Maxmilián Kolbe

Maxmilián Kolbe

(+14.8.1941)

   V děsivé historii Osvětimi nebylo místa pro nic lidského. Soucit a slitování bylo to poslední, co zde bylo možno nalézt. Přesto si zde před 70 lety polský kněz dobrovolně vyměnil místo s vězněm odsouzeným k smrti. Dokud z paměti lidstva nevymizí vzpomínka na toto strašné místo, neměl by vymizet ani jeho příběh. Maxmilián Kolbe.

Narodil se jako Rajmund Kolbe v ruském záboru Polska 8.ledna 1894 jako druhý syn chudých tkalců, později obchodníků s textilem.

Jeho rodičům, Marianně a Juliusovi, se dostalo vzdělání pouze na úrovni základní školy, přesto se však sami vzdělávali. Marianna (+1946) se s vědomím a povolením lékaře bezplatně zabývala porodnictvím a léčením lehčích neduhů a poranění. Julius riskoval represe od ruských úřadů (vazba 1905) a rozšiřoval mezi přáteli vlastenecké tiskoviny ze zahraničí.

Nestávalo se často, aby všechny děti z dělnické rodiny chodily do školy; od roku 1905 celá trojice synů Kolbeových navštěvovala školu. Téměř polovina polských dělníků v ruském záboru byla negramotná – okupantům záleželo na tom, aby polskou společnost udržovali ve stavu nevzdělanosti.

V srpnu 1907 opustil Rajmund s bratrem Františkem (mladší Josef je bude následovat později) rodiče a přes rakousko-uherskou hranici (skryti ve fůře sena) se vydali do františkánského semináře ve Lvově.

„Ve lvovském internátě patřil mezi vynikající studenty. Byl zvláště nadaný ve fyzice, matematice a geometrii. I ty nejsložitější úlohy řešil bez problému, svým vlastním způsobem a velmi rychle. Profesor matematiky neměl úlohu, kterou by Rajmund nezvládl. Uváděl v úžas samotného profesora i kolegy. Méně vynikal v jazycích a historii.“  (ze vzpomínky spolužáka)

Rajmundův vlohy v matematice a přírodovědných oborech doprovázel i zájem o technické přístroje, kterým věnoval veškerý volný čas. Velmi ho zaměstnávala možnost komických letů a dokazoval kamarádům, že cesta na Měsíc s využitím tryskové rakety je zcela reálná. Své názory dokládal matematickými výpočty.

„Já, níže podepsaný, dovoluji si předložit Vysokému císařsko-královskému ministeriu moje samostatné vynálezy: píšící telegraf, aparát zaznamenávající řeč a hlasy přírody, tudíž telegraf, v něm lze na stanici pouze hovořit a na druhé stanici to zapíše a přijme aparát; a žádá, aby byly laskavě prozkoumány a zhodnoceny z hlediska praktičnosti… Rajmund Kolbe, student 5.ročníku gymnázia.“

 

Potají četl Sienkiewicze, protože jeho četba byla v internátu pokládána za morálně závadnou. Rád si hrál s ostatními na vojáky. Od přirozenosti byl vznětlivý, ale dokázal svůj hněv ovládnout. V pozdějších vzpomínkách zmiňuje svůj silný sklon k pýše.

V září 1910 s bratrem obdržel z rukou provinciála minoritů řeholní hábit a spolu s ním i nové jméno. Stal se bratrem Maxmiliánem; jeho latinský význam „maximus“ plně odpovídal nárokům, kterým sebe i své spolupracovníky bude vystavovat.

28.října 1912 odjel s šesti dalšími nočním vlakem na studia do Říma. Poslední dva dny ve vlasti strávil s otcem, který za ním přijel do Krakova. Bylo to jejich poslední setkání v životě.

Hned po vypuknutí 1.světové války vstoupil otec rodiny do legií J.Piłsudského. Jeho život skončil na podzim 1914, když Rusové obklíčili jeho oddíl a jako velitele ho popravili.

„Zástupy polských vlastenců se daly na vojnu. Toto hnutí proniklo i do krakovského kláštera; několik bohoslovců (=včetně vlastního bratra Františka) vyměnilo řeholní šat za vojenský stejnokroj. Někteří se vrátili – a jiní… Kdybych zůstal v Krakově, jistě bych udělal totéž, protože mě to velmi táhlo do boje.“

 

„Buď slabším pomáhej, anebo s nimi měj soucit.“

 

„Zamiluj si děti, chudé, nemocné atd… Nemocný je požehnáním pro konvent, neboť smývá viny bratří. Navštěvuj nemocné.“

 

S těmito předsevzetími zahájil Maxmilián studium na filozofické fakultě Gregoriánské univerzity. Kromě čistě filozofických věd studoval geometrii, algebru, trigonometrii, fyziku, chemii a mechaniku.

„Řím je obrovský relikviář kostí a krve svatých, a přitom nádherný pomník města Caesarů, co kdysi rozkazovali celému světu. A tak vedle katakomb a kostelů s bohatými relikviáři je tu plno trosek: starých zdí, císařských paláců, lázní a spousty dalších…“  (z dopisu matce)

Na prahu 1.války (25.7.1914) obdržel titul doktora filozofie a složil povinnou antimodernistickou přísahu (zavedenou Piem X. 1910). O její jednostrannosti nezapochyboval  ani na okamžik; jeho víra byla a zůstala jednoduchá, do budoucna vypjatě (až bojovně) mariánská, ale hluboká.

Sociolog by zde mohl vyslovit domněnku, zda totální fixace na Pannu Marii nebyla (tak jako v jiných případech) hledáním něhy, kterou nenašel v přísném výchovném klimatu své dělnické rodiny. Každopádně i katoličtí autoři neskrývají, že Kolbeho zbožnost byla „přepjatá, jednostranná, málo biblická“ (Feldmann).

„Pro věc neposkvrněné Panny a pro věc Boží bych chtěl a přeji si být rozdrcen na prach. A vítr ať tento prach roznese po světě, aby ze mne nic nezůstalo.“

„Často přemýšlej o tom, že veškerá tvá velikost, svatost a důstojnost záleží jedině na plnění Boží vůle; ostatní: sláva, bohatství, pohodlí, práce, obrácení, modlitba, pokání, a dokonce mučednictví – mimo Boží vůli nejsou nic, jen mařením času, hříchem.“

 

„Neptej se, zda je hřích lehký nebo těžký, nýbrž vyhýbej se jakémukoli hříchu… Je lépe přijít o čest, všechna dobra i o život, než urazit Boha byť lehkým hříchem, protože hřích je zlo nekonečně větší.“

 

„Miluj nepřátele tím více, čím více ti způsobili utrpení.“

V říjnu 1915 zahájil Maxmilián čtyřleté studium teologie na římské Papežské teologické fakultě. Pletl se při modlitbách, jejichž vedením byl zrovna pověřen, neúčastnil se sportovních her a v semináři se o něm ustálilo mínění, že z „pobožné marmelády“ bude možná dobrý profesor, ale život půjde mimo něj.

Nepřestal se zajímat o techniku a  vymýšlel vlastní projekty, mj. zanechal popis kosmické lodě, kterou pojmenoval eteroplán. Předpokládal cesty ke vzdáleným planetám po překonání zemské tíže s plnou klimatizací uvnitř lodě. Přesný popis vynálezu s četnými výkresy a matematickými výpočty zaslal do vědeckého časopisu a mezi jeho redakcí a studentem teologie vznikla rozsáhlá korespondence.

V dubnu 1918 byl vysvěcen na kněze. První mše sloužil, když to jen šlo, u hrobů apoštolů a mučedníků, v katakombách a podobně. Volil si tato místa záměrně

 

„Můžu si za to sám, že jsem se víc nesnažil.“  (z deníku po obhajobě doktorské práce novopečeného kněze, 1918)

Vrací se domů a po sedmi letech se setkává s matkou. Když odjížděl do Říma, opustil svou vlast rozdělenou mezi tři státy, nyní se vrátil do obnoveného svobodného Polska.

„Co se týče oné cesty na Měsíc, neboť zdá se, že se vám jedná právě o to, bude nejlepší, když vysvětlíte panu Gruchalovi sám, jak má tyto pokusy provést. Já se tomu upřímně řečeno nemám čas věnovat. Jednu nabitou pušku sice mám a vakuum v provinční pokladně také, ale bojím se dělat pokusy; co když se ukáže, že ta vaše teorie platí – byli by ochotni mě zastřelit, a dnes by byla škoda jediného otce, tak je nás málo.“  (z listu představeného)

„Představ si, kde se zdržuji, v horách, abych si spravil zdraví. Ozvala se stejná nemoc jako v Římě, plicní katar. Smím chodit jenom trochu a pomalu, mám často ležet na čerstvém vzduchu a připravit se na nejméně dvouměsíční styl života vyhnance z kláštera. Bydlím v sanatoriu…“  (z listu spolubratrovi z tatranského Zakopaného, srpen 1920)

„Ať se členové snaží společnými silami dobře poznat současné protináboženské trendy a zásady víry; ať se seznamují se socialismem, bolševismem, zednářstvím, protestantismem a učí se jim zamezit…“  (z listu členům bohoslužebného kroužku Rytířstva Neposkvrněné)

„Když narazím na dělníky nebo jiné lidi, je-li to vhodné, moudré a účelné, zastavím se s nimi a vedu rozhovor o nedostatcích socialismu, o nerozumu nevěřících, o pravdě a štěstí z praktikování křesťanské víry.“  (z deníku)

„14.června (=1921). Dnes se zpívala zádušní mše svatá, třetí den po smrti, za duši O.Maxmiliána Rajmunda Kolbeho z polské provincie, odchovance téže koleje. Zemřel na tuberkulózu…

  Byl to andílek, svatá duše, nadšená a horlivá; byl jedním z nejukázněnějších a nejnadanějších bohoslovců, i co se týče studia patřil k nejnadanějším, jaké kolej kdy měla.“  (z kroniky římské koleje po falešné zprávě o jeho smrti)

„Pomlčím o nejdůležitějším, ačkoliv v dnešní době podceňovaném významu katolické aktivity, tj. o modlitbě a velikém smyslu kontemplativních řádů. Vynechám též účinek utrpení a pokání. Nemíním mluvit ani o dobrém příkladu, i když jsou to právě příklady, které táhnou. Omezím se pouze na význam slova, a to slova tištěného – čili tisku.

  Napoleon měl skutečně pravdu, když řekl ještě před nějakými sto lety, v době, kdy nebylo mnoho těch, co uměli číst: tisk je pátá světová velmoc.“  (z vystoupení na konferenci)

„Neodpovídá pravdě všeobecné přesvědčení, že světci nebyli podobní nám… Také padali a zvedali se, nejednou je sužoval smutek, oslabovalo je znechucení a ochromovala únava…“

 

„Je neděle. Musel jsem se rozjet na Kopciowsko na mši sv. a na náboženství. Co jsem se s tím natrápil, a to z vlastní viny, protože jsem si ještě nezvykl na klidné, cílevědomé, systematické zpracování tématu. Jenom zmatek v návalu roztěkaných myšlenek – toť výsledek mých neužitečných snah. A ztráta času. Nyní se tedy budu s pomocí Neposkvrněné více snažit o pokoj a uspořádaný styl práce. V ní je má naděje. Tolik času jsem promarnil. Kolik dobra bych býval vykonal. Ona mi pomůže.“  (z deníku, 15.7.1923)

„Byl tak pokorný, že nedovoloval, aby mu lidé líbali ruce. Činil dojem světce, alespoň lid o něm říkával, že je „nejzbožnější“. Jezdil sem rovněž otec Alfons Kolbe, jeho bratr; ten byl jiný, i když nám také připadal jako svatý kněz. Byl srdečnější a přístupnější.“  (ze vzpomínky místní učitelky)

„Nechybělo mnoho, abych ti popřál k svátku ústně v Nieszawě. Zastavil se tady niszawský otec kvardián a dokonce mi nabízel peníze na cestu. Ale nemám čas na výlety, musím se spokojit s maratónem do Varšavy pro tiskařské barvy a litery. Za dvě hodiny (vlak jede ve dvě v noci). Jistě si představuješ, jak píši u lampičky a hodiny odbíjejí dvanáct. Přesně tak. – Aha, měl jsem ti gratulovat. Co bych ti přál? Všem přeji pořád jedno a totéž, pořád dokolečka, to je svatost.“  (z listu bratrovi, 8.8.1923)

„Je to u nás špatné: den ze dne větší drahota, země se chýlí k ekonomickému krachu, vláda je slabá a neschopná.“  (1924)

Na socialismus neměl tak jednoznačně negativní názor jako na svobodné zednářství. Zajímalo ho, jak funguje v praxi, a chtěl se podívat do Sovětského svazu. Poslechl radu svého duchovního vůdce, který ho od cesty zrazoval, ale myšlenka na návštěvu SSSR ho nikdy neopustila (později ho se štěstím přejel cestou z Japonska v převlečení za bolševika).

„Ujišťoval, že socha neposkvrněné Panny bude jednoho dne stát na nejvyšším cimbuří Kremlu.“  (Christian Feldmann)

„Když vidím, jak se šíří zlo, někdy se mi duše svírá žalem. Kam až to půjde? Co bude za pár let? Kdybych znal budoucnost… Vzhledem k všeobecné depresivní náladě, která se již projevuje v národě, se zatím vyhýbám příliš smutným věcem a snažím se roznítit v srdcích jiskřičku naděje, probudit víru v lepší budoucnost pod ochranou Neposkvrněné a vyburcovat z apatie k činu.“

 

Byl přesvědčen, že prvotní příčinou hospodářské krize je úpadek morálky. Viděl úzkou souvislost mezi hospodářskou prosperitou a mravní úrovní: podmínkou dosažení patřičné ekonomické úrovně je dosažení vysoké úrovně morálky, především u těch, kdo řídí společnost.

Kriticky uvažoval o polské katolické inteligenci. Psal, že je ve věcech víry nedostatečně informována a svou zbožnost staví na citech a subjektivismu; kritizoval přežívání ritualismu a tradice nad skutečným pochopením náboženských praktik. Vyčítal polskému katolicismu, že svou nedovzdělaností nepřispívá k rozvoji víry v Polsku. Rozšířit své obzory je povinností, stejně jako musí každý stále doplňovat své poznatky a zkušenosti ve své profesi.

„Naše osobní potřeby jsme omezovali na minimum. Každý zlotý, ba každý groš se dával výhradně na potřeby tiskárny. Po vzoru chudého Zakladatele jsme praktikovali přísnou chudobu. Za období prvních tří let peněžní deník v kolonce výdajů nevykazuje jedinou položku, kdy bychom si koupili cokoli pro sebe. Spokojovali jsme se s tím, co každý měl, a když už něco chybělo a bylo to nezbytné, šli jsme si vypůjčit. Přísloví říká, že přátelé se poznají v nouzi. Takovéto úžasné přátele jsme měli v grodenském konventu…“

 

Typická situace: když ho spolubratr z Říma viděl ve vybledlém a prošoupaném oděvu a donesl mu látku s tím, že dělá jen ostudu církvi a že ji dává pouze jemu, přijal Maxmilián dar s radostí. Následně ho věnoval jinému, který to podle jeho mínění potřeboval víc než on.

„Nezištnost otce Maxmiliána byla nadlidská do té míry, že budila obdiv všech. Neprojevoval se u něj naprosto žádný osobní utilitarismus. Byl dokonale zbaven tohoto nedostatku… Nic nestavěl na osobní ctižádosti. Ve snahách o dosažení ideálu měl otec Maxmilián za vzor sv.Františka.“  (ze vzpomínky spolubratra)

„Byl jsem u doktora s novým snímkem plic. Ještě to chrčí v pravém hrotu, prý to bude dlouho trvat, než to přestane… Říkal také, že s tím už vždycky budu mít trochu potíže a musím na sebe dávat pozor, spát 10 hodin denně! Každý den chodit na 4 hodiny ven (stejně jsem pracoval u otevřeného okna), byt má být suchý a prosluněný, pořádná strava, no a v pravé ruce nenosit těžká břemena…“  (1927)

„Otče kancléři, já sem jedu přímo ze stavby.“  (na upozornění, že ke kardinálovi se vstupuje pouze v řádném oblečení – povolena stavba nového kláštera v Niepokalanowě u Varšavy)

„Vrať se, odkud jsi přišel, před šestnáctou ti jede vlak.“  (spolubratru, který odmítl vzít na sebe zaplátovanou kutnu)

V jeho klášteru se i hostům, kardinálům, ministrům, papežskému nunciovi podávalo jídlo na plechových talířích – výjimky z pravidla o chudobě se nedělaly ani pro ně.

„Není rozhodující vzdělání ani teoretické (gymnázium, univerzita), ani praktické, to znamená šikovnost v nějaké profesi, i když obojí je velmi žádoucí a vhodné; ani hmotný stav a přinesená částka, nýbrž jedině a výhradně naprosté vydání se, obětování vlastního života a své vůle, aby člověk obětoval své síly i zdraví a celý život v práci na získání celého světa a každé duše zvlášť pro Neposkvrněnou, samozřejmě počínaje sebou.“  (z textu, co rozhoduje o přijetí do nového kláštera – brzy se stal největším františkánským v zemi)

„Už máme v kapli na epištolní straně sochu sv.Terezičky. A tak došlo k tomu, že po Ježíši a Marii není sv.František, ale sv.Terezička… Ztroskotal jsem. Když jsem nenašel františkánské ideály v žádném našem klášteře, těšil jsem se, že nové působiště vznikne přesně podle nich… Milý Maxmilián mě vtahuje dál a dál, ale to všechno se zdá být čím dál tím méně pro mě. Já jsem hledal františkánské ideály! Přitom tady se zdraví „Maria“, jediná úcta patří jí, s malou výjimkou pro sv.Terezičku…“  (z pera Alfonse Kolbeho, který nesouhlasil s přísně mariánskou orientací kláštera)

“V noviciátě nás učil, že minoritský řeholník by měl být nenáročný v osobních požadavcích – ale ještě více nás učil příkladem vlastního života. Měl skromnou postavu, oděv i celu, vyhýbal se jakékoli výjimce ve společném životě, kterou by ospravedlňovalo jeho chatrné zdraví… Nikdy jsem ho neviděl rozzlobeného.“  (ze vzpomínky bratra Manswerta)

„Uměl bratry nadchnout pro budoucnost. Co nás čeká, co můžeme vykonat, co musíme ještě poznat a udělat… Ukazoval nám neznámé horizonty. To nás povzbuzovalo k činům, k obětem pro velkou věc, kvůli níž stojí za to dokonce vydat svůj život. A tak náš život byl velmi radostný, i když náročný a pro přirozenost těžký a odstrašující.“  (bratr Salezy)

„Musím se vám přiznat, že tady poprvé vidím uskutečnění našich idejí. Vy jste praví komunisté.“  (jistý člen tehdy ilegální komunistické strany)

„Není naším úmyslem vést nějaký podnik; bylo by to proti řeholnímu duchu vůbec, a obzvláště proti duchu našeho minoritského řádu, který je z principu postaven na chudobě a důvěře v Boží prozřetelnost…

  Na pokrytí výdajů přijímáme dobrovolné příspěvky, sami bydlíme v dřevěných chatrčích, žijeme z almužen a zříkáme se nejprimitivnějších ulehčení – a vedle našich řeholních cvičení se sami namáháme s vydáváním časopisu, někdy nad naše síly v duchu našeho povolání… Nezaměstnáváme žádné světské dělníky pro žádný druh práce, ani na to nemáme prostředky, nepřijímáme však ani žádné objednávky zvenčí: nemáme totiž v úmyslu být polygrafickým závodem v právnickém slova smyslu.“  (z dopisu krajskému vojvodovi, 1928; tehdy jeho měsíčník dosáhl již nákladu 142.520 kusů, v roce 1933 již 676.000)

V březnu 1930 opustil v Marseille břehy Evropy s cílem rozšířit své mariánské hnutí a časopis v zemích Dálného východu. Ten se brzy stal nejrozšířenějším katolickým časopisem v Japonsku a údajně i první tiskovinou, kterou zde vysázeli cizinci. Františkánský klášter v Nagasaki, který Kolbe založil, přežil bez úhony i bombardování na konci 2.války a dodnes patří v zemi vycházejícího slunce k nejvýznamnějším.

„Aby člověk unesl zdejší klima, povinnosti, utrpení, pokořování, těžkosti atd., musí v sobě mít nadšení pro vyšší ideál… Byl jsem nějaký čas tak zavalen a zdrcen těžkostmi, že to mé „já“ až úpělo po nějakém odpočinku. Ale je to tak dobře, protože člověk lépe vidí svou slabost a jasně si uvědomuje, že to není lidská energie, která to všechno činí…“

 

Při svém putování zemí se nevyhýbal buddhistickým klášterům. Překračoval jejich práh a rozmlouval s mnichy o náboženských věcech. Odlišnost japonské kultury ho obohatila o poznání, že cest, jak dospět k pravdě, je mnoho. Stal se tolerantnějším a přístupnějším.

  Když se japonský klášter postavil na vlastní nohy, opustil Kolbe v květnu 1936 zamilované Japonsko s tušením, že se již nevrátí.

„Přestavoval jsem si otce Maxmiliána jako rostlého muže ve středním věku, plného energie a přímo sršícího mladickou bujností. Cítil jsem se zklamán, když jsem viděl menšího člověka, navíc trochu shrbeného, který působil jako stařec unavený věkem a utrmácený prací, i když temperamentní a inteligentní… Měl světle hnědé oči, klidné, a přitom neobyčejně hluboké.“  (bratr Jan Bednarski)

„Nepotrvá dlouho a budeme poznávat mnohem přesněji tyto nezměrné krásy kosmu, do něhož Bůh štědrou rukou vhodil miliardy a miliardy hvězd.“  (v hovoru se spolubratry)

„Kdysi jsem říkal, že může nastat jiná doba a že s vámi nebudu pořád. Může začít válka a pronásledování. Válka je blíže, než se zdá. Za války je pronásledování pravděpodobné. Vy, bratři s věčnými sliby…se na to musíte připravit… Kdyby chyběly těžkosti, sklouzli bychom k průměrnosti.“ (květen 1938)

19.září 1939 byl Maxmilián Kolbe se 40 spolubratry zatčen a odvezen do internačního tábora v Ostrzeszowě. Zestárlého a vyčerpaného asketu chtěl důstojník ušetřit a ponechat v klášteře, ale Kolbe trval na svém rozhodnutí zůstat se svými.

„Nyní je naše místo zde… Přivezli nás sem zadarmo, máme střechu nad hlavou a co do úst. Pro mnoho lidí to může být jediná šance, jak dát do pořádku svůj vztah s Pánem Bohem, nebo posilnit víru, která dává sílu snášet klidně či dokonce se zpěvem na rtech tak nepříjemné podmínky. Někteří se vztekají, nadávají, ale když vidí bratry, jdou do sebe. Kdybychom sem chtěli přijet, co by nám to dalo úsilí sehnat doklady, a ani by nám takovou misii nepovolili. Nyní máme vynikající příležitost. Využijme ji, protože skončí. Kdybychom mohli jet na Východ…“

 

„Nacismus pomine. Musí zvítězit pravda.“

 

„Nemám nenávist k nikomu… Milujte i Němce, vrahy, povýšence, neboť též oni jsou děti neposkvrněné Matky Boží.“

 

8.prosince téhož roku byl z tábora propuštěn. Rozhodně odmítl nabídku přechodu do ilegality a vrátil se do vyrabovaného kláštera.

Když byl 17.února 1941 byl zatčen gestapem, dvacet bratrů z niepokalanowského kláštera se dobrovolně přihlásilo na výměnu místo něho – marně.

28.května 1941 byl převezen do koncentračního tábora v Osvětimi. Stal se číslem 16670.

Ze svědectví spoluvězňů:

„Přítomnost tohoto člověka na nás všechny, a zvláště na mě mladého, působila silně uklidňujícím dojmem.“

„Věděl, že jsem jiného vyznání, a tak mě utěšoval velmi ohleduplně, se zřetelem na můj světonázor.“

„Povzbuzoval nás k vytrvalosti, neboť i tato zkouška prý jednou pomine.“

„Dělal dojem nějakého vnitřního obra, nadaného ohromnou tajemnou silou, která mu zabraňovala hroutit se v tom táborovém pekle…“

„Viděli jsme, jak předával fyzicky slabším své krajíce chleba, své porce polévky, které byly pojistkou přežití osvětimských muk.“

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Na konci července 1941 utekl během prací na poli jeden vězeň. Celý 14.blok, kam patřil, svolali na prostranství apelu a nechali ho celý příští den stát pod pražícím sluncem. Zběh se nenašel.

Mezi 18. a 19.hodinou bylo vybráno deset vězňů na smrt hladem. Volba padla i na čtyřicetiletého Františka Gajowniczka, bývalého seržanta polské armády, otce rodiny.

Není přesně známo, co Kolbe řekl, ale jedna z verzí zní takto: „Jsem polský katolický kněz. Rád bych zaujal jeho místo, protože on má ženu a děti.“

 

Vystoupit z řady znamenalo velikou odvahu. Podle předpisu by měl být Kolbe na místě popraven. Komandant Fritzsch zareagoval nečekaně a nabídku od „čísla 16670“ přijal.

Kolbeho s ostatními svlékli do naha a nacpali do malých betonových cel.

Ve sklepech „bloku smrti“ se další dny ozývaly modlitby a náboženské písně. Nemodlila se pouze Maxmiliánova cela, ale celé podzemí. Esesmani si mezi sebou říkali:

„Der Pfarrer dort ist ein ganz anständiger Mensch. So einen haben wir hier noch nicht gehabt.“

„Ten farář je docela slušný člověk. Takového jsme tu ještě neměli.“

Ačkoliv byl chatrného zdraví a žil takřka dvacet let s jednou plící, jeho zpěv zmlkl až jako poslední. Zemřel 14. srpna, dobit injekcí kyseliny karbolové.

V říjnu 1971 prohlásil Pavel VI. v Římě Maxmilána Kolbeho blahoslaveným. Beatifikační akta nesla jeho trestanecké číslo 16670.

O rok později mu komunistická Polská státní rada udělila řád „Virtuti militari“.

A v červnu 1979 se před osvětimským „blokem smrti“ objal Jan Pavel II. s osmasedmdesátiletým Františkem Gajowniczkem, jemuž byl zde kdysi darován život z rukou polského kněze.

 

„Bez oběti neexistuje láska.“  (v listu z Japonska)

„Láska nezná hranic.“  (před jáhenským svěcením, 1917)

S využitím:

Dyczewski L., Svatý Maxmilián Maria Kolbe, Konvent minoritů v Brně 2005

Feldmann Ch., Sny začínají žít, Signum unitatis 1991