Jdi na obsah Jdi na menu
 


Emanuel Moravec (Zdeněk Hübner)

20. 3. 2013

Emanuel Moravec

(*17.4.1893)

   Může se osud horlivého masarykovce a vlastence („utneme každému ruku, která se natáhne přes naše hranice“) a později fanatického zastánce spolupráce s nacisty („veďte českou mládež duchovně do Říše!“) vejít do jednoho lidského života? Příběh zlopověstného protektorátního ministra školství a lidové osvěty dosvědčuje, že ano. Mimořádně inteligentní, schopný a obětavý, nezřízeně ctižádostivý a sebevědomý muž, kterého šok z dvojnásobné zrady Mnichova přivedl na stranu režimu „tvrdé ruky“. Emanuel Moravec.

 

Narodil se jako prvorozený syn v rodině pražského obchodníka Jana Petra Moravce a jeho ženy Malvíny (rozené Sapinové). Podle rozhodnutí otce měl jít studovat, zatímco mladší bratr Václav (*1898) byl určen k obchodnictví a převzetí otcova řemesla. O studentských letech Emanuela Moravce není mnoho zpráv; na rozdíl od většiny spolužáků nebyl členem Sokola, vystoupil z katolické církve (1911) a se spolužáky se účastnil „pohřbívání monarchie“.

 

V den vypovězení války, 28.července 1914, byl předvolán k odvodní komisi (sotva mohl v té chvíli tušit, že vojákem zůstane takřka až do konce svého života). Do prosince 1914 se pak v Salcburku cvičil ve funkci velitele kulometného družstva. V příštím roce padl do ruského zajetí a posílil řady 1.srbské dobrovolnické divize.

 

18.září 1916 přežil v bojích v balkánské Dobrudži vlastní smrt. Našli ho bezvládně ležet na dně zákopu a měl neuvěřitelné štěstí – výbuch dělostřeleckého granátu způsobil jen dočasné ochrnutí nervů. Za hrdinství v boji obdrží po válce vysoká rumunská, jugoslávská i československá vyznamenání.

 

„Měl pověst přísného a svědomitého důstojníka, který vycvičil své kulometčíky tak, že se zavázanýma očima rozebírali a skládali těžký kulomet. Zjev to byl marciální, svými vojáky byl vysoce ceněn...“  (bývalý spolubojovník, jinak k Moravcovi velmi kritický J.Hrbek)

 

6.srpna 1917 se poprvé osobně setkal s T.G.Masarykem, který navštívil naše legionáře v Borispolu u Kyjeva. Moravec ho bude více než dvě desetiletí uznávat jako neotřesitelnou autoritu, po prezidentově smrti povede ulicemi Prahy vojenský smuteční průvod a u jeho rakve bude stát čestnou stráž.

 

16.ledna 1920 (už v hodnosti kapitána) uzavřel v kostele vladivostocké pevnosti sňatek s Helenou Georgijevnou Bekovou (blízkou příbuznou A.I.Rykova – Leninův nástupce ve funkci předsedy Rady lidových komisařů SSSR). Měla necelých osmnáct let a čekala s Moravcem dítě, kterému dají jméno Igor.

 

Slabost pro mladá děvčata přivedla Moravce ke krachu prvního a pak i druhého manželství. Nakonec jako pětačtyřicátník podlehne kouzlu služebné ze své domácnosti, šestnáctileté Jolaně Emmerové (budoucí spolupracovnici gestapa).

 

Dva nejstarší synové z prvního manželství nastoupili do vojenského gymnázia v Moravské Třebové. Za války se oba (rovněž z otcova popudu) přihlásí k německé národnosti a účastní se válečných bojů. Igor (vyznamenaný důstojník SS) bude se svou jednotkou nakonec zatčen v bitvě o Berlín (uteče a do května 1946 se bude skrývat na statku v Březové nad Svitavou).

 

Mladší Jiří přežil válku rovněž, jako frontový malíř. Zato nejmladší Pavlík přišel o život v 11 letech během spojeneckého bombardování Salcburku; účastnil se tam jako člen Hitlerjugend jednoho ze soustředění budoucí „železné mládeže“.

___________________________________________________________________________

 

Po návratu do vlasti (srpen 1920) bylo vyhověno Moravcově žádosti o přijetí do československého vojska a byl přidělen jako zpravodajský důstojník na Podkarpatskou Rus do Užhorodu.

 

„Důstojník nejvyšší měrou svědomitý, obdivuhodného vojenského chování. Může mu být dána úplná důvěra...

  Důstojník vážný, spořádaný, velmi pracovitý... Ku povýšení velmi způsobilý.“

  „Inteligentní důstojník, myslící a hloubavý, velmi sečtělý... Projevuje nejvyšší iniciativu, svědomitost, přesnost a příkladnou vytrvalost v práci.“

  „Příslovečně vytrvalý. Vzorný ve vystupování... Jest literárně činným. Díky osobním známostem má značný přehled ve vnitřní politice.“

  „Soukromou pílí a studiem nabyl značných vědomostí odborných, jimiž publicisticky prospívá armádě. Jako velitel praporu se plně osvědčil. Charakteru pevného, vážného a sebevědomého...“ 

(z jeho hodnocení ve 20.letech, od června 1923 v hodnosti majora)

 

V roce 1926 plně podpořil problematický zásah T.G.Masaryka proti bývalému spolubojovníkovi z legií, generálu Radolu Gajdovi. Vystoupil proti němu jako jeden z hlavních svědků v soudním procesu, za což si od Gajdových stoupenců vyslouží nálepku „ideového bolševika“.

 

V roce 1927 se mu dostalo opravdové pocty, když byl zařazen do výpravné publikace „Album representantů všech oborů veřejného života československého“. Výpravné album o1200 stranách, vydané v polokožené vazbě na velmi kvalitním papíru, přineslo v části Naše vojenské tradice také portrét majora generálního štábu Emanuela Moravce (od prosince 1928 podplukovníka).

 

„Nová ruská vojenská literatura netrpí historickým fetišismem, kterému se upsali odborníci němečtí a francouzští. Odmyslíme-li si politickou strnulost a stranickou sveřepost, které místy prorážejí na povrch, lze mnohý z ruských poznatků upotřebit pro obranu státu lépe než francouzský a německý...“  (z prestižní Přítomnosti, jejímž dopisovatelem se stal; 1927)

 

„Mnoho jsem přemýšlel, co je podstatou vojáka. Jediným slovem, a to i vy máte vštěpovat mládeži: Člověk má právo se bránit. Nepřijímám názory Tolstého. Ovšem bránit se a ne napadat...“  (ze souboru projevů T.G.M. k vojákům, který Moravec vydal 1929)

 

„Bylo to v roce 1933, kdy si mne zavolal na Hrad president Masaryk. Tušil, že to nehraje politicky, a žádal mne, abych našemu lidu vyložil vážnost situace z vojenského hlediska. Na jeho příkaz jsem pak napsal dvoudílnou Obranu státu. Měl jsem s ním tehdy zajímavý rozhovor...“

 

„Velmi inteligentní, vážný, hloubavý a iniciativní... pracuje velmi dobře.“

  „Muž levého smýšlení, přesvědčením pevný, zásadový demokrat, člověk velmi sečtělý, bystrý,  dobrého a břitkého slova, činný literárně...“  (ze zprávy Vojenské kanceláře prezidenta republiky)

  „Velmi bystrý, inteligentní a hloubavý charakter, velkého všeobecného a odborného rozhledu. Velmi literárně činný. Jako profesor válečných dějin osvědčil se velmi dobře, pracuje velmi svědomitě a iniciativně... Může zastávat jakoukoli funkci úspěšně ve štábech nebo u trupy odpovídající jeho hodnosti...“

  „Klidný, rozvážný, poněkud uzavřený. Rozhodný, sebevědomého vystupování. V celku se svou povahou pro svou službu hodí vynikajícím způsobem... Velmi nadaný,  bystrý. Uvažuje logicky, rychle se rozhoduje a svá rozhodnutí důsledně provádí... Je příjemného vzhledu a bezvadného zevnějšku... dobrý psycholog a vychovatel. Rázný, nesmlouvavý velitel... Dík osobním vlastnostem poznal velmi dobře život a potřebu trupy a vede pluk dobře. Důstojnický sbor je ucelen a veden k samostatnosti...“

  „Charakter otevřený, přímý. Sebevědomý, přesvědčený o oprávněnosti svých názorů, těžce přístupný názorům jiných... Sečtělý, s velikým duševním obzorem. Zasloužilý propagátor vojenství a brannosti v tisku... Pluk ovládá takticky dobře, lépe teoreticky než prakticky... Svými mimořádnými schopnostmi spisovatelskými může se uplatnit lépe mimo řadovou službu...“ 

(z jeho hodnocení ve 30.letech)

 

„V článku Jak se povede příští válka (Vojenský svět, 1.7.1933) přemýšlel o možnosti obrazy ČSR v případě, že bychom byli napadeni z území Německa, Rakouska a Maďarska. Upozornil na nejpravděpodobnější směry útoku a upozornil, že právě zde by se měla vybudovat nejsilnější opevnění.

 

„Války nadělaly mnoho zla, hlavně, když ničily bezbranné obyvatelstvo a pustošily zemi jako ve válce třicetileté. Ale to nemění nic na skutečnosti, že válka byla opravdu významným kulturním činitelem, neboť je zkušebním kamenem národní odolnosti a síly.“  (z knihy Vojáci a doba. Důstojnický stav kdysi a dnes, 1934)

 

„Mír je údobí v životě národů, kdy se mnoho mluví, kdy je mnoho povolaných. Válka je doba činů, které provádějí vyvolení. Válka je zlá věc, ale přitom je to síto, kterým propadá mnoho nepotřebného, škodlivého, nezdravého... Za války osobní kvality nabývají hodnot, roste kázeň, nastává rovnost v potřebách a povinnostech, mohutní smysl pro kolektivní dobro. Zájmy osobní se odsunují do pozadí. Válka má však také velké nedostatky. Ale hodnocení války jen podle jejích stinných stránek je velmi povrchní, subjektivní a jednostranné.“  (z knihy Obrana státu, 1935)

 

„Problém smyslu existence našeho národa není v tom, zda nám zůstane nebo nezůstane Chebsko, nýbrž v tom, zda to, co přineseme světu, bude také v Chebsku.“  (z listu generálu Bláhovi, květen 1934)

 

„Můžeme se ubránit, když na nás přijdou, odoláme? Nejde o to, zda se ubráníme, nýbrž o to, zda ten ideál, za kterým jdeme, pro který jednou snad budeme nuceni sahat po zbrani, zda tento ideál slouží světu a lidstvu... Vzdáme se, nebo se nevzdáme? Bismarck řekl, že kdo je pánem Čech, ten že se stává pánem Evropy. Pánem je ten, kdo poroučí někomu proti jeho vůli. Budeme-li hájit vlastní svobodu, hájíme tím také svobodu Evropy. To nám ukládá velikou povinnost k Evropě, ale i Evropy k nám.“  (závěr knihy Obrana státu, 1935)

 

„Alois Jirásek nesporně udělal před válkou pro brannou výchovu našeho národa více, než mohl dokázat půlroční pobyt v kasárnách. Proto se důstojník, kterému záleží na tom, aby měl mezi svými vojáky alespoň takové chlapy, jaké měl v legiích, velmi zajímá o to, jak se moderní československá literatura stará o morální otužilost našeho občana. Voják v určitém smyslu nechápe Karla Čapka, který je přímo chorobně citlivý k otázkám běžné politiky a přitom tak necitlivý v otázkách národní výchovy... V Evropě stačí půlkrok a jsme ve válce, dr. Karel Čapek však vykládá o cestě na sever, pozoruje skály, kreslí. Pročteme a máme dojem, že Evropa je v boží dlani, tolik míru, tolik bezstarostnosti. A vojáci čekají, kdy se objeví nový Jirásek naší demokracie, poněvadž Jirásek naší poroby už nestačí. Vojáci, aby národ ubránili, potřebují národ chlapů. Chlap, to je tvor mužského rodu, který staví povinnost před citová utrpení a před hru... Dobrá kniha vydá někdy za sto tanků.“  (Spisovatel a vojáci, Důstojnické listy 21.1.1937)

 

„Pokud je mi známo, jediná literatura se záměrně věnuje racionálnímu chovu vojenského hrdinství. Je to ovšem písemnictví dnešního Německa. Mám jakési pochyby o tom, že by se nám mělo stýskat po takové literatuře a po takové výchově národa. Myslel jsem dosud, že naše místo je spíš – na té druhé straně.“  (Karel Čapek)

 

„My dobře známe toho podezřelého bručouna, my, lid žijící na jeho úpatí... Nezbude, než vydržet první náraz, který se bude podobat smršti. Kdyby nás naši přátelé nechali na holičkách a kdybychom na západě a na východě neměli kryté boky, tak se ovšem mnoho dělat nedá. I ten nejstatečnější nemůže dlouho odolávat čtyřnásobné přesile... Náš klid na úpatí sopky tkví v tom, že náš osud je pevně a nerozlučně spoután s osudem jiných.“  (v Lidových novinách, 11.2.1938)

 

„Úderná pěst, kterou může sovětské Rusko mávnout k západu, je dnes dvakrát mohutnější, než byla ta, kterou jsme viděli roku 1914. Prozatím je tato pěst k dispozici Společnosti národů a nedělitelnému míru. Je to spojenec náš a bratrské Francie. Její mlčenlivá síla přispívá ke klidu ve střední Evropě.“  (z článku Dvacet let sovětské armády, 24.2.1938)

 

„Přátelé na Západě nás nyní velmi chválí. Držíme se. Mluví se o statečném národě, který ukázal zuby. Je pravda, že jsme překvapili i ty, kteří nás dobře znají. Mnohý spoluobčan měl nakonec sám ze sebe radost, když trapné čekání vystřídal rozkaz vyrazit vstříc událostem. Už jsme se odvážili sami sobě přiznat, že máme odvahy habaděj, ale trvalo to nějakou chvíli. Národ vydechl jako po sejmutí plynové masky...“  (v LN, ve dnech květnové mobilizace 1938)

 

Krátce po mobilizaci, 28.května 1938, vyšlo první číslo nového čtrnáctideníku Branná politika. Jeho řízením byl pověřen Emanuel Moravec (plnil tento úkol pod známým pseudonymem Stanislav Yester); redakci si pro úsporu času zřídil přímo ve svém bytě.

 

„Představme si, že Německo ze svých 120 divizí nasadí ve střední Evropě polovinu, aby se tu mohly vykázat nějakým úspěchem dříve, než zasáhne plnou silou francouzský spojenec – Rusko. Co bude dělat zbývajících 60 německých divizí pod tlakem 180 divizí dohodových na západním břehu Rýna? Bude jim poněkud horko...

  Německo si dnes nemůže dovolit válku proti spojeneckým silám francouzsko-britským a spojenecké síly francouzsko-britské mohou proto snadno zabránit jakékoliv německé válečné akci ve střední Evropě i bez zásahu Ruska.“  (v LN, srpen 1938)

 

„Není-li ústup Západu přípravou na mocný nástup, znamená to počátek letu po nakloněné rovině... Jednat o nás bez nás se nedá. Povolíme-li dnes jen o píď, ocitneme se před nekonečným politickým vydíráním. Ustupovat může jen silný, ví-li, že za chvíli přejde k rozhodnému, odvetnému útoku. Slabý, je-li v právu, ustupovat nesmí, nemá-li být jednou provždy vyřízen. Můžeme být opuštěni přáteli, ale to ještě neznamená, že nepřítel nás porazil...

  Československá republika je zkušebním kamenem síly Západu... Jedno musí být Západu jasné. Dojde-li jednou ke střetnutí třetí říše se Západem, bude Západu hůře, nebude-li na jeho straně Československá republika. I druhé musí být jasné: zmrzačení Československa nemůže odvrátit střetnutí třetí říše se Západem. Spíše je uspíší, poněvadž se zvýší síly třetí říše. Nejde dnes o Československou republiku. Jde jen o to, kdo bude jednou řídit v Evropě.  (z článku Ústup k nástupu, Lidové noviny 21.září 1938)

 

Po vyhlášení všeobecné mobilizace (23.září 1938) odjel okamžitě ke svému pluku u Znojma, na jedno z nejvíce ohrožených úseků hranice. Nedělal si iluze o možnosti přežít po vypuknutí boje, přesto se ho nemohl dočkat. Když se dozvěděl o tom, že Chamberlaine opět kontaktoval Hitlera, opustil jednotku a ihned vyrazil (28.září) přímo za prezidentem.

 

„Leželi jsme na frontě u Znojma. Viděl jsem, co se děje: chtěli kapitulovat! Mobilizace byla jen na oko! Sedl jsem si do auta a jel jsem do Prahy, na Hrad. Bez každého ohlašování, tak jak jsem byl, zablácený a zpocený, jsem vrazil k Benešovi. Kdo z těch jeho sekretářů měl zastavit vojenského velitele? U Beneše seděl Syrový, předseda vlády. Vykřikl jsem: Vypovězte válku!

  Beneš mne požádal, abych usedl, ale Syrový ukázal rukou: Zůstaňte stát!

  Opakoval jsem: Co se tu ještě radíte? Vypovězte válku! Jinak jsme ztraceni!

  Beneš začal podle svého způsobu mluvit, že ještě není všechno rozhodnuto, že Anglie udělá ještě to a Francie ono, že nemůžeme vyvolat světovou válku, že zasahuje v náš prospěch Amerika...

  Zeptal jsem se: Co Rusko?

  Beneš na to: Hitler i tak v nás vidí fórpost bolševismu...

  Syrový mu v té chvíli skočil do řeči a počal komandovat jako kaprál: Pane plukovníku, kde je vaše divize? U Znojma? A vy, vy jste tady? To je porušení vojenské kázně! Půjdete před válečný soud! A teď čelem vzad! Odchod!“

 

„Když 30.září přišel armádní rozkaz, že máme vyklidit první pásma odstupovaného sudetského území, s upozorněním, že příští dny vydáme pohraniční pevnosti, byla to pro vojsko těžší rána, než jakou jim mohlo připravit to nejhorší zaplynování a ty nejtěžší německé palby...“  (z knihy Rozhovor se skutečností, 1940)

 

„Doktor Beneš mne přijal (=jako mluvčího protikapitulantské skupiny) 2.října v 19 hodin. Nalezl jsem ho polekaného, rozpačitého, bezradného a nejistého jako kluka po výprasku. To nebyl muž. Styděl jsem se, že jsme tomu ranečku bídy věřili... Tehdy jsem mu řekl, že jen dvojí řešení: buď válčit, anebo se obrátit zády k proradným spojencům a dohodnout se stůj co stůj s německou říší. Třetího řešení nebylo.“

 

„Dějiny neznají naivnějšího národa a naivnější politiky jako tu, kterou jsme páchali po dvacet let života našeho státu. Postavili jsme se do fronty proti totalitnímu názoru a autoritativním režimům mnohem opravdověji než kterákoliv jiná a větší demokracie. Divočili jsme, zaklínali, přísahali a všechno to pod oblohou pevného spojenectví se Západem...“  (z článku Účtování a co dále, v Lidových novinách 5.října 1938)

 

Po zákazu publikovat a odeslání do výslužby uvažoval o odchodu do zahraničí. Prostřednictvím čs.vyslance v Mexiku usiloval o místo vojenského poradce nebo učitele vojenství v kterési ze středoamerických zemí (zřejmě v Kostarice). Začal se intenzivně učit španělsky, ale 15.březen 1939 přišel dřív, než se odhodlal k odchodu.

 

„Nebyl to Yester, který obrátil, nýbrž byla to naše zahraniční politika, která ztratila tvář, jak se tomu říká na východě. Ztratila ji před vlastním národem. Komu mohlo být hůře než autoru této úvahy, když řadu let učil své čtenáře slepé důvěře v politický um českých státníků, kteří tvrdili, že československý stát je nejpevnějším politickým útvarem současné doby. Přitom tento znamenitý útvar nemohl v historické chvíli svolat parlament a zasáhnout svou armádou.“  (z knihy V úloze mouřenína, vyšla v říjnu 1939)

 

„Věřili jsme, že nakonec vyhrajeme, i když to bude mnoho stát. Byli jsme mladým státem se zdravou svěží krví, a proto jsme věděli, že i při veliké její ztrátě nakonec bude záhy nahrazena. Srbsko přišlo o třetinu obyvatelstva za války světové a přec už po desíti letech tyto ztráty vyrovnalo. Co se nahradit nedá, je samostatnost a důvěra v sebe. Starostí bylo nad hlavu, ale nikdo se nebál. I po anschlussu byli v národě všichni odhodláni se bít za historické hranice českého království, když nás spojenci neopustí.“  (V úloze mouřenína, 1939)

 

„Pane doktore Beneši, Huberte Ripko, a vy druzí, co jste se uchýlili na Západ! Věřte mi, že kdybych viděl v tom, co děláte, užitečnou službu národu, ani na okamžik bych neváhal a všemi prostředky bych se byl snažil už na podzim 1938 dostat se k vám. Že jsem zde zůstal, zavinil vlastně sám doktor Beneš. Pamatujete se, pane doktore, na naši rozmluvu na Pražském hradě 2.října minulého roku, kdy jste mi řekl, že jsme svědky zániku Západu? Proč bych se, prosím vás, spojoval znovu s živou mrtvolou? ... Nemohu pochopit, jak můžete jít s těmi, kteří nás i vás tak hanebně na podzim podvedli a kteří bez srdce dále podvádějí, jak ukazuje strašný osud Polska. Byl jsem svědkem rozhovoru drobných lidí o vašem posledním projevu do pařížského rozhlasu. Stará žena z ulice přitom řekla: Má ten člověk svědomí? Ví, do čeho nás štve?“  (z druhého rozhlasového vystoupení, 26.9.1939)

 

„Prozatím stále klape můj předpoklad o vývoji událostí. Jaké volím metody, je věcí vedlejší. O tom se dá hovořit. Člověk nemá mnoho na vybranou, když letí se střechy... Byl jsem v Německu (=na pozvání nacistů) a to mi mnoho z toho, co jsem cítil, potvrdilo. Poslal jsem Vám ostatně z Frankfurtu n.M. lístek. V jednom je má síla. Tentokrát dělám svou vlastní politiku a žádného vrtichvosta...“  (z listu Mileně Jesenské, 19.10.1939)

 

„Byla nalezena osoba, která sama od sebe, dobrovolně a iniciativně vyhovovala německým zájmům, pracující v německém duchu. Od ministra Moravce a od jeho úřadů vycházela řada podnětů k převýchově českého národa pro říšskou myšlenku, k potlačení historického a státního vědomí a především k potírání činnosti a propagace československé zahraniční armády, osoby dr.E.Beneše, případně byly takové podněty ministrem Moravcem uskutečňovány.“  (K.H.Frank před soudem, prosinec 1945)

 

„Je samozřejmě velmi ctižádostivý; tato povahová vlastnost však politické linii říše nikterak neškodí, naopak.“  (R.Heydrich)

______________________________________________________________________

 

„Tyto dny máme proč být smutni. Prolitá krev bolí, ale více trpíme zbabělostí osnovatelů těchto těžkých poblouznění... Jsem více socialista než Čech. A jsem více Evropan. Dnes jsme svědky tak velkých věcí, že národní bolení zubů v nich bledne jako hvězdy za svítání.“  (v rozhlasu po Heydrichově příjezdu a prvních popravách, 4.10.1941)

 

„Obrýlení mandaríni, vážení ve světě, který odchází, brání své pozice podobnými prostředky, jakých užívala vedoucí vrstva degenerovaných epoch vždy a všude... Ustrašenci, kteří nevědí kudy kam, kteří se však zuby nehty drží odpovědných míst, musí pryč... Musí pryč z odpovědných míst také ti, co dodnes si s londýnskými zločinci nepromluvili žádné slovo, ač to byla jejich svatá povinnost, když vzali na sebe odpovědnost za další osudy českého národa.“  (v průhledném útoku na Háchu a vládu - na pohřbu K.Lažnovského, 15.10. 1941)

 

„Když z Londýna na nás svolávali smrt, odpovídali jsme jim tím, že jim tam přejeme co nejdelší život, aby byli svědky krachu svých plánů, aby viděli nový svět, který svorně postaví národové v socialistické sjednocené Evropě pod vedením Adolfa Hitlera.“  (tamtéž)

 

„A tak přišla chvíle střídání stráží... U rakve Lažnovského jsem řekl, že my čeští aktivisté zvedneme rukavici, která nám byla z nepřátelské strany hozena, a že uděláme v národě pořádek bez německé pomoci.“

 

„Veškeré obyvatelstvo Čech a Moravy musí správně vidět chybný dějinný vývoj v minulosti, musí chápat velikost světového dění v celé jeho revoluční síle, musí rozumět činu pana státního prezidenta ze dne 15.března 1939 v celé jeho osudovosti a tento čin musí plně uvést v život. Země Čechy a Morava se svým obyvatelstvem jsou Prozřetelností postaveny do středu velikého německého národa a říše...“  (z prohlášení nové vlády - skutečným autorem nový ministr školství Moravec instruován Heydrichem –19.1.1942)

 

„My máme konečně odvahu k pravdě...jsouce si jisti vítězstvím evropského řádu a odsuzujíce a odmítajíce jednoznačně a co nejostřeji bolševické a plutokratické mocnosti. V tomto přiznání zároveň je obsaženo konečné odmítnutí tzv. české emigrace, která považovala za vhodné svým zbabělým útěkem zříci se vlasti... Tyto stvůry a její nohsledové nemají v Čechách a na Moravě již vůbec právo na domov... V nové Evropě připadne každému národu takové postavení, jakého si v boji o nový řád zasloužil...“ 

 

Předseda vlády Krejčí marně trval na svém původním projevu, byl však odmítnut s tím, že „také Hitlerovi dělá projevy Goebbels“. Krejčí projev nakonec nepřečetl, pouze ho Heydrichovi předal. Byl však veřejně plakátován (100 000 výtisků) a následně týž den (19.ledna 1942) byl v plném rozsahu zrušen výjimečný stav včetně Prahy a Brna.

 

„Souhlasné projevy jsou v menšině. V odmítavých výrocích se setkáváme se všemi stupni nenávisti, přičemž převládá „zrádce národa“ a „koupen od Němců“... Porůznu se Češi vyslovili, že ministerstvo školství je z hlediska zachování české svébytnosti nejdůležitějším resortem vlády a že Němci tam nasadili Moravce jen proto, aby působil rozkladně zevnitř... Často lze také od Čechů slyšet, že jmenování Moravcovo je horší, než kdyby se stal ministrem Němec...“  (Heydrich Bormannovi o Moravcovi, 22.1.1942)

 

„Moravec... je vám znám jako bývalý důstojník české armády, jako legionář a vojenský spisovatel, muž, který byl bezpochyby dříve za Beneše jasně zastáncem linie zaměřené proti říši, jenž však byl natolik vojákem, že si řekl: když jsme roku 1938 nepochodovali a nebojovali a pak nepadli, pak musíme zcela logicky a střízlivě – chceme-li už zachovat náš národ touto nebojovou cestou – najít cestu do říše. Kromě toho jsem měl z osobní rozmluvy s Moravcem dojem, že má zdravou ctižádost, která nikdy není v tomto prostoru nesprávná a nepoužitelná...“  (K.H.Frank představitelům okupační správy, 4.2.1942)

 

SPRÁVNÝ KLUK. Jirka bydlil v Praze na Starém městě... Tu k němu přistoupil říšský důstojník se svou paní a na něco se ho tázal: „Hradschin.“ Sotva to vyslovil, Jirkovi se rozjasnily oči... „Pojďte, prosím, se mnou!“ pravil Jirka... Důstojník děkoval malému průvodci...pozvedl ruku – a v přátelském pozdravu se rozcházeli. To se ví, že se Jirka pochlubil hned odpoledne ve škole klukům, jak dělal průvodce důstojníkovi říšské branné moci. Když to pak zvěděl i pan učitel, pravil: „Tak je to dobře, Jirko! Jsi správný kluk. Takové okamžiky sbližují lidi a navazují přátelství.“  (z protektorátní čítanky)

 

„Veďte českou mládež duchovně do říše!“  (Kuratoriu pro výchovu mládeže)

 

„V prvé řadě to bude mládež, která v nejbližší době vyrazí ke startu na Novou Evropu a k vášnivé, obětavé práci pro říši. Českou mládež do roka nikdo nepozná.“  (3.7.1942)

 

„Stojíme jako vlastenci před volbou, má-li národ dále žít bez neplodné inteligence, anebo s ní společně zahynout, pak volím záchranu národa a neplodnou inteligenci i se všemi pražskými darmošlapy hodím přes palubu. Ze zdravého prostého lidu vyroste nám nová inteligence. O to nemám nejmenší starosti.“  (z rozhlasového projevu po atentátu na Heydricha, 31.5.42)

 

„Smutek říše sdílíme v těžkém pokoření, že zločinci byli blízcí po jazyku, i když zcela cizí po krvi a duši. Třeba nás srdce bolí, nepovolujeme v práci, neochabujeme ve víře, která je spjata s vítězstvím německých zbraní. S Vůdcem za Novou Evropu – s říší do nové budoucnosti!“  (z rozhlas.projevu po smrti Heydricha, 4.6.1942)

 

 „Dovídám se, že má být popraveno tisíc osob z kruhu inteligence. Předložil jsem panu státnímu tajemníkovi Frankovi návrh, aby se směli k této justifikaci hlásit bývalí frontoví vojáci, kteří se dobrovolně hlásí. Já se hlásím jako první.“  (plukovník četnictva O.Bláha - stál v čele Českého svazu válečníků – ve svém deníku, 6.6.1942)

 

„Co by nás zítra potkalo, mohlo by být katastrofou. Buď český národ půjde klidně za svou prací a nechá Beneše Benešem a pak bude žít jako vážená složka říše... nebo se český národ vydá Benešovi a zahyne nakonec tak, jak v těchto dnech zahynula řada jedinců a jak byla ze země smetena obec Lidice.“  (před 50 000 občany Brna, 12.6.1942)

 

„Místo desítek tisíc dopisů oddanosti, vděčnosti a lásky potřebuji na záchranu českého národa jen několik slov, která umožní dopadení pachatelů. Zaručuji se, že ten, kdo nás přivede na stopu oněch vyvrhelů, třeba byl vinný, dostane milost. Ručím za něho i jeho rodinu svým slovem i životem.“  (tamtéž)

 

„Stojíme-li před volbou, kdo má zajít, zda celý národ, anebo pár agentů národního vraha Beneše, pak musíme zachránit národ a padouchy vydat.“ 

 

„Vycházím z přesvědčení, že záchrana české kultury a českého jazyka je možná pouze tehdy, když celý český národ přejde k poznání, že jedině v rámci Velkoněmecké říše je možná budoucnost českého národa a tím také další rozkvět a kvalita české kultury. Proto pohlížím na každého, kdo v této otázce nemá jasno, anebo úmyslně jasno nechce mít, jako na nepřítele české budoucnosti a podle toho s ním také naložím.“  (v projevu k osvětovým referentům)

 

„Vážený pane sekční šéfe, od prvého okamžiku, kdy jsem se ujal úřadu...obrátil jsem se na vás se žádostí, aby všechny veřejné projevy pana státního presidenta byly mi v konceptu předkládány k nahlédnutí... Nedovedu si proto vysvětlit, že pan státní president při návštěvě u vůdce Adolfa Hitlera (=na Heydrichově pohřbu) se neomezil na pouhý kondolenční projev... Slova, která k vůdci pronesl, byla naprosto nevhodná, pokud se týkala výkladu o britském právu a názorů pana státního presidenta o Anglii a Angličanech...

  Velmi důrazně Vás žádám a také odpovědným činím: zařiďte, aby se podobný případ více neopakoval... Zdar Vůdci a naší drahé vlasti!“  (v tajném listu kancléři A.Popelkovi, 15.6.1942)

 

„Kdyby nebylo bývalo velezrádné nečinnosti vlády ing.Eliáše, který vědomě bránil všemu, co mělo českému lidu ukázat pravý stav věcí a co mu mělo řádně vysvětlit jeho povinnosti k říši i práva...nemuselo dojít k smutným událostem na podzim roku 1939 a na podzim 1941. Dnes je jisté, že Eliáš se svými spřeženci zde u nás vědomě kryl všechno, co podporovalo akce emigrace...“  (v den popravy gen.Eliáše, 18.6.1942)

 

„Z povrchu země byly smeteny dvě vesnice, které podporovaly nepřátelské agenty, zločince a vrahy... Musíme zatnout zuby a v duchu si přát, aby toto čištění provedla říše tentokrát důkladně, i když jde přitom o naši krev, poněvadž v podstatě je to krev zkažená.“  (28.6.1942 u sv.Antonína na Moravském Slovácku)

 

„Není pozdě ani dnes pro nikoho z Čechů, aby se přihlásil k nové politické orientaci... Ne to, čím kdo byl, nýbrž co je dnes, je v této těžké hodině rozhodující pro nás i pro český národ. To je poslední výzva.“

 

Bylo by velikým omylem, kdyby se někdo domníval, že nyní, kdy stanné právo bylo panem říšským protektorem zrušeno, nastává doba, ve které obnovíme naši starou ledabylost a zlopověstné české lajdáctví... Vláda Čech a Moravy proto zřetelně prohlašuje, že od nynějška v zájmu spásy národa bude s každým provinilcem stíhám současně i jeho bezprostřední představený... Kdyby došlo u nás ještě jednou k šíleným podnikům proti říši, znamenalo by to neodvratný konec českého národa.“  (na patrně největším shromáždění v historii Václavského náměstí, 3.7.1942)

 

„Poprvé zase Praha po třech létech viděla monstrmanifestaci. Třiadvacet nejvyšších kulturních institucí a čtrnáct dalších se definitivně sešlo a zaprodance Beneše vyloučilo z národa: z delegátů neonemocněl nikdo... Dvě stě tisíc lidí sehnala z kanceláří, továren, škol i domovů protektorátní vláda...a dala jim proklít představu vlastní svobody za zvuků Kde domov můj, intonované od stupňů českého světce členy a členkami sboru Národního divadla... Téhož dne obnovili odpoledne v Lucerně slib věrnosti Říši v tisícovém davu starostové českých měst a obcí jménem české samosprávy. Nezapomenutelný zážitek, a poprvé, ač ne naposled v našem životě: kolik lidí může v Čechách shromáždit k nadšené manifestaci strach o krk a žvanec...“  (Václav Černý, Paměti)

 

„Ve chvíli, kdy se u nás nějaký dobrodruh pokusí narušit nynější klid, v této chvíli na český národ dolehne tak těžký úděl, o jakém si vůbec nemůžeme učinit představu. ... Proto bijte Benešovy spojence, kde se vám namane, nelítostně a tvrdě.“ (v rozhlasovém projevu, 12.8.42)

 

12.8.1942 vydala „česká vláda“ proněmecké prohlášení, o kterém kromě Moravce (včetně premiéra!) nikdo nevěděl. Sekretariátu předsedy vlády bylo z ministerstva lidové osvěty sděleno, že se tak stalo proto, že „pro naléhavost věci nemohli být členové vlády již vyrozuměni a nemohly být jejich podpisy předem vyžádány“:

 

„Nehledíc k státoprávní neplatnosti jakéhokoliv politického jednání vedeného panem Benešem (=po britské anulaci Mnichova) konstatujeme, že mnichovská dohoda...byla nutným důsledkem katastrofální politiky někdejšího zahraničního ministra... Nové uspořádání Evropy bude vytvořeno nikoliv rozhovory a iluzorními smlouvami lidí, kteří ještě dnes blouzní o nekonečném vítězství sovětské armády, nýbrž vítězstvím německých zbraní, v něž jako věrní občané říše pevně a neochvějně věříme.“  (z Moravcova vládního prohlášení, 12.8.1942)

 

„Předem a vždy musí být napříště zdůrazněno při české kulturní práci, že není možné nějaké zdravé vyžití se národa, když by se tento kulturně izoloval, do sebe uzavřel a projevoval cizotu ke kultuře německé, jak se dosud bohužel v českých kulturních institucích dálo.“  (z listu prezidentu Háchovi s narážkou na jeho koncepci Národní souručenství)

 

„Národní souručenství spadá nyní do sféry vlivu plukovníka Moravce...a ten tam bude střežit německé zájmy lépe než sám Himmler.“  (Emil Hácha, 1943)

 

Nepřekvapí fakt, že Moravec (který se netajil úmyslem stát se po Háchově smrti státním prezidentem) osobně navrhnul uniformu člena protektorátní vlády, kterou ovšem jako jediný z kabinetu oblékl. Celá vláda ji odmítla nosit. Někteří (např. ministr financí Josef Kalfus) se mu na veřejnosti zcela programově vyhýbali.

 

„Já bych ale, pane presidente, věděl cestičku, jak by se to i dnes dalo udělat. My musíme něco Němcům nabídnout a já bych doporučoval, abychom jim nabídli vládní vojsko.“  (k Háchově snaze o amnestii pro politické vězně u příležitosti 10.výročí nástupu A.Hitlera, 1943)

 

„Předsevzal jsem si, že budu starce (=Háchu) izolovat. To mě ani ve snu nenapadne, abych mu ještě v budoucnu držel nějaké politické referáty.“  (po odmítnutí nasadit české vojáky, 13.2.1943)

 

„Bolševismus v Čechách a na Moravě znamenal by konec naší tisícileté kultury, která byla Evropou uznávána už v dobách, kdy Rusko barbarské a neznámé žilo pod jhem asijských despotů... Znovu udeřila naše hodina, kdy Evropa má zlomit útok barbarů, ženoucích se z východu. Splňte svou povinnost! Pro slabochy a váhavce není v Nové Evropě místa!“  (v pražské Lucerně, 26.2.1943)

 

„Jen silným bude odměnou opravdový důstojný socialismus ve sjednocené Evropě, kterou s vypětím sil chrání dnes bezpříkladný německý granátník, letec, námořník. Bože, požehnej německým zbraním a nám dej sílu, abychom čestně dostáli svým povinnostem.“  (tamtéž)

 

„Jménem celého českého národa vznášíme jako jeho zákonná a příslušná vláda slavnostně protest proti pokusu neodpovědných emigrantů vydat naši domovinu bolševickému imperialismu. Český národ a jeho vláda pamětlivi svého evropského závazku nikdy neuznají pakt s bolševismem, nýbrž budou vždy všemi silami bojovat proti zradě českých zemí bolševismu. Stojíme věrně k říši, jejíž branná moc dnes jediná zaručuje záchranu evropských národů a jejich kultury.“  (po podepsání čs.-sovětské smlouvy v Moskvě, 17.12.1943)

 

„Moravec se v roce 1944 zasloužil i o vytvoření Ligy proti bolševismu. Tehdejší plakát Zachvátí-li tě, zahyneš s rudým spárem nad Hradčanami ovšem splnil funkci úplně opačnou. A komunisty byl po válce beze zbytku využit – jakákoliv, i sebemírnější kritika SSSR a jeho politiky mohla být klasifikována jako „fašistická.“  (Tomáš Pasák)

 

„Dobudeme si říši, Evropu i svět českým uměním... jsem přesvědčen, že není daleko doba, kdy české umění překročí hranice naší země, aby bylo přátelsky uvítáno nejen německým národem, který je nám po krvi nejbližší, nýbrž také celým novým světem.“  (1943)

 

„Temné živly se pokoušely nahradit politický boj, kterému bylo odzvoněno 15.března 1939, bojem kulturním. Byly tu snahy izolovat českou kulturu od kultury německé. Tyto podvratné a českému národu nebezpečné rejdy podporoval dokonce potají Eliáš jako předseda protektorátní vlády. Teprve v roce 1942... byla v českém kulturním životě učiněna přítrž nepříčetným snahám po nepřirozeném a provinčním separatismu... Česká kultura za nových politických poměrů a v novém nacionálně socialistickém hospodářství říše má před sebou netušené možnosti... Po dvouleté práci myslím, že máme za sebou úspěch, na který můžeme být hrdi.“  (1944)

___________________________________________________________________________

 

„Dej, Bože, Němcům sílu a s námi hříšnými měj smilování.“  (z článku Nápor nevěřících, 4.2.1945)

 

„Spolu s nejvyšším představitelem našeho národa znovu prohlašujeme, že věříme ve vítězství Říše jako v naši spásu.“  (8.3.1945)

 

„Silný český národ v silné Velkoněmecké říši, to je náš program!“  (9.3.1945)

 

„Příští měsíce budou perné. Věřme však v dobrou hvězdu českého národa, kterému v osudné chvíli dala Prozřetelnost pravého muže ve státním prezidentu Háchovi. Silný český národ v silné Velkoněmecké říši – to je jeho i náš program.“  (v rozhlasu, 16.3.1945)

 

„Kdyby se část našeho lidu dala zlákat k nepředloženostem a zločinům právě nyní, mohlo by to znamenat národní zkázu. Čas domluv je ten tam. Vláda protektorátu bude tvrdá ke každému, kdo by ohrožoval život národa.“  (březen 1945)

 

„Povstání by nemohlo skončit jinak, než jak skončila povstání ve Varšavě a v Banské Bystrici. Kdyby se vyskytl větší počet českých šílenců, nepřítelem svedených, udeřila by také poslední hodina protektorátní autonomie. Každý Čech by byl prohlášen za nepřítele říše, tak by se s ním i jednalo.“ 

 

15.dubna 1945 označil v Lidových novinách úmrtí amerického prezidenta Roosevelta za „atentát z oblaků“ a příznivé znamení osudu: „Vyčkávejme proto věcí příštích. Pražská vláda s prezidentem Háchou v čele nepochybila, když trvala a trvá na říšské politické linii.“

 

„Až do samého konce války byl Moravec až fanatickým nepřítelem českého vlastenectví. Když na jaře 1945 Večerní České slovo přineslo zprávu o koncertu České filharmonie, kde se metaforicky psalo při zmínce o Smetanově Blaníku o blanických rytířích, napsal udání na úřad říšského protektora. Výsledkem byla poprava autora článku i cenzora a vedoucí kulturní rubriky byl poslán do koncentračního tábora.“  (T.Pasák)

 

„Zde zůstaneme. Naše účty budou v pořádku, až si je vyžádá vysoká kontrola, které se říká historie. Na to spoléhej, český člověče. Jsme tu, abychom sloužili tobě, jedině tobě, dětem české líchy.“  (21.dubna, k führerovým narozeninám)

 

Za pět dní jsou na Pankráci gilotinovaní poslední ze vzývaných českých lidí (čtyři muži a jedna žena). Noviny to už neohlásí. V Terezínu dojde k největší masové popravě (52 osob) ještě 2.května 1945.

 

„Pražská vláda bedlivě pozorně sleduje situaci. Buďte přesvědčeni, že v rozhodujícím okamžiku vrhne na misku vah evropské politiky veškerou svou autoritu, kterou si ve středoevropském prostoru vydobyla. Aby však mohla tak rychle a obětavě jednat, musí mít tato vláda za sebou klidnou, spořádanou zem. Jen tak se nám může podařit odvrátit od naší země možnou zkázu.“  (z projevu 28.dubna 1945)

 

30.dubna 1945 žádal dr.Kliment jménem protektorátní vlády u poradce K.H.Franka Moravcovo odvolání s tím, že „mezinárodně patří naše území vládě košické“ (protektorátní vládu označil za likvidační orgán).

 

Týž den odpověděl Moravec na rozhořčenou výtku premiéra Bienerta, že své projevy vydává za projevy vlády, výhrůžkou nastolení vojenské diktatury: „Všichni budete zastřeleni!“

 

„Nebudu se stydět sednout si na lavici obžalovaných vedle Pétaina. Ale to vám říkám, lůzou se zabít nedám!“  (v rozhovoru s Františkem Kubkou)

 

„Já jsem na konci svého života. Dal jsem se do služeb Němců a propagoval jsem nacismus. ... Nacistou jsem byl a také zůstávám i v tomto okamžiku. Nic neodvolám a neodvolávám. ... Němci svůj boj prohráli a nemá smysl jej prodlužovat.“  (z článku Doznávám a znovu tvrdím, Národní politika 2.5.1945)

 

Po ovládnutí českého rozhlasu ozbrojenými povstalci chtěli nacisté převézt Moravce do Mělníka, aby pronesl „uklidňující“ řeč k národu z tamní vysílačky. Když jel pro instrukce do Černínského paláce, vypověděl mu vůz v záhybu Chotkovy ulice pod Pražským hradem službu (došel benzín). Zatímco šofér naplňoval nádrž z kanystru, přiložil ministr svůj revolver k pravému spánku a vystřelil.

 

S využitím:

Gebhart J., Kuklík J., Velké dějiny zemí Koruny české XV.a, Paseka 2006

Gebhart J., Kuklík J., Velké dějiny zemí Koruny české XV.b, Paseka 2007

Pasák T. a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20.století, Libri 1994

Pernes J., Až na dno zrady, Themis 1997

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Moravec

Petr1,23. 10. 2015 21:34

Trochu se divím, že si Moravce v letech 1943-1945 někdo nenašel a nezastřelil ho.

Moravec a česká povaha

Vít Machálek,20. 3. 2013 11:40

Moravec je zajímavá postava, která ještě pořád čeká na důkladnější analýzu. Tento soubor citací by byly dobrým východiskem k ní, díky za něj. Asi nejděsivější otázka zní, zda Moravcovo "kam vítr tam plášť" (střídavé uctívání tatíčka Masaryka a "tatíčka" Hitlera, a vždycky na plný plyn) není vlastně typicky české. Třeba v roce 1918 jsme se přes noc změnili z horlivých monarchistů v horlivé republikány, po roce 1989 se bývalí komunisté měnili v zuřivé antikomunisty atp.

Moravec a česká povaha

Zdeněk H.,20. 3. 2013 14:53

Děkuji za odezvu. Nevidím samozřejmě Moravcovi do duše,ale v době Mnichova 1938 byl skutečně připraven obětovat vše; nadto na nejméně chráněném úseku hranice. Zákaz obrany vlastní země prožil jako totální ponížení vojáka,které si vyhodnotil po svém. Svou minulost nezapíral (třeba na rozdíl od těch,kteří se do roku 1918 klaněli před císařem,a pak si rádi kopli). Finančně-mocenský profit u něho nebyl prioritní (alespoň to tvrdí dobře informovaný historik Pernes). Snad i věřil,že zabrání nejhoršímu,čímž jeho ohyzdnou kolaboraci (ano,opět na plný plyn) v žádném případě nehájím. Ještě zrůdnější příklad kolaborace vidím u lidí typu Bilaka,který pozval okupanty do vlastní země, v pohodě dožívá ve své režimní vile a zemře jako nevinný člověk...

Re: Moravec a česká povaha

Černobílé vidění,21. 3. 2013 12:31

Připusťme možnost, že Moravec byl opravdu přesvědčen, že jeho zrůdná kolaborace je jedinou možností - v duchu jeho výroku, že třetí možnost neexistuje, tj. že lze buď proti Němcům bojovat do posledního muže, anebo do posledního muže kolaborovat, ale nic "mezi"... Možná je pro ideologické myšlení typické, že uznává jen možnost extrémů. A že podivnou neschopnost soucítění s lidmi kompenzuje o to větší oddaností ideám... Vždy mi vyvstane před očima protiklad "ideologa" Moravce a bytostně neideologického člověka Háchy (který právě volil tu "neexistující" třetí možnost), to, jak se Moravec neustále vztekal, že Hácha "nic nechápe", když si myslí, že jeho úkolem je zachraňovat české lidi z koncentráků...

Moravec a česká povaha

Zdeněk H.,21. 3. 2013 17:14

Děkuji za užitečný postřeh. Ano,jakákoli ideologie zavede člověka spolehlivě na scestí. Pro Moravce byla armáda alfa omega. Neuměl si budoucnost národa,který rezignoval na obranu vlastní země,vůbec představit. Svým způsobem měl i pravdu. Ale protože rozuměl pouze síle,přidal se na stranu toho,kdo mu imponoval. V tom byl jeho životní omyl a tragédie. Hácha udělal to nejlepší,co bylo v jeho silách. Moravec spáchal to nejhorší,co mohl.