Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rudolf Slánský (Zdeněk Hübner)

28. 11. 2012

Rudolf Slánský

(+3.12.1952)

   Stalinské popravy třicátých let prohlásil za „akty lidskosti“. Sovětský svaz označil za tisíckrát demokratičtější než Masarykova republika. Po únoru 1948 dostal příležitost napodobit svůj vzor, dal podnět k výstavbě československého Gulagu a vyzval ke stíhání „zrádné havěti“ s podezřelým nedělnickým původem. Když jako generální tajemník KSČ rozpoutal (ještě před příchodem sovětských poradců) čistku mezi vlastními, jistě netušil, že se sám stane její obětí. Stalinista, který doplatil na stalinismus. Rudolf Slánský.

 

Narodil se v prvním roce 20.století a tak jeho první demonstrace (po boku spolužáků z plzeňského gymnázia) byla ještě protirakouská. Zájem o politiku v něm probudil jeho starší bratr Josef, který se stýkal se západočeskými sociálnědemokratickými funkcionáři a půjčoval Rudolfovi marxistické knihy.

 

Ve vlasteneckém opojení po vzniku republiky se přihlásil do Sokola a odešel do hlavního města studovat na Vysoké škole obchodní. Zájem o politiku byl ale silnější, vzpěněná doba let 1919-1920 ho přivedla do Lidového domu a v květnu 1921 – dvacetiletý – vstupuje do KSČ.

 

Od počátku zde patřil k radikálnímu křídlu mladých komsomolců, která vedla boj proti (na jejich vkus) příliš pasivnímu křídlu strany ztělesňovanému lidmi typu Šmerala a Zápotockého. Vedení ho raději poslalo do stranické školy v Moskvě; od konce roku 1924 se pak stal šéfem zahraniční rubriky v redakci Rudého práva.

 

„Sovětský svaz stojí dnes jako jediný svítící maják uprostřed moře reakce, ukazující dnes cestu pokroku ve všech oblastech.... Chránit Sovětský svaz před zlobou, běsněním a úklady spojených imperialistů – toť nejnaléhavější úkol světového proletariátu.“

 

„Je třeba změny ve složení vedení tak, aby ve vedení byl zajištěn kolektivní vliv většiny rozhodujících bolševických elementů... Je třeba prosadit uplatňování leninské zásady sebekritiky, je třeba zavést bolševické pracovní metody v ústředí...“  (na zasedání ÚV KSČ po neúspěšném „Rudém dnu“, 9.7.1928)

 

Na V.sjezdu KSČ v roce 1929 vystoupil po Gottwaldově boku (znal se s ním z Ostravy, kam byl předtím stanou vypovězen na místo výpomocného redaktora Dělnického deníku) a spolu s ním smetl staré vedení strany, což mu vyneslo členství v politbyru nového ústředního výboru; současně se stal stranickým tajemníkem v klíčovém pražském kraji.

 

„Ten, kdo se v dnešní době staví proti revoluční disciplině své strany a proti její revoluční linii, stává se aktivním podporovatelem měšťáckého reformismu a tím zároveň podporovatelem fašizačního procesu a jeho vnikání do řad dělnické třídy.“  (na V.sjezdu KSČ, po kterém ve straně zavládla disciplína téměř vojenská; 21.2.1929)

 

„Bez pevné revoluční organizace není možno vést třídní revoluční boj! ... Pevná, pravidelně pracující, disciplinovaná organizace, naplněná duchem bojovného revolučního odhodlání, zdesateronásobuje, ba zestonásobuje sílu strany a tím i celé dělnické třídy!“  (říjen 1932)

 

„Diktatura proletariátu je tisíckrát demokratičtější než jakákoliv demokracie v kapitalistickém státě. Dává plná a neomezená práva všem pracujícím, nedává ovšem žádná práva vykořisťovatelům. I v prvních dobách diktatury, kdy bylo třeba nejtvrdších opatření proti kontrarevoluci, byla diktatura proletariátu v SSSR tisíckrát demokratičtější než měšťácká demokracie v kterémkoliv kapitalistickém státě... V SSSR na rozdíl od československé demokracie je skutečná vláda lidu.  (z první poslanecké řeči, 1935)

 

Když v polovině 30.let Gottwald s Kopeckým unikli před zatčením do Moskvy, řídil stranu společně s Janem Švermou (od května 1935 oba poslanci). Protože podle mínění Moskvy příliš pružně nereagovali na měnící se politiku Kominterny (jinými slovy dovolili si mít vlastní názor), byli oba zbaveni svých funkcí. Po nezbytné sebekritice jim VII.sjezd (1936) opět projevil důvěru a zvolil za členy ústředního výboru.

 

„Když nám strana před časem vytkla oportunistické chyby, počali psát ve Večerníku Svobodného slova o nás, o Švermovi a o mně, jako o lidech, kteří chtějí dělat v komunistické straně prý rozumnou politiku. V dnešním A-Zetu píší o včerejší řeči soudruha Švermy, že svým veřejným pokáním dokončil svoji politickou popravu. Zaplať pánbůh, že nás naši protivníci přestali chválit a počali nás opět hanět. To znamená, že jsme na dobré cestě.“  (na VII.sjezdu KSČ, duben 1936)

 

„Jaká hanebnost, vydávat bandu vrahů, kteří zabili soudruha Kirova a chystali se zavraždit nejlepšího vůdce sovětského a světového proletariátu, soudruha Stalina, a jeho druhy, za revolucionáře a brát je v ochranu!

Pěkní „revolucionáři“, Trockij, Zinověv, Kameněv, kteří se dali najmout gestapem, katovským nástrojem barbarského německého fašismu!

To je fakt, prokázaný procesem, fakt, který přiznalo všech 16 atentátníků!

Strašný, hnusný, otřásající fakt. A současně velmi poučný: není náhoda, že tito lidé dospěli až tak daleko. Nemohli skončit jinde, jakmile se z nich stali zavilí nepřátelé Sovětského svazu. Tam, do tábora kontrarevoluce, se musí železnou logikou věcí dostat každý nepřítel sovětů!

Sovětský soud právem a ve jménu skutečné lidskosti dal zastřelit agenty fašismu.“

(v Rudém právu v článku Sovětský soud – ochrana socialismu, svobody a míru, léto 1936)

 

Koncem roku 1938 Slánský odešel do moskevského exilu. Pracoval v moskevském rozhlasu a později organizoval spolu se Švermou nábor do rodící se československé vojenské jednotky. Od června 1944 začali v ukrajinském Kyjevu organizovat partyzánské výsadky do Československa a v září 1944 odletěli do povstaleckého Slovenska, což se fyzicky slabšímu Švermovi při ústupu do zimních hor stalo osudným.

 

Předložil jménem své strany návrh na složení příští vlády, což byl jasný znak, že i v obnovené republice mu bude patřit jedno z předních míst. Původně se o něm uvažovalo jako o ministru vnitra, ale nakonec dostal jako generální tajemník KSČ na starost řízení aparátu strany.

 

Po osvobození se 20.května 1945 vypravil s manželkou a synem do rodných Nezvěstic. Nikdo z rodiny ho tam však nečekal. Bratr Josef zahynul v Dachau; rodiče, bratr Zdeněk i strýc Siegfried s tetou Matyldou byli v lednu 1942 odvezeni transportem do Terezína. Naživu zůstal pouze bratr Richard, který před vypuknutím války odešel do Londýna.

 

„Pracující lid nutně potřebuje jednotu svých řad. Reakce byla sice poražena, ale nikoliv ještě vymýcena. Stáhla se a číhá ve skrytu v naději, že lid po první revoluční vlně ochabne ve své ostražitosti... Pracující lid musí být ve střehu, musí být pevný a jednotný, aby mohl v zárodku potlačit jakékoliv nástrahy reakce, jakékoliv projevy slabosti, váhavosti a kolísání v řadách jednotlivých složek Národní fronty, jde-li o potření reakce.“  (červen 1945)

 

V roce 1946 bylo z popudu R.Slánského a K.Švába zřízeno tzv. oddělení F, složené ze zvlášť vybraných pracovníků (Miroslav Pich-Tůma a spol.), kteří se podíleli na „očistě“ bezpečnostního aparátu a později působili proti „konkurenčním politickým stranám“.

 

„Bude třeba vyhnat reakční síly z Národní fronty a tím upevnit jednotu lidu.“  (na poradě zástupců komunistických stran při ustavení Informbyra ve Szklarské Porębě, září 1947)

 

V prosinci 1947 (po nuceném odmítnutí Marshallova plánu) prohlásil jakoukoli kritiku Sovětského svazu za „hanobení“, jež je nutno stíhat jako velezradu.

 

V únoru 1948 sehrál v KSČ jednu z klíčových rolí. Byl předsedou organizační komise, dohlížející na (ne)činnost ozbrojených složek, neutralitu armády a rychlé vyzbrojení Lidových milic v závodech. Původně byl proti tomu, aby obdržely zbraně. Když pochopil, že se zmýlil, nechal dodatečně nafilmovat svou schůzku se štábem LM, kterou pak vydával za autentické, „únorové“ záběry.

 

„Budeme tuto zrádnou havěť stíhat na každém kroku, drtit ji a ničit.“  (v parlamentu poté, co protivníky přirovnal k „německým fašistům“, 11.3.1948 – parlament záhy prohlásí za bezvýznamný orgán, „neboť se bude rozhodovat u nás“)

 

„Pravda, mluvili jsme sami před únorem o klidném vývoji k socialismu, o československé cestě k socialismu, která na rozdíl od ruské cesty se vyznačuje tím, že je to cesta klidná... Ale zvláště pokud jde o podceňování síly reakce jsme nebyli dost bdělí... Musíme přestat reakci hrozit. Právě nám bylo vytýkáno (=po návštěvě Moskvy), že mnozí představitelé strany pronášejí silná slova, ale skutek utek.“  (na poradě tajemníků strany, 22.9.1948)

 

9.září 1948 (po pohřbu prezidenta Beneše) měl na zasedání předsednictva ÚV KSČ hlavní slovo. Navrhoval zahájit „ostrý kurs proti reakci“, přijmout tvrdý zákon na ochranu republiky, zřídit tábory nucených prací (nikoli koncentrační, nejsme přeci fašisté!), ostře postupovat proti živnostníkům a „kulakům“, vystěhovat občany s „nepřátelským  poměrem k režimu“ z velkých měst a řadu dalších drastických opatření, která záhy poté přivodila tragédie statisícům nevinným.

 

„V Praze jsme zvýšili počet milice na 15 000, během dvou dnů jsme vydali 10 000 pušek... Výsledek je, že pohřeb prošel klidně a že si reakce ani neškrtla... Také proto, že na Václavském náměstí bylo desetitisíce soudruhů dělníků... Podle telegramů, které docházejí ze závodů, je vidět, že dělníci žádají rázný postup proti reakci... Z vedení (=Sokola) musíme za spolupráce ministerstva vnitra odstranit skutečné škůdce, kteří tam ještě jsou.“  (Slánský na zmíněné schůzi)

 

„Nyní bude přijat ve vládě zákon na ochranu republiky. To je dobré, ale myslím, že to nestačí, a doporučuji, abychom přijali zákon o pracovních táborech. Bude to mít velmi dobrý vliv mezi dělnictvem. V cizině nám to stejně neuškodí, říká se tam už dnes, že máme koncentráky...“  (tamtéž)

 

„Kdo je v obci třídním nepřítelem? Kdo neplní kontingent předepsaných dodávek? Proč ta a ta osoba, přestože nepracuje, si dobře žije? Co se v obci šušká? Proč ten či onen není ve Svazu československé mládeže? Proč někteří bojkotují sovětské filmy, nevyvěšují sovětské vlajky? ... Za všemi těmito otázkami je skrytý třídní nepřítel, kterého je nutno odhalit, ...takový člověk patří do tábora nucených prací.“  (ze směrnice o zařazování do TNP)

 

„Slánský bezvýhradně plnil všechny Gottwaldovy pokyny a požadavky, odvolával se na jeho názory; nebyl znám jediný případ, kdy by se od názorů předsedy strany odchýlil. Pokud veřejnost někoho vnímala jako hlavního obhájce a strážce Gottwaldovy politické linie, pak to byl Slánský.“  (Karel Kaplan)

 

„Nemilosrdně vyčistíme střední a vysoké školy od reakčních studentů a postaráme se o to, aby převážná část studujících středních a vysokých škol se rekrutovala z dělnických rodin. Prvním úkolem na tomto úseku je vytvořit si vlastní, z dělnické třídy vzešlé a straně oddané kádry vedoucích pracovníků ve státním i hospodářském aparátě, důstojníky v armádě i SNB... Dělníci jsou nejspolehlivější zárukou, že energicky půjdeme vpřed.“  (na zasedání ÚV KSČ, 17.11.1948)

 

Přestože dvouletku se nepodařilo splnit tak úspěšně, jak oficiální tisk psal, vystoupil Slánský v březnu 1949 s požadavkem „splnění pětiletky podle sovětského vzoru za čtyři roky“. Tehdy ještě rozhodující ekonomické kruhy dokázaly jeho úmysl odmítnout.

 

V roce 1949 bylo během akce zorganizované R.Slánským na území Prahy zatčeno několik tisíc osob, které byly uvězněny na různých místech ve městě. Akce měla velmi negativní ohlas u nás i v zahraničí, a přestože Slánský trval na její důsledné realizaci, na zásah K.Gottwalda musela být značně redukována.

 

„Postaráme se o to, aby již letošní výsledky hospodaření jednotných zemědělských družstev přesvědčily nové statisíce dosud vyčkávajících zemědělců, že ve společném hospodaření dokážou rolníci, sdružení v JZD, daleko vyšší produktivity než jednotlivě hospodařící rolník.“  (na IX.sjezdu KSČ, květen 1949)

 

„Vzali jsme biskupům půdu. Vzali jsme církvi všechen tisk... Zavřeli jsme církevní školy, teď postupně jim bereme kláštery. Zavíráme kněze. Před půl rokem kdybychom odsoudili faráře na osm let do žaláře, jaký by to byl ohlas. Dnes se to setkalo s pochopením. Široká vrstva katolíků chápe naši politiku. Teď například další důležité opatření – nový platový zákon pro kněze. Budeme o tom ještě jednat, za jakých podmínek a komu dáme plat... Bylo by dobré, kdybyste měli připravené takové černé listiny těch největších štváčů v krajích a okresech. Pamatovat na to, když ne dnes, tedy zítra to budeme potřebovat.“  (na poradě krajských tajemníků KSČ, 15.9.1949)

 

Na konci roku 1948 byl počet členů KSČ (mimochodem 2,3 mil. z 12 mil.obyvatel ČSR – světový unikát) ve srovnání se stavem před válkou v českých zemích sedmdesátkrát (na Slovensku třicetkrát) vyšší. Tak prudký nárůst členské základny vyvolal obavy vedení KSSS a vedení KSČ se za to stalo terčem silné kritiky sovětských soudruhů. Rudolf Slánský se proto již v létě 1948 v rozhovoru se sovětskými diplomaty netajil úmyslem provést po nějaké době v řadách strany rozsáhlé čistky.

 

„Musíme dbát o čistotu strany. Nejnebezpečnější nepřátelé jsou ti, kteří se kryjí v našich řadách. Ani člověk, který není členem strany, není tak nebezpečný... Je třeba, abychom viděli, že prověrka naši stranu docela neočistila.“  (na poradě krajských tajemníků KSČ, 11.3.1949)

 

„Třídní nepřítel nezahálí a nebude zahálet, je a bude stále více podněcován a dirigován zahraničními imperialisty... Nesmíme zapomínat, že legitimace strany není dostatečným průkazem spolehlivosti lidí. Také v našich řadách stále odhalujeme cizí a nepřátelské živly, které k nám byly poslány na příkaz zahraničních rozvědek a které se pomocí legitimace strany chtějí krýt, aby mohly lépe provádět nepřátelskou činnost.“  (na IX.sjezdu KSČ, květen 1949)

 

Na poradě Kominformy v listopadu 1949 odhalil „slabost“ své strany v tom, že široké masy jejích členů nedoceňují odpor třídního nepřítele a jeho neustálou snahu nasadit uvnitř strany své agenty. Už koncem léta převzal s Gottwaldovým souhlasem (bez vědomí ministra vnitra, který se o řadě zatýkání dozvídal až dodatečně) faktické řízení Státní bezpečnosti. Osobně se přátelili, Gottwald například rozhodl, aby zprávy o jeho zdravotním stavu dostával pouze Slánský, ačkoli to příslušelo předsedovi vlády Antonínu Zápotockému.

 

„Nepřítel pronikl do komunistické strany a je třeba zaměřit se na hledání nepřátel uvnitř strany.“  (na zvláštní schůzi velitelského sboru StB, 4.10.1949)

 

„Je třeba zkoumat kádrově každého člena strany, nového i starého... Je třeba věnovat pozornost měšťáckým živlům, lidem měšťáckého původu, byť členům strany... Je třeba věnovat pozornost ve straně i živlům, kteří se stranou nesrostli. A takovým živlů máme ve straně mnoho. Naše strana musí projít očistným procesem, aby se zbavila lidí tohoto druhu.“  (na poradě vedoucích krajských tajemníků KSČ, 15.9.1949)

 

„Musíme vědět, že jsme zdaleka ještě neodkryli a neodhalili celou síť agentů v našich řadách. Úkolem naší strany je...zvýšit revoluční bdělost a soustavně je odkrývat... V souvislosti s tím je třeba dělat mnohem bdělejší kádrovou politiku. Dívat se na minulost každého člena, zejména na temná místa v jeho minulosti. Dívat se na jeho život, jestli nežije dvojím životem. Tady je poučný případ Rajka...

Mluvíme-li o tom, že máme v našich řadách cizí agenty, je ovšem nebezpečí, aby soudruzi neupadli do paniky.“  (z pokynů krajským tajemníkům KSČ 8.12.1949; brzy poté přišel s myšlenkou zvláštních táborů pro funkcionáře KSČ a jejich rodiny)

 

„Všiml jsem si ve zprávách vnitra z 12.června o Clementisovi, když se dívá z Hradu na Prahu, Clementis říká, že se možná již na Prahu naposled dívá.

Soudruhu Kopřivo, dejte pozor, aby vám Clementis nefouk, má-li takovou náladu. Srdečně zdravím, R.S.“  (ve vzkazu ministru národní bezpečnosti, 15.6.1950)

 

„Už dříve jsem spolu se Švermovou odsuzoval stanoviska a názory Rudolfa Slánského a společně jsme vedli proti Rudolfu Slánskému v tomto směru kampaň.“

Otázka vyšetřovatele: „Proč jste chtěli odstranit Rudolfa Slánského?“

Odpověď: „Protože Rudolf Slánský hájil důsledně politiku spojenectví se Sovětským svazem... Bylo to hlavně proto, že na cestě boje o zvrat celé politiky lidové demokracie, budující socialismus, byl vážnou překážkou v rozhodující stranické funkci...“  (z výslechu Šlinga, který měl původně sehrát roli hlavy protistátního centra, 4.2.1951)

 

„Zločinec jako vy nemá právo na tomto místě vyslovovat ctěné jméno Slánského!“

(z výslechu Artura Londona, jaro 1951)

 

„Ještě dnes každého záškodníka a nepřítele lidu neomylně poznáme podle jeho nenávisti k Sovětskému svazu. Nepřátelský poměr k Sovětskému svazu odhalil Titovu bandu jako agenty amerických imperialistů, stejně jako zločinecké spiklence Šlinga, Švermovou a Clementise.“  (z rozhlasového projevu, 1951)

 

„Clementis...sloužil tedy slovenským i českým kapitalistům, byl naverbovaným agentem francouzské špionážní služby, spřáhl se s agenty Tisa a Hitlera, zásoboval špionážními zprávami anglické i americké imperialisty. Taková je skutečná tvář dnešních buržoazních nacionalistů, kteří jsou současně beznárodními a protinárodními kosmopolity, bezcharakterními a odpornými kreaturami... Dnes je také už jasná role Husáka a Novomeského ve Slovenském národním povstání, které je hrdinnou epopejí slovenského lidu...“  (na schůzi ÚV KSS, duben 1951)

 

„Odhalením a odstraněním záškodníků, nehodných a cizích živlů se strana vnitřně upevňuje, zvyšuje důvěru v širokých masách lidu, učí členy strany i široké vrstvy pracujícího lidu zvýšené revoluční bdělosti vůči třídnímu nepříteli. Po odhalení škůdcovské bandy Šlinga, Švermové a Clementise je strana vnitřně silnější a její autorita mezi pracujícím lidem větší.“  (na slavnostním zasedání ÚV KSČ k 30.výročí založení KSČ, 17.5.1951)

 

„Na návrh vlády ČSR uděluji ústřednímu tajemníku KSČ Rudolfu Slánskému za zcela výjimečné zásluhy o vítězné budování socialismu v ČSR Řád socialismu.“  (K.Gottwald, 30.7.1951; Slánský se stal jeho jediným nositelem, po jeho zatčení byl řád zrušen)

 

„Tuto záslužnou (=partyzánskou) činnost soudruh Slánský vykonával přes všechny sabotérské intriky exponentů zrádné Ingrovy londýnské vojenské kliky, v jejíchž službách se zvláště pověstný generál Píka všemožně snažil mařit rozvoj partyzánského hnutí na území naší republiky...

Všichni máme radost, že soudruh Slánský zůstává stále neměnlivě mladý a že jeho pracovní energie je stále intenzivnější. S nejvřelejšími soudružskými city zdravíme soudruha Rudolfa Slánského v den jeho padesátých narozenin a přejeme mu, aby s nadšením a v plném zdraví po boku soudruha Gottwalda pracoval pro brzké uskutečnění našich šťastných socialistických a komunistických cílů.“

(z článku Václava Kopeckého k 50.narozeninám R.Slánského, Rudé právo 31.7.1951)

 

„Na předních místech třídních zápasů zprvu v komunistické mládeži a později v komunistické straně...bojoval jsi vždy důsledně za prosazení bolševické linie proti oportunistickým škůdcům a zrádcům, za vykování bolševické strany, věrné leninsko-stalinským idejím... V tomto boji...patřil jsi vždy k nejpřednějším členům vedení naší rodné Komunistické strany Československa...

Drahý soudruhu, celá naše strana a všechen náš pracující lid Tě zdraví jako svého věrného syna a bojovníka, proniknutého láskou k pracujícímu lidu, jakož i věrností k Sovětskému svazu a k velikému Stalinovi.

Přejeme Ti pevné zdraví a mnohé úspěchy v Tvé další práci.“  (předsednictvo ÚV KSČ, jmenovitě K.Gottwald a A.Zápotocký, 31.7.1951)

 

„Klement Gottwald je osobnost mimořádných kvalit a mimořádného formátu... Je státníkem nového typu... Má výjimečně vzácné osobní vlastnosti. Kdo měl štěstí s ním spolupracovat, poznal, že je neobyčejně pozorný k lidem, že má mimořádně vyvinutý cit pro spravedlivé a všestranné posuzování lidí. Neznám druhého člověka, který tak úzkostlivě dbá, aby nikomu sám neukřivdil a aby také nikomu nebylo nikým ukřivděno... Je veliké štěstí mít předsedou strany takového soudruha, jako je soudruh Gottwald.“  (ze Slánského brožury O velikém díle a životě soudruha Gottwalda, 1948)

 

Vyšly vybrané spisy Slánského s plamennou předmluvou obávaného Václava Kopeckého. Blahopřály mu delegace pracujících závodů a měst, tisk zveřejnil řadu pochvalných článků, velké průmyslové závody poctěny jeho jménem (závod Rudý letov přejmenován na Letecké závody Rudolfa Slánského, dále důl Partyzán Slánský v Záluží atd). Obdržel desítky pozdravných poselství komunistických stran, s jednou hrozivou výjimkou. Moskva mlčela.

___________________________________________________________________________

 

„Nesu odpovědnost za chybnou kádrovou politiku, která vedla k tomu, že tolik škůdců, nepřátel a spiklenců se dostalo na důležité funkce... Tato opatření přispějí ke zvýšení ostražitosti a bdělosti. Třídní boj se bude zostřovat a západní imperialisté budou dále posílat k nám agenty... Jsem vděčen ústřednímu výboru, že mi dává možnost napravit moje chyby.“  (na zasedání ÚV KSČ, po odvolání z funkce generálního tajemníka (funkce zrušena), jako nový místopředseda vlády, 6.9.1951)

 

23.listopad 1951 poslal Gottwaldovi k jeho 55.narozeninám osobní dar: obraz jeho rodných Dědic. Byl nemile překvapen, když se dozvěděl, že ho prezident odmítá přijmout a vymlouvá se na nevolnost (Gottwald zprvu Slánského opatrně bránil, ale po tajné noční návštěvě a hrozbách Mikojana rychle vycouval). Za několik hodin poté byl Slánský zatčen.

 

Když byl (po návratu z večeře u Zápotockých) ve svém bytě přepaden, domnívala se jeho manželka Josefa, že jde o útok západních agentů. V šoku se strachovala i o život Klementa Gottwalda a také o to, aby je násilníci nepřevezli přes západní hranice: „To by bylo to nejhorší, co by mě mohlo potkat, myslela jsem si.“

Donedávna druhý nejmocnější muž ve státě zato rychle pochopil hrůznost své situace. Po prvním šoku („Pánové, co to znamená?“) už stále jen opakoval „Ježíšmarjá.“ Jednu hodinu po půlnoci 24.listopadu 1951 se změnil ve vězeňské číslo 2359/865.

 

Na nejbližší schůzi ÚV strany (bylo cítit ulehčení - hlava spiknutí je na světě a nejsem to já) se náhle rozvázaly jazyky všem jeho dosavadním spolupracovníkům:

 

„Slánský působil dojmem strohého, dogmatického, ledového člověka, bez vřelosti, laskavosti. V jeho počínání bylo tolik cynismu, neupřímnosti, náladovosti... Soudruzi se ho báli.“  (Bašťovanský)

„Máme...pocit, že jsme se ocitli na pokraji hluboké propasti a že plni úžasu a hněvu, hledíme na dno, odkud syčí zmije, že se na nás šklebí ohrožení všech nadějí... Slánský...si vytvořil ve straně temné podsvětí živlů štítících se denního světla, zákeřných a zrůdných desperátů, cynických kosmopolitů bez lásky, bez srdce...“  (Bareš)

„Zapomnělo se na kosmopolitní myšlení velké části lidí židovského původu... Jak ti lidé spolu drželi. Copak je to náhoda, Reicin, London... Zjistilo se, že Reicin byl do poslední chvíle věřící, že světil židovské svátky, kupoval macesy atd.“  (Kopecký)

 

„Vážení soudruzi! Uvědomuji si, že k mému zatčení musely vést nějaké vážné, mně neznámé důvody. Vím také, že zkušenost učí, že třeba sáhnout k zatčení, je-li tu jen podezření, poněvadž viník se zpravidla na svobodě nepřizná. Ale pokud jde o podezření vůči mně, podezření z nějakých zločinů vůči straně, musí tu jít o strašlivý omyl.“  (z posledního dopisu v jeho životě, 26.11.1952)

 

„Hodně jsem četla. Jednu dvě knížky denně. Pravda, politické knihy jsem dostat nemohla, ale krásné literatury mi mohli nosit zvenku neomezené množství.

Jako „politická“ jsem nemusela pracovat a byla bych mohla odmítnout i úklid cely...

Maminka už měla četníky vycvičené. Nesměli odejít, pokud po sobě všechno neuklidili...“

(ze vzpomínek Josefy Slánské na „buržoazní“ vězení 1.republiky)

 

„Strážný viděl špehýrkou přímo na tu podivnou záchodovou mísu na zemi. Kdo to neprožil, nepochopí, k jakým depresím to může vést, zejména u žen, je-li strážným muž...

Kurvo, vstaň! Kurvo, vstaň!“ opakoval hlas do omrzení...

Bylo kruté internovat Rudu, který měl před maturitou... Bylo nepochopitelné, že internovali dvouletou Martu, stejně jako tříletou Anču a čtyřletou Ninu...

A zase donaha, deset povinných dřepů, hadry, cela, spát a nespat, kurva, čubka, prostitutka, trockistka, herečka a všechno, co už k Ruzyni patřilo...

Vyhrožovali mi, že zabijí naše děti, pouštěli mi do cely Rudovy výslechy. Přesvědčovala jsem sama sebe, že to není Ruda...

Neustále jsem musela poslouchat: Co máte pořád s tou pravdou, nás pravda přece nezajímá! Řekli mi rovnou, že si mé výpovědi napíší beze mne a že k tomu nepotřebují ani můj podpis...“

(ze vzpomínky Josefy Slánské na vězení za vlády rodné KSČ)

 

„Nebyl jsem už schopen udržet ani násadku. Vyšetřovatel si sedl vedle mne (když chtěl podpis, směl jsem se posadit), sevřel mou ruku do své a vedl ji po papíru tak, aby udělal můj podpis. Ovšem později přišly doby, kdy jsem sám „ochotně“ podepisoval, jen aby to peklo již bylo za mnou...“  (Richard Slánský, bratr, odsouzený v jednom z následných procesů k trestu smrti, následně změněném v doživotní žalář)

 

„Aby bylo jasno, já znám celý běh zdejšího podniku i všechny metody...“

Benda (agent nasazený na celu Rudolfa Slánského): „Pokud ti mohu poradit z vlastní zkušenosti, je nejlepší se s tím vyrovnat rázem a přiznat všechno najednou, protože přiznání po kouskách je daleko horší a vyšetřující musí být potom toho názoru, že toho máš na svědomí ještě víc.“

„Vždyť já všechny tyto metody znám, vždyť jsem několikrát podepisoval schválení k takovému postupu. Teď ovšem to sám prožívám a to je samozřejmě horší.“

Benda: „No tak vidíš, když to znáš, tak také musíš znát výsledky této metody a jistě víš, že je beznadějné chtít zde nějak a za něco bojovat.“

„To já vím, ale nejde to tak rychle.“  (ze zprávy z cely, 25.1.1952)

 

„Byl tak unaven, že usínal vestoje. I při chůzi se mu obracely oči v sloup. Říkal mně, že je již tak vyčerpaný, že trpí zrakovými přeludy, jako například že se mu zdá, že na něho padá stěna...“  (Benda, dva dny před Slánského pokusem o sebevraždu, 29.1.1952)

 

„Byl si vědom, že finále může mít v jeho případě jen jednu podobu: trest smrti. Přijímal tento fakt s tím, že se obětuje ve prospěch strany, a tím jí ještě naposled ve svém životě prokáže službu. Před vyšetřovateli dával najevo obavu o to, zda jsou s ním funkcionáři strany „tam nahoře“ spokojeni, a pomáhal dokonce formulovat některé pasáže své výpovědi, aby působily na veřejnost věrohodně.“  (Karel Kaplan)

 

27.srpna 1951 schválil politický sekretariát ÚV KSČ Bacílkův návrh na hlavního prokurátora chystaného monstrprocesu. Stal se jím Josef Urválek, který se už předtím osvědčil v několika velkých politických procesech a „osvojil si techniku prokurátorů sovětských“.

 

„Vejdete do dějin, protože budete dělat prokurátora v procesu Slánský a spol.“  Odcházeli jsme pak společně na poradu generální prokuratury. Byl jsem překvapen a udiven, když mně ministr téměř úslužně otvíral dveře do výtahu... S Kolajou jsme byli v té době bez akademického titulu. Promovali jsme až po procesu.“  (F.Antl, další z prokurátorů chystaného přelíčení, 1968)

 

Během 15. a 16.listopadu upravila příslušná komise návrh žaloby. Na závěr schůze položil Urválek otázku, jaké tresty má jako prokurátor požadovat? Nikdo neodporoval Kopeckého názoru, že „každý toho má na tři šibenice“. Urválek to přijal jako směrnici.

 

Ze žaloby přednesené prokurátorem Josefem Urválkem:

 

„Do čela této zločinecké sebranky...postavili američtí imperialisté Rudolfa Slánského, který byl odhalen jako starý agent buržoazie a podlý zrádce československého lidu...

Prolhanost, obojetnost a věrolomnost vůči dělnickému hnutí se táhne jako červená nit celou jeho činností...

Zneužívaje svého postavení generálního tajemníka strany a rafinovaně skrývaje své škůdcovské plány, Rudolf Slánský záměrně soustřeďuje kolem sebe podobně se před stranou maskující fašisty, válečné zločince a nejrůznější dobrodruhy...

Slánský jako zákeřný zločinec nepřestával se zabývat myšlenkou na násilné odstranění Klementa Gottwalda a vytvářel pro to podmínky...“

 

„Pod ryšavými vlasy těkají v masce vrásek zbabělé, záludné oči, které ve zlomku vteřiny zahlížejí do sálu. Jde zvolna, usedá na lavici obžalovaných a na chvíli se zdá, že je zkroušen. Nová maska, kterou si jen na okamžik přikryl svou jidášskou tvář. Jako přišlápnutý had, který se už nemůže vyprostit, ochotně začíná odpovídat na první otázky...

Odhalením Slánského – tohoto arcilotra – a jeho protistátního spikleneckého centra byla naše země, naše vlast zachráněna od zkázy...“  (z fejetonu Jidáš, Rudé právo 22.11.1952)

 

Z výpovědi Rudolfa Slánského:

 

„Přišel jsem do dělnického hnutí jako člověk buržoazního původu. Můj otec byl zámožným vesnickým obchodníkem, vyrůstal jsem v prostředí obchodnické rodiny, což ovlivnilo moje osobní vlastnosti a můj charakter. Do komunistické strany jsem vstoupil v roce 1921... Přišel jsem tam s různými maloměšťáckými názory, kterých jsem se nezbavil. To vedlo k tomu, že jsem se nestal skutečným komunistou, že jsem jako komunista nejednal...“

 

„V roce 1927, když v Moskvě vystoupil Zinověv a jiní trockisté, přiklonil jsem se k trockistickým názorům. V té době  jsem byl krajským tajemníkem v Moravské Ostravě. Jednou byla na schůzi krajského výboru strany projednávána otázka vystoupení trockistů. Já jsem v debatě projevil trockistické názory...“

 

„Zde (= při volbě Beneše prezidentem, 1935) jsem rovněž vystupoval tak, že jsem dezorientoval stranu... V době, kdy se uzavírala československo-sovětská smlouva, vzbuzoval jsem iluze o Benešovi, jako by to byl upřímný přítel Sovětského svazu, ač šlo o imperialistického agenta. Tím jsem ztížil boj proti reakci a fašismu, podlamoval akceschopnost strany...“

 

Prokurátor: „Tedy jste pomáhal také osobně imperialistickému agentovi Benešovi?

Slánský: „Ano, pomáhal jsem mu i osobně.“

 

„V roce 1944 jsem byl moskevským vedením strany delegován do ukrajinského partyzánského štábu jako československý politický představitel s úkolem, organizovat v Československu partyzánské hnutí. V té době jsem vešel ve styk s anglo-americkým agentem, bývalým generálem Píkou, a stal jsem se stoupencem jeho politiky zrady československého lidu...“

 

„Nemobilizoval jsem partyzány jako velkou morálně politickou sílu... Sabotoval jsem stranickopolitickou práci v partyzánských oddílech, neprověřoval jsem jejich velitelské kádry a umožňoval jsem takto, aby mezi partyzány mohly působit rozkladné a nepřátelské živly, jako byl Laušman...“

 

„Přiznávám svoji odpovědnost za smrt Jana Švermy... Dne 10.listopadu 1944 jsme přecházeli horu Chabenec v Nízkých Tatrách. Šverma byl tehdy fyzicky sláb a potřeboval pomoc. Ačkoliv jsem mohl, neučinil jsem nic v jeho prospěch. Šverma šel těžce, často musel odpočívat a stoupal s velkými potížemi. Navíc měl malé boty...

Já jsem stál na nepřátelské pozici a smrt Jana Švermy posloužila také mým nepřátelským zájmům. Smrt Jana Švermy způsobila, že moje nepřátelská činnost nemohla být kontrolována. Šverma jako politický pracovník partyzánského štábu nemohl už uplatňovat svůj vliv...“

 

„Nikolaj a pak i mnoho jiných našich i sovětských přátel, mezi nimi i generál Asmolov, mi vyprávěli, jak Ruda pečoval o nemocného Jana Švermu, jak udělal vše, co bylo v lidských silách pro jeho záchranu. Vyprávěli mi o zoufalství Rudy, když zjistil, že už Honzovi není pomoci.“  (Josefa Slánská, Zpráva o mém muži, Svoboda 1990)

 

„V listopadu 1944, kdy soudruh Šverma hrdinsky zemřel...byl i soudruh Slánský v nebezpečí smrtelného vysílení... Fyzicky vysílen byl vlečen po horské ledové stezce ve výši dvou tisíc metrů a jen s velikou námahou byl zachráněn... Za horských bojů, které vyžadovaly sílu vydržet nevýslovné útrapy, prokázal soudruh Slánský heroismus, jenž mu...zjednal slávu, zvěčněnou již mnoha názvy závodů, šachet a druhých míst.“  (Václav Kopecký, léto 1951)

 

„Po osvobození Československé republiky využíval jsem své funkce generálního tajemníka k tomu, abych prosazoval na různá důležitá místa ve stranickém a státním aparátu nepřátelské živly. Byli to hlavně buržoazní nacionalisté, trockisté a sionisté a jiní, většina z řad buržoazní emigrace. A tak v době, kdy československý lid začal budovat svůj lidově demokratický režim, jsem formoval protistátní spiklenecké centrum.“

 

„Naším cílem bylo, aby Československo, které se v roce 1945 vymanilo z područí imperialismu, se stalo opět zemí na imperialistech závislou, imperialisty vykořisťovanou, aby československý lid byl opětně ujařmen, aby opětně nad ním vládli fabrikanti, bankéři, velkostatkáři, aby jeho práci mohli vykořisťovat zahraniční imperialisté, aby Československo bylo vtaženo do příprav nové světové války... Já jsem svou nepřátelskou činností k těmto barbarským plánům západních imperialistů, dnešních následovníků Hitlera, pomáhal...“

 

„Benešem řízené plány, které směřovaly k zvratu lidově demokratického režimu cestou otevřeného puče, neměly mnoho vyhlídek na úspěch. Proto jsem zaměřil nepřátelskou práci spikleneckého centra titovským způsobem. To znamenalo využít nepřátelské síly uvnitř komunistické strany. Rozestavovali jsme nepřátelské síly skryté v komunistické straně na různé důležité funkce a vytvářeli nepřátelskou agenturu...“

 

„Jestliže do únorových událostí 1948 tvořilo protistátní centrum jen zálohu pro provedení restaurace kapitalismu..., tak po porážce těchto spikleneckých imperialistických plánů v Únoru dostalo se protistátní centrum do popředí a stalo se hlavní silou k provedení protistátního spiknutí... Opíral jsem se o různé nepřátelské skupiny a organizace, jako byli trockisté, sionisté, buržoazní nacionalisté, svobodní zednáři, lžipartyzáni a jiní.“

 

„Po únoru 1948 jsem umožňoval, aby do komunistické strany mohly pronikat různé kariéristické živly, které ve svém členství ve straně hledaly především osobní výhody a prospěch. Takto jsme rozmělňovali komunistickou stranu, naplňovali ji buržoazními a maloburžoazními živly, abychom se o ně mohli opírat, klamali jsme předsedu strany Klementa Gottwalda, snažili jsme se jej izolovat...“

 

„Přisvojoval jsem si zásluhy o únorové události, falšoval dějiny února, zejména jsem si přisvojoval zásluhy, které patřily Klementu Gottwaldovi... V publikaci „Vítězný únor“ jsem dal napsat pod svou fotografii, že jsem řídil v únoru všechny akce, čímž... jsem neukázal skutečnou vedoucí úlohu Klementa Gottwalda. Podobně jsem dal  natáčet film o únorových událostech, v němž jsem vystupoval v roli hlavního organizátora...“

 

„Na jaře 1946 se pokusil Slánský zatlačit jeden z významných předvolebních projevů předsedy strany Gottwalda z první stránky na druhou. Slánský záměrně sabotoval také popularizaci mírové politiky SSSR.“  (A.Simone, při přelíčení)

 

„Brzdili jsme rozvoj zahraničního obchodu se Sovětským svazem například tím, že důležité stroje a strojní zařízení byly objednávány a dováženy z kapitalistických států, ačkoliv tytéž stroje a strojní zařízení vyráběl sovětský průmysl...“

 

„V rámci příprav k uchopení moci jsem klamal Klementa Gottwalda, izoloval ho... Měl jsem na zřeteli, že v případě uchopení moci bude nutno se ho zbavit.“

 

„Dnes ovšem vím, že jsme tyto plány stavěli na písku, že by nám pracující lid nebyl dovolil jejich uskutečnění, byl by nám je překazil, tak jako nám překazil uskutečnění našich plánů nyní.“

 

Prokurátor: „Řekl jste, že jste chtěli postupovat jako Tito. Tedy titovskými metodami?

Slánský: „Ano.“

Prokurátor: „To znamená: agenty imperialistů do vlády, poctivé komunisty do žaláře, zemi do okovů. Je to tak?“

Slánský: „Ano, je to tak.“

 

„Jako stroj pracoval zločinný mozek hlavy spikleneckého centra Rudolfa Slánského. Bezcitně a chladně registroval zločince a jejich zločiny, rozpřádal své sítě jako obrovský ohyzdný pavouk, veden jedinou myšlenkou: zničit všechno to, co milujeme, zničit štěstí, které stavíme...

Tento mozek, který dovedl produkovat jen zlo a ničení, se až příliš nápadně podobá mozkům korejských vrahů. Jako oni je zaslepen vidinou lesknoucího se zlata a touhou po diktátorské moci. Jeho společníky jsou zrada, přetvářka, zločin. Nezastavuje se před ničím...“  (Rudé právo, 25.11.1952)

 

„V čelo všech nepřátelských živlů stavějí imperialisté Rudolfa Slánského, který byl v tomto procesu odhalen jako starý agent buržoazie v dělnickém hnutí, jako podlý zrádce lidu. Z pověření amerických imperialistů seskupil Slánský kolem sebe celou tu rozsáhlou bandu a stal se jejím atamanem – hlavou spiknutí...

Vina Slánského na smrti Švermy ukazuje Slánského morální profil jako netvora, jako zavilého nepřítele nejen Švermy, ale i lidu, jako nepřítele, který nezná slitování ani v kritických okamžicích života... Slánský je muž, který jde ke svému cíli přes mrtvoly.“  (ze závěrečné řeči hlavního žalobce Josefa Urválka, sedmý den přelíčení, 26.11.1952):

 

Má pravdu státní prokurátor, když říká, že jsem se maskoval. Musel jsem se maskovat, abych se udržel jako nepřítel uvnitř hradeb. Mluvil jsem jinak, než jsem myslel a než jsem dělal. Říkal jsem, že jsem proti imperialistické válce, ale tuto válku jsem připravoval, prováděl jsem sabotáže, nasazoval a chránil špióny, kteří by tvořili pátou kolonu v případě války.  Dušoval jsem se, že jsem proti kapitalistickým vykořisťovatelům, ale připravoval jsem nové zotročení československého lidu. Maskoval jsem se titovskou mluvou o zvláštní cestě k socialismu, ale připravoval jsem fašistickou diktaturu...

Dopustil jsem se nejpodlejších zločinů, jakých se může kdo dopustit. Vím, že pro mne není žádných polehčujících okolností, žádné omluvy, žádné shovívavosti. Zasluhuji právem opovržení. Nezasluhuji jiný konec svého zločinného života, než konec, jaký navrhuje státní prokurátor.“  (z posledního slova obviněného)

 

„Ne, nikoho už nemůže oklamat sebeprohnanější řečí. Ohromná budova zločinů, které napáchal za dlouhá léta, se zřítila a pohřbila ho ve svých troskách. Hovoří mrtvý člověk...

Stvůra, jejíž jméno je Rudolf Slánský... Psovi psí smrt!“  (Rudé právo, 28.11.1952)

 

„Rozdrcení zločinné bandy Slánského potvrdilo, jak správné bylo heslo, které na únorovém zasedání ústředního výboru strany v roce 1951 razil soudruh Gottwald, když pravil: „Straně věřte, soudruzi!“  (z úvodníku Nezdolná síla naší strany, Rudé právo 30.11.1952)

___________________________________________________________________________

 

 

„Je zajímavé, že mnozí političtí vězni z padesátých let dodnes považují tyto popravy za jedinou spravedlnost, jíž byly komunistické zločiny potrestány, ačkoliv z hlediska justičního byly stejně hrůzné jako poprava Horákové a jejích společníků. Slánského lidé byli sice opravdoví političtí zločinci, ale za to měli být souzeni jiným soudem, v jiné době a na jinou obžalobu.“  (Jiří Ješ, 1998)

 

 

„Ve složité situaci začátku padesátých let...došlo k chybám a omylům... Stalo se tak v důsledku neobyčejně silného zostření třídních vztahů ve světě, na počátku naší socialistické výstavby, kdy si strana, dělnická třída a všechen pracující lid zatím jen osvojovaly umění vládnout...“  (Rudé právo, 23.11.1989) 

 

„Nikdy mi neodpustili, že mi ublížili... Vyobcování ze společnosti normálních lidí v době procesu a po něm (=o popravě manžela se dozvěděla až po smrti Gottwalda) trvalo do konce roku 1989.“  (Josefa Slánská, 1991)

 

„Právo se tolikrát zmenšuje, kolikrát se zvětšuje moc.“  (Tacitus)

 

S využitím:

Bílek J., Úhlavní přátelé (Gottwald-Slánský), Themis 2002

Kaplan K., Kosatík P., Gottwaldovi muži, Paseka 2004

Kaplan K., Zpráva o zavraždění generálního tajemníka, Mladá fronta 1992

London A., Doznání, Československý spisovatel 1990

Pernes J., Krize komunistického režimu v Československu v 50.letech 20.století, CDK 2008

Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, Ministerstvo spravedlnosti 1953

Reportér 22/1968  (Slánský a spol. – jejich „velký“ případ)

Slánská J., Zpráva o mém muži, Svoboda 1990

Trestná činnost příslušníků Stb a 5.odddělení MNO hlavního štábu v 50.letech, FMV 1992

Vaško V., Neumlčená, Zvon 1990

Utitz B., Procesy – neuzavřená kapitola, Lidové nakladatelství 1990

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář