Evropa v letech 1526-1618 (Část II.) – Náboženské války ve Francii, Anglie

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 21.díl – Evropa v letech 1526-1618 – Část I. – (Proti) Reformace, Martin Luther. Po tomto díle následuje – České Země v letech 1526-1620 – Nástup Habsburků na Český Trůn

Náboženské Války ve Francii

1558 – Francie získává Calais, poslední anglickou državu ve Francii z dob stoleté války.

Francie tehdy zrovna vedla válku se Španělskem (Francie x Habsburkové) a španělský král Filip II. (1556-1598) měl za manželku anglickou královnu Marii I. Krvavou (1553-1558, viz Anglie). Ta se připojila na stranu svého manžela a vyhlásila válku Francii. Toho Francie využila a Calais zabrala.

Vleklé války mezi Španělskem a Francií skončily roku 1559 mírem v Cateau-Cambrésis. Tyto války trvaly celkově v letech 1494-1559 a účastnila se jich řada dalších států (mj. rakouští Habsburkové, a to hlavně Karel V., dále různé italské státy, ale i Osmanská říše a Anglie). Ve válkách šlo hlavně o Itálii. Války skončily vítězstvím Španělska. Španělsko tímto mírem získalo Neapolské království, Sicílii, Sardinii a Milánsko, a dále si uchovalo rozhodující vliv v menších italských státech. Francie ztratila i další území, která předtím obsadila. Španělsko se stalo nemocnějším státem v Evropě.

Válka ovšem zároveň finančně zruinovala obě země. Už v roce 1557 vyhlásilo Španělsko i Francie státní bankrot.

V polovině 16. století se do Francie rozšířil kalvinismus. Ve Francii si kalvinisté říkali hugenoti. Do jejich čela se postavil Jindřich Navarrský (žil 1553-1610) z rodu Bourbonů. Ve Francii tehdy vládl rod Valois. Francouzští králové byli vždy katolíci.

Dynastie Valois byla boční linií rodu Kapetovců. Ve Francii vládla v hlavní linii v letech 1328–1498 a ve vedlejších liniích Valois-Orléans a Valois-Angoulême až do roku 1589. Rod Bourbonů byl příbuzný dynastii Valois a v případě vymření všech linií rodu Valois měl právo nástupnictví na francouzský trůn!

Hugenotské války

Hugenotské války, tj. náboženské války mezi katolíky a hugenoty ve Francii, probíhaly s přestávkami v letech 1562-1598. Obvykle se rozlišuje 8 hugenotských válek. Do hugenotských válek se vměšovaly i zahraniční velmoci, kterým vyhovovalo, že náboženské války oslabují pozici Francie jako velmoci. Hugenoty podporovala Anglie, katolíky Španělsko. Během hugenotských válek se katolíci uchýlili ke lsti a naoko ustoupili. Bylo dohodnuto, že předák hugenotů, Jindřich Navarrský, si vezme za manželku katoličku Markétu z Valois.

Jindřich Navarrský byl následník trůnu v Navarrském království (mezi Španělskem a Francií), které bylo nezávislé až do roku 1589, kdy bylo spojeno personální unií (právě prostřednictvím Jindřicha) s Francií. Roku 1620 se pak stalo přímou součástí Francie. Už předtím ovšem Kastilie zabrala, roku 1513, část Navarry (dnes španělský region s centrem v Pamploně).

Samotná svatba proběhla 18.8.1572, tedy 5 dní před Bartolomějskou nocí. Markéta z Valois byla dcerou katolické regentky Kateřiny Medicejské. To byla Italka z Florencie (rod Medici). Roku 1572 stále de facto vládla Francii za svého syna Karla IX. (*1550), kterému sice už bylo 22 let, ale matka ho stále ovládala a donutila ho schválit Bartolomějskou noc, kterou naplánovala.   →

1572 (23.-24.8., noc na svatého Bartoloměje) – Bartolomějská noc. Na oslavy svatby jejich vůdce se do Paříže sjely špičky hugenotů a katolíci se rozhodli všechny je vyvraždit. Vraždili promyšleně, podle předem připravených seznamů. Vraždilo se i mimo Paříž. Celkem bylo zavražděno asi 20000 hugenotů, z toho 2000-3000 v samotné Paříži (vraždění trvalo až do října 1572).

Jindřich Navarrský byl ušetřen, ale musel přestoupit na katolickou víru. Udělal to však jen na oko, aby si zachránil život. Poté se opět postavil do čela hugenotů (katolíkům se zdaleka nepodařilo pobít všechny) a náboženské války pokračovaly.

1589 – poslední francouzský král z rodu Valois (Jindřich III.) zemřel. Tím vymřel rod Valois po meči. Jeho nejbližším příbuzným, který měl nárok na trůn, byl právě Jindřich Navarrský z rodu Bourbonů, který nastoupil na francouzský trůn jako Jindřich IV.

Bourboni byli boční linií Kapetovců, podobně jako rod Valois. Bourboni pak vládli ve Francii v letech 1589-1830 (s významnou přestávkou v letech 1792-1814/1815)  →

Jindřich IV. (1589-1610)

Jindřich IV. měl sice dynastický nárok na trůn, ale byl hugenot a katolíci ho neuznávali, protože podle dosavadního přesvědčení král Francie musel být vždy katolík. Jindřich proto nakonec přestoupil na katolickou víru (s výrokem: „Paříž je hodna mše“), načež ho uznali i katolíci. Teprve poté byl (roku 1594) korunován králem.

Jindřich IV. byl zároveň králem navarrským (personální unie s Francií – viz výše).

1598 – Edikt nantský. Vydal ho král Jindřich IV. Tento edikt ukončil hugenotské války. Zrovnoprávnil hugenoty a katolíky. Hugenotům zaručil svobodu vyznání a hugenoti mohli zastávat i významné státní úřady. Edikt nantský platil až do roku 1685, kdy ho Ludvík XIV. zrušil a hugenoty z Francie vyhnal.

Jindřich IV. už setrval u katolické víry, byl ale nábožensky tolerantní. Začal posilovat ústřední královskou moc (předzvěst absolutismu, který vyvrcholí ve Francii za Ludvíka XIV.). Roku 1610 byl Jindřich IV. zavražděn fanatickým katolíkem.

Anglie za Tudorovců

Jindřich VII. Tudor (1485-1509)

Zakladatel dynastie Tudorovců. Roku 1485 porazil v bitvě u Bosworthu Richarda III. a ukončil tím válku růží (více viz Anglie po stoleté válce).

Jindřich VII. posílil královskou moc, Měl to usnadněno tím, že se vysoká šlechta během války růží (1455-1485) navzájem téměř úplně vyhladila.

Rod Tudorovců pocházel původně z Walesu. Jindřich VII. byl synem Edmunda Tudora a Markéty z rodu Beaufortů. Svůj nárok na anglický trůn odvozoval od své matky. Rod Beaufortů byl totiž s Lancastery příbuzný. Odvozoval svůj původ od stejného předka, Jana z Gentu, avšak od jeho potomků s jeho milenkou, čili pocházeli z původně nelegitimního spojení. Jan z Gentu se však později s touto milenkou oženil a svoje děti s ní legitimizoval (legitimitu jeho potomků z tohoto spojení schválil papež, král i anglický parlament).

Nicméně názory na to, jestli Beaufortové mají nárok na anglický trůn, se rozcházely. Svůj „nárok“ tedy Jindřich nakonec prosadil silou. Po smrti Richarda III. se oženil s Alžbětou Yorskou, čímž jakoby spojil obě znepřátelené boční větve Plantagenetů, Lancastery a Yorky. Sjednocení se odrazilo ve znaku rodu, tudorovské růži, která se skládá z bílé růže Yorků a červené Lancasterů. Nová dynastie se nicméně jmenuje podle jeho předků z otcovy strany – Tudorovci.

Jindřich VIII. (anglicky Henry; 1509-1547)

Byl druhým synem Jindřicha VII. a Alžběty z Yorku (starší bratr Artur, následník, zemřel nečekaně v 15 letech). Vládnul velmi krutě, despoticky, mnoho svých odpůrců nechal popravit.

Jeden údaj tvrdí, že nechal během své vlády popravit 72000 lidí! Za jeho vlády bylo Irsko (v roce 1541) definitivně ovládnuto Anglii (Jindřich VIII. měl titul král Anglie a Irska).

Irsko bylo de facto anglickou kolonií. Přímo přičleněno k Británii bylo Irsko až roku 1801, kdy vzniklo „Spojené království Velké Británie a Irska“. Nezávislost získalo Irsko (s výjimkou severu) de facto až v roce 1922. Tehdy získalo Irsko status dominia. Roku 1937 pak Irové vyhlásili republiku, čímž se i formálně odtrhli od Velké Británie. Ta však uznala nezávislou Irskou republiku až v roce 1945.

Jindřich VIII. měl celkem 6 manželek (stačí znát první tři, jejichž potomci nastoupili na trůn):

1. Kateřina Aragonská, rozvedl se s ní. Měl s ní dceru Marii.
2. Anna Boleynová, nechal ji popravit. Měl s ní dceru Alžbětu.
3. Jana (Johana) Seymourová, zemřela po porodu. S ní měl Jindřich VIII. jediného syna a vytouženého mužského dědice, Eduarda VI.
4. Anna von Kleve, rozvedl se s ní.
5. Kateřina Howardová, nechal ji popravit.
6. Kateřina Paarová, přežila ho.

Jindřichovy ženy a děti, vznik anglikánské církve

První ženou Jindřicha VIII. byla (v letech 1509-1533) Kateřina Aragonská. Byla nejmladším z 5 dětí španělských „katolických veličenstev“ Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské. Jindřich si ji vzal mj. proto, že zpočátku byli Anglie a Španělsko spojenci (hlavně proti Francii). Měl s ní dceru Marii, ale jelikož toužil po synu-následníkovi, rozhodl se, že se s Kateřinou rozvede. Rozvedl se nakonec i přesto, že mu to papež nepovolil! Papež ho za tento přestupek exkomunikoval z církve, na což Jindřich VIII. zareagoval tím, že vytvořil církev vlastní:

1534 – Act of Supremacy (zákon o supremaci, též zákon o nadvládě). Tímto zákonem byla vytvořena samostatná anglikánská církev. V čele této církve stojí dodnes britský panovník, který jmenuje její biskupy. Kláštery byly zrušeny a jejich majetek byl zabaven. Anglikánská církev se nakonec stala „umírněně protestantskou“. Ve věroučných otázkách má ke katolíkům mnohem blíže než jiní protestanti. Pohnutky k založení církve byly osobně dynastické, avšak král měl na své straně většinu anglického obyvatelstva, které nelibě neslo nadvládu Říma v církevních záležitostech.

Annu Boleynovou, svoji dvorní dámu, si vzal Jindřich VIII. tajně už v lednu 1533, tedy 4 měsíce předtím, než anglický parlament oficiálně zrušil jeho první sňatek s Kateřinou Aragonskou! Anna Boleynová byla krásná a o 15 let mladší než Kateřina Aragonská. Ani ona však nedala Jindřichovi VIII. vytouženého syna, nýbrž pouze dceru, Alžbětu. Brzy se proto Jindřichovi znelíbila a ten ji dal roku 1536 popravit.

Vytouženého syna a následníka trůnu se nakonec Jindřich VIII. dočkal od své třetí ženy, Jany Seymourové. Jindřich si ji vzal v roce 1536 a následujícího roku mu Jana porodila Eduarda VI. Porod byl však velmi těžký a Jana brzo po něm zemřela na horečku omladnic.

Jelikož mít jen jednoho syna (následníka) bylo stále velké riziko, vzal si Jindřich VIII. postupně další tři manželky, dalšího syna se však už nedočkal. Po jeho smrti se na trůnu vystřídaly tři děti z jeho prvních tří manželství.

Eduard VI. (1547-1553)

Jako první nastoupil po Jindřichovi VIII. na trůn jeho jediný syn, který však předčasně zemřel. Eduard VI. nastoupil na trůn, když mu bylo 9 let, zemřel v 15 letech.

Marie I. Krvavá (1553-1558)

Po Eduardovi nastoupila na trůn starší dcera Jindřicha VIII., Marie, zvaná Katolická nebo Krvavá. Po své matce, Kateřině Aragonské, byla fanatickou katoličkou. Byla vychována ve Španělsku. Pronásledovala protestanty a snažila se zvrátit reformaci.

Marie nechala upálit asi 300 lidí a vysloužila si tím od svých odpůrců přezdívku „Bloody Mary“, tedy Marie Krvavá. Podle Marie I. byl pojmenován i známý alkoholický nápoj. Marie si vzala za manžela Filipa II. ze Španělska (1556-1598, byla jeho druhou manželkou), čímž vzbudila v Anglii značnou nevoli, jelikož Anglie se bála zavlečení do válek na straně Španělska. Manželé spolu téměř nežili a manželství bylo bezdětné.

Alžběta I. (Elizabeth, 1558-1603)

Alžběta I. byla pravděpodobně nejvýznamnější anglickou panovnicí v dějinách. Za ní nastalo jedno z nejslavnějších období anglických dějin (alžbětinská Anglie) a Anglie se stala světovou velmocí. Nastal i rozvoj v kulturní oblasti.

Alžběta byla dcerou Jindřicha VIII. a jeho druhé ženy Anny Boleynové, a byla nevlastní sestrou Marie I. Na rozdíl od ní se stavěla proti katolíkům, ale i proti puritánům (angličtí kalvinisté) a podporovala samostatnost anglikánské církve. Na podpoře anglikánské církve měla osobní zájem, neboť z hlediska katolíků byla pouze nemanželskou dcerou Jindřicha VIII. (jelikož papež neuznal Jindřichův rozvod s Kateřinou Aragonskou).

Alžbětě se říkalo „panenská královna“. Pannou určitě nebyla (měla několik milenců), ale nikdy se nevdala a neměla děti.

Marie Stuartovna

Ve Skotsku, tehdy stále ještě zcela samostatném, vládl rod Stuartovců (skotsky Stewart). Marie Stuartovna, skotská královna (vládla ve Skotsku v letech 1542-1567), se po sporech se skotskou šlechtou vzdala vlády a odešla do Anglie. Byla katoličkou. Alžběta I. se jí ovšem obávala a dala ji ihned po jejím příchodu (roku 1568) zatknout. Marie byla vězněna 19 let. Nakonec byla poté, co se zapletla do spiknutí proti Alžbětě, na její příkaz v roce 1587 popravena.

Marie Stuartovna byla vzdálenou příbuznou Alžběty I., neboť byla pravnučkou Jindřicha VII. Tudora, a byla tedy nebezpečná, neboť by ji katolíci mohli jako katoličku a zároveň Alžbětinu příbuznou prosadit na trůn. Spiklenci, kteří chtěli zavraždit Alžbětu, napsali Marii Stuartovně do vězení dopis, ve kterém ji žádali o souhlas se zavražděním Alžběty. Marie souhlasila, ale dopis byl zachycen a použit jako hlavní důkaz pro její odsouzení.

Francis Drake a soupeření se Španělskem

Vztahy se Španělskem byly od počátku Alžbětiny vlády špatné. Španělský král Filip II. (1556-1598), bývalý manžel Krvavé Marie, nabídnul sňatek i Alžbětě, ale byl odmítnut. Anglické lodě začaly pronikat do Ameriky, ale tu si nárokovalo Španělsko (viz smlouva z Tordesillas z roku 1494).

Jelikož bylo ale Španělsko tehdejší největší námořní velmocí, postupovala Alžběta zpočátku opatrně. Aby nevyvolala otevřený střet se Španělskem, podporovala potichu proti Španělsku piráty, z nichž nejslavnějším byl Francis Drake, který (v letech 1577-1580) jako druhý člověk v historii obeplul svět. Během této cesty mj. drancoval španělská města na jihoamerickém pobřeží.

Francis Drake byl korzár. Korzáři (či kapeři) byli piráti, kteří bojovali s podporou svého státu proti lodím nějakého jiného, nepřátelského státu, a to někdy i v době míru, jako právě v tomto případě. Korzáři zpravidla nenapadali lodě neutrálních států a ty je proto nechávaly na pokoji. Korzárství bylo mezinárodním právem oficiálně zakázáno až roku 1856 na Pařížském mírovém kongresu (po krymské válce). Francis Drake byl Alžbětou pasován na rytíře (viz níže) a stal se dokonce i členem anglického Parlamentu.

Španělsko oficiálně požádali Anglii o vydání Francise Drakea, ale Alžběta I. ho místo toho povýšila do šlechtického stavu (roku 1581 → sir Francis Drake). Definitivně si Španělsko znepřátelila, když ve válce za nezávislost Nizozemí podpořila nizozemské povstalce proti Španělsku. Proto nakonec vypukla válka se Španělskem (1585-1604). Válka to byla především námořní.

1588 – námořní bitva v Lamanšském průlivu (též bitva u Gravelines) – nejdůležitější bitva anglo-španělské války. Proti Anglii (jejímuž loďstvu velel Francis Drake) stálo „neporazitelné“ španělské loďstvo (Armada), které však v bitvě utrpělo zdrcující porážku. Pokud by Španělé zvítězili, obsadili by pravděpodobně Anglii, protože anglická pozemní armáda byla ve srovnání se španělskou velmi slabá. Anglie však zvítězila. Část španělských lodí byla přímo potopena Angličany, část ztroskotala po bitvě u břehů Skotska a Irska.

Největší porážka v námořní historii Španělska! Bitva znamenala ve svém důsledku počátek úpadku Španělska a naopak počátek vzestupu Anglie jako námořní velmoci

Počátek koloniální expanze

Za Alžběty I. se Anglie stala koloniální velmocí. Pronikání směřovalo především do Ameriky, čemuž napomohlo vítězství nad Španělskem na moři. První americkou kolonií byla Virginia, pojmenované po Alžbětě (virgin = panna, odkaz na „panenskou královnu“).

Virginii založil Walter Raleigh s Alžbětiným souhlasem roku 1585. Osada však měla problémy a zanikla. Definitivně se Angličané usadili ve Virginii až v roce 1607, kdy založili město Jamestown. Brzy následoval Massachusetts a další kolonie.

Roku 1600 byla také založena Východoindická společnost, která později řídila především pronikání Angličanů do Indie.

Vymření Tudorovců – 1603

1603 – Alžběta I. zemřela bez potomků, čímž definitivně vymřel rod Tudorovců. Na trůn nastoupili skotští Stuartovci, kteří byli s Tudorovci vzdáleně příbuzní.

Po Alžbětě vládnul Jakub I. (James, anglickým králem 1603-1625). V letech 1603-1707 byly Anglie a Skotsko spojeny personální unií, neboť Stuartovci byli králi ve Skotsku i v Anglii, obě země však byly až do roku 1707 formálně samostatné.

Jakub I. byl prasynovcem Alžběty I. Skotským králem byl (jako Jakub VI.) už od roku 1567! Stuartovci vládli v Anglii (s významnými přestávkami – viz Anglická revoluce) až do roku 1714. V roce 1707 pak vznikl jednotný stát, Velká Británie, kdy byly obě země definitivně spojeny (jediný parlament v Londýně).

Za Alžběty I. i za Jakuba I. zaznamenala Anglie pozoruhodný kulturní rozvoj. Nejvýznamnější osobou tohoto období byl dramatik William Shakespeare (žil 1564-1616), který napsal celkem 36 divadelních her.

Datum poslední aktualizace: 14.1.2019

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 21.díl – Evropa v letech 1526-1618 – Část I. – (Proti) Reformace, Martin Luther. Po tomto díle následuje – České Země v letech 1526-1620 – Nástup Habsburků na Český Trůn