Jdi na obsah Jdi na menu
 


Julius Fučík (Zdeněk Hübner)

29. 8. 2013

(+8.9.1943)

   Sovětský svaz označil ve 30. letech za „jedinou vpravdě svobodnou zemi“, ale Československo pro něho byl (1931) „jeden z nejreakčnějších států Evropy“. Masaryk pro něho představoval „hradní fašismus“, Lidové noviny „fašistickou pomocnici“ a Churchilla rovnou prohlásil za stejného lupiče jako Adolfa Hitlera. Autora těchto slov - jinak nesporně talentovaného novináře - nás už od dětství učili obdivovat, uctívat a plnit jeho odznak. Karel Čapek ho označil za lháře. Julius Fučík.

 

Náhoda tomu chtěla, že se narodil na Den Rudé armády (mimochodem přesně 45 let před nástupem KSČ k moci) v Duškově ulici u smíchovské Bertramky; jen pár kroků od domu, v němž kdysi pobýval Mozart. Otec byl soustružník v Ringhofferovce (a současně ochotnický herec), jméno ale malý Julius dostal po strýci – slavném hudebním skladateli.

 

Ve třech letech vstoupil ve stopách svého otce na divadelní jeviště. Na hlavu mu dali paruku, přinutili ho sedět v okrasném vajíčku a jezdili s ním po scéně smíchovského divadla. Není se co divit, že pro herectví nevzplanul a už v mladém věku nalezl jiný svět.

 

„Nevěřil bych nikdy, že může pero vytvořit před námi tak skvostně celou krajinu, jak ji vytvořilo pero Klostermannovo, kdybych sám nečetl tento jeho román. Několik řádek stačí, abyste byli uvedeni do středu divokých lesů a močálů, do středu bouří a vichřic, a abyste ještě celý den po odložení knihy chodili jako v mátohách, nepoznávajíce své prostředí, se strachem, že co chvíli pohltí vás klamný mech, či závěj sněhová, nebo že vás rozdrtí padají velikán lesní...“  (1920)

 

„Jdu sám po mladé stezce Pálavských vrchů,  po vozovce břízkami sázené tam dole u Jindřichova Hradce..,. jdu v bohatém údolí Dyje..., jdu a jdu. Nespoután otázkou domova, spartánsky živ, tím co si nesu, či tím, co naleznu, odkázán pouze na své nohy a na svou hlavu – jsem tulákem, nejklasičtějším příkladem tuláka... Na chvilku jen, ale jsem jím. Vrátím se nejbohatším člověkem. Já, tulák.“  (Červencové intermezzo, 1921)

 

„Byl z generace poznamenané první světovou válkou... V roce 1918 zažil strašný výbuch bolevecké muniční továrny, při němž zahynulo na 400 lidí, většinou žen. Byl svědkem při střílení do hladových dětí v Koterovské ulici v Plzni. To všechno prožíval v mladých letech, kdy je člověk nejvnímavější, kdy nejcitlivěji rozeznává každou nespravedlnost. Nespokojil se však jen s humanitním odporem proti válečnému vraždění.Hledal jeho kořeny a poznával, že tkví v nespravedlivém uspořádání světa, v kapitalistickém pořádku...“  (Gusta Fučíková, 1973)

 

„Mladý Fučík splynul s ideály komunistického hnutí až někdy počátkem roku 1922, když se předtím musel vyrovnávat s nejrůznějšími idealistickými a reformistickými názory, s pozůstatky sociálně demokratického myšlení i s problémy nacionalismu.“  (V.Dostál, 1963)

 

Už v šestnácti vystupuje z církve, v sedmnácti (jako sextán) se tajně stává členem nakladatelského družstva Pravda v Plzni. Kolem časopisu vzniká jedno z ohnišť vznikající KSČ a Fučík vbrzku obdržel členskou legitimaci č. 1294.

 

Pro komunistické názory dostal v roce 1923 výpověď ve Statistickém úřadu. O rok později poznává svou první lásku, studentku Marii Vaníčkovou. V tomtéž roce se plnokrevný dvacetiletý muž poprvé setkal s Gustou, které okamžitě učaroval („Jak byl opálený! Jeho nohy byly štíhlé, dlouhé, pěkně modelované“). K buržoaznímu přežitku v podobě svatby je podle vlastních slov donutila až finanční nouze roku 1938; netajili se tím, že sňatek chápali jako „pouhou formalitu“.

 

Za svědka jim mimochodem (kromě Jana Švermy) šel jeden z původců teroru 50.let, proslulý Bedřich Reicin. V roce 1952 ho Gusta Fučíková ve vykonstruovaném procesu se Slánským obviní, že manžela udal gestapu. Věděla přitom, že Reicin žil od roku 1940 na území SSSR (na jeho vině bude trvat ještě v memoárech z roku 1961).

 

„Julius Fučík nikdy nebyl reportérem, který by zaznamenával události v klidu a pohodlí za okenním sklem kavárny. Vždycky ho bylo vidět v ohnisku dění. Byl přitom nejednou zatčen četníky i policajty, mnohokrát pocítil na své hlavě a zádech jejich pažby a obušky. V dubnu 1932 za velké stávky na severu byl při toku dragounů na demonstrující dělníky v Kopistech zraněn do nohy. To mu znemožnilo účastnit se manifestace 1.máje.“ (G.Fučíková, 1981)

 

„Na lochovské silnici u Radotína v neděli 20.dubna vypálilo devět četníků salvu z pušek proti několika stům dělníků, dělnic a dětí jdoucích v průvodu do Radotína. Pět těžce zraněných bylo převezeno do nemocnice, řada lehce zraněných byla ošetřena svými kamarády.

  Odnepaměti pro všechny policejní zprávy o střelbě do demonstrantů existuje klišé, v němž se říká: První výstřel padl z řad demonstrantů. To patrně pravila už úřední zpráva Herodesova, když vysvětlovala vraždění neviňátek. A od těch dob se nikdo nepamatuje, že by ta první rána měla nějaký jiný účinek než řadu mrtvých a raněných mezi demonstranty.  Snad už tisíciletí střílejí postřílení účastníci průvodu první a nikdy ještě nikoho nezasáhli. Není to nápadné?“  (Pět jednou ranou, Tvorba 24.4.1930)

 

„Stavíme se ostře proti cenzuře v ČSR, ať vzdělané nebo nevzdělané, ne proto, že bychom trpěli liberalistickou hlupotou z roku 1900, ne proto, že bychom hlásali ubohé heslo „svobody tisku“, ale proto, že hájíme svobodu revolučního tisku.  (Tvorba, 3.12.1929)

 

Aby se ke čtenářům dostaly věty a odstavce, které cenzura zkonfiskovala (v „Zemi, kde zítra již znamená včera“ šlo o celé tři strany!), J.Fučík dává své reportáže číst komunistickým poslancům a senátorům v parlamentu a senátu, čímž je imunizuje.

 

„Jsou to legrační politikové, tihle komunisti; je sice už dávno známo, že dostávají své plamenné řeči napsané na papírku, ale že si je dřív ani nepřečtou, to je přece jen nová podrobnost.“  (K.Čapek, Lidové noviny 20.6.1929)

 

„Fašismus není přece žádný projev síly kapitalismu. Fašismus bije zoufale kolem sebe právě proto, že má zachránit rozkládající se třídu. Je to hrůza, je to strach, který vede buržoazii k tomu, aby se fašismem bránila, zmítajíc se zuřivě a nevidouc už ani, kam šlápne ve svém beznadějném úprku. Jen a jen proto došlo v pondělí k zákazu schůze pražských intelektuálů.“  (tak Fučík popsal zákaz promítání sovětského filmu v Rudém právu, 10.4.1930)

 

„Ó, svatá prostoto! Pravdě o SSSR už nezavřete ústa, pravda o Sovětském svazu povaluje všechny vaše překážky a učí, učí a jak učí! – Vaše námaha je marná, i když se činíte ještě víc než váš předchůdce.“  (Pane policejní řediteli, Tvorba 27.11.1930)

 

„Sovětská vláda nečaruje, ale životní úroveň sovětských dělníků neustále stoupá... Sociálfašistická (=československá) vláda čaruje, ale životní úroveň našeho dělnictva stále klesá a bída pracujících stále víc a více roste.“  (JF podepsán jako člen sovětu města Frunze, Rudý večerník 26.5.1931)

 

„Není pravda, že se celé družstvo (=Interhelpo v sovětské Střední Asii) vrátilo pro nesnesitelné poměry, ale je zato pravda, že někteří členové tohoto družstva, kteří pro osobní neshody odjeli zpět do Československa, píší zoufalé dopisy, aby se mohli zase do družstva vrátit – pro nesnesitelné poměry v ČSR.“  (tamtéž; mimochodem Interhelpo bylo 1943 zlikvidováno a s jeho členy naloženo jako s „nepřáteli SSSR“)

 

„Proti záplavě lží probojovávala tu česká kultura v čele s Juliem Fučíkem cestu pravdě o sovětské zemi.“  (G.Fučíková o mimořádně tendenční „V zemi, kde zítra již znamená včera“)

 

„Ve chvíli, kdy již nelze zamluvit přejasnou mluvu číslic, rozviřují („zpravodajové měšťáckých žurnálů“) křik, který ji má přehlušit. Křik o pronásledování křesťanů, křik o smrtícím hladu, křik o dumpingu, křik o krvavém povstání proti Stalinovi, křik o práci trestanců, který vrcholí v kampani o nucené práci v SSSR.“  (V zemi, kde zítra..., 1932)

 

„A přece jen nakonec budou směšní. Přes všechnu svou nenávist a přes hanebnost své práce. Budou směšní, až na stránkách historie budou uložena jejich slova o nucené práci v Sovětském svazu vedle skutečnosti socialistického soutěžení, úderných brigád, dělnických organisátorů a vynálezců.“  (V zemi, kde zítra..., odtud i další úryvky)

 

„Mikroby smrtelné choroby šachet byly nalezeny. Seděly v kancelářích a v šachetních správách, v jejich rukou byly plány, výpočty, přítomnost i budoucnost sovětského uhlí. Žáby sedící na pramenech. Mikroby šachtinského okruhu.

 A lékař: GPU.“  (o vykonstruovaném „Šachtinském procesu)

 

„O hrůzách sovětských žalářů jsem přemýšlel ve vězeňském klubu v Lefortovu. Promítací aparát právě dobzučel, film o prvních úspěších pětiletky skončil a klub se naplnil potleskem. Zavřel jsem oči a myslil na hrůzy sovětských žalářů. Čtyři sta občanů se smálo kolem mne, čtyři sta občanů v občanských šatech a s občanskými tvářemi...

  A mezi nimi – nejvyšší mistr popravčí. Mistr, který popravuje zločiny.

  Učitel.

  „To není kriminál, to je škola,“ řekl nám ráno na uvítanou prošedivělý Polák...

  „To není kriminál, to je nemocnice,“ řekl nám muž, který vraždil...

  Přetvořit člověka, ten největší a nejvznešenější úkol socialismu se nezastavil před branou vězení.

  Je jen jediná země na světě, kde zločinnosti ubývá: Sovětský svaz.“ 

 

„Pan Slavík z Ruska vrátil se, teďka si zavykládá

kde jiný vidí budovu, vidí on: omítka padá.“  (Rudý večerník 15.12.1932; o později umlčeném řediteli Ruského zahraničního archívu v Praze, autorovi knih Co jsem viděl v sovětském Rusku, Leninova vláda aj.)

 

„U nás pece chladnou, v Rusku pece hoří.

Začnem nové stavět, až se staré zboří!“  (25.11.1932)

 

„V Číně kulky usmrtily dětí na tisíce.

Pět set tisíc bezprizorných je jich v Americe.“  (30.9.1932)

 

„Udiví volba Miss Turecka světovou královnou krásy;

Češky jsou hezký – tož Zemínce Julek hned dva dává hlasy.“  (12.8.1932; bohužel v roce 1950 dají Julkovi soudruzi Fráně Zemínové 20 let kriminálu)

 

„My přec válku nechystáme nechystáme, my ne – na mou víru!

Jak mohou být špionáže u nás, v zemi míru?“  (15.12.1932)

 

„V Praze však není jen bída, hlad, jak se to pořád říká.

Milionářů dva tisíce spočetla statistika.

Chudých je však přece jenom mnohem větší počet,

a ti jednou udělají čáru přes rozpočet.“  (15.12.1932)

 

„Angličani?“ ptá se nás převozník, ochotný jako všichni bretaňští rybáři pokládat každého cizince za Angličana a mít jej v nelásce.“

  „Ne,“ říkáme, „z Československa.“

  Bezradný obličej.

  „Je to blízko Ruska,“ vysvětlujeme až příliš populárně.

  Obličej se vyjasňuje: „Ach, Rusko, rudá země, stát dělníků. Všichni jsou bolševiky. A u vás, v Československu – také jsou všichni bolševiky?“

  „Ne všichni. Ale mnoho. My jsme také komunisté.“

  „Soudruzi? Znamenité, tady jsou všichni soudruhy.“  (Stávka rybářů na bretaňském pobřeží, Rudý večerník 18.-26.8.1932)

 

„ Ani sto tisíc, ani milión kilogramů nemůže zachránit všecky hladové.

  „Kopnout, rozbít, vzít si...,“ řekl nezaměstnaný chlapec před pekařským krámem.

  Není možno mu nerozumět. Dívaje se na vystavené koláče a housky, nemyslil na pekařský krám.“  (100.000 kg pod vodou, Tvorba 25.8.1932)

 

„Komunismus má jen dva pytle, do nichž utřiďuje člověka. V jednom má proletáře, který se odtud vyhrne a udělá revoluci. V druhém je buržoa, který pak má být potlučen a vytlučen. Do toho druhého pytle hází tedy komunista všechno, co není organizováno ve straně a znamenitě si tím zjednodušuje obraz světa.“  (Josef Čapek, Proč nejsem komunistou?, Přítomnost 1.1.1925)

 

„Kapitalistický svět si odvykl počítat s člověkem. Ta lidská mašina běžela spolehlivě, dokud mohla běžet. Všechna moc států, všechna kultura, všechno umění vládních politických stran bylo věnováno tomu, aby tyto mašiny nedovedly svobodně myslit a lidsky cítit...“  (Milenci s ekrazitem, Tvorba 10.8.1933)

 

„V komunistických novinách se nedočtete o světě nic, než že je naskrze mizerný; pro člověka, kterému není omezenost vrcholem poznání, je to trochu málo.

  Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus.“  (Karel Čapek, Proč nejsem komunistou?, Přítomnost 4.12.1924)

 

„Ne, nenalítneme Karlu Čapkovi…Vystihuje prostě onen stav, v němž se demokracie říká čisté, prvotřídní diktatuře buržoazie, diktatuře, která se neostýchá použít jakéhokoli prostředku proti proletariátu, která střílí, zavírá do kriminálu, kašle i na své vlastní paragrafy a dělá všechno to, co je v přímém rozporu s obrovskou většinou onoho lidu, který by měl vládnout.“  (Tvorba, 11.12.1930)

 

Komunismus učinil z poznatků marxismu články víry, na nichž lpí s nesnášenlivostí nejreakčnější církve. Zvláště pak dogma o třídním boji nabývá u komunistů přímo rázu pověry. Odpuzuje mne od komunismu jeho církevnictví…a hlavně nenávist ke všemu, co není opatřeno pečetí pravověrnosti.

  Více než láska k trpícím pudí je nenávist k těm, kdo podle jejich mínění mají život příjemnější. Nenávist může bořit, nemůže však založit společenský řád.“  (Jaroslav Kallab, Proč nejsem komunistou?, Přítomnost 8.1.1925)

 

„Ti páni, kteří vládnou a pomáhají vládnout v kapitalistickém světě, hrozně rádi hovoří o nesnesitelném snižování duchovní práce, které prý provádějí nebo hodlají provádět komunisté. O tom, že prý socialistická společnost nedovede počítat s duchovním tvořením a že je míní potlačit... To kapitalistická společnost potlačuje obrovské duchovní síly, obrovské tvůrčí síly, které jsou v proletariátu a které jsou tisíckrát větší než to, co kapitalistický řád dovolil kdy stvořit.“  (Člověk v šachtě a lidé na zemi, Tvorba 19.10.1933)

 

„Slyším raději slovo svoboda než diktatura; slovo člověk raději než masa; slova proletariát může být hanebně zneužíváno, praporem třídní nenávisti zvlčile máváno... Tvoří se nebezpečné ovzduší, v kterém by mohlo být jednoho dne horko i komunistům.“  (Fráňa Šrámek, Proč nejsem komunistou?, Přítomnost 25.12.1924)

 

„To je ta obrovská groteska, jíž se říká kapitalistický řád. To je ten žalovaný zločin, že kapitalistický svět nemůže mít vynálezy, které by ulehčovaly dělníkům život. Neboť dokud je všech vymožeností světa užíváno jen pro větší zisk kapitalistů, mohou existovat jen vynálezy, které dělníkům přibližují smrt. A je to docela jedno, mají-li ty vynálezy podobu otravných plynů nebo patentních strojků na samočinné přišívání knoflíků.“  (Člověk v šachtě...)

 

„Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe; porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního řádu; strčí-li dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, nýbrž měšťáci, a k tomu ještě s krvežíznivou rozkoší. Srdce všech lidí, kteří z těch či oněch osobních příčin nejsou komunisty, jsou zhovadilá a hnusná jako vřed; není dobrého chlupu na celém dnešním řádu; co je, je špatné.“  (K.Čapek, Proč nejsem komunistou?, Přítomnost 4.12.1924)

 

„Česká literatura...slouží,slouží přímo oddaně lži. Ať se vyjadřuje dobře, nebo špatně, ať je nudná, nebo napínavá, je stále jen uspávacím prostředkem. Je tak hanebně papírová jako ódy dvorních básníků a ničím jiným také ve skutečnosti není. Usměrnila se, jak se říká v Německu... To není panna, to je prostitutka, která podvádí zákazníky svým panenstvím. A tato panenská prostitutka, to je literatura slavných jmen, to je oficiální „literární tvorba“ poslední doby: zbabělá a podvodná.

  Jen málo je výjimek – Olbracht se „Šuhajem“, Marie Majerová s „Partou na křižovatce“, v posledních dnech Karel Nový se svým romantickým příběhem dvou nezaměstnaných a – obávám se, že už dost, snad bez veliké křivdy: dost.“  (Pláč kultury české, Haló noviny 5.11.1933)

 

„Naplňovalo mne vždy podivem, co všechno je komunismu buržoazií, jež musí být krvavě na hlavu potřena. Zvláště ve věcech kultury a umění vylíhla se z toho namnoze stanoviska a měřítka skutečně tak úzká, hrubě nízká a kalná, přišlo se se soudy tak křivými a ošklivě zámyslnými, že je to opravdu hanbou našeho komunismu, že se k něčemu tak nečistému dal strhnout a zneužít...“  (Josef Čapek, Proč nejsem komunistou?, Přítomnost 1.1.1925)

 

„Hne-li se komunismus vpřed nejprv tím, že šmahem odmítá jako nepotřebný brak všecko, čemu říká buržoazní kultura, pak sbohem.“  (Karel Čapek, Proč nejsem komunistou?, Přítomnost 4.12.1924)

 

„Jestliže anglický ministr financí prohlásí, že nikdy nebylo hospodářství tak pevné jako dnes, každý ví, že zítra klesne libra o desítky bodů... Jestliže podvodný novinář oficiálního listu prohlásí, že u nás ještě nikdo nezemřel hlady, každý pochopí, že právě viděl hladovou statistiku mrtvých, a přece milióny lidí, kteří jdou k takové smrti, budou doufat, že snad, snad přece jen se před jejich očima neděje nic tak strašlivého a že jich samých se to nemůže týkat. Milióny lidí cítí lež těch, kteří je mají mást...“  (Doba, 1.2.1934)

 

Když Fučík psal tyto řádky, umíralo na sovětské Ukrajině v důsledku státem vyvolaného hladomoru několik miliónů lidí. Nebyl mezi evropskými levicovými intelektuály zdaleka sám, kdo tyto hrůzy bezděčně pomáhal stalinskému režimu zamlčet.

 

„Ale smrt, smrt z bídy, smrt z hladem – ne, ta se nijak nepříčí zákonům tohoto (=rozuměj kapitalistického) řádu. Nezaměstnaný v této společnosti má zákonné právo zemřít hladem. Proto vidíme strážce pořádku vždy stát v rozpacích nad člověkem, který na dlažbě ulice klesne hladovým vysílením. Co s ním? Neprovedl nic zlého. Zákon tohoto řádu nestanoví, že nesmí zemřít hlady... Umíraje hladem, plní jen své dobré občanské právo nezaměstnaného.“  (Padl hlady, Tvorba 31.5.1934)

 

„V létě 1934 strana posílá J.Fučíka podruhé do SSSR, tentokrát jako prvního pravidelného dopisovatele do Rudého práva. Tam strávil téměř dva roky. Ze svých cest po Sovětském svazu Fučík posílal desítky telegramů, politických článků a reportáží o velikém, nadšeném budování sovětskými lidmi země socialismu.“  Výbor z reportáží vyšel posmrtně pod názvem V zemi milované.“  (G.Fučíková, 1981)

 

„Uslyšíš, že „právě se z Ruska vrátil český inženýr, mechanik, obchodník, pokrývač, muzikant (nehodící se račte škrtnout!) s docela oholenou hlavou (nic mu nenechali, ani ty vlasy na hlavě ne!) a ten vypravuje, jaká je tam bída a hlad“ – zatím co sovětští kolchozníci, kteří o své smrti hladem ještě nebudou vědět, budou sklízet jednu miliardu tři sta milionů centů obilí, obilní zásoby pro osm set milionů lidí, aby i tak mohli nakonec pomoci vyloupené, ožebračené Evropě a v ní třeba i tomu hladovému hlupákovi, který dnes ještě se dá lapnout na nacistické lži o nich. A čerti vědí, co ještě všechno uslyšíš...“

 

„Pan Fučík neviděl nic; ale pan Fučík má drzost o věci psát. Pan Fučík mimoto lže.“  (Karel Čapek)

 

„Začala stavba silnice z Frunze do Rybačie. Byl velký nedostatek pracovních sil. Na práci byla poslána kolona uvězněných. (Vězňové nejsou lacinější pracovní síla v SSSR, jak se snaží vysvětlovat měšťáčtí novináři. Správa stavby vyplácí pro vězně právě takové mzdy jako pro svobodné dělníky, a protože na její účet je zanášeno i vydání na jejich ochranu, stávají se vězňové naopak dražší pracovní silou. V systému prací vězňů nejde ovšem o peníze, ale o využití všech práceschopných a především o výchovu „bývalých lidí“ v nové, skutečné lidi, sovětské občany.)“

 

„Není snad jasno – ale k čemu ještě ta řečnická otázka: ano, je jasno, že to je (=stalinská) ústava, jež zaručuje všem národům svobodu, to a jen to je řád, v němž všechny národy, velké i malé, mohou volně a rovnoprávně žít a rozvíjet se. To chceme. Chceme být jedním z rovných, svobodných národů svobodné Evropy.“

 

„Představte si hrubě sbitou, prkennou, rakvi podobnou bednu, padesát metrů dlouhou a osm metrů širokou. V jedné z podélných stěn jsou proraženy dveře. Uprostřed každé příčné stěny je po jediném oknu. Více oken tu není. Skla jsou vytlučena a do děr jsou nacpány hadry všeho druhu. Tak tedy vypadá barák zevně.

  Uvnitř po celé délce stěn stojí nad sebou dvě řady pryčen. Vzadu jsou železná kamínka. Ve dne se v nich vůbec netopí, protože se předpokládá, že jsou všichni lidé na práci. V noci se nad nimi suší a trouchnivějí všelijaké, světu nepodobné hadry, do nichž se zahalují těla, pro něž není lidského oděvu.“  (Ivan Soloněvič, Rusko za mřížemi, Praha+Sofie 1936; jako první podal zevrubné svědectví o Gulagu)

 

„Jako člověk instinktivně zavírá oči před hrůzou, tak i československá společnost ve druhé polovině třicátých let stále více unikala před tísnivými svědectvími o masových represích v Sovětském svazu. Ke znepokojení a rozhořčení jako by jí stačily zprávy o tisících vězňů v nacistických koncentračních táborech v Německu a už neměla sílu a odvahu vnímat desítky miliónů vězňů v sovětských věznicích a koncentračních táborech na dalekém severu Ruska a na Sibiři. A namísto toho se stále ochotněji oddávala iluzím.“  (Vladimír Bystrov, 1999)

 

„Poučen ruským případem, shledávám, že v revoluci přicházejí všichni zkrátka; lidé i myšlenky. Komunistická revoluce nebude koneckonců souzena podle toho, zda učinila svět komunistickým, nýbrž zda jej učinila lepším a šťastnějším.“  (Fráňa Šrámek, Proč nejsem komunistou?, Přítomnost 25.12.1924)

 

„Nabroušená cenzorská tužka škrtla nejen každou karikaturu, „podezřelou“ z narážky na vůdce Třetí říše, ale vůbec každou karikaturu, ať se týkala čehokoli a kohokoli. Nevěděli jsme opravdu, že český karikaturista nesmí karikovat ani generála Franka, ani japonského oficíra, ba ani polského hajného a zajíce v jeho lese, že nejsou chráněni jen nebezpeční sousedé, ale všichni jejich spojenci na celém světě.“  (Hrůza z karikatury, Tvorba 4.3.1938)

 

„Zbabělost je smrt demokracie. O tom nás poslední léta přesvědčila se strašnou názorností. Podrobili jsme se proto s neochotou zcela zjevnou tomu usnesení, které zakazovalo příliš otevřenou kritiku projevů a činů jednoho zahraničního Vůdce. Ale podrobili jsme se, neboť nikomu z nás nenapadá vědomě psát pro cenzuru.“  (O cenzuře, Tvorba 25.3.1938)

 

„Vím, že dokud existuje kapitalistický stát, existuje také cenzura...“  (Tvorba, 3.6.1938)

 

„Šel jsem po návsi v Blížejově. Známí Němci ihned utekli nebo se tvářili, jako když mě nevidí. V lese mě dohnal starý Wenzel: „Prosím vás, nezlobte se, že jsem vás nepozdravil. Nesmíme zdravit Čechy. Nevím, kdo mě při tom uvidí, a za pár dní bych byl v koncentračním táboře.“

  „Zbláznil jste se? Myslíte, že sem Hitler přijde? Že mu to dovolíme?“

  „Nebráníte Henleinovi, nebráníte Hitlerovi. Gauleiter vydal oběžník, že ještě tenhle týden budou Sudety říšské. Karlovarská kůra se povedla. Vás je víc a nebráníte nás proti Henleinovi. Proč nezakročí státní moc. Vy, Češi, zradili jste nás, Němce...“  (Deník zářijových dní 1938, v noci z 12. na 13.září)

___________________________________________________________________________

 

„To, co je silné, nelze umlčet. Čeští básníci v těchto dnech jsou silní tím, že jejich verši mluví národ. Hrst dnešních veršů váží víc než tuny novinového papíru potištěného podle směrnic.“  (v Dělnické osvětě 2.2.1939; pod pseudonymem Karel Strnad)

 

„Nikdo už, kdo si tvrdošíjně nenasazuje klapky na oči, nemůže nevidět, jak čeští kapitalisté prodávali a prodávají český národ. Stejně v Berlíně jako v Londýně a stejné kapitalistické sebrance, ať mluví německy nebo anglicky.“  (Dvě fronty nepřátelské propagandy, 1941)

 

„Opravdu se osvědčil. Ne ovšem jako obhájce zájmů českého národa – z hlediska národa je to jen podlý zrádce – ale jako obhájce zájmů českého kapitalismu. Proto byl poslán do Londýna. A proto tam byl vřele přijat. Kdyby „nezávislá“ čs.vláda v Londýně byla skutečně vládou českého národa, musila by Feierabenda za všechny jeho předcházející zrady pověsit na nejbližší lucerně.“ 

(Ladislav Feierabend: rodák z Kostelce nad Orlicí, právník a agrárník, 1938-40 ministr zemědělství, aktivní v odboji – Politické ústředí; v lednu 1940 uprchl do Londýna, zde do 1945 ministr financí exilové vlády; jako jeden z mála nepodléhal iluzím o důsledcích Benešovy prosovětské politiky, 1948 emigroval, +1969)

 

„Stejně krátkozrací jako ty chamberlainovské ženy ve Francii (=radující se z míru po Mnichovu), stejně tragicky směšní, ale dnes už daleko škodnější jsou však ti, kdo ještě nyní chtějí stavět nejen „záchodky míru“, ale celé snové zámky budoucnosti na základech slibů Churchilla, dědice a nástupce Chamberlaina, kdo ještě nyní věří, že Churchill bojuje za „záchranu svobody našeho národa“.  (Dvě fronty nepřátelské propagandy, jaro 1941)

 

„Byl (=komunistický odboj) dlouho nevěrohodný, protože čeští komunisté na příkaz Moskvy provedli vůči Hitlerovi čtyři salta mortale. V roce 1932 byl Hitler pro Moskvu vítaný ledoborec. V roce 1936 proti němu organizovala jednotnou frontu. V roce 1939 se stal spojencem Moskvy a vedl „obrannou válku proti kapitalistickým válečným štváčům“. Do skutečného odboje vstoupili čeští komunisté až po napadení SSSR Hitlerem v červnu 1941.“  (Jiří Hanák)

 

„Hitler nám jako toužený výsledek své lupičské války slibuje zřízení obrovského koncentračního tábora, nad jehož branou bude cynický nápis: „Nová Evropa.“  Churchill nám jako kýžený cíl své lupičské války slibuje postavení obrovského kriminálu, označeného neméně cynickým nápisem: „Nový svět.“ Hitler chce dosáhnout porobení všech evropských národů pod monopolní vládou německého kapitalismu. Churchill chce dosáhnout porobení všech evropských národů pod monopolní vládou kapitalismu anglického. Na skutečné sebeurčení národů, na právo svobodného rozvoje národů, stejně velkých jako malých, na skutečné bratrství národů, které by navždy vyloučilo války a zajistilo trvalý mír – pomýšlí Hitler zrovna tak málo jako Churchill.“

 

„Může být v Evropě mír, zvítězí-li Hitler a bude-li na germanisačním kole zpupně lámat údy národa českého a polského a srbského...? Ovšem, že nemůže. A může být v Evropě mír, zvítězí-li Churchill a bude-li stejně zpupně řezat živé tělo německého národního území a mstít se..? Ovšem, že nemůže být pak ani řeči o trvalém míru...“

 

„Hitler nebo Churchill – oba znamenají pro nás a pro celou Evropu jen novou bídu, nové vykořisťování a nakonec nové utrpení v nové imperialistické válce. Jinak se při životě udržet nedovedou, protože jinak se ani udržet nemohou. Bez vykořisťování celých národů už dnes kapitalismus žít nemůže a v tom není rozdílu mezi kapitalismem německým a kapitalismem anglickým.“

 

„A o to právě jde, že národ, chce-li už konečně jednou žít ve skutečném míru a zajištěné svobodě, musí tuhle hru prohlédnout a musí ji zmařit. Jinak nevyjde z utrpení, ať sedne na lep hitlerčíkům nebo churchillčíkům. Neboť vždy to bude znamenat jen právě to jediné: sednout na lep.“

 

„Ano, historie je výborná učitelka, ale musíme se učit dobře, musíme jí skutečně rozumět, o to jde. Ten, kdo ještě dnes docela jasně nevidí, že to, co se s námi a kolem nás děje a dálo, je projevem třídního boje, projevem stejně zoufalého jako zločinného zápasu dodělávajícího kapitalismu o prodloužení nadvlády nad pracujícím lidem všech národů, ten, kdo ještě dnes tohle nevidí, nemůže pochopit ani nejbližší minulost...a nemůže také vidět ani na krok dopředu.“

 

„A tedy moje poučení z dějin je nevěřit v komunismus. V očích vášnivých věrozvěstů komunismu dnešního vypadám nepochybně hodně šosácky, ale já si říkám, že něčemu se přece  z historie učit musíme, když historie byla nazvána magistra vitae, učitelkou života.“  (Jan Herben, Proč nejsem komunistou?, Přítomnost 8.1.1925)

 

„Zločinný mezinárodní kapitalismus – anglický stejně jako německý – žene miliony pracujícího lidu na jatka...

  Víme, že nenávidíte tuto zločinnou válku stejně jako my, čeští pracující, a že jako my nenávidíte i všecky její původce, ať jsou z anglického nebo německého, japonského nebo amerického tábora. Váleční zločinci jsou všude stejní.

  Ale na vás se nedíváme jako na nepřátele, ve vás vidíme stejné oběti kapitalismu, jako jsme my sami. A proto ve vás vidíme i své spolubojovníky...“  (z provolání Kamarádi vojáci!, určeného německým vojákům v Čechách a na Moravě, jaro 1941)

 

„Všem pro radost štědrý dárek od Štědrého večera:

Mír a volnost pod stromeček, na stromeček – Hitlera.“  (ilegální Rudé právo, leden 1942)

 

„Každý máte nějakou tu krysu na mušce,

hleďte míti ve svých bytech aspoň po pušce.

Svou povinnost vyplníme, zbavíme se krys.

Na jed dávno dozrál Hácha, Moravec i Rys.“  (Trnaveček č.3, 1942)

 

„Představte si Hradčany, až nad nimi bude vlát rudý dělnický prapor! Představte si Hradčany, až na nich bude sídlit náš – skutečně náš – president. Možná, že to bude soudruh Gottwald... To pak budou opravdu  n a š e  Hradčany.“  (JF cituje Lída Plachá, Vzpomínky na Julia Fučíka, 1953)

 

V tísnivých letech protektorátní ilegality hledal národ posilu v minulosti. I Fučík v této situaci vytvořil to lepší ze svého díla, i když samozřejmě nemohl popřít zorný úhel komunisty.

 

„Vystihl (=Tyl) i lidovou touhu, třeba velmi ještě nejasnou a neuvědomělou, touhu po spravedlivém řádu a sociální volnosti...“  (Tři čeští divadelníci před sto lety, 1941)

 

„Amerling se sice nedopracoval až k tomu, aby pochopil, že k plnému uskutečnění jeho snů je třeba změny celého řádu...“  (Paměti Světozoru, 1941)

 

„Při čtení jejích knih se nejen radujeme z dobrých lidí, nýbrž sami se stáváme lepšími a přitom si uvědomujeme, že na každém z nás záleží, aby byl svět takovým, jakým jej chtěla mít Božena Němcová.“   (Čtení o Boženě Němcové, 15.1.1942)

 

„Nemá ještě díla, které by ho pochopilo a ocenilo. Je třeba ukázat Nerudu proletáře. Přilepili mu na šosy malostranskou idylu a nevidí, že pro tu „idylickou“, starousedlou Malou Stranu byl „darebákem“...“  (Reportáž, psaná na oprátce, jaro 1943)

 

V dubnu 1942 byl zatčen v pražském bytě manželů Jelínkových (v bytě byl náhodně, zátah nebyl určen jemu). Měl dvě pistole, ale při policejní razii v pražském bytě je nepoužil, vložil je do postele domácích a vyšel z úkrytu. Riva Friedová-Kriegelová, která zatčení přežila, mu to nikdy nezapomněla.

 

„Nepadnout do rukou gestapa bez boje.“  (z desatero zásad komunistické ilegality)

 

„Už je to všecko jen sen, zlý, horečnatý sen, rány padají, a pak voda mne omývá a zase rány a zase „mluv, mluv, mluv!“ a já stále ještě nemohu umřít. Mámo, táto, proč jste mě udělali tak silným?“  (Reportáž, psaná na oprátce)

 

„Agent Gestapa, který mne střeží – poznávám ho, je to právě ten, který mi zobracel všecky kapsy po mém zatčení – hodil mi půlku hořící cigarety. První cigareta po třech týdnech, první cigareta pro člověka, který je po druhé na světě? Mám si ji vzít? Aby nemyslil, že si mne koupí. Ale provází ji pohledem docela nezáludným: ne, tenhle kupovat nechce. Stejně jsem ji nedokouřil. Novorozeňata nejsou silnými kuřáky.“  (tato pasáž byla v Reportáži – s výjimkou vydání z let 1945, 1960 a 1962 - zcela cenzurována; vynechány byly i naprosto nevinné zmínky o účasti autora na prvomájovém průvodu v Berlíně 30.let, některá slova byla účelově nahrazována jinými atd.)

 

„Snad právě v této cele (=na Pankráci) jsem kdysi seděl proto, že jsem příliš naléhavě hájil právo sudetských Němců na sebeurčení a příliš jasně viděl následky národnostní politiky českých měšťáků pro český národ...“  (cenzor upravil – už v 1.vydání Reportáže 1945 - takto: „A snad právě v této cele jsem kdysi seděl proto, že jsem příliš jasně viděl následky zhoubné politiky českých měšťáků pro český národ...“)

 

„Ručím svou ctí a životem za autentičnost Fučíkovy Reportáže.“  (J.Hora, Dozorcovo svědectví, Rudé právo 19.6.1990)

 

„V téměř padesátileté historii vydávání Reportáže objevujeme sled různých účelových manipulací, které neprospěly ani dílu, ani jeho autorovi.“  (historik J.Němeček, 1995)

 

„Teď nastane jen čekání. Dva tři týdny, než bude vypracována obžaloba, pak cesta do Reichu, čekání na soud, rozsudek a nakonec 100 dní čekání na popravu. To je perspektiva. Snad tedy ještě čtyři, snad pět měsíců. Za tu dobu se může mnoho změnit... Je to závod naděje s válkou... Co přijde dřív: smrt fašismu, nebo moje smrt?“

 

„Sedm neděl jsem nevypovídal... Mlčet dál znamenalo nevyužít této příležitosti... Bylo  třeba začít hrát vysokou hru. Ne o sebe – to bys musil hned prohrát -, ale o jiné. Očekávali ode mne senzaci. Dal jsem jim ji tedy Slibovali si mnoho od mého mluvení. „Mluvil“ jsem tedy...“  (tato pasáž, stejně jako i následující, byly ze všech vydání před rokem 1989 vyškrtnuty)

 

„Výsledky byly dokonce lepší, než jsem předpokládal. Obrátil jsem jejich pozornost docela jiným směrem. Zapomněli na Neumanny, Halase, Olbrachty... A víc. Získal jsem důvěru a pokračoval jsem. Několik měsíců se honili za vidinou, která – jako každá vidina – byla větší a svůdnější než skutečnost...“

 

„Že jsem tím oddálil svou smrt, že jsem tím získal čas, který by mě snad mohl pomoci, byla odměna, s níž jsem nepočítal. Rok psal jsem s nimi divadelní hru, v níž jsem si vyhradil hlavní úlohu. Bylo to někdy zábavné, někdy vyčerpávající, vždycky dramatické.“ 

 

„Ačkoli nepravdivá legenda dráždí, nezacházejme příliš daleko a nepravme, že Fučík byl zrádce. Nepochybně do konce života zůstal přesvědčeným komunistou. Nezradil, jen prozradil. Buď jeho bohémské nervy byly příliš slabé, aby dlouho snesly mučení, nebo tohoto milovníka života pojala divoká touha, že přece snad může zůstat naživu, a zaplatil za to. Nikdo se nemá dělat přísným soudcem nad situací, ve které sám nebyl. (F.Peroutka v exilu, 13.2.1960)

 

„Vyklubal se z něho zavilý, ubohý filistr, který se děsí nového řádu světa a je ochoten dát přednost všemu, co by mu mohlo zabránit. I fašismu.“  (Fučík o F.Peroutkovi, Tvorba 18.6.1937)

 

„Tak jsem tedy, jak vidíte, změnil bydliště a octl jsem se ve vyšetřovací vazbě v Bautzenu... V práci čas docela pěkně utíká, mohu si také i číst určité časopisy, takže na nudu si stěžovat nemohu. Ostatně každý si svou nudu dělá sám, jsou lidé, kteří se nudí i tam, kde se jiným žije krásně – a mně se zdá život zajímavý kdekoli, i třeba za mřížemi...“  (rodičům, 14.6.1943)

 

„Zdá se, že si představujete, jako by člověk, který má být odsouzen k smrti, stále na to myslil a trápil se tím. To je omyl. Se smrtí jsem počítal od samého začátku a trápení jste snad na mně neviděli nikdy. Vůbec na to nemyslím. Smrt je vždy zlá jen pro živé, pro ty, kteří zůstanou. A tak bych  v á m  měl přát sílu a statečnost.“  (z listu rodičům, 8.8.1843)

 

„Jak už asi víte, změnil jsem bydliště... 25.8. ráno byl soud, a v poledne to už bylo hotovo. Dopadlo to podle očekávání. Teď sedím ještě s jedním kamarádem v cele na Plötzensee, lepíme pytlíky, zpíváme si a čekáme, kdy na nás dojde řada... Naděje opadávají tiše a měkce jako uvadlé listí... Člověk se nestane menším, i když je zkrácen o hlavu. A přeji si vroucně, abyste nevzpomínaly se smutkem, nýbrž s takovou radostí, s jakou jsem vždy žil.“ 

(z posledního dopisu rodičům a sestrám, 31.srpen 1943)

 

Oběšen byl brzy ráno 8.září 1943; popravu gilotinou znemožnilo poškození popravčí komory v Berlíně-Plötzensee při bombardování den předtím.

 

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

 

Gusta Fučíková válku přežila v koncentračním táboře Ravensbrück. Záhy po osvobození, na VIII.sjezdu KSČ (březen 1946), byla postava jejího manžela oficiálně schválena jako symbol domácího odboje. To už byla na světě (neúplná) Reportáž psaná na oprátce, o jejíž cenzuře rozhodlo vedení strany. Gusta soukromě už roku 1964 navrhla, aby vyšla v plném znění; to se ovšem mohlo paradoxně stát až po obnovení „buržoazních“ poměrů - v roce 1995.

 

„V červenci 1945 jsem na ÚV obdržela od tehdejšího generálního sekretáře s. Slánského tu část rukopisu, kterou tam přinesl Kolínský. Slánský mne žádal..., abych nedávala rukopis do sazby do té doby než bude přečten na ÚV... Místa, která byla vyškrtnuta na ÚV, jsem uložila do svého archívu...“  (G.Fučíková v listu L.Štollovi, 23.2.1964)

 

Poválečný slavný Fučíkův portrét z pera Maxe Švabinského je také svědectvím pokrytectví doby; Gusta Fučíková si ho původně vyžádala pro soukromou vzpomínku na noční stolek. Skutečnost však byla jiná a zcela apolitický malíř ke svému zděšení zažil, jak se z jeho díla stává nástroj všudypřítomné režimní propagandy.

 

Po okupaci Československa v srpnu 1968 přivítala nositelka mnoha stranických a státních vyznamenání příchod normalizace („teď budu znovu klidně dýchat“) a nepochybovala o tom, na čí straně by Julek stál“: „Stál by dnes na straně těch soudruhů, kteří budují naše pevné přátelství se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi. Stál by dnes na straně nového vedení KSČ, vedeného prvním tajemníkem, soudruhem Husákem.“

 

„Poselství boje Julia Fučíka stále trvá. Otroctví a válečné vraždění se ještě táhne Asií, Latinskou Amerikou, Afrikou i Blízkým východem. Kapitalistický systém ještě ohrožuje životy stamiliónů lidí. Avšak poměr sil války a míru, kapitalismu a socialismu se již změnil, po boku Sovětského svazu vyrostl nový, socialistický svět.“  (G.Fučíková, 1973)

___________________________________________________________________________

 

„Vinu (=na komunistické cenzuře Reportáže) nese i sám Fučík. Vůbec ne proto, že při výsleších nakonec povolil. Kdo nezažil hrůzy mučení, nemá právo soudit toho, kdo do nich byl uvržen... V čem je tedy jeho vina? V tom, že knihu psal jako cílenou a nezastíranou obhajobu sebe sama, že jí chtěl ospravedlnit své mluvení a tomu vše podřídil. Fučík měl železnou vůli a obrovskou touhu postavit si pomník.“  (Josef Chuchma, 1995)

 

„Na prvním úplném vydání Reportáže je nejcennější to, že skládá sice malý, ale tím poctivější hold těm, kteří při trýznění skutečně nemluvili. A jestliže dnes poučeni čteme tuto pravděpodobně vůbec nejpřekládanější českou knihu, pak víc než jejího autora si vážíme těch, o nichž píše jako o hrdinech a kteří jimi skutečně byli.“  (týž)

 

„Dějiny jsou spravedlivé síto, v němž nakonec zůstanou jen jména opravdu velká a dobrá.“  (J.Fučík, 1940)

 

„Co pravíme, není soud nad člověkem Fučíkem. Člověk není odpověden za odolnost nebo neodolnost svých nervů. Ale je to soud nad legendou, nad tím množstvím nepravdy, které je v komunistické historii, v socialistickém realismu, ve veřejném životě komunistického státu.“  (F.Peroutka, 1960)

 

S využitím:

Čapek K., Spisy (Dodatky XIV-XIX), Český spisovatel 1995

Čapkové, Kopta, Weiner, Šrámek, Langer, Peroutka, Herben, Kallab, Procházka, Kříženecký, Proč nejsem komunistou, Lidové noviny 1990

Fučík J., Dobrodružství skutečnosti, Mladá fronta 1973

Fučík J., Obyčejný kapitalismus, Mladá fronta 1978

Fučík J., Písničky, Novinář 1988

Fučík J., Pokolení před Petrem, SNPL 1958

Fučík J., Reportáž, psaná na oprátce (první úplné, kritické a komentované vydání), Torst 1995

Fučík J., Reportáže z buržoazní republiky, Svoboda 1981

Fučík J., V zemi, kde zítra již znamená včera, Svoboda 1951

Fučíková a kol., Poslední boj Julia Fučíka, Svaz protifašistických bojovníků 1953

Jandourek J., Život s hrdinskou legendou, Mladá fronta 27.10.2004

Šiška M., O odboji komunistů do června 1941, Právo 30.6.2001

Vozobule J., Julius Fučík, Mladý svět (nedatovaný výstřižek, zřejmě 80.léta)

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

P. S.

Z.Hübner (za jmenované uvědomělejší občany),26. 1. 2015 14:22

"Jeho odkaz komunisty je strhující a byl a je nebezpečný našim nepřátelům. Proto se také pokusili Fučíkovu památku dokonce zneuctít." JIŘINA ŠVORCOVÁ, členka Divadla na Vinohradech

"Znevážit Fučíkovo jméno, to se nemůže nikomu podařit." FRANTIŠEK TVRDOŇ, člen BSP JZD, Východočeský kraj

"Když jsem byla v SSSR, dal se se mnou do řeči starší muž a hned začal o Fučíkovi. Ve chvilce jsme se stali přáteli." EVA ŠÁTKOVÁ, studentka gymnázia, Poděbrady

"Děti citem poznají pravé hodnoty." JITKA ZBROJOVÁ, učitelka ZDŠ, Praha

"Na úvahy si moc nepotrpím. Ale vzpomínám si na jednu příhodu ze září 1968. Tehdy jsem se dal do řeči se sovětskými vojáky a jeden z nich, byl to mladý člověk, skoro jako já, mi řekl: "Jak se to mohlo u vás stát, copak jste zapomněli na Fučíka?" Tehdy jsem už věděl svoje, a tak jsem se opravdu trochu styděl." VLADIMÍR MATULA, horník, člen BSP Ostrava

(z obalu LP "JULIUS FUČÍK JE STÁLE ŽIVÝ"; vydáno "v roce 70.výročí narození a 30.výročí smrti národního hrdiny Julia Fučíka", 1973)