Jdi na obsah Jdi na menu
 


Robert Falcon Scott (Zdeněk Hübner)

23. 2. 2012

Robert Falcon Scott

(+29. nebo 30.3.1912) 

„Kdybychom zůstali naživu, mohl bych o strádání, vytrvalosti a odvaze svých spolupracovníků vyprávět takové historky, že by na ně žádný Angličan do smrti nezapomněl; ale celou historii musí dopovědět moje kusé poznámky a naše mrtvá těla...

  Kdyby nic jiného, můžeme našim krajanům sloužit za dobrý příklad; alespoň tím, že když jsme se dostali do úzkých, dokázali jsme čelit situaci jako muži. Mohli jsme se zachránit, kdybychom opustili nemocné...

  Mohl bych Vám o téhle expedici navyprávět celé romány. Oč byla lepší než lenošivé a pohodlné snění v domáckém zápecí! A kolik by toho mohl slyšet můj chlapec! Ale jakou cenu jsme zaplatili...“ 

 

Zdálo se, že třetímu dítěti majitele malého pivovaru bude souzena v rodině jinak obvyklá tradice služby v královském námořnictvu. Již ve třinácti (1881) nastoupil jako kadet na loď Britannia a záhy dostal pro neustálou zamyšlenost přezdívku Snílek.  Nechce se věřit, že měl slabé plíce a špatnou fyzickou kondici. Dobrému zdraví se ale netěšil ani jistý norský polárník, s nímž ve finále života změřil své síly.

 

Nad mladým Scottem zoufali učitelé pro jeho lenost a neupravený zevnějšek. Ale až sám bude jednou velet jiným, bude k sobě vždy tvrdší než ke svým podřízeným. Přísný nadřízený s odvahou a železnou vůlí však v sobě skrýval citlivou duši. Proslulému dobyvateli jižní točny vyhrknou slzy, když uslyší starou píseň, a nebude se moci dívat, když bude třeba utratit poníka či polárního psa.

 

„Scott je pravzorem typického, pěstovaného Angličana; jeho oduševnělý obličej dovoluje souditi spíše na básníka nebo umělce, než na dobyvatele světa; jeho jemné společenské formy nejsou obalem povrchní kultury, nýbrž výrazem noblesního charakteru a ušlechtilého srdce.“ (Houben, 1940)

 

Antarktické končiny si ho přitáhly vlastně náhodou. Velitelem cvičné eskadry, na níž sloužil, byl sir Albert Markham, proslulý polární badatel. Jeho bratrance Clementse potkal Scott náhodně během dovolené v Londýně a poprvé od něho tehdy uslyšel o chystané britské výpravě do jižních moří. O dva dny později napsal žádost, aby mu bylo svěřeno její velení.

 

V lednu 1902 tak poprvé spatřil ledové břehy Antarktidy. Jako první v historii zde vyzkoušel upoutaný balón a výzkumnou saňovou cestu do nitra kontinentu, na půl cesty k pólu. Jeho cesta zpět se už tehdy stala závodem se smrtí hladem a jen s krajní obětavostí zachránil svého mladšího irského společníka Ernesta Shackletona.

 

Ten se o šest let později pokusil o vlastní výpravu, ale po časné smrti všech poníků a šedesátihodinové sněhové bouři musel 179 kilometrů před pólem s kritickým nedostatkem zásob otočit. Návrat zpět se stal opět neuvěřitelnou anabází a jen s bezměrným vypětím všech sil se dovlekli zpět na základnu. Výprava alespoň uskutečnila první výstup na blízký vulkán Erebus a západní oddíl našel ve Viktoriině zemi dlouho hledaný jižní magnetický pól.

 

Všeobecně se soudilo, že tak jako severní pól má jasného favorita v Američanech (Peary, 1909), jižní pól patří Britům. Řada přišla na Scotta, který na rozhodující výpravu věnoval téměř celé své jmění a jehož (stará velrybářská loď) Terra Nova vyplula z Londýna 1.června 1910. Cestu mu však nečekaně zkřížil Roald Amudsen, který po zprávě o Pearově úspěchu změnil kurs a 9.září 1910 na Madeiře vlastní překvapené posádce oznámil, že poplují na jih.

 

„Dovoluji si Vás informovat, že míříme do Antarktidy.“  (z kabelogramu Scottovi, který ho zastihl v australském Melbourne; před vyplutím na Nový Zéland)

 

Toto je příběh favorizované a nakonec pokořené výpravy, která ale svým heroismem a tragikou nakonec zastíní v očích světové veřejnosti i Amundsenův skvělý úspěch.

 

 

„Od nábřeží jsme (=29.listopadu 1910, Port Chalmers, Nový Zéland) odrazili v půl třetí odpoledne; jasně svítilo slunce, byl to překrásný pohled. Doprovázelo nás víc plavidel než v Lytteltonu – paní Wilsonová, paní Evansová a moje manželka se vrátily na břeh ještě v přístavu remorkérem... Pennell loď „protočil“, aby vyzkoušel kompas, a – odjezd!“

 

„Vím, že dole je všechno zaplněné tak těsně, jak to jen lidský důvtip svede; a o palubě raději nemluvím. V přední části podpalubí stojí bok po boku patnáct poníků...kývají se, ustavičně se kývají při houpavém, nepravidelném pohybu lodi...

  Hned vedle chladírny a po stranách hlavního nákladového otvoru jsou dvě obrovské transportní skříně s motorovými saněmi, každá o rozměrech 16 x 5 x 4; jsou upevněny několik palců nad palubou a zabírají mnoho místa...

  Z Port Chalmersu jsme vypluli se 462 tunami uhlí, tedy se zásobou o něco větší, než jsem předpokládal; přesto byla čára ponoru ještě několik palců nad vodou. Záď byla o dvě stopy výše, ale to se brzy spraví.“

 

„Veliká pohroma! (=po třech dnech) ... Moře se zvedalo a valilo přes zábradlí na závětrné straně a na vrchní zadní palubu jako zelená záplava: loď se jí poddávala; voda utrhla a odnesla velký kus zábradlí.... Občas některého psa těžká vlna málem odnese, zachrání ho jen řetěz... Jedno z těch ubohých zvířat našli uškrcené; jiné spláchla vlna takovou silou, že se přetrhl řetěz a pes zmizel v moři; další vlna ho však jako zázrakem znovu vynesla na palubu a teď už je mu dobře.

  Odpoledne jsme světlíkem na přídi vyhodili zdechliny dvou poníků. Byl to podivný obřad, měli jsme dojem, že tak malým otvorem neprojdou.“

 

  „Při dnešní večeři (=7.prosince) jsme dostali hlášení, že byl spatřen první led. Evans a Cheetham viděli ve chvílích, kdy slunce proniklo skrze mraky, daleko na západě plovoucí ledovec.“

 

  „Poníci dnes odpoledne vypadali dobře, ale vím, že pomalu slábnou; přál bych jim pohodlí a zdravý odpočinek na dobře vyvážené lodi. Ubohá trpělivá zvířata! V duchu uvažuji, za jak dlouho na tak hrozné nepohodlí zapomenou – zvířata si často pamatují, kde a za jakých okolností je potkala nějaká nepříjemnost či zranění...“

 

„Dnes odpoledne naměřil Rennick hloubku 2015 sáhů a stejně jako včera vytáhl kousky lávy; led ji zřejmě hodně roznáší. Olovnici jsme po sondáži vytahovali ručně. V místnosti pro nižší důstojníky jsem konal bohoslužby.“

 

„Ponting udělal několik překrásných fotografií ledového pole a plovoucích ledovců a Wilson totéž téma zpracoval v kouzelných malbách; budeme tedy mít skvělou obrazovou dokumentaci. Máme mezi sebou řadu kreslířských talentů...“

 

„Osobní vztahy mezi členy posádky se v tak poměrně nudném období nemohou příliš měnit, ale s radostí pozoruji, že se neustále utužuje vzájemné přátelství. Neexistují hádky a nesváry. Neslyšel jsem jediné prudké slovo a neviděl jediný nevraživý pohled. Převládá tolerantní a dobrá nálada; vědomí, že lidé mohou žít za těžkých, jednotvárných a nebezpečných podmínek v tak dobrých přátelských vztazích, mě povznáší.“

 

„Poslední den roku nás zastihl v Rossově moři. Všechny trampoty však ještě nemáme za sebou, prožili jsme zlou noc... Při pomyšlení, jak špatně na tom jsou poníci, jsem nedokázal usnout...“

 

„Wilson, Evans a já jsme zamířili k mysu, který jsem na počest našeho skvělého lodního důstojníka překřtil na Evansův mysl. Zjistili jsme, že je tu ideální místo pro přezimovací stanici... Jsem rád, že jsme našli útočiště právě tady, hrozně toužím vypravit se na horu Terror.

  Pontinga uchvátil pohled na dva ledovce s Erebusem v pozadí; nastavěl do popředí několik dobrovolníků, aby mu snímek oživili.“

 

„Vedle sněžné slepoty se vyskytuje i spousta dalších, méně závažných onemocnění. Bolavé obličeje a rty spálené sluncem, škrábance a odřeniny, puchýře na nohou; jen několik lidí nemá žádné potíže, ale takové maličkosti prostě „patří k věci“. Mne samotného hrozně bolí chodidla.“

 

„Rychle pokračuje i výstavba chaty; všichni shodně tvrdí, že se tu bude bydlet nesmírně pohodlně. Začíná se nám vyplácet, že jsme věnovali tolik času a pozornosti přípravám. Stěny mají dvojité bednění a uprostřed je tepelná izolace ze suchých mořských řas... První podlaha už je hotová; na ni přijdou řasy, vrstva plsti, druhá podlaha a nakonec linoleum. Jelikož jsme kolem celé chaty navršili sopečný písek, nemůže dovnitř foukat a neutíká teplo.“

 

„Poníci dnes táhli skvěle, psi také, ale raději jim ode dneška budeme nakládat méně; půjde se jim snadněji a déle zůstanou při silách. O jejich výkonnosti se vlastně teprve musíme přesvědčit.

  Keohane povzbuzuje svého poníka slovy: „Běž, chlapče, běž; dostaneš se až k pólu!“ – Všichni jsou v dobré náladě, nikdy jsem neměl lepší oddíl.“

 

„Stále je prudký vítr – skutečný blizard, který před sebou žene moučný, prašný sníh – stačí pobýt dvě minuty venku a člověk vypadá jako sněhulák. Náš malý stan nás skvěle chrání... Dali jsme zvířatům zvýšený příděl píce, doufám, že se brzy zotaví; za současného stavu by však další blizard nepřežili. Bojím se, že se nedostaneme příliš daleko, rozhodně však musíme co nejvíc poníků udržet při životě. Psi jsou v dobrém stavu – pro ně byl blizard jen příjemný odpočinek.

  Škoda, že jsme se (=17.února 1911) nedostali až k 80. stupni, ale i tak tu máme dobrý výchozí bod pro výpravu k pólu a až sem můžeme vydatně krmit poníky.“

 

„Amundsen může naše plány velmi vážně ohrozit. Má o šedesát mil blíže k pólu a má s sebou spoustu psů – nevěřil bych, že dokáže takové množství psů bezpečně dostat na led. Jeho nápad cestovat se psy není marný. A co je nejhorší – může vyrazit mnohem dříve než já s poníky!“

 

„Konečně jsme se mohli (=po návratu na základnu 13.dubna) civilizovaně najíst, poprvé po třech měsících se vykoupat a obléci si suché a čisté šaty. Takové pomíjivé hodiny komfortu (zvyk totiž jejich kouzlo rychle stírá) patří k nejhýčkanějším vzpomínkám každého polárního badatele.“

 

„Zimoviště. Dnes (=23.dubna) jsme naposledy viděli nádhernou zlatou zář slunce nad Barnovým ledovcem... Začíná dlouhý, měkký šerosvit, který spojuje jako stříbrná spona včerejšek s dneškem; pod půlnočním nebem bez jediné hvězdy sedí ruku v ruce soumrak a svítání.“

 

„Dnes jsem sestavoval program zimních přednášek; lidé o ně mají zájem, bude snad opravdu zajímavé pohovořit si s odborníky o rozmanitých otázkách.

  Pokud jde o talenty a znalosti, jsme značně různorodá společnost. Pod jednou střechou tu žijí lidé, kteří navštívili snad všechny země a poznali všechna klimatická pásma.“

 

„Nesmírně mi imponuje, jak srdečné vztahy panují mezi členy expedice. Je až neuvěřitelné, že neexistují nejmenší různice; nepředpokládám ani, že tomu budete věřit: všeobecně se totiž má za to, že o mnoha vadách, které při takovémto životě vznikají, se záměrně mlčí. Já však nemusím nic skrývat; nemám co. V naší chatě neexistují napjaté vztahy, vládne tu přátelský duch, který se projevuje při každé příležitosti.“

 

„Ráno (=19.května) byl severní vítr a poměrně vysoká teplota, asi -21°C. Dopoledne jsme hráli kopanou – úroveň hry se zvyšuje, zlepšujeme si totiž kondici, a přece jen jsme se už něčemu naučili.“

 

„Dnes v noci jsme zase viděli nádhernou polární záři – nejjasnější, jakou jsem kdy spatřil. Obloha byla od severoseverozápadu k jihojihovýchodu až do zenitu pokryta světelnými oblouky, pásy a drapériemi, které se rychle pohybovaly... Člověk při pohledu na něco tak čarovně krásného cítí skoro posvátnou pokoru...“

 

„Dnes (=6.června)  mám narozeniny, na což bych byl pravděpodobně zapomněl, ale nezapomněli moji druzi. Po obědě se na stole objevil ohromný dort. Všichni jsme se kolem něho shromáždili a vyfotografovali.“

 

„Další blizard – počasí je prabídné...

  Jako obyčejně jsem předčítal modlitby. Zpěv se nám dnes příliš nedařil.“

 

„Od půl desáté do půl druhé se mužstvo zabývá přípravou k nastávající saňové expedici. Tato práce patrně zabere největší část zimy. S opravou spacích pytlů a předěláváním stanů jsme už skončili. Zbývá však ještě mnoho nedokončených nebo dokonce ještě nezačatých prací, jako třeba šití pytlů na potraviny, výroba tuleních podešví, pokrývek pro poníky apod.“

 

ČTVRTEK 22. ČERVNA – DEN ZIMNÍHO SLUNOVRATU... Připili jsme na úspěch expedice, načež všichni, kdo seděli kolem stolu, postupně řekli několik slov... Překvapilo mě, s jakou srdečností všichni hovořili o mně – byl jsem nucen požádat o vynechání těchto poklon... Uprostřed všeobecného tartasu se náhle vynořil Bowers a za ním několik mužů vneslo dovnitř ohromný „vánoční stromeček“ s větvemi ozdobenými hořícími svíčkami, prskavkami a malými dárky pro každého z nás...“

 

„Naší nejoblíbenější hrou za volných večerů jsou šachy. Z řady lidí se tu stali dobří hráči, takže naše dvě šachovnice už nestačí.“

 

„Teplota poklesla a celý týden se držela kolem 51°  pod nulou a ještě níže. Jedné noci teploměr klesl na -58° a následující dokonce na -62°! I když při tom příšerném mrazu bylo skoro bezvětří, přece jen se nad sněhovou plání občas zvedaly lehké poryvy větru a jeho účinky byly vražedné. Dosud nikdy nevzdoroval civilizovaný člověk takovýmto podmínkám chráněn pouze stanem z tenké plachtoviny.“

 

„Nízké teploty, jimž byla vystavena naše skupina na Bariéře, nás pochopitelně podněcují k dohadům o tom, v jaké situaci se asi nachází Amundsen a jeho Norové. Jestliže jeho teploměry ukazují neustále pod minus 50°, musejí prožívat strašnou zimu a těžko si představit, jak dokážou udržet naživu své psy. Měl bych vážné obavy, kdyby tam byl Campbell zůstal.“

 

„Acetylen náhle došel (=15.srpna) a já zas poprvé píšu při denním světle... Úměrně s tím, jak přibývá světla, pracují všichni s čím dál větší chutí a úsilím, radost se dívat.“

 

„Jenom součet mnoha nepříznivých okolností nám může zabránit v dosažení cíle. Snažil jsem se předvídat všechny eventuality, které vůbec předvídat lze, a učinit potřebná opatření. Nechci podléhat přehnaným nadějím, ale zvážíme-li všechno, zdá se mi, že máme dobré šance.“

 

„Nevím, co říci o Amundsenových vyhlídkách. Dojde-li na pól, musí tam dorazit před námi, protože bude se svými psy postupovat rychle a jistě se vydá na cestu dříve než my. Vzhledem k tomu jsem se už dávno rozhodl postupovat tak, jako by ho nebylo. Nějaké závodění by muselo zhatit mé plány, ostatně kvůli tomu jsme sem nepřišli.“

 

„Vydrží-li počasí, vyrazíme zítra ráno (=1.listopadu 1911) všichni.

  Tím končí zápisy v tomto deníku a zároveň první část naší historie. Budoucnost je ve hvězdách. Nemyslím, že bychom byli opomněli udělat něco potřebného pro zdar našeho díla.“

 

„Podle včerejšího pochodu jsme si udělali reálnou představu o rychlosti poníků. Připomíná mi to regatu nebo neuspořádanou flotilu složenou z různorodých plavidel... Dáme se na pochod ve třech skupinách – pomalí poníci, středně rychlí a „rychlíci“... Rozhodl jsem se začít opět s nočními pochody...“

 

„Terén mi dělá velké starosti, ačkoliv vím, že se rychle mění. Počítal jsem sice s obtížnými přechody, ale tak zlé jako dnes jsem si to přece jen nepředstavoval. Od chvíle, kdy jsme se utábořili, opět sněží při slabém severovýchodním větru...“

 

„Co tohle počasí znamená? Udrží-li se takový výjimečná situace déle, bude náš osud hrozný. V táboře je ticho a neveselo, příznak toho, že se nám nedaří...“

 

„Dnes (=19.listopadu) jsme narazili na skutečně špatný povrch; saně po něm sice lehce klouzaly, ale poníci se velmi hluboko bořili. Bůžek je z toho polomrtvý... Ostatní poníci se s terénem vyrovnali poměrně dobře, i když předníma nohama zapadli po kolena do sněhu...“

 

„Kdy už konečně ten zatracený blizard přestane? Chůze je teď pro poníky lehčí, ale pro lidi těžší; téměř všude je 3 až 6 palců pod sněhem tvrdá kůra...“

 

„S lítostí jsem musel odsoudit k smrti Viktora. Ubohého Bowerse se to bolestně dotklo. Poník byl ještě ve výborném stavu a dá jistě dost masa pro psy na pětkrát. Naše zásoby píce jsou tak malé, že musíme chtě nechtě poníky zabíjet. Jsme však (=2.prosince) již na 83.rovnoběžce a je prakticky jisté, že pronikneme dál.“

 

„Co jen, pro všechno na světě, takové počasí v této roční době znamená? To už je víc než smůla, ale snad se k nám přece jen zase obrátí štěstí. Pochybuji, že by kdokoli mohl cestovat v takovém počasí, i s větrem v zádech, tím méně proti větru...“

 

„Fičelo celý den, v životě jsem nezažil takový příval sněhu. Kolem stanů jsou ohromné závěje. Dopoledne byly 3 stupně pod nulou a odpoledne vystoupila teplota na nulu. Kde sníh nepadá na sníh, tam okamžitě taje. Stany, obleky, obuv – všechno je úplně promočené. Ze stanových tyčí i vchodů kape neustále voda, tvoří na podlaze velké louže, vniká do spacích pytlů, promáčí je a způsobuje nejrůznější potíže. Jestli uhodí mrazy, dřív než usušíme své věci, máme se nač těšit.“

 

„Mizérie, hotová mizérie. Táboříme v „bažině beznaděje“. Vichřice trvá s nezmenšenou prudkostí. Teplota stoupla na 1 stupeň nad nulou, ve stanu všechno plave. Kdo vyjde ven, vrací se promočený jako po lijáku a nechává za sebou louže... Poníci vypadají zoufale. Zmocňuje se mě beznaděj, nemohu se jí ubránit. V takových podmínkách je zapotřebí krajní vytrvalosti...“

 

„V osm (=9.prosince) byli všichni poníci nadobro zničeni a jen s největší námahou se ploužili ještě pár set metrů. Tou dobou jsem šel v čele. Táhl jsem za sebou směšně lehce naložené saně, které mi přesto připadaly náramně těžké. Utábořili jsme se a nazvali náš tábor Jatka, protože zde byli postříleni všichni poníci. Ubohá zvířata!

  Psi běží i ve špatném počasí dobře, ale nemohou nám pomoci tak, jak bychom potřebovali. Nemůžeme jim na tak hlubokém sněhu naložit příliš těžká břemena.“

 

„Na tak měkkém sněhu, jaký jsme měli dnes, se saně pěšky prakticky nedají táhnout. Tady mohou pomoci jedině lyže a já nechápu, proč proti nim moji krajané mají takové předsudky a proč se v tomto směru líp nepřipravili...“

 

„Máme (=17.prosince; Amundsen již dosáhl pólu) strašnou žízeň a během cesty stále sajeme v ústech sníh. Při každém odpočinku vypijeme spoustu vody. Palivo nám stačí právě tak na rozpuštění sněhu...“

 

„Vystoupili jsme dnes ráno po dalším svahu a nahoře našli velmi špatný povrch, samá trhlina. Jeden po druhém jsme do nich zapadali... Evans z toho měl skoro nervový šok. Je dost rozčilující, když člověk neví, co mu přinese další krok...“

 

„PONDĚLÍ 1. LEDNA 1912 – NOVÝ ROK... Teplota -26°C. Ve dvojitém stanu je nám velmi dobře. Nový rok jsme oslavili tabulkou čokolády.

  Naše perspektivy se vyjasňují – do cíle zbývá pouze 170 mil a potravin máme dostatek.“

 

„Co všechno táhne hlavou za těchto jednotvárných pochodů! Jaké vzdušné zámky si člověk staví v naději, že pól je náš!“

 

„Když se tak dívám na své druhy, nemohu je vynachválit. Každý plní své povinnosti k ostatním.

  Wilson, především lékař, se neustále stará, aby zmírnil bolesti a potíže, které naše cesta přináší; jako kuchař je rychlý, pečlivý a šikovný...

  Evans je ohromný pracovník a skutečně vtipná hlava. Teprve teď vidím, za co všechno mu vděčíme...

  Malý Bowers, to je učiněný zázrak. Má stále dobrou náladu. Svěřil jsem mu celou organizaci zásob, a on také vždy přesně ví, jak jsme na tom, nebo kolik potřebují vracející se oddíly...

  Všichni jsou neocenitelní. Oates byl k nezaplacení, hlavně dokud jsme měli poníky; teď je neúnavným chodcem, obstarává svůj díl táborové práce a snáší těžkosti stejně dobře jako kdokoliv z nás. Ani jeho bych nechtěl postrádat...“

 

„Ještě včera (=9.ledna) bych se byl vsadil, že dojdeme, ale cesta je teď nevýslovně špatná. Povrch je zcela pokryt sypkým sněhem, a když svítí slunce, vypadá to zoufale. Půjde-li to takhle dál, dlouho nevydržíme...“

 

„Nikdy jsem se tak neutahal. Celou dobu to v saních praskalo a skřípělo. Urazili jsme 6 mil, ale stálo nás to strašnou námahu...

  Jsme vyčerpáni jako nikdy předtím. Nikdo z nás neprodělal dosud takové galeje... Stále ještě máme šance, jen vydržet tuhle hroznou, úmornou dřinu.“

 

„Je to báječné pomyšlení, že pouhé dva velké pochody nás přivedou k pólu... Věc je, jak se zdá, jistá. Hrozím se jen jedné možnosti – že norská vlajka už předstihla naši... K pólu je pouze 27 mil. Teď už to musíme dokázat.“

 

„ÚTERÝ 16. LEDNA – Tábor 68. Výška 2950 metrů. Teplota -31°. Naše nejhorší nebo téměř nejhorší obavy se naplnily...

  Norové nás přestihli a dosáhli pólu první! To je strašné zklamání. Velmi lituji své věrné druhy. Ledaco nám táhne hlavou a o mnohém jsme si promluvili. Zítra musíme jít dál, na pól, a potom zpátky domů, největší rychlostí, jaké jsme schopni.

  Konec všem našim snům. Bude to trudný návrat...“

 

„STŘEDA 17. LEDNA – Tábor 69. Teplota -30°. PÓL. Ano, ale za jiných okolností, než jsme čekali. Máme za sebou hrozný den. Ke všemu zklamání ještě protivítr...všichni mají prokřehlé ruce a nohy a pohybují se jen s námahou.

  Veliký Bože! Jak strašné je to místo – a jak hrozné pomyšlení, že za všechno to plahočení nebudeme odměněni ani vědomím, že jsme tu byli první.

  Koneckonců i to, že jsme sem došli, něco znamená.

  Nehledě na své zklamání jsme si dali tučné polární menu, zpestřené malou tabulkou čokolády a několika cigaretami, které až sem donesl Wilson, takže je nám uvnitř docela příjemně.

  A teď rychle domů! Bude to zoufalý boj. Nevím, zda v něm zvítězíme.“

 

„ČTVRTEK RÁNO 18. LEDNA... Navršili jsme hromadu sněhu a v ní vztyčili náš ubohý, ponížený Union Jack a vyfotografovali se. Byla to všechno pořádně studená práce.

  Tak: teď nezbývá než se obrátit zády k cíli naší ctižádosti, tváří v tvář osmi stům mílím nekonečného vláčení a námahy.

  Sne mých snů, buď sbohem!“

 

„Tohle je už druhá bouře po našem odchodu z pólu. To se mi nechce líbit. Nezkazí se počasí? Jestliže ano, pomoz nám Bůh, protože nás čeká ještě strašná cesta ve velkých výškách a potravin je namále...“

 

„Jsme stále vyhladovělejší, o tom nemůže být pochyb. Oběd začíná být nedostačující. Pořádně jsme zhubli, zvlášť Evans, ale nikdo z nás se zatím necítí vyřízen...

  Evansovi večer slezly dva nehty. Jeho ruce vypadají hrozně a nejvíc mě překvapila jeho celková skleslost...“

 

„Jen kdybychom nemuseli tolik odpočívat. Ale bohdá vyvázneme. Nejsme ještě úplně vyčerpáni.“

 

„Bowers byl (=13.února) stižen těžkým záchvatem sněžné slepoty a Wilson rovněž. Evans už není schopen pomáhat nám při táborové práci.“

 

„Zemřel (=Evans, 17.února) tiše o půl jedné v noci... Zhoršování jeho stavu urychlil šok z omrzlých prstů a časté pády na ledovci, až nakonec ztratil všechnu sebedůvěru... Je to hrozné, takhle ztratit druha...“

 

„Noc na dnešek byla hrozně studená, teplota klesla až na -38°C. Někomu mrznou nohy, ale všichni se dobře vyspali. Nutně potřebujeme už brzo víc jídla.“

 

„Teplota klesá (=2.března) pod -40°, ráno jsme potřebovali na přezutí půldruhé hodiny... Jde to s námi z kopce; nemůže být pochyb, že už nejsme schopni žádných zvláštních výkonů a strašně trpíme zimou.“

 

„Tyhle galeje nemůžeme vydržet, to je jisté. Mezi sebou jsme stále veselí, ale co každý cítí v srdci, to si mohu domyslet. Obouvání nám jde ráno čím dál pomaleji a nebezpečí den ode dne roste.“

 

„Včera dopoledne se nakrátko zvedl vítr... Následky jsou patrné na nás všech, hlavně na Oatesovi, jehož nohy jsou k pláči; jedna mu včera strašně otekla a silně na ni od rána kulhá.“

 

„Ve stanu jsme všichni ještě veselí. Chceme dohrát hru jako muži.“

 

„Je to horší a horší. Levá noha ubožáka Oatese už je v beznadějném stavu.“

 

„Nese to neobyčejně statečně, ačkoliv musí vědět, že se z toho nemůže dostat.“

 

„Chudák Wilson byl zimou tak ztuhlý, že si dlouho nemohl ani odepnout lyže. Stan jsme postavili s Bowersem sami dva, a když jsme konečně zalezli dovnitř, třásli jsme se všichni smrtelným chladem. Teplota klesla na -42° a venku to fičí. Musíme jít dál... Konec už nemůže být daleko, ale kéž je to konec milosrdný.“

 

PÁTEK 16. NEBO SOBOTA 17. BŘEZNA – Nejsem si docela jist datem, ale správné je myslím to druhé. Tragédie v každém ohledu. Předevčírem po obědě ubohý Titus Oates prohlásil, že nemůže dál; navrhl nám, abychom ho nechali na místě v jeho spacím pytli. To jsme nemohli udělat...

  Pro případ, že bude můj deník nalezen, chci zaznamenat tyto skutečnosti: Poslední Oatesovy myšlenky patřily jeho matce... Po celé týdny snášel bez nářku nevýslovné útrapy. Do samého konce se nevzdával – nechtěl vzdát – naděje. Byla to statečná duše. A takový byl i jeho konec.

  „Trochu si teď vyjdu,“ řekl, „a chvíli se možná zdržím.“

  Pak vyšel do vánice a víc jsme ho nespatřili.

  Věděli jsme, že ubohý Oates si jde pro smrt, ale přestože jsme ho od toho zrazovali, bylo nám jasné, že jedná jako skutečný hrdina. Doufáme všichni, že dokážeme jít vstříc svému konci stejně hrdě a statečně. A konec už jistě není daleko.“

 

„Mohu psát už jen v poledne při obědě, a ještě ne vždy. Je třeskutý mráz, v poledne -40°C. Mnoho nám nechybí do těžkých omrzlin. Moji společníci pořád ještě neztrácejí ducha, stále mluvíme o tom, že se nějak protlučeme, ale myslím, že tomu uvnitř už nikdo z nás nevěří.“

 

„Pouze dva velké pochody, jaké jsme dělali s poníky, nás dělí od Jednotunového tábora. Necháváme zde teodolit, fotoaparát a Oatesův spací pytel. Deníky atd. a geologické vzorky (=15 kg), které vezeme s sebou na výslovné přání Wilsonovo, se najdou u nás nebo u saní.“

 

„NEDĚLE 18. BŘEZNA – Dnes v poledne jsme byli jedenadvacet mil od skladu. Neštěstí na nás doléhá, ale snad bude zase líp. Včera zesílil vítr a vál nám přímo do tváře; museli jsme zastavit. Vítr severozápadní, síla 4, teplota -37°. Žádná lidská bytost tomu nemůže čelit. Se silami jsme téměř na dně.“

 

„PONDĚLÍ 19. BŘEZNA... Jsme 15½ míle od skladu a měli bychom k němu dorazit během tří dnů. To je pokrok! Jídlo máme na dva dny, ale palivo stačí sotva na den. S nohama jsme na tom všichni čím dál hůř... Nedá se s tím nic dělat, dokud nebudeme mít zase dost teplého jídla. Amputace je to nejmenší, s čím musím počítat – pokud se potíže ještě nezvětší.

  Počasí nám nedává žádné vyhlídky – dnes je severní až severozápadní vítr a 40° pod nulou.“

 

„STŘEDA 21. BŘEZNA – V pondělí večer jsme to dotáhli na 11 mil ke skladu. Celý včerejšek jsme proleželi v ostrém blizardu. Zoufalý pokus: Wilson a Bowers půjdou do skladu pro palivo.“

 

„ČTVRTEK 22. a 23. BŘEZNA – Blizzard zuří dál – Wilson a Bowers se nemohli vydat na cestu – zítra máme poslední naději – palivo už není, jídla zbývá na jednou či na dvakrát – konec už musí být blízko. Rozhodli jsme se, že bude přirozený – potáhneme ke skladu se svými věcmi nebo bez nich a na cestě zemřeme.“

 

„ČTVRTEK 29. BŘEZNA... Každým dnem jsme byli připraveni vyrazit ke skladu, vzdálenému pouze 11 mil, ale venku neustávala sněhová vichřice. Myslím, že už nemůžeme doufat v žádné zlepšení. Vytrváme však do konce; jsme ovšem stále slabší a konec už nemůže být daleko.

  Bohužel, myslím, že už nebudu moci psát -                      R. Scott

 

  Probůh, pečujte o naše pozůstalé!“ 

 

Z DOPISŮ NA ROZLOUČENOU

 

  Drahá paní Wilsonová,

  až dostanete tento dopis, budeme už s Billem oba na věčnosti. Konec se blíží, a tak bych Vám rád řekl, jak statečně se Bill choval – neztrácel dobrou náladu, byl ochoten obětovat se pro ostatní a nikdy mi ani slovem nevyčetl, že jsem ho zavedl do téhle lapálie. Naštěstí netrpí, alespoň ne příliš.

  V modrých očích má pokojný výraz naděje a psychicky ho uklidňuje přesvědčení, že je pouhou částečkou velikého všehomíra. Nedovedu Vám ulevit jinak než slovy, že zemřel tak, jak žil: jako statečný a opravdový člověk – můj nejlepší spolupracovník a nejoddanější přítel.

  Celým srdcem s Vámi soucítím.

                                                                                           Váš R. Scott 

 

Drahá paní Bowersová,

  obávám se, že tento dopis dostanete po jedné z nejtěžších ran, jaké Vás v životě potkaly.

  Píši Vám ve chvíli, kdy jsme u konce životní pouti, a jsem rád, že ji končím ve společnosti dvou statečných, šlechetných lidí. Jedním z nich je Váš syn. Stal se jedním z mých nejbližších a nejupřímnějších přátel a nesmírně jsem si vážil jeho báječné, přímé povahy, jeho schopností a energie. Čím více překážek se nám stavělo do cesty, tím jasněji zářil jeho nebojácný duch, a proto zůstal až do konce optimistickým, doufajícím a nepřemoženým člověkem...

  Celým srdcem s Vámi soucítím.

                                                                                          Váš R. Scott

  P.S. Před smrtí hovořil o Vás a o svých sestrách. Uvědomuji si, v jak šťastném prostředí musel žít, a snad je dobře, že si mohl ke konci přivolávat jenom radostné vzpomínky.

  Zůstal až do poslední chvíle obětavým člověkem, který spoléhá pouze na sebe a neztrácí naději...

 

 

  Drahý Sire Edgarde, doufám, že můj dopis přeci jen dostanete. Obávám se, že nám nezbývá nežli zemřít a zanechat expedici v pěkné kaši. Dosáhli jsme však pólu a zemřeme jako gentlemani. Lituji pouze jediného: našich pozůstalých žen.

  Tisíckrát Vám děkuji za Vaši pomoc a podporu a za Vaši nezměrnou laskavost. Jestliže někdo najde můj deník, ukáže se, nakolik jsme lpěli na svých umírajících kamarádech a bojovali až do posledního dechu...

  Máme už takřka všechno za sebou; je škoda přijít o život, ale poslední dobou jsem si uvědomil, že jsme přeskočili svůj vlastní stín. Nikdo nesmí trpět za nás, a tak doufám, že se nevyrojí pověsti o tom, že nás přátelé nechali na holičkách.

  Buďte sbohem, Vy i Vaše laskavá žena.

                                                                                              Váš R. Scott 

 

  Drahý Barrie, uvázli jsme na hrozně nepříjemném místě. Jelikož doufám, že někdo můj dopis najde a pošle Vám ho, píši pár řádek na rozloučenou... Zcela otevřeně: rád bych, abyste pomohl mé ženě a mému synovi – Vašemu kmotřenci...

  Sbohem. Ani v nejmenším se nebojím konce, je mi však líto, že se musím vzdát všech těch drobných radostí, které jsem chtěl v budoucnu zažít na dalších velkých výpravách. Možná že jsem se neprosadil jako veliký polárník, ale vykonali jsme největší cestu v historii a k úspěchu nám scházel jen krůček. Sbohem, drahý příteli.

                                                                                               Váš R. Scott

  P.S. Prožili jsme ve stanu čtyři dny bouře, bez trochy paliva a bez kouska potravy. Když jsme zjistili, jak se věci mají, chtěli jsme skoncovat se životem, ale pak jsme se rozhodli zemřít přirozenou smrtí a neporaženi.

  Prosím Vás jako umírající, drahý příteli, buďte laskavý k mé ženě a k mému dítěti. Umožněte chlapci žít, jak se patří, jestliže mu to neumožní stát. Pokud to bude možné, vychovejte mého chlapce spíš v lásce k přírodovědě než v lásce k dětským hrám. Měl by z něho vyrůst skvělý člověk...“ 

 

Sir Peter Scott (*1909), syn Roberta Falcona Scotta, se stal znamenitým ornitologem, ochranářem, malířem, námořním důstojníkem a také sportovcem. Na berlínské olympiádě v roce 1936 získal bronzovou medaili v jachtingu, o 27 let později se stal britským šampiónem v plachtění.

 

Proslul rovněž jako jeden ze čtyř zakladatelů Světového fondu na ochranu přírody (WWF) a je autorem známého loga se symbolem pandy velké. Jeho přírodovědný seriál Look vysílala BBC více než čtvrt století.

 

Zemřel v roce 1989. 

 

S využitím: 

Houben H. H., Útok na jižní pól, Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, 1940

Scott R. F., Dosažení jižní točny (deník z poslední expedice), Mladá fronta 1972

Willis T., Hindley G., Proujan C., Kde končí Země, Albatros 1980

Země světa (Anglie 2, 4/2009)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

dodrý

macakfilip,17. 9. 2014 15:18

Vážně dobrý váš žák FilipMacak

Díky

Z.Hübner,22. 1. 2015 15:45

Díky Filipe! Ať se Ti daří (nejen) v novém pololetí, ale taky v budoucnu na cestách! Svět je fakt nádherný. Ahoj. Zdenek.