Jdi na obsah Jdi na menu
 


František kardinál Tomášek (Zdeněk Hübner)

24. 6. 2012

František kardinál Tomášek

(+4.8.1992)

   V ten samý den, kdy v Praze pohřbili 28. pražského arcibiskupa Františka Schönborna (30.6 1899), se v zapadlé vesničce moravsko-slezského pomezí narodil jeden z jeho nástupců. Byl znám mírnou povahou, patřil mezi „mírové kněze“ a tak si ho režim vytipoval na místo uprázdněné po vyhnání nepohodlného kardinála Berana. Proměna bojácného biskupa ve statečného kardinála byla překvapením pro všechny. Jeho morální autorita rostla každým dnem a v bezmála devadesátiletém muži měl nakonec ateistický stát soupeře, jehož slovo mělo větší moc než ozbrojené síly dohromady. V pořadí 34. arcibiskup pražský – a nezapomenutelná osobnost. František Tomášek.

„Tatínek byl ve Studénce ve škole nadučitelem, jak se tehdy říkalo, a varhaníkem v kostele. Pozoroval při hraní naše klukoviny. A pak už mám jen vzpomínku, jak jsme klečeli kolem jeho postele. Udělal nám každému křížek na čelo a slabým hlasem mi řekl: „Zůstaň vždycky hodný, Františku, drž se Pána Ježíše, abychom se zase setkali v nebi.“

 

„Tatínek zemřel 9.února 1906 ve věku necelých čtyřiceti let a mamince bylo dvaatřicet. V letech první světové války si uvědomila jedno: děti rostou a nesmějí hladovět... Já už to musím nějak vydržet. A tak maminka sama hladověla a pro nás se snažila něco sehnat (=z dětí vychová dva lékaře, profesora, učitelku, úřednici a kněze). Neznala v životě žádnou dovolenou, jen starost o nás. Nikdy nepoužila jediný den pro sebe a přece se dožila sedmadevadesáti let (+1971).“

 

„Rozhodnutí (=ke kněžství) ve mně vznikalo a dozrávalo, když jsem ve věku mezi deseti a dvaceti lety začal přemýšlet o zaměření svého života. Chtěl jsem se věnovat takovému povolání, které maximálně slouží člověku. První mě napadlo poslání lékaře. Ale i ten nakonec zemře a tím jeho služba končí... Proto jsem se rozhodl stát knězem.“

 

„Narukoval jsem (=za první světové války) jako septimán a za několik měsíců jsem měl jít na frontu. Ale pak jsem onemocněl na plíce, kašlal jsem krev. Měl jsem tuberkulózu. Byl jsem z vojny propuštěn jako invalida. Doktor mi napsal vysvědčení, že mohu studovat bohosloveckou fakultu jen na vlastní riziko... Šel jsem tedy do semináře...“

 

"Je hanbou pro obec, když z pokrokové Studénky vychází katolický kněz.“ (sousedé v atmosféře prvních let republiky po jeho vysvěcení)

 

„Když jsem byl novokněz a projížděl jsem na kole farnosti, držel jsem v jedné ruce řidítka od kola a v druhé vždy knihu. Tak jsem i při jízdě studoval. A tak se nedivte, že jsem knihomol!“

 

„Učil jsem děti, že ten, kdo nás do života poslal, je náš nejlepší Otec, aby se jím nechaly vést. Spíš zapomene matka na své dítě, než Bůh na nás. Láska pozemského otce a matky je pouhý stín lásky božského Otce.“

 

„Do 17.listopadu 1939, kdy okupanti zavřeli vysoké školy, jsem působil jako doktor teologie na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci. Poté jsem nastoupil jako katecheta v Hodolanech... Po osvobození jsem se vrátil na obnovenou bohosloveckou fakultu do Olomouce. Za pět let ji opětovně zrušili.“

 

„V den, kdy byl odhlasován zákona, že je potřeba státní souhlas (=k výkonu kněžství, 13.10.1949)... jsem se v Praze dozvěděl, že mě papež Pius XII. Jmenoval biskupem... A tak mě hned další den v Olomouci arcibiskup dr.Josef Matocha za přítomnosti svého sekretáře tajně vysvětil.“

 

„Vzali jsme církvi všechen tisk. Všude do konzistoří jsme dosadili komisaře. Zavřeli jsme církevní školy... Teď postupně jim bereme kláštery, zavíráme kněze... Bylo by dobré, kdybyste měli připravené černé listiny těch největších štváčů v krajích a okresech. Pamatovat na to, že když ne dnes, tedy zítra to budeme potřebovat.“  (R.Slánský na poradě ÚV KSČ)

 

„Máme ještě u nás mnoho přežitků, dokonce i starých feudálních přežitků staré církevní výchovy... Musíme se snažit, abychom všechny tyto přežitky vypudili a vytvořili nového, skutečně komunistického člověka.“  (ministr školství Z.Nejedlý na IX.sjezdu KSČ, 1949)

 

„Kdyby se dnes Kristus zjevil, ke komu a jak by mluvil? Rozhodně by navštívil náš drobný pracující lid... Hovořil by, jak škodlivě působí fluktuace a absence na pracovištích, neboť jimi se poškozuje společný pracovní kolektiv... Upozornil by na produktivitu práce...“  (Jozef Lukačovič, „vlastenecký“ kněz, v novinovém článku Odpovědné poslání kněží)

 

„V roce 1951 jsem byl zrovna navštívit svou maminku a bratra v Hutisku... Před domem stálo auto, v něm pánové od policie a rozkázali: „Nasedněte a pojedeme pryč.“... „No, za nějaký rok si zvyknete,“ říkali nám, když jsem byl dva dny v Ostravě ve vězení spolu s dalšími kněžími. Pak nás dopravili do internačního pracovního tábora v Želivě.“

 

„Tam jsem žil tři roky v izolaci spolu s biskupem Otčenáškem a spirituálem Šuránkem, kterého rovněž podezřívali, že je tajným biskupem. Při tvrdé práci v kamenolomu jsme měli zvláštního dozorce, který kontroloval, abychom nenavazovali kontakty s ostatními. Vzpomínám si, jak se jeden z těch hlídačů vždycky choval nesmírně surově a řval na nás: „Co máte z toho, že tady jste?! V kamenolomu Bůh není. Budete tady tak dlouho, až chcípnete.“

 

„Občas přijelo auto s tajnými policisty, kteří nás někam vozili na celodenní výslechy... Fyzicky byla práce v kamenolomu a výslechy velmi vyčerpávající, ale psychicky jsem se cítil v pořádku. Myslel jsem na to, že nic není ztracené, když mě čeká život věčný... Ta různá bezpráví jsem považoval za zkoušku pozemského života. Věděl jsem, že když trpím pro Krista, je to k mému duchovnímu růstu.“

 

„V úsilí o podstatné odstraňování přežitků kapitalismu, jež brání v růstu socialistického uvědomění lidu, nesmí stát ani na okamžik ztrácet ze zřetele překonávání náboženských předsudků. Toho je třeba dosáhnout soustavnou výchovou, aby se věřící občané sami postupně a dobrovolně – na základě vlastního přesvědčení – oprošťovali od vlivu náboženství.“  (z rezoluce ÚV KSČ, R.právo 16.6.1957)

 

„Komunistická strana otevřeně prohlašuje, že náboženské učení je nepřátelské nejvlastnějším zájmům lidu, a proto mu vyhlásila nesmiřitelný boj.“  (z učebního textu kroužků pro studium základních otázek marxismu-leninismu, vydalo oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ, 1958)

 

„Nevím, proč mě propustili (=28.května 1954). To je tajemství státní správy... Pracoval jsem pak deset let jako administrátor na faře v Moravské Huzové. Po nuceném odchodu arcibiskupa Josefa Berana do Říma mě v roce 1965 papež Pavel VI. jmenoval apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze.“

 

„Příchod do Prahy byl velkým milníkem v mém životě, jakýmsi skokem parašutisty do neznámé oblasti, kde má vykonat určité poslání dané mu jeho představenými. Tak je možno charakterizovat rozdíl moravského katolického prostředí, z kterého jsem vyšel před více než čtyřiceti lety, do prostředí pražského.“

 

„Zapůsobil na nás dobrým dojmem. Ničím se nedělá, vystupuje skromně a nechce, abychom mu říkali excelence, ale otče biskupe.“  (ze vzpomínky spolukněze)

 

„Neustoupil nikdy od zásady, kterou kladl neustále na srdce i nám kněžím: správný pastýř nezná žádné „úřední hodiny“. Ať je to arcibiskupský palác nebo venkovská fara – jejich dveře musí být stále otevřeny!“

 

„Upoutalo mě, jak srdečně a neprofesorsky mluvil s nějakým knězem a pak i se mnou, o dvě desítky let mladším. Později jsem zjistil, že to byl snad základní rys jeho povahy: upřímná otevřenost a zdvořilost nepředstíraná, nýbrž vyjadřující jeho úctu a nabídku přátelství vůči každému...“ (Oto Mádr)

 

„Trvaly tvrdé represe, pokračovalo zavírání kněží. Kromě bohoslužeb jsme nesměli projevovat žádnou jinou aktivitu. Československý režim se snažil udělat z církve trpěný zájmový spolek k uspokojování „dosud přežívajících náboženských potřeb“ menšiny ideově nevyspělých občanů a osoboval si právo kontrolovat a řídit veškerý církevní život, včetně rozsahu a obsahu těchto tolerovaných „náboženských potřeb“.

 

„Biskup žil čtvrt století v kleci, kde bylo každé jeho slovo zaznamenáno na pásky tajné policie, a nezešílel z toho. Tranzistor měl asi spíše psychologickou než opravdu rušící funkci. Nicméně mne dojímalo, že když jsem s týmž mužem za týmž stolem o více než dvacet let později pracoval na skutečně vážných věcech, hrál nám k tomu týž bachratý a chraplavý tranzistor, který rušil naše mladické řeči v roce 1967...“  (Tomáš Halík)

 

„Vážení soudruzi, dnes při vzpomínce na tyto historické závažné dny (=února 1948) můžeme s hrdostí říci, že naše hnutí nikdy nezakolísalo a věrně setrvalo na cestě, kterou si vytklo: býti věrnými a oddanými syny své vlasti a sloužiti svému lidu.“  (z listu kolaborujících kněží krátce předtím, než bylo jejich „Mírové hnutí“ rozpuštěno, 15.2.1968)

 

„Bratři, obracím se na vás v této požehnané hodině obrody celého našeho veřejného života jako na své nejbližší pomocníky... Mnozí z vás strávili léta v žalářích, vydávali svědectví věrnosti Pánu – odloučeni od svých farností a později jako dělníci nejrůznějších profesí. A dosud je vás velké množství, kteří nemůžete vykonávat poslání svěřené vám Bohem... Všechny volám...“  (z provolání k duchovenstvu, 20.3.1968)

 

„Mnozí z vás, kněží i laici, mě v těchto dnech navštěvují nebo mi píší. Ze všech vašich spontánních projevů vyznívá veliká naděje, že pravda a spravedlnost ovládne náš veřejný život, ale ozývá se v nich i bolest a úzkost minulých let...

  Nechceme žádná privilegia. Svých práv v demokratické společnosti se dovoláváme s dobrým svědomím... Služba je naše každodenní dobře vykonaná práce, pomoc hledajícím, šíření atmosféry vzájemné důvěry, optimismu. Služba je dialog se světem, se všemi lidmi dobré vůle...“  (tamtéž)

 

„Když jsem v pozdním jaru 1968 zakládal Společnost pro lidská práva, byl jedním z prvních, na koho jsem se obrátil se žádostí o spolupráci a pomoc. Neodmítl, a naopak se zúčastnil všech schůzí a akcí Společnosti a i po jejím zákazu se zasazoval o občanská práva.“  (Emil Ludvík)

 

„Představte si, že všechna vyšetření udivila lékaře. Prý mám všechny orgány v takovém stavu jako docela zdravý čtyřicátník! A bude mi příští rok sedmdesát!“  (po vyšetření v Římě, 1968)

 

„Stojíme pevně za legálními představiteli naší republiky a ujišťujeme je neochvějnou podporou a solidaritou. Věříme, že mají vědomí dějinné odpovědnosti za naše národy a konají všechno, aby je uchránili před možnými nedozírnými pohromami.“  (1.9.1968)

 

„Hned potom přišel nový útlak, který všechno násilně potlačoval, takže jsme nakonec na tom byli ještě hůř. Po Dubčekovi hlídali každého kněze. Nás biskupy ještě víc.“

 

„Na přituhující normalizaci sedmdesátých let reagoval po svém: Státní správa mu vzala sekretáře Josefa Mixu, který upadl v nemilost, a dlouho odmítala dát souhlas kterémukoliv snad z dvaceti kandidátů, o které biskup Tomášek žádal. Raději si dělal všechno sám, než by přijal někoho nabízeného státem. Jinak se stáhl do mezí zdvořilé miniloajality. Navzdory tomu, že byl odposlouchán, nerozpakoval se přijímat kdykoli a zvát některé z nás „disidentů“, přestože ho Státní bezpečnost před námi varovala.“  (Oto Mádr)

 

„S kouzelnou prostotou přijímal pocty, ale když to bylo možné, oslavám utíkal. Chyběl mu výrazný talent podle měřítek tohoto světa: nebyl ani rozený vládce, ani talentovaný diplomat, ani hrdinský bojovník, ani pronikavý intelektuál. Netroufal si spoléhat na vlastní úsudek, proto se bez rozpaků radil. Uměl dělat kompromisy, ale znal jejich krajní meze. Dovedl být silný, když šlo o věci zásadní... Vcelku bych řekl, že někdo složený z takových povahových prvků byl právě nejpovolanější k tomu, aby zvládl nesmírně obtížnou historickou situaci tak dobře, že se stal symbolem boje za víru a svobodu, a to věřícím i ostatním.“  (Oto Mádr)

 

„Byl často volán na Úřad předsednictva vlády nebo Ministerstva kultury... Když se vrátil, doprovázel jsem ho po schodišti paláce do jeho pracovny a ptal se ho, jak pořídil. Odpověděl mi: „Bojovali jsme, jenže oni byli tři a já sám. Ale jsme v rukou Božích, co se nám může stát?“  (ze vzpomínky vrátného Josefa Bláhy; na ministerstvu vnitra řekli kardinálovi doslova – „Jste generál bez vojska“)

 

„Poslední, avšak ne co do věrnosti, je biskup František Tomášek z Prahy. Jeho jmenováním jsme chtěli zhodnotit jeho práci vyznačenou duchem evangelia jak před církví, tak před občanskou společností. Doufáme, že toto jeho jmenování může být zárukou pro budoucnost, plnou naděje, v Československu.“  (Pavel VI. při jmenování pražského biskupa kardinálem – odtajněno 1977)

 

Vzhledem ke světovému veřejnému mínění a v naději, že smrt starého pána vše vyřeší, souhlasil pražský režim nakonec s Tomáškovou intronizací (v katedrále sv.Víta, 26.3.1978). Zahraničním hostům byla účast na slavnosti odepřena. Dokonce i na adresu patriarchátu celé Rusi musel být do Moskvy odeslán telegram: „Z iniciativy státní správy se Vaše návštěva odkládá na pozdější dobu...“

 

„Chci sloužit i celému národu. Každý národ potřebuje ke svému zdravému růstu a k zabezpečení své budoucnosti nejen sílu ekonomickou, kulturní a politickou, ale především sílu mravní...“  (z prvního pastýřského listu nového arcibiskupa)

 

„Pravý křesťan nepovažuje Boží zákon, vyjádřený Desaterem a evangeliem za povinnost, kterou se snaží ze sebe setřást, ale za příležitost, za šanci k mravnímu výstupu, k nejhlubší a nejpravdivější seberealizaci a k dosažení plné svobody.“  (12.7.1981)

 

„Mravní čistota není něčím negativním, represivním, ale je to krásné a kladné vyjádření toho, co je v nás vpravdě lidského a ušlechtilého. Svůj nejhlubší základ má mravní čistota v úctě k člověku, jakožto k obrazu Božímu v nás. Žádné tabu, ale také žádné exhibice... Ne dualismus protikladu duše a těla, ale vnitřní jednota celého člověka.“  (6.9.1981)

 

„Život v naší vlasti byl v poslední době zneklidněn tím, co denní tisk přinesl o tzv. „Chartě 77“. Vynořují se také různé otázky a dohady, jakou úlohu zde hraje naše církev. Chceme, aby bylo zcela jasno. Proto my, ordináři ČSR, shromáždění na společné poradě v Praze dne 14.ledna, prohlašujeme, a to s veškerou závažností, že nejsme žádnými signatáři „Charty 77“.“  (ze společného prohlášení biskupů a ordinářů ČSR, Katolické noviny 4/1977)

 

„Charta 77 byla pro mne fascinující tím, že se veřejně zastávala utlačovaných, zatímco naše církev se v tomto směru ve svém celku kompromitovala sice vynuceným, ale přece jen antichartistickým prohlášením.“  (jezuita F.Lízna)

 

„Otče biskupe, zapřísahám Vás, neposlouchejte nikoho – ani mne – ale Ježíše Krista! Ať se odhodláte k životu podle pravdy! ... Ujměte se bezbranných..., ujměte se hanobených a pronásledovaných: přijměte snad poslední legální šanci, kterou Vám dávají naše zákony a mezinárodní závazky, abyste zachránil církev před hanbou a pozvolnou smrtí.“  (J.Zvěřina)

 

„Po obdržení Zvěřinova dopisu chtěl pan kardinál svůj postoj k Chartě změnit, ale vliv okolí...způsobil, že tak neučinil. Existovalo totiž nebezpečí, orgány státní správy a Státní bezpečnosti tím vyhrožovaly, že postaví-li se za Chartu, bude zatčena řada kněží i laiků, jejichž seznam mu předložily.“  (ze svědectví P.Bambase)

 

„Vy máte pravdu, ale my máme taktiku.“  (na námitky Marie Rút Křížkové)

 

„Hájil jsem svůj podpis s poukazem na evangelijní příkaz: „Vaše řeč budiž ano, ano – ne, ne.“ Neuspěl jsem. Pan kardinál mě káral, že činím něco nesprávného, že nahrávám zavilým nepřátelům církve, že znevěrohodňuji své kněžské poslání. Marná byla má snaha ho přesvědčit...“  (Václav Malý)

 

„Naštěstí pro mne, podepsal Chartu i veliký člověk s širokým srdcem – P.Josef Zvěřina. Jeho trpělivé a laskavé vysvětlování začalo nalamovat kardinálovu předpojatost k angažovanosti katolických kněží v oblasti lidských práv... V březnu 1982 zakázala kongregace pro klérus (=kolaborantské, od 1971) sdružení Pacem in terris. Tehdy kardinál poprvé statečně vystoupil na obhajobu vatikánského dokumentu. Od té chvíle začal i veřejně hájit práva církve... Omluvil se mi a řek doslova: „Já vám plně věřím a počítám s vámi.“  (týž)

 

„Jsme si velmi blízcí a budeme si ještě bližší, neboť teď je mi svěřena péče i o vás. Ujišťuji vás, že se vynasnažím dělat všechno, co je potřebné pro růst duchovního života u vás...“  (Jan Pavel II. osobně, hodinu po svém zvolení papežem, 16.10.1978)

 

„A pak začalo něco, co nikdo nečekal. Mezi šikanami a úskoky režimu i „mírových“ kněží...biskup Tomášek nabral něco jako „druhý dech“. Zůstal tím, čím byl, ale od krize ke krizi byl pokaždé o kus statečnější, odvážnější... A to ve věku, kdy většina lidí už jen vzpomíná a uzavírá.“  (Jan Sokol)

 

„V rámci rozpracování církevní hierarchie pražské arcidiecéze zaměřit hlavní směr agenturně operativního rozpracování kardinála Tomáška... Vzít do aktivního rozpracování počínající faráře... Všemi agenturně operativními prostředky upoutávat pozornost Tomáška na nevhodné objekty, jež mu neumožní dosažení jeho cílů a povedou k jeho dezorientaci... Soustavně ztěžovat Tomáškovi...uskutečňování záměrů a pokynů Vatikánu...vytvářením operativních a administrativních překážek... Připraveným a ve vhodnou dobu uskutečněným úderem proti reakci v Římskokatolické církvi dosáhnout poklesu vlivu a autority církve.“  (z pokynů estébácké akce Útlum, 1979)

 

„Chceme vést s nimi válku, ale ne hubou a slovy. Musíme mít své lidi v tom jejich domácím štábu.... Ovládnout Tomáška, to z poloviny znamená ovládnout církev v Československu.“  (z projevu ministra vnitra J.Obziny na aktivu čs.bezpečnostních složek, 12.2.1979)

 

Následovalo několik nezvaných nočních návštěv. Při jedné vyrušil vetřelce sám kardinál, když se prohrabávali v jeho psacím stole („Co se staráš, dědku?“). Podle svědectví pátera Mixy byl tajně informován o plánu StB na jeho fyzickou likvidaci, k níž mělo dojít při srážce s automobilem během každovečerní procházky na Pohořelec. Napříště se kardinál procházel už jen v zahradě arcibiskupství.

 

„Je patrné, že akce toho druhu jsou záměrně organizovány. Je otřesná skutečnost takových džunglí ještě dnes!“  (po atentátu na Jana Pavla II.)

 

„Když vidím, že je vás jen pět, nemohu si nepoložit otázku: Kdy přijde chvíle, kdy tu budou moci být přítomni biskupové všech diecézí v Československu?“  (papež na setkání „ad limina apostolorum“ s čs.biskupy, 11.3.1982)

 

„Nepřítomnost těchto biskupů podává výmluvný důkaz o podmínkách, v nichž církev ve vašich zemích žije... Smutný stav, nemající obdoby v zemích křesťanské tradice...“  (papež na dalším pravidelném setkání, tentokrát s osamoceným 88letým arcibiskupem, 28.9.1987)

 

„Kdo ohrožuje pravdu v zájmu propagandy – ohrožuje mír! Kdo ohrožuje svobodu respektování spravedlnosti, a to pro všechny obyvatele bez rozdílu – ohrožuje mír! Kdo ohrožuje základní lidské svobody, včetně svobody náboženské – ohrožuje mír!“  (na Světovém shromáždění za mír a život proti jaderné válce v Praze, jinak v moskevské režii, 24.6.1983)

 

„My k nám Wojtylu nepustíme, toho se nedožije. Nebo ho pustíme, až u nás bude jediný římskokatolík. A to bude on.“  (z projevu církevního tajemníka ONV, viz KT 45/94, s.12)

 

„Znám osobně nynějšího Svatého otce velmi dobře... Nenávist a zarytý antikomunismus, jak píše autor v článku, jsou mu naprosto cizí... Svojí neobjektivní demagogií děláte špatnou službu vzájemnému porozumění a světovému míru, pro který se jinde tak usilovně vyslovujete.“  (z protestního listu týdeníku Tribuna, 1984)

 

„Je paradoxní, že člověk, kterého si režim vytipoval zřejmě pro jeho mírnost jako svůj předpokládaný povolný nástroj a souhlasil s jeho povýšením do nejvyšších funkcí jen pro jeho vysoký věk – to mu bylo už sedmdesát osm let a navíc žil nějakých deset posledních let s posilovačem srdeční činnosti – v představě, že už půjde pouze o formální vykonávání těchto úřadů, se s přibývajícími lety naopak stále zoceloval. Dozrával jako dobré víno.“ (B.Svoboda)

 

„Práce a starostí přibývá a hlásí se přece jen obtíže stáří. Trpím s církví, s kněžími v poslední době více, když jim nemohu pomoci...“  (ze soukromé korespondence, 28.11.1986)

 

„Jako představitel katolické církve v Československu ve jménu uznaných práv a svobod protestuji proti tomuto souboru opatření (=k cyrilometodějským oslavám)... Všechny dosavadní církevní akce a slavnosti nikdy neměly protistátní charakter a nikdy neohrožovaly celistvost a bezpečnost naší republiky...“  (v listu prezidentu G.Husákovi, 18.3.1985)

 

„Pouť v jubilejním roce 1985, kdy mi ještě nebylo dovoleno přijít mezi vás, byla svítáním, byla významným mezníkem na vaší cestě ke svobodě.“  (Jan Pavel II. na Velehradě, 22.4.1990)

 

„Na Západě i na Východě jsou připraveny atomové zbraně a čeká se na vhodný okamžik k jejich nasazení. Jak je to možné navzdory tolika výzvám v tisku, navzdory tolika konferencím ve prospěch míru? Odpověď je prostá. Když se v některých zemích potlačují základní práva na lidskou svobodu, člověk se brání...“  (z dopisu evropským biskupským konferencím, 8.5.1985)

 

„Musím vyjádřit svůj zásadní nesouhlas s trestáním věřících za činnost, která nejen není v rozporu se zákony, ale je naplňováním práv zaručených ústavou ČSSR a mezinárodními dohodami o lidských právech...“  (na obranu zatýkaných autorů samizdatu, 11.12.1986)

 

„Státní bezpečnost a státní propaganda dala několikrát najevo svůj názor: kardinál je senilní stařec, manipulovaný nepřáteli státu. Musím vydat svědectví, že tomu tak nebylo. Samozřejmě, že člověk arcibiskupova postavení a stáří má své spolupracovníky, kteří mu přinášejí podněty a podklady. Kardinál však nikdy nebyl loutkou v našich rukou. Velice pečlivě četl a korigoval každý text, byl si vědom závažnosti kroků, které činí svým podpisem.“  (Tomáš Halík)

 

„Bratři a sestry! Vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení, a to všechno proto, že víte, jaký je nyní čas: že vám už nastala hodina, kdy je třeba probrat se ze spánku.“  (z úvodu listu k zahájení Desetiletí duchovní obnovy národa, 15.8.1987)

 

„Ve vědomí věřícího neustále doutná myšlenka: „Jen abych nerozhněval boha.“ To v praxi znamená dodržovat celou řadu příkazů... Takový strach člověka ponižuje a dělá z něj otroka vlastních myšlenek.“  (Abeceda ateisty, Horizont 1981)

 

„Náš současný svět trpí až příliš zbabělostí a strachem. A právě na této lidské slabosti jsou vybudovány všechny diktatury! V takových státech je člověk nahnán do stáda, kde není místo pro svobodný a odpovědný život, ale kde je využíván jako nástroj, který slouží vládychtivé menšině k udržení politické moci.“  (z promluvy ve Vatikánském rozhlasu, 15.10.1987)

 

„Při pohledu do naší minulosti máme všichni důvod k prosbám o milosrdenství a odpuštění Boží a katolická církev si nezakrývá svůj podíl viny na bolestných stránkách našich dějin (jak o tom mluvil například kardinál Beran na II.vatikánském sněmu v souvislosti s upálením Mistra Jana Husa a s násilím při rekatolizaci Čech v době pobělohorské). Přejeme si, aby dílo Desetiletí přispělo k tomu, abychom sváry minulosti nepřenášeli přes práh nového tisíciletí.“  (z poselství křesťanským církvím, Velikonoce 1988)

 

„Není žádným tajemstvím, že na moje vícekrát podané žádosti na příslušná místa státní správy v záležitostech hlavních požadavků církve u nás, jsem dosud nedostal žádnou odpověď. Poněvadž naprostá většina členů církve jste vy, věřící, proto je velmi vážnou povinností vašeho svědomí, aby byl slyšen na příslušných místech váš hlas...

  Velmi důrazně připomínám, že zbabělost a strach jsou nedůstojné opravdového křesťana.“  (z podpory petice A.Navrátila za náboženskou svobodu – podepíše 600 tisíc občanů! –1.1.1988)

 

„Vzpomněl jsem si na Drdovu pohádku Hrátky s čertem, do níž autor údajně zašifroval své zkušenosti s tajnou policií: veškerou mocí pekla je náš strach, kdo se odmítne bát, před tím peklo nakonec kapituluje.“  (T.Halík)

 

Účastníci památné pouti blahoslavené Anežky do Prahy 6.března 1988 mohou vzpomínat: policejní prohlídky aut na celém území státu, zabavování technických průkazů, mobilizace Lidových milic, zadržování autobusů s poutníky pod záminkou špatného technického vybavení, metro nezastavující na stanicích Malostranská a Hradčanská, odklon tramvajových linek vedoucích na Hrad, policejní hlídky v širokém hradčanském okolí atd.

 

„Po vstupu do objektu (=chrámu sv.Víta) se rozptýlit mezi věřící... chovat se jako věřící, tzn. přizpůsobit se jejich chování v plném rozsahu - kleknout, pokřižovat se, po vyzvání kněze k podání ruky pozdrav opětovat a na pozdrav odpovědět Pokoj s tebou a ne pozdravem Čest práci“...  (z přísně tajného spisu „akce Anežka“, č.j. KS-0039/01-88, s instruktáží pro příslušníky StB)

 

„Neodůvodnění násilí zůstane před dějinami hanbou těch, kteří zneužili svoji moc na těchto bezbranných.“  (ve sv.Vítu po brutálním zákroku proti věřícím v Bratislavě, 25.3.1988)

 

„Proti manifestantům v Bratislavě chrlila propaganda pomluvy a lži horší než vodní děla smrdutou vodu do tichých věřících. Vztah mezi církví a státem upravovala policie obušky... Krev a bití dělníků při jejich dávných demonstracích se připomíná jako nesmazatelná hanba tehdejší vlády; co řekne přítomnost a budoucnost o této vládě?“  (z listu Josefa Zvěřiny prezidentu republiky, 29.3.1988)

 

„Mile mě překvapily upřímné sympatie mnoha spoluobčanů nekatolíků, pochopili, že nám nejde jen o vlastní výhody. Svoboda je nedělitelná, přejeme ji všem jiným stejně jako sobě.“ 

 

„Pokojná manifestace věřících, modlících se na náměstí v Bratislavě 25.března 1988, proti níž Bezpečnost bezdůvodně uplatnila drastické násilí, je spolu s masovou podporou Petice jen pokračováním neutuchající snahy věřících o svobodu víry a církve. Zároveň se tu ozřejmilo, že vztah státu k církvi se ocitl v krizi. Dosavadní církevní politika může pokračovat jen za cenu násilí...

  Jsme ochotni odpouštět minulá bezpráví, avšak nehodláme být mlčením spoluvinni na bezpráví vůči nám, našim dětem a vnukům...“  (z listu předsedovi federální vlády L.Štrougalovi, 23.4.1988)

 

„Po léta jsem mluvil za vás téměř marně. Byl jsem označen za „generála bez vojska“. Proto bylo třeba, abyste promluvili vy. Nejsme vojsko a nebojujeme o moc. Ale povinnost hájit se proti nespravedlnosti je jeden ze základních kamenů mravnosti...

  V každém právním státě platí zásada: Všechno, co není zakázáno, je povoleno – rozumí se zákonem, ne něčí libovůlí...“  (z listu katolickým věřícím, týž den 23.4.1988)

 

„Stát si upřímně váží a bude vážit čestných duchovních, kteří svou oddanost víře spojují s láskou k rodné zemi i s prací pro mír, ale nemíní se smiřovat se snahami zneužít náboženských motivů k vyvolávání konfliktů a konfrontace se společností.“  (místopředseda vlády Matej Lúčan k biskupům a ordinářům – s výjimkou kardinála Tomáška, se kterým nemínili dále jednat – 20.5.1988)

 

„Přišel čas, aby skončilo období nerovnoprávnosti. Očekáváme, že důkladná reforma československého práva svědomitě uplatní závazky přijaté v Helsinkách a ve Vídni...

  Musím s politováním konstatovat, že zákroky Bezpečnosti proti pokojným shromážděním v Praze 17.ledna a v dalších dnech silně otřásly důvěrou věřících lidí stejně jako velké části obyvatelstva. Drsné násilí nemůže udusit oprávněnou touhu občanů žít v takovém prostoru svobody, jaký se stal samozřejmým ve dvacátém století...

  Ve jménu evangelia Kristova, z něhož vyrostla naše národní i evropská kultura, Vás naléhavě žádám: nastupte cestu upřímného dialogu státu s církví i všemi občany, a to hned!“  (z prvního listu předsedovi federální vlády L.Adamcovi, 20.1.1989)

 

„Pokojné uctění památky (=Jana Palacha) ... jen vyjadřuje skutečné smýšlení našeho lidu a jeho touhu po plné svobodě. Jestliže orgány Bezpečnosti použily proti těmto projevům svobodomilovných občanů hrubé síly, jednaly nejen proti našemu stávajícímu právnímu řádu, ale i proti lidskosti vůbec.“  (z druhého listu premiérovi, 21.1.1989)

 

„Musím vyjádřit zásadní nesouhlas se snahami utvářet vztahy s orgány socialistického státu na základě ultimativního tónu. Takový přístup nepřispívá k vzájemnému pochopení, k hledání oboustranně přijatelných východisek...“  (z odpovědi L.Adamce, 28.1.1989)

 

„V naší zemi jsme málem usnuli, protože jsme příliš bohatí, a proto už snad ani nevíme, k čemu slouží život... Přicházím jako žebrák, přicházím jako prosebník, ve jménu těch národů, které jsou ukolébány, jimž chybí plamen víry... Přicházím vás prosit, abyste zůstali věrni odvaze své víry, známé v celém světě, protože právě to přinášíte mnoha lidem, aniž to snad víte.“  (pařížský kardinál Jean-Maria Lustiger v katedrále sv.Víta, 2.4.1989)

 

„Tvůj biskupský úřad se vyznačuje bolestí i vyhnanstvím, ponížeností i slávou. Těm, kdo jsou dnes s Tebou shromážděni tímto dopisem s námi, je obdivem dosvědčována Tvá neohrožená obrana práv církve i člověka.“  (z listu Jana Pavla II. k devadesátinám, 15.6.1989)

 

„1. Jsme pro demokracii, která respektuje osobní důstojnost každého.

2. Odmítáme monopol marxistické ideologie, zvláště ve výchově.“ (z listu Husákovi, 9.6.1989)

 

„Jásejme a radujme se proto, že k její poctě (=právě svatořečené Anežky Přemyslovny) připutovala z vaší vlasti pouť, která nemá obdoby v dějinách, vedená vaším milovaným a ctihodným kardinálem Tomáškem...“  (Jan Pavel II. k 10 tisícům krajanů, 13.11.1989)

 

„Nesmím mlčet ve chvíli, kdy jste se sjednotili v mohutném protestu proti bezpráví páchaném na nás po čtyři desetiletí. Není možné mít důvěru v takové vedení státu, které není ochotno mluvit pravdu a zemi s tisíciletou tradicí upírá práva a svobody, považované za normální i ve zcela mladých státech třetího světa...

  Potřebujeme demokratickou vládu, protože jinak nedokážeme zadržet hrozící ekologickou katastrofu a další zla. Musejí svobodně vystoupit všichni, kdo nám mají co říci, abychom z nich svobodnou volbou vybrali vládu pro nás, ne proti nám...

  Jen prosím, abyste dále šli cestou nenásilí. Bojujme za dobro dobrými prostředky. Na našich utlačovatelích vidíme, jak krátkodechá jsou vítězství zloby, nenávisti, pomstychtivosti, bezohlednosti, zpupnosti.“  (z poselství Všemu lidu Československa, 21.listopad 1989)

 

„V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemi jsem já i katolická církev na straně národa! ... Prosím vás, abyste v tyto dny spojovali odvahu s moudrostí a odmítali cestu násilí. Bože, osvoboď nás pravdou a obnov tvář naší vlasti...“  (ve sv.Vítu, 25.11.1989)

 

„Musíme si zvykat na život beze strachu a bez lži, bez zjednodušené představy dvou front, bez stále zjitřeného obranného pudu. Děkujme Bohu za to, že konečně padla despotická vláda jedné strany a její ideologie.“  (z prvního poselství ve svobodné republice, 18.12.1989)

 

„Spravedlnost žádá, abychom my, Češi, nepodněcovali nezahojenou bolest bývalých spoluobčanů a jejich dětí. Mnozí z těch tří milionů mohli odejít pokojně, ale mnozí zakusili tvrdé zacházení, ba týrání, které všichni nepřežili... Je pravda, že vykonavateli této msty byli spíše pochybní členové českého národa, často kolaboranti... Přesto zůstávají tyto protiprávní nelidské činy skvrnou na naší národní cti. Ta se nesmaže mlčením nebo poukazováním na bezpráví způsobené nám, nýbrž objektivním poznáním celé pravdy...“  (k osobní omluvě V.Havla německým občanům, 11.1.1990)

 

„Nestačí naříkat nad ekologickým ohrožením světa a nad mravním úpadkem. Je třeba dát do pohybu síly, které jsou schopny dát lidem nejen novou naději, ale i jistotu.“  (4.3.1990)

 

„Dobře jste rozpoznali, že mluvit o světovém míru a nezastat se těch, kteří jsou ve vlastní zemi pronásledováni pro pravdu a spravedlnost, je pokrytectví...“  (Jan Pavel II. v katedrále sv.Víta, 21.4.1990)

 

„S rozhodností je třeba odložit dříve někdy záměrně pěstovaný postoj „Co tě nepálí, nehas“. Být aktivní, angažovat se ve veřejném životě a budovat tento svět – to všem věřím ukládá koncil... Každý z nás neseme v této chvíli odpovědnost nejen sám za sebe, ale i za druhé, za přítomnost i za budoucnost našich dětí...“  (13.5.1990)

 

„Smířlivost, skromnost, střídmost, pravdomluvnost, statečnost... Jsou to jistě ctnosti blízké všem lidem dobré vůle a věřící si na ně nemohou činit výhradní právo... Nechceme nikomu vnucovat své myšlenky, ale nabídnout to, čím se cítíme bohati, připamatovat to, oč jste byli soustavně olupováni – základní kameny etiky a evropské kultury.

  Pociťujeme však i ostych, protože jsme si vědomi, že jsme nejednou v zápasech uplynulých let zůstali stranou nebo i poklesli, mnozí z našich řad i hrubě selhali...“  (5.7.1990)

 

„S pocitem lítosti se díváme do minulosti, na všechna historická údobí, kdy Židé byli pronásledováni a trpěli jen pro svou příslušnost k národu, který má tak dlouhé kulturní a náboženské tradice... Usilujeme-li o skutečnou obnovu Evropy, pomůže nám k tomu přiznání vlastních vin...“  (k založení Křesťansko-židovské společnosti, srpen 1990)

 

„Dříve než mohly být pevně stanoveny nové zákony a instituce veřejné správy věcí podle vzoru svobodné občanské společnosti a na základě společného práva a dobra, sám svou velikou autoritou se podílel přednostním způsobem na přípravě této tak veliké změny poměrů.“  (rektor milánské univerzity k udělení čestného doktorátu, 29.8.1990)

 

„Stále opakoval, jaký morální dluh má vůči Zvěřinovi on sám, naše církev i celá československá společnost.“  (ze vzpomínky P.Bambase po smrti J.Zvěřiny v lázních u Říma, srpen 1990)

 

„Díky za to, pane prezidente, že jste před dvěma lety našel cestu do střední Evropy. Našel jste cestu i do tohoto domu... V opuštěnosti tohoto domu, ze všech stran obklopeného hlídači a vybaveného odposlouchávacími zařízeními, byla vaše návštěva velkou morální podporou a povzbuzením... Tato doba je již za námi, ale vděčnost zůstává.“  (F.Mitterrandovi, 14.9.1990)

 

„Mám velkou starost o náš společný stát. Vidím dvě nebezpečí. První je individuální sobectví, vyvolané dlouhou situací útlaku a nedostatku... Druhé nebezpečí je národní sobectví... Právo přestává být právem, když ukrajuje slabším...“  (v televizním projevu, 28.října 1990)

 

„Jestliže se dnes mluví o návratu do společnosti svobodných evropských národů, chtěl bych připomenout, že jsme začali být její součástí už před více než tisíciletím... Pro nás, české Slovany, bylo křesťanství vstupenkou do Evropy, jak to kdysi vyjádřil již český filozof Emanuel Rádl. Díky tomu jsme se udrželi jako národ, ustavili svou státní suverenitu a mohli se později zapsat do evropských dějin jako stát nikoli nevýznamný.“  (v České národní radě, 22.11.1990)

 

„Mnozí lidé zaměňují svobodu s bezuzdností, nevázaností. Mohu dělat všechno, co chci. Svoboda však má své hranice. Je jimi svoboda druhého, právo druhého, blaho celku, svědomí... Nesprávné chápání svobody odporuje, přímo škodí duchovní a mravní obrodě národa.“  (25.11.1990)

 

„Musíme se naučit žít ve svobodě, abychom ji nezneužívali, ale správně využili pro vybudování své vlastní osobnosti, každého jednotlivce a tím i celé společnosti. Obnovou morálních hodnot, navázáním na ušlechtilé snahy našich předků, se může dostat z trosek, které nám po sobě zanechala totalita. V tom směru nejsou ekonomické otázky – i když jsou důležité – prvořadé. Musíme mít odvahu si to uvědomit... Bude záležet jenom na nás, abychom nynější dobu nepromarnili.“  (Boj uvnitř nás, Lidové noviny 22.12.1990)

 

„Právě naše národy, které v nedávné historii také zakusily zákeřné a brutální vojenské přepadení a jeho tragické dlouhodobé následky, dovedou pochopit Vaši touhu po svobodě a povzbuzují vás v naději, že této svobody bude dosaženo.“  (z listu litevským biskupům, 1991) 

 

„Cítím skutečně hluboké dojetí v okamžiku, kdy Vám mám poděkovat za vše, co jste vykonal pro tento stát... V nejtěžších dobách bylo možné obracet se k Vaší osobě na pražském arcibiskupském stolci jako k jedné z mála mravních jistot v této zemi.“  (V.Havel, 27.3.1991)

 

„Vaše osoba byla svítícím majákem naděje. Nyní jsem se dozvěděl, že odcházíte ze svého odpovědného úřadu: Vaše poslání bylo zcela naplněno, neboť jak náboženské, tak občanské svobody se do Československa vrátily.“  (z listu prezidenta USA George Bushe, 31.3.1991) 

 

„Zdravotní stav pana kardinála se zhoršoval zejména od začátku roku 1992. Každým dnem jsme čekali, že nám odejde... V nemocnici Pod Petřínem ležel u sester boromejek jako zcela obyčejný pacient na pokoji s třemi jinými nemocnými. Ti si toho velmi považovali.“  (ze vzpomínky sestry Petronie)

 

„Za každou i nepatrnou službu vděčně poděkoval. Byl velice nenáročný a ukázněný. Sledoval se zájmem všechno dění ve světě.“  (ze vzpomínky ošetřovatelky Ludmily Vlasákové)

 

„Léta si pan kardinál vedl knihu návštěv. Poslední zápis je z 22.července 1992 od Václava Havla se srdíčkem na konci.“  (sestra Petronie)

 

„Pozemský život je nejkratší část našeho života.“

 

„Nakonec jsem to byl já, kdo z něho čerpal sílu.“  (přivolaný psychotronik)

 

„O několik dní později komentuji z královské kruchty Svatovítské katedrály televizní přenos kardinálova pohřbu. Hlavou mi jde jako film sled všech našich setkání. Ten, který je pochováván, byl pro mne víc než církevním představeným. Když se rakev snáší do arcibiskupské hrobky, musím na okamžik přepnout mikrofon, a trochu se stydím, že nejsem schopen se úplně opanovat. „Co se děje, neslyším vás?“ ptá se operátorka ze studia ve sluchátku. „To je v pořádku, pokračuji,“ hlásím už docela klidným hlasem a dodávám na vysvětlenou: „Měl jsem ho rád.“  (Tomáš Halík)

 

„Ve svém vysokém věku má v sobě odvahu a smělost světce.“  (Roger Schutz, 1991)

 

„Mnozí z nás si shrnuli jeho osobnost do dvou slov: vznešený muž.“  (kardinál J.Ch.Korec)

 

„Naše sousedství mi dodávalo jistotu, věděl jsem, že se na něho kdykoli mohu obrátit s žádostí o radu či přispění, že v něm mám otcovského přítele i spojence... Každý z nás se k němu mohl vztahovat jako k nevyvratitelné mravní jistotě.“  (Václav Havel, nad rakví)

 

„Když všechno viselo na vlásku, byla to jeho modlitba ke svaté Anežce, která ozářila uzlovou chvíli našich dějin a pomohla ji proměnit ve chvíli radostně vítěznou.“  (týž)

 

„Celým svým životem prokazoval význam a účinnost tří vzácných lidských vlastností, které my ostatní tak často postrádáme: význam a účinnost pokory, trpělivosti a statečnosti.“  (premiér Václav Klaus nad rakví, 12.4.1992)

 

„Symbolizoval a do každodenního života naší země vnášel nadosobní, nadčasové hodnoty, které jako jediné dokáží spojit jedince nejrůznějších sklonů a nejrůznějšího zaměření v tvořivé úsilí, které lidskému životu poskytuje nejen vyšší smysl, ale i spolehlivý základ, o nějž je možné se tváří v tvář nejrůznějším protivenstvím osudu opřít. Jestliže jsme nyní schopni postavit se na vlastní nohy...je to i jeho značná zásluha.“  (týž)

 

„Je to loučení jen na krátký čas, neboť i nejdelší život uplyne jako mizivý okamžik a naše trvalá lidská existence začne s tím, kdo nás do života poslal.“  (ze závěti)

  

S využitím:

I kardinál se zpovídá (rozhovor, Mladý svět 16/1990)

Katolický týdeník 1990-1992

Hartmann J., Svoboda B., Vaško V., Kardinál Tomášek – svědectví o dobrém katechetovi, bojácném biskupovi a statečném kardinálovi, Zvon 1994

Orientace č.24 a 26 - duben a květen 1988 (samizdat)

Vaško V., Neumlčená II (kronika katolické církve v Československu po 2.válce), Zvon 1990

Vzpřimte se a zdvihněte hlavy, Duch a život 1989 (samizdat) 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář