Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dana Němcová (Zdeněk Hübner)

13. 12. 2013

Dana Němcová

(*14.1.1934)

   Tato žena nepatří k těm, kteří o sobě rádi vyprávějí. Média mají jiné celebrity; přesto právě ona by si zasloužila být středem pozornosti. Její byt v Ječné ulici (zvaný Jéčko nebo Centrála) byl v době nesvobody epicentrem mnoha aktivit. Zatímco kvůli hrozbě postihu dětí držel režim většinu lidí v šachu, pro ni bylo jejích sedm potomků důvodem navíc, proč se proti němu postavit. Pracovat pro lidská práva nepřestala ani po roce 1989 a i dnes je živým svědectvím o úrovni (a nedávné zbabělosti) mnohých těch, kteří „pravdoláskařům“ a disidentům nemohou přijít na jméno. Skromná, neokázale statečná paní, jejíž smysl pro humor je zárukou, že nad veškerou chválou mávne rukou. Dana Němcová.

 

„Jaký první zážitek se mi udržel v paměti? To se mnou rodiče přišli kupříkladu do zahradní restaurace a usadili se na lavici k dřevěnému stolu, nad nějž mi sotva koukal nos. Ačkoliv jsem zatím byla schopna vyslovit bez potíží pouze několik vět, bouchla jsem prý po chvíli čekání do stolu a vykřikla: „Pivo šem!

  ...Vím, jak nesnadné to se mnou měli, když jsem na všechno říkala: „Šama, šama.“

 

„Narodila jsem se v Mostě, v bytě tatínkových rodičů. Tatínek by sice učitel, ale pocházel z hornické rodiny. Po mém narození dostal otec místo v Chomutově, kam jsme se taky přestěhovali. Během smutných událostí roku osmatřicet velel otec jako důstojník jednomu obrannému pásmu poblíž našeho bydliště... Po Mnichovu jsme vzali na vědomí výzvu, která zněla: „Kdo nechce s Němci žíti, musí odejíti...“

 

„Jako všechny děti ve škole i já jsem byla vyzvána, abych vstoupila do dětské organizace Kuratoria. Děti mnoho nepotřebují, aby se pro něco nadchly. Přišla jsem tedy celá natěšená domů a vyprávěla mamince, jaké to tam mají hezké... Rodiče ke mně byli velmi otevření. Vážím si, že si se mnou tenkrát sedli a řekli mi, co je to nacismus a válka, a že mě do takové organizace v žádném případě nepustí.“

 

„Dost silně se do mých vzpomínek vepsal moment, kdy se díváme s matkou z okna. Po ulici ženou pravděpodobně příslušníci SS nějaké muže. Seběhla jsem dolů, abych dovnitř pustila otce. Bylo vyhlášeno stanné právo a nikdo nesměl být venku. Následovala domovní prohlídka a kdoví, jak by všechno dopadlo, kdyby nebylo solidních lidí, kteří otce okamžitě přemístili ve funkci školského tajemníka do Náchoda. Stěhovali jsme se znovu. Tentokrát do Nového Města nad Metují. Dodneška toto město miluji.“

 

„Tátu jsem velice milovala. Když byla nějaká rozepře mezi rodiči, málokdy se stávalo, že bych nestála na jeho straně. Maminka byla tím, kdo mě vychovával s patřičnými nároky a přísností. Maminka měla opravdu velmi kategorické názory. Zřejmě se bála, že bych mohla být jako jedináček rozmazlená. Sama vyrůstala jako válečný sirotek u cizích lidí...“

 

„Silný citový zážitek, který poznamenal mé vnímání světa dospělých, jsem si po válce přivezla z Terezína. Ještě v pětačtyřicátém roce mě tam vzali s sebou rodiče. Asi chtěli, abych věděla, abych si to prostě zapamatovala. Zkušenost, co je schopen udělat člověk člověku, jsem tedy získala už v jedenácti letech. Musím říct, že to bylo pořádně silné kafe.“

 

„Otec se po válce angažoval ve prospěch Němců, o kterých věděl, že to byli sociální demokraté, antifašisté. Některé z nich zachránil před deportací. Jednoho dokonce před sebevraždou... Hned po válce jako důstojník přebíral v Novém Městě nad Metují kasárna od Němců s vědomím, že jsou podminována . Nevyhýbal se riziku. Snad se na chvíli zabýval myšlenkou zůstat u armády, ale naštěstí v těch dnech dostal nabídku, aby se v Chomutově pustil do budování českého školství. Byl jmenován inspektorem a dal se okamžitě do práce.“

 

„Svou práci zastával až do devětačtyřicátého roku. V té době po něm chtěli, aby z kádrových důvodů povyhazoval ze škol některé vyučující. Šlo většinou o věřící učitele. K něčemu takovému se otec ovšem snížit nechtěl. Argumentoval tím, že jde téměř vždy o opravdu velmi dobré učitele. Navzdory svému dělnickému původu, který mu v těch dobách mohl kdekdo závidět, byl své funkce zbaven a „vykopnut“ do Ústí nad Labem, kde vydržel půl roku jako úředník. Pak, v rámci halasného snižování počtu administrativních sil, vyletěl znovu.“

 

„Ani zlá doba mého tatínka nezlomila. Zůstal svůj. Když jsem mu, mnohem později samozřejmě, vyprávěla o Chartě 77, oči mu jen svítily. Přestože se o mě bál, nikdy mi nic nerozmlouval ani nevyčetl.“

 

„Poválečný napůl vysídlený Chomutov na mě ve srovnání s Novým Městem nad Metují působil velmi ponuře. Odsun byl děsivý. Každou chvíli prošla městem rabovací garda, složená z militantních občanů, z nichž si většina tímto způsobem patrně léčila vlastní mindráky z dob nedávných... Paradoxně jsem tak v čase, který poskytoval dostatek důvodů k naději na návrat svobody, prožívala otřesné zklamání.“

 

„Místo abych vkročila do přirozeného času naplněného dívčím čekáním na milostná psaníčka a romantickými láskami, valilo se na mě něco neobyčejně tíživého. K otřesnému zážitku s násilím na Němcích se brzy přidaly nešťastné výsledky prvních poválečných voleb. Těžce se mě taky dotýkaly hrůzné rezoluce, následující brzy po roce osmačtyřicet.“

 

„Nosila jsem v sobě pocit naprostého zoufalství. Najednou jsem se srazila s něčím, co svědčilo o přítomnosti zla ve světě. Cítila jsem téměř hmatatelně otcovu těžce skrývanou úzkost a maminčinu nechuť k době, kterou jsme prožívali. Nedočkali se ničeho, na co po celou dobu války čekali.“

 

„Chtěla jsem dělat filosofii, jenže v té době chodila směrná čísla a my jsme nedostali jediné směrné číslo pro filosofickou fakultu. Ministerstvo školství už předem určilo, kolik studentů a z kterého kraje či dokonce školy půjde studovat na tu kterou vysokou školu. K tomuto účelu byly vypracovány tabulky, zohledňující rovněž velmi důsledně původ studenta a politickou příslušnost jeho rodičů. Do takových tabulek nebylo vůbec snadné se vejít. Moji rodiče ve straně nikdy nebyli.“

 

„Mezi deseti posluchači, kteří byli přijati na vysokou školu v Praze ke studiu psychologie, jsem se nakonec ocitla i já. Snad díky profesoru Stavělovi, který byl fenomenolog a zeptal se mě kromě toho Těplova – ten byl povinný – taky na Otokara Březinu. Březina se na začátku padesátých let moc neučil, pochopitelně, ale já ho znala a to patrně zapůsobilo. Byla jsem přijata.“

 

„Spoustu nových výhledů mi otevřel Jirka. Do našeho ročníku přišel až v druhém studijním roce. Přešel z medicíny. Že by se mi Jiří hned na první  pohled líbil, říci nemohu. Navíc já nemám dar, abych posuzovala lidi, jak vypadají. Hovořili jsme o všem možném. Zajímala nás oba stejně filosofie i teologie. Jirka mě pak pozval na soukromé semináře pana profesora Patočky. Že by se mi Jiří líbil, to tedy ani náhodou. Zamilovala jsem se do jeho duše... Vdávala jsem se 2.července v roce 1955.“

 

„V rámci malého pohraničního styku jsme se rozhodli vydat do Polska. Už při prvních krocích nás ovanula naprosto odlišná atmosféra. K našemu úžasu byly v Zakopaném běžně k dostání všechny možné i emigrantské časopisy. Spoustu knih jsme pak dotáhli přes hřebeny Vysokých Tater až na vlak v Popradu. Na tuto dobu i cesty do Polska vzpomínám moc ráda. Zde se nám otevíraly u nás stále ještě striktně zakázané obzory. Právě tady jsme kupříkladu viděli první Felliniho filmy.“

 

„Mnozí lidé, které jsme potkávali v padesátých letech, žili odstrčeni na okraj společnosti. A čím byli vznešenější a vzdělanější, tím byli vlastně prostší a otevřenější. Radovali se, že někdo projevil zájem o jejich dílo. V tomto ohledu k nám přistupovali všichni stejně vstřícně. Ať už šlo o Demla, o Reynkovy, Floriánovy... Lidé, kterým jsme nesahali po kotníky, se nám věnovali s opravdovostí a brali nás přitom jako naprosté partnery.“

 

„Naše společná cesta  nebyla určitě nebyla románem s happyendem... Intimita mezi mnou a Jirkou dostala na frak... Usilovala jsem o uchování všeho, co v našem vztahu možné uchovat ještě bylo. Prostě jsem chtěla zůstat v nejpřátelštějším vztahu s Jiřím, aniž by do toho vstupovali fyzické záležitosti, které jsme náležitě nabourali. Děti tedy vždycky viděly, že mezi mnou a Jiřím zůstalo něco, co nedokáže nic narušit... Nakonec když se Jiří po rozvodu rozhodl (=na počátku 80.let, pod tlakem StB) emigrovat, přáli jsme mu, aby se tím, že se vrátí ke své práci, kterou vždycky dělal pro druhé lidi, dal dohromady... Tehdy jsem byla opravdu na dně.“

 

„Poslání být matkou jsem považovala za naprosto podstatné a nejdůležitější. Vždyť co jsem si z psychologie odnesla, to k péči o děti směřovalo. Roli matky jsem nikdy nebrala útrpně. Mé první tři holky mě doprovodily až k promoci. Pak se s malou přestávkou narodili ještě dva kluci. V roce 1964 přišla na svět Veronika. Jako poslední se v roce 1967 narodil Jakub.“

 

„Jeden muž mi řekl s velkou účastí: „To musí být strašně těžký mít tolik dětí.“ Odpověděla jsem mu: „A víte že ne? Je to naopak něco, co dává mnohem víc mně, než jsem schopna dát já.“ Podíval se na mě a řekl: „Oni vás učí lásku, viďte?“ Byla jsem potěšená...“

 

„Určitým potvrzením mého mínění o výhodách širší rodiny bývala občasná setkání s rodiči jedináčků na třídních schůzkách. Říkali mi: „Máme s tím naším problémy. Vyčítá nám, že je sám. On vašim dětem hrozně závidí.“ V rodině jsme se učili taky nezbytné skromnosti. Naše příjmy a prostředky byly naprosto a vždycky minimální.“

 

„To, že mám děti, mi poskytuje a utváří pohled nejen na moji minulost, na moje dětství a uplynulý věk dospělosti, ale taky můj pohled na stáří. Děti mi daly nejhezčí léta života, daly mi pocit naplnění, daly smysl všemu, o co jsem se snažila. Děti jsou darem, který mě naformoval a udělal takovou, jaká jsem.

 

„Později, v hlubokém čase totality, když si mě zase pozvali k výslechu, připomněl mi vyšetřovatel, jak jsem se vyjádřila pro televizi na nějakém z mítinků, jichž jsem se v čase pražského jara zúčastnila. Muselo to být na jednom ze setkání K 231 nebo na jiném velkém mítinku v Juldě Fuldě. Vyšetřovatel mě citoval naprosto přesně. Na otázku, co očekávám od roku osmašedesát, jsem na televizní kameru odpověděla, že čekám, až si komunisti vyperou své špinavé prádlo a pustí k moci někoho jiného.“

 

„Koncem srpna, kdy ještě po silnicích táhly kolony ruských vojáků, zmatených otočenými směrovkami, jsme odjeli do Rakouska. Tam jsme vydrželi dva tři měsíce s tím, že se samozřejmě naskytla řada příležitostí zůstat v emigraci, ale rozhodli jsme se vrátit. Přestože jsem říkala, že v téhle pokořené zemi děti vychovávat nechci, můj muž byl přesvědčený, že když se vrátí, třeba knihy, které už byly připravené do tisku, ještě vyjdou a budou pak pomáhat lidem v rezistenci, než se dočkají lepších časů. Takže jsme se vrátili a nikdy jsme nelitovali.“

 

„Atmosféra na konci roku osmašedesát byla díky tomu, že se nesáhlo k okamžitým represím, stále ještě plná naděje... Ještě 16.ledna 1969 došlo k události, která měla otřást svědomím národa. Jan Palach se pokusil svým činem vyburcovat lidi z narůstající letargie. Na jeho pohřbu jsem byla se všemi dětmi, i s tím posledním v kočárku. Jsem ráda, že se tahle událost vepsala do paměti všech mých starších dětí. Děti si také zapamatovaly, jak 21.srpna v devětašedesátém roce jezdily naší ulicí obrněné transportéry a stříkaly slzný plyn. Upozornila jsem je na to, že to nejsou Rusové, že tohle už jsou naši.“

 

„Když začaly přicházet na pracovištích na řadu pohovory a byly vynucovány proklamace o bratrské pomoci, spoustu lidí to nalomilo a omlouvali se tím, že jde o planá slova. Ale když je člověk nechá zplanět, planí i společnost.“

 

„V tom čase jsme hledali prostředí a lidi v něm, kteří smýšlejí podobně jako my. Přáli jsme si být s někým, jak se říká, na jedné lodi, Při intenzivní snaze o uhájení alespoň malého svobodného prostoru jsme přišli do styku s hudebním undergroundem. Byli to vlasatí mladí hudebníci, kteří rezignovali na profesionální kariéru, aby mohli hrát svou hudbu.“

 

„Festival nezávislé hudební kultury v Rudolfově (=1973) ještě ani pořádně nezačal a už se objevily pohotovostní oddíly z Českých Budějovic. Muži v uniformách mlátili každého, na koho přišli, najížděli do lidí automobily a hnali je pěšky až do Budějovic. Tam už na ně čekala na nádraží další posila. V ten den byl kachlíkový průchod směrem k vlaku skutečně postříkaný krví. Tehdy jsem opět měla pocit úplně zoufalé bezmoci...“

 

„Co mi ale připadalo na té době nejtragičtější, bylo to, že jsme na rozdíl od padesátých let, kdy aspoň někteří lidé věřili v komunismus jako štěstí lidstva, v letech sedmdesátých té lži nevěřili, ale většinou jsme se přizpůsobili tlaku, strachu a pudu sebezáchovy.“

 

„Nebyly popravy, nebyly okázalé monstrprocesy. Bylo to však období obrovské demoralizace národa. Stav skutečného ponížení.“

 

„Nedlouho poté jsem byla pozvána před nějakou pořádkovou komisi do Rudolfova. Řekla jsem jim své. Právě tady padla okřídlená a později hodně citovaná věta. Pamatuji si ji dodnes. Mnohé z pozdějšího vývoje dobře vysvětluje: „Neříkejte nám, že lidi od Košic po Cheb dostal dohromady pouze zájem o nějakou muziku. Kdybychom my chtěli zorganizovat setkání tolika set mladých lidí, tak na to potřebujeme organizaci. Vy máte tajnou organizaci.“  No, a obvinění bylo na světě.“

 

„Působilo to na mě jako snaha obnovit dobu monstrprocesů. Teď jsou na řadě jen vlasatí kluci, u kterých mají mocní za to, že se jich nikdo nezastane, ale pak mohou být další obětí spisovatelé publikující v Petlici či jakékoliv jiné samizdatové edici. Po nich přijdou na řadu všichni tvořiví, nezávislí lidé. S tím jsme se nehodlali smířit. S Jiřím a dalšími přáteli jsme obešli své známé a přátele včetně pana profesora Patočky, kterému jsme předtím, než protest podepsal, hudbu Plastiků přehráli. Chudák! Statečně to přetrpěl, omlouval se, že jemu je tento druh hudby vzdálený, ale že je určitě velmi zajímavá a koneckonců, jde o princip přece. Podařilo se nám rozjet velkou podpůrnou akci...“

 

„Protože jsem se zastala Plastiků, přišla jsem v roce 1976 o zaměstnání. Nebyl mi prodloužen pracovní poměr psycholožky pro děti s vadami řeči a sluchu, zřejmě abych je nekazila.“

 

„Na chodbách každý den během probíhajícího soudního líčení u Krajského soudu pro Prahu Západ v Karmelitské ulici postávalo asi tak sto padesát lidí. Byla to neobvyklá směsice a stala se první manifestací síly, s kterou bylo nutno počítat. Vzhledem k tomu, že v roce 1976 byly i naším státem podepsány v Helsinkách závazné dokumenty svědčící ve prospěch lidských práv a apelující i na občany, dá se říci, že se na chodbách v Karmelitské zrodila první jiskra, která rozsvítila Chartu 77.“

 

„Média nám udělala báječnou reklamu. Kdyby podpisy a zveřejnění Charty 77 takhle nerozmazali, určitě by o nás věděli jen lidé, kteří poslouchali „štvavé“ vysílačky... Lidé se měli zaleknout. Všechno, co se na veřejnosti proti Chartě 77 dělalo, však bylo oproti padesátým létům slaboučkým odvarem. Říká se, že když se historie opakuje, pak je to fraška.“

 

„Charta 77 pro mě byla školou pluralitního myšlení, schopnosti vnímat se navzájem, hledat, co je nám společné, na čem jsme schopni se domluvit.“

 

„Možná jsem nějaký podíl na dění kolem příprav Charty 77 měla... léta letoucí, až do svého invalidního důchodu (to znamená až do roztrhání těla) jsem pak pracovala jako uklízečka. Když jsem měla nějaké lepší místo, i na podřadném místě neodpovídajícím mé kvalifikaci, dostávali záhy moji vedoucí pokyn se mě zbavit, vyhodit mě. A bylo to pro mnohé velmi nepříjemné. Mé zaměstnání v podstatě vždycky končilo nějakým tím večírkem na rozloučenou. Když mě jako uklízečku vyhazovali z Metra, tak jsem odcházela s dvěma velkými květináči s fíkusy, protože už nevěděli, co by mi dali a jak by mi naznačili, že je jim to opravdu líto...“

 

„Živobytí bylo svízelné, když se v pět ráno ozve zvonek, je to, jako když kopne kůň, potom brutální domovní prohlídky,  cela předběžného zadržení, vyšetřovací vazba, soud... Sousedům v našem domě se s námi asi moc pohodlně nebydlelo, fízlové před vchodem, na schodišti, obtěžování. Ale stačilo, aby se hrnuli po schodech do čtvrtého patra, a už jsme byli varováni... Jediné, co nás trochu chránilo, byla publicita a solidarita mnoha lidí.“

 

„Lidé v domě byli velice solidární. Když už třeba zvonili za dveřmi a my jsme měli v bytě nějaké horké tiskoviny, spustila jsem je v tašce z balkonu o patro níž. Když chtěli dělat prohlídku ve sklepě, řekla jsem jim, že nemám klíč... Dva pánové mě tedy táhli s sebou, zvonili u všech dveří a sousedé jim odpovídali, že klíč od sklepa nemají. Mimochodem, v tom sklepě nic nebylo, ale toho principu jsem si velice cenila; lidé s námi měli obrovskou trpělivost... Snášeli to s námi statečně a musím říct, že nikdo z celého domu nám nikdy nepřeložil stéblo před cestu. Trpěli nám i to, když se u nás sešla větší společnost a byl u toho dost velký hluk.“

 

„Později mi u nás v Ječné estébáci začali vemlouvat, že mám přece děti... Nevím, co se to se mnou tenkrát stalo, protože jsem osoba spíš se snahou s každým vyjít a domluvit se, ale tohle už jsem prostě nevydržela. Křikla jsem jen, že jsem to udělala právě proto, že mám děti, a třískla jsem dveřmi, až opadala omítka z vnitřní strany. Pak teprve se mi trochu rozklepala kolena. Takovou rezolutnost jsem v sobě tedy vůbec nečekala.“

 

„Já jsem policajtům už v roce 1977 řekla, že moje děti v téhle společnosti budou žít, jsou její součástí a já před nimi chci žít pravdivě. My jsme dětem nikdy nelhali, neměly pocit, že před námi něco musí skrývat, a my jsme nic neskrývali před nimi. A musím říct, že moje děti byly moji nejlepší partneři. Já to všechno skutečně dělala pro děti, aby se za mě nemusely stydět, aby měly šanci žít v jiné době a aby věděly, že mají svou důstojnost a musí si za něčím stát.“

 

„Naše rodina byla jakýmsi útočištěm pro spoustu lidí, kteří k nám přicházeli. Byli to přátelé mých dětí a já je brala jako svoje přátele. V tomhle guláši neměly moje děti žádný prostor k nějakým fázím vzdoru. Nevím,sama to nechápu, ale nevzpomínám si, že by se kdy moje děti proti mně nějakým výrazným způsobem postavily.“

 

„Já sama jsem vyrůstala ve velmi uzavřené rodině, a jak už to tak s dětmi bývá, přeženou to v trucu na druhou stranu... Byli jsme proto programově otevřená rodina. I s nebezpečím, které to přinášelo nám i dětem.“

 

„Jednou u nás hledali Sváťu Karáska. Krátce potom, co jsme spolu odjeli. Doma zůstaly jen děti. Do bytu se vevalilo několik chlapů. Samozřejmě Sváťu nenašli. Až když byli pánové na odchodu ve dveřích, pootevřela Pavla jednu ze skříní, které máme ve zdi v předsíni, a zakřičela na celé kolo: „Tak už jsou pryč, Sváťo, můžeš vylízt.“ V tu ránu všichni pánové vtrhli zpátky a děti se jim vysmály.“

 

„Estébáci nenechali na pokoji nakonec ani mé rodiče. Rozhodli se, že na mě budou tlačit přes ně. A byli nepříjemní. Zazvonili u našich doma v Chomutově. Hučeli do nich a vyhrožovali jim... Maminka to s nimi vyřídila naprosto perfektně. Jednoduše je vypoklonkovala větou: „Tady mi nic nevykládejte. To je její život. My k tomu nemáme co říci.“

 

„Podvraceli jsme prý republiku. Absurdní bylo, že jsem za podvracení republiky dostala podmínku, a přestože jsem republiku „podvracela“ vesele dál, nic už se nestalo. Čtyři uvězněné vyrazili bez soudu po mnohaměsíční vazbě. Žel, zbývajících pět dostalo tresty, z nichž nejvyšší dostal Petr Uhl a Václav Havel, pak Václav Benda, Jiří Dienstbier a Otka Bednářová. Ta byla ještě ke všemu nemocná.“

 

„Ačkoliv se pobyt ve vězení dále podepsal na mém zdravotním stavu, přišel mi docela vhod. Prožila jsem, jak je důležité, když člověk ví, že má venku zastání, že moje děti jsou obklopeny lidmi, kteří pomáhají... To, co jsem ve vězení zažila a viděla, k lidské zkušenosti patří a jsem ráda, že jsem se tím aspoň symbolicky částečně zbavila dluhu vůči lidem, kteří seděli v kriminále desítky let.“

 

„Mé jednání odráželo můj pocit odpovědnosti vůči dětem, které by mi mohly jednou říct: „Mámo, proč jste si to nechali líbit? Proč jste nic nedělali?“

 

„Doufám, že stále ještě nejsem imunní vůči nespravedlnosti a ponižování lidské důstojnosti kýmkoliv a jakýmkoliv způsobem.“

 

„Jak vzpomínám na Palachův týden? O víkendu se ženil můj syn David. V pondělí 16.ledna 1989 jsme koupili tři narcisy a na Václavském náměstí přistoupili k pomníku – okamžitě nás obklopili estébáci a u Domu potravin nás odvezli autem pryč. Na dvorku „policajtůry“ ve Školské ulici nás postavili ke zdi a nechali nás tam několik hodin v zimě stát.“

 

„Ohromný dojem na mě udělalo, že jsem tam uviděla pána se slepeckou holí. Jak jsem později zjistila, účastnil se všech demonstrací, i když ho jeho vodící novofoundlandský pes při zásazích vodním dělem pokaždé vtáhl do toho nejsilnějšího proudu – novofoundlanďani prostě vodu milují.“

 

„Stalo se něco, co se sice dalo očekávat, ale přesto nám to vyrazilo dech... Zúčastnila jsem se manifestace na Albertově. Doma jsem ještě předtím lámala koště. Chyběla totiž tyč na transparent s nápisem „Konec vlády jedné strany“.“

 

„Já jsem se nepodílela na tom, aby režim padl. Na to stačil sám. Pracovala jsem na tom, aby nepadla lidská důstojnost a abychom se opravdu nemuseli stydět za to, že jsme Češi.“

 

„Saháme po svobodě, která nás osvobodí od něčeho, co by nás mohlo nějakým způsobem omezovat nebo svazovat. Ale jako bychom nechtěli vidět i tu druhou tvář svobody, svobody k něčemu.

  Je dobře, když je člověk svobodný od co možná nejvíce situací, které ho předurčují, omezují. Ovšem jde o to, co s nabytou svobodou uděláme, k čemu ji užijeme.“

 

„Když jsem byla v Občanském fóru vyzvána, abych se nechala kooptovat do Federálního shromáždění, tak jsem se nebránila. Moc mi záleželo na tom, aby se změnily zákony. Každý den jsme byli v parlamentu až do jedné hodiny v noci. Za sebe musím říct, že jsem se zejména zasazovala o restituční nároky církve, aby mohly začít svou normální práci řehole. Zasazovala jsem se za náhradní vojenskou službu a za zákon o uprchlících. To byli věci, které mi ležely na srdci.“

 

„Výbor dobré vůle začal pracovat pod vedením a z iniciativy Olgy Havlové. Olga říkala, že jako manželka prezidenta by těžko unesla svou roli, kdyby ji nemohla nějakým způsobem zhodnotit pro další lidi. Byla přirozeně altruistická, spravedlivá a soucitná. V době, kdy byla už nemocná, přizvala mě ke spolupráci jako členku správní rady a pověřovala mě určitými úkoly. Když zemřela, byla jsem zvolena předsedkyní správní rady Výboru dobré vůle. Funkci předsedkyně zastávám dodnes.“

 

„V devadesátém druhém roce mi skončil mandát poslankyně ve Federálním shromáždění. Najednou jsem měla více času.Mé další profesní nasměrování ovlivnily tenkrát události války v Bosně a Hercegovině... V překotně se měnící situaci se na Český helsinský výbor obrátila představitelka Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky Daisy Dell s prosbou o pomoc. Při hledání vhodného člověka, který by se o lidi na útěku staral, padlo i mé jméno...“

 

„Brzy jsem poznala, že pro lidi na útěku je velmi důležité, aby si na ně někdo udělal čas. Uprchlíci potřebovali někoho, s kým by mohli o svém trápení hovořit, kdo by jim naslouchal. Je velmi dobré a perspektivní, když pak začnou hovořit o svých plánech do budoucna. Nastavené ucho, ochota sdílet se a podat pomocnou ruku, to je pomoc pro uprchlíky nejdůležitější.“

 

„Pro  mě osobně znamenali uprchlíci nové vztahy, nová přátelství. Většina z nich už dnes mou profesionální pomoc nepotřebuje. Moji noví přátelé sami významně obohacují i naši kulturu. Působí jako historici, básníci, filmoví a televizní tvůrci, malíři, hudební umělci, herci, tanečníci, architekti, rozhlasoví pracovníci. Mohla bych je jmenovat. Jsou to lidé, kterých si hluboce vážím.“

 

„Je pochopitelné, že lidé z horších poměrů se chtějí dostat k lepším podmínkám k životu. Lidé v lepších poměrech se takovým snahám zase brání, protože vědí, že nemohou pojmout veškerou bídu světa. Je to strašně složitá věc. Řešení se nabízí v osobní rovině. Do svých rukou můžeme vzít jen to, co v nich uneseme. Znamená to věnovat se jednotlivci zpravidla ve skupině nebo společenství, do kterého patříme.“

 

„Důchodový věk mám už dávno a byl mi dokonce zvýšen důchod na 4.660 korun. Na víc jsem si při povoláních uklízečky, domovnice a pak v invalidním důchodu nepřišla. V současnosti jsem, jak se kdysi říkalo, „prdůch“.“

 

„Mám radost nejen ze svých dětí, ale taky ze svých pětadvaceti vnoučat a jednoho pravnoučete. I když jsem o jednoho syna a dceru přišla, mám milé snachy a zetě. Babičkovskou roli jsem přijala ráda, ale mám stále ještě dost svých vlastních povinností.“

 

„Člověk není na světě sám pro sebe. Už když se narodí, je odkázaný na pomoc druhých. Později jsou zase na něj odkázáni jiní lidé a on zase na ně. Pokud jsme schopni vnímat tuto skutečnost a v životě s ní počítat, nemusíme se tolik bát sami o sebe. Vždyť nakonec nás bude hodnotit Bůh, který nás miluje.“

 

„Jsem optimistka. Pravda, občas si dělám z lidí legraci  a trochu je vyvedu z míry tím, že jim vždy neřeknu to, co ode mě očekávají. Což znamená, že je třeba pozlobím hodně ponurou větou: „Bude hůř.“

 

„V duchu se však stejně usmívám. Vím, že všechno dobře dopadne. Dokonce i ta pravda a láska jednou zvítězí.“

 

 

S využitím:

Bárta J., Dana Němcová, Portál 2003

Palán A., Tři narcisy jako znamení odporu (rozhovor s D.Němcovou, Katolický týdeník 2/2009)

Pazderka J., Žena v pozadí, AD 8/1996

Tejkal K., Nic se nedá uspěchat, všechno musí uzrát (rozhovor s D.Němcovou, Katolický týdeník 19/2012)

http://www.ustrcr.cz/cs/dana-nemcova-1934

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář