Rudolf Krautschneider

Rudolf Krautschneider

(*27.8.1943)

    „Moravák ze Znojma, toho času z Ústí nad Orlicí. Stavitel mnoha jachet a mořeplavec. Převážně se živí jako dřevorubec. Rád píše knihy, ale nerad je prodává. Vášnivý propagátor mořeplavby a terapie na moři, nevalného zdraví. Život je pro něj tak silnou drogou, že mu není zatěžko být abstinentem.“  Tak se sám v 90.letech popsal jeden originální muž, který na plachetnici obeplul Antarktidu a dopřál pohled na moře i dětem z dětského domova. Mořeplavecká legenda ze země bez moře. Rudolf Krautschneider.

 

„Jako malý kluk jsem ještě zažil válku. Bydlel jsem v rozbombardované Vídni a do Čech jsem se dostal až v roce 1947, takže jsem vůbec neuměl česky. Na rozdíl od Rakouska tady bylo alespoň co jíst.“

 

„Žil jsem u dědečka ve Znojmě. Děda neměl peníze, ale byl bohatý – měl totiž čas. Nebyl ani zdravý (vrátil se z lágru s podlomeným zdravím), ale měl optimismus a věnoval mně, malému klukovi, poslední čtyři roky svého života. Ten věčný rebel, který chodil do školy jen dva roky, se musel od nejútlejšího dětství živit sám. Vzdělání tohoto nevzdělance a jeho životní názory jsou pro mne dodnes nedostižným vzorem.“

 

„Celý život toužil po moři. Nikdy ho neviděl. Vyřezal mi loď a už to ve mně zůstalo. Vyrůstal jsem na řece Dyji, což bylo před stavbou přehrady úžasný místo, které pulzovalo životem.“

 

„Věnuji mému dědečkovi, který na sklonku svého života měl pro mě tolik času, kolik jsem potřeboval.“  (Lidé a oceán, 1991)

„Podél Dyje byly zahrady. Na jedné z nich se pohupovala na vodě napůl shnilá veslice bez vesel zamčená řetězem ke stromu. Pro mě to však byl nádherný koráb. Často jsem ji okukoval. Ještě mi nebylo deset let a už jsem plul na té nádherné dřevěné plachetnici do neznámých dalekých moří. Plul jsem asi půl hodiny, ale zpět jsem tu loď táhl po pás ve vodě za řetěz nejméně třikrát déle.“

 

„Ve Starém Městě (=Znojmě) jsme udržovali jakousi spravedlnost. Rozumí se samo sebou, že tu naši. Bylo to pro nás nesmírně těžké údobí. Většina chlapců skončila opakovaně v polepšovně. Proč ne i já? Protože jsem měl štěstí. Potkal jsem totiž knihu. Ano, knihu! Četl jsem i dvě, tři knihy denně. A škola? Nenáviděl jsem ji, protože mě v mém vzdělávání zdržovala. Kdybych do ní pravidelně chodil a nečetl, cítil bych se nevzdělancem dodnes. Ale to jsou moje pravdy a určitě neplatí pro všechny a vždy.“

 

„Není důležité, abys měla dobré známky, je důležité, aby ses naučila samostatně myslet a hlavně „cítit“… Škola člověka hodně naučí, ale učí ho i myslet stejně jako ostatní, a to je škodlivé…

  P.S. Dospělý se pozná podle toho, že pořád dětem radí. Musím si dát pozor, abych nedospěl.“ 

(z pozdějšího listu dceři)

 

„Bylo mi 17 let a v mém okolí skončila většina mých kamarádů ve vězení. Byl už nejvyšší čas vyletět ze znojemského hnízda. Údolí Dyje zničila přehrada. Historický unikát – jádro katakomb – byl vybetonován. Na náměstí postavili paskvil – obchodní dům Dyje a obyvatelé Starého Města se většinou odstěhovali do paneláků a domky prodali za pár desítek tisíc. Vím, že se tomu všemu říká pokrok a ten prý nejde zastavit, tak jsem se mu alespoň vzdálil.“

 

„Jako malý chlapec jsem žehral na to, že jsem se narodil příliš pozdě. Všechny mořské cesty byly už dávno propluty  a pevniny objeveny. A přece každá výprava na vodní plochu je neopakovatelným originálem. Není podstatné, jde-li o rybník nebo oceán. Všichni realizátoři plaveb musí projít stejnou cestou.“

 

„Nejmenší Velu (7 m krátkou) jsem koupil v Brně. Celou jsem jí přestavěl a hlavně zpevnil. Plul jsem s ní po Baltu od začátku 70.let. V dalších letech plula Vela již na sever do Skotska, na Shetlandské ostrovy, do Norska a přes Dánsko a Švédsko zpět do Polska. Byla to léta studií v polských jachtařských školách.“

„Poprvé jsem vyplul z moře do oceánu v roce 1977. Nejdále jsem doplul do Grónského moře. Silné polární bouře Velu několikrát dokázaly převrátit. Plavba v polárních podmínkách překračovala hranice rozumného rizika.“

 

„Rozloučení s přáteli na Islandu bylo dlouhé a srdečné. Slova mého přítele Johanna byla přímo odzbrojující, řekl:

  „Projdi celý dům od sklepa až na půdu. Dobře se dívej. Kdybys viděl něco, co bys mohl potřebovat na moři, vezmi si to. Způsobíš mi radost.“

 

„Po návratu domů jsem se začal připravovat na plavbu do Barentsova moře na Špicberky. V dvouletém plánu příprav bylo i postavení nové jachty. Tentokrát u nás, z netradičního materiálu, z oceli. Chtěl jsem zbudovat loď extrémně pevnou s ostrou přídí, která bude schopna plout i v ledu. Loď, která odolá největším bouřím.“

 

„Když jsem stavěl loď, pomáhalo mi mnoho přátel. Někteří z nich se mnou pluli i po moři, ale když jsem plul (s výjezdní doložkou na 21 dnů) v letech 1981-83 do Jižní Ameriky na Falklandy a k Ohňové zemi, byl jsem sám. Nenašel se nikdo, kdo by chtěl plout.“

 

„Polku jsem měl deset let a z její paluby jsem viděl u Ohňové země poprvé hejna tučňáků, jak rozpačitě přešlapují na pobřeží. Na Polce jsem vplul mezi válečná plavidla Anglie a Argentiny v čase falklandské války. To na Polce jsem „mrznul“ v polárním chladu a „pekl se“ pod tropickým sluncem. To na palubě Polky se mnou zasedli k jídlu afričtí černoši a indiáni v Americe.“

 

  „Už dávno vím, že ve vodě se létá a neplave. Horizont je napnutý luk a loď je střela. Paprsek slunce nebo měsíce, který ozářil hladinu, je tětiva.“

 

„Hladina. Ano! Určitě je od slova hladit!

  Voda hladí a hřeje. Častokrát připlují delfíni. Jejich blízkost je lékem pro duši civilizovaného člověka. Téměř se mě dotýkají. Vidím jejich těla, jak prolétávají vodou a zanechávají za sebou dlouhou bílou stuhu jako proudové letadlo ve vzduchu.

 

 „Toulám se po zátoce. Brzy už znám i překrásné písčité pláže na Copacabana. Žebráci na ulici se přátelsky smějí mým naruby obráceným kapsám. Tržnice voní ananasem, kakaem, kokosovými ořechy a vší tou exotickou nádherou. Myslím na pohádku o člověku, který kradl vůni a jsem šťastný, že vůně je zadarmo.“

 

„Odmítám nabízené místo k postoji v honosném jacht-klubu, dokonale hlídaném systémem stráží na rychlých člunech. Nechci být ve společnosti lidí, kteří chodí na noc spát ze svých jachet do hotelů s klimatizací.“

 

„Za necelou hodinu jdu po ulici bosý a roztrhaných kalhotách, s bundou v ruce. V té bundě mám fotoaparát. V hlavě svůj základní problém. Nedokážu fotografovat lidskou bídu. Nikdy jsem nenamířil objektiv na zvednutou ruku žebráka, nikdy nebudu mít fotografii horečkou rozzářených hladových dětských očí, mrtvé stařenky schoulené pod mostem – to nikomu nepotřebné drobné lidské tělo. Nevím, jestli dokážu fotografovat favelu.“

 

„Na světě je příliš mnoho bídy a zoufalství, za které neseme vinu. Co na tom, že ne zrovna bezprostřední.“

 

„2.dubna 1982 v 6.30 hodin ráno se (=u pobřeží Falkland) ozývají první výstřely. Argentinská námořní pěchota o síle několika tisíc vojáků útočí za pomoci helikoptér, obrněných transportérů a letadel… Ležím v kóji na Polce a poslouchám hvízdání střel. Válka! Ten nejstrašnější lidský vynález! Kotvím mezi břehem a britským bojovým člunem. Jsem tedy mezi dvěma ohni. Když vysunu hlavu z poklopu jachty, vojáci obou stran na mě mávají rukama, abych se schoval a potom pokračují ve střelbě.“

 

„Na velitelství mě kupodivu přijali přátelsky.

„Víte, že socialistické státy podporují snahu Argentiny o osvobození Malvín?“

„Ano, vím.“

„Tak proč jste nesundal tu vlajku a nevyvěsil naši argentinskou?“ ptají se.

  Vysvětluji už podruhé, že jsem tu vlajku dostal darem od lidí, kteří tady žijí po mnoho generací.

  „Až připluji do Argentiny a dostanu od vás darem vaši vlajku, tak ji taky hned nesundám. Jsem povoláním dřevorubec, neumím se tak rychle přeorientovat.“

 

„Snad by se dalo zabránit těm největším lžím občasnou výměnou učebnic ze škol sousedních států. Když už se všude dějiny jinak píší, mohli bychom je v jakýchsi hodinách „dějepravdy“ alespoň chápat oboustranně. Každý národ má samozřejmě svoji pravdu. Měli bychom znát pravdy jiných národů, abychom chápali tu naši.“

 

„Myslel jsem na mrtvé anglické vojáky z přístavu Stanley. Na pohřebiště argentinských, mnohdy ještě nezletilých chlapců ve vojenských uniformách, jak leží v hromadném hrobě v San Carlos. Na spálené farmy, na minová pole, na ovce s utrhanýma nohama od nášlapných min, na tuleně, kteří vybuchli na pláži. Na aroganci fašistických důstojníků generála Galtieriho. Na to, jak z helikoptér zaminovali svoje vlastní pozice, aby vojáci nemohli ustupovat. Na botu, ze které trčela utržená lidská noha. Na Alison, která jako lékařka ošetřovala vojáky obou stran s dvouměsíční Emmou na zádech.“

 

 „Rok po skončení falklandské války mezi Argentinou a Velkou Británií jsem znovu připlul na Falklandy. Ostrovy jsou poničené válkou. Všude v terénu jsou rozstřílené vraky automobilů, helikoptér a letadel. Opuštěná protiletadlová děla stále míří k obloze. Mezi tím vším se valí již rezavějící zbraně.

  Od toho dne jsem zahrnul mezi to, co mám na světě rád, i proces rezavění.“

 

„Začal jsem hledat lidi, kteří by opravdu chtěli „někam“ plout. To někam bylo okolo Antarktis. Chtěl bych proplout nejbouřlivějšími moři světa.“

___________________________________________________________________________

 

„Jenom malování plánů na moji další loď, která dostala jméno Polárka, trvalo jeden a půl roku. Stavěná v České Třebové ve stodole, která sloužila jako uhelný sklad. Délka téměř třináct a půl metru, šířka čtyři metry dvacet. Po sérii zkušebních plaveb do Skandinávie vyplula z Polska v září 1990… Před námi leží jižní polární kraje a tři oceány.“

 

„Byli jsme čtyři: já, Julek z Dlouhé Třebové (Julius Ecsi, povoláním traktorista, mořeplavec; nejuniverzálnější člověk, jakého si lze představit), Vojta z Jehnědí (Vojtěch Dlouhý, opravář zemědělských strojů, mořeplavec; námořní talent, přestože byl poprvé na moři) a Polárka. Nestáli jsme proti třem oceánům, ale naopak jsme s nimi splynuli. A přestali jsme vnímat jejich rozdílná jména, která si vymyslel člověk, aby alespoň jmény ohraničil bezbřehost oceánu. Možná v bláhové naději, že jej zmenší, ovládne, anebo pochopí.“

 

„Jeden z nás měl šest tříd, já měl sedm a třetí osm, takže byl za intelektuála.“

 

„Chodil jsem po pláži ostrova Lanzarote a viděl lodě utečenců z Afriky, jak je táhne policejní člun z pláže do přístavu. Bedlivě jsem si ty lodě prohlédl. Mám prý pověst odvážného mořeplavce, ale s takovou kocábkou bych se bál plout. Důstojník španělské pohraniční stráže smekl čepici a řekl: „Nikdo nezjistí, kolik jich dnes v noci utonulo.“ A ukázal rukou směrem k moři, které vonělo, ale já jsem z něj cítil hořkost.“

 

„Plavba z Kanárských ostrovů na Kapverdy a odtud přes brazilský ostrov Trinidad do Cape Townu byla příjemná. Mohu říci, že jsme při ní nezažili žádnou silnější bouři. Neptun k nám byl na Atlantiku shovívavý. Měl pro nás slunce, šumění vln, tanec delfínů v rozvlněném moři a oblohu čistou i umouraně zamračenou. V noci hvězdy jižní oblohy a Jižní kříž, ke kterému jsme se každým dnem přibližovali.“

 

„Jižní Afrika je mladý stát. Žijí zde lidé všech národností. Jeden z místních mi řekl: „Vy v Československu nemáte žádné problémy. Žijí tam vedle sebe jen Češi a Slováci. Vy se snadno dohodnete. I barvu kůže máte stejnou.“

 

„Nejsou cizí jazyky, jsou jen jazyky jiných národů. Považuji za důležité domluvit se více jazyky, nežli ovládat jeden dokonale.“

 

„Nejcennější je na nás právě to, čím se lišíme od jiných.“

 

„S přílivovou vlnou připlula až na samou pláž (=souostr.Crozety, Francouzské jihopolární teritorium) kosatka s mládětem. Samice kalila vodu a po břiše se posouvala stále dál a dál. Kamení pod ní jen rachotilo… Vstoupil jsem do vody a šel k ní. Jen trochu se pohnula a podívala se na mě. Oči měla jako dvě malé černé díry. V obrovské tlamě se jí leskly velké bílé zuby.

  Jestli jsem se bál? Těch několik kroků ve studené vodě a to, že jsem mohl holou ruku položit na hlavu největšího a nejsilnějšího mořského dravce, mi vynahradilo desítky let práce. Nestydím se přiznat, že mi z očí tekly slzy.“

 

„Denně upluje Polárka průměrně sto čtyřicet mil. Chová se na vlnách Indického oceánu klidně. Vítr a mořský proud ji ženou vpřed. To není plavba. To je sám život.

  Co život, to je přímo euforie života! Podupávám nohama, abych se zahřál a zpívám. Co zpívám! Přímo řvu! Otvírá se poklop a v něm se objevuje hlava Sorela (=Ecsi) a potom Vojty.

  „Co se stalo?“ ptají se udiveně.

  „Žijeme!“ zařval jsem. Žijeme!“

 

„Tučňáci pod vodou ozobávali z Polárky vodní řasy. To ťukání bylo jemné až nesmělé. Každou chvíli vystrkovali hlavy nad vodu, aby se nadechli, anebo možná, aby se podívali, co tomu říkám. A já jsem je za tu práci chválil. Protože jenom já a tučňáci jsme v moři čistili Polárce „bradu“.

 

„Něco se s námi stalo. Všichni tři jsme najednou unavení. Voda v naší poslední nádrži, i přes dřívější dezinfekci, silně páchne. Chvíli koketuji s myšlenkou, že bychom mohli přistát na západním pobřeží Tasmánie, ale pak se přece jenom rozhoduji pro bezpečný přístav. A tím je Hobart.“

 

„Měním u jachtařů americké dolary za australské a telefonuji do Sydney svému polskému příteli Jurkovi Piszovi. Říká:

  „Posílám okamžitě pět set dolarů a k dispozici vám je celé moje konto. Do jachtklubu pošlu fax, že za vás beru záruku. Gratuluji vám a kdybyste byli blíže, tak bych vás stiskl v náručí. Víza určitě dostanete, ale nebude to lehké.“

  Mlčel jsem. Těžko se mi najednou mluvilo.“

 

„Ty první dny jsme jenom spali a jedli. Vojta chodil ke slovenskému zubaři, který mu zdarma vytrhl dva zuby a léčil ho. Ten nádherný člověk, mající hodně přes šedesát let, nám kupoval ovoce a zeleninu. Návštěva v jeho ordinaci pro nás byla radostí, i když tam na nás čekaly kleště a vrtačka.“

 

„Vezu domů pírka tučňáků. Slíbil jsem je svým dcerám. Sbíral jsem je prokřehlými prsty z hladin potoků a jezer na polárních ostrovech a musím spěchat.

  Australské zákony nedovolují dovážet peří. Ale já je chci dovézt domů. Proto jsem tím peřím vystlal svoji podušku. I vám, moji čtenáři, dám každému peříčko do této knihy.

  Věřím totiž, že pírko tučňáka udělá každého lepším. Ale nevím, jestli zrovna to moje. Možná, že byste si je měli dobře prohlédnout a  potom se rozjet pro to svoje pírko. Na každého z vás nějaké čeká.“

 

„Večer co večer jsem seděl a psal příběhy, a to nejenom do této knihy. Sorel s Vojtou kormidlovali někdy o něco déle, když viděli, že sedím skloněný nad sešitem a v záři svíčky horečně píši.

  Máte-li přátele, je všechno na světě jednoduché. A jestliže máte loď, kterou zrovna nese voda, pak je všechno nádherné a jednoduché.“

 

„Plujeme okolo sydneyské opery, která je monumentem přístavu. Členitá bílá „těla“ jejích budov představují plachty, na kterých sem lidé dopluli. Ale slyšel jsem, že architekt, jenž operu stavěl, byl inspirován mušlemi v písku na pláži, se kterými si tam hrály děti.

  Podplouváme most. Mohutná ocelová stavba drží pohromadě díky nýtům ze Škody Plzeň.“

 

„Večer nás (=pod Mt.Kosciuskem) navštívili dva strážci Národního parku. Oba byli Aboriginci. Jejich návštěva byla zdvořilostní. Jeli okolo a uviděli oheň.

  „Bílí nepochopí tuto zemi. Je k tomu potřeba desítek tisíc let. Austrálie se rychle mění. I my jsme se změnili,“ říkají a pokyvují hlavami.

  Opět jsme mlčeli a mlčet je pro Evropana to nejtěžší. Nevím, jak dlouho to noční mlčení trvalo, ale přiblížilo mi Austrálii více nežli slova, která jsem o ní slyšel.“

 

„Poznat pro mě neznamená změřit nebo zvážit, ale procítit.“

 

„Slyšel jsem domorodce vyprávět příběh o tom, že bílý člověk umí všechno, dokonce i zabít duši. Jenom neumí být šťastný, protože má pořád všeho málo.“

 

„Pokouším se usnout. Marně. Nejsem už ten pravý tulák. Myslím na svoje děti. Zoufale se mi stýská. Děti se od nás už od narození pomalu a neznatelně vzdalují. V každodenním životě si to neuvědomujeme. Ale stačí je týden nebo měsíc nevidět a už to cítíte. Natož rok a déle. Je to tvrdá daň za touhu cestovat. Ve chvílích únavy si často říkám, jestli to všechno má vůbec cenu. A jestli to cenu má, tak pro koho a jakou?“

 

„Děti měly v hodině kreslení odevzdat namalované námořníky. Kdo by nevěděl, jak takový námořník vypadá? Ale moje Danuška to věděla nejlépe. Vždyť její táta je námořník a plaví se teď na plachetnici Polárka okolo Hornova mysu.

  Paní učitelka se ale zamračila.

  „To přece není žádný námořník!“ řekla a zvedla výkres nad hlavu, aby jej děti viděly.

  Ozval se smích.

  Alespoň přimaluj pirátský klobouk, nebo bych ti musela dát pětku,“ řekla jí učitelka.

  A tak mi Danuška přimalovala na hlavu rozpačitě klobouk, který nikdy nenosím a dostala alespoň trojku.

  Jestliže nějaká práce má na světě vůbec nějaký smysl, pak je to určitě povolání učitele, ke kterému ale není každý povolán.“

 

„Z moře lovím ryby a z nebe sextantem hvězdy. Ryby jím a hvězd se ptám, kde jsem. Za pomoci hvězdářského almanachu a navigačních tabulek mi to řeknou. Když se jich ale zeptám: „Kdo jsem?“, mlčí.“

 

„Hornův mys, malý ostrůvek na jihu Ameriky, je nejvyšší jachtařskou metou světa. V mnohých zemích jachtaři založili bratrstva „kaphornovců“.

  Snad bude po této plavbě možné založit takové bratrstvo i u nás.

  Je třetího března 1993 půl čtvrté ráno, tedy spíše noc. Vlny jsou vysoké a občas některá „přeběhne“ jako bílý stín s šuměním po palubě. Okolo proplouvá defilé ledovců z Antarktidy.“

 

„Jachting je stejně jako tenis označován za bílý sport. Je s podivem, že u nás na jeho vrcholu stojí traktorista, opravář zemědělských strojů a dřevorubec. Co na tom, že jsme vyhublí a unavení. Tady u Hornova mysu si nikdo nevšimne našich potrhaných oděvů, koupených před lety od polských rybářů. Nikdo se nebude divit, že nosíme filcové holínky, místo onucí máme svinuté noviny a vaťáky hřejí, i když jsou nasáklé mořskou vodou.

  Myslím na přátele, kteří mi na té dlouhé cestě pomohli se stejnou vděčností jako na ty, kteří mi nepřekáželi, protože i to je velká pomoc.“

___________________________________________________________________________

 

 

„Po obeplutí Antarktidy jsem hned začal organizovat plavby dětských domovů, ale také alkoholiků a narkomanů. Nikdy jsem o tom moc nepsal. Zdálo se mi to příliš intimní téma. Ti převážně mladí lidé měli tragické zkušenosti a často žádnou perspektivu. Mojí největší radostí těch let byly letní platby s dětmi z dětských domovů, které organizuji do dneška. Kdybych měl o čemkoli ve svém životě pochybovat, o těchto plavbách určitě ne.“

 

„Jsem přesvědčen, že postavení jedné jachty za státní peníze pro školení a plavby mládeže je nepoměrně levnější než zbudování vězeňské cely. Tam funkci školícího důstojníka přebírá zkušenější vězeň recidivista. Voňavé mořské dálky s nekončícím horizontem nahrazuje bezvýchodný svět omezený mřížemi a lidskou bídou zla.“

 

„Lidská duše je největší. Skutečný oceán je mnohem menší.“

 

„Moře léčí a určitě vytváří podmínky pro změnu myšlení, pro jakousi rekapitulaci dějů dřívějších i budoucích. Ty plavby jsou návratem zpět k lidské přirozenosti a k normálu, při nich vzniká mezi lidmi přátelství za souzvuku s přírodou. Většinu zemského povrchu přece pokrývá moře a jenom člověk moře je normálním pozemšťanem. Nevěřím, že jste si nevšimli, jak blahodárný vliv má na vaše zdraví a psychiku byť jen krátký pobyt u moře. A co teprve být na moři?“

 

„Ukaž člověku oceán, a dodáš mu inspiraci.“  (Tolkien)

 

„Moře je nebezpečnější částí světa. Na jeho prostorách vám kromě bouří a navigační chyby nehrozí žádné nebezpečí. A jestli jsem náhodou o nějakém psal, pak to byl z mé strany jen projev obyčejného strachu. Častokrát jsem se cítil slabý a bezmocný tváří v tvář mohutné síle přírody. Jsem si jist, že tento strach je potřebný a že nás léčí.“

 

„Náhodně jsem posbíral  lidi z ulice na stavbu repliky Magalhãesovy plachetnice a téměř po 500 letech zorganizoval plavbu kolem světa jeho trasou. Od dětství jsem četl knihy o úžasných mořeplavcích, o všech těch dávných hrdinech jako jsou Ericson, Kolumbus, Magalhães… Můj obdiv k nim je „pohonem“ mých činů. To oni podnítili moji fantazii a udali směr mého života.“

 

„Stavba Victorie trvala skoro pět roků, zúčastnily se jí možná stovky lidí. Přicházeli pomáhat různí zájemci a rychle také odcházeli. Měli jsme pořád málo peněz, ale žili jsme skromně. Dalo by se říci z jednoho hrnce. Abychom se trochu finančně vzpamatovali, odjížděli někteří pracovat do Rakouska, Itálie a Německa. Musím říci, že tyto země udělaly pro stavbu Victorie více nežli Česká republika, kde na rozdíl od ciziny jsme museli každý příjem ještě zdanit.“

 

„Němci mi říkali, že u nich mládež staví také historickou plachetnici „Kogu“, ale že stát tu stavbu podpořil několika miliony marek. Tisknou mi ruku a netají se sympatiemi.“

 

„Navštívil mě jeden fízl, který za starého režimu občas hlídkoval pod naším oknem. Nabízel mi za pilu peníze na ruku. Zbohatnul tak, že po roce 1990 založil firmu na výkopy pro Český telecom. Když jsem mu řekl, že jemu neprodám ani sirku, podíval se na mě shovívavě a řekl: „Dříve bylo nutné být u té správné strany, a teď je nutné mít peníze. Chci vám, pane Krautschneidere, pomoci. Tolik peněz vám nikdo nedá.“ Měl pravdu. Ale byla to jeho pravda. No a já mám zase svoji.“

 

„Jenom firmy, které produkují chlast, cigarety a zbraně, byly ochotné nás podporovat. To bych ale nikdy nepřipustil. Naděje se rodily a umíraly, až umřely docela. Půl roku jsem jednal s různými firmami – bezúspěšně. A tak jsem později tu nepotřebnou horu papíru, která z toho zbyla, spálil.

  O naši plavbu neprojevila zájem žádná organizace. Česká státní vlajka, která se třepotá na zádi, a kterou nosíme z pouhého sentimentu, nám připomíná domov.“

 

„V hovoru s jedním Polákem se dovídám, že Češi ani nevědí, kde mají svůj domov a že jej také ani nehájí.

  „Proč si to myslíš?“ divím se.

  „Zpíváte ve vaší hymně: Kde domov můj, kde domov můj…, no a my zpíváme: Ještě Polsko nezhynulo, dokud my žijeme…“

 

„První plavba kolem světa bez ohledu na to, že pohnutky k ní byly spíše mocenské nežli objevitelské, mě vždy fascinovala. Proto se ve mě zrodil plán na stavbu české Victorie a její plavbu kolem světa (1999-2004). S Victorií jsem proplul Evropou, západní Afrikou a Karibským mořem až na Floridu. V Americe jsem ale odešel na Polárku a plul s ní do polárních moří, které více naplňují moje představy o mořeplavbě. Cítím se lépe mezi ledovci nežli v tropickém pásmu. Na lodi má zůstat jenom ten, kdo je pro plavbu nezbytný, a to já jsem už v Americe přestal být.“

 

„Nepochyboval jsem ani na okamžik, že Viktorku dovedou po „velké pentli“ kolem světa domů. Přesto jsem často cítil úzkost. Jejich případné ztroskotání by pro mě bylo tragédií. I když jsem na Victorii nebyl, cítil jsem se jejím zajatcem. Teprve jejím návratem zpět do Polska mě tento pocit zodpovědnosti opustil.“

 

http://spotter.tv/926922-idioti-na-plavbe-kolem-sveta.htm

„Jak vypadala ta loď jsem viděl na první pohled. Byla vybydlená asi jako Magalhãesova Victoria před pěti sty lety. Ale nepřivezla žádné koření, které by se dalo zpeněžit. To, co měla přivézt, je lidská kvalita. Námořníky zocelené v bouřích a bezvětří oceánu. Jakési tvory, kteří přes vlastní strázně něco na světě pochopili. A teď to předají nám, suchozemcům dřepícím doma. Těším se na knihy, které napíší. Jsou čistí jako poutníci vracející se z Mekky. Bůh je věčný a s ním je věčná i síla lidského ducha, to jediné, co člověka snad přibližuje Bohu. Jen nemnohým je dáno něco moudrého světu sdělit.“

 

„U cestovatelů si necením toho, kde byli, ale hlavně co pochopili.“ Jestliže vůbec píši o svých cestách, pak toto je moje krédo. Mí nejbližší přátelé se smějí, že cestuji příliš a napovídají mi heslem: „Cestuj málo a hodně o tom mluv.“ Trávím na lodi zhruba polovinu roku, tu druhou pracuji, abych si to mohl dovolit.“

 

„Tak upřímně. Vědomě žiji jako nuzák, ale cestuji jako král. Nikomu se nemusím klanět a pluji kam chci. Nenosím na zadku žádnou reklamu. Za bývalého režimu bych samozřejmě mohl publikovat, nemusel bych zčervenat, stačilo zrůžovět.“

 

Například bych musel slovo „Rusáci“ nahradit termínem „Sověti“. Což vypadá jako drobnost, ale to jsem nechtěl. Řekl jsem si, že počkám. Když se systém  převrátil, tak už v prosinci roku 89 jsem dostal nabídku od stejných nakladatelství: „Pane Krautschneidere, tak teď to vydáme.“ Já si v noci sedl a všechny „Rusáky“ vyškrtal, protože po roce 89 je tam má už každý blbec. Oni mi na to řekli, že to nemohou vydat, že jsem je zklamal. Tak jsem si to vydal sám.“

 

„Po návratu do Čech jsem postavil šestimetrovou plachetnici vikingského typu jménem Huck. Loď s plachtou i vesly. Udělal jsem ji pro děti z dětských domovů na prázdninové plavby. Loď je jednoduchá v obsluze plachet i vesel a děti se na ní o prázdninách opravdu vyřádí. Také jsem se stal důchodcem. Žasnul jsem, když mi vyměřili 3.300 korun měsíčně. Myslím, že tolik jsem si ani nezasloužil.“

 

„Generální oprava (spíše znovuzrození) Victorie zabrala šestnáct měsíců tvrdé práce a velké investice. Musel jsem prodat Polárku a také dům, ale chci žít na moři. Mořeplavbu nechápu jako jachting ve smyslu sportovního odvětví, ale jako životní styl, proto potřebuji spíše dům na vodě nežli na pevnině. Věk nerozhoduje, protože po moři plují nemluvňata i starci nad hrobem. Moře je nejbezpečnější a nejzdravější částí světa.“

 

„V norském Farsundu mi řekli, že si váží všech, kdo k nim připlují, a od nikoho nevybírají přístavní poplatky.

  „Proč?“ ptám se. „To přece v dnešní době byznysu není normální.“

  „Já vím,“ smáli se. „Vždyť my také nejsme normální, nás totiž vychovalo moře.“

 

„Moře, jak se dočítám, je kruté a prý hlavně mořeplavba neumožňuje vést spořádaný život. Já mám ale pocit, že právě spořádaný život každého brzy spořádá.“

 

„Myslím si, že každý člověk vědomě, pokud chce žít šťastně, by měl žít ve stavu mírné nouze. A to nejhorší, že můžete udělat pro své děti je, že jim zajistíte nouzi z nadbytku. Když žijete ve stavu mírné nouze a  odečtete alkohol a cigarety, zjistíte, že máte každý rok na to, abyste vypluli na moře, a vlastně to ani neznamená snížení životní úrovně.“

 

„Sám někdy nevím, jestli chci vyplout. Nevím to, když jdu lesem, je ticho a voní mech. Nevím to, když se dívám na svoji spící dcerušku. Nevím to, když jím večeři, kterou udělala moje matka a vidím její unavené ruce odpočívat na stole. Nevím to, když se vracím domů od rozestavěné jachty přes spící vesnice. Usednu do trávy a cítím, že jsem součástí toho všeho, co mě obklopuje. Sám často nevím, jestli chci vyplout.“  (z knihy Lidé a oceán, 1991)

„Bude mi sedmdesát, teď budu žít trošku usedlým životem. Takže buduji přístav, protože jsem získal od kamaráda pozemky u Labe. Chtěl jsem plout do delty Orinoka, protože to je zajímavé místo. Teď (=na jaře 2013) stavím v Semanínu u České Třebové vor ze smrkových klád (6x12m) a vyrazím přes Atlantik. Hlavně se chci potěšit mořem…“

 

„Moře snad může učarovat tomu, kdo na něm nikdy nebyl. Ale ten, kdo na něm žil, je nemůže nikdy vymazat ze své paměti.“

S využitím:

Krautschneider, R., Co přinesly vlny a odvál vítr, Magalhães-Cano 2006

Krautschneider, R., Dopisy z ostrova tučňáků, Magalhães-Cano 1995

Krautschneider R., Kluci ze Starého Města, Magalhães-Cano 2008

Krautschneider R., Lidé a oceán, Polárka 1991

Krautschneider R., Moře solí země, Magalhães-Cano 2010

Krautschneider R., Plachetnicí kolem světa pro pírko tučňáka, Magalhães-Cano 1997

Krautschneider R., Žiju svoje sny (rozhovor pro časopis Koktej, 1/2013)

Richter M., Kumštýři Podorlicka, Oftis 2002

Richter M., Mořský vlk Rudolf Krautschneider besedoval ve Svinné, Ústecké ozvěny 11/2011

a

beseda s R.Krautschneiderem v ústeckoorlické pivnici U Skoby (30.3.2013)

Vřele doporučuji také:

http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2446795

http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2449312

http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2111205

http://www.youtube.com/watch?v=-SDkwjeR_TM

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10213329270-rozhoupany-svet-rudolfa-krautschneidera/20956226652/

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10252839638-hyde-park-ct24/210411058080630-hyde-park/video

http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/host/_zprava/514533