Jdi na obsah Jdi na menu
 


Antonín Švehla (Zdeněk Hübner)

21. 11. 2013

Antonín Švehla

(+12.12.1933)

   Vypadal prý jako anglický lord, ale mluvil někdy velmi jadrně. Neměl žádné školy, zato zdravý (doslova selský) rozum statkáře. Mohl se s přehledem stát druhým československým prezidentem, místo toho podpořil T.G.Masaryka. Za ním a za Benešem je v obecném povědomí (pokud vůbec) tak trochu ve skrytu, přesto patří k zakladatelským a nejvýraznějším osobnostem první republiky. Antonín Švehla.

 

Narodil se na rodinném statku v Hostivaři u Prahy. Byl desátým ze čtrnácti dětí, což byl asi hlavní důvod, proč (přestože byli zámožní) nezískal vzdělání: kromě obecné školy vychodil jen čtyři ročníky gymnázia (univerzitní vzdělání získali dva jeho starší bratři - Karel se stal univerzitním profesorem medicíny, Stanislav známým advokátem). Vzdělávat se bylo pro Antonína Švehlu celoživotní samozřejmostí.

 

Původně byl dán do učení na pekaře a tehdy prý vstoupil mezi národně socialistickou mládež (čelil výtkám konzervativního otce, že se „zahazuje svými styky se socany“). Když však matka záhy ovdověla, pomáhal jí spravovat rodinný statek a brzy se věnoval politickému organizování zemědělců.

 

Vstup do strany agrárníků měl usnadněn tím, že jeho otec se účastnil jejího vzniku (nějakou dobu dokonce ve funkci místopředsedy). Jeho syn stranu, původně zamýšlenou jako elitní partaj bohatších venkovských vrstev, změnil vlivem všeobecného hlasovacího práva (1907) postupně v masový podnik. Venkov, který se stará o výživu národa, má podle něho rozhodovat o dění ve státě.

 

„Budete vidět, bratři, že přijde čas, kdy řekneme: Pojď sem, Liechtensteine, dáš to zpátky, kdes to vzal.“  (na schůzi, 1897)

 

Jeden z největších zápasů před první světovou válkou svedl ve jménu „řepařů“ (pěstitelů řepy) s majiteli cukrovarů, kteří uzavíráním kartelových dohod zemědělce okrádali. Jako součást politického boje tehdy užil i hrozbu stávkou (1909 „řepařům“ doporučil, aby nesázeli). Zveřejnil také, že se ho cukrovarníci snažili (jak v kraji zvykem) uplatit. Zvítězil.

 

Do vídeňské říšské rady kandidovat odmítal. Asi v tom (kromě srdečního onemocnění) hrála roli i jeho slabší jazyková vybavenost a nevalné řečnické umění; důvodem snad byly i jisté nervové či psychické zábrany. Ani později jako trojnásobný, nejdéle (celkem přes pět a půl roku) v prvorepublikové ČSR působící premiér nikdy nevyjede na oficiální zahraniční cestu.

 

Co tam (=ve Vídni)? Divím se vždycky, že naši lidé tak po tom touží a že je Vídeň přitahuje. Myslím, že nejlepším místem k našemu uplatnění je Praha, nikoliv Vídeň. Tam nejsme ničím. Tady můžeme být vším.

 

„Nestačí jen slovy hlásat lásku. Je nutno, aby za slovy následovaly skutky. Tu prohlašuji: My se hlásíme k povinnostem svým vůči národu, jež jsou nám přikázány posláním českého národa.“  (na prahu světové války, 1914)

 

Za světové války opsal Švehla kruh od zpočátku opatrného českého politika přes práci v odbojové Maffi až po jednoho z pěti zakladatelů státu, „mužů 28.října“. Vyrostl v něm v oněch letech vynikající stratég.

 

Už tehdy si osvojil „nečeský“, mlčenlivý styl politiky. Byl přesvědčen, že společnost lze řídit i bez ztrácení času na schůzích a při projevech. Dnešní média by z něho byla (slovy P.Kosatíka) zoufalá: Švehla byl názoru, že z jednání nemá nic uniknout na veřejnost. Zápisy pořizovat nedával a mlčel jako hrob.

 

„Šlo-li o něco nepodstatného, předložil to bez váhání a slavnostně celému parlamentu. Byla-li však v sázce věc důležitá, svolal pět lidí, aby dali hlavy dohromady... Tato metoda musí být kritizována a musí jí být kladeny meze, ale buďme spravedliví k Švehlovi: není jasno, nedopadl-li by pokus cestou opačnou hůře.“  (Ferdinand Peroutka)

 

„Já sám, když jsem roku 1914 šel za hranice, měl jsem důvěru v dobré vedení české politiky a zejména jsem spoléhal na Švehlu; když jsem napsal svou knihu, předložil jsem části, ve kterých o domácí politice za války mluvím, Švehlovi a některým zúčastněným politikům a dostal jsem od nich jejich parere. Premiér Švehla podle svého zvyku si přál, abych všecko, co se jeho týká, vynechal; vyhověl jsem mu.“  (TGM)___________________________________________________________________________

 

„Naši osvoboditelé Masaryk a Wilson, nesmí býti zklamáni ve svém přesvědčení, že dobyli svobody lidu, který dovede sám sobě vládnouti.“  (z Prohlášení Národního výboru k lidu československému, signovaného na prvním místě A.Švehlou, 28.října 1918)

 

„Nikdo nic nevěděl napřed. Na to není matematika – na to je nos.“  (o převratu, jehož se zúčastnil jako jeden z pěti „mužů 28.října“)

 

 „Já myslím, že právě agrární strana je typicky úpadková, bez budoucnosti. Agrární strany u nás bohdá nebude.“  (J.Stránský, 1919)

 

„Kdo je to Švehla, vědí jen agrárníci a z budoucích pokolení to nebude vědět nikdo, leda ten, kdo bude opisovat jména z počátku 20.století.“  (list českých národních demokratů, 1919)

 

„Opravdový ředitel české politiky.“  (vídeňský list Neue Freie Presse, už před 1.válkou)

 

Pod heslem „venkov jedna rodina“ orientoval Švehla coby nový předseda agrárníků (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu) stranu na střední a malé rolníky. V tomto duchu souhlasil už v březnu 1919 se vznikem „rudo-zelené koalice“ vytvořené pod heslem „proti bolševickému komunismu na ochranu republiky“.

 

„Vláda použije všech, i nejkrajnějších prostředků k znemožnění a potírání lichvy.“ 

(v parlamentu jako zástupce premiéra K.Kramáře, květen 1919)

 

Zatímco ministr financí A.Rašín mu (v listech Benešovi do Paříže) vytýkal velkou nerozhodnost, byl Švehla ve skutečnosti sedlácky opatrný, ba státnicky moudrý. Při bouřlivých hladových demonstracích v květnu 1919 dlouho váhal vyslat ozbrojené síly do ulic a když tak učinil, nechal jednotky provázet dělnickými důvěrníky - s rudými páskami na rukávech.

 

„Umírněnou svou taktikou, vyrůstající ne tak z jeho osobního přání, jako z poznání tvrdé reality, zabránil nepochybně vypuknutí občanské války mezi stoupenci a odpůrci socialistického radikalismu.“  (J.Prokeš)

 

„Pokládám za plus vlády, že ani v nejkritičtějších situacích k bajonetům nesáhla. Pokládám za štěstí, že mezi…vládou a lidem neleží žádná mrtvola… To byl Švehlův státnický čin.“  (R.Bechyně)

 

„Nabízel jsem mu premierství, když první premiér (=Kramář) se svého úřadu vzdal... Říkal, že mu stačí ministerstvo vnitra a že je má rád, protože lépe pozná celou administrační organizaci republiky.“  (TGM ve vzpomínce na rok 1919)

 

„Pomalý, velmi dobré vlastnosti: pořád se vzdělává a ne povrchně (pěkný pohled při tom) a to je mnoho. A neukazuje to – jako polovzdělanci. Byl by dobrý ministerským prezidentem...“  (TGM na večeři se svým sekretářem, 31.5.1919)

 

Jako ministr vnitra nového státu měl Švehla v rukou nejvíc faktické moci. Nezneužil ji však, zasloužil se o překonání chaotických poválečných poměrů a (především on) vytvořil státu novou a demokratickou ústavu.

 

Během pozemkové reformy, kterou většina lidí chápala jako odplatu „za Bílou horu“, odmítl radikální návrhy na zestátnění rozdělené půdy a prosadil, aby pozemky byly převáděny do soukromého vlastnictví. Vytvořil tak novou vrstvu drobných venkovských vlastníků (mj. budoucích voličů agrární strany).

 

„Odejdete-li, rozlezeme se jako švábi od sebe a pak mi sem (=do vládní koalice) vleze ten černoprdelník Šrámek a nikdo ho už nikdy odtud nedostane – i když jen za malíček zůstane ve dveřích vězet.“  (sociálním demokratům před pádem rudo-zelené koalice, léto 1920)

 

O Švehlovi bylo známo, že tento stále se intenzivně vzdělávající v podstatě samouk, vyhlížející tak, že jistý Angličan se sázel při pohledu na jeho fotografii, že jde o britského lorda, tituloval předáky své strany (a někdy i stran jiných), s nimiž se dostal do sporu, názvy sotva zveřejnitelnými. Jednoho politického snaživce ohánějícího se svými dvěma VŠ (ještě celkem slušně) usadil slovy

 

„U nás na statku v Hostivaři bylo tele, to sálo od dvou krav a stejně se z něj stal vůl.“

 

Jako parlamentní taktik je nedostižný. Kluzce jako úhoř se prosmykává svou sugestivní výmluvností úskalími všech zásadních úvah... “  (německý vyslanec Samuel Saenger o Švehlovi, 4.2.1921)

 

V této době se Švehla podílel na vytvoření a následném fungování tzv. Pětky, která koordinovala činnost hlavních českých (tzv. státotvorných) politických stran. Mimochodem, záznamy Pětky neexistují; Švehla pod heslem „Pánové, my dějiny nepíšeme, my je děláme“ je nepovolil pořizovat.

 

„Švehla má rakouskou školu, byl by v Rakousku Beschwichtigungshofrat (=dvorní rada pro usmiřovačky)... Nyní nebude již za kulisami jako jeden z neodpovědných pěti, nýbrž náčelník vlády... Je to neobyčejná odvaha v době nejhlubší hospodářské deprese utvořit vládu se skupinami zcela opačně orientovanými a očekávat od ní záchranu. Český státní nacionalismus přivedl republiku tak daleko, že nemá jiné většiny než ze zelí a řepy...“  (TGM den po jmenování první Švehlovy vlády, 8.10.1922)

 

„Vkladatelé nesmí o nic přijít – viníci ať to vypijou.“  (po krachu banky Bohemia, jaro 1923)

 

 „Nikdy jiný než Švehla a jedině Švehla má schopnost nejlépe vést stranu a nikým není nahraditelný. První ve straně je Švehla, pak dlouho nikdo... Ale Švehlovi se podařil ještě další zázrak. On je autoritou nejen ve své straně agrární, nýbrž také ve všech ostatních stranách českých... Dnešní koalice a tím i celá parlamentní vláda stojí a padá se Švehlou, proto taková obava o jeho zdraví...“  (člen vedení agrárníků prof.C.Horáček k 50.narozeninám AŠ, Venkov 15.4.1923)

 

„Pánové! Je horko. My jsme všichni trochu nervózní. Bude dobře, když si nějaký čas odpočineme a parlament rovněž.“  („mistr kompromisu“ po sporech s lidovci v souvislosti s Husovými oslavami, léto 1925)

 

„Nic mu nebylo vzdálenější než nespravedlivé protěžování bohatých proti chudým... Nepočínal si ovšem demagogicky a nedělal líbivou politiku, byl poctivý a nesliboval, co nemohl splnit a neváhal nekompromisně poukázat na vady a poklesky nejnižších lidových vrstev.“  (J.Hanzal)

 

„Musíme být opatrní, abychom v žádném případě nepřekročili hospodářské možnosti. Usnesená sociální reforma by nám byla málo platnou, kdybychom si na ni nevydělali.“  (leden 1926)

 

„Když pracoval, zapomínal na svět okolo - těžko najít dva tři další, kteří byli schopni sloužit státu s takovým sebezapřením. O Vánocích 1919 například zapomněl, že je Štědrý večer; z práce se vytrhl až na důrazné upozornění nervózních podřízených. Svou rodinu miloval, ale byl schopen nejet domů na hostivařský statek i několik týdnů – s vysvětlením, že má moc práce.“  (A.Klimek)

 

Na námitku Karla Čapka, že dát národ dohromady znamená omezit, odstranit stranictví, vybuchl: „Vy jste také jeden z těch intelektuálů, kteří kážou o svobodě a demokracii a přitom by chtěli vyhodit strany! … Odstranit strany, to je právě zásada diktatury, ale demokracie znamená strany, že lidi mají právo na různé názory a ideály a že se musejí dohodnout. Strany znamenají kontrolu; každá se dívá té druhé pod pokličku, co vaří ve svém hrnci.“

 

Když se dozvěděl, že jistý skladatel zamýšlí zkomponovat operu o Jánošíkovi: „Ať dají pokoj s těmi loupežníky! Kdyby raději někdo napsal operu o četnících!“

 

„Politika je krásná, ale ze všech nejkrásnější je politika československá. Protože je tak těžká.“  (z rozhovorů s Karlem Čapkem, viz i níže)

 

„Politika, to je pro mne něco jako veliké, úžasné drama. Pravý politik v něm není jenom hercem, je režisérem... Politika je umění, nejkrásnější ze všech umění.“

 

„Politika je pravé umění, větší než sochařství. Hlína a kámen se nebrání, ale já musím brát do rukou tu křečkovitou lidskou náturu a hníst ji, modelovat ji. – A ona se vzpouzí, prská, škrábe: musím ji hladit i škrtit, abych ji mohl zformovat. – Co z ní chci udělat? Stát!“

 

„Programově stojím na principu demokracie, která bezprostředně musí počítat s parlamentarismem jako s jedním prostředkem, kterým se provádí kritika a zákonodárná činnost; nevěřím často opakované frázi o tzv. krizi demokracie.“  (z posledního vystoupení před čs.parlamentem, 8.11.1927)

„Vycházím z toho, co je, jaký jsme národ, k čemu se hodíme. Pro nás přece není žádná jiná možnost než demokracie. Nemáme šlechtu, neměli jsme po staletí svou dynastii ani byrokracii ani společenskou hierarchii; byli jsme jako lid a udrželi jsme se jako lid. Naše politika byla od národního probuzení demokratická, poněvadž nemohla být jiná.“  (v hovoru s Karlem Čapkem, 1933)

 

Švehla a Masaryk

Přátelská spolupráce obou (řečeno slovy významného novináře G.Wintra) začala jako „manželství z rozumu, jež se postupně přetvářelo v manželství z lásky“. Se Švehlou Masaryk  rád a často jednal i o privátních věcech, ačkoli – slovy prezidentova tajemníka A.Schenka – „dobře věděl, že Švehla stojí na druhém břehu v zásadních otázkách soukromého majetku a dalšího vývoje společnosti“.

 

„Když dva mužové se spolu dokopávají zlata, nevadí jim, jestliže v usilovné práci jeden o druhého zavadí.“ (TGM o vzájemných třenicích)

 

„Člověk, který má skutečně radost z moci a touží po ní, je Švehla.“  (TGM)

 

Masaryka Švehla nakonec přesvědčil, o co mu ve sporech Pětka-Hrad v nejhlubší podstatě jde: o práva vlády a parlamentu (a samozřejmě také parlament ovládající Pětky) proti nadměrným prezidentským pravomocem, osobně však nemá nic proti výjimečnému postavení tohoto úřadu, pokud se jeho nositel jmenuje T.G.Masaryk. Setkávali se (zejména v období prvního Švehlova premiérství) velmi často; mnohdy na Švehlově statku, kde se Masarykovi líbilo.

 

„Čas, který věnuji Švehlovi je dobře využit. Je to silný mozek (strong brain) a je jemný ve svém nitru... Mám dojem, Aliceko, že jsme vykonali značný kus práce s Švehlou...“  (T.G.M. v listu dceři Alici, 9.10.1924)

 

„Mluvili jsme o náboženství. Myslí (=Švehla), že je ateista, ale vidí božský řád ve světě a společnosti. Ptal jsem se ho, jestli je to dost, zda člověk uznávající tento řád není nutně veden k uznání nús Anaxagorova (=prvotního hybatele)?“ (z dalšího listu Alici, 4.10.1924)

 

„Se Švehlou je také velmi těžká práce; je neorganizován (=nemá organizační smysl), neumí pracovat, v jeho okolí se krade a podvádí...“  (z poznámek TGM, leden 1926)

 

Jako jeden z mála politiků uměl nosit – on, sedlák z Hostivaře – frak. A prezidenta Masaryka, jehož myšlenkových výkonů si vážil, oceňoval i z estetického hlediska.

 

 „Člověče, to je ohromná věc pro stát, když je prezident krásný.“

 

„Jako má Masaryk vliv na Švehlu, má Švehla vliv na Masaryka. Možno říct, že je to nejpronikavější vliv, pod nímž se prezident ocitnul. Masaryk po většinu života byl teoretikem. Stává se někdy teoretikům, že podlehnou kouzlu mužů praxe...“  (F.Peroutka)

 

„Je to velký státník. Neváhám říci, že je jedním z největších v Evropě.“ (TGM o Švehlovi)

 

„Je to velmi moudrý člověk.“  (Jan Masaryk v listu „tatovi“, 30.9.1923)

 

V době Masarykovy vážné nemoci (1921) Švehla odmítl jeho nabídku, aby po něm převzal presidentský úřad (zástupně před Benešem). Nesouhlasil prozíravě s prodlužováním instituce „silného presidenta“; výjimečnou osobnost TGM měl podle něho střídat pouze člověk reprezentativní. Což ovšem bylo proti české mentalitě toužící po výjimečném vůdci…

 

„Nějaký president akademie se vždy najde, Zubatý anebo podobný někdo; stačí nám nějaká monstrance, aby byla ukazována lidu“.

 

„Podle situace oznámil jsem Švehlovi (=1925), že by mohl být (=prezidentem) on, Beneš po něm. Protože nezná jazyků, není společenským a pro reprezentaci, musil by mít dobrý poměr k Benešovi, který by obstarával reprezentaci a cizinu. Trochu francouzštiny se naučí. Nežádal jsem definitivní rozhodnutí.“  (TGM)

 

„Byl by pan prezident jen pro ty politiky... Jestli! Hlavní by byl stejně Beneš.“  (TGM v nedatovaném výroku svému tajemníkovi)

 

Část vládní koalice naléhala na Švehlu, aby se ve volbách hlavy státu 1927 ucházel o úřad prezidenta. Za daného rozložení sil v parlamentu by bylo jeho vítězství prakticky jisté. Odmítl a vší vahou své osobnosti se postavil za volbu Masaryka, který si dal podmínku být zvolen hned v v prvním kole („prezidentským poškrabkem nebudu“).

 

„Neslyšel jsem, že by Masaryk umřel... Dokud bude chtít a bude žít, bude prezidentem. Dostane tolik hlasů jako žádný nedostal před ním (?) a nedostane po něm.“

 

„Prezidentem jest a bude T.G.Masaryk. Kdo je proti tomu, zaslouží pár facek, a já jsem ochoten mu je sám dát.“  (na schůzi agrárního klubu)

 

„Abych nezapomněl. Budeme volit prezidenta. No my nepěstujeme žádné tatíčkování, ale také žádné zlomyslnosti. Nám jde o republiku a republika potřebuje Masaryka. A tak budeme volit Tomáše Garrigue Masaryka.“  (na jednání výkonného výboru své strany, květen 1927)

 

„V zahraničí... jsem se přesvědčil o tom, jak krásný zvuk má jméno Masaryk. Kdybych nyní kandidoval, pak by světová veřejnost ihned usoudila, že něco není u nás v pořádku, že se hašteříme a že se na Masarykovi dopouštíme těžké křivdy. A víš, Emánku, že zájem národa a republiky kladu výše než zájmy vlastní.“  (agrárnickému senátoru E.Hrubému)

 

„Volba je mým úkolem – a já jsem zdráv.“  (v listu Masarykovi na Blízký východ, 12.5.1927)

 

Díky buldočímu úsilí mistra kompromisu se majoritu pro T.G.Masaryka podařilo nakonec získat: z 434 volitelů (poslanců a senátorů) získal (i díky hlasům německých sociálních demokratů) zvítězil o pouhých 13 hlasů více, než potřeboval (roku 1920 o 37).

 

„Za 7 let Masaryk prezidentem zvolen nebude. Švehla se velmi angažoval, teď půjde o jeho hlavu.“  (soc.demokrat A.Meissner)

 

„Demokracie není jen právo, ale také povinnost. Pečlivě volte své vůdce, kterým svěřujete své osudy.“  (Švehla)

 

Beneš

„Mně se to vytýká? (=Benešova účast ve všech vládách). Přinesl jsem starému pánovi (=Masarykovi) litinu navrhovaných ministrů, on si ji prohlédne... a pak mne osloví: „A kde je Beneš?“ „Tady není,“ odpověděl jsem suše. „Není-li tam Beneš, nebudu ani já prezidentem. Poděkuji se ihned!“ Tak mně pověz, co jsem měl dělat.“  (v diskusi se „stařešinou“ agrárníků E.Hrubým)

 

„Již nyní je Švehla se svojí stranou vlastně diktátorem Československé republiky. Je trvalým ministerským předsedou. Přijímá strany do vlády nebo je vylučuje. Pomáhá stranám, nebo v nich vyvolává vnitřní nesnáze... Je diktátorem, protože mu to umožnila demokracie.“  (Jiří Beneš, synovec Edvarda Beneše, jehož 17leté působení na „zamini“ bylo Hodžou označeno za „ostrov absolutismu v demokratickém státě“)

 

„Beneš a Švehla, i když teoreticky spolupracují, v praktickém stylu se nikdy zcela neshodnou. Oba jsou silné individuality, ale myslí, pracují a žijí na zcela protichůdném základě.“  (Jan Masaryk v listu otci, říjen 1925)

 

„Jaký je poměr prezidenta ke Švehlovi? ... Takový, jaký byl poměr Švehly k Benešovi. Považuje ho za nutné zlo – nenávidí ho. Strana mu (=Masarykovi) tuto nenávist splácí tím, že se hojí na člověku prezidentovy důvěry, na Benešovi.“  (nejmenovaný agrární předák v hovoru s hradním informátorem, 1926)

 

„Důvěřuji Benešovi v zahraničních věcech. A dávám mu na sto procent volnou ruku, ale čekám reciprocitu. Zatím však mám dojem, že Beneš proti mně vnitropoliticky pracuje.“

 

„Mám dojem, že jak velká je moje důvěra v zahraniční politiku Benešovu, tak velká je jeho nedůvěra k mojí politice vnitřní.“  (z nedatovaných poznámek)

 

„O Benešovi často myslím, že není snad případu takového nevděku vůči člověku, který pro republiku tolik udělal a dělá... viním za to Kramáře a Švehlu. Tamtoho ideově, tohoto prakticky... třeba násilím (=Švehla) dovede držet lidi; jak měl v ruce pozemkovou reformu!“  (TGM o útocích na Beneše, 12.3.1932)

 

Podle Švehly nechtěl Beneš přiznat blížící se krach tzv. kolektivní bezpečnosti (Společnosti národů a Malé dohody), na jehož základě vybudoval celou svou zahraniční koncepci. Vinil Beneše z toho, že se neodhodlal toto selhání přiznat a šířil ve společnosti neoprávněný optimismus. Varoval dlouhá léta před Mnichovem; bohužel marně. 

 

„Švehla první z nás všech jasně pochopil zostřenou jasnozřivostí svého nemocí osamoceného a oproštěného ducha, jaká bouře se nad námi odevšad stahovala a v jaké sázce se ocitá nejen naše mladá svoboda, ale sama naše národní existence. Bylo to tragické umírání státníka v úzkostných předtuchách o budoucnost státu.“  (J.Stránský, 1958)

 

Naši Němci

„Národ československý provedl revoluci. Věc je skoncována, zveme vás k spolupráci.“  (R.Lodgmanovi při jednání v Národním výboru, 31.10.1918)

 

„Nedovedlo-li 10 miliónů (=Němců) pohltit 6 miliónů Čechů, nemůže 6 miliónů Čechů pohltit 3 milióny Němců. Postaví-li se Němci na půdu našeho státu, neexistuje pro mě německá otázka. Podepíši jim prázdný list, a ať si tam napíší, co chtějí.“

 

Celou dobu, kdy byl u moci, se zlepšovalo postavení menšin (kromě postoji k Němcům hledal také rozumnou cestu ke Slovákům – oficiálně části československého národa; krotil také prezidentovy snahy rozpoutat náboženský boj s Vatikánem). Nedocenitelným vítězstvím Švehlovy politiky se stal vstup prvních Němců do čs.vlády v jeho třetí vládě (1926-1929).

 

Vzedmutá vlna českého nacionalismu byla očividná. Masaryk si v listopadu 1922 zapsal stesky premiéra Švehly, jak například musel zakročit po zákazu pražského magistrátu zpívat německy v hostincích (!). Primátor Karel Baxa (kdysi velký útočník proti Masarykovi za hilsneriády) se rovněž pokusil zakázat, aby se na mezinárodní konferenci v Praze smělo hovořit německy atd.

 

„Nečekáme své osvobození od tohoto parlamentu, od souhlasu českých stran, nýbrž od semknutého odporu potlačovaných a trvalého poučování ciziny, která nakonec uzná neudržitelnost pařížských mírových smluv a tím také tohohle hanebného státu...“  (Lodgman von Auen v poslanecké sněmovně, 29.11.1922)

 

Ve třetí Švehlově vládě – mimochodem tzv. „panská koalice“ ukázala být nejstabilnější vládou první republiky - došlo k již zmíněnému prvnímu vstupu německých stran do vlády (dva univerzitní profesoři – agrárník F.Spina jako ministr veřejných prací a křesťanský sociál R.Mayr-Harting coby ministr spravedlnosti); počátkem 1927 do ní vstoupili i dva představitelé Slovenské ľudové strany.


"Kdyby bylo všechno v pořádku, něco takového by nesmělo trvat víc než 20 minut... Nacionalismus je nutno přemáhat."
(v reakci na protiněmeckou demonstraci v Praze, 1930)

 

„To by si Beneš neměl nechávat líbit a měl by v parlamentu odpovědět...“  (o protičeských výrocích německého ministra zahraničí Curtia, 3.11.1930)

 

Je nutno držet demokracii za každou cenu a Němce ve vládě.“  (8.9.1933)

 

„Reálný postřeh situace, bystrá orientace ve volbě vhodných prostředků a vzácné nadání osobní...sbližovati politicky rozdílná stanoviska.“  (Slovník národohospodářský u hesla Švehla Antonín, 1933)

 

„Švehlu rozčílily podle něj chabé reakce vládních míst na sílící protičeskoslovenské štvaní Mussoliniho a Hitlera, jehož projev „nebyl zakřiknut“. Jeho hněv se obracel i proti ministru vnitra Černému („špatný úředník“, „málo rázný“, „zkresluje zprávy“). Toho už dlouho pokládal za nešťastnou volbu, na níž však Masaryk trval.“  (A.Klimek)

 

Čapkovi prý Švehla netajil, že „až se vrátí do čela vlády, bude trvat na Benešově demisi“. Švehla mu vytýkal nedostatečnou podporu německých aktivistů, které přivedl do vlády, lehkomyslné podcenění nebezpečí z Německa a nebezpečí izolace republiky tvrdošíjnou vazbou na slábnoucí Francii...

 

Korupce

Švehla znal dobře lidské slabosti. Podle F.Peroutky se „docela v soukromí vyjadřoval, že každého je možno koupit, jednoho za peníze, druhého za příležitost k lesku osobnosti, třetího za lásku ženy, čtvrtého za společenskou pozornost“. Osobně se však podle znalců zšeřelých zákoutí české politiky neobohacoval.

 

„V metodě měli dost společného, korumpovali lidi. Jenže Švehla to dělal promyšleně, „přistrkoval ke korytu“ koho potřeboval, u Hodži v tom bylo často furianství.“  (TGM při srovnání dvou premiérů)

 

„Vzrůst stran vyžadoval peníze a došlo se tedy na tyto obchody; pokud se týká Švehly, ten pro sebe nevzal ani krejcaru, a proto dělám veliký rozdíl mezi ním a Stříbrným. Radil jsem Švehlovi, aby se strany postátnily, neboť moje zprávy stále více odkazovaly na korupci. Je nemužné bát se postátnění a státu potajmu okrádat.“  (T.G.Masaryk v listu premiérovi F.Udržalovi, 7.9.1931)

 

„Všechny strany mají špínu na sobě, nevyjímaje ani sociální demokracii. Korupci dělat, anebo k ní mlčet, to je stejné. Co by se dalo udělat, kdyby jedna strana byla čistá!“  (T.G.M. soukromě, 4.11.1931)

 

„Vím, že demokracie je možná jedině na mravním základě... U nás se dnes říká téměř všeobecně: co politik, to zloděj. To není pravda... A často právě ti, co nadávají, zvolí si zloděje. Všechno závisí na lidech, na voličích... Je nutno mimo politických stran vychovávat voličstvo. Jistě by peníze, na toto vynaložené, přinesly větší užitek než pravidelná subvence stran. A kdo má vychovávat? Vychovává částečně stát, částečně církev. Jde jen o to, aby výchova byla správná.“  (T.G.Masaryk, 1931)

 

Podle vzpomínek Josefa Charváta se po Švehlově smrti našly v jeho psacím stole peníze za celou dobu jeho úřadování ve funkci předsedy vlády, neboť Švehla, kterého peníze nikdy nezajímaly (živil ho statek, obhospodařovaný jeho manželkou a dcerou), vždy strčil výplatu do šuplíku a hned nato na ni zapomněl.

 

„Švehla byl a zůstal čistý člověk. Ani nezúčtovatelného fondu (jako premiér jen) pro svou stranu nepoužil. Rozdělil jej spravedlivě na pět dílů ve prospěch všech vládních stran.“  (Jiří Stříbrný po válce v komunistickém žaláři, kde by mu pomluva „buržoazního“ politika nemohla neprospět)

 

Nemoc a smrt

„Švehla je veliký státník a neváhám říci, že jeden z největších státníků v Evropě. Zároveň jeho nemoc je pro nás mementem, jak nový stát spotřebovává lidi…“  (TGM)

 

Od mládí byl nedobrého zdraví, poprvé zmizel na několik měsíců z politiky už v roce 1909. Pak se výpadky, způsobené zřejmě přepracováním, objevovaly častěji a byly stále delší. 7.března 1928 – po nerozvážné (a poslední v životě) cestě na Hrad Švehlu postihl několikahodinový srdeční záchvat, který ho vyřadil z činnosti – takřka nemohl mluvit a pohyb omezoval na občasné dva tři kroky z křesla - trvalo ovšem bezmála rok, než 1.února 1929 rezignoval.

 

„Ah, to my už zařídíme, že udělá, jak my to budeme chtít, to se jednoduše předatuje jeden z těch lístků, na který už oznámil, že se vzdá.“  (agrárnický předák Bradáč po nátlaku Hradu na Švehlovu abdikaci; leden 1929)

 

„Přátelé, rád bych s Vámi konal všechny přípravy, ale nemohu, ještě nemohu... Účastnit se mohu pouze duchem... Duch a srdce touží, ale tělo brání...“

 

„Švehla se obklopuje samými madonami a obrazy svatých. Ve straně nikdo nevěří, že by se ještě kdy mohl vrátit k politice.“  (B.Bradáč, prosinec 1929)

 

„Tři světové autority už nad ním udělaly kříž, ale on...se pomaluje zotavuje a už se těší, jak zasáhne aktivně do politiky... Je tu ovšem nebezpečí, že při prvním vážnějším rozčílení bude nenávratně vyřízen.“  (A.Laurin, duben 1930)

 

"Až na zvýšený krevní tlak - je v plné formě fyzické i psychické... Není rozdílu proti nejlepším dobám před nemocí, projevuje přímo bujnost intelektuální... Prohlásil: "Ze všeho nekrásnější je politika a já se těším, až zase do ní půjdu, a půjdu do ní." (K.Čapek v telefonátu na Hrad, 3.11.1930)

 

„Třetina plochy čtverečního metru byla mým místem na zemi. Jedna židle! A přitom jsem nemohl ani sedět, ani stát, ani chodit, ani ležet, ani číst, ani mluvit, ani myslet – dovedeš si představit, jaký to byl život. Ale nebál jsem se smrti. Ale chtěl jsem žít.“  (F.Soukupovi, 1931)

 

„V lázních se léčí Udržal (ta práce – řídit národ!)

hezky to od Švehly odkoukal, kdy se má hodit marod.“  (Julius Fučík, 27.10.1932)

 „V našem národě jako v každém jiném jsou dva póly. Jeden pól individuálního egoismu a druhý pól kolektivního altruismu. Mezi oběma póly musí dojít k dohodě a harmonii. Bohatí nemohou pychnout v přepychu a chudí nemohou zoufat v nedostatku. Probuďme své srdce a své svědomí, abychom v nich měli nejbezpečnější kompas.“  (k 28.říjnu 1932 – v době nejhlubší krize)

„Prodělal jsem teď chřipku, která se mi vrhla na srdce, a mohu si živě představit a s Vámi cítit, co jste přetrpěl a jak mužně... Přeji Vám, abyste brzy byl docela zdráv.“  (T.G.M. v poděkování Švehlovi za zaslané květiny, po Novém roce 1933)

 

„Je to obdivuhodné, jak se zotavuje. Jeho duševní svěžest je neobyčejná... Naslouchal jsem mu se skutečným obdivem, ba někdy i úžasem. Po tolikaleté smrtelné nemoci!  (F.Soukup v listu TGM, 12.4.1933)

 

 „Není rozdílu mezi liberalismem a socialismem. Jejich společné symboly – fabrické komíny – jsou jejich společnou pýchou a neštěstím země.“  (v jednom z posledních projevů, 1933)

 

„Jsme to právě my, zemědělci, kteří jsme si uvědomili, jak jsme odpovědni za svou svobodu. My neutíkáme, my neustoupíme, ani když hrom bije, natož abychom ustoupili, když lidé hloupě mluví, my nikdy neustoupíme a nebudeme se ptát, co máme dělat. My to víme!“

 

„Jsme krajní bašta západní demokracie: to znamená, že musíme vydržet. My všichni jsme vojáci ve zbrani v přední linii...“

Po dočasném zlepšení vypovědělo nemocné srdce Antonína Švehly 12.prosince 1933 definitivně službu. Zemřel na hostivařském statku, kde před šedesáti lety přišel na svět.

„Milostivá paní, v předvečer prezidentské volby seděl jsem s otcem a mlčeli jsme. Děláme to dost často. Najednou starý pán povídá. Tož se podívej. Ten Švehla odešel – a já jsem ještě tady – měl jsem ho rád. Kolik práce mohl ještě udělat. Já, čtyřiaosmdesátník, mám zase začínat. Divně to s námi ten osud točí. Vzpomínám na Vašeho tatínka s láskou a hlubokou úctou.“  (z listu Jana Masaryka Švehlově dceři Heleně Černé, květen 1934)

_______________________________________________________________________

 

„Památka na mnohaletou spolupráci se Švehlou je mi milá a drahá, našel jsem v něm při budování naší nové republiky a demokracie spolutvůrce loajálního a dovedného... náš stát je šťasten, že mu osud v pravý čas dal pracovníka a státníka, jako byl Švehla.“  (TGM v nekrologu pro Venkov, 24.12.1934)

 

„Nehájil úzké stranickosti, neboť dorůstal a dorostl ve státníka v našich poměrech formátu nezvykle velikého…“  (T.G.M.)

"Republika ztratila vůdčího státníka... Veřejnost republiky bez rozdílu bude s Vámi ctít a zachová si památku nejen na státníka republice vzorně oddaného, nýbrž i na dobrého člověka..."  (TGM v telegramu paní Švehlové)

Švehla nechtěl pohřeb se státními poctami, přál si být pochován jako "hostivařský sedlák". Poslední loučení se tedy konalo na dvoře jeho statku. Vládl mráz kolem 20°C, obřady se vlekly. Úzkostlivá hradní kamarila radila prezidentu - opět, jako nyní často, postonávajícímu - aby se omluvil. "Švehla se také nešetřil v práci pro republiku," odsekl Masaryk.

Nechyběl nikdo významný - až na Edvarda Beneše, který těsně před pohřbem odletěl do Paříže.

"Teprve s odstupem doby obří postava Švehlova vystoupí nad obzor a zastíní křik a hluk mnohých, kteří žili v jeho stínu a starali se o svou dočasnou slávu, kdežto Švehla ji vědomě pomíjel."  (Venkov, 19.12.1933)

„Obdivovaná československá demokracie byla ve velké míře Švehlovou zásluhou.“  (Švehlův vytrvalý kritik a pozdější ministr J.Stránský, v poválečném exilu)

"Náš stát nemohla stihnout krutější rána."  (Jiří Hoetzel, jeden z tvůrců ústavy)

„Žádný z nás nedosáhl formátu Švehlova. To byl kolos, kterého nezměnila ani choroba. Zůstal poctivým demokratem a bystrým politikem až do svého konce.“  (R.Bechyně, 1946)

„Jeho chápání role vůdce nejsilnější politické strany jako služebníka státu, nikoliv vlastní strany, je dodnes řídkým jevem, v zemích postkomunistických jevem prakticky neznámým.“  (J.Hanák, LN 11.12.1993)

___________________________________________________________________________

 

„Zdálo se, že Švehlova smrt odvalila balvan z Benešovy cesty za prezidentstvím. Snad si oddechl i Masaryk, jenž před Benešem připouštěl, že může být sám poražen právě Švehlou, jehož ujišťování nikdy proti němu nekandidovat přestával věřit...“  (A.Klimek)

 

Agrárníkům hodlal Beneš (=před prezidentskou volbou, 17.12.1935) dát za jejich hlas prohlášení, "že se ničeho bát nemusí, že jsem a budu také jejich prezidentem, že jsem a budu nestranným, konstitučním, že se půjde tak, jak se šlo až dosud atd." ... Hodža nakonec žádal jakési Benešovo příznivé gesto vůči Švehlově památce, "nějakého prohlášení, nějaký dopis paní Švehlové nebo něco podobného". Beneš, který se cítil v sedle (=krátce předtím mu slíbili podporu Hlinkovi ĺuďáci), sice kývl, ale s podotknutím, že by k tomu došlo, teprve až by nastal vhodný moment. Po Hodžově odchodu si zapsal: "Neměl jsem pochybnosti, že věc je hotova."

Beneš Švehlovi jeho kritické výhrady nikdy nezapomněl a za druhé světové války ho dokonce označil za fašistu. Naprosto účelový útok byl předzvěstí toho, co mělo přijít: poválečný zákaz agrární strany.

Švehlova dcera Helena (provdaná za bývalého ministra vnitra Josefa Černého) emigrovala po únoru 1948 s manželem do Spojených států.

Syn Antonín zůstal v republice, kde mu v roce 1952 Státní soud vyměřil dvanáct let žaláře za „velezradu“. Prošel věznicemi v Ostrově, Mírově, Leopoldově, pražské Ruzyni a Valdicích.

V dvoudílném kompletu KDO BYL KDO („600 osobností, které je třeba znát“) vydaném v letech 1980 a 1981 se pod písmenem „Š“ vyskytují mj. Bohumír Šmeral, Karol Šmidke a Dionýz Štúr; nechybějí ani biografie Tarase Ševčenka a Vasilije Šukšina.

Po československém premiérovi evropského formátu se však slehla zem.

S využitím:

Burianec J., Vzpomínka na velkého státníka a odpovědného politika Antonína Švehlu (Denní telegraf, 14.4.1995)

http://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_%C5%A0vehla

Hanzal J., Sedlák, politik, státník (NLN 6.4.1991)

Homolová M., Založili republiku (Lidové noviny říjen 2002, nedatovaný výstřižek)

Klimek A., Boj o Hrad (2 díly), Panevropa 1996 a 1998

Klimek A., Velké dějiny zemí Koruny české XIII, Paseka 2000

Klimek A., Velké dějiny zemí Koruny české XIV, Paseka 2002

Kokeš O., Antonín Švehla, Tomáš G. Masaryk a Eduard Beneš (Střední Evropa č. 31/1993)

Kosatík P., Čeští demokraté, Mladá fronta 2010

Pasák T. a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20.století, Libri 1994

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář