Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pouť (až téměř) do Santiaga de Compostella (Zdeněk Hűbner)

24. 1. 2009

 

Pouť (až téměř) do Santiaga de Compostella

(Text: Zdeněk Hűbner,  foto: Pavel Holeček)

 

    Také jste jako já léta snili o pouti do španělského Santiaga de Compostela? Také Vás zlákala prastará tisíciletá poutní stezka vedoucí k údajnému hrobu sv.Jakuba? Také se už léta zdráháte a máte po ruce vždy sto a jeden důvod, proč (zatím ještě) nevyrazit? „Život je čekání na to, kdy se naše sny změní ve skutečnost,“ řekl Victor Hugo. Jeho citát jsem si vyluštil na palubě letadla směřujícího do Madridu, když jsem se v roce 2008 konečně rozhodl vysněnou cestu uskutečnit. A proto říkám: Vyražte. A nebudete litovat. Své sny uskutečníme buď teď, nebo nikdy. Máte-li aspoň trochu zdravé nohy, měsíc času a chuť zažít neopakovatelné, vydejte se na cestu. Kamkoli. Nemusí to být zrovna do Santiaga. 

Obrazek

     "Kdo chce dobře poznat nějakou zemi nebo její část, měl by jít pěšky.“ (M.Zikmund)

     CAMINO DEL NORTE. Abychom se vyhnuli vyprahlým vnitrozemským pustinám a davům poutníků (tzv. Francouzská cesta, nejklasičtější, vedoucí přes Pamplonu a Burgos), zvolili jsme severní variantu vedoucí nedaleko od pobřeží Biskajského zálivu. Rozhodnete-li se podobně, nezapomeňte pončo nebo stan (je zde deštivo) a počítejte s víc jak měsícem - cesta nejenže prochází přes přečetné kopce a hory, ale zcela nelogicky se často několikrát vine nahoru a dolů v jednom jediném údolí. Často vede jinudy než před pár lety a navíc existuje mnoho místních odboček, málo přehledných. Na kvalitu českých značených cest zapomeňte, ale tak příšerné jako ve Francii to přece jenom není. Připravte se na to, že téměř sto procent cest je zde asfaltových. Bohužel.     

     BASKICKO (EUSKADI). Tato provincie Vás čeká nejdřív, jdete-li od francouzské hranice. My jsme se z Madridu vlakem protrpěli (viz níže) do Vitorie a San Sebastianu a odtud už vyrazili na západ pěšky. Baskicky se San Sebastian řekne Donostia. Je to jazyk, jehož neindoevropský původ je dodnes záhadou. Mnozí zde usilují o nezávislost na Španělsku, na jejich snaze o svébytnost si vylámali zuby prakticky všichni: od Římanů přes muslimy a Karla Velikého až po generála Franka. Hlavní město Vitoria je první, které jsme na cestě poznali. Neuvěřitelně krásné, starobylé a vlídné město s příjemným podnebím. Odtud jsme už střídali pochod podél pobřeží s cestami ve vnitrozemí. Kouzelná rybářská městečka, krajina luk, pastvin táhnoucích se ve svazích od pobřeží, kamenné vesnice v kopcích. Ale co nás překvapilo nejvíc - zeleň. Opravdu jsem nečekal, že poutnické hole pořídíme z bambusu všude okolo nás. Fotografie, které parťák Pavel udělal, mohl stejně tak pořídit u thajského Chiang Mai nebo v Ekvádoru. Nevycházel jsem při pohledu na regulérní zelený prales v údivu. Jiné Španělsko.


     KANTÁBRIE. Vstoupíte do ní za největším baskickým městem Bilbaem. Překvapí Vás svými příkrými útesy, maličkými chráněnými zátokami a spoustou písčitých pláží nejrůznějších velikostí. Po levé ruce se dramaticky zvedá Kantaberské pohoří s oblačnou hradbou nad sebou. Římané měli i zde co dělat, než zdejší oblast začlenili do císařské provincie Hispánie. Před sto lety si Kantábrii oblíbil král Alfons XIII. a začal zde pravidelně trávit letní dovolenou.


     ASTURIE. "Pokud být Španělem je věc hrdosti, být Astuřanem je titul." (ve španělštině se rčení rýmuje) Toto do římského příchodu keltské území je jediným kouskem Španělska, který nikdy nebyl dobyt muslimy. Vstoupili jsme sem horskými údolími a už první pohled na horaly nasvědčoval, že jde vskutku o hrdé lidi, vědomé si své vlastní ceny. Však i dědic španělského trůnu má dodnes titul Príncipe de Asturias. Patnáct kilometrů od pobřeží se zde zvedají hory vyšší než Gerlachovský štít (Picos de Europa, Štít Evropy). Kromě toho je Asturie zemí unikátních předrománských památek. Skromných kostelíčků si sotva všimnete, ale jiné podobně staré v celé zemi nenajdete.
     
     NEJKRÁSNĚJŠÍ DOJMY: z pohoří Picos de Europa. Kaňon řeky Devy, s pomocí lanovky přechod horských údolí mezi obcemi Potes (připomínala hercegovský Mostar) a Sotres. Největší horské pastviny, jaké jsme v životě spatřili. Četná stáda koní, ovcí, skotu a koz, mezi nimiž volně procházíte. S jedním hříbětem jsme se spřátelili, ještě nikdy neměli důvod bát se člověka... Nádherná byla rovněž večerní svatba v chrámu sv.Vincence v San Sebastianu (16.stol., nejstarší dochovaný kostel ve městě). Pavla vysloveně uchvátila.
     NEJKRATŠÍ SPÁNEK: V kastilské Medině del Campo, kterou nám nezbylo než projít za tmy. Ve dvě ráno bylo krásné centrum města plné lidí, takhle to zde chodí, naštěstí dětské hřiště bylo volné (po letech jsem objevil kouzlo houpaček a skluzavky!). Vstávali jsme už ve 3.53 na vlak do Salamanky. Ale i tohle se přežilo .-)
     NEJKURIÓZNĚJŠÍ MUZEUM: MUSAC XXI v Leónu. Moderní umění mně nic neříká, ale bylo 38 ve stínu a nebylo kam jít. Na jeden koberec jsme málem vstoupili, nepochopili jsme, že je to obraz. Další hangár byl úplně prázdný, jen vodu bylo slyšet - také umění. V další černé místnosti jsme do sebe málem narazili. Fotografie byly ale zajímavé.
     NEJSTARŠÍ MUZEUM: ALTAMIRA (nejstarší jeskynní malby všech dob, 14-18 tisíc let). Spatříte sice jen repliky, ale jsou věrné, zasazené do jeskynního prostředí. Pozoruhodné muzeum, kde jsme spatřili první holografický film - pravěká rodině u ohně. Až do července jsem byl pod vlivem populárně-naučné literatury přesvědčen, že Altamira se nachází hned pod Pyrenejemi. Pokud si nějaký žáček tuhle mylnou informaci omylem zapamatoval, sypu si popel na svou učitelskou hlavu...
     NEJVĚTŠÍ STŘEDOVĚKÝ KLENOT: asi Salamanca a Santillana del Mar (ta leží pouhé 2 km od Altamiry). Santillana je od roku 1575 téměř zcela bez úprav, skvost ze silnice téměř přehlédnutelný. Komu se líbí ve městečkách na kdysi osmanském Balkáně, bude se tu cítit jako doma. O Salamance škoda mluvit, tohle jedinečné univerzitní město je třeba zažít. Dojeli jsme sem ráno, kdy mladí ještě nešli spát a staří venčili své pejsky. Studenti řádili v ulicích jak smyslů zbavení, museli jsme si sednout, takové divadlo jsme opravdu dlouho neviděli. Ulehli jsme na karimatku až pod hvězdnatým nebem přímo pod historickou budovou staré univerzity, kde byl úplný klid. Policia local se sice dvakrát objevila, ale Pavel zašermoval svým 50.000 Kč drahým fotoaparátem - a byl taky klid.

Obrazek


     NEJHORŠÍ PROBUZENÍ: asi v Santoni, kde jsme z nouze okupovali boudu se záchrannými vestami vedle jachet. Ve dvě ráno sem vlezli skauti na noční bojovku a měli jsme co dělat, aby si nás nevšimli. Jeden nás málem udal, ale vedoucí mu správně vysvětlil, že má vidiny a aby neděsil ostatní :-) No a noc na poli u Aranjuezu, kde jsem na polštářku spatřil asi třicet mravenců. Zdálo se mi, že se mi to zdá, ale nezdálo
     V novostavbě u pláže Arena nás ráno vzbudil páv. Pravda, vyhnali jsme ho večer předtím, a ráno se s hrozným kejháním přišel s ostatními pomstít. Jeho běhy kolem karimatky by šlo přinejhorším ignorovat, ale jeho kejhání nesoucí se ráno celou vesnicí sotva. Přešli jsme do defenzívy, opustili stanoviště a bylo to 1:1
     NOCLEŽNY: Nejčastěji se jmenují albergue a jsou určeny (zdarma či za symbolických 5 eur) výhradně pro poutníky do Santiaga. Pavel se jim snažil důsledně vyhýbat, protože ještě o půlnoci tu bývá živo, kouří se, kucká a blechy, které tu s prominutím chytnete, také nestojí za to. Když už jsem únavou po půlnoci klesl do spacáku, jedna starší dáma z Hamburku si odklepávala popel přímo na můj pelíšek - potkávali jsme ji pak skoro denně a Pavel ji neřekl jinak než "bundesbába". Uvedené stížnosti se netýkají cisterciáckého kláštera v horské Zenarruze, kde byli nesmírně vlídní a dokonce přinesli i večeři se snídaní. Stejně tak doporučuji rodinné albergue v San Vicente s nesmírně milými pozornými lidmi. No a už vůbec nedáme dopustit na budku-pozorovatelnu v mokřadní rezervaci u Santoni. Vysmejčili jsme jen ten hrozný nepořádek a hostel byl na světě.-)

 

 


     POUTNÍCI.
     Jack. 52letý Holanďan putující od dubna(!) z Itálie přes Rakousko, Švýcarsko a Francii. Doktor elektrotechniky, jeden z mála na trase, který vyrazil z čistě spirituálních pohnutek. Ale též sděloval, že si potřeboval vyčistit hlavu a že hledá nový domov. "Můj domov je cesta", pravil. Jeho tvář byla krásná, oduševnělá, ale též hodně strhaná. Potkávali jsme ho rádi, přespali s ním v kláštere a jindy pod stříškou venkovského kostelíka, ale jeho tempu jsme nemohli (hlavně já) vůbec stačit. Andrew. Kaliforňan, se svou dívkou (učitelkou angličtiny) putoval kuriózně opačným směrem než ostatní. Netypický Američan. Frantík z Carcassone. Typický Francouz, který se mohl vzteknout, když jsme s ním chtěli mluvit jinak než francouzsky. Šílenec s totemem posetým svatojakubskými lasturami, opravdový fantóm, kterého snad ani nechtějte potkat. Občas se pokusil někoho z ubytovny vyhodit, lítal jak smyslů zbavený a když jsme se s ním chtěli marně vyfotit, připomínal Al-kajdu. Wolfgang z Vídně. Ve svých téměř 30 letech ještě nikdy nebyl v Praze, ale touží založit letní filosofickou školu. Na cestě se sblížil s Francouzkou s tak hlubokým hlasem, že jsem si ty dva málem pletl. Kryštof z Polska. Nejsmutnější postava, mladý člověk se smutnýma očima, který žil léta ve Švédsku a Španělsku, až téměř zapomněl rodnou řeč a jinou další se pořádně ani nenaučil. Japonec z Dánska, jehož jméno nejsem schopen napsat. Chudák, čtrnáct dní mu nebylo dobře. Kašlal celou noc, tak si šel lehnout hned vedle nás, aby nenakazil ostatní. Kanaďanka, která si vždy vybrala to nejhorší bahno, tu nejhorší cestu, i v dešti, neohrožená žena. Obézní hrdý Bask, horlící pro nezávislost své země. Živě se s chutí zajímal, proč jsem pro samostatnost Baskicka, a když pochopil, že chci pouze zvýšit počet svých zářezů na pažbě (body říkáme), tak se docela naštval.

     RODÁCI.

   Až v průběhu cesty jsem postupně zjišťoval, kolik slavných rodných obcí a jejich slavných synů jsme míjeli. Tak třeba Juan Sebastian Elcano (narozen v Getarii, kam doplul 1522 na závěr první plavby kolem světa, převzal velení po zabitém Magalhãesovi). V Santoni jsme objevili rodný domek hlavního Kolumbova navigátora. V Comillas jsme viděli kuriózní budovy A.Gaudího s keramickými kachlemi, ve Villaviciose jsme zas spatřili pobřeží, kde se 1517 noha Karla I. (římskoněmecký císař Karel V., bratr českého krále Ferdinanda Habsburského) prvně dotkla španělské půdy…


     BILBAO: po Madridu největší město na trase (360 tisíc obyv.). Šli jsme přes jeho aglomeraci víc než dva dny. Zmíním jen první transbordér na světě (1893) a úžasné Museo Guggenheim, ohromná novostavba ve tvaru rybí anatomie a lodního trupu
     NEJVĚTŠÍ OHŇOSTROJ: zažili jsme ho nad baskickou Debou, nádherně osvětlil útesy a oslavil Španěly coby čerstvé fotbalové mistry Evropy (červenec 2008). Sport nás provázel všude: náhodou jsme viděli závody veslic v Debě, v Iglesii jsme sledovali bolero (zdejší kuželky, náruživě ho hrají celé týmy a zbytek vesnice pozorně sleduje), často jsme na vlnách pozorovali surfaře, na silnici cyklisty...
     NEJDELŠÍ HOVOR: Pavel ho vedl v Santoni na velmi příjemné městské pláži s nádherným výhledem na pevnosti, okolní hory a město. Dialog trval asi 5 hodin. Postarší Španěl byl velmi pozorný, ale už nedal Pavlovi šanci se vysmeknout ani možnost udělat panoramatické foto. Když už jsme opravdu prchali, vzal nás ještě do kostela představit panu faráři, vysvětlit historii a nakonec nám podvečer pyšně ukázal jeden ze svých domů, pochopitelně jen z ulice. V Turecku by Vás už pětkrát pozvali na nocleh, což ve Španělsku pochopitelně nehrozí. Na druhou stranu Vás tu nezajedou: nevzpomínám si na jediný případ, že by nám nedali na přechodu přednost. Včetně Madridu. Řidiči byli uctiví, až mrazilo, na zelenou jste nemuseli prchat jako u nás, svítí dostatečně dlouho.
     RENFE. Tak to je horror. Jízda po železnici. Zoufalé fronty na madridském vlakovém nádraží Chamartín, během čekání nám ujely dva vlaky, Pavlovi dlouho nechtěli uznat platnou volnou jízdenku, totální chaos. Neměli tam jedinou mapu španělských drah, pro jednu Angličanku si vyžádali naše schéma ofocené z českého atlasu!!! V asturijském Gijonu nás z informací rovnou vyhodili (stávka), paní od jízdenek nás odkázala na tabuli s nezřetelným nápisem a pak zase na úplně jinou frontu, kam ovšem nebylo možné se dostat, neboť 5 lidí za sebou je zřejmě nad síly španělských státních drah. Úschovna nikde, ale budiž, bojí se teroristů. Když jsme se po měsíci vrátili znovu do Madridu (tentokrát na Atochu, kde v březnu 2004 vraždila Al-kajda), železniční dědek nás místo zodpovězení dotazu rovnou slovně šikanoval, musíte si opakovaně sehnat lístky umožňující vstup do prostoru s jízdenkami, jinde vyfasovat číslo a čekat s očima navrch hlavy, zda Vám nesvítí (v našem případě B 616). Zmeškáte-li se o pár vteřin, naskočí jiné a nikdo se s Vámi už nebaví. Nádraží je umístěné pod betonovým poklopem, nedýchatelno, do toho prales s želvičkami a ptáky a pro lepší orientaci mraky, mraky, mraky obchodů. Kontrola jak na letišti, fronta i před schody na nástupiště a jelikož se na ceduli naše nástupiště objevilo 8 minut před odjezdem vlaku, málem jsme to ani nestihli. Shrnuto a podtrženo. Vykašlete se ve Španělsku na vlak, jezděte autobusem a - ještě lépe - choďte pěšky.
     NEJHORŠÍ VÝSLECH. V Oviedu, úředník nám přes razítka nevěřil, že putujeme do Santiaga. Po pravdě jsme to i díky podobným zkušenostem vzdali a rozhodli se v posledním týdnu na prohlídku starých krásných měst v Kastilii, mezi Oviedem a Madridem
     LEÓN. Asi nejúžasnější katedrála (i když Salamanca je Salamanca)Obrazek
     ÁVILA. Nejzachovalejší městské hradby na světě (dlouhé téměř 3 km, vysoké 12 m a silné 3 m, s 88 polokruhovými věžemi), jsou fantastické ve dne a ještě víc v noci, nemohli jsme se odtrhnout. Brána Alcazar a jiné. Město dnes žije ze svaté Terezie z Ávily, která z něho ve skutečnosti odešla ve zlém. Prohlédl jsem si její dopisy i ukazováček.
     NEJVĚTŠÍ STAVBA: EL ESCORIAL u Madridu. Pevnost, klášter a chrám současně, monumentální mauzoleum rodičů Filipa II. a nakonec i všech dalších panovníků vládnoucích zde od 16.století. Omylem jsem sem pronikl bez placení a nikdo si toho ani nevšiml
     NEJSKVOSTNĚJŠÍ PALÁC: v Aranjuezu u Madridu. Komu se nelíbil pevnostní strohý charakter El Escorialu, ať zavítá do této oázy zeleně 50 km jižně od Madridu, kam dříve směli pouze králové a jejich dvůr. Vedla sem i první železnice z Madridu. Neuchvátí-li Vás Porcelánový sál a svatební šaty královny Sofie, pak Vás v životě ohromí už máloco. Španělské Versailles
     NEJDĚSIVĚJŠÍ VEDRO. Po příjezdu do Toleda v 19.30 hodin 43 stupňů ve stínu. Opravdu nám bylo ouzko. Když se přímo nad našimi hlavami ozvaly cikády, Pavel chvíli nevěřil, že ta siréna patří jim. Město jsem si prošel v noci a přemýšlel, jak zde mohl El Greco vydržet (inu, Kréťan). Pozoruhodná arabská čtvrť. Neměli jsme však pocit, že by město bylo tak nádherné, jak se všude píše.

     BOJ O KOSTEL. V horách jsme jednoho večera narazili na románský kostelík sv. Juliány ze 12.století. Odpočívalo u něho mnoho seniorů a protože měl krásnou stříšku a blížil se nečas, vybrali jsme si ho za nocležnu. Senioři se na nás dívali velmi podezřívavě a neustále nás posílali do několik kilometrů vzdálené drahé ubytovny. Vyvinuli jsme oba nesmírně značné diplomatické úsilí, abychom si kostelní ochoz na noc vybojovali :-)
     KLÍDEK, MAŇÁNA. V Ribadeselle jsme si všimli čtyř starších chlapů dívajících se na hořící vrata. Hořelo v budově těsně sousedící s autobusovou zastávkou. Sledovali to s rukama v kapsách, načež se odebrali na zastávku pokračovat ve stolní hře. S úžasem jsme sledovali, jak se požár šíří, ale kolem vládla těžká pohoda. Až za chvilku přikvačila Policia local s hasícími přístroji, které pak prázdné pověsila na původní místo. Asi po deseti minutách dojeli "bomberos" (doslova studnaři), kteří už nasadili těžkou techniku. Dědkové se mezitím od své hry prakticky ani nezvedli.

     KASTILSKÉ MLÝNY. Bylo jich deset, našli jsme je v Campo de Criptaně a byly nádherné. Však město bylo plné upomínek na spisovatele z nejslavnějších, Miguela Cervantese. Nádherně se pod nimi spalo. Byla to poslední noc pod španělským hvězdnatým nebem (ale poslední být nemusela, další den jsme nervózně hodiny čekali na vlak do Madridu - zastávka z roku raz dva, bez informací - ale o vlaku jsem se už zmiňoval...)

Obrazek


     NEJVĚTŠÍ PARADOX. Socha poutníka s baťůžkem na zádech pod klášterem Santo Toribio de Liébana. Baťoh jsme tam měli na zádech jako jediní, zatímco desítky a stovky nijak starých poutníků se nechali pohodlně dovézt autobusy a auty přímo před klášterní vrata... Mimochodem klášter slouží jako hlavní cíl pro ty, kteří z jakéhokoli důvodu nedojdou do Santiaga. Tedy i pro nás. Nestíhali jsme. A když už, tak jsme si řekli, že objedeme to nejkrásnější z centrálního Španělska. A dobře jsme udělali.
     Jít dál po žluté by možná bylo až příliš snadné. Kdoví.

     Ale svou cestu, originální a neznačenou, si stejně musí najít každý sám.

 

 

Náhledy fotografií ze složky Španělsko 2008 (Pavel Holeček)



Koupit zde reklamu

Komentáře

Přidat komentář

Koupit zde reklamu

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář