Jdi na obsah Jdi na menu
 


Benito Mussolini (Zdeněk Hübner)

14. 6. 2013

Benito Mussolini

(*29.7.1883)

   Marx byl pro něho „buzola socialistického hnutí“ a Němci „teutonská horda roztažená po Evropě“. K buzole se později už nehlásil a s „brutálními militaristy“ se dokonce spřáhnul v největší válce dějin. Obdivoval Bismarcka, srovnával se s Napoleonem, stylizoval se do role Caesara (nejspíš se museli v hrobě otáčet). Poklekalo se před ním a jeho hrob je pro jeho stoupence dodnes poutním místem. Byl jako fašismus, který stvořil: jednoduchý, útočný, teatrální. Benito Mussolini. 

 

„Narodil jsem se 29.července 1883 na staré samotě ležící na malém kopci u vesnice Dovia, součásti Predappia. Můj otec nikdy nebyl ve škole, protože v deseti letech byl poslán do nedaleké vesnice Dovadola, aby se tam vyučil kovářem. V letech 1875 až 1880 seznámil s myšlenkami internacionalistů... Začal šířit myšlenky Internacionály a založil početnou skupinu, která byla rozehnána při policejní razii.“

 

Matka Rosa (rozená Maltoniová), učitelka z Dovie, byla jako silně věřící katolička pravým protipólem svého muže. Několik desítek lir měsíčně jejího učitelského platu bylo často hlavním a málem jediným příjmem rodiny; Alessandro Mussolini se totiž spíše než kovárně věnoval vínu a dvěma láskám – „velké politice“ a velmi volnému sexuálnímu životu.

 

„Byl jsem bouřlivý kluk a rváč. Naučil jsem se vždy mstít. Byl jsem velice odvážným zlodějem na polích... Chodíval jsem také s otcem do kovárny, kde jsem musel tahat měchy. Účastnil jsem se také náboženských obřadů. Přitom jsem nevydržel dlouho na místě, natož zavřen v kostele, zvláště v době velkých obřadů. Byl jsem ještě větší ďábel, než bylo zvykem...“

 

V šestnácti byl podruhé vyloučen ze školy – napadl spolužáka kapesním nožem. Nezastavil se ani před učitelem, do kterého se vzteky bez sebe pustil poté, co od něho dostal pár facek. Do svých 26 let bude pro násilí, rvačky a výtržnosti celkem šestkrát uvězněn.

 

„Nahá žena vstoupila do mého života, do mých snů... Hodil jsem ji do kouta za dveřmi a zmocnil se jí. Vstala, plakala a se slzami v očích se na mě vrhla. Řekla, že jsem jí ukradl čest... Dobré tři měsíce jsme se pak milovali. Bylo přitom málo ducha, ale hodně masa...“

 

Zmizel záhy do Švýcarska, kde se seznámil s italským socialistickým předákem Emiliem Marzettem. Osudová známost nasměrovala mladého bouřliváka k hnutí, s jehož idejemi vyrůstal, ale nyní se zařadil mezi jeho mluvčí a nositele.

 

„Násilí není vždy projevem síly, ale síla se násilím často projevuje. Je to tedy, jak Marx definoval násilí: jako „porodní bába historie“... To, jak se třídy drží u moci, ukazuje, že dají přednost smrti zničením před dlouhým, pomalým a neslavným umíráním. Násilí bude tedy užitečné...rozhodující.“

 

„Nadčlověk nezná nic jiného než revoltu. Vše, co existuje, musí být zrušeno.“  (o Nietzschem)

 

„Dávám Bohu pět minut času, aby mě srazil bleskem. Když mě v tomto čase nepotrestá, můžeme říci, že neexistuje. Vyzývám ho...“

 

V roce 1913 napsal knížku s titulem „Jan Hus pravdomluvný“ (Giovanni Hus, il Veridico). Není bez zajímavosti, že mu za to (a za kladný postoj k československým legiím) byl v Československu udělen Řád Bílého lva (1926).

Zajímavý detail: Až budou fašisté táhnout na Řím, budou zpívat italsky husitský chorál.

 

„Doufám, že četba těchto stránek nakloní přátele volných myslitelů době, životu a dílu nejméně známého kacíře za Alpami... Odevzdávaje tento spisek tisku, přál bych si, aby ve čtenářově nitru vzbudil nechuť k duševnímu i světskému násilí...“  (z předmluvy)

 

„Je třeba mít odvahu vytvořit třetí velkou Itálii. Nikoli Itálii papežů, nikoli Itálii panovníků, ale Itálii myslitelů. Tedy Itálii, která doposud neexistovala.“

 

„Socialismus musí, nechce-li zemřít, být barbarský... Socialismus je akce předcházející velkému vozu lidského pokroku na jeho triumfální cestě směrem k velikému cíli krásy, spravedlnosti a pravdy... Budoucnost bude socialistická.“

 

„My v případě války, místo abychom běželi na frontu, vyvoláme povstání zevnitř... Očekáváme s důvěrou události. Válka téměř vždy předchází revoluci.“  (po italském vpádu do osmanské Libye, 1911)

 

Na sjezdu socialistické strany v létě 1912 se vedení zmocnila radikální levice a Mussolini se tak vyšvihnul mezi předáky na celostátní úrovni. Vysloužil si tak nepřímou pochvalu Uljanova-Lenina, který o sjezdu řekl, že si italští socialisté konečně vybrali „správnou cestu“. Kompliment mu budoucí fašista záhy vrátí („mnohému jsem se učil z Lenina“).

 

„Já miluji konference s rozpory, kde létají židle a znějí rány z revolverů.“  (na sjezdu socialistické strany, 1913)

 

„Pokud si myslíte, že jsem mrtvý, bude pro vás strašným překvapením vidět mě znovu živého a nesmiřitelného... Dnes večer mě vyloučíte, vyženete z italských ulic a náměstí. Dobrá. Přísahám, že budu ještě mluvit, že za několik let mě budou davy Itálie následovat a tleskat mi, zatímco vy už budete mlčet...“  (na schůzi v Miláně, kde byl vyloučen ze strany pro podporu světové války, 24.listopad 1914)

 

„Jsem a zůstanu socialista: je tu dvanáct let mého stranického života, které jsou a musí být zárukou... Nemůžete mi zabránit v tom, abych nezůstal věrný věci socialismu. Ať žije socialismus! Ať žije revoluce!“

 

Zatímco kdysi emigroval z Itálie (mimo jiné) z odporu k vojenské službě, do bojů Velké války nastoupil s fanatismem a nadšením svého budoucího spolupachatele, mladého Adolfa Hitlera. V únoru 1916 byl „za výjimečnou aktivitu, pro svého ducha, připravenost k útoku a pro svůj klid“ povýšen na kaprála. Za rok byl málem zabit při výbuchu vlastní italské miny a dlouhé měsíce strávil ve vojenské nemocnici v Miláně. Na frontu se už nevrátil.

 

„Požaduji divoké muže. Požaduji krutého energického muže, muže s energií rozbíjet, neoblomného při trestání, schopného bodnout bez váhání.“

 

„Slovo socialista se stalo anachronické. Už mi nic neříkalo.“  (srpen 1918)

 

„Mám dojem, že nynější režim v Itálii otevřel nástupnictví... Jestliže bude režim překonán, budeme to my, kdo bude mět obsadit jeho místo. Proto vytváříme fasci...“  (=bojové svazy)

 

„Fašismus je pragmatický. Nezná nic a priori ani vzdálené cíle. Nemyslí si, že bude žít věčně... Nebude lpět na dalším trvání: bude umět zmizet bez grimas.“  (na prvním fašistickém sjezdu ve Florencii, říjen 1919)

 

„Program fašistů z roku 1919 je hodně levicový; nedá se mluvit o žádném pravicovém programu. Jedná se tam o zajištění peněz pro ty, kdo se vracejí z války, pro vdovy atd., o osmihodinové pracovní době... Jsou to sociální požadavky.“  (Pavel Helan, historik)

 

„Neexistuje žádný jiný lék, než udeřit tvrdě. A doufáme, že když budeme rozbíjet lebky, že otevřeme pomalu i mozky... Budeme tak dlouho, jak to bude nutné, zasahovat více či méně delikátně lebky svých odpůrců, dokud si pravda nenajde cestu do jejich mozků.“  (1920)

 

„Trestní výprava vyjíždí skoro vždy z nějakého městského střediska a objíždí okolní venkov... Naloženi na kamiónech, „černé košile“ míří k místu, které je cílem jejich výpravy. Sotva dojedou, začínají tlouci holemi každého, koho potkají na ulicích, kdo nesmeká před jejich vlajkami nebo kdo má rudou kravatu, kapesník nebo tričko. Jestliže se někdo vzpouzí anebo se brání, jestliže je jediný fašista zraněn nebo do něho někdo jen strčí, přichází „trest“: vyvrátí vrata, vyházejí zařízení na ulici, vše se polije benzínem a v několika minutách je to v plamenech. Každého, koho přistihnou v místnostech, surově zbijí nebo zabijí... Armáda a policie stály v takových chvílích ve většině případů na straně „černých košil“...“  (A.Rossi)

 

„Není pochyb o tom, že fašismus a stát jsou – možná v relativně blízké době – určeny k tomu, aby se staly jedním... Možná legálním způsobem. Fašismus může otevřít bránu klíčem legality, ale může být také určen vyvrátit vrata ramenem povstání...“  (červen 1922)

 

„Ještě nás stále nazývají bandity, luzou, barbary, otrokáři, lupiči a zaprodanci... Kašleme na to. Tisknete, pánové, marné nadávky. Odpovídáme vám tím, že vám politicky i odborářsky lámeme kosti. A to s neúprosnou znalostí chirurgie.“  (v listu Popolo d´Italia, červencec 1922)

 

„Řeka fašismu ustavičně zvedá svou hladinu. Její vody už porazily mnohé překážky a brzy se rozlijí všude.“  (srpen 1922)

 

„Buď nám vládu dají, anebo si ji vezmeme... Pokud vláda neustoupí před požadavky těch, kdo reprezentují národ, černé košile pomašírují na Řím!“  (z projevu v Neapoli, 24.10.1922)

 

„Jeho milost Vás prosí, abyste se okamžitě odebral do Říma. Přeje si nabídnout Vám úkol zformovat vládu.“  (z telegramu generála Cittadiniho, ve vybičované atmosféře fašistického „pochodu na Řím“; 29.říjen 1922)

 

„Výsosti, žádám Vás, abyste mi prominul, že jsem se dostavil v černé košili. Přicházím z bitvy, která naštěstí nebyla krutá.“  (při přebírání moci z rukou slabého krále Viktoria Emanuela III., 30.říjen 1922)

___________________________________________________________________________

 

Devětatřicetiletý (v Evropě nejmladší) premiér si přivlastnil i úřady ministrů vnitra a zahraničí. Dvě křesla zatím připadla lidovcům (s cílem naklonit si Vatikán) a přestože fašističtí poslanci představovali pouhých 7% parlamentu, bylo při hlasování o důvěře pro Mussoliniho vládu 306 poslanců (116 proti, 7 nehlasovalo). Klíčící diktaturu podpořili v obavě z chaotického vývoje liberálové, nezávislí socialisté a lidovci (mj. pozdější šéf křesťanské demokracie de Gasperi).

Už na jaře 1923 budou lidovečtí ministři donuceni podat demisi.

 

Nový volební zákon počítal se dvěma třetinami křesel pro stranu, která získá 25% odevzdaných hlasů. Když se projednával v parlamentu, oblehli černokošiláci chodby Poslanecké sněmovny, aby „oběsili toho, kdo by hlasoval proti“ (Mussoliniho pozdější vysvětlení). Zákon byl většinou demokratických poslanců odhlasován.

 

Násilí se nevyhýbalo nikomu, kdo se postavil na odpor. V srpnu 1923 byl například zavražděn (utlučen k smrti) kněz Giovanni Minzini za své promluvy určené především mládeži a za protifašistická kázání. Zavražděn bude i socialistický poslanec, právník Giacomo Matteotti po svém odvážném vystoupení v parlamentu („...a nyní můžete připravovat mou pohřební řeč“).

 

„Strana nedisponuje proti pánům poslancům žádnou legální zbraní. Odsuzujeme je, vyháníme je, požadujeme demise, ale oni jsou jako přibití: a tak jsme to my, kdo je nucen jednat. Můžeme je jen bez slitování mlátit.“

 

V květnu 1923 už měla Fašistická národní strana půl miliónu členů. Dvě stě tisíc z nich bylo v bojových jednotkách. Do dvaceti let bude straníků na tři milióny.

 

25.ledna 1924 byl rozpuštěn parlament a Mussolini se před volbami vytasil s dalším trikem mnoha diktatur – s volební kandidátkou sestavenou kromě fašistů i s kolaborujícími straníky jiných partají. Pětadvacet procent volebního zisku tak bylo zajištěno a spolehlivě překročeno (65% voličů).

 

„Situace uvnitř (=země) je jasně ovládána fašistickou stranou. Vše ostatní nemá větší cenu než archeologický materiál.“  (z veřejného vystoupení)

 

Aby si získal vlivné církevní kruhy v Itálii i ve Vatikánu, neváhal a podruhé se (nyní církevně) oženil se svou manželkou Rachel. Urychleně nechal pokřtít své tři tehdejší děti a slíbil, že nikdy nedovolí, aby byl v Itálii zaveden rozvod.

 

„Latinská a imperiální tradice je nyní představována katolicismem.“  (v parlamentu)

 

„Čiňte Vatikánu spoustu drobných ústupků , spoustu, ale malých: železniční jízdenky pro kněze, vyzvánění státních zvonů při církevních příležitostech, zmírnění daní pro kardinály atd.  Tímto způsobem jsem si je natolik získal, že dokonce udělali z habešské války svatou válku.“  (německému velvyslanci v Římě, 1936)

 

Bylo zavedeno několik daňových zákonů, které vybíraly poplatky za celibát a zavedly daňové úlevy velkým rodinám. Navíc Mussolini vytvořil Národní ústav pro matku a dítě, který chránil ženy a děti v pracovním prostředí. Diktátor operující podporou rodiny si podporou církve mohl být vždy jist.

 

„Půjdu-li kupředu, následujte mě. Budu-li ustupovat, zabijte mě. Budu-li zabit, pomstěte mě.“  (po jednom z neúspěšných atentátů, duben 1926)

 

V prosinci 1926 byly přijaty obligátní zákony na „ochranu státu“. Byly zrušeny cestovní pasy, rozpuštěny poslední živořící politické strany, zakázány zbývající organizace a spolky (včetně skautu). Nad „pořádkem“ v zemi bděla Velká fašistická rada a tajná policie, pověstná OVRA. Obnoven byl trest smrti.

 

„Toho muže seslal Bůh.“  (Pius XI. o ducem po uzavření Lateránských dohod, 1929)

 

V roce 1931 byly všechny univerzity a fakulty přinuceny ke složení slibu věrnosti fašismu. Z téměř dvou tisíc profesorů jich jen 14 odmítne složit přísahu.

 

„Nikdo nevykonával hanebně získanou moc dobrým způsobem.“  (Tacitus)

 

„Je to jen první dekáda. A bude následovat dalších devět, protože je to naše vůle... Nesčetné hodiny se trápím. Trápím se dnem i nocí. Mám starost,  abych zajistil dělníkům tolik pracovních příležitostí, kolik jen mohu... Žádný režim, žádný evropský stát a žádná jiná civilizovaná země, dokonce ani Spojené státy nedělá pro své občany více, než dělá naše vláda pro italský lid.“  (z projevu k dělníkům Fiatu v Turíně, 23.10.1932)

 

„Je třeba přijmout samotu... Vůdce nic nemá, včetně přátel. Je mu odepřena i skromná útěcha důvěry. Nemůže své srdce otevřít...“  (denně měl vyhrazenu hodinu pro své četné milenky)

 

Kdo poznal „vůdce“ zblízka, byl hodně překvapen. Mussolini podléhal pověrám (hodně se bál uhranutí a prokletí), ve středu a pátek se vyhýbal cestování, často nezvládal svou nervovou soustavu. Nevěděl, co je každodenní koupel, čistit zuby se naučil až v pozdějším věku, vyvarovat se alespoň na veřejnosti hulvátského chování a výrazů mu činilo obrovské potíže.

 

„Všechny mé myšlenky jsou jasné, mé názory přesné. Jsem si jistý, že se stanou skutečností. Za pět let se Řím bude zdát všem lidem podivuhodný: rozsáhlý, pořádný, silný, jako byl v dobách Augustova prvního císařství.“

 

„Fašistická Itálie musí směřovat k prvenství na zemi, na mořích, na obloze, v hmotě i v duších... Celý národ...bude lidskou masou a více než masou, bude meteoritem, který bude možné mrštit proti komukoli a kamkoli.“

 

„Věřit, poslouchat, bojovat.“  (heslo režimu)

 

„Jak rád bych se někdy mýlil – ale zatím se mi to nestalo.“

 

„Přiznávám, že nevěřím na trvalý mír. Trvalý mír je na hřbitovech, ale mezi národy se rozdíly řeší silou zbraní... Italská zahraniční politika má v úmyslu ochraňovat své národní zájmy...“

 

„Stáváme se a staneme se stále více, protože to chceme, vojenským národem. Protože nemáme strach z tohoto slova, dodáváme: militaristickým. Abychom to doplnili: válečnickým...“

 

„Měli jsme s Etiopií trpělivost čtyřicet let. To stačí.“  (z projevu na proslulém balkónu Benátského paláce, 2.10.1935; rok předtím se uvažovalo o navržení B.Mussoliniho na Nobelovu cenu za mír)

 

„Itálie etiopské obyvatelstvo nenapadá, ale osvobozuje je... Itálie přináší do Etiopie světlo civilizace.“ (včetně chemických zbraní; celkem bylo zabito 275.000 Habešanů, dalších 182.000 přijde o život za dobu italské okupace a v partyzánské válce)

 

Když italští vetřelci provedli tuto „operaci k vlastní obraně“, Pius XI. neprotestoval. Italští biskupové se dokonce opakovaně vyslovili pro válku. Milánský kardinál Schuster, papežův blízký důvěrník, se nechal slyšet, že se habešská válka „stane triumfem kříže, neboť zlomí pouta otroctví a urovná cestu novému hlásání evangelia“.

 

Protože jedna diktatura šilhá vždy po jiné, pověřil Mussolini svého ministra zahraničí úkolem najít cestičky k SSSR. Grandi s Litvinovem se nakonec sešli, aby se dohodli na tom, že je třeba brzdit Francii („opravdového nepřítele pro mír v Evropě“, jak pravil sovětský komisař). Grandi za to Litvinovi pomáhal, aby se Sovětský svaz dostal do Společnosti národů.

 

„Jsme jako v Rusku pro kolektivní život. Chceme ho posílit na úkor jedince. V kolektivním životě je nový fašismus... Člověk bude v jistém smyslu oddělen od rodiny v šesti letech a v šedesáti ho stát vrátí...“

 

Prolog spolupráce s Hitlerem je málo známý: když budoucí führer prosil duceho o fotografii s podpisem, nestál Mussolinimu ani za odpověď. V červnu 1931 se už čas pro autogram našel, ale osobní setkání si malý muž s knírkem vynutil až po svém nástupu k moci: na fotografii z Benátek s nejistým Hitlerem v civilu (červen 1934) je na první pohled patrné, kdo měl dosud navrch.

 

„Třicet století dějin nám dovoluje hledět s nadřazeným soucitem na některé doktríny za Alpami, podepřené havětí těch, kdo pro neznalost psaní nebyli schopni ukázat dokumenty o vlastní existenci v době, kdy Řím měl Caesara, Vergilia a Augusta.“

 

V té době ještě Rakušanům „obr vládnoucí na jih od Alp“ sliboval veškerou pomoc proti germánské rozpínavosti a dokonce demonstrativně přijal římského rabína, aby mu vyjádřil účast nad pronásledováním Židů v Německu (!). Nacistické rasové pseudoteorie ostatně zatím příliš nesvědčily pro Italy (později budou v zájmu německo-italské spolupráce přeformulovány).

 

„Zločinci se mohou spolčit, ne však spřátelit.“  (Goya)

 

V září 1937 se už Duce chystal na oficiální návštěvu Berlína. Pompézní divadlo, které bylo pro ješitného návštěvníka uchystáno, se neminulo účelem: hold na olympijském stadiónu, milióny lidí provolávající Mussolinimu slávu v ulicích, proslovy o ducem, který „dělá dějiny“. Osa Berlín-Řím,v níž Ital nebude brzy hrát ani třetí housle, byla hotová.

 

„Je třeba si vštípit do hlavy, že nejsme Mongolové, že nejsme Slované, že nejsme Semité, a protože nepatříme k žádné takové rase, jsme evidentně Árijci a přišli jsme přes Alpy ze severu. Jsme tedy Árijci středomořského typu, čistí...“

 

„Když je Itálie impériem, nemůže než vládnout jiným. Podle dnešního nadšení jsem přesvědčen, že italský lid není unaven, ale že je připraven ke skoku.“  (květen 1938)

 

„To, co se stalo v Mnichově (=září 1938), je kolosální... konec bolševismu v Evropě, konec komunismu v Evropě, konec veškerého politického vlivu Ruska v Evropě.“  (Paříž za jeho „zprostředkování“ ve věci ČSR uznala italskou anexi Etiopie)

 

„Italové by se mi smáli: pokaždé, když se Hitler zmocní nějakého státu, pošle mi zprávu.“  (poté, co byl informován o obsazení ČSR, 15.březen 1939)

 

„Albánie, to jsou Čechy Balkánu... Kdo má v ruce Albánii, drží balkánský region... Z Jadranu jsme učinili italské jezero.“  (po útoku na Albánii, duben 1939)

 

Do války v Evropě po boku Německa se mu nechtělo; Itálie na ni nebyla připravena ani omylem. Kromě toho nechtěl přijít o římské olympijské hry (plánovány na rok 1940) a Světovou výstavu tamtéž (1942). Němci ho ubezpečili, že s válkou do roku 1942 nepočítají.

___________________________________________________________________________

 

„Není jisté, zda se Vám podaří srazit francouzsko-anglické spojence na kolena bez obětí neodpovídajících cílům. Spojené státy by nedovolily úplnou porážku demokracie...“  (z listu Hitlerovi, 3.1.1940)

 

„Válka je pro muže totéž co mateřství pro ženu.“

 

Nakonec vsadil na německé vítězství. 10.června 1940 vyhlásil vstup Itálie do války, před níž ho důrazně varoval i náčelník generálního štábu maršál Badoglio. Dostalo se mu od duceho ujištění, že „v září vše skončí“ a že „potřebuje několik tisíc mrtvých“, aby mohl usednout

„k mírovému stolu jako ten, kdo válčil“  (mrtvých Italů bude na konci války necelý půlmilión).

 

„My zvítězíme! Obyvatelé Itálie, chopte se zbraní a prokažte svoji houževnatost, odvahu a srdnatost!“  (z projevu 10.6.1940; armáda však téměř ani nevstoupí na francouzské území a vzápětí utrpí několik těžkých porážek)

 

„Hitler mě vždy postaví před hotovou věc. Tentokrát mu ale oplatím stejnou mincí: až z novin se dozví, že jsem obsadil Řecko.“  (po bleskovém obsazení Rumunska)

 

„Musím přiznat, že Italové v roce 1915 byli lepší než ti dnes. Není to pro režim pěkný výsledek, ale je to tak.“  (poté, co osm italských divizí vzalo v Řecku do zaječích)

 

„Jestliže se pět divizí dá rozprášit ve dvou dnech, není tedy v této armádě něco v pořádku.“  (ministr zahraničí hrabě Ciano – Mussoliniho zeť)

 

„Aby Osu porazily, musely by se armády Velké Británie vylodit na kontinent, vniknout do Německa a do Itálie, porazit jejich vojska. A na to žádný Angličan, potácející se, omámen alkoholem a drogami, nemůže ani pomyslet.“  (z projevu, únor 1941)

 

„Nemá význam, že Němci uznávají na mapě naše práva v Chorvatsku, když si prakticky berou vše a nám nechávají jen zbytky kostí... Osobně už mám Hitlera až po krk a stejně tak jeho jednání...“  (po německém obsazení Řecka)

 

O útoku na SSSR nechal Hitler svého spojence informovat jako obvykle; čtvrt hodiny před začátkem operací. Mussolini byl ve tři hodiny ráno 22.6.1941, jak si postěžoval, „vytažen z postele bez nejmenšího ohledu“.

 

„Válka bude dlouhá a my zvítězíme. Je to matematicky vyjádřitelné, stejně jako Pythagorova věta. Je jisté, že vyhrajeme. A nyní už je vidět, že se blížíme k vítězství.“  (únor 1942)

 

„Nebylo vůbec ztrát; prchají.“  (legační rada Hewel na otázku, jak si vede italský expediční sbor vyslaný na pomoc Němcům na východní frontu; z 250.000 mužů zde Italové ztratili téměř polovinu)

 

Italská ostrovní pevnost Pantelleria jižně od Sicílie se také neosvědčila - posádka raději vyvěsila bílý prapor a Spojenci bez potíží zajali 15 tisíc Italů; sami měli jen jednoho raněného (pokousal ho osel). Ozbrojenci z Elby později nejenže okamžitě kapitulovali, ale přešli k nepříteli s vojenskou hudbou.

 

„Spojenecké (=italsko-německé) branné síly se nepřátelské akci postavily na energický odpor.“  (z oficiální zprávy italského vrchního velení, 10.7.1943)

 

„Nelitovali ani nestyděli dát se zajmout, a jako v Africe dokonce vyhledávali někoho, aby je zajal... Byli zcela ochotni pohovořit si a vysvětlit svou porážku tím, že byli tak uboze vyzbrojeni.“  (Buckley)

 

„Ježíš měl jen dvanáct apoštolů a vychovával je tři roky... V hodině zkoušky ho ale jeden zradil pro třicet stříbrných, jiný ho třikrát zapřel a další si nebyli vůbec jisti.“  (v předtuše spiknutí, které ho na konci července 1943 zbavilo moci; následovaly oslavy v celé Itálii)

 

Spiklenci nebyli schopni zatajit před Němci místo Mussoliniho internace. Z trestanecké kolonie na ostrově Ponza u Neapole ho po deseti dnech museli přemístit na jiný ostrůvek u severního pobřeží Sardinie (zde mu dodatečně předali Hitlerův osobní dar k narozeninám – Nietzschovy sebrané spisy ve dvaceti čtyřech svazcích). Když ho i zde Skorzeny vypátral, byl převezen do Gran Sassa, střediska zimních sportů vysoko v Apeninách.

 

„Dostal jste nás do pěkné bryndy. Teď jste v ní sám.“  (místní ovčák)

 

Když se objevili Němci, nepadl ani výstřel. Někteří z 250 karabiniérů se dali okamžitě na útěk po svahu hory do údolí, ostatní se začali s německými výsadkáři - nejspíš v duchu donedávna proklamovaného „kamarádství ve zbrani“ – rychle sbratřovat a přátelsky popíjet.

 

„V první řadě se chci pořádně vyspat a zítra navštívit svoji rodinu v Mnichově.“

 

23.září 1943 byl už zase v Itálii, ale jen jako německá loutka. Hitler ho nepustil ani do Říma, Milána či Florencie, jak si přál. „Poslali mě do vyhnanství – do malé zátoky v Garganu, kam se jezdilo jedinou cestou střeženou SS... Tady je kontrolován i můj dech... Němci jsou odpovědni za všechno.“

 

Jeho novou „Italskou sociální republiku“ (mimochodem nenašel se pro ni ani ministr zahraničí – Mussolini úřad převzal sám) uznali spojenci (Maďarsko, Japonsko...) až na nátlak Berlína a „neutrální“ generál Franco vůbec ne: „Z duceho zůstal jen stín.“

 

„Snil jsem mnoho o kvalitě italského národa. Oněch dvacet let jsem věřil, že jsem ho zakalil oběťmi a dovedl k smyslu národnostní jednoty ztracené ve staletích. Byl to ale jen sen. Nic víc. Itálie bývala impériem, nyní není už ani státem...“

 

V březnu 1944 byla vyhlášena generální stávka; přes zvýšené represe nakonec přerušilo práci přes milión lidí. Doba, kdy v atmosféře voleb s jednotnou kandidátkou hlasovalo proti jen několik málo tisíc nejodvážnějších, byla tatam.

 

„Dny pokoření minuly! Už to není jen Mussolini, kdo je obklopen zrádci!“  (po atentátu na Hitlera, 20.7.1944)

 

V květnu 1944 prorazila anglo-americká vojska německou obranu ve střední Itálii a začala po půl roce znovu postupovat na sever. Čtvrtého června pronikli Spojenci do Říma.

Se sílícími partyzánskými útoky na severu sílil i teror okupantů, jehož vrcholem se stala masová poprava 1.850 lidí v Marzabottu příslušníky SS (29.září 1944).

 

„Kdybych teď Italům slíbil zlaté mince zdarma, nikdo by mi nevěřil. Kdybych je začal rozdávat, brali by je s nezvratným přesvědčením, že jsou padělané. Kdyby odborníci potvrdili jejich pravost, myslili by si Italové, že zlato je zřejmě bezcenné...“  (září 1944)

 

„Chceme zuby nehty bránit údolí Pádu. Chceme, aby pádské údolí zůstalo republikánské...“  (z posledního veřejného vystoupení, hovořil z tanku, 12.12.1944)

 

Hitlerův lékař označil v únoru 1945 duceho stav za „úplné morální a fyzické zhroucení bez jakýchkoli stop energie a schopnosti vnímat.“ Nadšen se vrátil jen z poslední schůzky s „führerem“ koncem onoho měsíce, ohromen informacemi o  „zázračných zbraních“: „Vydržte, hoši! Vyhráli jsme válku!“

 

„Smrt je dar od Boha pro ty, kteří příliš trpěli. Skončil jsem. Moje hvězda zapadla. Očekávám konec tragédie...“  (německé novinářce, březen 1945)

 

„Budoucí hodiny mohou rozhodnout o výsledku války. Snad se Pád stane bitevní linií. Je třeba umět vzdorovat. Když se budeme bránit, budeme mít možnost si vyjednat čestný mír.“  22.4.1945)

 

„Dokonce i můj šofér dezertoval. Jsem sám a vidím, že je vše skončeno.“  (v posledním telefonickém hovoru s manželkou, 25.4.1945)

 

Ve snaze vyhnout se zajetí a uprchnout do Švýcarska se s průkazem příslušníka luftwaffe připojil k německé koloně. Při partyzánské kontrole hrál na zemi opilého; byl však rozpoznán a s dalšími (včetně proslulé milenky Petacciové) v příštích hodinách popraven.

 

Večer 28.dubna 1945 byl s patnácti jinými pověšen za nohy na benzínce milánského náměstí Loreto, kde bylo rok předtím popraveno patnáct příslušníků hnutí odporu. Fotografie, která obletěla svět, se ještě stačila dostat do rukou Adolfa Hitlera.

 

„Zde leží jeden z nejinteligentnějších živočichů na Zemi.“ (epitaf, o kterém Mussolini uvažoval pro svůj náhrobek)

 

 

S využitím:

Benito Mussolini (dvd film ediční řady Světový dokument), 2002

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10095687448-historicky-magazin/207452801280043/

Gelmi J., Papežové, Mladá fronta 1994

Historie fašismu (dvd film ediční řady Světový dokument, 2.díl), 2002

Kvaček, Dva diktátorovy pády, Pražská vydavatelská společnost a Epocha, 2008

Nálevka V., Benito Mussolini (přednáška na FF UK, 1992)

Roux G., Konec italského fašismu (úryvek knihy, Reportér 17/1969)

Taraba L., Duce. Anatomie jedné kariéry, Horizont 1992

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář