Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sergej Vojcechovský (Zdeněk Hübner)

20. 9. 2013

Sergej Vojcechovský

(*29.10.1883)

   Narodil se téměř přesně 35 let před vznikem republiky, k níž přilnul, ač odtud nepocházel. Získali jsme v něm jednoho z nejschopnějších velitelů našich ozbrojených sil. Kromě vojenského umění byl vážen i pro svou osobnost a charakter;  KSČ ho označila za „fašistického generála“. V roce 1938 byl jako velitel Čech připraven bránit vlast, ale ta nebránila jeho, když se ho po válce zmocnila sovětská NKVD. Armádní generál Sergej Vojcechovský.

 

Na svět přišel v rodině ruského generála ve Vitebsku (dnes Bělorusko). Po absolvování vojenského učiliště vstupoval do dělostřeleckého učiliště v Petrohradě, studia ukončil s vynikajícím hodnocením již po dvou letech (1904) a první bojový křest zažil jako důstojník 74.dělostřelecké brigády hned v příštím roce v rusko-japonské válce.

 

Během dalších studií v petrohradské Nikolajevské akademii generálního štábu se mu narodil syn Jiří, budoucí poručík československé armády. Stejně jako otec ukončí studia se zlatou medailí a stejně jako on bude po skončení války unesen do SSSR; po propuštění z Gulagu emigruje s rodinou do USA, kde založí jezdeckou školu (+1993).

 

První světová válka zastihla Sergeje Vojcechovského ve štábu 69.pěší divize, která zasáhla do bojů na haličské frontě. V příštích letech bojoval na řadě míst; v srpnu osudového roku 1917 byl převeden k nově se tvořícím československým legiím (náčelník štábu). O několik měsíců později už musel čelit novým pánům Ruska.

 

„Dne 17.května 1918 došlo k prvnímu ozbrojenému vystoupení pluku v Čeljabinsku. Pak následovaly dlouhé měsíce bojů na různých směrech. A zase silný dojem. Byl jsem poprvé „velitelem“ ve válce a vlastně teprve teď si uvědomuji, jak silnou a pevnou důvěru jsem měl ve svůj pluk a ke každé jeho složce.“  (Mé vzpomínky..., 1937)

 

„Němci se bojí útoků Japonců a žádají urychlenou evakuaci svých válečných zajatců z východní Sibiře: průjezd našich transportů byl rozhodnutím sovětské moci zastaven. Začíná se mi zdát, že se do Vladivostoku nedostaneme.“  (z deníku, 30.4.1918)

 

„Sní o našem odzbrojení. Provokují naše vystoupení... Od včerejšího dne jsme protirevolucionáři.

  Před námi se hromadí mnoho nepříjemností s různými, pravděpodobně neradostnými následky.“

  Pro mě samotného to je všechno velké minus. Jsem dokonce připraven na to, že budu muset předat velení a odejít od Čechů. Uvidíme! Prozatím budu připraven na nejhorší a postarám se o zabezpečení mého pluku.“  (18.5.1918)

 

„Jet na Archangelsk se nikomu nechce. Podle mne to povede ke katastrofě... Musíme být připraveni, že možná budeme muset dál jet s použitím síly, i když to bude těžké.“  (12.5.1918)

 

„Konečně z nás spadla ta nesnesitelná tíha, to věčné a bezvýchodné ustupování sovětské vládě. O svém rozhodnutí okamžitě informujeme všechny naše vlaky a sovětskou vládu v Moskvě, a hned začíná pracovat tříčlenný výbor pro řízení přepravy na východ. Je to plukovník Radola Gajda pro skupinu sibiřskou, plukovník Vojcechovský pro naši skupinu čeljabinskou a poručík Čeček pro skupinu penzskou.“  (z pamětí gen. M.Němce)

 

„Všechny sověty na železnici nesou plnou odpovědnost za odzbrojení Čechoslováků. Každý Čechoslovák, který bude na železnici přistižen ozbrojený, bude na místě zastřelen.“  (Trockij)

 

„Kategoricky žádám, abyste se vyvaroval každé vražedné činnosti vůči Čechoslovákům, a abyste nepřekážel příjezdu a odjezdu našich vlaků. Radím přitom mít na paměti všechny následky, které by vyplynuly z toho, kdybyste nedbal mé žádosti a pak také prosím nezapomínat, že naším jediným cílem je odjezd do Vladivostoku a odtud do Francie.“  (z telegrafické odpovědi S.Vojcechovského, 26.5.1918)

 

„Válka! Dnes v noci moje jednotky obsadily bez jakýchkoliv ztrát celé město Čeljabinsk... Můj obchvat se podařil skvěle. V kasárnách zatímco spaly byly obklíčeny a zajaty dva sovětské pluky (kolem dvou tisíc zajatců), obklíčilo je 250 střelců! ... Zachycujeme a čteme zděšené telegramy sovětských úřadů v Jekatěrinburgu, kterým je jasná jejich vážná situace... Zato já jsem ve svém živlu.“  (27.5.1918)

 

„Ani lépe vyzbrojené a organizované armády než naše by nesvedly líp takové sibiřské tažení.“  (T.G.M.)

 

„Nevměšujíce se do vnitřních věcí ruského lidu, poskytli jsme všem úplnou občanskou svobodu, zabezpečivši se pouze vojensky. Ozbrojené ruské rudogvardějce propouštíme na svobodu, zajaté Rakušany s Němci a Maďary ponecháváme pod dozorem. Nepřejíce si trestat za cizí hříchy hladovějící ruské obyvatelstvo, vydali jsme rozkaz vlaky s potravinami volně propouštět, ale rozkaz nebyl splněn, protože sovětská moc na mnoha místech přikázala železniční cestu rozebrat. Proti tomuto násilí na ruském pracujícím lidu protestujeme.“

 

„Obyvatelstvo Trojicka začalo oslavovat své osvobození průvody s hudbou a zábavami na naši počest. Když 20.června poprvé zasedala městská rada, pozvali mne na zasedání, aby mi symbolicky předali klíče od města a vyslovili požadavek, abychom jim my Čechoslováci vládli. „To dělat nemůžeme,“ řekl jsem jim s poděkováním, „vládnout si musíte sami.“  (z pamětí generála Matěje Němce)

 

„Byl (=Vojcechovský) ve velmi dobré náladě. Sršel vtipem a ve svou řeč pletl česká slova. Děkoval vojákům za jejich službu. Vzpomněl vystoupení v Čeljabinsku. Bylo prý mu všelijak, když dával rozkaz k vystoupení. Do budoucna prý ničeho nevěděl. Věděl pouze, že navařil kaše. A nyní skoro celá Sibiř je naše, spojenci prý tlačí na Vologdu.“  (z Kroniky 3.střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova, 1916-1920)

 

„Louče se s plukem, děkuji všem důstojníkům a střelcům 3.pluku za obětavou práci v době dlouhých uplynulých měsíců společného boje.

  Drazí bratři! Budu vždy vzpomínat s velikou úctou na Vaši bezměrnou snahu zvítězit, i na Vaše bohatýrské nadšení, jež jste ukázali celému světu. Jsem hrdý na to, že jsem měl čest sloužit ve Vašich řadách. Nazdar!“  (22.11.1918)

 

„Odpoledne na čaji u generála Vojcechovského jsme si všimli, že už má ruské nárameníky. To znamená, myslím si, že odchází z našich služeb... Toník Číla se generála ptá, zda s námi pojede do Čech. Ne, neboť věří ve vítězství nad bolševiky a zůstane tedy v Rusku budovat novou národní armádu: je přesvědčen, že ve své podstatě se bolševismus ruskému národu příčí a Rusové jej natrvalo nepřijmou.“  (z pamětí gen. M.Němce)

 

Požádal o propuštění z Československého armádního sboru; nechtěl opustit svou vlast uprostřed zápasu o její budoucnost. Předčasně ustoupit bylo cizí jeho chápání a taktice boje, jak to za bezmála dvě desetiletí prokáže jako československý generál.

 

„Jakkoliv to z ní v jedenadvacátém století příliš pateticky, jeho volba vycházela především z vědomí odpovědnosti za stav země, do níž patřil a nebyla diktována žádným úzkým politickým zájmem, o osobních ambicích nemluvě. Byl přesvědčen, že jako profesionální voják nemá právo a nemůže jen tak opustit svou vlast.“  (V.Bystrov)

 

„Nebyla to jen důstojnická zdatnost, ale také čestný charakter, co mu zjednávalo hlubokou vážnost u našich vojáků.“  (z pamětí gen. M.Němce)

 

„V posledních týdnech srpna a počátkem září (=1919) se generálovi Vojcechovskému podařilo zasadit 5.armádě M.N.Tuchačevského vážnou porážku v Tobolsko-petropavlovské operaci, která vešla do dějin jako „Tobolská čtverylka“. 1.září, bez ohledu na obtížnou situaci pravého křídla, provedl Vojcechovskij virtuózní manévr a udeřil na křídlo 27.divize rudých... 5.armáda rudých utrpěla značné ztráty, přišla o více než 15 tisíc mužů, což představovalo téměř 70 % jejího veškerého stavu. Sám Tuchačevskij vyvázl pouze zázrakem. Tento vynikající úspěch generála Vojcechovského byl posledním významným vítězstvím bílé armády na Sibiři.“  (ruský historik G.Kaninskij, 2003)

 

„Ale význam generála Vojcechovského nespočíval pouze v jeho nadání, způsobilosti a profesionální úrovni... Vojcechovskij byl především příkladem důstojnické cti, vojenské vzdělanosti, mravní integrity, všeho toho, bez čeho každá armáda riskuje, že bude jen tupě pochodující tlupou.“  (G.Kaninskij, 2003)

 

„Přátelé a spolubojovníci zdůrazňovali jeho neobyčejnou vysokou výkonnost... Během boje si dokázal po mnoho dnů téměř beze spánku uchovávat schopnost intenzivní a efektivní činnosti. Přitom tato neúnavnost nespočívala v mimořádné fyzické zdatnosti, ale byla důsledkem jeho soustředění, síly, vůle a vnitřní kázně. Pevným zdravím se naopak Sergej Nikolajevič pochlubit nemohl.“  (týž)

 

„Demokratický duch v československém armádním sboru mu byl nepochybně již mnohem bližší než konzervativní svět ruských jednotek, a v prostředí plném stavovské řevnivosti a nepružného rozhodování se zjevně necítil dobře. Přes veškeré úspěchy dosažené pod jeho velením byl svými kvalitami a zkušenostmi v ruské armádě již cizincem.“  (V.Bystrov)

 

Po vítězství rudých na Sibiři odplul z Vladivostoku na Krym s cílem zapojit se do bojů, ale finální porážka vojsk generála Wrangela to znemožnila. Odjel do Instanbulu a na jaře 1921 získal československé státní občanství; 1.května toho roku byl přijat do československé armády v hodnosti generála.

___________________________________________________________________________

 

V březnu 1923 byl vyznamenán Československým válečným křížem 1918. „Tento kříž budiž jemu výrazem vděčnosti národa, který nikdy nezapomene obětí přinesených za jeho osvobození“, jak zdůraznil ministr národní obrany F.Udržal.

 

„Povaha upřímná a velmi energická. Velmi cenný generál ve vojenském a morálním pohledu...

  Vojensky velmi vzdělaný a zkušený důstojník, velmi svědomitý a pracovitý... Iniciativní a starostlivý. Vynikající generál!

  Velmi svědomitý, pilný a hlavně iniciativní velitel. Vzorný a takticky velmi vyspělý zemský voj.velitel.

  Vysoce inteligentní, svědomitý, vzdělaný, rázný a širokého vojenského rozhledu, iniciativní, důkladný, rozvážný, nestranný a spravedlivý...“  (z jeho hodnocení ve 20.letech)

 

9.února 1926 ho prezident Francouzské republiky jmenoval důstojníkem Řádu Čestné legie.

 

„Až do léta 1927 se věnoval svěřené divizi, kterou v té době přivedl mezi nejlepší v celé armádě. Když ji v červenci 1927 odevzdával svému nástupci, šlo již o moderně vyzbrojený svazek s vycvičenou pěchotou a mnohem silnějším dělostřelectvem (celkem 18 baterií).“  (J.Fidler, Generálové legionáři)

 

Osm následujících let byl velitelem druhého největšího vojenského obvodu - Zemského vojenského velitelství Brno. Po svém jmenování armádním generálem (prosinec 1929) se stal třetím nejvýše postaveným důstojníkem aktivní armády; jeho nadřízeným byl rovněž bývalý spolubojovník z legií generál Syrový.

 

Jako velitel byl generál Vojcechovský důsledný a nesmlouvavý. Když byli důstojníci po brněnských manévrech zvědaví na jeho posudek, odkašlal si a než se uklonil a nasedl do auta, podle pamětníka řekl suše jenom:

 

„Pánové, viděl jsem krásnou operu Car a tesař v Moskvě a rád bych ji ještě uslyšel a uviděl, co však jsem dnes uviděl byla opereta Král a Tesař a nerad bych se dožil její reprízy.“

 

Rodinný život generála nebyl příliš šťastný. V mladém věku se zřejmě neženil z velké lásky; patrně to považoval za čestné a rozhodl se pod tlakem rodiny a nadřízených. Je obtížné soudit, co bylo hlavní vinou manželského nesouladu – zda jeho fanatická oddanost službě armádě nebo Margaritina bohémská mentalita (umělkyně s nostalgií po vysoké společnosti ruských elit).

 

A ještě jeden pohled do soukromí: kromě armády byly jeho jedinou vášní silné cigarety a jízda na koni. Ačkoliv byl přes svou náročnost (nebo právě proto) svými vojáky oblíbený, nezúčastňoval se příliš často společenského života. Nikdy však neodmítl pozvání na Hrad k prezidentovi, který si ho vážil jako legionáře i jako člověka.

 

„Přicházíš z pohraniční posádky na jižní hranici, kde jste měli horké chvíle, a nyní jdeš do pohraniční posádky na severu, kde jsou na hranici poměru v Německu čím dál horší. Myslím, že tam brzo zažiješ velmi neklidné časy.“  (gen.Němcovi před jeho nástupem do Opavy, 1931)

 

„Vysoce inteligentní, širokého vojenského rozhledu, velmi pilný, rozvážný a svědomitý, iniciativní, přísný ale spravedlivý v posuzování důstojnického sboru...

  Čestná, energická, svědomitá povaha. Spolehlivý. Vysoce odborně vzdělaný velitel mající bohaté zkušenosti válečné. Je velkorysý a vysoké problémy praktické jsou mu běžné. Má skvělý postřeh. Věnuje se houževnatě výcviku vojsk všech zbraní... Výtečný velitel.“  (z hodnocení, 30.léta)

 

„Ač se nenarodil v naší vlasti, přilnul k našim dobrovolcům na Rusi a k našemu národu a prokázal Československu neocenitelné služby... Všude se uplatňovaly jeho velké schopnosti strategické, jeho osobní odvaha a nezdolná energie.“  (Venkov, 27.10.1933)

 

„Které stránce jeho povahy máme dáti vyniknouti? Jeho osobní statečnosti, či jeho dobrotě srdce, jeho vojevůdcovským vlastnostem, či jeho ryzosti charakteru? Již suchý popis jeho vojenské dráhy vyplnil by celé kapitoly...

  Vší silou musíme se brániti superlativům, které se nám derou do péra, nikoliv proto, že by nebyly nepřiléhavé a nepravdivé, ale proto, abychom nebyli podezíráni z pochlebenství...“  (Hlas národní obrany, 28.10.1933)

 

„Je naší povinností k veřejnosti říci, jaká osobnost jest skryta v důstojníku, na nějž upírá své zraky, v důstojníku, který ač se nenarodil v naší vlasti, přilnul k našemu národu, porozuměl mu a vykonal pro něj více, než mu svou vděčností můžeme splatiti.“  (tamtéž)

 

V listopadu 1935 se stal velitelem Zemského vojenského velitelství Praha.

 

„Patří mezi nejlepší učitele a jeho zásady jsou traktovány i mimo obvod jeho působení. Bude-li se jednou mluvit o vývoji československé vojenské doktríny, musí se mluvit i o doktríně Vojcechovského. Proto nikterak nemůže překvapit jeho ustanovení velitelem ZVV v Praze, které ho přivádí do centra našeho státu...“  (Důstojnické listy, 21.11.1935)

 

„Zbytečná povýšenost k podřízeným velitelům je neklamným znamením nezdravého služebního poměru. Z hlediska výchovy k samostatnosti může být jen na škodu, a to proto, že vytváří ovzduší, které je příznivé spíše vývoji pocitu méněcennosti...

  Velitel pluku může si vytvořit spolehlivý kádr podřízených velitelů jen tehdy, když bude s to vynucovat si žádoucí výsledek jejich práce, ale zároveň vyvolávat a upevnit jejich velitelské „já“. K tomu není v stejné míře zdravá ani přílišná povolnost, ani potlačování názoru jednotlivců tíhou vlastní autority...“  (Vojenské rozhledy, leden 1938)

 

Od ruských emigrantů si důsledně udržoval odstup; přesto se stal záhy terčem komunistů, snažících se diskreditovat populárního generála jako stoupence a mecenáše ruských monarchistů (ve skutečnosti podporoval jen početné ruské příbuzenstvo manželky). Policejní prezident tyto snahy a „nepravdivé zprávy“ rázně odmítl.

 

„Může to být dnešní armáda pod komandem Medků a Vojcechovských, pod komandem fašistických generálů, kteří by bok po boku s Rudou armádou bojovali proti hitlerovskému imperialismu? Boj se zahraniční kontrarevolucí nerozhodnou jen technické prostředky, ale nadšení lidu a duch armády, a proto žádáme odstranění fašistických generálů a důstojníků v armádě...“  (Jan Šverma na schůzi poslanecké sněmovny, 19.6.1935)

 

„Fašistický generál“ řídil v té době výstavbu prvních lehkých opevnění a dohlížel na vytyčování dalších linií podél československo-německé hranice. Od zástupců sovětské armády (spojenecká smlouva z května 1935!) si udržoval distanc; např. po manévrech na Chrudimsku v srpnu 1935 se jim vyhnul a odjel ihned po skončení cvičení, „byv churav“.

 

Rozvíjející se spoluprací čs.armády s Rudou armádou nebyl nijak nadšen, Sovětům nevěřil a (na rozdíl od jiných bývalých legionářů) už vůbec nedůvěřoval tvrzením sovětských generálů označujícím nedávný zápas legií s bolševiky za „nedorozumění“.

___________________________________________________________________________

 

„Navrhuji, aby vyšší velení působilo na vládu ve smyslu toho, aby požadavky úpravy státních hranic byly odmítnuta a vyhlášena mobilizace...

  Naše mobilizace nesporně učiní značný dojem v cizině. Vyvolá reakci a podle ní, bude-li nezbytno, můžeme vždy couvnout.

  Jen nevzdávat se tak lehce. Může to být pro budoucnost nezdravé.“  (19.září 1938)

 

„Pod Vojcechovského velením (po všeobecné mobilizaci 23.9. byl jmenován velitelem

I. armády, která bránila prostor Čech) se během několika dnů vytvořilo perfektně fungující velitelství... Díky Vojcechovského válečným zkušenostem (jež byly tehdy v celé čs.armádě největší) existovala oprávněná naděje, že 1. armáda se svého úkolu zhostí se ctí.“  (J.Fidler)

 

29.září 1938 odpoledne byl na Hradě mezi veliteli československé branné moci, kteří žádali prezidenta Beneše, aby se nepodroboval německému nátlaku.

 

„Po poradě (=30.9.) vyšel Krejčí k důstojníkům a hned začali debatu o evakuaci. Přišel též gen. Vojciechovský: ten jediný se nespřátelil s myšlenkou, že bychom se měli jen tak bez boje vzdát, ale v debatě i s důstojníky zůstal sám... Jediný Dr.Drtina a mjr.Čihula z přítomných se mnou souhlasili, a gen.Vojciechovský. Ale to je Rus – bohužel.“  (z pamětí J.Smutného)

 

„Ve válce a v boji situace není docela jasná skoro nikdy a pevné přesvědčení, že zrovna ten, nikoliv jiný čin je skutečně nejlepším, nemůže být skoro nikdy...

  Sebeúcta a sebedůvěra zdá se mi činitelem velmi důležitým... Závislost mezi sebedůvěrou a schopností k jednání zdá se mi nespornou.“  (Několik úvah o výchově velitelů, leden 1938)

 

„Dostávám nařízení ohledně postupného předávání pohraničí Němcům... Toto nařízení je v rozporu s písemným rozkazem, který jsem obdržel včera 30/9 na Hradě a podle kterého hlavní obranné postavení má být uhájeno bojem. Je nezbytno, aby měl bezodkladně jasno: buď písemné zrušení rozkazu bránit hlavní obraná postavení anebo potvrzení tohoto rozkazu... Zatím se řídím rozkazem bránit se a jednotky jsou připraveny k boji...“  (z telegramu Hlavnímu velitelství čs.branné moci, 1.10.1938)

 

  Vojcechovského názor na povinnost nejvyššího armádního velení postavit se i proti politickému vedení, jež rozhodne proti státním či národním zájmům, se setkal s příkrým odmítnutím Hlavního velitele generála Krejčího. Za svůj odpor proti kapitulaci ČSR byl – navzdory dosavadním vynikajícím hodnocením – tímto generálem označen jako „pro vyšší velení nezpůsobilý“: „Armádě velel velmi dobře. V dobách politicky kritických ukázal nerovnou páteř a podlehl osobním ambicím...“ 

 

Po skončení tzv. „mimořádných opatření“ navrhl generál Krejčí Vojcechovského penzionování „k nejbližšímu možnému termínu“.

 

„Dne 19.března 1939 navštívili mě v Brně, přijeli z Prahy, generál Bílý s generálem Vojcechovským. Sdělovali mně, jak okupace psychologicky působí na lid v Čechách... Měli stejné úmysly jako my: postavit se proti Němcům v podzemí.“  (ze vzpomínek gen. Sergeje Ingra)

 

„Tři nebo čtyři dny nato...zajel jsem za generálem Bílým do jeho bytu v Mikulandské 4. Na schůzce byli přítomni Bílý, Vojcechovský a já... Na schůzce byly vytyčeny hlavní organizační směrnice (=Obrany národa). Podle nich měla být zřízena vojenská podzemní organizace s úkolem budit, udržovat a posilovat ducha odporu...“  (týž)

 

„Osobně jsem dostával peníze od ředitele Brněnské zbrojovky Kocmana – třikrát po 50 tisících korun a tyto peníze jsem předával náčelníkovi štábu generála Ingra, který stál v čele naší organizace – pluk.gen.štábu Kudláčkovi. Zpočátku se všechny porady naší organizace konaly v mém bytě; později, když stouplo nebezpečí, se místo neustále měnilo.“

 

„Naše organizace byla Němci odhalena ještě před dobudováním, ale přesto se nám podařilo ukrýt zbraně a přepravit do zahraničí mnoho zájemců, hlavně přes Slovensko.“

 

„Část radikálnějších představitelů organizace nechtěla do jejího čela postavit bývalého bělogvardějce – namítali, že při spolupráci se Sovětským svazem jako válečným spojencem by Vojcechovského osoba byla možnou překážkou.“  (J.Fidler)

 

"Jako jeden z nejvýznamnějších představitelů československé meziválečné armády byl po celou válku pod dohledem gestapa. O této kontrole generál Vojcechovský údajně věděl, ke svému neštěstí však netušil, že je po celou válku sledován i agenty jiné mocnosti. Vzhledem k tomu, že sovětské zatýkací komando šlo 12.května 1945 najisto, je velmi pravděpodobnou domněnka, že komunistický odboj měl ve svém popisu práce i jiné aktivity než jen boj proti Němcům."  (týž)

 

Válku nakonec prožil v Praze pod dohledem německých bezpečnostních orgánů (pro podezření z odbojové činnosti byl zatčen, pak ze zdravotních důvodů propuštěn).

 

V neděli 6.května 1945 byl ze svého bytu (v Konviktské 5, který od jara 1942 sdílel se Sofií Navarovou) odveden povstalci na neznámé místo; propuštěn až 12.května po intervenci přítele a spolubojovníka z legií gen.Číly u Zdeňka Fierlingera. „V řízení proti němu nebylo pokračováno, poněvadž nebylo k tomu zákonných důvodů,“ píše se v policejní zprávě.

 

Po návratu domů byl ještě téhož dne znovu zatčen. Tentokrát sovětskou kontrarozvědkou SMĚRŠ (=Směrť špionam). Následoval transport do „země, kde zítra již znamená včera“.

 

„NKVD. Češi se bojí čekistů víc než ve své době gestapa.“  (Nikolaj Siněvirskij, tlumočník SMĚRŠ)

 

„Pro nás válka neskončila... Kapitalisté byli, jsou a budou našimi nepřáteli... Smrt jim všem ve jménu vítězství myšlenek Lenina a Stalina na celém světě.“  (na poradě SMĚRŠ, 9.5.1945)

 

„Stále se opakují případy, že na území republiky jsou orgány R.A. zatýkáni a deportováni za hranice českoslovenští státní občané. Prosím o zakročení u velvyslance SSSR, aby ve smyslu 7.článku dohody mezi SSSR a ČSR bylo zajišťování a zatýkání čs.státních občanů zastaveno, a dále, aby ti, kdož dosud byli zajištěni nebo deportováni, byli bez odkladu vydáni čs.bezpečnostním orgánům.“ (náčelník hl.štábu čs.branné moci divizní gen.Bohumil Boček, 5.6.1945; 1950 bude odsouzen k doživotí, +1952)

 

„Vláda bude pokládat za neochvějnou vůdčí linii čs.zahraniční politiky nejtěsnější spojenectví s vítěznou slovanskou velmocí na východě... Vláda bude od počátku uplatňovat praktickou součinnost se Sovětským svazem, a to ve všech směrech – vojensky, politicky, hospodářsky, kulturně... Z učebnic a pomůcek bude odstraněno vše, co tam bylo antisovětského...“  (Košický vládní program, 5.duben 1945)

 

„Pan S.N.Vojcechovský po celou dobu německé okupace vystříhal se všeho, co by mohlo vzbuzovat jakékoli zdání činnosti proti Sovětskému svazu a jeho armádě. Naopak byl v bližším styku s ilegálnímu českými kruhy...“  (z listu S.Navarové čs.ministerstvu zahraničí, 9.9.1945)

 

„Sděluji, že intervence...u sovětských úřadů o jeho propuštění není žádoucí.“(Reicin,26.10.45)

 

„Pkm (=politický kabinet ministra obrany, tj. gen.Ludvíka Svobody) nemá zájmu na intervenci.“  (10.11.1945)

 

„MNO (=ministerstvo národní obrany) neshledává dnešní dobu vhodnou k intervenci.“  (16.11.1945)

 

„Když jsem sám osobně vstoupil do styků s jedním z nejpřednějších reprezentantů sovětské vlády v Evropě a když jsem žádal, aby s našimi lidmi se nakládalo podle mezinárodního práva, odpověděl: „Copak myslíte, že my můžeme uznávat takové buržoazní vynálezy jako je mezinárodní právo?“  (E.Beneš v poslanecké sněmovně, ale před čtvrtstoletím - 7.12.1921)

 

„Jak se mohla československá vláda dopustit vůči svým občanům takové věrolomnosti...? Po dlouhá léta svého žalářování jsem žil myšlenkou návratu do vlasti a utěšoval se nadějí, že se mi podaří se dostat ze sovětského pekla do své rodné země, kde dosud existuje svoboda, lidskost a rovné právo pro každého. A nyní ze zpráv očitých svědků se dovídám...“  (JUDr. František Polák - přežil Gulag - v knize Jak žili a umírali sovětští otroci)

 

„I když se valná část těchto osob neprohřešila proti občanům ČSR, poškozovali rozhodně však spojenecké zájmy a tím i nepřímo prodlužovali naši okupaci.“  (z logiky vedoucího oddělení státní bezpečnosti pražského ředitelství, 12.7.1946)

 

„Intervence ve prospěch ruských a ukrajinských emigrantů, zajištěných v SSSR pro činnost nepřátelskou SSSR, je zcela nežádoucí, i když formálně jde o naše občany.“  (čs.velvyslanec v Moskvě v telegramu do Prahy,  23.12.1948)

 

„Tady nežili lidé a dokonce ani vězni, ale jen očíslované bytosti... V barácích se to hemžilo štěnicemi. A ještě jedna strašlivá metla: tiplice. Tiplice je několikrát menší než komár, ale stokrát agresivnější a nebezpečnější... Celé roje tiplic kroužily nad ešusy s bryndou, padaly do ní, dávajíce jí odpornou nasládlou chuť...“  (Konstantin Čcheidze, spoluvězeň gen.Vojcechovského)

 

„Hlavní práce vězňů byla v tajze. V zimě kácení stromů, v létě svážení dřeva a nakládání. Dělalo se ručně: bez jeřábů, dokonce bez ocelových lan, jen ruce a klacky. Někteří brigadýři dirigovali nejen pomocí nadávek, ale i pomocí dlouhých holí, kterými nás povzbuzovali. Na konci kolony psi, aby dodali odvahy těm, co zaostávali...“  (týž)

 

„Člověk, který v táboře poznal, co je chronický hlad, přivádějící i civilizovaného člověka do stavu polozvířete, nemohl tyto šakaly přísně soudit. Neboť z hladu zabíjel jeden otrok druhého, byl-li mu tímto ukraden chléb, z hladu zabíjeli a požírali otroci krysy, psy a hady, z hladu lovili na smetišti zahnívající odpadky..., z hladu požírali syrovou trávu.“  (F.Polák, Jak žili a umírali sovětští otroci; v roce 1953 podal v exilu žalobu proti SSSR)

 

V roce 1950 popřel Sovětský svaz přítomnost zadržených československých občanů na svém území s tím, že „osoby, které v posledních měsících domů nepsaly se patrně na území SSSR nenacházejí, neboť všichni zajatí a internovaní si mohou dopisovat se svými příbuznými v zahraničí“.

  Byla to cynická lež; korespondence do zahraničí byla v sovětských lágrech již od 20.let zakázána. Dopisy byly znovu povoleny až v roce 1952, ale pouze občanům bývalého hitlerovského Německa a Japonska (!), odsouzeným sovětskými soudy za „zvlášť těžké trestné činy proti lidskosti“.

 

Ještě v roce 1956 (!) byla do Sovětského svazu násilně přestěhována rodina neteře generála Vojcechovského (všichni byli československými občany). Ve téže době zdržovaly ústřední orgány KSČ návrat našich občanů propuštěných z Gulagu; po návratu bylo zamezeno návratu do jejich původních povolení a ještě roku 1965 byla lustrována jejich místa pobytu.

 

„Byl výraznou postavou předmnichovské armády... Kyselým a nedůvěřivým pohledem z pomačkaného obličeje zbavoval méně zdatné velitele sebedůvěry: vždy platil za uznávanou autoritu.“  (V.Sacher, Pod rozstříleným praporem, 1968)

 

„Sněmovna národů žádá vládu ČSFR, aby definitivně objasnila, zda zvěrstva z období let 1944 až 1948 byla spáchána orgány NKVD na našich občanech se souhlasem našeho státu nebo bez něho...“  (z usnesení SN Federálního shromáždění ČSFR, 31.5.1991)

 

28.října 1997 propůjčil prezident republiky na návrh dolní sněmovny parlamentu armádnímu generálovi Sergeji Vojcechovskému in memoriam za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu nejvyšší české státní vyznamenání, Řád Bílého lva.

 

O sedm let později se podařilo vypátrat datum generálovy smrti: 7.duben 1951. Pohřben je kdesi v hromadném hrobu na území západosibiřského lágru.

 

„Na místě samém se nacházejí dva pomníky. Jeden je od Rusa Jevgenije Selezněva z Tajšetu, má tvar kříže a druhý zde nechali zbudovat Japonci. Návštěvy potomků vězňů dorazily ještě z Francie, Polska a Pobaltí. Terén je místy těžko prostupný a všude vyrostla nová tajga...“  (ze zprávy z cesty členů Paměti čs.legionářů do Irkutské oblasti, 2006)

 

V českých zemích se obětí sovětského státního terorismu po skončení druhé světové války staly stovky československých občanů, na Slovensku (o Podkarpatské Rusi, pardon Zakarpatské Ukrajině ani nemluvě) šlo o (deseti)tisíce odvlečených, pro něž už většinou nebylo nikdy návratu.

 

Není bez zajímavosti, že poslední stalinská čistka (1952) smetla i generála Abakumova, podepsaného pod návrhem na obžalobu Sergeje Vojcechovského.

 

V roce 2002 byly v Ruské federaci uspořádány mohutné oslavy 60.výročí vzniku SMĚRŠ.

 

S využitím:

Bystrov V., Z Prahy do Gulagu aneb překáželi, Bystrov a synové 1999

Bystrov V., Osud generála, Academia 2007

Bystrov V., Únosy československých občanů do SSSR v letech 1945-55, Themis 2003

Fidler J., Generálové legionáři, Books 1999

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář