Jdi na obsah Jdi na menu
 


George Washington (Zdeněk Hübner)

George Washington

(*22.2.1732)

   Nebyl příliš vzdělaný ani sečtělý, postrádal uhlazený styl i bezchybný pravopis. Neuměl mluvit na veřejnosti a porážky se na jeho cestě vzhůru vyskytovaly mnohem častěji než vítězství. A přesto se svými nezkušenými ozbrojenci z kolonií pokořil nejsilnější mocnost na světě a navzdory řečem o „suverenitě“ vybudoval úspěšnou federaci států, jejímž prvním prezidentem se stal. Republikán a čestný muž, jehož odchodu želeli králové i císaři. George Washington.

 

Citlivě založený hoch ztratil milovaného a hodného otce a majitele plantáží Augustina Washingtona v pouhých jedenácti letech; hašteřivou dominantní matku, od níž od dětství prchal, pohřbí až jako prezident Spojených států.

 

Po smrti otce se citově silně upnul na nevlastního bratra Lawrence, ve kterém vzhledem k věkovému odstupu 14 let spatřoval druhého tátu. Imponovala mu i jeho vojenská kariéra (jako jeden ze čtyř Virgiňanů získal od Angličanů hodnost kapitána) a bratrova usedlost Mount Vernon se mu stane novým šťastným domovem.

 

Ve tragickém roce 1751 zemřely Lawrencovi tři děti a zákeřná plicní choroba přepadla vzápětí i jeho samého. Když se odplul léčit na karibský Barbados, byl mladší nevlastní bratr jeho samozřejmým společníkem. Lawrencův život vyhasl na Bermudách a Georgem otřásla jeho smrt stejně, jako otcův skon devět roků předtím.

 

Po bratrově smrti uspěl mladý zeměměřič (a již zkušený zálesák) v konkursu na volné místo adjunkta generála a získal hodnost majora. Od švagrové si pak mohl pronajmout místo svých snů – Mount Vernon, kde vytrvá do posledních dnů svého života.

 

„Rota dobrovolnické milice připomínala spíše popíjející muže nebo politický klub než vojenskou sílu... (=Lawrence říkával, že) s uspokojením může sledovat pokrok, když si muži z milice již osvojili takové válečné umění, jako je schopnost seřadit se, aniž by padal jeden přes druhého.“

 

První skutečně vojenské zkušenosti získával za pochodu divočinou ve střetech s Francouzi a jejich indiánskými spojenci. Brzy byl povýšen do hodnosti podplukovníka a v červnu 1754 se teprve dvaadvacetiletý nadšený mladý muž stává plukovníkem.

 

„Řekli mi (=Francouzi), že je to jejich neodvolatelný úmysl, převzít oblast řeky Ohio do svého vlastnictví a že při Všemohoucím tak učiní... Slyšel jsem hvízdat kulky a věřte mi, že na tomto zvuku je cosi okouzlujícího...“  (1754)

 

Když si Jiří II. v jednom londýnském časopise přečetl tento Washingtonův výrok, prohlásil: „Kdyby ten mládenec slyšel kulky hvízdat víckrát, určitě by něco takového neřekl.“

 

O rok později připlouvá do Virginie britský generál Braddock s úkolem definitivně „očistit“ od Francouzů údolí Ohia. Když na něho Washington naléhal, aby použil osvědčenou místní partyzánskou taktiku, odmítne a prosadí tradiční evropský způsob, který dopadá „tradičně“.

 

„Jen díky Prozřetelnosti jsem tenkrát zůstal naživu... Stal jsem se pak vlastně jediným důstojníkem, jenž mohl vykonávat a dále předávat generálovy rozkazy.“

 

Svěření vojáci stále patřili většinou stále k velmi neukázněným a s mizernými vojenskými kvalitami. Washington se na nich učil umění udržet lidi pohromadě silou své autority v kombinaci nezbytné tvrdosti a inspirujícího vůdcovství. Vysloužil si pověst nejdemokratičtějšího velitele, ale i tak stačil ke krutému zbičování pozdní příchod z propustky nebo poprava za odchod bez povolení.

 

„Dva z odsouzených k smrti... byli minulý čtvrtek oběšeni... Vaše Ctihodnost, jak doufám jistě promine, že jsem je namísto zastřelení nechal pověsit. Alespoň to zapůsobí exemplárně a u ostatních to vyvolá větší strach... Edward se již dvakrát předtím vzdálil a Smith byl považován za jednoho z největších kriminálníků na kontinentě. U těch, kteří byli odsouzeni ke zbičování, byl rozsudek vykonán.“  (v hlášení guvernérovi, srpen 1757)

 

Po vítězství nad Francouzi (1758) je rozhodnut dát „navždy“ sbohem armádě. Na Mount Vernonu se pouští do studia všech dostupných informací o pěstování tabáku a bavlny, nadchne se pro zemědělské experimenty a sám dokonce sestrojí pluh. K jeho usedlosti bude kromě vlastních kováren a dílen patřit i vlastní přístav na Potomacu, kam mohou vplouvat i velká zaoceánská plavidla. Současně je zvolen poslancem virginského shromáždění.

 

„Jen posuďte, jak citelně jsme postiženi ztrátou takového vynikajícího velitele, takového upřímného přítele a tak vlídného společníka... Kde hledat muže tak zkušeného ve vojenských záležitostech? ... Do vás jsme vždy vkládali bezmeznou důvěru. Už vaše pouhá přítomnost vyvolávala v hrudi každého z nás trvalou sílu, odhodlání, i pohrdání největším nebezpečím.“  (z Uctivého poselství důstojníků jeho bývalého pluku, 1758)

 

Rozhodnutí trvale se usadit zpečetil 6.ledna 1759 svatbou se zámožnou Marthou Custisovou, o několik měsíců starší vdovou s dvěma dětmi – šestiletým Johnem a čtyřletou Marthou, které okamžitě adoptoval.

Manželství – byť bezdětné – bude hezké a paní Martha se stane Washingtonovi celoživotní důležitou oporou.

Když mu krutá smrt vyrve obě děti z rukou (Martha zemře v době revoluce, John 1781), najde lék na svůj žal v adopci dvou vnoučat manželky - George (=Malý Washington) a Eleanor. Dopisy z četných cest jim bude podepisovat – „Váš táta“.

 

Revolucionářem se nestane přes noc. Zpočátku bude ve sporu s Anglií zastávat umírněná stanoviska a bude celá 60.léta věřit, že existuje možnost narýsovat mezi práva mateřské země a práva americké vlasti „rozumnou hranici“. Ale vývojem dalších událostí bude nucen prohlásit: „Pokud jde o mne, nedokáži říci, kde taková čára leží.“

 

Dějiny píší vítězové. Na americké straně se našla řada demagogů, kteří se snažili podněcováním vášní moment střetu přiblížit co nejvíce. Když v březnu 1770 napadl v přístavním městě Bostonu rozlícený dav celnici, symbol britské kontroly, a přítomní červenokabátníci v sebeobraně (po sražení vojáka na zem a  v následném zmatku) zastřelili pět útočníků, získala revoluční propaganda první mučedníky.

 

Mimochodem, vojáky obviněné z vraždy obhajoval advokát John Adams (budoucí druhý prezident USA). Vykreslil je jako oběti okolností, vyprovokované „pestrou chátrou ostrých hochů, černochů a mulatů, irských přistěhovalců a cizokrajných námořníků“... (Všichni byli osvobozeni až na dva, kteří byli odsouzeni za zabití).

 

Po známých událostech „Bostonského čajového dýchánku“ (prosinec 1773) a následného zapalování britských pobřežních člunů se v obavě z represálií nejdřív zhrozil tohoto činu, ale nakonec sám označil uzavření přístavu za „nepřijatelný akt“ a o zákazu jakýchkoli schůzí a umístění početné britské vojenské posádky se vyjádří jako o „bezpříkladném svědectví nejdespotičtějšího systému tyranie, jaký kdy byl ve svobodné zemi praktikován“.

 

Z této doby je znám první Washingtonův portrét, který vstoupil do historie. Není to ještě onen starý muž z dolarové bankovky, ale vyrovnaný a sebejistý statný čtyřicátník s neobyčejně silnou vůlí. Před portrétistu se postavil v uniformě. Poprvé po patnácti letech, s mečem, puškou a odznaky důstojníka.

 

Památného prvního kontinentálního kongresu ve Filadelfii (září 1774) se zúčastnil v sedmičlenné delegaci Virginie. Hlasoval za úplný bojkot anglického zboží, za prohlášení anglických opatření v Massachusetts za protiústavní a podpořil výzvu obyvatelstvu k zakládání ozbrojených milic.

 

„Odešel jsem do kostela a postil jsem se celý den.“ (1.6.1774)

 

„Nechci nijak lámat ducha Ameriky, neboť tuto zemi stvořil duch svobody.“  (Edmund Burke v londýnském parlamentu 22.3.1775, kde krále vyzval ke smíření s kolonisty; k umírněnosti radil i William Pitt, ekonom Adam Smith, varoval i vrchní starosta Londýna a mnozí jiní)

 

Liberál Charles James Fox upozorňoval, že kolonisté se proti králi Jiřímu III. neprovinili o nic víc než kdysi Angličané proti Jakubu II. a vítal, že svobody „slavné revoluce“ jsou v Americe potvrzeny. 

David Hume prohlásil krátce před svou smrtí (srpen 1776), že je Američanem.

Generál Conway odmítl táhnout do pole proti Washingtonovi a hrabě z Effinghamu rezignoval jako plukovník jednoho z pluků odeslaných do Ameriky, protože nehodlal bojovat „proti občanům hájícím anglické svobody“...

 

„Jsem si jist, že jedno aktivní tažení, šikovná akce a vypálení dvou či tří jejich měst dá všechno zase do pořádku.“  (major Pitcairn v listu z Bostonu domů do Anglie, březen 1775)

 

„Kdo je považuje za neuspořádaný dav, shledá, že se velice mýlil.“  (britský důstojník po prvním krvavém střetnutí u Concordu poblíž Bostonu, 19.duben 1775)

 

Washingtonovo jmenování vrchním velitelem Spojených kolonií (jak se již svazek začal nazývat) bylo v červnu 1775 ještě provedeno jménem krále, protože za protivníka jeho armády nebyl označen Jiří III., ale královi nehodní ministři. Na zdraví krále se ostatně každý večer připíjelo ve Washingtonově hlavním stanu! Ke změně došlo až v průběhu následujících měsíců - poté, co v srpnu král prohlásil, že události v Anglii jsou rebelií, kterou je třeba potlačit a zlikvidovat všemi prostředky.

 

Mimochodem Washington sám doporučoval za vrchního velitele generála Andrewa Lewise, jenž byl na rozdíl od něho neustále v činné vojenské aktivitě. Nakonec však zvítězil návrh, jenž předložil vedoucí massachusettské delegace John Adams (shodou okolností budoucí druhý prezident USA).

 

„Přijímám tuto závažnou povinnost, protože si to Kongres přeje... Ale v případě, že by nastala nějaká nešťastná událost, prosím, aby si každý v tomto sále pamatoval má dnešní, s nejvyšší upřímností pronesená slova, že se nepovažuji být hoden funkce vrchního velitele, kterou jsem poctěn. Za svou službu nepožaduji žádný plat, kromě režijních výdajů, o kterých povedu přesné účetnictví.“  (druhý den po volbě na Druhém kontinentálním kongresu, 16.6.1775)

 

„Jsem pevně odhodlán věnovat svůj život i jmění věci, v níž se angažujeme.“  (z listu bratrovi)

 

Manželce adresoval dojemný omluvný list s tím, že očekává návrat domů na podzim. Netušil, že (až na jednu krátkou návštěvu) tak bude moci učinit až za dobrých osm let.

 

23.června 1775 vyrazil připojit se ke své armádě, která stála tváří v tvář britské posádce v Bostonu. V New Yorku se téměř minul s britským guvernérem Tryonem, jenž se vracel z Londýna. Vyplašená městská rada rozhodla téměř groteskně: Jedna rota milice dobrovolníků se připravila k uvítání Washingtona, druhá zase šla vstříc guvernérovi a třetí se měla přidat k tomu, kdo se objeví jako první.

 

„Rozhodující bitevní pole leží v mysli každého z Američanů... Kdyby se většina rozhodla, že nám  bude lépe v podmínkách obrozené oddanosti královské koruně, pak veškeré vojenské úsilí zaměřené na porážku Britů bude tak málo platné, jako snaha zastavit proudící řeku. Jestliže se však lid stal tak horlivým stoupencem amerických práv, že je bude neochvějně prosazovat navzdory jakémukoli nebezpečí, pak Britové mohou se svojí vojenskou mocí odpochodovat rovnou do oceánu.“  (v New Yorku, kam mimochodem dorazil jako prvý)

 

V prvním střetu bude stát proti generálu Thomasu Gagemu, svému bojovému druhu z tažení proti Francouzům (1755). Okázalým přenášením střelného prachu vyvolává klamné zdání, že ho má dostatek. Snahu docílit minimální kázně ve svém vojsku komentuje slovy

 

„musel jsem udělat pořádně velký rámus mezi důstojníky... Byl jsem donucen degradovat jednoho plukovníka a dva kapitány za zbabělé chování... Několik důstojníků jsem předal soudu za zpronevěru zásob. Zkrátka, nikoho nešetřím, ale jak vidět strach všechno nezmůže, protože takovíto lidé zřejmě nedbají ničeho, kromě svých zájmů.“

 

„Nastala velká změna v pořádku i v chodu služby v táboře. Noví pánové, nové předpisy. Generálové Washington a Lee jsou každý den osobně na předních liniích. Rozkaz je čten plukům každé ráno po modlitbách... Každý zná své místo a způsob, jak je hájit... tisíce denně pracují od čtyř do jedenácti hodin. Je to až překvapující, kolik práce se už udělalo...“  (kaplan William Emerson)

 

„Je něco absurdního v pomyšlení, aby takovýto kontinent byl věčně ovládán ostrovem.“  (Thomas Paine ve spise Common Sense - Zdravý rozum, leden 1776)

 

„Každičké místo Starého světa je poskvrněno útlakem. Svoboda je pronásledována kolem celé zeměkoule. Asie a Afrika ji vyhnaly už dávno. V Evropě je cizinkou a Anglie ji vyhošťuje. Chopte se svobody utečenců a vytvořte zavčas azyl pro lidstvo!“  (z téhož spisku)

 

„Jsme odhodláni otřást všemi vazbami se státem tak nespravedlivým a nepřirozeným.“  (Washington 4.2.1776 v depeši Kongresu)

 

„Dokažme světu, že občan bojující na své půdě za svobodu předčí každého otrockého žoldnéře na zemi.“  (2.července 1776 na adresu 30.000 Němců, které král najal proti kolonistům)

 

6.července 1776 ho v jeho hlavním stanu v New Yorku zastihla zpráva o zasedání Kongresu ve Filadelfii. Dva dny před tím se zrodilo Prohlášení nezávislosti a s ním Spojené státy.

Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svojí oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo jí změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.“  (z Deklarace nezávislosti) 

Deklarace nezávislosti obsahuje závažné části, které mohou způsobit, že se duch rebelie bude dál šířit jako mor.“  (Václav Antonín Kounic, kancléř Marie Terezie)

Diplomatické styky mezi USA a Rakouskem budou navázány až 1838 – mimochodem prvním vyslancem monarchie bude diplomat českého původu Václav Filip)

„Moji stateční přátelé! Udělali jste všechno, oč jsem vás žádal. Udělali jste víc, než bylo možno očekávat. V sázce je nyní osud naší vlasti. Vaše ženy. Vaše domovy. Vše, co je nám drahé. Splnili jste těžkou povinnost, překonali únavu i strach. Nevím, jak vás dále šetřit... Ale jsme nyní v krizi, která bude mít rozhodující vliv na naši budoucnost.“  (po úspěšném překvapivém útoku na Trenton, Štědrý večer 1776)

„Tehdy vskutku nebylo jiného lepšího, kdo by dokázal v jedné osobě skloubit všechny základní vlastnosti nezbytné k vedení vojska složeného z nevycvičených, neukázněných a nezkušených farmářů, dělníků a řemeslníků v severoamerických podmínkách proti vycvičeným, ukázněným a zkušeným profesionálům.“  (I.Brož)

 

„Asi jedenáct tisíc mužů, špatně vyzbrojených a ještě hůře oblečených, poskytují prostý obrázek. V pestrobarevné směsi často rozedraní, v nejlepším případě s loveckými košilemi a kabátci ze šedivého a opotřebovaného karolínského plátna.“  (generál La Fayette; jeho citát je považován za nejvýstižnější fotografii amerického revolučního vojska před vynálezem fotoaparátu)

 

„Jsou to mužové bez šatů, jež by přikryly jejich nahotu, bez přikrývek, bez bot, takže rozedrané nohy pochodujících zanechávaly krvavé stopy, a často i bez jakýchkoli zásob. Jsou to mužové pochodující v mrazu a sněhu, kteří se chystali o Vánocích k přezimování ve vzdálenosti jednodenního pochodu od nepřítele, ale nebylo domu, ani chatrče, kam by se uchýlili, než se postaví baráky. Jsou to mužové, kteří se však dokázali podřídit bez reptání. To je projev trpělivosti a kázně, která, podle mého soudu, nemá obdoby.“  (o kritické zimě 1777/1778, kdy byla armáda nucena přezimovat ve Valley Forge)

 

„Genius tohoto národa nelze ani v nejmenším srovnávat s Prusy, Rakušany nebo Francouzi... Ty můžeš poručit svému vojákovi – udělej to – a on to udělá. Ale zde, v Americe, musím vojákovi říci – měl bys to udělat, protože je k tomu takový a takový důvod -. A pak to americký voják bezvadně provede.“  (generál-poručík americké kontinentální armády pruského původu Friedrich Wilhelm von Steuben)

 

„V souladu se zákony státu Virginie nemá guvernér žádnou moc, aby mohl donutit svobodného člověka pracovat bez jeho souhlasu – dokonce ani tehdy, když je v zájmu společnosti... Stejně tak k tomu nemůže nutit otroka bez souhlasu jeho vlastníka.“  (guvernér Thomas Jefferson v odůvodnění, proč nemůže nařídit civilistům obranné výkopové práce)

 

„Vypadalo to tak, jako by generál Washington jedním pohledem chytil štěstí... Jeho přítomnost zastavila ústup... Jeho důstojný zjev na koni, jeho klid i způsob jednání, který ještě nesl stopu nelibosti...to vše jen inspirovalo vojáky k nejvyššímu stupni nadšení... Tehdy, stejně jako dnes, jsem si pomyslil, že jsem nikdy nespatřil tak báječného muže.“  (generál La Faytte po bitvě u Monmouthu, červen 1778)

 

Podle odhadů asi třetina obyvatel bývalých amerických kolonií nesouhlasila s bojem proti králi. Londýn dokonce získal z tohoto počtu asi 40.000 (!) ozbrojenců, což byla velmi značná síla.

 

Těch, kteří po porážce Britů opustilo Státy, bylo (jen případě exulantů do Kanady) na 60 tisíc.

 

„Tito spekulanti, všelijací mamonáři a burziáni byli hrobaři revoluce.“  (Washington o těch, kteří bohatli machinacemi se zbraněmi, zásobami, výstrojí atd.)

 

„Plukovníku Cobbe, jestliže se bojíte, ustoupí svoboda.“  (na radu pobočníka, aby pod palbou u Yorktownu „trošku ustoupil“)

 

„Je neuvěřitelné, že vojsko složené z mužů každého věku, dokonce i z patnáctiletých chlapců, z bílých i černých, téměř nahých, bez odměny, spíše uboze živených, může tak dobře pochodovat a tak neochvějně střílet... Oceňovali jsme klid a přesná opatření generála Washingtona, u něhož jsem denně objevoval nějaké nové a výjimečné kvality... Je bezesporu obdivuhodný jako vůdce své armády, ve které jej každý pokládá za svého otce a přítele.“  (baron Ludwig von Closen po rozhodující bitvě u Yorktownu, říjen 1781)

 

„Tak jako byl meč tím posledním, k čemu jsme se uchýlili, abychom si zachovali své svobody, měl by být tím prvním, co odložíme, až budou tyto svobody zajištěny.“

 

„Podělit se se svými pocity, nadějemi obavami a očekáváními s přítelem je téměř jediným zdrojem potěšení a útěchy, který nám zůstává v současném malátném a neslibném stavu našich záležitostí.“  (v dopise generálu Greenovi po smrti nevlastního syna Johna, 1781)

 

„Žádná událost v průběhu války mně neposkytla bolestivější senzaci než vaše informace o tom, že takové ideje (=snaha prohlásit ho králem Spojených států) v armádě existují... Musím však s odporem i s výtkou konstatovat, že by to byl obrovský neúspěch spolu s největším darebáctvím, které by mohlo postihnout naši zemi.“  (1782)

 

„Pánové, jistě dovolíte, abych si vzal brýle, protože ve službě vlasti jsem nejen zešedivěl, ale také téměř oslepl.“  (na závěr své řeči přes nespokojeným vojskem, které ho chtělo „přinutit“ stát se „nejvyšším státním suverénem“ – říká se, že právě tímto výrokem zachránil mladé Spojené státy před akutní hrozbou občanské války)

 

„Umírněnost a síla jediného charakteru pravděpodobně uchránily naši revoluci před zničením svobody, kvůli které byla vedena.“  (Thomas Jefferson)

 

„Ukončení nepřátelství mezi Spojenými státy americkými a králem Velké Británie...otevírá vyhlídku ke skvělejší budoucnosti a jako jitřenka slibuje příchod jasnějšího dne než ta, která až dosud osvětlovala západní polokouli.“  (z jeho rozkazu, 18.duben 1783)

 

„Jestliže moji přátelé vojáci byli nuceni brodit se hanebnou špínou malomyslnosti a ve svém bídném zbytku života odkázáni na charitu, což se vydávalo za čest, pak jsem pochopil, co znamená nevděk. Pak si budu vždy vybavovat příběh, který roztrpčí každý okamžik mého budoucího života.“  (z listu „pragmatikům“ v Kongresu před odchodem do ústraní)

 

„Milý markýzi, konečně se svávám soukromým občanem na březích Potomacu, ve stínu mojí vinné révy a fíkovníku... Sám sebe utěšuji klidnými radostmi, které si nemůže dopřát voják pídící se po slávě, ani státník, jehož dny plné ostražitosti a bezesné noci jsou zasvěceny přemýšlení o tom, jak zvětšit vlastní blaho, snad i za cenu zruinování jiných zemí (jako kdyby zeměkoule nebyla všem dostačující)... Odcházím na odpočinek s vědomím, že jsem uvolněn nejen od veškerých povinností na veřejnosti, ale i uvnitř sebe samotného...“  (La Fayettovi)

 

„Mým trvalým přáním je mít co největší jmění v pozemcích, ale to se zase neslučuje s naší národní politikou...“  (v dopise bratrovi)

 

„Můj životní styl je jednoduchý. Nemíním jej opustit ani nyní, po válce. Sklenice vína, kousek skopového jsou vždy připraveny... Ti, kdo očekávají víc, budou zklamáni, ale nic se tím nezmění.“

 

„Obávám se, že ctnost se s naší zemí ve velké míře rozloučila a že zdrojem národní nouze je nedostatek smyslu pro spravedlnost.“ 

 

„Nechuť jednotlivých států přenést na kongres dostatek moci pro federální vládu, jejich nepochopitelná žárlivost vůči němu i vůči sobě navzájem a přesvědčení, jímž je, jak se zdá, každý stát prodchnut, že v rámci svých hranic je vševědoucí a všemocný (=suverénní, řekl by asi dnes), povede, pokud se náš systém nezmění, k našemu zhroucení jako národa.“

 

Ve zmatku finanční krize si Američané začínali uvědomovat slabost dosavadní konfederace třinácti států (Washington psal, že jsou spojeny jedině „provazem z písku“). Přestože menšina z nich lpěla na své „suverenitě“, převážil hlas rozumu a během čtyř měsíců roku 1787 vypracovali nejlepší mozky Ameriky (mužům bylo průměrně jen 42 let) Ústavu USA.

 

„Téměř si zoufám, když vidím, jak naše shromáždění jedná o některé právě aktuální otázce...“  (v listu A.Hamiltonovi během náročných jednání o textu ústavy)

 

Buď jsme jednotný lid, nebo jím nejsme. Jestliže jsme, pak se ve věcech obecného zájmu chovejme jako národ, který sleduje národní cíle a podporuje národní charakter. Jestliže nejsme, nehrajme již dále frašku, v níž si na to činíme nárok. Poněvadž jestliže hrajeme dvojí hru nebo hru mezi dvěma možnostmi, nebudeme nikdy důslední a úctyhodní, ale můžeme se stát hlupáky pro některé síly a zcela jistě si vysloužíme pohrdání všech.“  (J.Madisonovi)

 

„My, lid Spojených států, ve snaze vytvořit dokonalejší Unii, zajistit spravedlnost, domácí mír a společnou obranu, podporovat všeobecné blaho a zaručit požehnání svobody sobě i příštím generacím, vyhlašujeme a uvádíme v život tuto Ústavu pro Spojené státy americké.“ (preamb.)

 

„Je-li ústava špatná, vylepšete ji, ale nesmíte strpět, aby se po ní šlapalo, pokud existuje...“

 

Identita jednotlivých států zůstala silná a jejich zájmy nebyly nikterak potlačeny, mnohem spíš byly k všeobecnému užitku včleněny do celku Unie. Lidé se ještě dlouho poté považovali za občany Georgie, Pensylvánie nebo Virginie, než za Američany. Díky „šťastnému kompromisu“ se vydali cestou integrace, byť jednotlivé státy více oddělovalo, než spojovalo. Poučí se Evropa počátku 21.století?

 

Třeba říci, že bez silné osobnosti George Washingtona by se pravděpodobně delegáti ani nesešli (předchozí jednání ztroskotala). Ostatně byl to on, kdo jim ještě ve svém „projevu na rozloučenou“ (1796) bude později klást na srdce: „Buďte jednotní – buďte Američany!“

 

 

Když po období anarchie a sporů zvítězila snaha o integraci a zřízení úřadu prezidenta USA, byl považován za jediného možného kandidáta. Nechtěl o takové možnosti ani slyšet.

