Tomáš Garrigue Masaryk – díl 1.

D Ě T S T V Í

„Či rodinným, či rodovým pôvodom som Slovák. Narodil som sa v Hodoníne, prvé detské roky som prežil medzi Slovákmi v Hodoníne, Muteniciach, Čejkoviciach, Čejči.“

 

„Matka v mladosti lepšie vedela hovoriť po nemecky ako po česky. Neskôr sa počeštila úplne a doma rozprávali sme sa vždy po česky; ale modlili sme sa nemecky, mať sa totiž nenaučila modliť po česky a do samej svojej smrti mala len nemecký modlitebník, tlačený švabachom, česky čítať sa ani nepokúsila.“  (Spomienky)

„Matka byla chytrá a moudrá, znala kus světa, žila déle v „nejlepší společnosti“, třebaže jen ve službě – bývala kuchařkou u pánů v Hodoníně; ale měli ji rádi, i později se k ní utíkali o radu a pomoc v těžkých okolnostech. Z té panské společnosti jí zůstala touha, abychom se my děti dostaly trochu výš na té společenské stupnici… Chtěla mít z nás dětí pány – to byla její zásluha, že jsem se dostal na školy.“  (Hovory s TGM)

 

„Na lásce mateřské společnost lidská všecka je založena.“

 

„Já jsem na otci vyciťoval a vypozoroval účinky roboty, poroby; sloužil a pracoval s nechutí, z musu, před svými pány smekal, ale rád jich neměl. Na císařských statcích se de facto nevolnictví udrželo i po devětačtyřicátém roce; vemte si, že můj otec musel žádat panstvo o dovolení, abych směl jít na reálku. To byly tak mé první sociální dojmy, když jsem vídal, jak byli někteří panští úředníci na mého otce hrubí.“

 

„Nepamatuji se, že bych si vůbec byl řekl, čím chci být. Vyrost jsem v takové tísni, že se mně rozumělo samo sebou: budu takovým otrokem, jakým byl můj otec a jiní, neměl jsem nikdy v dětství plánu, že budu to a to.“

 

Mimochodem, Zdeněk Nejedlý bude ve své (nedokončené) monografii tvrdit, že Masarykův otec jako kočí „třídně“ náležel ke šlechtě.

 

„Já bych to shrnul tak: dítěti je první a hlavní školou rodina: a rodina, to se rozumí, ta míň vychová a vyučí dítě tím, co mu přikazuje nebo zapovídá – u nás je ve všem, i v rodině, příliš mnoho kázání – jako spíš tím, co dítě doma vidí. Tedy jací jsou rodiče, matka i otec, jaký mají poměr k sobě a k okolí, to má největší vliv na dítě… Ono se říká: čím hrneček navře, tím páchne. To platí i o rodině.“

 

„Nevychovávají jen rodičové a učitelé dětí, navzájem se rodičové i učitelé vychovávají dětmi – víc než se myslívá. Pozorovat dítě s láskou a zájmem, z toho se dospělý mnohému naučí.“

 

O sourozencích: „Nejmladšího Ludvíka jsem dost komandoval a užíval jako poslíčka a tak. Na Martina dosud vzpomínám jako na ideálního hocha.“

 

„Zvlášť můj bratr Martin rád chodil za školu – pak jsme ho hledali po celých Čejkovicích. Když jde kluk za školu, zažije takový zvláštní, skoro stísňující pocit toho ticha v obci, protože ostatní chasa sedí ve škole ve škamnech.“

 

„V mé době jsem o učitelkách ani neslyšel.“

 

„Říká se, že dobrá škola ušetří peníze za kriminál, špitál a chudobinec.“

 

„My si říkáme národ Komenského a máme tak málo literatury pro děti, a ještě míň té dobré! Moc jsem se o tom nauvažoval, jak to, odkud ten nedostatek. A to je nedostatek i mravní. Většina naší dětské literatury, to je fádní moralisování – spisovatelé a spisovatelky se nutí do takzvané popularisace a jakéhosi žvatlání, ale nemají dost té psychologie, aby pochopili dětskou duši, její opravdovost a rozumovost při vší naivitě, její zájmy a horizont. Bývá mi trapné, když někam přijedu a tam mě osloví dítě, ne svými slovy, ale velkými pathetickými slovy, která mu vkládají do úst dorostlí; dítě by takových slov jakživo neužilo.“

 

„Jednou jsem si o život přál mít „grumle“; to je takový cikánský hudební nástroj… a  poprosil jednoho cikána, aby mně ji udělal. Nu dobrá, řekl ten cikán, ale to mně musíš donést železo. – Já mu donesl železa, co jsem ve dvoře našel. – A teď mi musíš přinést chleba. – Tož jsem mu dal chleba, pak zase máslo a vejce. Já už nevím, co všechno jsem tomu cikánovi musel donést, ale grumli jsem nakonec neviděl.“

 

„Jako dítě a školák byl jsem…vychován katolickým náboženstvím a kostelem; ministrantství mně bylo posvátným úřadem a největším štěstím. Můj ideál náboženský byl konkrétně ztělesněn místním mladým kaplanem, nadšencem až k mysticismu a přitom občas kritikem církevních nedostatků; zároveň byl mně autoritou vzdělanosti, která se mně zjevovala v knížkách jeho knihovny, která všem, kdo chtěli číst, byla přístupnou.“

 

„Velikým kamenem úrazu staly se mi již v tom stáří mravní slabosti mého ideálu a materiální život kněží: přisluhoval jsem na hostinách vizitačních a na nich nepadlo slova o náboženství, jen o jídle a pití a hospodářských a finančních starostech. K tomu divné vtipy a anekdoty. Týdny před vizitací sháněly se potřebné požitky, hledaly se kuchařky, mluvilo se jen o tom, co rád jí pan děkan, pan farář X atd.  Vzpomínám, jak mě zarazil kontrast s Večeří Páně.“

 

„Nedovedl jsem si v té době ani představit, že může být nějaká jiná víra. V Čejkovicích jsem našel v nějakém starém kalendáři článek o Rusku; bylo v něm o pravoslavné církvi, a nemůžete si představit, jak jsem byl zneklidněn zprávou, že také jiná víra než naše má poutě, poustevníky, svaté a zázraky. Imponoval mně tenkrát argument, že katolíků je víc než protestantů a pravoslavných; ale znepokojovalo mě srovnání, že mohamedánů a pohanů je ještě víc.

Slyšel jsem také, že v nedalekých Klouboukách jsou protestanti, helvíti; zašel jsem tam na výzvědy na pouť a vloudil se do evangelické modlitebny; měl jsem hrozný strach, že se propadnu nebo že mne za trest zabije hrom – a nic. Ty holé stěny, pult místo oltáře, ta vážnost a prostota, to všechno na mne udělalo takový dojem, že jsem sotva dechu popadal…“

 

„Kdy že jsem v sobě překonal ten lidový antisemitism? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem; vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře.“

 

„Nebylo mi ještě deset let, když jsem poprvé přemýšlel o sebevraždě. Možná že jsem o ní slyšel už dříve, ale nevzpomínám si. Teprve dvojí událostí jsem byl na ni upozorněn. Vidím před sebou tu branku do konírny, na které se oběsil jeden pacholek… To místo mi bylo známé, často jsem do konírny chodil,ale od toho okamžiku branka, kde visel člověk, člověk skutečný a známý, byla pro mne tabu, práh konírny jsem už nepřekročil a jen zdaleka jsem to místo hrůzy obcházel…  (Otázka sociální, 1898)

 

„Ani ve škole, ani doma jsem neslýchal hlubšího slova o duchovní podstatě náboženství; neslyšel jsem, že se o náboženství může a má přemýšlet… ptal jsem se na to a ono pátera France, ale musil jsem se spokojit stereotypní odpovědí: že to je tajemství.“

 

M L A D Ý   M U Ž

„Kouření: jako kluk jsem si hrál na mužského – to bylo v roce šedesátém šestém; chtěl jsem Prušákům ukázat, že jsem Čech, a tož jsem si urobil cigarety z bílo-červeno-modrého papíru a z těch jsem před nimi bánil.“

„Jednou zas jsem se vracel z domova do Brna a nesl jsem si od maminky koblihy na přilepšenou – snad nějakých dvacet koblih. A když jsem přišel do Brna na potravní čáru, zastavil mne financ, co to nesu. „Koblihy,“ povídám; a tu on, že z nich musím zaplatit potravní daň. Ja, co teď; peněz jsem neměl a koblih mně bylo líto – tož jsem si sedl tam u šraňků a všechny koblihy jsme smetli, kamarádi se mnou; aji ten přísný financ si na nich pochutnal.“

 

„První jakýsi román jsem začal psát na gymnasiu v Brně. Tehdy jsem se už sám živil, svého bratra jsem držel na študiích; byl jsem nejstarší ve třídě, měl jsem konflikty s kantory a poznal jsem lásku… Zkrátka, myslel jsem, že už mám bůhvíjaké zkušenosti a tož jsem začal psát román svého života. Když jsem měl napsáno několik kapitol, předčítal jsem to kamarádům před koupáním u řeky; to se ví, kluci se chtěli raději koupat, byli netrpěliví, ale já jsem nepřestal, dokud jsem to nepřečetl celé. Pak mi jeden z nich, takový Hanák, řekl: „Tomášu, něco tak hlópýho sem jakživ neslyšel“ Tož jsem to spálil.“

„Kdo jedná proti svému přesvědčení, ten je padouch!“  (v konfliktu svědomí s ředitelem brněnského gymnázia)

„Vo Viedni na univerzite, keď som bol predsedom akademického spolku, nuž na schôdzach shlukli sme sa my Slováci dovedna a spievali sme slovenské pesničky: môj kolega zo Bzenca vždy zavolal: Slováci! A už sa spievalo po slovensky.“

 

„Chodil som na Slovensko na prázdniny. Do Bystričky při Turčianskom Sv.Martine. Vyhľadal som si toto miesto preto, aby som pracoval pre československé zblíženie a zjednotenie.“

 

„Verím, že v Čechách a na Slovensku program československého zjednotenia je trvácny. Kto len trochu myslí politicky, nemôže priznať doterajšiu odluku. Zjednotenie je v záujme Čechov aj Slovákov.“  (Spomienky)

„Vykládal jsem dětem ve škole podle toho, jak jsem se tomu naučil na reálce, že slunce stojí a že se země točí kolem slunce. Děti to řekly doma, a matky si šly stěžovat k panu děkanovi, že jim kazím děti, že učím věci neslýchané proti Písmu svatému. Páter Franc to nějak urovnal; pár dní nato byl jarmak, sedláci dali hlavy dohromady a šli za mnou do školy. Ve mně hrklo, že bude zle, ale že se nedám. Tu jeden z nich vystoupil a povídá: „Pane učitel, dobře to těm dětem vykládáte; jen na ty naše baby nic nedejte a učte tak dál.“

„Profesorem jsem se vlastně stát nechtěl; mne zajímalo ne poučovat jiné, ale sám se dovídat a poučovat se. Jak to má Aristoteles na počátku své Metafysiky: Člověku je vrozeno usilovat o poznání. Vždyť je to velice krásné, něco poznat, něčeho se dovědět a dovídat se stále něčeho nového! Nezájem, lhostejnost je horší než nevědomost.“

 

„I kdyby měl válet sudy, neměl to dělat!“  (o redaktorovi, který psal v Národních listech proti svému přesvědčení)

„Nic není veliké, co není pravdivé… Chci jíti příštím životem, abych cestou ještě vyspravil dle svých slabých sil, co spraveno být může.“  (v žádosti o připuštění ke zkouškám na doktorát filosofie)

„Má doktorská these (1876) byla Platon o nesmrtelnosti, vlastně Platonovo učení o duši; tu jsem, jako mnoho jiných rukopisů, spálil; něco dobrého v ní bylo, ale kdo by se s tím schovával?“

 

„Já jsem nebyl horlivý učitel; přednášel jsem často nerad. Nerad veřejně mluvím, i do psaní se musím nutit. Nezajímalo mě vykládat těm hochům, co jiní už napsali a učili; říkal jsem jim, o tom jsou ty a ty knížky, pročtěte si je a basta. Raději jsem s nimi přemýšlel o konkrétních a přítomných otázkách; mně bylo milejší, když se mě na něco ptali, nebo se se mnou přeli: aspoň jsem viděl, že myslí a jak myslí, a sám jsem se v ledačems poučil.

„Což to není zotročování, když člověku neřeknou, kam ho posílají, totiž do bratrovražedné války, a chtějí po něm, aby se bil s nadšením?“  (po rakouské okupaci Bosny a Hercegoviny 1878)

„Ja, jít si vypůjčit, to bylo pro mne hrozné; ale umínil jsem si, že žena nemá mít hmotné starosti, a to mně pomáhalo dělat i nemilé… Ta tíseň trvala tři roky, to bylo v letech sedmdesátdevět až osmdesátdva; co chcete, člověk mnoho vydrží, má-li chuť do práce a cítí-li svou povinnost k rodině.“

 

„Nikdy jsem si nedělal starosti, že nebudu mít co jíst; věřil jsem, že jde-li člověk za svým slušným cílem, nemůže zůstat bez pomoci. Jak říká Ježíš: hledejte napřed království Božího, a ostatní vám bude přidáno.“

 

„Byl tam takový zvyk, že si Masaryk vodil k obědu některé chudé studenty. Byli to takoví, kteří byli nadaní, ale neměli prostředky ke studiu. Dával jim i peníze, aby je na studiích udržel.“  (z vyprávění Blaženy Komínové z Českých Budějovic, 1990)

 

„Jeden vysokoškolský profesor mně docela vážně vytýkal jako chybu, že „Athenaeum“ referuje o nových a cizích spisech; to prý nejde, aby se studenti dovídali o odborných pramenech dřív, než jejich profesoři je ve svých přednáškách citují; prý tím škodím autoritě profesorů. „Athanaeum“ vycházelo asi deset let; chybělo mnoho, aby to byla dobrá revue, ale bylo to aspoň něco.

 

„Nevyhledával jsem sporů a bojů, naopak bál jsem se jich, že ztratím čas pro vědeckou práci: ale byly mně vnuceny kocourkovským nacionalismem… Až kam tehdejší Kocourkov dospěl, vidno z toho, že jsem před soudem musel dokazovat, že můj spis o sebevraždě nehlásá sebevraždu! A tak dále!“

 

„Nynější stav sporu o Rukopisy královédvorský a zelenohorský se nesrovnává ani s naší ctí, ani s pravdou.“  (Athenaeum, 1886)

„Že se nám v cizině vysmějí? Bohužel! Ale doufejme, že jen nerozumní, právě tak, jak zase u nás jen nerozumní věd hájí bez náležité kritiky. Nepochopuji, jak někdo tvrditi může, že čest národa vyžaduje obhájení rukopisů! Čest národa vyžaduje obhájení resp. poznání pravdy, nic více…

 Jde o to, jsme-li již tak vzdělaní, že sneseme mínění různá, ať je podává kdokoli a kdykoli…“  

                                                                      (v otevřeném listu prof. Gebauerovi)

 

„Pro mě otázka Rukopisů byla v první řadě otázkou mravní – jsou-li podvržené, musíme se z toho před světem vyznat. Naše hrdost, naše výchova nesmí spočívat na lži. A pak: ani svou vlastní historii jsme nemohli správně poznat, dokud jsme klopýtali o vymyšlenou minulost. Tož to se mně rozumělo samo sebou.“

 

„Z Prahy na mne chodily do Vídně denunciace, že kazím mládež, že jsem šovinista, že zavrhuji Kanta a německou filosofii a tak dále. Proti mně byl arcibiskup Schönborn a někteří vlivní z našich lidí. Hlávka poslal do Vídně zápis mých přednášek z praktické filosofie, že tam mluvím o prostituci a tím prý kazím mládež… Když jsem jel do Ruska, došlo na mne do Vídně udání, že jsem rusofil a pansláv. Takových věcí bylo – teď už se na to nezlobím; viděl jsem na tom, jak nesvoboda zkřivuje lidi.“

 

Jeho jmenování řádným profesorem filosofie bylo dlouho odkládáno. Někteří z jeho kolegů byli proti a místodržitel podal do Vídně zprávu, že je nebezpečným člověkem. Nerozpakoval se přednášet ani o Marxovi (jako jeden z prvních vůbec). Když konečně Masarykovi kolegové změnili názor a nový místodržitel na jmenování naléhal, přispěchal pražský arcibiskup a opakovaně císaři žaloval, že „Masaryk jest nihilistou, svůdcem mládeže a obhájcem sebevraždy“.

Lépe informovaný císař ovšem dekret v lednu 1896 podepsal.

P Ř E D   V Á L K O U

„Já v Havlíčkovi vidím předchůdce realismu. Jenže Havlíček byl jasnější hlava. Nejsem tak jasná hlava jako on. On umí jasně formulovat a vystylizovat, já to nedovedu. Jsem moc filosof a nedovedu to populárně s lidem.“  (v rozhovoru s Janem Herbenem, 18.7.1896)

„Kdyby Rakousko v evropské konfrontaci podlehlo a rozbilo se, dostali bychom se k Německu. Co by to znamenalo, ať si každý domyslí.“  (Česká otázka, 1895)

„Věřím s Kollárem, že historie národů není nahodilá, nýbrž že se v ní projevuje určitý plán Prozřetelnosti a že tedy je úkolem historikův a filosofův, úkolem každého národa, ten plán světový postihovat, místo své v něm poznat a určit a podle toho…postupovat…“  (tamtéž)

„Kde není důslednosti a určitosti, tam mysl se stává těkavá, společnost rozpadá se na strany a frakce a konečně nastává i mravní úpadek, neboť není mravnosti bez pevného přesvědčení. Tak i husitism, započavší mravní reformou, končil mravním chaosem.“  (tamtéž)

„Politická samostatnost nás nespasí a nezachrání; byli jsme samostatní a ztratili jsme samostatnost svou, a jsou národové samostatní – a přece ne svoji.“  (tamtéž)

„Ledaskomu jsem ukřivdil, to je pravda; ale sám jsem dostával ještě víc. Často jsem lidi přezíral, taky jsem býval fouňa; ale hlavně jsem byl netrpělivý; myslel jsem, že správnou věc musejí lidé hned na místě přijmout a provést.“

Zklamán a znechucen českou politikou se vzdal mandátu v říšské radě (zvolen 1891): „Začáteční činnost poslanecká v parlamentu a na sněmu (1891 – 1893) se mi líbila, ale neuspokojovala mě; tísnila mě stranickost, stranická úzkost, to církevnictví malých stran a straniček. Ale hlavně jsem cítil potřebu politicky se ještě lépe vzdělat a získat si spolupracovníky; nebyl jsem ještě zralý.“

 

Mimochodem, co kdyby dnes odešli ze sněmovny ti dosud nepřipravení? Kolik poslanců by asi zůstalo na svých místech?

A nepadá vina tak trochu i na nás, kteří je volíme?

V roce 1899 se nad ním rozpoutala nejzuřivější bouře jeho života…

„Za Hilsnerovy aféry, kde Masaryk hájil Žida, obviněného podle vykonstruované žaloby z rituální vraždy, psali na jeho adresu v římskokatolickém deníku: „Táhni k čertu, ostudný zrádče!“ a označovali ho za zrádce křesťanství, novinářského teroristu, lehkovážného cynika a lstivého člověka. Zde je vidět velmi slabá mravní úroveň církve v Rakousko-Uhersku.“  (ze vzpomínky vnuka Herbeta)

„Vláda, či Němci, zakoupili Masaryka a jeho přívržence, aby sili nesvár v národ. Masaryk to byl, jenž uloupil nám drahé skvosty rukopisné a tím nás zeslabil, on chce odníti nám naši pavézu, státní právo, na němž pevně stojíce vstoupili bychom, ne-li dnes, tož již zítra v stát svatováclavský, on hlásal otravnou nauku o samovraždě, o přimknutí se k národu německému, chce připraviti národ o vytoužené, řídké divadlo, vidět jednoho z té semitské rasy, jež křesťanům pije krev, jak házeti sebou bude na čekanu…“  (Národní listy v době hilsneriády)

„Na něm české krve by se ani Hilsner nedořezal!“ (student Fiala na Masarykově přednášce)

„Čeští Židé a Židé z českých zemí vůbec, a to mi potvrzují vzdělaní a velmi kritičtí znalci, patří nejen k elitě rakouského židovstva, ale židovstva vůbec. Jak jim lze připisovat barbarskou rituální vraždu! A kdyby tito tak vzdělaní a mravně vysoko stojící čeští Židé měli ve svém středu rituální sektu, jak barbarské by musely být všeobecné kulturní poměry nás křesťanů, v nichž by se taková sekta mohla rozvinout a udržet?!  (Význam procesu polenského pro pověru rituální, 1900)

„POVĚRA RITUÁLNÍ JE HROZNOU OBŽALOBOU ČESKÉHO NÁRODA.“

„Inteligence česká hromadně propadla při zkoušce z inteligence.“  (Jan Herben)

„Jsem přesvědčen, kdo má Ježíše za vůdce v náboženství, nemůže býti antisemitou. Jest mně to tak jasné, ne, že Ježíš sám byl židem, že byli apoštoly židé a že staré křesťanství, zvláště katolicism, mělo v sobě mnoho židovského, ne; přijmu-li však Ježíše, nemohu býti antisemitou. Jedno nebo druhé: Křesťan nebo antisemita!“  (Evropa proti židům)

„Kdybych uměl čínsky, psal bych třeba i do listů čínských, abych proti naší žurnalistické korupci uhájil pravdu.“

 

Zběsilé celonárodní kampani se neubránili ani jeho vlastní studenti. Marně psal 16.listopadu 1899 křídou na tabuli: „Žádám fakta a ne fráze.“  Byl nucen odvolat přednášky. Zasáhlo ho, že se ho nezastala univerzita (s výjimkou prof.Golla a Drtiny). Nezměrnou oporu měl ve své paní.

„Bylo v ní patrně, v přísné unitářce z Nové Anglie, snad ještě víc protestantského smyslu pro povinnost než v něm“ (Petr Pithart). Americký exil mu rozmluvila – Američanka.

„Národ, který tak bezmyšlenkovitě podléhá klerikální rituální pověře, podléhá přirozeně pověrám všem. Ale opakuji: v případě polenském se nesmí vinit národ, lid, nýbrž jeho vůdci, lékaři, právníci, duchovní, žurnalistika. Zvláště klerikálně antisemitské zneužití polenského procesu je proto mementem pro všechny, kdož se ještě nevzdali rozumu a kdož si ještě troufají mít pro své přesvědčení důvody… Opakuji, co jsem demonstrujícím studentům napsal na tabuli: Celý polenský proces a jeho antisemitské využití je atentátem proti zdravému rozumu a lidskosti.“ 

 

„Sociologicky posuzuji celý proces polenský a jeho přetřásání v žurnalistice a zejména také obšírnou antisemiticko-klerikální polenskou literaturu, to zde pravím docela stručně, v prvé řadě za smutné znamení našich českých a rakouských poměrů kulturních.“

 

„Hilsnerův proces jsem prodal teprve za války. Všude v dohodových zemích měli Židé velký vliv na noviny; kam jsem přišel, psaly noviny pro nás nebo nám aspoň neškodily. Ani nevíte, co to pro nás znamenalo.“ 

„Vždy vycítil, jak naše matka počítá krejcary ke konci měsíce, aniž by si kdy o co řekla. Sedl si tedy, napsal nějaký článek a přinesl zas nějakou tu stovku.“  (dcera Olga)

Do nového století, ač býval v ten čas v divadle řídkým hostem, vstoupil 1.ledna 1901 s mnoha ostatními v Národním divadla účastí na Libuši. „Třeba začínat nový rok a nové století něčím rozumným,“  pravil letmo.

„Dnes se nám již rozumí samo sebou, že se lidstvo dělí přirozeně na jednotlivé národy a že státy jako například Rakousko jsou celky vzniklé uměle… Já myslím, že můžeme být politicky samostatni; jsou samostatní národové menší než my… Musíme hodně přemýšlet o své historii a o svém vývoji…ujasnit si, jakou jsme se brali cestou, kam směřovaly naše nejlepší hlavy. To nás povede.“  (z přednášky v Kroměříži, 1905)

„Je nutno mít program. Program neznamená opsat několik myšlenek Palackého, nýbrž pochopit smysl historie a teď si říci: Chceme spět za tímto cílem. Co to konec konců znamená? Nic než poznat, co je pravda a nepravda, poznat, co je zlé a co je dobré. Jiného úkolu nikdy nebude pro žádný národ.“  (1905)

10.února 1906 přednášel o vztahu vědy, náboženství a školy pro studenty pražských středních i vysokých škol. Po přednášce následovala hromadná obžaloba od 308 katechetů (pro urážku a „zločin rušení náboženství“). Soud dal za pravdu Masarykovi.

„Chcete-li mít poslance, jenž politiku pojímá jako práci, chcete-li mít poslance, s nímž byste sami chtěli politicky a kulturně pro svůj kraj pracovat – tož dejte své hlasy mně.“  (v předvolební kampani na Valašsku, 1907)

„Je zřejmé, že samostatnosti nenabudeme najednou a že musíme usilovat o přetvoření rakouského státu, aby nám národě a politicky prospíval… Už ve svých nynějších poměrech musíme pěstovat českou zahraniční politiku, musíme získávat sympatie Evropy pro své národní úsilí.“  (z dalšího předvolebního projevu)

„Usilujeme, aby žena byla v každém směru mravně, hospodářsky, politicky a také nábožensky postavena muži na roveň.“  (do třetice z kampaně na Valašsku)

„Mně se protivilo omílat na schůzích jenom politická hesla; mluvil jsem raději o alkoholismu, o hospodářských věcech a tak, aby lidé z toho měli něco věcného.“

„Křesťané! Mužové! Občané! Měšťané!

Divíme se vám zde. V Praze by do Masaryka ani hokynářka nekopla – a vy ho zde chcete udělat poslancem!

…Kdo miluje svou vlast a jazyk – nevolí Masaryka.

Kdo miluje svou víru – nevolí Masaryka.

Kdo miluje svou manželku – nevolí Masaryka.

Která žena miluje svého manžela – nepracuje pro Masaryka.

Kdo věří v Krista – nevolí Masaryka.

Kdo se zpovídá a modlí – nemůže volit Masaryka.“

                                                       (z letáku křesťansko-sociální strany v kampani 1907)

„Schůze byla svolána na druhou hodinu a ještě tu není ani noha. Pak má být pořádek v české politice, když není ani v takových věcech!“  (před schůzí českých poslanců na říšské radě)

„Spatřuji rozluštění problému v tom, že nejen v Čechách, nýbrž i v celém Rakousku vyhraje svoboda, demokracie. Na tomto základě můžeme se dorozuměti, avšak na žádném jiném.“  (z parlamentní řeči, 20.7.1907)

„Je zcela charakteristické, že ministerský předseda (=Max Wladimir baron von Beck, v úřadu 1906-08, Masarykův spolužák na vídeňské univerzitě) jmenoval se předním pracovníkem tohoto parlamentu. Kdyby cítil demokraticky, jmenoval by se spolupracovníkem.“

S parlamentní delegací navštívil Bosnu a Hercegovinu. Byl už proti její okupaci (1878), protože v tom prorocky spatřoval nebezpečí pro evropský mír. Brzy poté usvědčí Vídeň z podvodných machinací a padělání dokumentů, kterými chtěla ospravedlnit bosenskou anexi (1908). Jeho přemýšlení o morálce v politice nebylo teorií, ale tvrdou praxí.

Německo-rakouský spisovatel Hermann Bahr o vztazích mezi Srby a Chorvaty v Rakousko-Uhersku: „Je pozoruhodné, že člověk, jakmile se zabývá tímto smiřováním a hledá prostředníky, kteří je provedli, naráží skoro stála na žáka Masarykova. Je jím téměř vždycky někdo, kdo jako mladý muž kdysi šel do Prahy, seděl v jeho posluchárně a probuzen jím se vrátil domů, aby hlásal evangelium svornosti. Masarykovi žáci sjednotili Srby a Chorvaty v Dalmácii a vychovávají nyní tuto rozháranou provincii, aby měla víru v budoucnost – tak silný je vliv osamělého Slováka v Praze, který se některým zdá být směsí Tolstého a Walt Whitmana, jiným kacířem, jiným opět asketou a všem nadšencem.“  (1909)

„Při oslavách svých šedesátin v roce 1910 prohlásil, že všechno, co až dosud dělal, nebylo než přípravou ke skutečnému dílu, které ho teprve čeká.“  (vnuk Herbert)

„Já nepochybuji o tom, že vývoj vede k republice.“  (z přednášky ve fyzikálním sále České techniky v Praze, 19.5.1912)

Na podzim 1912 se při návštěvě Bělehradu pokusil zmírnit nebezpečné napětí, které narůstalo mezi mocnářstvím a Srbskem. V Bělehradu jednal s předsedou vlády Pašićem, ve Vídni s ministrem zahraničí Berchtoldem. Ten Pašićovu smířlivou ruku odmítl.

O použití zbraní: „Teprve kdybychom vyčerpali všechny ostatní prostředky a cítili se donuceni sáhnout z krajní nutnosti i k revoluci, pak snad. Muselo by to ale být po důkladném zpytování svědomí.“

1 9 1 4

„Tak jsme se všude a všichni vypínali svým pokrokem, překonáním středověku a tak dále – a takové fiasko toho pokroku, takový úpadek vzdělaných národů…“

„Za celou mobilizaci jsem neviděl opilého Němce, zatímco transporty rakouských branců, kteří jeli rukovat domů, bývaly namol. Vím, pili také z dešperace, ale ukazuje to přece na sám stát.“

 

„Nikdy jsem si netroufl předpokládat, že by k válce mělo dojít. Myslel jsem, že svůj odpor k Rakousku a porakoušťování budu projevovat jinak. Je nápadné, že politický systém, který je nelogický a nestabilní, působí zlo a rozklad. Oběti útisku a agrese potom mají morální právo bránit se bojovat za své vítězství.“

 

„Když jsem se rozhodl, že musím něco proti Rakousku dělat, neříkal jsem si, že jsem vlastenec a že národ přikazuje; měl jsem prostě špatné svědomí, že naši lidé jdou na vojnu a do kriminálu, a my poslanci že sedíme doma.“

 

O začátku spolupráce s Benešem: „Potkali jsme se na Letné, když byl na cestě ke mně. Patrně měl něco vážnějšího. A měl: podle jeho názoru se na válku nemůžeme dívat pasivně, musíme něco dělat. Na to já: Ano, já už dělám! … Spolupráce s Benešem byla snadná a účinná… Jeho iniciativa byla značná a pracovitost neúmorná. Oběma nám prospělo, že jsme měli trpké životní zkušenosti. Probili, propracovali jsme se z chudých poměrů, a to znamená nabýt praktičnosti, energie a odvahy.“

 

O odchodu z Rakouska (prosinec): „Na italské hranici nás přednosta stanice chtěl zastavit a že bude telegrafovat do Prahy, smíme-li jet dál. Tehdy jsem se poprvé v životě oháněl svým poslaneckým postavením, že jim ukážu, budou-li mě zdržovat; krčili jen rameny. Co teď; stáli jsme na peroně, vlak, kterým jsme přijeli, začal se rozjíždět do Italie; my honem do vlaku a jeli jsme… Nebýt toho, snad bych se už byl za hranice nedostal. Tehdy jsem ještě myslel, že se za několik neděl vrátím do Prahy; vrátil jsem se až za čtyři roky, na den téhož dne, kdy jsem překročil rakouské hranice.“

 

Připomeňme: Masaryk je poslancem nejmenší české politické strany (ve sněmovně měla jen jediný mandát)¨

Je vším jiným než nacionalistou.

Dlouholetým kritikem radikálů, kteří považovali „samostatnost“ za jakýsi všelék.¨

Poslanecem, který se dosud snad stokrát vyjádřil ostře proti revoluci.

A přitom to bude právě on, kdo v příštím roce rozpoutá zápas za nezávislý stát.

„Vyvíjel jsem se do poslední chvíle. Začal jsem v mládí opatrně v politice, protože jsem nebyl hotov a nebyl jsem jasný, čím starší, tím radikálnější, hotovější jsem se stal.“  (z Masarykovy závěti, 15.duben 1917)

 

„Já jsem se bál, že vojna, bude-li krátká, nás neosvobodí, i když bude Rakousko poraženo; my jsme nebyli připraveni a válčící mocnosti o nás skoro nevěděly. Tož jsem vážil a špekuloval, kdo to déle vydrží – bál jsem se případu, že by válka trvala krátko, a přitom jsem si vyčítal krutost, že si přeju válku dlouhou.“

 

 

1 9 1 5

„Slováci jsou Čechy, přesto, že užívají svého nářečí jakožto spisovného jazyka. Slováci usilují rovněž o samostatnost a přijímají program sjednocení s Čechami.“  (z memoranda britskému ministru zahraničí E.Greyovi „Samostatné Čechy“, květen 1915)

„Čeští politikové soudí, že Cařihrad a tudíž i úžiny mohou náležet jedině Rusku… Čeští politikové si přejí, aby Turecko bylo smazáno z mapy a doufají, že se tak stane.“  (tamtéž)

„Čechy jsou projektovány jakožto stát monarchistický; česká (sic!) republika je zastávána jen několika radikálními politiky.“

 

„Český lid – to je nutno zdůraznit – je venkoncem rusofilský. Ruská dynastie v jakékoli formě by byla nejpopulárnější. Každým způsobem si čeští politikové přejí zřízení království českého v plné shodě s Ruskem. Přání a úmysly Ruska budou mít rozhodující vliv… Nyní si Čechy přejí, aby jejich ruští bratři brzy obsadili české a slovenské území a doufají v to. To by bylo nejlepším rozřešením nejenom české otázky, nýbrž i rakouské, německé a ostatních otázek, o něž právě běží.“  (závěr zmíněného memoranda)

„Mně bylo nanic, když se po ofenzivě Brusilova ruští generálové chlubili, že disponují patnácti a více miliony mužstva. Slíbili do Francie aspoň půl milionu, a nepřišlo více než nepatrných šestnáct tisíc, a ti museli být internováni, protože neměli kázně.“

Ruská vojska tedy utrpěla těžkou porážku a dají se na zoufalý ústup. Fronta se posune o 200 až 500 km na východ. Masarykovy představy, že někdy v zimních měsících 1915 válka skončí, přestaly být reálné. Ve vzkazu do Prahy z té doby počítá i s možností nepříznivého výsledku války a se svou trvalou emigrací.

„Jsem ochoten žít v emigraci a vést politiku zde, bude-li toho třeba, nebudou-li mladší.“

 

Druhým a posledním českým poslancem (tedy oficiálním politikem), který v průběhu celé války emigroval, byl agrárník Josef Dürich. Českých říšských poslanců přitom bylo 108.

Jejich většinové smýšlení se dobře zrcadlí v obavách budoucího zakladatele KSČ Bohumíra Šmerala. „Šmeral mi prostě vyložil, že jsme blázni,“ napsal později Edvard Beneš, „že Masaryk vede znovu národ na Bílou horu do národní katastrofy, že tak hazardní politiku jako profesor Masaryk dělat nemůže a nesmí…“

„Cítil jsem svůj boj jako odpor proti politické a kulturní zamženosti, zaostalosti, kocourkovství, sváděl jsem boj na dvou frontách, proti Vídni a Praze.“

„Idea nejčistší humanity nezakazuje, nemůže zakázat obranu. Právě naše reformace prohlásila s nejjasnější určitostí, že obrana není násilí. Naše reformace dává toto pravidlo: Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho používat. Proti násilí se však budeme hájit třeba i železem.“  (z vyhlášení boje Rakousku, 6.červenec 1915 v Ženevě)

„Sotva jsem se v Ženevě zařídil, přicházely od rodiny v Praze nečekané zprávy o nemoci našeho Herberta – dne 15.března definitivní telegram o jeho úmrtí – ale, vždyť tisíce rodin ztratilo doma válkou své členy! Člověk vzácně čistý a čestný a malíř-básník, usilující o krásnou prostotu – zdravý a silný tělocvikem, tolik se namáhal, aby nemusel Rakousku na vojnu, a přece válkou našel smrt – přenesením tyfu haličskými uprchlíky, jimž pomáhal. Případ pro fatalisty…

Moji dávní klerikální odpůrcové posílali mi z Prahy své hrubé, nenávistné anonymní dopisy: „Prst Boží!“ Byl jsem si jist, že trestem za mou protirakouskou politiku to nebylo, spíše napomenutím, v ní neochabovat…“

„Za pobytu v Ženevě zemřel náš syn Herbert; nakazil se skvrnitým tyfem od haličských utečenců. Později byla zatčena Alice… Proti zavření Alice podaly rakouské vládě petici americké ženy. Doslýchal jsem se, že se roznemohla má žena; bál jsem se, že Aliska to vězení nevydrží; v amerických listech byla zpráva, že náš Honza, voják, byl nebo má být kvůli mně oběšen. To všechno a ještě mnoho jiného šlo na nervy, ale nezlomilo.“  (Hovory s TGM)

 

„Tehdy jsem byl upozorněn, že v kupé spacího vozu pojede se mnou ze Ženevy do Paříže špehoun, abych se měl na pozoru. Nu, řekl jsem si, jen když vím, s kým jedu. Proto jsem nezměnil ani den odjezdu ani kupé, jen jsem si dal svůj portefeuille pod polštář a jel jsem.“

 

„Byl jsem připraven, že nějaký zvěd nebo fanatik udělá na mne atentát; když za mnou přijel Beneš, připravil jsem ho na to. Nebál jsem se nic a jen jsem mu domlouval, aby mé případné smrti pořádně využil k naší propagandě. V té době jsem také napsal jakýsi testament – smutný, protože jsem neměl co odkázat, leda něco svých spisů a dluhy.“

 

Mnohokrát podivuhodně vyvázl životem. Už jako snoubenec Charlotty plul po jejím zranění 1878 na lodi Herder; potopila se při příští plavbě. Za války odřekl lístek na loď Sussex poté, co musel Štefánik přeložit dohodnuté politické rozhovory – Sussex pak byla na moři zničena torpédem. Při plavbě do Norska se loď v noci jen taktak vyhnula plovoucí mině. V dubnu 1917 měl vyplout z Londýna do Ruska, ale loď, na kterou měl vstoupit, byla potopena německou ponorkou (novou lodí odcestoval pak 5.května). V Moskvě přežil šestidenní ostřelování hotelu Metropol, v Kyjevě ho v hotelovém pokoji málem zabila bomba, která nevybuchla snad jen zázrakem. Před nádražím ho pak „na coul“ minula kulka zarytá do telegrafního sloupu.

„Být více pověrčivý, než jsem, upadl bych do chyby Vilémovy, pokládajících se nástroj boží. Ale víra v teologii, opakuji, nesmí nás svádět ani k nečinnosti, ani k pýše – nikdy nezapomínat, že nejsme sami na starosti Prozřetelnosti.“

„V Paříži začal Štefánik svou propagandu v salonech a společnosti; měl zvláštní dar společenského apoštolátu, dovedl lidi nadchnout; získával pro nás zájem i lásku.“

 

„Trápil jsem se z počátku, že nás venku bylo málo; ale bylo to dobré – nebylo značnějších různic.“

 

 

1 9 1 6

„Pan Masaryk a soudruzi pozbyli navždy práva, zváti se syny českého národa. Strojili svému národu úklady, avšak nebezpečí, naštěstí, bylo odvráceno. S Masarykem a jinými agenty čtyřdohody nemá a nemůže míti český národ nic společného.“  (z článku „V cizích službách“, otištěném ve všech pražských listech)

„V Bornemouthu byl jsem operován, chirurg tvrdil, že otrava byla způsobena prádlem. Byla nasnadě domněnka, že se o mne tímto způsobem pokoušeli rakouští nepřátelé. Že po mně slídili, toho jsem měl důkazy už v Ženevě, pak i v Londýně. Pro všechny případy jsem všude navštěvoval střelnice a cvičil se ve střelbě revolverem; ale to bych asi udělal i bez toho všeho – vždy jsem rád střílel do terče a těšil se z přesného trefování… Na ochranu mně stačilo, když moji slídiči viděli, že se připravuji.“

„Jako kuriozitu uvádím, že mně car po Štefánikovi vzkázal velmi přátelský pozdrav a vyzvání, abych ve své politice pokračoval…

Mne osobně měl Štefánik až dojemně rád. Splácel jsem mu jeho oddanost oddaností a za jeho pomoc v našem odboji jsem mu byl vděčen. Zasluhuje vděčnost nás všech.“  (Světová revoluce, 1925)

„Jeho veřejná zrada byla pro všechny nezasvěcené kruhy překvapením… Takové jednání znamená u člověka, který si stále hrál na vyhlášeného ochránce mravních ideálů, zajisté nejhlubší stupeň mravního úpadku.“  (z obžaloby T.G.Masaryka před vojenským soudem ve Vídni, listopad 1916)

6.prosince toho roku, tedy již po smrti Františka Josefa, byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. O synu Janovi dostal zprávu, že má být oběšen. Palcový titulek anglických novin oznamoval, že Alice Masaryková byla odsouzena k smrti. Charlottě docházely surové anonymy s kresbami šibenic a několikrát přišel i majitel pohřebního ústavu s truhlářským metrem poptat se, zda už má vzít míru na manželovu rakev.

„Já jsem na všechno připraven. Když někdo udělá, co jsem udělal já, musí si napřed rozmyslit, jaká ztráta postihne jeho i jiné. Spočítal jsem si ztráty a musím snést vše, co mě stihne.“

 

 

1 9 1 7

„Maďaři všechnu svou energii obracejí proti Slovanům, zejména proti Slovákům (maďarské přísloví Tót nem ember, Slovák není člověk!), pak proti Rusínům, Jihoslovanům a Rumunům; jejich protislovanské štvaní, nalézající ochotné hlasatele hlavně ve vídeňském tisku, je do velké míry spoluodpovědné za tuto válku.“  (Nová Evropa, 1917)

Než měl jet do Ruska, bylo pro něho už hodně nebezpečno. Tou dobou docházely do Anglie úpěnlivé telegramy vůdců ruské akce, aby přijel do Kijeva na památný sjezd. Odpovídal stále záporně, ale jednoho dne se objevil v Rusku. Na otázku, proč nedal zprávu o svém příjezdu, odpověděl: „Jste všichni ještě děti v revoluční práci. Měl jsem dát Němcům adresu, aby na mne mohli poslat ponorku?“

 

„Mezi krajany v Rusku byly v té době poměry zlé a stálými spory těžce rozhárané. Jak to mezi námi Čechy bývá! Příliš málo si navzájem věříme, příliš mnoho se umíme nenávidět.“  (Vojta Beneš, 1947)

 

„Snad nejvíc nám pomohlo veřejné mínění, když se naši u Zborova docela drželi. Tehdy jsem jednal o náš korpus s Brusilovem – poklonil se po pás a řekl: „Klaním se hluboko před vašimi vojáky… Čechoslováci se bili tak, že by celý svět měl před nimi padnout na kolena…“

 

„Já vám řeknu, náš člověk je dobrý voják, když je v boji; pak je statečný a chytrý jako málokdo. Umí se dostat z každé šlamastiky; ale když v ní není, tedy do ní vhrkne sám. Neumí vždycky vytrvat a selhává, když nemá co dělat; to bylo před Sibiří a na konci sibiřské kampaně zas.“

 

V Bobrujsku (červenec) procházel zástupem legionářů a s mnohými trpělivě pohovořil. Jeden voják mu několikrát nadběhl, ale jakmile se na něho Masaryk podíval, ztratil kuráž. Konečně vyhrkl: „Rád bych věděl, jak se náš zahraniční odboj dorozumívá s Prahou? „To je jednoduché, před válkou jsme si zřídili tajný podzemní telefon z Prahy do Švýcarska!“ JVzápětí upozornil na maníka velitele a zjistilo se, že je to rakouský špion.

„Škodit a překážet dovede i nejhloupější člověk.“  (o českých komunistech bránících zakládání legií v Rusku)

 

„Pro svou osobu si přeji, aby náš stát byl republikou. Budou vám říkat, že národ není ještě zralý. Možná že jsou nezralé národy, ale já věřím, že náš národ, protože se zdokonalil vlastní silou a sjednotil se vlastní kulturou, dovede být disciplinovaný. A uvědomělý a disciplinovaný národ republiku udrží.“  (projev v Kyjevě, 17.červenec 1917)

Bolševický převrat ho zastihl v Petrohradě. Střílelo se na ulicích a legionáři se báli o život svého vůdce. Přemlouvali ho proto, aby odejel do Moskvy, kde bude bezpečno. „Tam budete jako v peří, pane profesore,“ ujišťovali Masaryka.

Přijel do Moskvy uprostřed revoluce a jen taktak se zachránil v hotelu Metropol, ostřelovaném bolševiky. Vrhnul se na zem, protože mu kulky lítaly do pokoje právě nad postel. Do Petrohradu pak poslal lístek napsaný na žíněnce pod oknem: „Jsem tu jako v peří a vzpomínám na vás.“

 

„Skutečný strach jsem měl jenom tehdy, když se ti vojáci v Moskvě opili, to mohlo šeredně dopadnout. Jindy jsem se nebál, a když už, tedy jsem to nedal na sobě znát, už kvůli našim hochům ne… Zrovna kvůli nim jsem chodil po ulicích, když se střílelo. Neviděli ve mně tu profesorštinu.“

 

 

1 9 1 8

Ještě 5.ledna britský premiér Lloyd George prohlásil, že cílem války není pro Brity zničení Rakousko-Uherska. A americký prezident Wilson ve svých 14 bodech (poselství Kongresu 8.ledna) zmiňoval pouze nutnost poválečného autonomního vývoje národů v rámci Rakousko-Uherska.

„Nejkratší cesta do Francie a domů byla ta nejdelší: přes Sibiř a kolem světa. Tak jsem to nařídil a sám jsem jel napřed přes Sibiř jako kvartýrmajstr, aby naši viděli, že to jde.“

 

„Francie nám byla direktivou jako na moři plavci magnetka.“

 

Po téměř ročním pobytu opouští Rusko. Ve Vladivostoku však nesežene loď, a tak ho čeká další dlouhé putování Mandžuskou drahou přes Koreu do Pusanu, odkud s další lodí směřuje do Japonska.

 

„Japonsko jsem nemohl studovat; neměl jsem tam pokdy se rozhlédnout kolem sebe… Navštěvoval jsem v Tokiu ty a ony chrámy několika vyznání, podíval jsem se na mnohé, k čemu byl přístup… Podařilo se mi koupit pěkné dřevoryty japonské a některé evropské knihy…“

 

V zemi vycházejícího slunce vypracovává na žádost amerického velvyslance pro prezidenta Wilsona memorandum o Rusku. V situaci, kdy všichni očekávají brzký pád bolševické vlády, varuje: „Bolševici udrží moc déle, než jejich odpůrci předpokládají…“

 

50 tisíc vojáků státu, který neexistuje, ovládá obrovské území středovýchodního Ruska. Jeden americký list píše o Masarykovi jako o „pánovi Sibiře“. „Čechoslováci“, Československá národní rada a Masaryk se stávají pojmy, které vejdou ve známost.

„Zpráva o příhodách a vítězstvích této malé armády je vpravdě jedním z největších eposů dějin.“  (z telegramu britského premiéra Čs.národnímu výboru do Paříže, 11.9.1918)

„Čechoslováci si vybojovali na Sibiři, ve Francii a v Itálii svého práva na nezávislost.“  (francouzský prezident R.Poincaré v zahajovací řeči pařížské mírové konference, l8.1.1919)

Ferdinand Peroutka o Masarykovi jako vůdci vojska: „Ze všech věcí, které můžete udělat pro bojujícího vojína, je nejlepší ta, jestliže vložíte do jeho bojování nějaký vyšší smysl… Muž potřebuje vědět, proč má být statečný. Masarykův prapor z idejí vlál nad naším vojskem lépe než prapory z látky.“

Z Jokohamy vyplul 20.dubna 1918 a po devíti dnech dorazil do Vancouveru: „Moři – vlnám, proudům, počasí, barvě vody a oblohy – věnoval jsem dosti pozornosti jako vždycky: to právě je část odpočinku. Zaznamenal jsem si, že jsme dne 24.dubna přepluli takzvaný meridionální den, 181° východní délky; vzpomněl jsem Verneovy cesty kolem světa, jak získal neočekávaně jeden den.“

 

Chicago: „Všude byly schůze a průvody pořádané tak, že vzbuzovaly zájem Američanů; naše kroje, prapory, odznaky a umělecké uspořádání průvodu se líbily a upozorňovaly takto na naši osvobozeneckou akci… Já jsem se před válkou dost nahromoval proti fangličkářství; v Americe jsem se přesvědčil, že jsem přestřeloval – byl jsem přece jen také profesorem („kantorem“) a nedocenil, že dobře aranžovaný průvod není méně cenný než domněle světoborný politický článek anebo řeč v parlamentě…“

V Pittsburgu (květen) ho doprovázeli profesor Ferdinand Písecký a učitel Vojta Beneš. Oba spolu měli nevyřízené spory a nemluvili spolu. Jistý člověk Masaryka prosil, aby je usmířil. Ten však mávl rukou: „Nechte je – dyť jsou to kantoři!“

 

„O Češích a bývalém království českém se vědělo, ale měli jsme obtíž se Slováky; byli neznámí a Američané chápali těžko, že tvoří část našeho národa… Slováci a Češi věděli, že jsem byl vždy pro Slovensko; svým původem a svými tradicemi jsem Slovák, cítím slovensky a pro Slovensko jsem vždy nejen horoval, ale pracoval…“

 

„Já tu naši revoluci dělám tak, jak dýchám. Já ji dělat musím. A kdybych v tom boji ztratil ženu, děti nebo vlastní život, to je jedno. Jen když bude žít národ.“  (ve Stamfordu k americkým legionářům, červen)

„Odjel jsem (z USA) 20.listopadu; náhodou je to den ženiných narozenin. Ta cesta na lodi, to byl můj první odpočinek za čtyři léta; mohl jsem s dcerou hrát v šachy – od té doby jsem jich neměl v rukou; chodil jsem po palubě, díval jsem se na moře, uvažoval, jak se to všecko stalo – a měl jsem radost. Bože, tož se nám to přece jen povedlo!“ (Hovory s TGM)

„Milou náhodou jsem vyplul v den ženiných narozenin; slavili jsme je s naší Olgou potichu, obvyklým počtem růží a vzpomínkami – vzpomínkami ne, myšlení a cítění dvou duší sobě blízkých, když jsou prostorem odloučeny, je něco víc než vzpomínání.“ (Světová revoluce)

 

„Řekl bych, že nemám kdy se radovati, protože vím, že stojím před ohromným problémem a jsem si vědom své zodpovědnosti nejen před svým národem, nýbrž přede všemi národy, s nimiž budeme se stýkati a spolupracovati. Nikdo z nás nesmí zklamat. To je, co cítím.“

 

„Na cestě z Padovy domů myšlenky se nesly k nastávajícím úkolům; jízda a pobyt na rakouské půdě nutil k závěrečné úvaze o zapadající říši habsburské. Minuli jsme (18.prosince) Brixen, a s Brixenem se mi vyrojily všecky myšlenky o Havlíčkovi a tím o naší politice. Od Havlíčka jsem se mnohému naučil – na celé cestě od Brixenu hučelo mně v uších jeho: politiku rozumnou a poctivou!“  (Světová revoluce)

Když se v prosinci 1918 vracel do republiky, připravili pro něj v Praze starodávný císařský kočár ozdobený květy a tažený dvojspřežím koní. Když to spatřil, obrátil oči v sloup: „To je všechno minulost!“  Narychlo se potom hledal taxík; ozdobili ho květy a věnci z palmových a vavřínových listů, propletených českou vlajkou.

„Žijeme v pohádce? … V hrozném boji zvítězili ti, kdo hájili ideálů spravedlnosti – zvítězili idealisté, zvítězil duch nad hmotou, právo nad násilím, pravda nad chytráctvím.“  (z prvního presidentova poselství Národnímu shromáždění, 22.prosinec 1918)

„Zásluha Američanů o vítězství je obecně uznána: nejen že přispěli v kritické době čerstvým a chrabrým mužstvem, nýbrž že se vůbec připojili ke Spojencům. Amerika pomáhala Spojencům před vstupem do války zásobováním, potravou a válečnými potřebami; Amerika pomohla Spojencům Wilsonem a jeho autoritou, kterou si za války v celém světě získal. Svým chováním proti Americe v Americe samé a svým nepochopením situace, když Amerika vyhlásila válku, Němci snad nejpádněji dokázali svou politickou krátkozrakost.“  (Světová revoluce, 1925)

Snad by Masaryk mohl o 20 let později – se záměnou jména prezidenta – napsat prakticky to samé.

„Velké oběti na životech a statcích nevyšly nadarmo. Dosáhli jsme svého cíle. Teď se vynasnažíme, abychom si ho navždy zabezpečili. Úkol snad těžší než za války. Všichni občané dobré vůle, bez rozdílu stran, náboženství a národnosti, mají dánu možnost vybudovat vzorný demokratický stát.“  (tamtéž)

„Soustředíme všechno své úsilí, abychom svůj stát udělali pevností svobody v srdci Evropy a předvojem demokracie na východě.“

 

“Obnovili jsme svůj stát ve jménu demokratické svobody. Jeho svobodu udržíme jen svobodou a svobodou vždy dokonalejší… Náš demokratismus byl doposud negativní, negující rakouský absolutismus, teď však se musí stát pozitivním; to, čeho jsme hájili jako ideálu, musí se teď stát skutkem. Nebude to snadné… To, co jsme až doposud uskutečnili, je jen dětská hříčka ve srovnání s tím, co nás teprve čeká.“  (Světová revoluce)

„Budiž zdůrazněno se vší rozhodností, že náš nový stát, že republika a demokracie potřebují vedle svého administračního aparátu a armády také pevný mravní základ; bez mravních, bez charakterních jedinců, bez zdravých rodin, bez věrného přátelství, bez loyálnosti k různým společenským organizacím, jejímiž jsme členy, bez solidnosti ve vší naší činnosti nemůže býti silné republiky.“

 

„I politická samostatnost je jen prostředkem pravého života národního – pozbyli jsme jí, když jsme přestali jako národ mravně žít.“

 

„Dovedeme za dané světové situace nabyté samostatnosti udržet, stále a trvale udržet? Máme na to dost schopností, dost rozumu, dost prozíravosti, dost vůle, dost odhodlání, dost vytrvalosti?“  (Světová revoluce, 1925)

„Z vedoucích postav světové války nestojí nikdo tak vysoko jako on, ať jde o jeho nekolísavou sílu předsevzetí nebo o něj samého jako tvořícího státníka, neboť žádný se nepustil do války s takovým prozíravým postřehem jejího smyslu jako Masaryk.“  (W. Steed)

A pak jsme si už začali vládnout sami – a plně vychutnávat svou suverenitu…

Když byl Masarykovi předložen seznam členů první vlády, „tak jsem se těch lidí lekl. Kramář – premiér, Stříbrný, Soukup – ve vládě a Klofáč – ministrem vojenství. To byl vrchol. Anarchista a lajdák ministrem války tehdy, když armáda měla takovou důležitost…“

„Úkoly, před nimiž Masaryk stál, se zdají hlavně z historické perspektivy až nadlidské. A vzpomeneme-li na jeho proslulou maximu, že státy se udržují idejemi, na nichž vznikly, pak první prezident v nejlepší víře hodlal budovat svůj stát na několika mylných základních kamenech. Neexistoval jediný národ československý, převážně katolický český a především slovenský národ neměly své historické kořeny a ideály v českobratrském učení, ani Tábor nebyl jejich program, a československý stát (s čtvrtinou německého obyvatelstva) netvořil odvěkou a trvalou hráz proti Germánstvu, čímž by se navíc, logicky domyšleno, ve střední Evropě stával ne poslední baštou Západu, nýbrž nejzápadnější výspou Východu.“

                                                                  (Antonín Klimek, Boj o Hrad)