeho připravit o následníka trůnu (a o jeho osobou ztělesněný budoucí vývoj!), ještě k tomu vražedným atentátem, který byl zcela zjevně řízen a ovlivněn vládou sousední země (=atentát byl ovšem organizován odpůrci srbského premiéra v armádě). Za takových okolností se nemůže žádná vláda na světě tvářit, jako by se nic nestalo...“

 

„Přišla jsem (=císaři) popřát k velkému vítězství v Haliči. Starý císař se na mne vlídně usmál a řekl: ,Ano, tak to začíná. A pak to bude horší a horší a válka dopadne velice špatně.'

  Odpověděla jsem: ,Ale Výsosti, to přece není možné! Vždyť bojujeme za spravedlivou věc!'

  Usmál se a odpověděl svým obvyklým shovívavým tónem: ,Jsi ještě velmi mladá, proto můžeš věřit ve vítězství spravedlivé věci, ale tentokrát je to konec...“

 

„Její tmavé oči jiskřily inteligencí a žárem jejích citů. Neexistuje jediný portrét královny, který by vystihoval měkkost rysů jejího obličeje, jejich královskou pýchu, šťastný pohled...“  (účastník budapešťské korunovace, 1916)

 

„Penfield (=americký velvyslanec ve Vídni) byl jeden z našich nejlepších osobních přátel. Jak často jsme jej a jeho ženu pozvali na čaj! Učinil pro nás všechno, co mohl a co měl dovoleno, až na samu hranici... Penfield miloval Rakousko a my jsme činili všechno možné, abychom jeho sympatie posílili... Jednalo se o to, aby se Rakousko-Uhersko nedostalo do konfliktu se Spojenými státy – vždy jsme byli přesvědčeni, že takovýto osudový obrat by náš osud konečně zpečetil...“

 

„Císař Vilém chce, než válka skončí, všechny nepřátele knokautovat a teprve pak uzavřít mír. To je pěkné, ale kdo nám zaručí, že to tak bude? Já jsem naproti tomu přesvědčena, že je zapotřebí získat nepřátele pro vyjednávání, které nás přivede k míru. Ze všech sil podporuji císaři, neboť nesmí být ztracena jediná minuta: v sázce je existence monarchie...“ (před zahájením neomezené ponorkové války, leden 1917)

 

Její matka Marie Antonie zřídila na svém zámku ve Schwarzau z vlastních prostředků nemocnici pro raněné rakouské vojáky. Jako příslušnice panujícího rodu měla v Rakousku exteritoriální statut a mohla i za války volně překračovat hranice.

  Sama Zita navštěvovala lazarety, nemocnice a sirotčince, přebírala záštitu nad dobročinnými akcemi, zorganizovala dobročinnou sbírku ve prospěch trpících dětí. Pozornost vídeňské veřejnosti vzbudilo i opatření, aby pro účely rozvozu topiva byli využiti i koně z císařských stájí.

 

„Povinnosti císařovny...jsou za války jiné než v míru... Dávala jsem přednost návštěvám lazaretů, mnohdy i neohlášeným, abych se přesvědčila o skutečných poměrech. Moje tchyně i její matka ošetřovaly nemocné a mohly mi v tomto směru poskytnout cenné rady. Věnovala jsem se i válečným vdovám a sirotkům a nechávala jsem se stále informovat.“

 

„Pamatuji se na návštěvu fronty v Krasu, bezprostředně po bitvě. Mrtví a krysy, krysy a mrtví všude – a strašlivý, nepopsatelný zápach... Kam jsem se podívala, znetvořená těla padlých vojáků... Naši vojáci museli zaplynovat krajinu, aby krysí pohromu aspoň trochu zvládli... Nikdy se těchto obrazů nezbavím...“

 

 „Já už vím, vy jste odpůrkyně ponorkové války; vy jste vůbec proti válce!“ (admirál Holtzendorff k Zitě na recepci pro německé hosty ve Vídni)

„Jsem proti válce, tak jako každá žena, která raději vidí lidi šťastné než v takovém neštěstí, neboť lidé tolik trpí.“

„Co to znamená trpět? Já sám, pokud se týče mé osoby, nejraději a nejsnáze pracuji, když mám prázdný žaludek. A když musím učinit větší rozhodnutí, tak je pro mě nejlepší, když předtím nejím a jenom víc utáhnu opasek.“

„Nemám ráda, když někdo mluví o hladu a utahování opasku u plného stolu.“

 

Z podobného dialogu na setkání s německou císařovnou v Bad Homburgu:

„Kdyby Francouzi věděli, kdo tu je, určitě by byli schopni ihned bombardovat.“ (Augusta Viktorie)

„Ne, tomu nevěřím... Je samozřejmě možné, že někteří lidé by takovou věc udělali... snad mladí letci toužící po vyznamenání.“

„No právě!“

„Jako to udělali němečtí piloti. Bombardovali vilu belgického krále a mohli usmrtit i jeho choť.“

 

„Císař Vilém chce všechny nepřátele porazit a jako vítěz s nimi uzavřít mír! Ale kdo nám zaručí, že se mu to podaří? Domnívám se, že se musíme krok za krokem pokoušet o zahájení jednání s našimi soupeři a spokojit se s možností mírového porozumění...“  (leden 1917)

 

„Vyslovil se (=Karel) proti plánu, aby byl Lenin propašován v zaplombovaném vagonu do Ruska. Snažil se přesvědčit německou vládu třemi argumenty: Za prvé zdůraznil, že je to počínání velmi nezodpovědné vůči ruskému lidu. Za druhé, že čím větší chaos v Rusku zavládne, tím obtížnější bude najít tam někoho, s kým by bylo možné jednat o uzavření míru. A za třetí, že pokud se komunismus v Rusku skutečně zahnízdí, nezastaví se na hranicích s Rakousko-Uherskem a Německem...“

 

„Když v únoru 1917 navštívil (=německý císař) Vídeň, svěřil se mu císař Karel, že získal příležitost k navázání kontaktu s Dohodou, aby hledal možné ukončení války. Císař Vilém to akceptoval a řekl: ,Dobrá, pokračuj dále, souhlasím.“

 

„Nenech se zdržovat úvahami, které by snad byly chvályhodné v normálním životě. Mysli na všechny ty nešťastné, kteří žijí v pekle zákopů a denně umírají po stovkách, a přijeď!“  (v listu bratru Sixtovi do Francie ve snaze dosáhnout mírová jednání, březen 1917)

 

„Císař Karel byl stále toho mínění, že vzhledem k situaci na frontách, pokud nenastane stav nejvyšší nouze, jednoduše nemůže riskovat nějakou otevřenou roztržku s Němci. Rakouské jednotky byly na většině úseků fronty tak promíchány s německými divizemi, že bylo skoro nemožné je stáhnout. Muselo se počítat s tím, že by Němci kladli odpor... Císař věděl od našich zpravodajských služeb, že Němci již měli detailně rozpracované plány na obsazení Rakouska... Za těchto okolností mohl vyvolat otevřenou roztržku se svým dosavadním spojencem jen tehdy, kdyby obdržel od Dohody garance, že monarchii v pravý čas poskytne nezbytnou podporu. Avšak císař Karel takové ujištění nikdy neobdržel.“

 

Po vyzrazení Karlových pokusů o mírová jednání s Francií byla proti němu (a zejména proti císařovně) v Německu rozpoutána štvavá kampaň. Byl připomínán Zitin italský původ, šířily se fámy o jejím přímém spojení s nepřítelem, množila se tvrzení, že slabý Karel jí ve všem podléhá atd.

 

„Císařovna pochází z jednoho italského knížecího domu. Vidí v Itálii svou druhou vlast. Nijak se netají tím, že ráda pobývala v této krásné zemi, že již léta postrádá italský sluneční svit... Urozeným ženám vlašského původu je vlašství sympatické, příjemné, němectví je jim cizí a těžko srozumitelné...“  (ze zprávy německého velvyslance ve Vídni hraběte Wedela)

 

„Celé město bylo kvůli nám pokryto růžemi... Přijetí v Konstantinopoli (=květen 1918) bylo jednoduše nepopsatelné. Po pozdravu na nádraží jsme jeli za zářivého počasí a v plném lesku jižního slunce ulicemi hlavního města...a tak se stala jízda slavnostně vyzdobenými a statisíci lidmi lemovanými ulicemi Konstantinopole skutečným triumfem...“

 

„Že jsem císaře všude následovala, se mohlo snad zdát pozoruhodné... Doprovázela jsem jej však tak často, jak jen jsem mohla, neboť každá Rakušanka by jistě doprovázela svého manžela, když se nacházel v nebezpečí nebo když mu mohla pomoci v těžké situaci. Moje cesty kdekoli v monarchii vedla právě tato myšlenka.“  (=o sérii cest v létě 1918)

 

„Je to jedna z nejkrásnějších vzpomínek, jeden z nejúchvatnějších okamžiků, který ve svých vzpomínkách na zašlou monarchii uchovávám ve své paměti. Přijetí (=o dožínkách v Prešpurku, tehdejší Bratislavě, červenec 1918) překonalo všechny představy... Už jsme dávno věděli, že naše situace je zoufalá a přece – vrátili jsme se z Uher dokonce uklidněni, ne, nikoliv uklidněni, ale přece šťastni, protože jsme věděli, že lidé na nás myslí, a protože ještě existovala tak věrná města...

  Vzpomínám si, že mne císař varoval, abych si nedělala iluze. Věděl, že obyčejní lidé tak mávají a jásají, aby zapomněli na trápení všedního dne, věděl, že monarchie bez míru a bez vnitřního porozumění jednoduše už nemůže dál trvat.“

 

„Během jara a léta 1918 se německé nejvyšší velení chlubilo, že ofenzíva na Západě přinese vítězství. Karel se na to díval se skepsí. Dostával zprávy od svých spojovacích důstojníků na frontě, které zněly v jiném smyslu; vždycky mi předem říkal: dojde-li k německému zhroucení, bude to velmi náhlé.“

 

„Císař myslel na zcela nové formy soužití, na možnosti, které se o desetiletí později uskutečnily např. v rámci britského Commonwealthu... Co při tom císaři tanulo na mysli jako definitivní cíl, se nevztahovalo nikterak výlučně jen k jeho monarchii, nýbrž obsahovalo v sobě výslovně spojenou Evropu...“  (=o federalizačních snahách v samém závěru války)

 

„Naše děti jsme zanechali v Gödöllö. Bylo to skutečně hrozné, ale udělali jsme to schválně. Byla to jediná cesta, jak uherskému lidu ukázat, že jeho král a královna nemají v úmyslu jednoduše z Uher uprchnout.“  (o poslední oficiální návštěvě Uher, skončila 26.10.1918)

 

„Vzpomínám si na jeho dojetí, na slzy v jeho očích, na jeho slova, kterými sliboval, že pomůže nastolit vládu svého císaře a krále jak v Budapešti, tak ve Vídni...“  (o admirálu Horthym a jeho návštěvě v Schönbrunnu na začátku listopadu 1918)

 

„Uprostřed nekonečných debat o příměří zazvonil (=2.l1.1918) telefon...už nevím zda volal vídeňský policejní prezident nebo ministr vnitra...každopádně ten člověk oznámil, že Schönbrunnu hrozí velké nebezpečí a že on nemůže zaručit naši bezpečnost... Telefonující rozhodně trval na tom, že císař musí se všemi členy rodiny zámek opustit a uchýlit se někam do bezpečí. Ale kam?...“

 

„Ministři pronásledovali císaře z pokoje do pokoje a žádali jeho podpis. Nejdříve dva dny slibovali, že mu předloží kompromisní formulaci, nyní se v Schönbrunnu objevili deset minut po jedenácté a v poledne, tedy za padesát minut, chtěli prohlášení proklamovat ve vídeňském parlamentu. Císař takovou nedůstojnou formu odmítl: ,Když mne ten dokument nenecháte ani přečíst, jak můžete očekávat, že jej podepíšu?´, vykřikl rozhořčeně.“

 

„Nikdy! To je vyloučené, abys to podepsal! To je přece abdikace. Panovník nesmí nikdy abdikovat! Může být sesazen, může být prohlášen za zbavena svých práv. Dobrá. To je násilí, které ho nezavazuje... Může se o svá práva znovu přihlásit s ohledem na dobu a okolnosti – ale vzdát se jich – nikdy, nikdy, nikdy. Raději  padnu s tebou zde, pak přijde Otto. A i kdybychom padli všichni, pak je ještě dost Habsburků.“  (během jednání o abdikaci)

 

„Císař a já jsme šli s našimi dětmi do zámecké kaple, kde jsme se krátce pomodlili, aby nám bylo dopřáno se jednoho dne vrátit. Potom jsme odešli do tak zvaného Obřadního sálu, kde se všichni, kteří ještě zůstali, shromáždili. Rozloučili jsme se a každému zvlášť poděkovali. A pak jsme šli dolů po schodech, kde na nás čekala auta. V postranních arkádách stáli ve dvojitých řadách naši vojenští akademici... jeden z nejhezčích příkladů věrnosti v mém životě.“

 

„Vánoce 1918 byly vskutku smutné. O to více, že císař, který beztak trpěl opakovanými srdečními záchvaty a vůbec všeobecným vyčerpáním, onemocněl deset dní před Vánocemi těžkou formou španělské chřipky. Zároveň se nakazily všechny děti... Personálu jsme dali, pokud se pamatuji, co se dalo: čokoládu, pečivo a podobné věci, které jsme uspořili a nyní nám posloužily jako dárky...“ (o pobytu v Eckartsau na Moravském poli)

 

„Trpěli jsme nedostatkem všeho. Mýdlem například. Děti musely nosit tmavé oblečení, protože nebylo třeba je tak často prát. Elektrické světlo vypadávalo častěji než svítilo, a chyběly mnohé samozřejmé věci, jako třeba zápalky.“ 

 

„Můj první dojem byl – mimořádně silný charakter, mírněný jejím velkým půvabem... Díky své středně vysoké, štíhlé postavě vypadala mladší, než skutečně byla, totiž 26 let. V obličeji měla vepsánu odhodlanost, inteligenci v živých očích, intelekt ve vysokém čele, zčásti přikrytém černými vlasy... Jakmile jsem vkročil do místnosti, okamžitě jsem si uvědomil, že patří spolu s královnou belgickou a královnou rumunskou ke třem vskutku pozoruhodným ženám této války. Mimoděk jsem si kladl otázku: co by se bylo stalo, kdyby to byla ona, která by v minulých dvou letech sama seděla na dvojitém trůně?

  Také jsem nikdy od ní neslyšel, i když jistě pociťovala svoji situaci bolestněji než její muž, sebemenší slovíčko stížnosti. Nemůžeme si představit pár lidí, kteří by se měli více rádi a byli si více věrni. Nechť lži rakouského a německého bulvárního tisku padnou zpět na jejich hlavy.“ (plukovník Strutt, vyslaný anglickým králem na ochranu císařské rodiny)

 

„Jenom Angličan mohl dokázat to, co jste pro nás vykonal vy.“  (Struttovi)

 

Když nová vláda položila císaři nůž na krk (požadavek abdikace nebo emigrace), nemohl se rozhodnout. Situace se přiostřovala a britský přidělenec-plukovník Strutt přemluvil k odjezdu do Švýcarska Zitu, v níž právem viděl skutečnou hlavu rodiny. Vybranými slovy jí zdůraznil, že mrtvý Habsburk je k ničemu, kdežto živý může být ještě užitečný, protože není všem dnům konec. Zitě nezbylo než souhlasit.

 

„Moje rodina byla vyhnána z Francie, Itálie a Portugalska. Svatbou jsem se stala Rakušankou a teď jsem vyhnána také z Rakouska. Řekněte mi, plukovníku Strutte, ke které zemi náležím nyní?“  (na hranici při vyhoštění z Rakouska, 24.březen 1919)

 

„Vytvořili si (=státy Dohody) jako souseda mocné, pomstychtivé, sjednocené Prusko-Německo a zároveň rozbili Rakousko, které by je mohlo podporovat. Nyní hrozilo, že se Německé Rakousko spojí s Německem, a Maďarsko, které bylo jinak obklopeno samými nepřáteli, se k nim také přimkne...“

 

„Tajné kontakty s Paříží v otázce restauračního pokusu začaly v létě 1920... Co se termínu podniku týká, nenaléhal císař Karel na Francouze příliš, byl to spíše pan Briand a jeho spolupracovníci, kteří jej vyzývali, aby jednal s co největším spěchem. V závěrečné fázi příprav řekl jednou Briand... : ,Ať se ihned vrátí a my jej neprodleně uznáme.´Pokus o restauraci v roce 1921 tedy nebyl žádným ,nepřipraveným dobrodružstvím´, podniknutým nazdařbůh.

  Bylo to stále stejné: ,Když se pokus zdaří a Karel se ujme vlády, oficiálně jej podpoříme a přimějeme sousedy Maďarska, aby zachovali klid. Jestliže se však pokus nezdaří, nemůžeme nic dělat.“

 

„Poprvé jsem viděl slzy v jejích očích.“  (Karlův tajemník Werkmann o setkání Zity a Karla po neúspěšném pokusu o restauraci monarchie v Maďarsku, 6.4.1921)

 

„Nepokoušejte se mě od toho odradit. Jsem pevně rozhodnuta. Dětem se ve Švýcarsku nic nestane... Císař se ale vydává do nebezpečí. Povinnost manželky je vyšší než povinnost matky. Musím s ním toto nebezpečí sdílet. Nesnažte se mi je vylíčit. Jen by mě to utvrdilo v mém rozhodnutí...“  (před odletem – s osmým dítětem pod srdcem - za druhým pokusem o dosazení Karla na uherský trůn, říjen 1921)

 

„Když chci vydržet, tak vydržím! ... Jsem uherská královna. Maďaři jsou rytířský národ. Bude-li se říšský správce (=Horthy) zdráhat chránit krále, jistě ochrání královnu. Ale je povinností přijet, je-li v zemi král.“

 

  „Jela jsem také, protože jsem si myslela, že lidé tak uvidí, že nejde o žádné ,podmaňovací úmysly', když se král a královna vracejí domů.“

 

„Karel i já jsme brzy k našemu největšímu politování (=20.10.1921) zjistili, že let byl nepříjemný právě tak, jak jsme se obávali. Oba jsme trpěli silnou závratí... Proti Mödlingu jsme viděli vlevo před námi ležet naši krásnou Vídeň a milý Schönbrunn... Byl to let, který nabízel jeden z nejkrásnějších pohledů na krajinu pod námi, ale tatínek (=psáno dětem) i já jsme trpěli takovou závratí, že jsme se z těch krás netěšili. Doufám, že už v životě nebudu muset letět...“

 

„Ten pocit se nedá popsat, štěstí, že jsme opět na domovské půdě – já jsem po dvou letech a sedmi měsících poprvé zase doma. Slunce již bylo nízko nad obzorem ohromné, ploché roviny. Mohli jsme opět volně dýchat... z celého srdce jsme poděkovali Bohu.“

 

„Chtěli jsme se jít projít do zahrady, ale nesměli jsme nikoho vzít s sebou, dokonce ani sloužícího, zato jsme dostali detektiva, prý kvůli ,osobní bezpečnosti'. Tak jsme dnes nešli. Také nesmíme do vesnice kvůli ,osobní bezpečnosti', ale jinak jsme zcela volní; nesmíme nikoho vidět, nikam jít, ale jsme zcela svobodni.“  (z deníku po nezdaru akce v době internace, Tihány u Balatonu)

 

„Šli jsme špalírem vojáků až k lodi. Jeden zcela mladý důstojník ve špalíru, který stál v přísném pozoru – ostatně jako všichni - , zamumlal, když jsme jej míjeli: ,Au revoir.' Byl to hořký pocit, že jsme museli jít tímto špalírem vlastních lidí jako zajatci Dohody – když nás předtím zajali a vydali Maďaři. Tento poslední pozdrav byl jak sluneční paprsek. Potom jsme ještě sešli po železných schodech a s těžkým srdcem vstoupili na malý můstek a vkročili na monitor Glowworm. ,Go around there,' uslyšeli jsme hned – byli jsme již v cizině.“

 

„Od 1. až do 19. listopadu, tedy téměř celé tři týdny, nás vlekli střední a východní Evropou až k asijskému pobřeží, pak podél evropské pevniny... aby nás konečně dopravili na Madeiru, jež geograficky náleží k Africe. Během celé této doby nám bylo zakázáno, abychom dali znamení, že žijeme – podle Foreign Office jsme nesměli poslat pohlednice dětem... Byli tak krutí, že nás vlekli všemi kouty a vodami, aniž by nám prozradili, kam míříme a zdali kdy uvidíme děti.“

 

„Zaplať Pán Bůh, dnes to skončilo. Přistáli jsme ve Funchalu...“  (z deníku, 19.11.1921)

 

„Při zajišťování výchovy svých dětí jsem neměla svobodnou volbu. V posledních týdnech života se mnou císař, který tušil svoji předčasnou smrt, často hovořil o Ottově vzdělání. Co mi řekl, je pro mne svatým odkazem.“

 

„Otec tě volá, abys byl svědkem, že se jako křesťan vrací ke Stvořiteli.“  (synu Ottovi)

 

„Když jsem jej viděl v poslední den jeho života – v hodině pravdy, jak říkají Španělé -, věděl jsem, že jeho život byl úspěšný. Tváří v tvář smrti si nikdo nemůže dovolit přepych sebeklamu...“  (Otto)

 

„Jak to, že je tatínek teď tak krásný? Ještě nikdy jsem ho neviděl tak hezkého.“  (Robert)

 

„Před kostelem se (=v den pohřbu) tísnil dav lidí. Císařovna tu byla se třemi nejstaršími dětmi... Je to skutečně obdivuhodná žena. Ani na okamžik nad sebou neztratila kontrolu, stejně jako děti. Neviděla jsem ani jedno z nich plakat. Císařovna byla jen velmi bledá a smutná... Všichni jí byli okouzleni.“  (ze svědectví jedné Rakušanky)

 

„Málokdy nějakého panovníka tak špatně chápali, jak tomu bylo u tohoto krále... Málokdo tuší, jak těžkou ztrátou je tato smrt – a my, kteří to víme, musíme přijmout nevyzpytatelné úradky Boží. Císař nyní prožívá zaslouženou věčnou blaženost, po tom všem bolu a utrpení. Mně zůstává největší bolest a nejtěžší kříž.“

 

Karlova smrt (1.dubna 1922) znamenala konec madeirského exilu. Španělský král Alfons XIII. (dědeček současného krále Juana Carlose I.) pozval Zitu s jejími dětmi navzdory anglickému protestu (pohrozil, že její rodinu přiveze třeba násilím) do Španělska, kam s dětmi odplula již v květnu 1922. Usadili se v baskickém městečku Lequeitio na břehu Biskajského zálivu.

 

Ačkoli stále ve finanční nouzi, nabídku španělského krále vychovat její syny na madridském dvoře jako španělské prince odmítla. Soudila, že by pak byli příliš španělští a málo rakouští, což se neslučovalo s jejich životním posláním. Raději skromnost, než bohaté odcizení.

 

„Místní rybáři (=v baskickém Lequeitiu, kam se uchýlili) byli největšími přáteli mých dětí, které se s nimi často domlouvali baskicky. Obyčejně, když se vraceli domů ze svých velkých rybářských výprav, zásobovali naši kuchyni všelijakými krásnými rybami, ke kterým přidali srdečný pozdrav a přání, aby nám chutnalo.“

 

„Fotografie z roku 1923. Osm dětí Karla a Zity: Otto, Adelheid, Robert, Felix, Karel Ludvík, Rudolf, Charlotta, Alžběta-Charlotta. Uprostřed Zita. Rozhodně ne zoufalá vdova mezi svými sirotky, ale hezká, energická a především odhodlaná žena... Vždy měla pevnější nervy, víru a větší odhodlání než Karel. Ačkoli se do habsburského rodu jen přivdala, věřila v jeho historické, ba přímo metafyzické poslání fanatičtěji než mnozí Habsburci...

  Nutno říci, že jako vychovatelka měla úspěch... Všech osm dětí úspěšně vystudovalo a s jejich jmény se nepojí skandální historky tak obvyklé u předválečných arcivévodů a dodnes časté u potomků společenské smetánky v kapitalistických zemích.“  (J.Galandauer, 1982)

 

Pro následníka trůnu, kterého v Ottovi stále viděla, dala vypracovat speciální výchovný a studijní program. Zvláštní důraz byl kladen na dějiny Rakouska-Uherska, na jeho ústavní dějiny a ovšem na jazyky. Kromě francouzštiny, angličtiny, latiny a řečtiny se učil jazykům „svých národů“ – maďarsky, česky a srbochorvatsky. V rodině se ostatně každý den mluvilo jiným jazykem – v pondělí německy, v úterý maďarsky, ve středu francouzsky atd.

 

Ještě po roce 1989, během svých návštěv českých zemí, prokázal Otto, že čeština pro něj není cizím jazykem. Rozuměl většině z toho, co jeho hostitelé říkali česky, a reagoval na to, byť už jen německy. V Praze přednášel na filosofické fakultě Karlovy univerzity (17.březen 1990, v Čechách byl v 78 letech poprvé) a byl mj. přijat pražskou židovskou obcí s poděkováním za své celoživotní postoje.

 

„Snaha o spojení s Německem je silnější než kdy jindy... Kdyby existoval anšlus na zkoušku, pak bych poprosil milostivého Boha, aby hloupé Rakušany připojil k Německu co nejdříve. Otrocká láska k Německu by je rychle přešla. Obávám se, že k anšlusu dojde a Rakousko bude velmi nešťastné...“  (bývalý tajemník císaře Karla Werkmann v listu Zitě, 1928)

 

S pomocí přátel nechala u příležitosti šestého výročí Karlovy smrti, 1.dubna 1928, ve vídeňském kostele sv.Michala vysvětit pamětní desku s císařovým jménem a nápisem „Hledal mír a našel jej v Bohu“. Byla to od konce války první veřejná zmínka o něm, jiná než hanlivá.

 

V roce 1930, když Otto dosáhl plnoletosti, oznámila Zita konec svého poručnictví ve smyslu habsburského domácího zákona a jeho převzetí všech práv a povinností hlavy arcidomu.

Později, během jeho univerzitního studia v belgické Lovani (promoce 1937), se rodina přestěhovala do zámku Ham na půl cesty mezi Bruselem a Lovaní.

 

„Přijměte mou nejhlubší soustrast v bolesti, která postihla Vás a Vaše děti. Prosím Boha, aby Vám dal sílu a podporu a na věčnosti odměnil hrdinského obránce rakouské nezávislosti.“  (z kondolence vdově po zavražděném kancléři Dollfussovi, 1934)

 

„Habsburská rodina...se již před staletími odcizila německé krvi a německému charakteru, takže nelze Habsursko-Lotrinské považovat za německý rod... (z knihy „Již nikdy Habsburkové“ Ludendorffova nakladatelství)

 

„Jaký byl poměr Otty k nacistům a Hitlerovi? Jistě se v mnohém shodovali. Společně nenáviděli versailleský systém, chtěli měnit mapu střední Evropy a byli zásadně proti demokracii, marxismu a dělnickému hnutí... V lednu 1932 navštívil Otto Berlín a byl přijat prezidentem Hindenburgem... Syn německého císaře princ August Vilém ho přijal v Postupimi v uniformě SA...“  (M.Honzík, 1982)

 

„Když je Rakousko v nebezpečí, musí dědictví Domu habsburského s touto zemí stát a padat.“  (Otto v listu kancléři Schuschniggovi s nabídkou pomoci, polovina února 1938)

 

„V okamžiku, kdy se Rakušané připravovali, aby dokázali celému světu svobodným hlasováním svou vůli, vpochodovala německá vojska do Rakouska a vojenským násilím je anektovala. Jako potomek dynastie, která po 650 let zaručovala rakouskou velikost a blaho, a jako mluvčí pocitů miliónů Rakušanů...rozhořčeně protestuji proti neslýchané agresi z německé strany, jíž Rakousko padlo za oběť. Situace, která vznikla flagrantním porušením práva, nemůže nikdy dojít mého souhlasu nebo souhlasu rakouského lidu. Veškerou svou naději vkládáme v Boha a věřím, že nakonec právo zvítězí. Jménem potlačeného rakouského lidu apeluji na svědomí všech národů, pro které svoboda, mír a spravedlnost nejsou jen prázdná slova...“  (z Ottova provolání v zahraničním tisku, březen 1938)

 

„Ministerstvo spravedlnosti při říšském místodržitelství ve Vídni vydalo zatykač na Ottu von Habsburg pro zločin velezrady spáchaný 29.března 1938. Skutková podstata velezrady spočívá v tom, že vyzval zahraniční mocnosti k zásahu proti Německé říši a zemi Rakousko.“  (22.duben 1938)

 

V předvečer války dopomohl k útěku z Evropy 15 tisícům Židů a v době vpádu nacistů do Francie zorganizoval útěk rakouských emigrantů ze země.

Jako mluvčí rakouské opozice v emigraci se dvakrát setkal s prezidentem F.D.Rooseveltem, vedl rozhovory s členy jeho vlády, přednášel na univerzitách i v Kongresu (s dlouhotrvajícími ovacemi), psal do důležitých časopisů a byl zván do rozhlasu. Všude zdůrazňoval, že Rakousko není nepřátelskou, nýbrž protiprávně obsazenou a umlčenou zemí.

 

8.května 1940 se vrátil do Belgie a příštího dne se tam v zámku Ham konala oslava 48.narozenin jeho matky. Už během dne k nim dolehly zneklidňující zprávy o blížící se německé invazi a příštího dne, sotva se jim ve spěchu ve třech autech podařilo opustit místo, byl zámek bombardován.

 

Prozatímní útočiště nalezla rodina v jižní Francii, kde zůstali až do kapitulace Francie 10.června 1940. Pak pokračovali v útěku na jih přes Portugalsko a brzy zamířili do Spojených států (Zita s nejmladšími dětmi – vzhledem k předchozí výchově v belgických školách – do francouzsky mluvícího kanadského Quebecu).

 

„Císařovna, která pevně věří v demokracii na evropském kontinentě, je přesvědčena o vítězství svobody a křesťanství nad barbarskou totalitou. Její představy o evropské budoucnosti se ztotožňují s těmi, které vyjádřil arcivévoda Otto. Císařovna věří v ústřední evropskou konfederaci států... Takový spolek států by se mohl stát baštou proti budoucí agresi pangermanismu i bolševismu.“  (ze Zitina komuniké po příjezdu do USA)

 

„Císařská Výsosti, Senát Vás vítá jako představitele rakouské vůle k životu“  (z Ottova přivítání vůdcem Demokratické strany senátorem Barcleyem)

 

V USA se Ottovi podařilo prosadit vyhlášení „Austrian Day“ (25.7.1942), čímž se USA veřejně přihlásily k myšlence obnovy nezávislého Rakouska. Začal dokonce organizovat rakouskou ozbrojenou jednotku, prapor, který se stal součástí americké armády.

V srpnu 1943 se na konferenci v Quebecu pokoušel přesvědčit Spojence (a osobně Churchilla), že plán na rozdělení Rakouska na sovětskou a západní zóny není to pravé ořechové.

 

„Matka nás vychovala tak, že tvoříme skutečný tým. To se osvědčilo v letech 1938 až 1945, kdy jsme se snažili dostat Rakousko znovu na mapu světa.“

 

„Denně žehnám New York Times za zprávy, ale jsou často tendenční... Uvidíš, že Beneš v poslední době opět přišel s návrhy na budoucí uspořádání. Že zase ventiloval svůj oblíbený projekt, okopírovaný přímo od Hitlera – výměnu menšin. Téhož dne Radio Vaticano výslovně prohlásilo, že se žádný režim nemůže nazývat křesťanským, dá-li si do programu výměnu obyvatelstva. To mě velmi potěšilo. Tato myšlenka je stejně pošetilá jako řešení spravedlivého a rovného rozdělení bohatství všem lidem na světě...“  (z listu Ottovi, 8.3.1943)

 

„Není současný postup Sovětů zvláštní? Mají stejnou taktiku jako jejich dvojče, nacisté. Nežádají samozřejmě nic jiného než své hranice... Nekončí však zároveň s hranicemi Ukrajiny a Běloruska? A hra na kočku a myš s Jugoslávií a Polskem: chytit, pustit, chytit, pustit, až lidé, unaveni věčným sem a tam, přestanou chápat, o co jde. Pak řeknou: prosím, skončeme už ten spor a – šup do pece!“  (tamtéž)

 

11.září 1943 se (kvůli Ottovu onemocnění) setkala s prezidentem Rooseveltem i Zita.

„Mnohé z toho, co cítil k Rakousku a co pro ně učinil, vzniklo – jsem o tom přesvědčen – díky dojmu, jímž na něj zapůsobila moje matka.“  (syn Felix)

 

Po válce v Rakousku znovu nabyla platnost předválečná ústava, podle níž byl Ottův příjezd do země vlastně „ilegální“. Pod hrozbou deportace a pod tlakem SSSR musel nevděčné Rakousko v lednu 1946 opustit; kancléřem se stal opět Karl Renner, tentýž, který v březnu 1938 nadšeně pozdravil okupaci své vlasti nacistickým Německem.

 

Po dobu války udržovala Zita dům v kanadském Quebeku, později se přestěhovala do Tuxeda v zázemí New Yorku. Z jejích dětí se Robert stal členem správní rady Pařížské banky pro Indočínu, Adelheid působila jako profesorka sociologie na Fordhamské jezuitské univerzitě v New Yorku (po válce nalezla v Paříži smysl života v pomoci uprchlíkům), Karel Ludvík členem ředitelství jedné belgické banky, Rudolf spravoval velkou kávovou plantáž v Belgickém Kongu a Felix se stal ředitelem několika bank a firem v Mexiku. Mladší sourozenci se věnovali sociální práci v Haarlemu a charitě.

 

„A všichni se také výhodně oženili. Ani jeden z nich si nevzal krásnou prodavačku květin, baletku nebo dceru úspěšného výrobce uzenin,“ stěžuje si komunistický historik a pro jistotu zdůrazňuje, že „na většině svateb nechyběly...delegace „vyhnanců“, tj. sudetoněmeckých landsmannschaftů“. (1982)

 

Když se po válce v americkém Senátu diskutovalo, zda je do Marshallova plánu vhodné zařadit i Rakousko, pozvala Zita manželky manželky dvaačtyřiceti senátorů na přednášku ve Washingtonu. Po klidném začátku opustila řečnický pult i s jejím textem a pronesla řeč naléhavě a spatra. Ohlas byl ohromný a účinek jistý.

 

Univerzita Notre-Dame Zitě nabídla místo na katedře evropských a středoevropských dějin, čehož si velmi považovala. Na druhé straně se jí ovšem velmi stýskalo po vlasti, kam jí byl ovšem stále přístup znemožněn. Rozhodla se přestěhovat za matkou (+1959) do Lucemburska na zámek Colmar Berg.

 

„Moje matka, která se dožila takřka sta let a která si až do poslední vteřiny zachovala jasný rozum a světlé vědomí, přenechala rodině...podstatu svého přesvědčení: nic není trvalého na tomto světě a nic není tak pochybného, jako vnější moc. Co platí, je láska, jinak nic.“

 

Když na podzim 1956 vypuklo v Maďarsku povstání proti komunistům, málokdo ve světě sledoval události tak pozorně jako Zita. Když sovětské tanky maďarskou revoluci rozdrtily, patřila jaksi samozřejmě k těm, kteří 200 tisícům uprchlíků nabídli pomocnou ruku.

 

„Z habsburského legitimisty se stal ideolog expanzívního pangermanismu a revanšistického šovinismu. V období studené války byl Otto více ideovým dědicem Hitlera než svého předka Františka Josefa.... neúspěch světové imperialistické ofenzívy proti socialistickým zemím byl provázen i žalostným krachem Ottových koncepcí...“  (M.Honzík, 1982)

 

„Otto navázal úzký kontakt se silami německého šovinismu a revanšismu... Nenávist vůči socialismu a komunismu Ottu nejen s německými nacionalisty smířila, ale přímo svedla k intimnímu přátelství... Finančně se podílel na činnosti sudetoněmeckého vydavatelství a vystupoval na revanšistických shromážděních...“

 

„Na začátku padesátých let se objevuje nový prvek Ottovy ideologické tváře – „evropanství“... Sjednocená Evropa, ovšem pochopitelně na reakční bázi, na protikomunistických a protisovětských základech... V habsburské tradici se tak vracel do doby před 17.stoletím, kdy Habsburkové vládli v Madridu i ve Vídni. Jak víme, tenkrát se jim málem podařilo ovládnout celou Evropu...“

 

„Vrchol Ottových protisovětských výlevů představuje kniha Sovětský svaz a svobodný svět, kde za zásadní cíl „svobodného světa“ prohlašuje: „Východ tohoto světadílu musí být zbaven sil v tomto prostoru cizích, tedy Sovětského svazu...“ Řečeno srozumitelněji: mají být likvidovány evropské lidově demokratické státy a od Sovětského svazu odtržena obrovská území...“

 

„Jestliže Otto prohlašoval, že nikdy nezapomeneme, že „za železnou oponou žijí milióny Evropanů, kteří netrpělivě čekají na své osvobození“, nebyla to výzva k válce proti táboru socialismu?“

 

„I když dějiny habsburské dynastie...jsou provázeny krví a slzami, přece jen to byly skutečné dějiny a nezaslouží si vyústit do takového „politika“, jakým je Otto von Habsburg-Lotringen na začátku osmdesátých let dvacátého století...“  (vše M.Honzík, 1982)

 

„Pro nás nekončí Evropa na linii, která byla Neevropany tažena jednoho nešťastného dne v únoru 1945 napříč naším kontinentem. Pro nás jsou Češi, Slováci, Maďaři, Poláci, Rumuni a Bulhaři právě tak Evropany jako Němci, Rakušané, Irové a Norové. Pro nás neexistuje kompromis se silami totality...“  (Otto)

 

Otto von Habsburg se již v roce 1961 vzdal příslušnosti k Domu habsbursko-lotrinskému a všech z toho plynoucích nároků na panování, přesto směl navštívit svou vlast až po volební porážce sociálních demokratů (1966). Svůj krok vysvětlil slovy: „Člověk může účinně pracovat pro to, čemu věří – tedy pro sjednocenou Evropu – jen z vlastní půdy... Věřím, že moje práce pro Evropu (=1979-1999 bude poslancem Evropského parlamentu, po 1989 se bude velmi zasazovat o rozšíření Unie na východ) plně odpovídá tradicím mé rodiny, která byla evropskou rodinou v tom nejryzejším smyslu slova.“

 

Zita zůstala věrna svému přesvědčení (tak či onak se nemohla vzdát nároků na trůn, protože jako manželka panovníka žádné neměla) a brány do vlastní země jí zůstaly i padesát let po skončení první světové války uzavřeny. Přetěžkou ranou pro ni bylo, když jí vláda odmítla povolit účast na pohřbu dcery Adelheid (+1971) v Rakousku. To již déle bydlela v klášteru sv.Jana poblíž švýcarského Churu, odkud mohla starou vlast vidět alespoň zdálky.

  Někdy se nechala odvézt až k samé hranici a mlčky se jen dívala.

 

„Když se člověk ohlédne za posledními osmi desetiletími, pak vidí, že mnohé mohl udělat jinak, než udělal, neboť přirozeně nemohl tušit, jakým směrem se bude vývoj ubírat. Jak my, tak i jiní jsme udělali mnoho chyb, ale nikdy při tom nechyběla dobrá vůle.“  (v dokumentu Korunní svědkyně, který uvedla rakouská televize k jejím 80.narozeninám)

 

O deset let později musel švýcarský stolař vyrobit speciální pódium, aby se celá její početná rodina mohla ve velkém přijímacím sále kláštera vůbec vyfotografovat.

 

„Je v každém případě excísařovnou. Španělský král Juan Carlos mne již na Mallorce informoval o jejím vroucím přání (=návratu do vlasti). Když to lze právně obhájit, najdeme lidské řešení.“  (spolkový kancléř Bruno Kreisky na dotaz novináře, 4.5.1982)

 

O možnosti svého návratu do Rakouska se dozvěděla z novin. V článku nazvaném „Zelená pro Zitin návrat do vlasti“ informovaly její oblíbené Die Presse, že ministr vnitra uvědomil obsluhu hraničních přechodů, aby císařovně nedělala překážky.

 

„Nic jsem o tom nevěděla... Žádný člověk nemůže pochopit, co to pro mne všechno znamená... Bohu díky, po třiašedesáti letech, po něž jsem toužila vrátit se domů, jsem nyní zde, a to je pro mne nepopsatelné štěstí, v něž jsem již sotva doufala.“

 

Její první kroky vedly 17.srpna 1982 do tyrolské vesnice Tufles, k hrobu její dcery Adelheid.

Tento den zvolila zcela vědomě – její manžel by se právě dožil 95 let.

 

„Měla jasný hlas, hovořila klidně, zřetelně a plynule, stará dáma, která se po 63 letech vrátila z exilu do vlasti naprosto nezlomena, bez špetky trpkosti, naplněna štěstím. Všechny velké osobnosti druhé světové války jako de Gaulle, Churchill nebo Roosevelt již dávno nežijí. Ona, jedna z největších osobností první světové války, je mezi námi skutečná, jako ztělesněný pomník.  (magazín Profil)

 

„Zahořklá? NE, ne, jak bych mohla být ke svým krajanům zahořklá? Je třeba vše chápat z hlediska doby.“

 

Její rozhlasové interviw vyvolalo tak nečekanou reakci veřejnosti, že muselo být vysíláno opakovaně. Tisíce lidí přišly do Mariazell, aby poslední císařovnu spatřili na vlastní oči. A když měla být přítomna mši v chrámu sv.Štěpána celebrované kardinálem Königem, byl kostel již několik hodin před zahájením slavnosti, v přítomnosti oficiálního zástupce maďarské vlády, nacpán lidmi k prasknutí. Přístup k chrámu, obleženému deseti tisíci potomky někdejších poddaných, musela Zitě za zvuků císařské hymny zjednat policie.

 

„Veličenstvo, srdečně vítám ve starém císařském hlavním městě.“  (starosta Heinz)

 

Ještě ve svých dvaadevadesáti přijela v září 1984 do Bruselu na svatbu vnuka Lorenze s belgickou princeznou Astrid.

 

„Dáte si kafíčko..? Nedivte se, česky jsem se naučila v Brandejse – má nejlepší léta.“  (překvapenému Karlu Schwarzenbergovi, kterého několik let před smrtí oslovila dobrou češtinou)

 

Zažila ještě úsvit nových časů, první triumfální cestu jejího syna do Maďarska a jeho proslulý panevropský piknik na maďarsko-rakouské hranici v srpnu 1988 s útěkem občanů NDR.

 

„Ano, ale já se vás ptám: daří se stejně dobře všem mým národům..?“  (na otázku novináře, co soudí o faktu, že Rakousko je 70 po pádu Habsburků jednou z nejbohatších zemí Evropy)

 

 

Když 14.března 1989 v bezmála 97 letech zemřela, našla místo posledního odpočinku po boku ostatních Habsburků v Kapucínské kryptě ve Vídni. Během zádušních obřadů zazněly všechny jazyky staré říše. Pochována byla 1.dubna, v den 67.výročí Karlovy smrti.

 

Její srdce je uloženo ve švýcarském klášteře Muri vedle srdce milovaného manžela.

 

 „Pro mne je to jako naplnění (=Karlova) odkazu, když mohu být ještě v tak vysokém věku svědkem toho, jak začíná nová éra, v níž se národy Evropy opět shledávají v míru a svobodě. Je korunovací tohoto odkazu, že mezi Maďarskem a Rakouskem opět panují velmi přátelské vztahy a na obzoru se rýsuje nová střední Evropa, která, sjednocená a posílená, jako součást Evropského společenství přispěje svým dílem k tomu, aby Evropa a zvláště naše země žily šťastně; to se týká zejména i těch zemí, které jsou dnes nuceny žít v nesvobodě...“  (z její politické závěti)

 

V roce 2004 se Otto von Habsburg v Římě zúčastnil blahořečení svého otce. Jak již výše řečeno, po pádu komunismu navštívil několikrát i české země a Starou Boleslav – naposledy v roce 2008, kdy převzal čestné občanství města. Mnozí byli překvapeni, že rozuměl většině z česky přednesených pozdravů.

 

Zemřel 4.července 2011 ve svých 98 letech.

 

 

S využitím:

Bělina P., Fidler J., Osudové ženy, Fragment 1996

Buben M., Opět v Čechách (Historický obzor 4/1990)

Demmerleová E., Císař Karel I., Euromedia Group – Ikar 2006

Galandauer J., Honzík M., Osud trůnu habsburského, Panorama 1982

Galandauer J., Karel I., poslední český král, Paseka 1998

Griesser-Pečarová T., Zita – poslední císařovna, Mladá fronta 1994

Pernes J., Poslední Habsburkové, Barrister & Principal 2005 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Veritas vincit

Roman Kristin,6. 2. 2016 23:14

Veritas vincit oprava :)

Veritas vintis

Roman Kristin,6. 2. 2016 22:53