 

„Ve svém věku si už jen přeji žít a zemřít jako prostý občan na vlastní půdě.“

 

„Ve jménu Ameriky, lidstva a Vaší pověsti, prosím Vás snažně, můj drahý generále, neodmítejte přijetí úřadu prezidenta alespoň pro první léta. Pouze Vy jste schopen se vypořádat s tímto složitým politickým mechanismem.“  (La Fayette v listu z Paříže, leden 1788)

 

„Cítím se, jako bych vstupoval na neprozkoumané pole, na jehož jedné straně jsou tmavé mraky a na druhé hustá mlha... Moje kroky do čela vlády budou doprovázeny pocity, které se zřejmě neliší od těch, jež prožívá odsouzenec na cestě k popravišti – tak velice se mi nechce na podzim svého života stráveného ve veřejných službách opustit své klidné místo kvůli oceánu obtíží a to vše bez kompetence politické zručnosti, schopností a sklonů, jež jsou nezbytné ke zvládnutí státního kormidla. Jsem si vědom, že budu muset vyslyšet hlas mých spoluobčanů a vydat se na tuto pouť, ale pouze sama nebesa mohou předpovědět, jaké budou její výsledky.“  (z listu frontovému spolubojovníkovi Henrymu Knoxovi)

 

„Kolem 10. hodiny (=16.dubna 1789) jsem se rozloučil s Mount Vernonem, soukromým životem a domácím štěstím a stísněn úzkostnými a bolestnými pocity, jež ani nedokážu vyjádřit slovy, vyrazil jsem v doprovodu...do New Yorku, abych poslechl volání své země a sloužil jí podle svých nejlepších úmyslů, ovšem s pramalou nadějí, že její očekávání splním.“  (z deníku)

 

„Mezi zvraty štěstěny, vlastními lidskému životu, žádná událost nemohla mě naplnit větší úzkostí, než ta, o které jste mě uvědomili svým usnesením, doručením mi čtrnáctého dne tohoto měsíce... Stojím před mořem těžkostí, bez politické obratnosti, bez schopnosti a talentu ovládat kormidlo...

  Poctivost a vytrvalost. Nic jiného vám nemohu slíbit.“  (při uvedení do úřadu prezidenta, 30.duben.1789)

 

„Tento velký muž byl vzrušen a zmaten, mnohem více než když hleděl do ústí nepřátelských mušket a kanónů... Celý se chvěl, jeho gesta byla nemotorná a opakoval slova, protože ztrácel řádky, ačkoliv lze předpokládat, že si text předtím několikrát zkoušel.“  (senátor William Maclay)

 

„Tehdy ho doslova zaplavily žádosti od lidí známých i za známé se vydávajících, kteří požadovali, aby jim zajistil nějaký výhodný úřad... Washington nikomu z těchto „žadatelů“ zásadně neodpovídal. Do New Yorku sice přicestoval s těžkým srdcem, ale také s čistýma rukama.

  Když došlo k dohadům při vymezování prezidentových pravomocí, sám trval na tom, aby se...dělil o pravomoc i povinnosti s oběma komorami Kongresu. Rázně odmítl návrh Senátu, aby jeho oficiální titul zněl „Jeho Jasnost, Prezident Spojených států amerických a Ochránce jejich svobod.“  (I.Brož)

 

„Žádné vlastní zájmy, žádné přátelství, příbuzenský poměr či nenávist nikdy neovlivnily jeho rozhodnutí.“  (Thomas Jefferson)

 

„Posílám Vám hlavní klíč od pevnosti despotismu (=Bastily) jako hold, který dlužím jako syn svému adoptivnímu otci, jako pobočník svému generálovi a jako misionář svobody jejímu patriarchovi.“  (La Fayette, červenec 1789)

 

„Není pochyb, že to byly americké principy, které otevřely Bastilu a tudíž i klíč od ní se nyní dostává na správné místo.“  (Thomas Paine)

 

„Ujišťuji tě, že často s velkými obavami přemýšlím o nebezpečí, kterému jsi osobně vystaven... Zaslepené násilí na čas ochromuje veškerou mocenskou autoritu, což se může někdy projevit v nesmírných a hrůzných důsledcích...“  (Washington La Fayettovi)

 

„Jak úděsné a pohnuté je úmrtí rodiče, tak utěšující je naděje, že se dostane na šťastnější místo.“  (na pohřbu matky)

 

Založil (mimo jiné) tradici prezidentských cest po Spojených státech. Co si nevryl do paměti, zapsal do deníku. Rád opouštěl oficiální program a měnil trasy – potěmkiády ho nezajímaly. Do jednoho hostince ho ani nepustili, protože překvapená žena hospodského prohlásila, že o tom rozhoduje pouze její muž - a ten není doma.

 

„Jste si jist, že by lidé nedali přednost jinému? Mladšímu? Kdo chce být prezidentem této země, musí si získat nejen úctu, ale hlavně důvěru lidí.“  (T.Jeffersonovi na jeho naléhání, aby navzdory únavě a rozčarování z politiky kandidoval podruhé)

 

„Každý uzná, že máte právo na odpočinek, ale máte také povinnost, když vás lidé chtějí.“  (Jefferson)

 

I když Washington uznával nutnost rodících se politických stran a plurality, přesto varoval „před zhoubnými účinky ducha partajnictví“,  stranám vytýkal vinu na rozštěpení národa a oddálení vlády lidem, což všeobecně posílilo demagogy. Vnitropolitické spory a politikaření přerostly podle něho „v požár, který nelze uhasit“. O to víc naléhal, jak napsal do Poselství národu na rozloučenou (19.9.1796), na posílení veřejné  morálky.

 

„Ctnost a morálka jsou bezpochyby nezbytným pramenem života lidové vlády... Politik stejně jako každý bohabojný občan na ně musí dbát a cenit si jich.“

 

„Má povaha směřuje k míru a harmonii se všemi lidmi. Zejména si přeji zamezit jakékoli osobní sváry a diference s těmi, kdo jsou se mnou na jedné lodi národních zájmů.“

 

„Poněvadž každá céva vašich srdcí je prodchnuta láskou ke svobodě, není potřeba, abych vás napomínal, že máte tento cit v sobě posilovat či umocňovat...“

 

„I když si při zpětném pohledu na události z doby mého úřadování nejsem vědom úmyslných chyb, znám své nedostatky dobře, abych nepovažoval za pravděpodobné, že jsem se řady chyb nedopustil. Ať už byly jakékoli, upřímně prosím Všemohoucího, aby zlo, které mohly způsobit, odvrátil nebo zmírnil. Odcházím také s nadějí, že je moje země bude posuzovat shovívavě.“

 

Když opouštěl prezidentský úřad, dostavil se k slavnosti „tak veselý a bez mráčků jako den sám“. „Úplně zářil“, konstatoval další očitý svědek a jiný prohlásil, že ho nikdy předtím neviděl tak šťastného.

  Dostál poctivosti a v úřadu se neobohatil. Koncem svého funkčního období musel naopak prodat některé své pozemky, aby pokryl náklady.

 

Slib již nikdy neopustit milovaný Mount Vernon pak porušil již jen jednou, když 1798 hrozil nový konflikt s Francií a prezident Adams nemohl jmenovat do funkce vrchního velitele ozbrojených sil USA nikoho povolanějšího.

 

Poslední léta měsíce, týdny a dny svého života tak strávil v milovaném prostředí rodinné plantáže. Navzdory počasí na ni vyšel i osudného 12.prosince 1799 a celý promoklý se sněhem ve vlasech šel rovnou bez převlečení s mokrým oděvem ke stolu. Příštího dne si stěžoval na bolení v krku, v noci se mu přitížilo a v noci ze 14.prosince vydechl na posledy.  

 

„Vždy jsem šel přímou cestou, a vždycky jsem usiloval, pokud to lidská slabost a vášnivost dovolují, tuto cestu dodržet a plnit své povinnost vůči Stvořiteli i ostatním lidem; nikdy jsem se nepokoušel získat popularitu oklikami.“  (ze závěti, 9.7.1799) 

 

Když zemřel, vyhlásil ve Francii Napoleon Bonaparte týdenní státní smutek.

 

Anglický král Jiří III., někdejší soupeř na život a na smrt, ho označil za „největší charakter své doby“.

 

„Jeho spravedlnost byla nejnepoddanější, jakou jsem kdy viděl.“  (Thomas Jefferson, 1814)

 

 

S využitím:

Brož I., George Washington, Petrklíč 1994

Herre Franz, George Washington. Prezident u kolébky velmoci, Brána 2001

Nevis A., Steele Commager H., Dějiny USA, Amlyn 1994

Raková S., Americká ústava 1787, Komenium 1991

Tindall G.B., Shi D.E., USA (Dějiny států), NLN 1994 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář